Lidský jazyk je neocenitelný a mimořádně důležitý nástroj. Vědomá část našeho myšlení se z velké části odehrává v jazyce. Přesto je jazyk jen naším nedokonalým výtvorem, a jeho používání v sobě skrývá mnohá rizika, která si však často ani neuvědomujeme. Například v diskuzích o bohu se často setkáváme s používáním vyprázdněných pojmů, s posouváním významu slov a samozřejmě i s logicky chybnými argumenty (které se však nezkušenému člověku mohou zdát jako korektní).
Každý máme nějakou intuitivní představu o tom, co znamená slovo bůh. V diskuzi však často dojde k popření atributů, které bohu intuitivně (tradičně) přisuzujeme – a z pojmu bůh se tak stane pojem vyprázdněný. Podobně věřící často rovnou prohlašují, že bůh je pojem nedefinovatelný, že o bohu nemůžeme vůbec nic říct. (a ještě jakoby chtěli dodat: Ha, ateisté, a máte po žížalkách – teď už proti našemu bohu nemůžete nic namítnout!) Používat nedefinované a vyprázdněné slovo ale nemá smysl, ačkoliv s tím naše mysl nemá problém: intuitivní představu o významu toho slova stále máme (ačkoliv byla v diskuzi explicitně popřena!) a proto se vesele dál bavíme o nedefinovatelném a tedy nedefinovaném bohu… a to je špatně.
Každý pojem, každá kategorie, kterou v řeči používáme, by měla mít nějaký vymezený význam. Měli bychom ji být schopni (byť třeba ne zcela přesně a ostře) definovat.
Měli bychom být schopni určit, definovat, co do dané kategorie (třeba i jen zhruba!) spadá, a co už ne.
Často se namítá, že (křesťanský) Bůh je s velkým B, že to je ten-jediný-pravý-bůh, a že Bůh je snad dokonce jeho vlastní jméno (což ovšem není pravda, protože vlastní jméno křesťanského boha má býti YHWH 😉 ). Pak to ovšem znamená, že tvrdíme, že kategorie bůh má v realitě jen jednoho zástupce, kterého označujeme Bůh s velkým B. Nikterak nás to nezbavuje potřeby a povinnosti obecný pojem bůh definovat, aby předchozí věta měla smysl. Věta “existuje konkrétní jednorožec jménem Franta” předpokládá, že musím nejprve vědět, co je jednorožec.
Někdo může mít obavu, abychom neudělali při definici boha chybu. Aby se nám snad nestalo, že to, co si definujeme, existovat nebude, zatímco “skutečný bůh” by existoval. To by ovšem znamenalo, že my sami považujeme za boha i něco jiného, než co jsme si sami definovali – a pak, pravda, udělali jsme chybu, ale udělali jsme ji sami vůči sobě. Nedostatečně jsme uvážili, co naše intuitivní představa boha vlastně obnáší.
Co tedy kvalifikuje danou entitu, abychom ji mohli považovat za boha? Co (my sami, jeden každý z nás) za boha jsme ochotni považovat, a co už ne?
Musí být bůh osobou? Jsme ochotni považovat za boha jakkoliv zvláštní neosobní “sílu”, “pole”, nebo něco podobného? Já určitě ne, ale někteří věřící třeba ano. Kdyby se ukázalo, že existuje nějaká neosobní síla, kterou někdo nazývá bohem – pak bych s existencí takového boha neměl problém.
Musí být bůh z definice jediný? Kdyby bylo bohů víc, a tvořili by hierarchii s jedním nejmocnějším – bylo by možné ty méně mocné považovat za bohy? A co kdyby bylo více rovnocenných bohů – například tři…? (paralely jistě nikoho nenapadají…)
Musí být bůh stvořitelem světa? Pokud by bylo bohů víc, byl by ten skutečný bůh jen ten, který stvořil Vesmír? Co kdyby byl bůh-stvořitel zrovna ten níže postavený v pantheonu?
