Lidský jazyk je neocenitelný a mimořádně důležitý nástroj. Vědomá část našeho myšlení se z velké části odehrává v jazyce. Přesto je jazyk jen naším nedokonalým výtvorem, a jeho používání v sobě skrývá mnohá rizika, která si však často ani neuvědomujeme. Například v diskuzích o bohu se často setkáváme s používáním vyprázdněných pojmů, s posouváním významu slov a samozřejmě i s logicky chybnými argumenty (které se však nezkušenému člověku mohou zdát jako korektní).
Každý máme nějakou intuitivní představu o tom, co znamená slovo bůh. V diskuzi však často dojde k popření atributů, které bohu intuitivně (tradičně) přisuzujeme – a z pojmu bůh se tak stane pojem vyprázdněný. Podobně věřící často rovnou prohlašují, že bůh je pojem nedefinovatelný, že o bohu nemůžeme vůbec nic říct. (a ještě jakoby chtěli dodat: Ha, ateisté, a máte po žížalkách – teď už proti našemu bohu nemůžete nic namítnout!) Používat nedefinované a vyprázdněné slovo ale nemá smysl, ačkoliv s tím naše mysl nemá problém: intuitivní představu o významu toho slova stále máme (ačkoliv byla v diskuzi explicitně popřena!) a proto se vesele dál bavíme o nedefinovatelném a tedy nedefinovaném bohu… a to je špatně.
Každý pojem, každá kategorie, kterou v řeči používáme, by měla mít nějaký vymezený význam. Měli bychom ji být schopni (byť třeba ne zcela přesně a ostře) definovat.
Měli bychom být schopni určit, definovat, co do dané kategorie (třeba i jen zhruba!) spadá, a co už ne.
Často se namítá, že (křesťanský) Bůh je s velkým B, že to je ten-jediný-pravý-bůh, a že Bůh je snad dokonce jeho vlastní jméno (což ovšem není pravda, protože vlastní jméno křesťanského boha má býti YHWH 😉 ). Pak to ovšem znamená, že tvrdíme, že kategorie bůh má v realitě jen jednoho zástupce, kterého označujeme Bůh s velkým B. Nikterak nás to nezbavuje potřeby a povinnosti obecný pojem bůh definovat, aby předchozí věta měla smysl. Věta “existuje konkrétní jednorožec jménem Franta” předpokládá, že musím nejprve vědět, co je jednorožec.
Někdo může mít obavu, abychom neudělali při definici boha chybu. Aby se nám snad nestalo, že to, co si definujeme, existovat nebude, zatímco “skutečný bůh” by existoval. To by ovšem znamenalo, že my sami považujeme za boha i něco jiného, než co jsme si sami definovali – a pak, pravda, udělali jsme chybu, ale udělali jsme ji sami vůči sobě. Nedostatečně jsme uvážili, co naše intuitivní představa boha vlastně obnáší.
Co tedy kvalifikuje danou entitu, abychom ji mohli považovat za boha? Co (my sami, jeden každý z nás) za boha jsme ochotni považovat, a co už ne?
Musí být bůh osobou? Jsme ochotni považovat za boha jakkoliv zvláštní neosobní “sílu”, “pole”, nebo něco podobného? Já určitě ne, ale někteří věřící třeba ano. Kdyby se ukázalo, že existuje nějaká neosobní síla, kterou někdo nazývá bohem – pak bych s existencí takového boha neměl problém.
Musí být bůh z definice jediný? Kdyby bylo bohů víc, a tvořili by hierarchii s jedním nejmocnějším – bylo by možné ty méně mocné považovat za bohy? A co kdyby bylo více rovnocenných bohů – například tři…? (paralely jistě nikoho nenapadají…)
Musí být bůh stvořitelem světa? Pokud by bylo bohů víc, byl by ten skutečný bůh jen ten, který stvořil Vesmír? Co kdyby byl bůh-stvořitel zrovna ten níže postavený v pantheonu?
