Pod pojmem morálka rozumíme souhrn pravidel či představ o tom, jaké úmysly, chování či jednání ve společnosti je dobré, správné, a které je naopak špatné.
Pro křesťany je morálka velmi důležitým tématem. Křesťané věří, že existuje absolutní morálka, tedy souhrn pravidel co je dobré a co špatné, který je univerzálně platný. Věří, že tato absolutní morálka nám byla dána Bohem, a je obsažena v Božím slově, tedy v Bibli. Tyto morální maximy nemohou být zpochybňovány, nelze o nich kriticky diskutovat – jsou přece od Boha.
Křesťané dále často argumentují, že už samotný fakt, že tato absolutní morálka existuje, je důkazem existence jejich Boha.
Ateismus jako takový morálku nijak neřeší (ateismus je názorem na (ne)existenci Boha), ovšem ateisté na morálku většinou názor jistě mají. Pozicí ateistů je, že žádná absolutní morálka neexistuje. Morálka nebyla nijak stanovena, ani vymyšlena, Bohem ani nikým jiným. Vznikala postupným vývojem v průběhu stovek a tisíců let, v jednotlivých společnostech a civilizacích.
Jednotlivé morální zásady jsou více či naopak méně univerzální, přičemž ty které jsou univerzálnější (např. “nezavraždíš svého bližního”) jsou takové z dobrých a jasně formulovatelných důvodů. Obecně, nad každým morálním pravidlem je vhodné přemýšlet, a zvažovat proč vlastně platí, a proč je dobré, aby platilo.
My se dnes podíváme, který z těch dvou konceptů lépe odpovídá realitě.
Absolutní morálka, definovaná Bohem, by jistě mohla existovat (pokud by ovšem existoval osobní Bůh). Existuje ale opravdu? Pokud ano, tak jak vypadá? Cokoliv absolutního musí být z definice jednoznačně definované. Mělo by tedy být jasné, jaká mravní pravidla do té Bohem definované podmnožiny patří, a jaká nikoliv.
***
Základem křesťanské morálky je desatero. Patří tedy všechna přikázání do té Bohem stanovené absolutní morálky, o níž se nediskutuje?
Zopakujme si:
1) Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiného boha mimo mne.
1a) Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají.
2) Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jméno zneužíval.
3) Dbej na den odpočinku, aby ti byl svatý, jak ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh. … Proto ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, dodržovat den odpočinku.
4) Cti svého otce i matku, jak ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, abys dlouho byl živ a dobře se ti vedlo na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.
5) Nezabiješ
6) Nesesmilníš
7) Nepokradeš
8 ) Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví.
9) Nebudeš dychtit po domě svého bližního.
10) Nebudeš dychtit po ženě svého bližního ani po jeho otroku nebo po jeho otrokyni ani po jeho býku ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu.
Vážně jsou tyto body základem absolutní morálky, definované Bohem? Vážně je základní mravní maximou, kterou si Bůh stanovil (!!!), že ho máme uctívat? Vážně je to pro něj tak důležité, že bližší specifikaci tohoto uctívání věnoval čtyři z deseti (jedenácti) přikázání?
Ateisté, kteří v Boha nevěří, jsou tedy zcela amorální lidé, a právem půjdou po smrti do pekla – v souladu s opakovaným potvrzeným téhož v Novém Zákoně Ježíšem… (kdo nevěří, byl již odsouzen)
Vážně má své místo mezi těmito mravními maximami zákaz práce v sobotu?
Opravdu je třeba ctít svého otce i matku za každou cenu? Co když je otec třeba alkoholik, který své děti týral a sexuálně zneužíval? Měly by ho i pak ctít? A když ho ctít nebudou, jsou proto amorální? Připomeňme, že morálka má být dle křesťanů absolutní, jasně definovaná v Písmu, a nepřipouštějící rozplizlost výkladu!
