Velkopáteční zamyšlení

Dnes je Velký Pátek, a v plném proudu jsou tedy Velikonoce, největší křesťanské svátky v roce. Pojďme se krátce zamyslet nad tím, co vlastně křesťané tak slaví.

Příběh o ukřižování a zmrtvýchvstání Ježíše Krista je v křesťanství naprosto ústřední. Ježíš dopředu věděl, že zemře na kříži, a celé jeho působení na Zemi k tomuto směřovalo. Někteří dokonce říkají, že to takto bylo naplánováno od Stvoření. Byl zrazen Jidášem, souzen, a Židé si vynutili jeho popravu. Svou mučednickou smrtí (obětováním sebe sama) pak spasil nás všechny. O Velikonocích si křesťané připomínají tyto události, a radují se z toho, jak byl Ježíš vzkříšen a fyzicky vyzdvižen na nebesa. V samotném vzkříšení pak vidí naději na Spásu pro nás pro všechny.

Křesťané tento příběh velmi prožívají. Mnozí se dojímají nad tím, jak velká byla Ježíšova oběť. Představují si jeho utrpení, někteří v samotném utrpení z trýznění vidí očistný proces, a tak se bičují (prý i Jan Pavel II. tak činil), a fanatici z Filipín se dokonce přibíjejí na kříž. Jiní zase o Ježíšově ukřižování točí morbidně naturalistické filmy (Mel Gibbson), kde jsou dopodrobna vidět cáry kůže a masa vyrvané Ježíšovi z těla při bičování – a Papež pak zjihle řekne, že “takhle nějak to opravdu bylo”.

Současně však křesťané dodržují starou dobrou zásadu, že přemýšlet o těchto věcech se nemá. Celou záležitost prohlašují za velké mystérium, a jakékoliv přemýšlení o tom je pošetilé. Těmito frázemi se však jen snaží zastřít fakt, že tento ústřední příběh křesťanství ve skutečnosti vůbec nedává smysl.

My se ale frázemi o mystériích principielně nepřístupných kritickému rozumu jistě nenecháme odradit. Pojďme se nad celou věcí zamyslet.

Obětovat se znamená přijmout nějaký druh příkoří, aby bylo odvráceno (obecně jiné) příkoří hrozící jiné osobě nebo osobám. Oběť je tím větší, čím větší příkoří podstoupím, a čím většímu příkoří hrozícímu jiným osobám zabráním. Ježíšova “oběť” je prezentována jako ta snad vůbec největší myslitelná: měl obětovat svůj život za život nás všech.

Ale obětoval se Ježíš skutečně? V čem jeho oběť spočívala?

Ježíš byl podle křesťanů Bůh. Bůh nemůže zemřít, Ježíš tedy svůj život rozhodně neobětoval, protože nezemřel. Výroky typu “Ježíš byl Celý Bůh, a současně Celý člověk” (aby mohl zemřít) jsou zjevný nonsens. Bůh je ve svých atributech nekonečný, a ať se s Ježíšovým tělem stalo cokoliv, nepředstavovalo to pro Ježíše jako Ducha, jako Bytost, jako součást Boha, jistě naprosto žádnou újmu. Ježíš jakožto Bůh může koneckonců se svým pozemským tělem dělat jistě cokoliv se mu zlíbí, libovolně ho oživovat, nechávat umřít, mučit – a jak si můžeme myslet, že by to pro Něj jako Boha mohlo představovat cokoliv úkorného?

Nyní uvažme, proč se vlastně Ježíš obětoval. Co by se stalo, kdyby tak neučinil? Před čím vlastně lidi zachránil? Odpověď je jediná možná: zachránil je před zatracením – přičemž zatratil by je jedině Bůh, tedy On Sám.

Křesťané tedy věří tomu, že Ježíš svou smrtí nesmrtí spasil Člověka před tím, aby ho On Sám zatratil. Pokud to takto nesmyslně udělat chtěl, pak prosím, ale jistě to celé nelze nazývat obětí.

Nabízí se také otázka, pokud Bůh chtěl lidem odpustit – nemohl to prostě udělat? Musel sám sebe nechat umučit neumučit, popravit nepopravit? Fakt tohle dává smysl?

