Existují víly?

Věřící říkávají, že přece nebylo dokázáno, že Bůh neexistuje – a proto, proč v něj nevěřit. Problematičnost této úvahy snad nejlépe ukazuje tzv. vílí argument.

Víme jistě že neexistují víly? Je to dokázáno? Lidé v existenci víl dost dlouho skutečně věřili (viz. wiki). Co se stalo, že v jejich existenci věřit přestali? Jaký důkaz jejich neexistence se objevil?

Odpověď je jednoduchá: neobjevil se žádný důkaz jejich neexistence. Jak začal ve společnosti nabývat na významu racionální přístup ke světu, lidé si začali uvědomovat, že vlastně neexistují žádná hodnověrná svědectví o existenci víl (ačkoliv neověřená svědectví existovala). Neexistují po nich žádné stopy, nepotřebujeme je k vysvětlení žádných jevů či úkazů – a logický závěr z toho byl a JE, že tedy víly s největší pravděpodobností neexistují. S absolutní jistotou to však vlastně dodnes nevíme…

Důkazní situace je tedy pozoruhodně podobná, ne-li totožná, se situací ohledně existence Boha. Jediný rozdíl snad je, že v různé bohy dnes lidé stále ještě věří. Tento rozdíl je však způsoben právě tím, že na problém existence víl jsme ochotni aplikovat racionální způsob uvažování, zatímco na problém existence Boha jej ochotni aplikovat nejsme (tedy, někteří z nás – ti věřící…)

Uvažme, že všechny argumenty, kterými věřící omlouvají nepozorovatelnost Boha v našem světě, lze snadno přeformulovat i pro případ neviditelnosti víl! Ale znamená to snad pro nás něco? Budeme v existenci víl věřit, když ty argumenty, které omlouvají jejich neviditelnost, striktně vzato MOHOU platit? Uvažme: Bůh třeba neplní modlitby tak aby to bylo průkazné, proto, že NECHCE aby byl jednoznačně dokázán. Analogicky víly spíš chtějí, aby se o nich jen povídalo, a tancují na lesních pasekách výhradně jen pokud se nikdo nedívá…

Věřící říkají: přece nečekáte, že se Bůh nechá “změřit”, že se nechá “dokazovat”?! Analogicky lze říct ale to samé pro víly! Jak tedy lze z toho, že je nikdo nikdy neviděl, činit nějaký závěr?

Pro váženého čtenáře by mělo být podstatné zamyslet se, zda opravdu ve prospěch neexistence víl neexistuje o nic víc důkazů, než ve prospěch neexistence Boha. Pokud se ukáže, že to tak je, pak jsme v situaci, že víra v Boha je stejně “oprávněná” jako víra v existenci víl.

This entry was posted in Křesťanské argumenty. Bookmark the permalink.

196 Responses to Existují víly?

  1. protestant says:

    #2545: Jak víte co je běžný věřící?
    #4878: nechápu v čem je problém – problém je v tom, že Dawkins ukazuje vědce jako lidi vědouví více. Ne jako specialisty na jeden z mnoha segmentů.
    #2854: všem lidem (nejen věřícím), kteří zpochybňují legitimitu diskuze nad existencí Boha – tedy jmenovitě např. paní Tydlitátová a pan Zrzavý – ani Tydlitátová ani Zrzavý nezpochybňují právo Dawkinse na to mít názor na počátek vesmíru. Naopak Dawkins toto právo věřícím upírá.
    #3124: V Irsku jde o konflikt původních obyvatel a nedávno přišlých “kolonizátorů” z Anglie. Víra v tom není. Pokud by v tom víra byla musel by docházet ke konfliktům těchto dvou denominaci i jinde kde jsou v kontaktu.
    #2758: velká část křesťanů MÁ výrazný problém s homosexualitou – to ale nic neříká o tom zda je Bůh starého zákona proti homosexualitě zaujatý. To co jsem poslal ukazuje, že to z Bible vyčíst nelze. Dawkins to tam ale nachází. Že by to byl odborník na SZ?

  2. protestant says:

    Podle Vás to protestante neznamená posledlost sexuálním chováním člověka, ale podle mě ano.

    Srovnejte poměr počtu veršů zabývajících se v Bibli sexem proti celkovému počtu veršů. A srovnejte to se současnou literární produkcí. Uvidíte, že dnes jsme sexem posedlí mnohem více. 🙂

  3. Machi says:

    Protestant:
    ” to ale nic neříká o tom zda je Bůh starého zákona proti homosexualitě zaujatý. To co jsem poslal ukazuje, že to z Bible vyčíst nelze. ”

    Citát z Bible (jen zkopírovaný z Michalova příspěvku):
    ” Kdokoli by obcoval s mužem jako se ženou, oba spáchali ohavnost. Musejí zemřít – jejich krev ať padne na ně!”