Zajímavé myšlenkové cvičení je uvážit, že náš Vesmír by byl výsledkem pokusu vědce jisté civilizace z externího vesmíru. Takový vědec by pak byl Tvůrcem našeho Vesmíru – ale jistě všichni cítíme, že za boha bychom ho nepovažovali. Proč vlastně? Jakou definiční vlastnost boha vymyslíme, abychom “ufonského vědce” odstřihli? Co třeba, že bůh je duch? Jenže co je to vlastně duch? Ufonský vědec by jistě také nebyl z hmoty kterou známe, ani která existuje kdekoliv v našem vesmíru. Bylo by to úplně něco jiného – proč tomu neříkat “duchovní hmota”? A vůbec, co kdyby byli “skuteční duchové”, včetně boha, tvořeni nějakou “duchovní” či “božskou” hmotou? Přestali bychom je proto považovat za duchy či bohy?
Musí být bůh věčný? Pavel říká o Kristu, že je “prvorozený všeho stvoření” (Kol 1:15), což by nasvědčovalo, že byl Kristus stvořen. Není snad proto bůh? Ať tak či tak, je-li bůh všemohoucí, jistě jiného boha stvořit může. Proto věčnost by asi neměla být definičním atributem boha, a časová omezenost ufonského vědce by tedy neměla být důvodem, proč jej nepovažovat za boha.
Může být bůh smrtelný? Člověku by se chtělo říct, že jistě ne, že pro boha je klíčové být nesmrtelný … Smrtelného boha bych já za boha nepovažoval. Ježíšova smrt ovšem ukazuje, že křesťanům nedělá problém věřit ve smrtelného boha. Nezapomeňme přitom, že Ježíš nebyl dle křesťanů vtělený bůh, ale v Ježíši se Bůh stal člověkem. Kromě toho, stvoří-li jeden bůh jiného, nemůže ho také zabít? Je přece všemohoucí… Nebo nemůže ho změnit v něco smrtelného, tak jako se to stalo s Ježíšem, a to pak zabít? Ani nesmrtelnost bychom tedy jako definiční vlastnost boha požadovat asi neměli.
Musí být bůh nestvořený? Vzhledem k výše uvedenému lze říct, že nemusí.
Musí být bůh neměnný? Inu, vzhledem k tomu, že myslí, pak neměnný být dokonce nemůže. Jiná myšlenka = jiný vnitřní stav boha, tečka.
Musí bůh existovat nutně? Naše vážená diskutující Médea zde jednou prohlásila, že bůh, který neexistuje nutně (tedy ve všech myslitelných světech) pro ni není bohem. Já bych na něj tuto podmínku nekladl, už jen proto, že připouštím existenci více bohů, klidně mnoha. Je to asi ryze otázka osobních preferencí, a je to současně vážná otázka: co by to znamenalo, kdyby existoval právě jeden bůh, Stvořitel, ale neexistoval by nutně? Tedy, klidně by mohl neexistovat? Pak bychom měli zásadní otázku nad důvodem existence samotného boha, a proč pak spekulovat o bohu jako vysvětlení existence Vesmíru? Bůh by stal jen jedním nic neřešícím článkem navíc.
Závěr: “bůh” je jenom slovo, skupina písmen. Nemá žádný “přirozený” význam. Jeho obsah, význam, mu musíme dát my sami. Vymyslet uspokojivou definici boha (= ladící s naší intuicí) může být samo o sobě poměrně obtížné, a je otázkou, zda to vůbec lze učinit nějak rozumně (těším se na následnou diskuzi pod článkem). V závislosti na tom, jak toto uděláme, se mohou lišit odpovědi na otázku, zda bůh existuje a jaký je. Mohou se lišit odpovědi jak konkrétních lidí, včetně ateistů (definujeme-li boha jako všehomír – panteistická představa – pak budu já jako ateista první, kdo bude souhlasit, že bůh existuje. Podobně např. při definici “bůh je něco, co nás přesahuje” odpovím, že takový bůh jistě existuje, protože přesahuje nás jistě spousta věcí, které existují, např. Vesmír sám, naše Galaxie, atd.), tak i odpověď objektivní. Otázka “existuje bůh?” sama o sobě tedy nemá smysl. Vždy je potřeba jasně říct, na existenci čeho se daný konkrétní tazatel přesně ptá.
