Lidský jazyk je neocenitelný a mimořádně důležitý nástroj. Vědomá část našeho myšlení se z velké části odehrává v jazyce. Přesto je jazyk jen naším nedokonalým výtvorem, a jeho používání v sobě skrývá mnohá rizika, která si však často ani neuvědomujeme. Například v diskuzích o bohu se často setkáváme s používáním vyprázdněných pojmů, s posouváním významu slov a samozřejmě i s logicky chybnými argumenty (které se však nezkušenému člověku mohou zdát jako korektní).
Každý máme nějakou intuitivní představu o tom, co znamená slovo bůh. V diskuzi však často dojde k popření atributů, které bohu intuitivně (tradičně) přisuzujeme – a z pojmu bůh se tak stane pojem vyprázdněný. Podobně věřící často rovnou prohlašují, že bůh je pojem nedefinovatelný, že o bohu nemůžeme vůbec nic říct. (a ještě jakoby chtěli dodat: Ha, ateisté, a máte po žížalkách – teď už proti našemu bohu nemůžete nic namítnout!) Používat nedefinované a vyprázdněné slovo ale nemá smysl, ačkoliv s tím naše mysl nemá problém: intuitivní představu o významu toho slova stále máme (ačkoliv byla v diskuzi explicitně popřena!) a proto se vesele dál bavíme o nedefinovatelném a tedy nedefinovaném bohu… a to je špatně.
Každý pojem, každá kategorie, kterou v řeči používáme, by měla mít nějaký vymezený význam. Měli bychom ji být schopni (byť třeba ne zcela přesně a ostře) definovat.
Měli bychom být schopni určit, definovat, co do dané kategorie (třeba i jen zhruba!) spadá, a co už ne.
Často se namítá, že (křesťanský) Bůh je s velkým B, že to je ten-jediný-pravý-bůh, a že Bůh je snad dokonce jeho vlastní jméno (což ovšem není pravda, protože vlastní jméno křesťanského boha má býti YHWH 😉 ). Pak to ovšem znamená, že tvrdíme, že kategorie bůh má v realitě jen jednoho zástupce, kterého označujeme Bůh s velkým B. Nikterak nás to nezbavuje potřeby a povinnosti obecný pojem bůh definovat, aby předchozí věta měla smysl. Věta “existuje konkrétní jednorožec jménem Franta” předpokládá, že musím nejprve vědět, co je jednorožec.
Někdo může mít obavu, abychom neudělali při definici boha chybu. Aby se nám snad nestalo, že to, co si definujeme, existovat nebude, zatímco “skutečný bůh” by existoval. To by ovšem znamenalo, že my sami považujeme za boha i něco jiného, než co jsme si sami definovali – a pak, pravda, udělali jsme chybu, ale udělali jsme ji sami vůči sobě. Nedostatečně jsme uvážili, co naše intuitivní představa boha vlastně obnáší.
Co tedy kvalifikuje danou entitu, abychom ji mohli považovat za boha? Co (my sami, jeden každý z nás) za boha jsme ochotni považovat, a co už ne?
Musí být bůh osobou? Jsme ochotni považovat za boha jakkoliv zvláštní neosobní “sílu”, “pole”, nebo něco podobného? Já určitě ne, ale někteří věřící třeba ano. Kdyby se ukázalo, že existuje nějaká neosobní síla, kterou někdo nazývá bohem – pak bych s existencí takového boha neměl problém.
Musí být bůh z definice jediný? Kdyby bylo bohů víc, a tvořili by hierarchii s jedním nejmocnějším – bylo by možné ty méně mocné považovat za bohy? A co kdyby bylo více rovnocenných bohů – například tři…? (paralely jistě nikoho nenapadají…)
Musí být bůh stvořitelem světa? Pokud by bylo bohů víc, byl by ten skutečný bůh jen ten, který stvořil Vesmír? Co kdyby byl bůh-stvořitel zrovna ten níže postavený v pantheonu?