Zajímavé myšlenkové cvičení je uvážit, že náš Vesmír by byl výsledkem pokusu vědce jisté civilizace z externího vesmíru. Takový vědec by pak byl Tvůrcem našeho Vesmíru – ale jistě všichni cítíme, že za boha bychom ho nepovažovali. Proč vlastně? Jakou definiční vlastnost boha vymyslíme, abychom “ufonského vědce” odstřihli? Co třeba, že bůh je duch? Jenže co je to vlastně duch? Ufonský vědec by jistě také nebyl z hmoty kterou známe, ani která existuje kdekoliv v našem vesmíru. Bylo by to úplně něco jiného – proč tomu neříkat “duchovní hmota”? A vůbec, co kdyby byli “skuteční duchové”, včetně boha, tvořeni nějakou “duchovní” či “božskou” hmotou? Přestali bychom je proto považovat za duchy či bohy?
Musí být bůh věčný? Pavel říká o Kristu, že je “prvorozený všeho stvoření” (Kol 1:15), což by nasvědčovalo, že byl Kristus stvořen. Není snad proto bůh? Ať tak či tak, je-li bůh všemohoucí, jistě jiného boha stvořit může. Proto věčnost by asi neměla být definičním atributem boha, a časová omezenost ufonského vědce by tedy neměla být důvodem, proč jej nepovažovat za boha.
Může být bůh smrtelný? Člověku by se chtělo říct, že jistě ne, že pro boha je klíčové být nesmrtelný … Smrtelného boha bych já za boha nepovažoval. Ježíšova smrt ovšem ukazuje, že křesťanům nedělá problém věřit ve smrtelného boha. Nezapomeňme přitom, že Ježíš nebyl dle křesťanů vtělený bůh, ale v Ježíši se Bůh stal člověkem. Kromě toho, stvoří-li jeden bůh jiného, nemůže ho také zabít? Je přece všemohoucí… Nebo nemůže ho změnit v něco smrtelného, tak jako se to stalo s Ježíšem, a to pak zabít? Ani nesmrtelnost bychom tedy jako definiční vlastnost boha požadovat asi neměli.
Musí být bůh nestvořený? Vzhledem k výše uvedenému lze říct, že nemusí.
Musí být bůh neměnný? Inu, vzhledem k tomu, že myslí, pak neměnný být dokonce nemůže. Jiná myšlenka = jiný vnitřní stav boha, tečka.
Musí bůh existovat nutně? Naše vážená diskutující Médea zde jednou prohlásila, že bůh, který neexistuje nutně (tedy ve všech myslitelných světech) pro ni není bohem. Já bych na něj tuto podmínku nekladl, už jen proto, že připouštím existenci více bohů, klidně mnoha. Je to asi ryze otázka osobních preferencí, a je to současně vážná otázka: co by to znamenalo, kdyby existoval právě jeden bůh, Stvořitel, ale neexistoval by nutně? Tedy, klidně by mohl neexistovat? Pak bychom měli zásadní otázku nad důvodem existence samotného boha, a proč pak spekulovat o bohu jako vysvětlení existence Vesmíru? Bůh by stal jen jedním nic neřešícím článkem navíc.
Závěr: “bůh” je jenom slovo, skupina písmen. Nemá žádný “přirozený” význam. Jeho obsah, význam, mu musíme dát my sami. Vymyslet uspokojivou definici boha (= ladící s naší intuicí) může být samo o sobě poměrně obtížné, a je otázkou, zda to vůbec lze učinit nějak rozumně (těším se na následnou diskuzi pod článkem). V závislosti na tom, jak toto uděláme, se mohou lišit odpovědi na otázku, zda bůh existuje a jaký je. Mohou se lišit odpovědi jak konkrétních lidí, včetně ateistů (definujeme-li boha jako všehomír – panteistická představa – pak budu já jako ateista první, kdo bude souhlasit, že bůh existuje. Podobně např. při definici “bůh je něco, co nás přesahuje” odpovím, že takový bůh jistě existuje, protože přesahuje nás jistě spousta věcí, které existují, např. Vesmír sám, naše Galaxie, atd.), tak i odpověď objektivní. Otázka “existuje bůh?” sama o sobě tedy nemá smysl. Vždy je potřeba jasně říct, na existenci čeho se daný konkrétní tazatel přesně ptá.