    Myslím, že k tomu není třeba nic dodávat.

  4. protestant says:

    To Machi:
    Takhle přesně uvažují fundamentalisté a… ateisté. Ale skutečnost je jiná:

    ……3.1.1.3. K výkladu
    Oba texty jsou součástí tzv. řádu svatosti (Lv 17–26), v němž kněžské kruhy zavle­čených Judejců v babylonském exilu shrnuly starší tradice, aby zachránily své nábožen­ské dědictví. Základním smyslem těchto tradic i jejich nového zpracování do tvaru, jenž máme v Bibli, je vymezit v kontextu staroorientálních náboženských představ o kultické čistotě specifikum Izraele jako lidu Hospodinova (srv. Lv 18,29–30; Lv 20,24b–26 a ze­jména formuli Lv 19,2: „Buďte svatí, neboť já, Hospodin, váš Bůh, jsem svatý“; podobně Lv 20,7.26). „Čistota“, o niž zde běží, ovšem není kategorií morální, nýbrž kultickou – označuje stav člověka, který se smí účastnit sakrálních součástí kultu, resp. není „nečistý“, tj. poskvrněn čímkoli, co by jej z účasti na kultu vylučovalo. Z toho pak vyplývají i společenské, resp. „eklesiologické“ důsledky: závažné či nenapravitelné znečištění znamená vyloučení (exkomunikaci) z náboženského (kultového) společenství. Sexuální styk i ve standardní (tedy heterosexuální) podobě znamenal pro řadu kontextů izraelského náboženství „znečištění“, jež působilo vyloučení ze „svátostného režimu“. K „posvěcení“, jež k určitým činnostem ve „svátostném režimu“ patřilo, proto patřila také sexuální abstinence (srv. Ex 19,15).[5] Jestliže tedy i běžný (hetero)­sexuální styk mohl znamenat „znečištění“, tím spíše formy sexuálního styku, jež i po­dle zvykového práva nepatřily k přípust­ným typům (např. incest).
    Celý oddíl s výčtem „znečišťujících typů“ sexuálních styků je v Lv 18 i Lv 20 vřazen do kontextu náboženské (protipohanské) polemiky, v němž mají své místo i oba výroky, jež mluví o „ležení s mužem“. Bez tohoto zarámování by uvedená pravidla mohla vyznívat jako soubor obecně nepřijatelných sexuálních „zvráceností“ – zejména incestuální styky. V něm je však zřetelné, že výroky o „nečistých“ sexuálních stycích nejsou pojaty jako všeobecně platná pravidla sexuální etiky, nýbrž jako výpovědi specifické, totiž právě výpovědi o kultické čistotě. Označení ohavnost se obvykle vztahuje k jevům, jež patřily k cizím kultům, a zna­menaly nejradikálnější „znečištění“ – nejen profanaci či poluci v oblasti sakrálna, ale přímo rouhání (blasfemii). Ostrost odsudku zde tedy souvisí s nábožensko polemickým, nikoli sexuálním aspektem.
    Může nám připadat zvláštní, že jsou do této protipohanské polemiky zařazena i taková jednání, jež patří spíše k etice sociálních vztahů a v nichž není kultický aspekt na první pohled patrný – např. cizoložství (Lv 18,20). I zde však dovětek v. 20b vyjadřuje, oč běží: „…aby ses s ní znečistil.“ Sexuální styk s vdanou ženou je tedy chápán nejen jako útok na integritu rodi­ny bližního (tzv. cizoložství; Ex 20,14 aj.), nýbrž jako „hřích“ kulticky znečištuje ty, kdo se jej dopouští: „cizolož­ník“ je proto vyloučen z náboženské komunity (srv. Lv 20,10 ortel smrti pro oba, cizoložníka i cizoložnici!).