A co přikázání “nezabiješ”? V desateru je toto přikázání staveno bez jakéhokoliv upřesnění, avšak v dalších verších stejné kapitoly případů, kdy zabíjení nařídil přímo Bůh, spoustu (třeba Ex 21:23). Bez ohledu na to, co je napsáno v Bibli: je podle křesťanů nemorální zabíjet ve válce? Jak by se člověk (voják!) měl chovat, když už k válce dojde? Může člověk ve válce zabíjet nevinné? Může vraždit nepřátelské ženy a děti? Bible jasně říká, že ANO! (Numeri 31:15)
A co zabití útočníka v sebeobraně? Je toto amorální? Je povoleno popravit zločince? A je morální, aby obyčejný člověk (nikoliv popravčí) o své vůli ukamenoval člověka proto, že pracuje v sobotu? Bible jednoznačně říká, že ANO! Na základě čeho vědí křesťané, že to morální naopak není?
***
Snad ještě pozoruhodnější, než to co Bible (včetně Nového Zákona!) o morálce říká, je to co naopak neříká.
* Říká někde Bible, že je nemorální otroctví? Naopak, Bible o otroctví mluví jako o zcela normální věci (viz. třeba 10. přikázání)
* Mluví Bible o amorálnosti sexuálního zneužívání dětí?
* Říká Bible, že je amorální rasismus?
* Co říká Bible o amorálnosti mučení?
* Má Bible námitky proti genocidě?
* Mluví Bible o amorálnosti barbarských poprav? (upálení zaživa, kamenování)
* Namítá Bible byť jen slůvkem něco proti týrání dětí? (vzpomeňme si na případ zmučeného chlapce s připínáčky v botách)
* Jak na základě Bible zdůvodnit, že mučení a upalování čarodějnic inkvizicí bylo amorální? (porovnej Ex 22:17)
* Mluví Bible o amorálnosti násilí na ženách v rodině?
Jak může někdo mluvit o Bibli, jako o Zdroji vší morálky, když místo těchto velmi závažných věcí řeší raději záležitosti jako zákaz práce v sobotu pod trestem smrti umučením (ukamenováním), nebo aby knězi nebylo vidět pod sukni? (Ex 20:26)
***
Na výše uvedeném nic nemění fakt, že v Bibli jsou (i) některé hluboké morální koncepty, jako např. “zlaté pravidlo” (chovej se k lidem tak, jak chceš aby se oni chovali k tobě). Problém je, že jsou na jedné hromadě s ostatním balastem, s výzvami ke genocidám, k obětování lidí, koneckonců i zvířat (i toto je jistě z dnešního hlediska nemorální!) atd., a že k rozlišení, co v Bibli je správné a co špatné, potřebujeme už existující (a rozhodně nikoliv nutně neměnnou) představu z vnějšku. To ale nutně znamená, že Bible nemůže být a není pramenem či nalezištěm oné absolutní morálky, která má podle křesťanů existovat.
Právě ta představa, která nám umožňuje odlišit, co je (v Bibli nebo kdekoliv jinde) dobré a co je špatné, a kterou máme nezávisle na Bibli, je z definice (viz. úvodní odstavec) samotnou morálkou.
V Bibli však nejsou z dnešního hlediska amorální věci jen tak. Jsou tam proto, že v době kdy byly jednotlivé Biblické knihy sepisovány, vypadala morálka právě tak, jak je tam zaznamenána! V Bibli není odsouzeno otroctví právě proto, že na něm tehdy nebylo shledáváno nic nemorálního! Bůh v Bibli Izraelce nabádá ke genocidám a k vybíjení žen a dětí právě proto, že tehdy lidé neviděli nic špatného na tom, vyvraždit nepřátele včetně žen a dětí! Naopak, tehdy do bylo vnímáno jako zcela přirozená a dokonce prospěšná věc (riziko, že děti by vyrostly v syny, odhodlané pomstít smrt svých otců, zde jistě reálně existovalo) a jaký tedy div, že tehdejší lidé přisoudili tyto úmysly i Bohu, kterého si vymysleli?
Jejich Bůh podle nich jednal právě tak, jak oni považovali za správné – ostatně kdo by nechtěl mít spravedlivého Boha?
Právě ten kontrast mezi tím co bylo tehdy považováno za spravedlivé a za morální a za Bohem posvěcené, a co je považováno za spravedlivé a morální dnes, svědčí naprosto jednoznačně proti existenci Bohem stanovené absolutní morálky.
