Druhá část článku Slavomíra Nováka:

Poslední a nejobsáhlejší výhrada se týká tvrzení, jež se v různých obměnách objevuje u řady současných křesťanských apologetů, totiž že novozákonní texty se šířily mezi lidi v době, kdy ještě byli naživu očití svědkové událostí kolem Ježíše, a ti by snadno přistihli křesťany při omylu nebo při lži. Timothy Keller je uvádí na straně  132 těmito slovy: „ To znamená, že biblické zprávy o Ježíšově životě kolovaly ještě za života stovek lidí, kteří se stali svědky Ježíšovy kazatelské činnosti osobně.“

Toto tvrzení předkládají křesťanští apologeti s naprostou samozřejmostí a vesměs se nijak nenamáhají s jeho dokazováním. Keller činí zrovna tak. Z mého pohledu konají konec konců  moudře, protože dokázat  je nelze a naopak je možné proti němu vznést řadu námitek. Jejich relevanci nechť posoudí čtenář sám:

Zůstaneme-li u evangelií, je za prvé třeba uvážit, že tyto texty vznikly desítky let po Ježíšově smrti – nejméně čtyřicet (evangelium podle Marka) a asi sedmdesát (evangelium podle Jana). Aby mohl očitý svědek a Ježíšův současník potvrdit, případně zpochybnit věrohodnost evangelijních zpráv, musel by se dožít doby jejich sepsání. Pokud by tedy hypotetickému svědkovi bylo v době Ježíšových zázraků například 10 let (to uvažuji jako naprosté minimum z hlediska dostatečné rozumové vyspělosti, umožňující chápat a pamatovat si viděné a slyšené v souvislostech), musel by se dožít 80 let, aby mohl číst evangelium podle Jana, resp. 70 let, 60 let a 50 let, aby se mohl seznámit s evangelii podle Lukáše, podle Matouše a podle Marka. Z pohledu dnešní reality to není věk až tak závratný – snad jen s výjimkou těch 80 let – ale realita prvního  století našeho letopočtu byla zcela jiná. V tehdejší době se lidé obecně nedožívali příliš vysokého věku, což tím víc platí pro lidi z nejnižších sociálních vrstev v Galileji a v Judsku, kteří byli hlavními adresáty Ježíšovy mise. Příčinou byla především těžká práce (zejména v zemědělství), nedostatečná a nekvalitní výživa a žádná zdravotní péče. Bližší údaje viz např. zde http://en.wikipedia.org/wiki/Life_expectancy. Netvrdím samozřejmě, že by v oné době takto dlouhověcí lidé nežili vůbec,  a že by nežil nikdo z nich, kdo se mohli osobně potkat s Ježíšem, ale pochybuji o tom, že by jejich počet šel do tisíců nebo i jen do stovek.

Věk však není jediným omezujícím faktorem.

Za druhé, počet možných očitých svědků, kteří se mohli s evangelii seznámit v reálném čase, je snižován rovněž místem, kde tito lidé žili a kde vznikla evangelia. Jelikož Ježíš působil mezi lidmi v Galileji a v Judsku, nejvíce pamětníků a očitých svědků bychom tedy našli  právě tam. Ovšem žádné z evangelií v těchto oblastech nevzniklo – Markovo bylo sepsáno možná v Římě, Matoušovo v Sýrii, Lukášovo patrně v Řecku a Janovo v Malé Asii. Důvodně lze předpokládat, že čím dále jsme od místa, kde se staly určité historické události, tím menší je pravděpodobnost, že potkáme někoho, kdo je zažil a pamatuje si je. Je tedy na místě otázka, kolik žilo například v roce 70 v Římě lidí, pocházejících z Galileje nebo z Judska? Kolik asi bylo kolem roku 80 v Řecku lidí, kteří původně v roce 30 žili v Galileji či v Judsku? Opět netvrdím, že tam někdo takový nemohl být, ale kolik jich bylo? Skutečně stovky, jak tvrdí Keller?

Za třetí, dalším omezujícím faktorem je skutečnost, že Ježíš působil především mezi Židy, ovšem evangelia byla sepsána až po oddělení křesťanství od židovství po válce v r. 70. Všechna evangelia navíc vznikla v oblastech křesťanských sborů vzniklých  buď z pohanů, kde bychom mnoho židovských pamětníků nenašli, nebo z diasporních židů, kteří už po generace žili mimo Galileu či Judsko. Potenciální  židovský svědek Ježíšových dnů tedy měl jen velmi malou, ne-li žádnou příležitost se s obsahem evangelií seznámit. A i zde platí: možná někde někdo takový byl, ale stěží jich byly zástupy.