Zajímavé myšlenkové cvičení je uvážit, že náš Vesmír by byl výsledkem pokusu vědce jisté civilizace z externího vesmíru. Takový vědec by pak byl Tvůrcem našeho Vesmíru – ale jistě všichni cítíme, že za boha bychom ho nepovažovali. Proč vlastně? Jakou definiční vlastnost boha vymyslíme, abychom “ufonského vědce” odstřihli? Co třeba, že bůh je duch? Jenže co je to vlastně duch? Ufonský vědec by jistě také nebyl z hmoty kterou známe, ani která existuje kdekoliv v našem vesmíru. Bylo by to úplně něco jiného – proč tomu neříkat “duchovní hmota”? A vůbec, co kdyby byli “skuteční duchové”, včetně boha, tvořeni nějakou “duchovní” či “božskou” hmotou? Přestali bychom je proto považovat za duchy či bohy?
Musí být bůh věčný? Pavel říká o Kristu, že je “prvorozený všeho stvoření” (Kol 1:15), což by nasvědčovalo, že byl Kristus stvořen. Není snad proto bůh? Ať tak či tak, je-li bůh všemohoucí, jistě jiného boha stvořit může. Proto věčnost by asi neměla být definičním atributem boha, a časová omezenost ufonského vědce by tedy neměla být důvodem, proč jej nepovažovat za boha.
Může být bůh smrtelný? Člověku by se chtělo říct, že jistě ne, že pro boha je klíčové být nesmrtelný … Smrtelného boha bych já za boha nepovažoval. Ježíšova smrt ovšem ukazuje, že křesťanům nedělá problém věřit ve smrtelného boha. Nezapomeňme přitom, že Ježíš nebyl dle křesťanů vtělený bůh, ale v Ježíši se Bůh stal člověkem. Kromě toho, stvoří-li jeden bůh jiného, nemůže ho také zabít? Je přece všemohoucí… Nebo nemůže ho změnit v něco smrtelného, tak jako se to stalo s Ježíšem, a to pak zabít? Ani nesmrtelnost bychom tedy jako definiční vlastnost boha požadovat asi neměli.
Musí být bůh nestvořený? Vzhledem k výše uvedenému lze říct, že nemusí.
Musí být bůh neměnný? Inu, vzhledem k tomu, že myslí, pak neměnný být dokonce nemůže. Jiná myšlenka = jiný vnitřní stav boha, tečka.
Musí bůh existovat nutně? Naše vážená diskutující Médea zde jednou prohlásila, že bůh, který neexistuje nutně (tedy ve všech myslitelných světech) pro ni není bohem. Já bych na něj tuto podmínku nekladl, už jen proto, že připouštím existenci více bohů, klidně mnoha. Je to asi ryze otázka osobních preferencí, a je to současně vážná otázka: co by to znamenalo, kdyby existoval právě jeden bůh, Stvořitel, ale neexistoval by nutně? Tedy, klidně by mohl neexistovat? Pak bychom měli zásadní otázku nad důvodem existence samotného boha, a proč pak spekulovat o bohu jako vysvětlení existence Vesmíru? Bůh by stal jen jedním nic neřešícím článkem navíc.
Závěr: “bůh” je jenom slovo, skupina písmen. Nemá žádný “přirozený” význam. Jeho obsah, význam, mu musíme dát my sami. Vymyslet uspokojivou definici boha (= ladící s naší intuicí) může být samo o sobě poměrně obtížné, a je otázkou, zda to vůbec lze učinit nějak rozumně (těším se na následnou diskuzi pod článkem). V závislosti na tom, jak toto uděláme, se mohou lišit odpovědi na otázku, zda bůh existuje a jaký je. Mohou se lišit odpovědi jak konkrétních lidí, včetně ateistů (definujeme-li boha jako všehomír – panteistická představa – pak budu já jako ateista první, kdo bude souhlasit, že bůh existuje. Podobně např. při definici “bůh je něco, co nás přesahuje” odpovím, že takový bůh jistě existuje, protože přesahuje nás jistě spousta věcí, které existují, např. Vesmír sám, naše Galaxie, atd.), tak i odpověď objektivní. Otázka “existuje bůh?” sama o sobě tedy nemá smysl. Vždy je potřeba jasně říct, na existenci čeho se daný konkrétní tazatel přesně ptá.
petr: Vidíte míro, tvrdíte, jak jste shovívavý, ale abyste to vysvětlil, hned přepnete do kódu, kde mluvíte o rozpolcené osobnosti, která sama sebe obelhává (aniž byste pro to měl jediný důkaz).