    U výroku Lv 18,22 je možné uvažovat o tom, zda se zákaz týká „aktivní“ či „pasivní“ role při sexuálním styku dvou mužů. Z hlediska společenského vnímání mužské cti na pozadí jasně profilovaných genderových rolí by se dalo očekávat, že bude tabuizováno především (ponižující) přijímání ženské role (viz termín malakoi v helenistické kultuře, srv. 1K 6,9). Gramaticky se však věta týká osloveného, jenž nemá „ulehnout s mužským“ jako s ženou – formulace tedy míří spíše na aktivní roli. To také odpovídá kontextu: celý katalog znečišťujících styků je formulován z hlediska toho, kdo do nich vstupuje suverénně a na vlast­ní odpovědnost, nikoli z perspektivy podřízeného či dokonce přinuceného partnera. Vposledu zde však na rozlišení rolí mnoho nesejde. Z hlediska kultické čistoty, jež je zde určujícím hlediskem, neběží o subjek­ti­vitu viny (či dokonce její větší či menší podíl), nýbrž pouze o ob­jek­tivitu znečištění. Ta je dána aktem samým, a týká se proto obou partnerů. Lv 20,13 to vyjadřuje jednoznačně výslovným dodatkem, že „ohavnost učinili oba dva“. Podobně je tomu i u heterosexuálního styku (srv. styk s vdanou ženou, Lv 20,10).
    Postoj prosazovaný uvedenými texty Starého zákona – a celým tzv. Zákonem svatosti v kontextu knihy Leviticus – je ostře polemický v konkrétním nábožen­ském kontextu. Pojednání o „znečišťujícím jednání“ v oblasti sexu je zde spolu s dalšími tématy zakom­ponováno do soustavy „žhavých otázek“, které vymezují „svatost“, tj. svébytnost a zvláštnost Izraele v daném náboženském a kulturním prostředí. Nesmiřitelná ostrost postoje je výrazem toho, že se zde jedná o rozpoznávací znaky vlastní identity, jež mají vyloučit jakýkoli synkre­tismus (míšení a splývání životní praxe). Kontextuálnost a polemičnost daných výpovědí je důležitá. Vyjadřují konkrétní postoj v určitém náboženském sporu, srovnatelný v našem kontextu snad s dřívější pole­mikou konfe­sijní. Jednotlivá ustanovení „řádu svatosti“ mají Izraelce chránit před službou „jiným božstvům“. Odtud pochází břitkost polemiky i absolutní trest pro případ překročení uvádě­ných tabu.
    Základní otázkou pro interpretaci těchto textů je, zda vůbec lze přiřazovat „homo­sexua­litu“, jak ji dnes známe a diskutujeme, k jevu, o němž oba texty pojednávají. Pokud definici omezíme pouze na biologický akt sexuál­ního styku dvou mužů (či dokonce jen na anální penetraci), mohli bychom jevy považovat za sourodé. Znamenalo by to však zcela pominout kontext a záměr výpovědi. Pokud do definice zahr­ne­me širší aspekty sexuálního chování, genderových rolí, sociálního a náboženského kontextu (zejména zasazení výroku do specifické problematiky kultické čistoty!), jedná se o jev značně vzdálený situaci dnešní doby. Základní aspekty našeho uvažování o homosexualitě jako možné variantě trvalého chování jsou zcela mimo obzor těchto biblických výpovědí. Řečeno konkrétně, prozatím pouze z hlediska historického odstupu: vyjadřují-li se tyto staroorientální texty ostře proti tomu, aby muž „ležel s jiným mužem ležením ženským“, nemluví o fenoménu homosexuálního partnerství, jak jej známe z naší současnosti. Zcela zde také chybí jakýkoli zřetel k pro­blematice lesbické.
    Jak tedy přenášet tyto směrnice z původní souvislosti do našich, velmi odlišných souvislostí? Při řešení tohoto problému a formulování interpretačních pravidel je důležité nesoustředit se jen (účelově) na jedinou tématickou oblast či dokonce jediný případ z dané oblasti, nýbrž uvážit také ostatní výroky v daném kontextu. V našem případě to znamená neřešit izolovaně otázku mužské „homosexuality“, nýbrž stejným postupem interpretovat i ostatní výroky o čistotě.[6] Metoda interpretace a aktualizace těchto biblických příkazů a zákazů by měla být analogická. Jsou-li tyto výroky (tradičně) vykládány různorodě, je třeba tuto různost řádně zdůvodnit: pokud v našem kontextu považujeme některé zákazy za stále platné, jiné nikoli, je třeba jasně zodpovědět, co zde rozhoduje o „platnosti“ jedněch a „neplatnosti“ jiných biblických výroků…….