Za čtvrté je třeba v kontextu doby chápat vyjádření, že „texty kolovaly“. Žijeme ve společnosti, ve které se (stále ještě) obrovská suma  informací uchovává a sdílí v textové podobě. Jakýkoliv text může být v řádu dní nebo dokonce hodin vytištěn ve stovkách či tisících kopií a rychle šířen mezi lidmi. Psaný, resp. tištěný text tedy skutečně koluje, a to velmi rychle a mezi velkým množstvím lidí. Doba, kdy vznikla evangelia, starověk, však nic takového neznala. Hlavním nástrojem uchovávání a sdílení informací byli samotní lidé. Psané texty vznikaly spíše mimořádně, ze  závažných důvodů – zapisovalo se jen to důležité. Co je snad ještě podstatnější, psaný text jako originál vznikl vždy jen v jediném vyhotovení a výroba dalších – dnes by se řeklo stejnopisů – byla v podstatě stejně pracná jako vytvoření originálu: text bylo nutno slovo od slova, písmeno po písmenu ručně opsat. Vzhledem k tomu, že číst a psát uměla ve starověku přibližně 10 % populace, nebylo ani psaní textů, ani jejich individuální čtení ničím samozřejmým. Kolování psaného textu ve starověku tedy mělo nesrovnatelně pomalejší tempo než dnes a rovněž množství lidí, kteří se mohli s kolujícím textem za jednotku času seznámit, bylo nepoměrně méně. Nepochybně je rozdíl v míře možnosti seznámit se s určitým textem a reagovat na něj za stavu, kdy tento text je dostupný  ve stovkách či tisících výtisků, pokud navíc naprostá většina lidí, kterým je určen, umí číst, anebo za situace, kdy text  kdy existuje v jednom či několika málo vyhotoveních, přičemž navíc většina jeho adresátů není schopna si jej přečíst.

Za páté, souvisí s tím i to, že „čtení“ textů vypadalo ve starověku jinak. Právě vzhledem k nízké gramotnosti nebylo čtení záležitostí ani tak individuální, jako je tomu dnes, ale především kolektivní. Čtení zpravidla vypadalo tak, že ten z adresátů textu, který uměl číst, ostatním text nahlas předčítal. I to je faktor, který omezoval šíření znalosti určitého textu: jestliže si člověk čte sám, pak si také sám rozhodne, co bude číst, jak důkladně se s textem seznámí a případně zda a kolikrát se k němu vrátí. Pokud je ovšem odkázán na poslech při předčítání, je jeho znalost textu závislá na tom, co se mu čte, v jakém rozsahu, zda dobře slyší, zda všemu rozumí a také zda je přítomen čtení celého textu. Lze si proto představit, že někteří posluchači se  nemuseli seznámit  s kompletním textem určitého písma, protože u všech čtení prostě  nebyli, anebo se s ním neseznámili tak podrobně, jak by tomu bylo při čtení  individuálním.

Za šesté je nutno vzít v úvahu, že evangelia vznikla především pro vnitřní potřebu  toho křesťanského společenství, do jehož okruhu jeho autor patřil. Nebyla tedy primárně určena pro knižní trh a k šíření jejich textu tedy docházelo jednak čtením v rámci církve a jednak opisováním pro potřeby dalších křesťanských společenství v oblasti. Pokud lze pro takové šíření použít výraz „kolovat“, pak tedy evangelia kolovala především uvnitř křesťanských obcí, nikoliv mezi pohanskou či židovskou veřejností. Opět je tu proto třeba uvážit skutečnost, že oněmi očitými svědky a pamětníky nebyli křesťané, obývající Řím, Řecko, Malou Asii či Sýrii, ale galilejští a judští venkované kolem roku 30.