***
Nový zákon byl sepsán o stovky let později než Starý Zákon, a vzhledem k výše uvedenému je naprosto přirozené a očekávatelné, že v průběhu těchto stovek let se pojetí morálky v Izraelské společnosti změnilo. K tomuto posunu by ovšem rozhodně nemělo dojít, pokud by měli pravdu křesťané, a existovala by “objektivní morálka”, obsažená v Božím Slově.
Starý Zákon je sice i v NZ nahlížen jako “bezvýhradná” autorita, a Ježíš se na něj odvolává při každé příležitosti a jeho platnost opakovaně potvrzuje, ale současně lehce naznačuje možnost kompromisu v některých otázkách, a jím popisovaná morálka v některých dalších otázkách je dokonce diametrálně odlišná od SZ.
Práce v sobotu je sice podle Ježíše stále hřích, ale “v rozumné míře” v sobotu pracovat povoluje. Porovnejme to se Starým Zákonem, kdy je potrestán barbarským trestem smrti ukamenováním i muž, který si v lese sbírá dřívka – a tehdy byl takový trest považován za morální (vždyť ten muž se vzepřel Bohu! Tak co s ním jiného?).
Zapudit manželku bylo dříve povoleno, zatímco Ježíš to považuje za nevhodné, a tento posun zdůvodňuje nic neříkající frází o “tvrdosti vašeho srdce”. (Matouš 19:7) (Zde se tedy jedná naopak o zpřísnění pravidel!)
Ježíš také docela zásadně mění starozákonní pravidlo “Oko za oko” o 180 stupňů na “Nastav druhou tvář”. U tohoto se na chvíli zastavme: Vážně je tohle morální? Vážně je dobré, abychom se takto chovali? Vážně je na fyzický útok dobré reagovat výzvou k dalšímu útoku? Je vůbec morální reagovat na útok pasivitou? Jak by asi vypadal svět, kdyby se tento model ve společnosti začal prosazovat? Hádám, že agresivnější jedinci by se zaradovali, a měli by posvícení. A to ani nemluvím o tom, k čemu by asi vedlo, kdybychom se pokusili aplikovat tuto zásadu na vztahy mezi státy. Takový stát, který by se v takové situaci rozhodl stát se agresorem, by se zanedlouho stal světovládcem.
Jistě není náhodou, že se Ježíšův model nikdy nijak významně neprosadil. Kdyby se prosadil, pak by ta skupinka která by ten model přijala, zanedlouho přestala existovat. Kdyby se křesťané chovali, jak Ježíš utopicky učil, pak by dnes žádní křesťané nebyli.
***
“Morální Zeitgeist”, který způsobil posun od Starozákonní morálky k té Novozákonní, samozřejmě působit nepřestal, a výsledky tohoto procesu jsou vskutku dramatické. Zmiňme jen vznik názoru na amorálnost mučení, amorálnost otroctví, amorálnost rasismu. Nic na tom nemění fakt, že mučí se i dnes (Al Ghraib), stejně jako nějací ti lidé s postavením otroka se najdou, a existují i rasisté. To oč běží, je změna názorů společnosti na tyto jevy.
Dnes nikdo nepochybuje o tom, že mučení je amorální, zatímco před 400 lety (a ani kdykoliv dřív) s jeho morálností drtivá většina společnosti neměla problém (a výjimeční jedinci s jasnozřivou myslí a opačným názorem, na tom nic nemění). Analogicky co se týká dalších jevů.
Jak dnes můžeme vědět, jaký posun morální Zeitgeist v příštích desetiletích způsobí? Jak dnes můžeme odhadnout, co z toho co dnes morální je, za nějaký čas morální nebude? A jak můžeme vědět, že něco z toho co dnes morální naopak není, nepřestane být po čase problematické?
Obloukem se vracíme k začátku: Kde je jaká objektivní, absolutní morálka? Dnes máme na morálku takové názory, jaké máme, z dobrých důvodů, stejně jako v minulosti měli lidé tehdejší morálku z (pro ně) dobrých důvodů. K posunu došlo, protože dnes víme, co jsme tehdy nevěděli, staly se věci, ke kterým do tehdy nedošlo (třeba Holokaust), a objevili se myslitelé, jejichž filosofie vrhla na mnohé věci nové světlo.