medea:
a) a co názory Kusánského na to, že naše poznání o podstatách atd. je vždy pouze podmíněné, že Boha jimi nelze poznat, že o něm nelze říci ani zda je, nebo není, protože teprve v Bohu se protiklady spojují ? Co jeho názor o nepoznatelnosti podstaty jevů ? Co jeho protitomistická a protiaristotelská paradoxní logika ? Co jeho fascinace Eckhartem ? Co jeho názor, že není ani nahoře ani dole, svět je konečný, ale bez hranic a každý bod ve vesmíru je středem ? Co jeho DOCTA IGNORANTIA ? Jak je to slučitelné s tomismem ?
Já myslím medeo, že byste ho měla prokádrovat znovu…
b) můžete mi říct ve kterém církevním procesu byl Teilhard odsouzen ? Něco mi zřejmě uniklo, ale to bude tím, že jsem neměl ty hodiny náboženství.
Jinak co Jan Pavel II., který se Teilharda opakovaně zastal a de facto prosadil jeho stažení z indexu ? Co Benedikt XVI., který prohlásil evoluční učení za plně slučitelné s katolickou naukou ? Zřejmě postmoderní křesťanoidi a fuzzy křesťané…Měla byste je medeo taky demaskovat, nebo alespoň udat ke Gorazdovi.
4 Michal:
“Je to otázkou, zda je podle této definice náboženství Buddhismus, který nemá boha – ale křesťanství?! Jak může někdo prohlašovat, že křesťanství není náboženství?”
Také myslím. A na Wiki je to v tom případě taky špatně.
http://cs.wikipedia.org/wiki/K%C5%99es%C5%A5anstv%C3%AD
4 Michal.
“A ještě tomu dáte korunu výrokem “já si naopak myslím, že ho znám velmi dobře(!)”…”
Ale odpovědět na to, je-li římskokatolická církev křesťanská také nedokázal.
Protestant -> Médea: “Sama jsi to nezvládla…”
lol! 😀 Já jsem to taky nezvládl – jako děcko jsem věřil na Ježíška, a v jisté době jsem na něj věřit přestal… měl bych se stydět?
Mně to nepřipadá jako nezvládnutí, ale jako prozření.
Samain says:
March 11, 2014 at 7:20 am
Protestant -> Médea: “Sama jsi to nezvládla…”
lol! 😀 Já jsem to taky nezvládl – jako děcko jsem věřil na Ježíška, a v jisté době jsem na něj věřit přestal… měl bych se stydět?
Mně to nepřipadá jako nezvládnutí, ale jako prozření.
protestant:
Pořídit si vybavení na sjezdové lyžování, nastudovat všechny teoretické aspekty tohoto lyžování a pak se nesvést na sjezdovce je podle tebe prozření?
mira: Takže když řeknu, že vesmír vznikl samovolně bez přičinění vyšší entity, tedy bez smyslu a záměru, pak nebudu v rozporu s křesťanstvím? Protože, pasáže v bibli popisující stvoření světa jsou jen básně?
protestant:
Křesťanství řeší co máš dělat tady a teď, ne co bylo v minulosti.
Ale Ježíš mu řekl: “Následuj mě a nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé.”
Matouš 8:22
Takže podle tebe opravdu nejsem v rozporu? Můžu být křesťan ačkoliv budu tvrdit/věřit výše uvedenému?
Navíc tvrzení, že vesmír vznikl samovolně a bez záměru má jasné důsledky i pro přítomnost (a budoucnost).