Za sedmé je třeba vzít ohled na to, že texty Nového zákona byly původně sepsány řecky. Mezi současnými biblisty, křesťanskými i ostatními,  je závěr o řeckém původu textu evangelií všeobecně přijímán, byť existují i hypotézy, že evangelia byla původně sepsána hebrejsky a teprve následně přeložena do řečtiny. Zastáncem této myšlenky byl francouzský filosof a teolog Claude Tresmontant (Hebrejský Kristus. Jazyk a stáří evangelií). Je ovšem třeba poznamenat, že tato jeho hypotéza nenachází mezi biblisty větší podporu (blíže k tomu např.  v práci  Ladislava Tichého Úvod do Nového zákona). Jelikož zatím nebyl prokázán opak, vycházím tedy z toho, že evangelia vznikla původně v řečtině. Jak jsem ovšem uvedl výše, očité svědky a pamětníky Ježíšových slov a činů musíme hledat především mezi prostými venkovany v Galileji a v Judeji. Řečí těchto lidí však byla především aramejština, zatímco řečtina se v římské  říši užívala jako univerzální   jazyk  vzdělanců, obchodníků apod. Byť nelze úplně vyloučit, že někteří z galilejských či judských rolníků, rybářů či řemeslníků rozuměli i řečtině, masivní znalost tohoto jazyka u nich nelze předpokládat – při svém životě z ruky do úst to prostě nepotřebovali.  Tedy máme zde další faktor, který sice nevylučuje, ale významně snižuje možnost toho, že by se nějaký z očitých svědků mohl seznámit s evangelijními texty a zpochybnit jejich historickou věrohodnost.

Za osmé a za poslední se musím zeptat, proč ony stovky očitých svědků  a pamětníků, kteří se dožili doby sepsání evangelií a seznámili se s jeho/jejich textem, neudělaly to, co by udělat měly, tedy upozornily na omyly, resp. na lži tam obsažené.

Proč například pamětníci neupozornili Matouše na to, že Ježíšova rodina nepocházela z Betléma, ale z Nazareta, a do Betléma přišli jen kvůli  římskému soupisu lidí a majetku (máme-li věřit Lukášovi)? A nebo naopak: proč Lukášovi neřekli, že Ježíš nepocházel z Nazareta, ale přímo z Betléma, kde se také narodil v domě, a ne v nějakém chlévě, a že do Nazareta jeho rodina přesídlila až po návratu z Egypta (má-li pravdu Matouš)?

Proč očití svědkové neopravili Lukášův údaj z knihy Skutků 5:34-37, kde Gamaliel  zaměnil dobu vystoupení muže jménem Theudas a dobu povstání Judy Galilejského, když navíc o Theudově vystoupení mluví v minulém čase, ačkoliv k němu teprve mělo dojít (rok 44).

Z jakého důvodu očití svědkové nepřipomněli Markovi a Janovi slavné Ježíšovo „kázání na hoře“  (Mt kap. 5 až 7), které v jejich evangeliích úplně chybí?

Proč pamětníci neupozornili Jana na omyl v čase Ježíšova ukřižování (podle Matouše, Marka i Lukáše k němu došlo den po obětování velikonočního beránka, podle Jana už v den příprav)?

Jak je možné, že nikdo z očitých svědků neupozornil na rozpory mezi popisem posledního pomazání, kterého se Ježíšovi dostalo? Marek a Matouš je shodně umísťují do domu Šimona Malomocného v Betánii, do doby dva dny před velikonocemi, zatímco Jan uvádí,  že k němu došlo už šest dní před tímto svátkem, sice rovněž v Betánii, ale v domě úplně jiného člověka – totiž vzkříšeného Lazara, a pomazání svěřil Lazarově sestře Marii. Lukáš pro změnu neuvádí vůbec dobu, kdy k poslednímu pomazání došlo, ale jistě ví, že se tak stalo v domě farizeje jménem Šimon, a že žena, která Ježíše pomazala, byla „hříšnice v onom městě“.  A tak dále, a tak podobně, pokračovat by bylo možno velmi dlouho.

Uzavírám tedy s tím, že ačkoliv Timothy Keller ve své knize zdůrazňuje znalost historického a kulturního kontextu, v citovaných případech je to právě on, kdo takový kontext ignoruje. Historické skutečnosti, které jsem zmínil, sice nevylučují  zcela možnost dožití pamětníků a očitých svědků událostí Ježíšova života, ale pravděpodobnost jejich dožití a rovněž počet takových lidí významně snižují. Kladu-li si tedy otázku, proč ony stovky očitých svědků, přímých účastníků a pamětníků neudělaly nic pro to, aby byly historické informace v evangeliích uvedeny do souladu, napadá mě jednoduchá odpověď: zkrátka proto, že žádní takoví lidé v době sepsání evangelií už nežili a pokud někde snad někdo takový dožíval, text evangelií se k němu nikdy nedostal.

Slavomír Novák aka neruda

<< část I.