Tento proces samozřejmě kontinuálně a neustále pokračuje: dnes nevíme věci, které budeme vědět za pár desítek let, a naše názory na to co je morální a co ne, se mohou změnit (a také se změní). Stanou se věci, které naše názory posunou, objeví se myslitelé, kteří náš pohled pozmění.
Závěr: Objektivní a absolutní morálka je jen iluze lidí, kteří nejsou schopni překročit svůj stín. Vývoj morálky je kontinuálním procesem, a pojetí morálky v různých dobách se v konkrétní společnosti liší tím víc, čím jsou od sebe tyto doby vzdálenější. To, že některé zásady přetrvávají (např. “nebudeš svévolně vraždit své bližní”) svědčí jedině o tom, že platí z velmi dobrých důvodů, a nikoliv o tom, že existuje cosi jako objektivní morálka jako celek, a tím méně o tom, že by taková morálka byla dána Bohem a sdělena nám skrze Bibli.
Slávek Černý says: Karel: i kdyz o kristu vime vice nez spousta krestanu, tak k nam treba jeho slovo nedolehlo. Buh nas totiz musi oslovit tak, ze vime, ze se jedna o boha. …. kdo neveri, tak nebyl osloven a je ve vate
Jsou dvě možnosti, proč člověk o Kristu v srdci neslyšel. O první možnosti jsem už psal. Druhá možnost je zatvrzelé srdce. Uvedu příklad tak jak jsem to zažil ve svém životě: Po prvé když jsem uvěřil, byla to věc okamžiku. Při svědectví bratra jsem uvěřil. Nejlépe to popsat slovy “víra se ve mně stala”. Nešlo o žádné rozhodování, nešlo ani o to, že by mne bratr přesvědčil. Prostě mi řekl o bohu a ten Bůh, o kterém mi řekl si mne přitáhl. Stalo se pak, že jsem po pár letech odpadl a stál jsem se odpůrcem křesťanství. Systematický jsem vyhledával chyby a utvrzoval se v tom, že křesťanství je falešnou představou o Bohu. Přišel čas, kdy jsem učinil rozhodnutí, že se křesťanstvím více nebudu zajímat, abych neztrácel čas něčím co nemá s pravdou nic společného. Po nějakých 12 letech jsem objevil křesťanský diskusní server a řekl si, že začnu křesťany obracet na “pravou víru”. Nedařilo se, místo toho jsem poznal, že mnohé z toho co jsem o křesťanství věděl byly jen mé zkreslené představy umocněné i tou skutečnosti, že jazyk dost dobře nedovede vyjádřit to co člověk cítí, mysli.
Nebylo jednoduché si to přiznat, možná to zná každý z vás, jedete v nějakých kolejích, ale vnitřně cítíte, že jste měli zabočit. A ten vnitřní pocit/hlas je velice důležitý, je indikaci, že něco s tou vaši/mou pravdou není v pořádku. Každý sám za sebe si musí položit otázku, kolikrát jsem tento pocit/hlas zahnal. A to je to, kdy se člověk zatvrzuje, utvrzuje ve své pravdě. A tohle hrozí každému z nás, ať je to ateista, nebo křesťan.
Slavek: Pekne jste to Josefovo podobenstvi dotahla do dusledku 🙂 ale nezapomente, dar muzete odmitnout, ale potom ouha… Vecne utrpeni. Dobra rada nad zlato Josefe:-)
Samin:Ona je tao marnost nad marnost – Josef, jako ostatně téměř všichni křesťané v jakékoli diskusi zkrátka musí musí vše překrucovat a komolit, aby si vůbec svou víru v dobrotivého boha mohl udržet. Protože – co si budeme povídat, ona možnost volby tu sice je – ale s pistolí u hlavy. Klidně se rozhodni, ale když to bude jinak než podle mého – tak PIC – praví dobrotivý bůh.
Nakonec sám vidíte, jak Josef překrucuje moje slova a podsouvá mi dokonce sebevražedné myšlenky :-D.
Což je pochopitelně pitomost. Já jsem bytost dost racionální. Smrt je jediná jistota v lidském životě. Bere si šťastné, nešťastné, nemocné, zdravé, blázny i mudrce.