Smysl nedává ani Jidášova Zrada. Přijmeme-li tezi, že nás Ježíš svou smrtí opravdu spasil, pak udělal Jidáš jen to, co bylo třeba. Jak lze tedy jeho čin nazývat zradou?

Bylo by snad lepší, kdyby neudělal to co udělal, Ježíš by ukřižován nebyl a z mrtvých by nevstal?

Co se vůbec po zmrtvýchvstání stalo s Ježíšovým tělem? Oficiální verze říká v souladu s Biblí, že bylo “vyzvednuto do nebe”. Jenže my dnes víme, že nebe jako takové neexistuje, a Bůh tam nesídlí. Bůh samozřejmě může sídlit mimo náš Prostor a Čas, mimo náš Vesmír – ale jaký smysl by mělo uvažovat o tom, že se tam může dostat lidské tělo z masa a kostí, resp. z hmoty našeho Vesmíru? A jaký by mělo smysl aby se tam dostalo? K čemu by tam Ježíšovi bylo?

Řekněme nyní, že to je všechno pravda, a Ježíš nás obětí svého života opravdu spasil. Otázka je, koho vlastně spasil.

Katolická verze říká, že k tomu abychom byli spaseni, musíme věřit v Ježíše, a nesmíme příliš hřešit (Stejně tak i víra, není-li spojena se skutky, je sama o sobě mrtvá. Jak 2:17). Tohle ovšem platilo i před Ježíšem! Co se tedy v takovém případě Ježíšovým zmrtvýchvstání změnilo?

V této souvislosti nemohu nezmínit, že KKC 841 a 847 stanoví “výjimku pro Muslimy”…

Protestanté vyznávají zásadu Sola Fide, která říká, že spaseni budou všichni kdo věří v Ježíše. Bez ohledu na jejich hříchy.

Nyní však je zjevena Boží spravedlnost bez zákona, dosvědčovaná zákonem i proroky, Boží spravedlnost skrze víru v Ježíše Krista pro všecky, kdo věří. Není totiž rozdílu: všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy; jsou ospravedlňováni zadarmo jeho milostí vykoupením v Kristu Ježíši (Řím 3:21-24).

Tato úžasná zásada vlastně říká “hřích jako hřích”, tedy např. vražda a “braní Božího jména nadarmo” vyjdou na stejno. Dále z toho plyne, že věřící vrah a násilník bude určitě spasen, zatímco ateista nikoliv (nesplňuje nutnou podmínku víry). Tomu říkám morálka!

Liberální křesťané pak zastávají názor, že spaseni budou všichni, paušálně. Ale – opravdu je morální, aby byli spaseni všichni? Ti kdo znásilňují malé děti? Vrazi? Lze tomuto říkat spravedlnost? Jen si představme pedofilního vraha, který unikl pozemské spravedlnosti – a po smrti jde “po zásluze do nebe”… Super.

Pokud se najde křesťan, ochotný přemýšlet o své víře, který má názor na výše nastíněné problémy, byl bych moc rád kdyby se s námi o své odpovědi podělil v diskuzi pod článkem.

224 thoughts on “Velkopáteční zamyšlení

  1. neruda

    Čtu to už popáté a čím dál, tím víc se mi argumentace v posledním odstavci, začínajícím slovy “Pouze v tomto smyslu …” jeví jako pokus vytvořit kulatý čtverec. Mně to prostě nedává smysl. Jsem jediný takhle “postižený”?

  2. Cestmír Berka

    Já bych nevyloučil možnost, že bůh špatně odhadl své možnosti a když byl v Ježíšově těle, zemřel na kříži spolu s ním..od Ježíšovy smrti po něm není vidu slechu. Vzhledem k tomu, že o něm ( bohu) nemůžeme ani říci, že je nesmrtelný, dávalo by to smysl…

  3. Medea

    Neruda, aj na mňa to argumentačne pôsobí ako nezmysel. Ten článok sa mi javí len ako nejaká emotívna rétorika.

Comments are closed.