Je ateismus víra?

Křesťané se možná nevědomky, ale o to častěji uchylují k tomu, že své kritiky častují mnohdy nepříliš lichotivými přívlastky, které jsou přitom charakteristické pro ně samotné.

Ateisté jsou tak bigotní, fundamentalističtí, militantní, zaslepení, fanatičtí. Ateismus je prý svého druhu náboženství, podle některých ateisté tvoří dokonce sektu (!) Všechny tyto přívlastky a charakteristiky jsou variací na stejné téma, a logika za tím je jasná: když tyto věci platí o velké části z nás (křesťanů, věřících), a nedá se s tím příliš polemizovat – tak ať si někdo nemyslí, že protistrana je na tom lépe.

Do tohoto rámce spadá i tvrzení, že ateismus je víra.

Zdůvodněním je, že přece nevíme stoprocentně, že žádný bůh neexistuje. (viz. rusalky) A nevíme-li to stoprocentně, pak tomu jenom věříme. Ostatně, i přímo v dnešní diskuzi zde na tomto webu napsal Protestant:

Co není 100%, to je víra.

Pak je ovšem víra naprosto všechno, protože 100% nevíme vůbec nic. Uvažme:

* víme se 100% jistotou, že tamten strom opravdu existuje? Jak si můžeme být stoprocentně jisti, že nežijeme např. v Matrixu? Jak víme, že se nám všechno jen nezdá? Ve skutečnosti by pak neexistovalo nic z toho, co vidíme a vnímáme.
* víme naprosto jistě, že svět nebyl stvořen před pěti minutami? Že ho Bůh nestvořil včetně všech “starých” předmětů, zkamenělin, včetně našich tak živých vzpomínek, na naše dětství, mládí, na včerejší den, i na to co jsme dělali před půl hodinou…?
* atd.

Je-li tedy víra vše, co nevíme 100% jistě, pak je víra úplně vše, a mimo víru není nic. Tvrzení že ateismus je víra, je v takovém případě triviálně pravdivé, banální, a bezobsažné.

Podívejme se na následujících sedm tvrzení:

1) věřím, že existují vodníci, kteří se před lidmi velmi dobře schovávají, avšak o to čileji se pídí po dušičkách utopivších se, aby je schovali ve svých hrníčcích
2) věřím, že na dnešní tiket vyhraju ve sportce první cenu
3) věřím, že dnes večer vyhraju v ruletě
4) věřím, že z mého dítěte vyroste slušný člověk
5) věřím, že mě zítra cestou do práce nezajede auto
6) věřím, že tělesa padají na celém povrchu Země opravdu se zrychlením g=~9,81 m*s^-2, v souladu s gravitačním zákonem, ačkoliv sám jsem to nikdy neověřoval (a už vůbec ne na všech místech povrchu Země!)
7) věřím, že Země není placatá (a já např. nejsem obětí gigantické konspirace, kdy všechny řeči o kosmonautech jsou fabulace, fotografie Země z Vesmíru jsou padělky, loď mizející za obzorem je jen optický klam, podobně jako kolejnice sbíhající se v dáli, mapy světa jsou vládami záměrně zkreslované, atd.)

Velmi dobře cítíme, že těchto sedm názorů má (ne zcela korektně řečeno) různý stupeň pravděpodobnosti, a že zastávat je není stejně oprávněné. Strkat je všechny do šuplíčku “víra” asi není úplně nejrozumnější.

Pokud někdo věří, že existují vodníci, je tak trochu případ pro psychiatra, a to zcela bez ohledu na to, že nemůžeme nadevší pochybnost vyloučit, že má pravdu.

Víra, že zítra vyhraju první cenu ve sportce, je legitimní, nicméně dosti pošetilá. V ruletě mohu vyhrát o poznání snáz, dokonce docela pravděpodobně (!) avšak hraní v kasínu jako příliš racionální nevnímáme.

Budu-li se o své dítě řádně starat, pak je docela pravděpodobné, že z něj dobrý člověk opravdu vyroste – ovšem i tak jde v podstatě do značné míry o víru, avšak jsou tam i zjevné prvky racionality.

To, že mě zítra cestou do práce nezajede auto, je asi stále v jistém smyslu víra – ovšem současně je to zcela opodstatněný předpoklad, přesto že může nevyjít.

Body (6) a (7) pak podle mého názoru vírou v pravém smyslu nejsou. Jde o naprosto racionální závěry, platící s velmi vysokou (nikoliv však stoprocentní!) jistotou.

Nabízím na to celé následující sjednocující pohled:

Víra i racionální úsudek jsou dva rozdílné způsoby, jak subjektivně přisoudit pravdivostní hodnotu daným tvrzením. Podstatné je, že jsou to způsoby do jisté míry na sobě nezávislé.

Mohu si být vědom toho, že z racionálního hlediska se jeví jako pravděpodobný závěr X, já ale věřím spíš závěru Y. Podle mého názoru u většiny lidí k takovému nesouladu může dojít, a to zejména v případech, kdy je člověk osobně (a/nebo citově) zainteresován na tom, aby platilo to, čemu věří. (viz. např. bod (5) a zejména (4)) Toto je podle mého názoru význam slova víra v běžně používaném smyslu.

Dále mohu uvážit, že fakta svědčí pro závěr X, a tak mu i věřím (bez ohledu na to, že může být všechno i jinak). V tomto případě podle mého názoru není na místě mluvit o víře, a IMHO v obecném pojetí se to takto také chápe.

V obou případech je navíc velmi vhodné uvážit míru faktické evidence, a míru příslušné víry či přesvědčení.

V případě křesťanského náboženství jde (v závislosti na míře fundamentalismu daného křesťana) o velmi silnou evidenci že křesťanství není pravdivé, a tomu přináležející (extrémně) vysokou subjektivní jistotu, že naopak pravidé je. Toto je víra par excellence.

Naproti tomu v případě ateistů (alespoň těch rozumných) mluvíme o slušné evidenci (v závislosti na konkrétním náboženském učení, proti kterému se v daném případě vymezují) že mají pravdu, a tomu odpovídající (tedy nikoliv přehnaně vysoké, a už vůbec ne absolutní) míře přesvědčení, že tomu tak opravdu je.

Házet oba ty přístupy do jednoho pytle je zjevná demagogie, matení pojmů, a projev přesně toho přístupu, na který jsem upozornil v úvodu dnešního článku.

This entry was posted in Křesťanské argumenty. Bookmark the permalink.

256 Responses to Je ateismus víra?