Takže není jediný důvod jí záměrně vyhledat. Možná nezměrné fyzické, nebo pychické utrpení by důvod byl – ale nic z toho se mně netýká.
Je to jako kdybych šla v pondělí vykrást banku, když mi má v pátek přijít na účet milion :-D.
Josef: To ale neznamená, že bychom si měli zakrývat aktuální možnost pekla. Kdyby skutečná a reálně dosažitelná možnost pekla neexistovala, pak by naše vůle nemohla být nazývána svobodnou.
Panebože! 🙂
Josefe není to mnohem spíš úplně naopak? POKUD by Bůh existoval, pak situaci kdy odmítnutí Boha je penalizováno věčným utrpením v pekle, přece rozhodně nelze nazývat svobodnou volbou! Jak lze nazývat volbu mezi možnostmi A a B svobodnou, je-li A odměňována věčnou blažeností v ráji, a B penalizována věčným utrpením v pekle?! Ta volba by přece byla svobodná právě tehdy, a jen tehdy, pokud by si člověk mohl svobodně vybrat a nenásledovala by ani v jednom případě žádná sankce!
Vy tvrdíte, že právě absolutní sankce na jedné straně, a absolutní odměna na straně druhé, je nutná aby mohlo jít o svobodnou volbu – lze si vůbec představit bláznivější a absurdnější tvrzení?!
Napadla mě tato analogie: představme si zemi s “dokonale svobodnými” (politickými) volbami. Voleb by se účastnily dvě politické strany. Volba první z nich by byla OK, zatímco volba té druhé by byla trestána okamžitým zastřelením. Prezident Josefín tuto situaci oslavuje, a tvrdí, že kdyby zde sankce zastřelením nebyla – pak by volby nebyly svobodné!
Současně se přezíravě dívá na sousední normální demokracii, kde žádná sankce za žádnou volbu nenásleduje. Jakou demokracii tam ti lidé mají? Co je to za svobodu? Vždyť ti lidé se nemohou svobodně rozhodnout, jsou to jen loutky, roboti… kdyby nebyli hloupí, a začali trestat volbu jiné než té správné strany smrtí – PAK by teprve mohli být opravdu svobodní…
Ať žije křesťanská logika.
To Michal a Samain: Postavme Josefa před svobodnou volbu. Buď odvolá víru v boha, nebo ho upálíme. Jo a máme ho přitom strašně rádi a nabízíme mu ničím nepodmíněnou lásku … Tak asi tak nějak vypadá svobodná volba v rámci křesťanské (Josefovy) logiky.
To Karel: Ten Váš příběh je pěkný. Já se s křesťanstvím, budhismem a islámem také potýkám skoro celý život. K těm rozhodnutím jsem měl hodně blízko na vysoké škole, kdy člověk hledá nějakou svou pozici v životě. V podstatě jsem už věřícím cca rok, nebo tak nějak, už byl. Rozhodl jsem se, že uvěřím v boha 🙂 Všichni křesťané totiž tvrdí, že je to tak snadné a stačí chtít. Tak jsem Ježíška přijal a rozhodl jsem se, že budu číst bibli a toho boha hledat. Myslel jsem si, že mi bude blízký protestantský přístup, kdy budeme diskutovat co se píše v bibli a jak to cítíme. První problém nastal, když jsem si bibli přečetl. Abych byl schopen v něco takového věřit a zároveň si zachovat konzistentní zdravý rozum a poslední zbytky morálky, tak jsem přešel ke katolíkům. Tam mi vyhovovalo, že se víra bere spíše jako rituál, který se prožívá. Je tam takové to mystérium. Po pár měsících jsem ale zjistil, že prožívat něco takového mi nestojí za to, abych sám sebe spojoval s organizací, jako byla, je a bude katolická církev. Pro ten transcendentální prožitek si raději zajdu na rokový koncert nebo na hokej. Jednoho dne jsem se tedy stejně, jako jsem se rozhodl v boha věřit, rozhodl v boha nevěřit 🙂
Další a poslední možnost, kdy jsem byl ochoten do katolické církve vstoupit bylo tehdy, když jsem si chtěl vzít svou ženu. To ale nutné nebylo, tak jsem to neudělal. Pokud mám v životě problémy, a že jich je, tak zajdu na psychoterapii, kde si pěkně v klidu popovídám s někým, kdo s mým životem nesouvisí. Věřte že to pomáhá, člověk si spoustu věcí ujasní a nepotřebuje k tomu balast organizovaného náboženství a církve.