A ačkoliv tuším, že tím citátem jsi chtěl něco sdělit… pro mě to je naprosto nesrozumitelné. Takže pro příště není třeba plýtvat energií, nepadá to na úrodnou půdu:-)
pro Medeu:
Ježíšovi se tedy naskytla dobrá příležitost nastolit tuto otázku přímo v praxi. Uviděl totiž před sebou nějakého nemocného člověka (stiženého vodnatelností, tedy nadměrným nadržováním vody v těle). Je sobota, den odpočinku, farizeové číhají na Ježíše, co zase řekne nebo udělá provokativního. Vládne dusná atmosféra plná napětí. Ježíš to ví, ale vůbec ho to nesvazuje. Naopak. Ježíš do toho jde po hlavě a nahlas přede všemi vysloví otázku, která visí ve vzduchu, ale nikdo by se neodvážil ji vyslovit nahlas. Všichni vidí toho nemocného a právě v této chvíli se Ježíš obrátí na zákoníky a pronese: ,Je dovoleno v sobotu uzdravovat? K čemu jste dospěli ve svých teoretických teologických diskuzích
v teple svých knihoven či nad skleničkou dobrého vína? Řekněte to teď tady hezky přímo do očí tomuto nemocnému člověku. Já jsem schopen i ochoten ho právě teď uzdravit. Ale je to dovoleno? Nebo se to nesmí? Zákonici i farizeové mlčí. Chtěli Ježíše přivést do úzkých, ale on přivedl do úzkých je samotné. Těžko se říká nemocnému člověku, že nesmí být uzdraven, protože v tom brání jakési filozoficko-teologické spory, případně že nechceme přestoupit svá věroučná dogmata. Je to podobně těžká situace, jako když má doktor vysvětlit pacientovi na příjmu, že ho odmítá ošetřit, protože by překročil kdesi jakési limity stanovené jakousi pojišťovnou. V teoretických diskuzích se to říká
snadno. Ale jak to říci přímo tomu postiženému? Těžko, přetěžko. A tak znalci a vykladači zákona tváří v tvář nemocnému člověku mlčí.
Ale Ježíš – jako bych ho slyšel v duchu říkat: „Já se vám na ty vaše teoretické spory klidně vykašlu.” Dotkl se nemocného, uzdravil ho a hotovo. Mohl si to Ježíš dovolit? A kdo by mu to vlastně měl dovolovat? Kým to má být dovoleno? Kdo má právo ve věcech víry a svědomí něco dovolovat či zakazovat? Má o tom rozhodovat synedrium? Staršovstvo? Synodní rada? Apoštol Pavel píše v listu Koloským: „Nikdo tedy nemá právo odsuzovat vás za to, co jíte nebo pijete, nebo kvůli svátkům, kvůli novoluní nebo sobotám.” Jakmile se, bratři a sestry, začneme pohybovat v otázkách typu, co se smí a co se nesmí, tak už jsme někde mimo evangelium. Evangelium je přece radostná zpráva o vysvobození z moci zákona a ze zákonictví. Evangelium je radostná zpráva o tom, že jsme byli zcela protizákonně a nedovoleně vzati na milost a spaseni. Byli jsme uzdraveni z moci hříchu, přestože to zákon nedovoloval, aby hříšník byl spasen. Ježíš toto vysvobození z moci zákona demonstruje uzdravením nemocného právě v sobotu. Sobotě tak navrací její původní osvobodivý účel, který farizejská zbožnost překroutila.
Apoštol Pavel to farizejské pojetí zákona později označuje přímo za nepřátelskou mocnost, když říká: „Jestliže jste spolu s Kristem zemřeli mocnostem světa, proč si necháváte předpisovat: neber to do rukou, nejez, nedotýkej se – jako byste stále ještě byli v moci světa? Jsou to lidské předpisy a nauky o věcech, které se použitím ničí. Vydávají se za moudrost jako zvláštní projev zbožnosti, sebeponižování nebo tělesné umrtvování, ale nic neznamenají pro ovládání vášní. (Kol 2, 20-23). A na jiném místě Pavel dokonce píše, že je dovoleno všechno. Je jen třeba se ptát, zda daná věc
prospívá nebo škodí. Zda zotročuje nebo osvobozuje. Řečeno v duchu Kristově, celý zákon i proroci je shrnut v milování Boha a bližního. Nebo vyjádřeno jinými ještě pregnantněji: „Miluj a dělej, co chceš.” To je ta křesťanská svoboda.
