Předpokládejme, že Bůh existuje, že člověka miluje, že mu na něm záleží, a že navíc chce aby i člověk miloval jeho. Jak by to mohl zařídit?
1) Bůh zejména mohl člověka vybavit vrozenou “znalostí”, či “instinktem”, že existuje, a že chce být milován. Člověk by v takovém případě prostě věděl, že to tak je, a mohl by se stále svobodně rozhodnout, zda těmto známým přáním Boha vyjde vstříc nebo ne. Věděl by to od narození, a nemusel by mu to nikdo říkat. Bůh však toto neučinil. Jaký k tomu mohl mít důvod? Svobodnou vůli by to člověku neomezilo – zločinec přece také nepochybuje o tom, že zákony existují – a stejně je porušuje.
2) Pokud se Bůh rozhodl sdělit člověku tyto informace (že existuje, a že chce aby jej člověk miloval) prostřednictvím Knihy, pak nelze nevznést námitku, že toto rozhodnutí je výrazně méně šikovné než (1). Kniha se totiž ani zdaleka nemusí dostat do rukou všem, což se také děje v reálu.
Uvažme ale, jak by taková kniha, jejíž autorem by byl všemohoucí, mohla vypadat. Jistě by tvořila brilantní, konzistentní a jedinečné literární dílo, vysoce převyšující cokoliv co kdy napsal který člověk. Na každé její stránce by čtenář žasl nad sílou, krásou a hloubkou tam zapsaných myšlenek… Bůh by v takové knize mohl lidem poskytnout opravdu hluboká a komplexní morální pravidla, která by jednoznačně a přímo odsuzovala věci jako otroctví, zneužívání dětí, mučení, vraždění žen a dětí ve válečných konfliktech, genocidu, atd. Naopak by se v takové knize jistě nezabýval nesmysly, jako zákazem práce v sobotu pod hrozbou trestu ukamenování. Taková kniha by byla napsána tak, aby byla užitečná jak pro člověka před třemi tisíci lety, tak i pro dnešního člověka. Pokud by v ní Bůh chtěl něco sdělit o způsobu stvoření světa, učinil by to tak, aby to bylo v souladu s realitou. Lidé před třemi tisíci lety by tomu sice nemuseli dost dobře rozumět – ovšem o to impozantnější by byly tyto pasáže z dnešního hlediska.
Pokud by tedy Bůh chtěl dát lidem vědět o své existenci a o své touze být lidmi milován skrze Knihu, proč ji napsal nebo dal napsat tak, že je neodlišitelná od způsobu jakým ji mohli napsat tehdejší lidé, na základě tehdejších představ, a své dobové teologie?! Jaký to má z hlediska jeho záměru, postulovaného v úvodu, smysl?!
3) v neposlední řadě by mohl Bůh o sobě dát vědět každému, kdo by o to projevil upřímný zájem. Pro Boha by jistě nebyl nejmenší problém dát takovém člověku “telepaticky” absolutní subjektivní jistotu, že existuje a co chce. Netřeba dodávat, že ani toto Bůh nečiní. Bůh stále jen mlčí.
Zbývá ještě poslední možnost: Bůh může chtít, abychom v něj věřili a milovali ho pokud možno zcela bez důkazů, nebo ještě lépe – navzdory důkazům, v rozporu s fakty. Jako by víra bez důkazů, nebo ještě lépe navzdory faktům byla jaksi vznosná, extrémně hodnotná… Je? A proč se takto nechováme kdekoliv jinde v běžném životě? Proč věcem nevěříme slepě, ale přemýšlíme o nich? Pokud by takové jednání Bůh preferoval – proč nám v takovém případě Bůh dal Rozum, který je se slepou vírou bez důkazů a navzdory důkazům v příkrém rozporu?
Z toho vychází jediný závěr: náš úvodní předpoklad o existenci Boha, který chce abychom o něm věděli a chce být milován, můžeme s klidným svědomím vyloučit. Takový Bůh neexistuje.