S věřícími dnes jen soucítím a lituji je. Rozhodně nemám potřebu je obracet na atheismus. Považuji všechny ideologie, pokud se dostanou mimo rámec diskuze a jsou aplikovány v praxi za velmi škodlivé.
Slávek – se mnou je ten problém, že já bych Josefa upálit nedokázala. Mám ty iracionální vnitřní zábrany :-D.
Navíc, jsem děsně tolerantní a myslím si že každý má právo věřit si čemu chce – dokud nezačne ve jménu své víry dělat nějaké zhovadilosti.
Samain, Slávek – no jistě, však Slávek o tom mluvil jako o myšlenkovém experimentu, jak by Josef byl z takové alternativy nadšený, a zda by takto postavenou volbu označoval v souladu se svými dřívějšími výroky za svobodnou.
Ve skutečnosti by nikdo z nás Josefa jistě neupaloval za žádných okolností (ani kdyby si smrt zasloužil, např. by spáchal nějakou brutální vraždu), a už vůbec by ho nikdo z nás neupaloval kvůli jeho víře… aby člověk někoho upálil za to, v jakého Boha věří nebo nevěří – na to musí být sám oddaný věřící (viz. inkviziční procesy s heretiky ve středověku)
Jojo, to je ta naše nedostatečná ateistická morálka 🙂
To Samain: Tak to je pěkný. Bůh žehnej tvým zábranám 🙂
Slávek – Michal – to mi připomíná, že jsme si ještě neodhlasovali toho ateistického boha :-D……chtělo by to dát dohromady kandidáty a vyhlásit volby :-D.
Slávek Černý says:
July 10, 2011 at 9:28 pm
To Josef, Karel, Protestant: krestanstvi se mi zacina cim dal vice libit. Prvni nabozenstvi, ktere nevyzaduje aby clovek v cokoliv veril.
protestant:
Ono křesťanství také dost často nebývá považováno za náboženství. 🙂
To Samain: Já o tom hodně přemýšlel. Ten Q je celkem pěkná postava. Co jsem ale zjistil, tak jich je víc a žijí v Q continuu. Inspirací pro něj byla postav lorda Byrona jako “mad, bad and dangerous to know”.
Já bych se přikláněl spíše k něčemu jako prvotní “příčině P”. Ta by měla v podstatě jen 2 vlastnosti: byla by věčná a uměla by způsobit Vesmír. V rámci tohoto vesmíru by pak existovala sebranka bohů “jejichž jméno se nevyslovuje”. To byli všemocné bytosti, které by občas vstupovali do kontaktu s lidmi. Tím bychom mohli vysvětlit celkem pěkně vznik vesmíru, stejně jako by ta naše víra byla kompatibilní s již existujícími náboženstvími. Lépe řečeno: existující náboženství by byly podmnožinou naší víry.
To naše náboženství by pěkně ladilo i s takovou tou běžnou lidskou pověrčivostí a mohli bychom vymyslet pěkné rituály a mytologii, které by naplňovali potřebu lidí po nějakým esoteričnu.
Myslím, že s takto konstruovaným náboženstvím by neměla problém ani Josefova logika, ani Karlova obsese láskou ani Protestantovo věčné hledání nesmrtelnosti chrousta.
A já bych měl svoje Daikiri 🙂 Prostě pohoda.
Protestante to jako vážně? 🙂 Kde jste to vzal? Docela by mě zajímalo, kdo zastává názor, že křesťanství by nemělo být považováno za náboženství, a hlavně jaké by k tomuto postoji měly být důvody.
A v neposlední řadě: S takovým náboženstvím by neměla problém ani většina vědců. Nakonec, o co jde většině z nich? O poznání příčiny konkrétních jevů. Tím pádem by nás všichni vědci systematicky přibližovali lepšímu poznání “příčiny P” a byli by považováni za svaté muže, pokud by svou práci dělali poctivě.