Já se distancuji pouze od stvého ztuhlého a zkostnatělého chápání křesťanství Medeo. Od tvého zákonictví. Od preferováním starých textů před živým Bohem.
Tvé zákonictví je podle mne důvodem tvého ateismu. Takové zkostnatělé křesťanství, jako ty zde předvádíš je totiž už předem mrtvé….
protestant says:
March 8, 2014 at 9:05 am
Já se distancuji pouze od stvého ztuhlého a zkostnatělého chápání křesťanství Medeo. Od tvého zákonictví. Od preferováním starých textů před živým Bohem.
Co je to ten živý Bůh? Jak se projevuje to, že je živý? Přijímá potravu a vyměšuje? Je ten tvůj “živý bůh” vymezen alespoň lokálním stabilním bodem ve fázovém prostoru komplexního nelineárního termodynamického systému?
Latinský výraz „sola scriptura“ odkazuje k autoritě Písma svatého, sloužící jako jediná norma všeho, co se vyučuje a vyznává v církvi. Tuto autoritu si Písmo jakožto inspirované slovo Boží pro sebe nárokuje v mnoha oddílech. Tedy důkaz ze sebe sama, důkaz kruhem?
A dále:
Mělo by zůstat na paměti, že přijímání Bible jako jediné autority pro učení nepochází z rozumových argumentů nebo z lidských tradic, nýbrž je přesvědčením vyvolaným z Ducha svatého v lidském srdci. Jinými slovy, jedná se o záležitost víry, působené Duchem svatým skrze samotné Písmo.
Čili kecy v kleci. Bůh i jeho svatý duch je tedy čirou fikcí a víra v ní vychází ze sebe sama a sama sebou se potvrzuje.
To, že přijímání Bible jako jediné autority pro učení nepochází z rozumových argumentů, dělá z celé té slavné víry jen cosi na úrovni halucinace. Jasně, Duch svatý… 😀
Že by ten profláklý Marx, s tím svým “opiem lidstva”, měl nakonec aspoň v něčem pravdu?
Foxy says:
Co je to ten živý Bůh? Jak se projevuje to, že je živý? Přijímá potravu a vyměšuje? Je ten tvůj “živý bůh” vymezen alespoň lokálním stabilním bodem ve fázovém prostoru komplexního nelineárního termodynamického systému?
protestant:
Myslím, že tohle jako ukázka zbytečnosti další diskuze stačí…. 🙂
Foxy, nehrajte si na skeptika, když je z předchozích diskusí jasné, že je Vám skutečný skepticismus bytostně cizí 😉
Ja myslím pod vierovyznaním len to, čo myslí väčšina kresťanov: výstižné, stručné a zrozumiteľné zhrnutie (obsahu) kresťanskej viery.
***
Ja kľudne uznám za kresťana aj Jehovistu, ale rozlišujem medzi niceánskym kresťanstvom (vychádzajúcim z Nicejského alebo Nicejsko-Konstantinopolského vyznanie viery) a ne-niceánskym. Niceánska forma už dominuje viac ako 1500 rokov.
Teda ja som len chcela jasnú formuláciu obsahu Tvojej viery, ale skôr sa asi dočkám druhého príchodu Krista 🙂
“Živá viera” ešte nemusí byť kresťanská a “živý Boh” môže byť aj Šiva 🙂
Viera slovenských evanjelikov A.V.:
alebo:
Z katechizmu Rímskokatolíckej cirkvi:
protestant:
Myslím, že tohle jako ukázka zbytečnosti další diskuze stačí…. 🙂
Co si myslíš ty, je zcela irelevantní, neboť jsi zcela jasně mimo.