Dá se svobodně nevěřit v gravitaci?
Máte děti. Víte že z nich budou slušní lidé? Nebo v to jen slepě věříte?
No, nevím zda někdo nevěří v existenci gravitace (nějací domorodci bezpochyby) ale rozhodně existují zastánci placaté Země.
http://theflatearthsociety.org/cms/
Co se týká mých dětí, tak ano, jistě že věřím že z nich budou slušní lidé… a věřím i spoustě dalších věcí, např. věřím že ve Vesmíru existuje život jinde než na Zemi. Ale Vy zaměňujete dvě věci: vědomí toho, že Bůh existuje, s možností odmítnout jím stanovená pravidla. Jistota existence Boha by přece nezmenšila naši svobodnou vůli ani v nejmenším – naprosto stejně jako ji nezmenšuje vědomí, že gravitace je fakt, nebo že 1+1=2! A jak jsem psal – naše svobodná vůle se může bohatě realizovat v tom, že máme možnost odmítnout Bohem nastavená pravidla, a případě k němu chovat negativní city místo lásky.
Tak zkuste podobně odmítnout gravitaci. Svobodně. 🙂
Lidi v gravitaci nevěří, oni VÍ, že existuje, protože teorie gravitace je podložena, logicky vysvětlena, prošla occamovou břitvou a nakonec si ji může každý vyzkoušet.
Pro existenci boha je celkem 0 důkazů.
Gravitace a bůh není na stejné úrovni.
A co se týče dětí, věřit že z nich vyrostou slušní lidé není ta samá víra, jako věřit v boha. U boha je to slepá víra, u dětí je to jen předpoklad.
proto se také nemohou pro gravitaci SVOBODNĚ rozhodnout
Samozřejmě že gravitace a Bůh nejsou na stejné úrovni.
Stejně jako spisovatel a kniha nejsou na stejné úrovni
Samozřejmě, zatímco gravitaci umíme celkem slušně dokázat, Boha ne.
Stejně tak neumíme dokázat duchy, čerty, Špagetové monstrum nebo Neviditelného růžového jednorožce a podobné entity.
Dokázat je nemůžem, protože neexistují. A dokázat, že něco neexistuje, je velmi složité a jde jen zřídka.
neexistence důkazu není důkazem neexistence
protestante,
jako bonmot je to hezké, ale “důkazy neexistence” obecně neexistují – s výjimkou případů, kdy předmět dokazování je přesně určen co do své podstaty a do časových a prostorových koordinát, takže jeho výskyt na konkrétním místě v konkrétním čase lze spolehlivě ověřit.
Nebo jinak: negativní skutečnosti se nedokazují, dokazují se k nim komplementární skutečnosti pozitivní.
protestant: to je trochu mimo, nebo to jste chtěl jen doplnit? Je to samozřejmě pravda, ale není to jádro pudla. To je, jak jsem již psal (pro Vás to napíšu znovu) jinde.
Neexistuje-li něco, nemůžu dokázat existenci onoho. Ovšem dokázat neexistenci něčeho, co neexistuje, je velmi složité, neřku-li nemožné.
Tedy stejně tak Vy nemůžete dokázat neexistenci Velkého špagetového monstra či Neviditelného růžového jednorožce.
to Colombo:
ale vy jste napsal něco jiného :”Dokázat je nemůžem, protože neexistují.” a zároveň píšete “Ovšem dokázat neexistenci něčeho, co neexistuje, je velmi složité, neřku-li nemožné.” jak chcete harmonizovat tyto dvě věty?
to Colombo:
já vím že dokázat neexistenci je obtížné (kromě např neexistence řešení matematické rovnice) a proto mne právě zaráží vaše tvrzení že něco neexistuje.
Dobře, tak pro vás ještě pomaleji.
Mějme něco, co neexistuje. Zjevně, když toto neexistuje, nemůžeme dokázat, že to existuje.
Problém je, že jen výjimečně můžeme dokázat neexistenci.