Zároveň by svým poznáním přispívali k našemu “nanebevzetí” a zařazení lidstva po boku těch, “jejichž jméno se nevyslovuje”.
Co vy na to?
to Michal:
například:
“…..Pozoruhodným protipohybem bylo – v některých kruzích doposud rozsáhle respektované – prohlášení dialektické teologie: Křesťanství není náboženství! Je založeno na Božím jednání, zatímco náboženství jsou pokusy – marné a vzpurné, modlářské – ztéci nebe lidskými silami. ….”
http://rican.sweb.cz/clanky/01Dialog.htm
“K. BARTH /představitel prot. dialektické metody/ : „Křesťanství je
víra. Náboženství je lidská touha a lidské pokusy proniknout k
Bohu. Ale křesťanství je náboženství dané shora a je to odpověď
člověka na to, co říká Bůh. Proto křesťanství není náboženství.
Křesťanství je víra, je to přijetí Božího slova poslušností vírou a to
je jediný způsob, jak věřit. Náboženství je směr zdola.„ /podle po-
jetí K. Bartha/”
http://upol.own.cz/1/Fundamentalni%20teologie_2_Krumpolc.pdf
🙂 sranda 🙂
OK, jenže ona ani ta prvotní příčina nemusí existovat, a k tomu se kloním asik já 🙂 IMHO Vesmír v nějaké formě existuje odjakživa, bez ohledu na to, že velkým třeskem vznikl náš prostoročas; Podle mého “filozofického cítění” by měl existovat nějaký “nadvesmír” se svým časem, ze kterého se například nové vesmíry (včetně svého času) rodí jako “bubliny”…
Ať už prvotní příčina existuje nebo ne, tak určitě nemůžu říct, že věřím tomu, že existuje 🙂
To Michal”tak evidentně pár jich je:
http://www.halik.cz/clanky/krestanske_cirkve_evropa.php
Halík: Zdá se mi, že náboženstvím dnešní Evropy už není křesťanství a naše dnešní křesťanství už není náboženství – alespoň v tom smyslu, jímž kdysi náboženstvím bývalo.
http://fffilm.fuxoft.cz/2011/02/retro-recenze-princ-egyptsky-prince-of.html
Jindra: Křesťanství není náboženství … to by ale bylo na delší debatu.
http://www.odmaturuj.cz/slohove-prace/krestanstvi-neni-nabozenstvi/
Ať už prvotní příčina existuje nebo ne, tak určitě nemůžu říct, že věřím tomu, že existuje.
To Michal:
S tím tato naše Víra nemá problém. Je možné, že tato prvotní příčina se nachází v “nadvesmíru” nebo že je to nadvesmír sám. Principiálně jde o to, že v rámci našeho Vesmíru (prostoročasu) je tato příčina nepoznatelná. Jsme schopni ji poznat jen tehdy, pokud se z našeho prostoročasu vymaníme. To ale nevíme jestli je vůbec možné.
To už je lepší ne? 🙂
Michal says:
OK, jenže ona ani ta prvotní příčina nemusí existovat, a k tomu se kloním asik já IMHO Vesmír v nějaké formě existuje odjakživa,
protestant:
Co je “odjakživa”?
Protestante, tak tohle je asi nejtrapnější pokus, který jsem zatím slyšel, jak se vypořádat s existencí velkého množství náboženství.
Definitoricky vyjmeme křesťanství z pojmu náboženství, zdůvodníme to nic neříkající floskulí, že “Náboženství je lidská touha a lidské pokusy proniknout k Bohu.” (wtf?!) což křesťanství není – a tím – voila – máme mávnutím kouzelného proutku jedinou pravou VÍRU, a spoustu falešných náboženství. A problém je vyřešen.
Ach jo… Kdo to tu dneska psal, že mu je křesťanů líto? Slávek? Přidávám se k němu, tedy rozhodně alespoň v případě pana Bartha.
Odjakživa znamená, že časová osa není směrem do minulosti nijak ohraničena. Ke každému okamžiku v minulosti existuje libovolně vzdálená minulost.