Cítíš ten rozdíl, mezi skutečným křesťanstvím a tou karikaturou, kterou nám zde předvádíš?
ještě odkaz:
http://stritez.evangnet.cz/old/kazani/hurta/sobota.pdf
mira says:
Takže podle tebe opravdu nejsem v rozporu? Můžu být křesťan ačkoliv budu tvrdit/věřit výše uvedenému?
Navíc tvrzení, že vesmír vznikl samovolně a bez záměru má jasné důsledky i pro přítomnost (a budoucnost).
A ačkoliv tuším, že tím citátem jsi chtěl něco sdělit… pro mě to je naprosto nesrozumitelné. Takže pro příště není třeba plýtvat energií, nepadá to na úrodnou půdu:-)
protestant:
Ano. Můžeš být křesťan a věřit ve velký třesk…. jako Grygar. Nebo jako já…. 🙂
Definice Bohe je dost nuda. Je mi líto, že se tím musíte zabývat.
Ale tady nejde o samotný velký třesk. To moje tvrzení je daleko silnější- “velký třesk se stal sám od sebe, bez záměru”.
mira says:
March 11, 2014 at 8:42 am
Ale tady nejde o samotný velký třesk. To moje tvrzení je daleko silnější- “velký třesk se stal sám od sebe, bez záměru”.
protestant:
To je tvá víra Míro. Já proti ní nic nemám. Pro křesťanství jsou důležitější “věci” ….. člověk. 🙂
Sektářský přístup řeší protiklad pestrosti a pravdy tím, že pestrost vylučuje a uzavírá se do vozové hradby své pravověrnosti.
To pokušení pravověrnosti ostatně známe i v naší církvi. Odolával mu již náš poslední biskup, Jan Amos Komenský. Jeho zbožnost byla výrazně ekumenická. Vysloužilo mu to nedůvěru jak katolíků, tak augsburských a stejně tak helvetských bratří. Ne, že by zpochybňoval to či ono vyznání. Jen byl ochoten přát pravdy i těm druhým – a to samo provokovalo. Pravda přece může být jen jedna. Ostatně i naše novodobá církev dostala pestrost do vínku. Vznikla sloučením evangelických církví augsburského a helvetského vyznání, i když pan farář Karafiát to odmítl vzít na vědomí. Náš zpěvník dosud uvádí bratrský, helvetský, augsburský a ekumenický bohoslužební obřad. V našem každodenním církevním životě však tato pestrost příliš znát není. Že by pro nás byla příliš náročná? Že by i nás přece jen lákalo to útočiště v jednoznačné pravověrnosti?
Je to útočiště zcela pochopitelné, a možná tváří v tvář všem hrůzám světa nejednou i potřebné. Jsou chvíle, kdy svět člověka prostě přemáhá, a lidé se zoufale potřebují na chvíli ukrýt, hledat posilu a obnovu v uzavřeném bezpečí víry. Otevřenost je veliký dar – a také luxus. V údobí protivenství církev
obvykle přežívá v sevření pravověrnosti. V křesťanské tradici této potřebě sloužily kláštery a náboženské řády, v reformované tradici biblický fundamentalismus a pietismus. Jenže co může být potřebným a posilujícím útočištěm, nebývá vhodným návodem ke křesťanskému životu.