Nedokážeš zodpovědět ani jednoduchou otázku.
Jsou římští katolící křesťané? Jedná se o křesťanskou církev?
Z pravoslávneho Gorazdovho katechizmu (odporúčam prečítať najmä nášmu Protestantovi ;)):
Koupíte si knihu Ateista?
Slova, slova, slova……..pouhý prst ukazující na měsíc…na vždy různou situaci a věc, která ovšem je pro porozumění nějak pojmenována…….a ty vždy různé věci a situace jsou zase dalším prstem ukazujícím na měsíc…jméno růže není růže
medea: no tak jsem si přečetl ten výňatek z katechismu ŘKC a nevím medeo, kde vidíte ten zásadní problém, protože já tam ten problém nevidím.
Povězte mi, když jste ta odbornice přes římsko-katolickou dogmatiku:
a) musím věřit, že Bůh musí být pouze vyjádřen obrazem otce (a nemůže zahrnovat i představu mateřství) ?
b) musím věřit, že Ježíš fyzicky sedí po pravici Otce ?
c) musím věřit, že pouze křest v katolickém ritu umožňuje spásu duše ?
Samain: Nevím jak protestant, ale protestanté jsou křesťané, pokud na otázku: Kým pro tebe jsem? odpovídají Kristu: Jsi Mesiáš, ten který má přijít. A pokud to pro ně není jenom takové žvatlání, něco co řeknou a zapomenou, ale především krédo, které prakticky ovlivňuje jejich život.
Peter, neviem o čom hovoríte. Reč bola predsa o Protestantovej snahe dať kresťanskému termínu “vyznanie” neobvyklý, ale Protestantovi vyhovujúci, význam. Ja som na to reagovala citáciami z rôznych kresťanských katechizmov na tému “vyznanie”.
Médeo, ten Gorazdův katechismus se mi moc líbí! 🙂 super!
Michal, aj mne sa páči. Je to môj obľúbený katechizmus 🙂
protestant: Ale asi je pochopitelné, že mi nerozumí ti co sebe označují za ateisty.
Protestante (a Petře)- ten Medein výňatek z Gorazdova katechismu je názorná ukázka jazyka, kterému rozumím. To mě vede spíše k závěru, že komunikační problém je někde mezi námi než v nějaké principiální nechápavosti ateistů. Jestli nechceš pokračovat v naší původní debatě pak alespoň zkus uvést, kterým tvrzením (body 26-48) věříš. Shodují se vlastnosti tvého boha s (některými) těmi uvedenými v bodě 38?
medea:
Tak mi zkuste medeo zopakovat odůvodnění Vašeho názoru, že protestantova víra je “postmoderní rozplizlé cosi” oproti “tradiční kované víře”.
Proč myslíte, že protestant nevyznává Krédo, nebo jej vyznává (podle Vás) nějakým chybným způsobem.
Nemám poslední dobou moc času, tak je možné, že mi něco podstatného uteklo…
medea:
Oficiální katechismus ŘKC, k otázce řeči víry uvádí:
“170 Nevěříme v nějaké formulace, ale ve skutečnosti, které jsou těmito formulacemi vyjádřené a kterých se “dotknout” nám umožňuje právě víra. Úkon víry věřícího neulpívá na vyjádřeném, ale dosahuje vyjádřené skutečnosti. Nicméně k těmto skutečnostem se přibližujeme pomocí formulací víry. Umožňují nám vyjadřovat a předávat víru, slavit ji ve společenství a tak se s ní ztotožňovat a hlouběji ji prožívat. (str. 58)
o víře pak říká: “Víra je osobní úkon, je to svobodná odpověď člověka Bohu, který se mu zjevuje”.
V čem to, co uváděl protestant je rozpor s oficiálním učením ŘKC ?
V ot