    http://www.evangnet.cz/cce/czr/usneseni/u_31_3/tisk19_06.htm

  5. Machi says:

    Na mém příspěvku není třeba nic měnit.
    “Vaše” reakce je klasická “obkecávačka a zakecávačka”.

  6. Michal says:

    A jinak k tomu co psal Protestant, viz. tuším 2. kapitolka předmluvy ke 2. vydání, jmenuje se to myslím “boj se slaměným panákem” nebo tak nějak… Myslím že tam Dawkins na to co píše Protestant přesně reaguje.

  7. protestant says:

    Rozdíl vašeho příspěvku od příspěvku doc. ThDr. Martina Prudkého je ve znalosti problematiky. On je vedoucí katedry Starého Zákona (kromě toho že je prorektor UK). A co vy? Jaké máte znalosti a vzdělání v tomto oboru?

  8. Michal says:

    Protestant: “On je vedoucí katedry Starého Zákona (kromě toho že je prorektor UK). A co vy? Jaké máte znalosti a vzdělání v tomto oboru?”

    Na toto viz. tuším 1. kapitolka té předmluvy 🙂 Škoda že tu knihu nemám u sebe, citoval bych to přesně – tak večer no… Je zábavné, jak jsou všechny tyhle argumenty věřících profláklé 🙂

  9. Machi says:

    Ještě bych snad dodal k Protestantově příspěvku, že se jedná o klasický problém dnešních křesťanů, kdy musí řešit v návaznosti na dnešní vysoce vyspělou morálku a etiku, její nekonzistenci s primitivní morálkou a etikou starověkých kultur.
    Je to jako snaha matematika nějak dokázat, že přirozené číslo 4 může být větší než přir. číslo 17.

  10. Machi says:

    “Rozdíl vašeho příspěvku od příspěvku doc. ThDr. Martina Prudkého je ve znalosti problematiky. On je vedoucí katedry Starého Zákona (kromě toho že je prorektor UK). A co vy? Jaké máte znalosti a vzdělání v tomto oboru?”
    Zde můžu rozvinout myšlenku matematika snažícího se dokázat, že číslo 4 může být větší než číslo 17.
    Já jako matematický diletant můžu tvrdit, že to zřejmě možné není a i kdyby bylo nemá zřejmě smysl, snad jen jako myšlenkový experiment.
    Profesionální matematik by např. mohl úpravou axiomatického systému a použitím matematických fines danou věc i prokázat, ale reálná hodnota daného důkazu by byla nulová.
    Navíc se může objevit kolega, který zjistí, že ve složitém důkazu udělal jednu chybu, která ruší platnost celého důkazu.
    Váš doktor Prudký je takový profesionální matematik.

  11. Machi says:

    Teď mě ještě napadá, že jsem tímto příkladem (kdy jsem srovnával teologa s matematikem) mohl urazit nějakého matematika. Takže se jím tímto omlouvám.

  12. Michal says:

    Machi: shodou okolností jsem matematik, a tak mohu zodpovědně říct, že to lze snadno 🙂 Stačí si definovat nové uspořádání na reálných číslech, označme ho symbolem < *, prohlašme toto nové uspořádání za "to správné", a definujme pro x, y reálná x <* y právě když x>y kde “>” je uspořádání na R známé z běžného života. Pak v tomto “správném” uspořádání je opravdu 17 menší než 5.

    🙂

  13. Machi says:

    Michal:
    Máte pravdu, ač také postižen matematickým vzděláním, až tak jednoduché (a přitom zřejmé) řešení mne hned nenapadlo. Jdu se stydět do kouta :).

  14. Michal says:

    A nejhezčí na tom je, že IMHO v reálu křesťané defacto přesně takto postupují 😀

  15. protestant says:

    to Machi:

    O jaké vyspělé morálce a stice mluvíte?

  16. neruda says:

    Ještě že protestantova církev neuznává nic takového, jako “učitelský úřad církve”. Kdyby jej měla, pak bychom museli názory z těch různých evangnetů brát vážně, a považovat je za křesťany obecně zastávané či dokonce jim předepsané. Takhle si o nich můžeme myslet cokoliv chceme (třeba to, že je zastávají jen někteří křesťané v rámci jedné malé církve v jedné malé zemi uprostřed Evropy).

  17. Machi says:

    “O jaké vyspělé morálce a etice mluvíte?”
    Schválně jestli to uhodnete 🙂
    A když ne, tak sním vaše děti!
    http://www.sonnet87.com/wp-content/uploads/2011/03/atheismbabies.jpg

  18. protestant says:

    to Neruda.

    To platí pro VŠECHNY protestantské církve.

  19. neruda says:

    “To platí pro VŠECHNY protestantské církve.”

    Proč bychom Vám to měli věřit? Před nedávnem jste tady na webu kategoricky tvrdil, že protestanti nemají žádnou věroučnou autoritu (podotýkám “lidskou” autoritu, abyste mě zase nechytal za slovo), žádný předepsaný soubor tezí, kterým by museli věřit, žádný katechismus, žádný učitelský úřad církve, a teď najednou toto?
    Tak jak je to?