Na pravověrnosti lpěli farizeové a zákoníci. Ježíš nám káže, abychom se milovali, ne abychom se kádrovali. Za neomylnost jedné pravdy se platí příliš vysoká cena. V Kalvínově Ženevě k ní patřili donašeči a domovní důvěrníci, v katolické církvi inkvisice. Ti, kdo se uzavírají před světem a naslouchají jen sami sobě, se stále utvrzují ve svých názorech, až k plné fanatizaci. Tak vznikají fanatické kulty i politické strany, jako by se bez dialogu odlišných z pravdy stávalo dogma. Různost je v lidském životě příliš hluboce zakořeněná. Vytvořit enklávu prostou pochybností, prostou rozporů, je možné jen za cenu potlačení různosti – a ani to nestačí. Pravověrní nejprve potlačují, pak vylučují, pak se stahují do stále menších celků. Ty celky, uzavřené pochybnostem zvenčí, se pak vzájemně utvrzují ve víře, radikalizují se, až se z lidu zvláštního stane ,sekta” v dnešním smyslu fanatického kultu, schopná zabíjet druhé či sebe ve jménu své víry.
Kohák – Pestrost a pravda
Ne, to není má víra. To je prostě jenom výrok, o kterém ty nepřímo tvrdíš, že není v rozporu s křesťanstvím (?). S mou vírou nebo nevírou to nemá nic společného. Jenom ukazuju, jaké důsledky může tvoje tvrzení o básnické povaze mýtu o stvoření.
protestant:
Pořídit si vybavení na sjezdové lyžování, nastudovat všechny teoretické aspekty tohoto lyžování a pak se nesvést na sjezdovce je podle tebe prozření?
A co zvážit toto? Veškeré vybavení mi pořídili rodiče, protože to bylo jejich přání, abych sjížděla kopec.
Já když jsem kopec shlédla, jsem usoudila, že jde o činnost zcela bezůčelnou, tudíž hloupou a já osobně nemám žádný zájem se jí účastnit.
Já bych tomu řekla prozření – eventuelně, porovnání představ se skutečností, zhodnocení a vyvození logických závěrů.
A co konkrétně dává tvoje víra tobě.? V čem si myslíš, že jsi na tom lépe než já?
Samain says:
A co konkrétně dává tvoje víra tobě.? V čem si myslíš, že jsi na tom lépe než já?
protestant:
Dává? To jako že křesťan je zištný? Že je to obchod?
mira says:
March 11, 2014 at 7:41 am
mira: Takže když řeknu, že vesmír vznikl samovolně bez přičinění vyšší entity, tedy bez smyslu a záměru, pak nebudu v rozporu s křesťanstvím? Protože, pasáže v bibli popisující stvoření světa jsou jen básně?
protestant:
Křesťanství řeší co máš dělat tady a teď, ne co bylo v minulosti.
Ale Ježíš mu řekl: “Následuj mě a nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé.”
Matouš 8:22
Takže podle tebe opravdu nejsem v rozporu? Můžu být křesťan ačkoliv budu tvrdit/věřit výše uvedenému?
protestant:
Zkopíroval jsem to sem proto, abys věděl na co ses ptal… 🙂
Což třeba:
pořídit si vybavení pro jízdu na koni, nastudovat všechny teoretické aspekty tohoto jezdectví a pak se nesvézt na koni …. ?
No samozřejmě, například za situace, kdy je mi k jízdě nabídnut kůň dávno, dávno mrtvý, nebo dokonce pouze iluze koně :-).
Samain says:
…..Já když jsem kopec shlédla, jsem usoudila, že jde o činnost zcela bezůčelnou, tudíž hloupou a já osobně nemám žádný zájem se jí účastnit….
protestant:
Trochu to poopravím:
Já když jsem kopec shlédla, jsem usoudila, že jde o činnost PRO MNE zcela bezůčelnou, tudíž Z MÉHO POHLEDU hloupou a já osobně nemám žádný zájem se jí účastnit….
Pak s tím nemám problém. Není to ale prozření. Je to osobní volba. Osobní preference.
neruda says:
No samozřejmě, například za situace, kdy je mi k jízdě nabídnut kůň dávno, dávno mrtvý, nebo dokonce pouze iluze koně 🙂 .
protestant:
Pokud jsou všichni koně na světě mrtví, pak ovšem nemá cenu studovat techniku jezdectví….. 🙂