Ale já to přece neříkám jako nějaké hodnotící soudy. Dokonce ani neříkám, že to tak musí být. Jen popisuju jak si to pro sebe zdůvodňuju já. Vychází to totiž i z mé vlastní zkušenosti, kdy jsem většinou racionální člověk ale, když přijde na nějaká témata, chovám se stejně- nejsem schopen uplatňovat racionální přístup. Takže se ani nevylučuju ze společnosti těchto schizofreniků. Jestli jste to pochopil tak, že se snažím nějak urážet věřící vědce, tak se mýlíte.
Přitom o Vás nikdo netvrdí, že jste zploštělá osobnost, která když něčemu nerozumí, tak to označí za nesmysl, protože by to neodpovídalo její touze nacpat si celý svět do hlavy
To o zploštělé osobnosti, zcvrklému obzoru apod. slýchávám celkem často z úst mých věřících přátel. Neberu si to nějak osobně, protože vím, že to myslí spíš jako takové popichování.
Jsem rád S.V.H, že jste se nám svěřil se svým problémem…..
mira says:
Ale já to přece neříkám jako nějaké hodnotící soudy.
protestant:
Ale to je hodnotící soud. Hovořit o někom jako o rozpolceném je soud.
protestant:
Je sobota, den odpočinku, farizeové číhají na Ježíše, co zase řekne nebo udělá provokativního. 🙂
S.V.H.:
To nakonec i dává smysl: Protestant se narozdíl od Ježíše klepe strachy, že řekne něco, na čem by si farizeové smlsli, tak raději neříká nic nebo mlží a kličkuje. 🙂
mira says:
Takže se ani nevylučuju ze společnosti těchto schizofreniků.
protestant:
To není schizofrenie, ale normální činnost normálního lidského mozku. Ten někdy používá racionálni ale většinou iracionální způsob reakce. Ten je mnohem rychlejší a posledním 5000 lidským generacím se osvědčil…
SVH, sú rôzni teológovia. Taký Augustin, Ján z Damašku, Tomáš Akvinský, Alvin Plantinga, W.L. Craig, Peter van Inwagen, sa, podľa mňa, snažia byť jasný a presný (samozrejme, sú dosť obmedzený mantinelmi náboženskej doktríny :)).
protestant:
……Achabe, řada současných křesťanů tvrdí, že křesťanství NENÍ náboženství…ty ostatní jsou náboženství…především tzv. dialektická teologie
např. Prof. Heller v Nástinu reigionistiky: “Náboženství dnes označuje pro většinu lidí lidský výtvor…proto křesťanství není náboženství….” “křesťanství se navenek jeví jako náboženství, ale svým obsahem (tím, co je) jím není….” pro zájemce o podrobnosti viz uvedená kniha str. 44-8….
http://forum.eretz.cz/index.php?topic=582.30;wap2
S.V.H.:
Aha, takže křesťanství není náboženství, protože není lidským výtvorem. K tomu asi není co dodat.
Samozrejme, spomínaní sú súčasne filozofmi 🙂
To není schizofrenie, ale normální činnost normálního lidského mozku. Ten někdy používá racionálni ale většinou iracionální způsob reakce. Ten je mnohem rychlejší a posledním 5000 lidským generacím se osvědčil…
OK, příště nadsázku uvedu uvozovkami (“schizofrenici”). I já si myslím, že je to naprosto normální činnost mozku. Proto si myslím, že existence věřících vědců je naprosto normální a nevidím v tom nějaký paradox. Toť vše. Zdá se, že zde nemáme spor. Všichni jsme “schizofrenici”.
Mira, s tým nesúhlasím.
Pokiaľ by boli nejakému objektu pripisované vlastnosti, ktoré vedú ku kontradikcii, tak neexistencia takéhoto objektu je logicky dokázateľná. Napr. je logicky dokázateľná neexistencia najväčšieho prvočísla v rámci PA 🙂 Ak teda niekto pripisuje (spôsobom umožňujúcim logickú formalizáciu) svojmu bohu vlastnosti, z ktorých vyvodíme kontradikciu, potom sme, čisto logicky, dokázali neexistenciu boha – nositeľa týchto vlastností.