A opakuji, čtěte pozorně, jestli se dokazuje existence nebo neexistence, mezi tím je velký rozdíl.
Vy nemůžete dokázat existenci Boha, protože neexistuje, tak pro to není žádný důkaz.
Já ovšem nemůžu dokázat jeho neexistenci, protože to se dá dělat jen výjimečně.
Já s vámi souhlasím. Jen mi vadí výroky typu “zjevně neexistuje”.
Tak je nepronášejte. Já jsem taky nic takového neřekl.
“Dá se svobodně nevěřit v gravitaci?”
Raději vysvětlete, co přesně tím míníte.
Máte-li na mysli model gravitace od pana Newtona, tak lidé s vyšším než základním vzděláním již téměř 100 let vědí, že tento model není zcela správný. Model pana Einsteina je zatím to nejlepší co máme, ale jeho platnost také není založena na víře. Je to prostě pouze a jen ten prozatím nejlepší model ve smyslu, že výpočty provedené dle něj dávají nejlepší shodu s pozorováním přírody. Ale i o tomto modelu víme, že nebude zcela správný, protože nám koliduje s jiným modelem. Takže my víme, že není stoprocentní, ovšem lepší zatím není a musíme dávat pozor na oblast jeho platnosti.
Zde tedy víru nehledejte.
Opusťme proto formální fyzikální modely a přesuňme se myšlenkově do dávnověku.
Myslíte, že jevy jako pád jablka ze stromu na zem jsou založeny na víře pozorovatele? Jaký význam by pak mělo vaše “nevěřit v gravitaci”? Popírání každého jednotlivého jevu nebo předpoklad, že každé jablko se může rozhodovat, zda spadne nebo ne, nebo víra v to, že bůh určí každému jablku zda spadne či nikoliv?
Zkuste prosím definovat tu svoji nevíru v gravitaci .
to gogo:
Nejde zde vůbec o gravitaci. Ani o fyziku. Jde o něco jiného. Svobodu rozhodování můžete použít jen tehdy pokud máte minimálně dvě volby, dvě cesty kterými se dát. Právě nemožností “nevěřit v gravitaci” se do toho gravitace dostala jako příklad.
protestant: to je falešné dogma, ve kterém tvrdíte: Svobodu rozhodování můžete použít jen tehdy pokud máte minimálně dvě volby, dvě cesty kterými se dát…
neříkám to proto, že bych byl ateista, ale proto, že otázka Boha je tak závažná, že je nutné falešné představy o Bohu odmítnout…
Oblíbil jsem si ono: Bůh může být jen jeden… tedy pro toho vašeho už tu není místo.
Prohlásit můžete cokoliv, dokonce i to, že nevěříte ve vlastní existenci. Pak je otázka, do jakých souvislostí a konsekvencí to domyslíte.
Je to myšlenkový experiment, testování hypotéz. Zkusíte si nastavit výchozí stav a domyslíte důsledky na základě svých znalostí. Dojdete-li ke sporu, teze pravděpodobně neplatí.
V případě gravitace si musíte zavést něco, co vysvětlí chování. Klidně individuálního anděla, který s každým jabkem manipuluje.
Zajímavé proto není vůbec to, co kdo popře nebo prohlásí, ale to, jak mu bude fungovat systém a do jakých podrobností ho promyslel.
Pouze proto mne zajímalo, co přesně myslíte popřením gravitace. Klidně si zvolte jiný příklad, pokud Vám tento nesedí.
Pro atheistu mého typu je to tak, že bohové jsou nadbyteční, nevstupují do modelu ani jako vstupní axiomy (což je pochopitelné), ani v průběhu coby záplata toho co neznáme (bůh mezer) a hlavně to mám tak, že pokud by se tam dostal, tak (pokud jde o alespoň průměrně vybaveného boha – tj. disponuje všemohoucností a podobnými supervlastnostmi) to docela pokazí model k nerozhodnutelnosti naprosto ve všem. Co s takovým modelem, kde jediné, co platí je libovůle a neřád?