Okrem toho, môžu z existencie nejakého objektu vyplývať aj pozorovateľné dôsledky, ktoré sú nezlučiteľné s empirickými pozorovaniami. V takom prípade je existencia takéhoto objektu vyvrátiteľná aj rozborom empirických dát. Napr. neexistencia jazera tekutej vody v mesačnom krátery Archimedes, je takto vyvoditeľná 🙂
Tedy přeložím – věda se obejde bez účelu a tvůrce, tedy věda se účelem a tvůrcem nezabývá. Tohle ale přece padlo už na začátku, ne? 🙂
Systematicky se jím nezabývá. Otázka “proč” ale byla položena a zodpovězena (a odpověď je zatím uspokojující- v tom smyslu, že neodporuje našim poznatkům).
neruda says:
teď mě napadá: jestliže křesťanství není náboženstvím, nevztahují se na ně práva a výsady, které právní řád právě s náboženstvím spojuje.
Tak se mi zdá, že si křesťané poněkud namydlili schody 🙂 .
S.V.H.:
Na druhou stranu ale pak není možné křesťanství účinně oddělit od státní/veřejné sféry. To, že děti musí ve státní škole ráno nahlas odříkat otčenáš, pak není porušením svobody vyznání a upřednostňováním jednoho náboženství, ale pouze jedním ze školních pravidel (jako třeba že děti musí během hodiny sedět v lavicích).
Medea: Ano, máte pravdu. Důkaz neexistence sporem je možný. To bychom ale museli mít k dispozici více informací, co tím smyslem, bohem apod. protestant vlastně myslí. Těžko rozporovat tak neurčité pojmy, jaké v této diskusi lítají 🙂
Ja by som skôr použila, na označenie spomínanej nedôslednosti alebo rozštiepenosti, termín: doublethink.
protestant: Ale to je hodnotící soud. Hovořit o někom jako o rozpolceném je soud.
Ne to je popis. Já nevynáším žádné hodnocení.
Medea says:
SVH, sú rôzni teológovia. Taký Augustin, Ján z Damašku, Tomáš Akvinský, Alvin Plantinga, W.L. Craig, Peter van Inwagen, sa, podľa mňa, snažia byť jasný a presný (samozrejme, sú dosť obmedzený mantinelmi náboženskej doktríny 🙂 ).
S.V.H.:
Souhlas – netvrdím, že se to týká všech (Craiga a tuším že i Plantingu jsem četl a šlo to).
Medea: Ja by som skôr použila, na označenie spomínanej nedôslednosti alebo rozštiepenosti, termín: doublethink.
Ano, orwellovský slovník se zde hodí 🙂
S.V.H.,
máte pravdu, to jsem nedomyslel.
Jenomže křesťanství bez aureoly náboženství se stane jen další spolkovou zájmovou činností, tak na úrovni zahrádkářů ….. no a kdo by chtěl, aby děti ve škole odříkávaly nějaká zahrádkářská zaklínadla, že :-).
Obávam sa, že v prípade Protestanta by sme asi museli na začiatku aplikovať inkvizičný výsluch. A až potom by sme mohli logicky analyzovať získané informácie 😀
S.V.H. :K té srozumitelnosti, jednoznačnosti a úspornosti vyjadřování jeden osobní názor nebo spíše dojem:
Pokud čtu nějaký vědecký text (a někdy i vědecko-populární), je přirozené, že když to není můj obor, je to pro mě obtížné, některé termíny si musím dohledávat, některé věci dostudovávat. Ale v drtivé většině případů, když si text “přeložím” do jednoduššího a pro mě srozumitelnějšího jazyka, zjistím tři věci:
1) Původní text měl smysl a nesl nějakou informaci.
2) Původní text byl jednoznačný a přesný.
3) Původní text byl úsporný – tj. “přeložením” buď značně nabobtnal nebo ztratil na přesnosti a jednoznačnosti (nebo obojí).
V případě teologických textů (a někdy i filozofických) ovšem nezřídka zjišťuji (když si dám práci to “přeložit”), že některý z těchto tří bodů neplatí (případně i dva, někdy všechny tři).
Má soukromá a silně spekulativní hypotéza je, že vědec chce být pochopen a komplikovaný (alespoň pro mě) jazyk používá proto, aby se vyjádřil přesně a jednoznačně (a úsporně). Teolog ovšem, zdá se, nechce být pochopen, a proto používá komplikovaný (alespoň pro mě) jazyk – jeho vyjádření lze říci často jednodušeji (a stručněji) beze změny původní (ne)jednoznačnosti a (ne)přesnosti.
Podepisuju. Mám stejný problém.