Poznámky k definici boha

Lidský jazyk je neocenitelný a mimořádně důležitý nástroj. Vědomá část našeho myšlení se z velké části odehrává v jazyce. Přesto je jazyk jen naším nedokonalým výtvorem, a jeho používání v sobě skrývá mnohá rizika, která si však často ani neuvědomujeme. Například v diskuzích o bohu se často setkáváme s používáním vyprázdněných pojmů, s posouváním významu slov a samozřejmě i s logicky chybnými argumenty (které se však nezkušenému člověku mohou zdát jako korektní).

Každý máme nějakou intuitivní představu o tom, co znamená slovo bůh. V diskuzi však často dojde k popření atributů, které bohu intuitivně (tradičně) přisuzujeme – a z pojmu bůh se tak stane pojem vyprázdněný. Podobně věřící často rovnou prohlašují, že bůh je pojem nedefinovatelný, že o bohu nemůžeme vůbec nic říct. (a ještě jakoby chtěli dodat: Ha, ateisté, a máte po žížalkách – teď už proti našemu bohu nemůžete nic namítnout!) Používat nedefinované a vyprázdněné slovo ale nemá smysl, ačkoliv s tím naše mysl nemá problém: intuitivní představu o významu toho slova stále máme (ačkoliv byla v diskuzi explicitně popřena!) a proto se vesele dál bavíme o nedefinovatelném a tedy nedefinovaném bohu… a to je špatně.

Každý pojem, každá kategorie, kterou v řeči používáme, by měla mít nějaký vymezený význam. Měli bychom ji být schopni (byť třeba ne zcela přesně a ostře) definovat.

Měli bychom být schopni určit, definovat, co do dané kategorie (třeba i jen zhruba!) spadá, a co už ne.

Často se namítá, že (křesťanský) Bůh je s velkým B, že to je ten-jediný-pravý-bůh, a že Bůh je snad dokonce jeho vlastní jméno (což ovšem není pravda, protože vlastní jméno křesťanského boha má býti YHWH 😉 ). Pak to ovšem znamená, že tvrdíme, že kategorie bůh má v realitě jen jednoho zástupce, kterého označujeme Bůh s velkým B. Nikterak nás to nezbavuje potřeby a povinnosti obecný pojem bůh definovat, aby předchozí věta měla smysl. Věta “existuje konkrétní jednorožec jménem Franta” předpokládá, že musím nejprve vědět, co je jednorožec.

Někdo může mít obavu, abychom neudělali při definici boha chybu. Aby se nám snad nestalo, že to, co si definujeme, existovat nebude, zatímco “skutečný bůh” by existoval. To by ovšem znamenalo, že my sami považujeme za boha i něco jiného, než co jsme si sami definovali – a pak, pravda, udělali jsme chybu, ale udělali jsme ji sami vůči sobě. Nedostatečně jsme uvážili, co naše intuitivní představa boha vlastně obnáší.

Co tedy kvalifikuje danou entitu, abychom ji mohli považovat za boha? Co (my sami, jeden každý z nás) za boha jsme ochotni považovat, a co už ne?

Musí být bůh osobou? Jsme ochotni považovat za boha jakkoliv zvláštní neosobní “sílu”, “pole”, nebo něco podobného? Já určitě ne, ale někteří věřící třeba ano. Kdyby se ukázalo, že existuje nějaká neosobní síla, kterou někdo nazývá bohem – pak bych s existencí takového boha neměl problém.

Musí být bůh z definice jediný? Kdyby bylo bohů víc, a tvořili by hierarchii s jedním nejmocnějším – bylo by možné ty méně mocné považovat za bohy? A co kdyby bylo více rovnocenných bohů – například tři…? (paralely jistě nikoho nenapadají…)

Musí být bůh stvořitelem světa? Pokud by bylo bohů víc, byl by ten skutečný bůh jen ten, který stvořil Vesmír? Co kdyby byl bůh-stvořitel zrovna ten níže postavený v pantheonu?

Zajímavé myšlenkové cvičení je uvážit, že náš Vesmír by byl výsledkem pokusu vědce jisté civilizace z externího vesmíru. Takový vědec by pak byl Tvůrcem našeho Vesmíru – ale jistě všichni cítíme, že za boha bychom ho nepovažovali. Proč vlastně? Jakou definiční vlastnost boha vymyslíme, abychom “ufonského vědce” odstřihli? Co třeba, že bůh je duch? Jenže co je to vlastně duch? Ufonský vědec by jistě také nebyl z hmoty kterou známe, ani která existuje kdekoliv v našem vesmíru. Bylo by to úplně něco jiného – proč tomu neříkat “duchovní hmota”? A vůbec, co kdyby byli “skuteční duchové”, včetně boha, tvořeni nějakou “duchovní” či “božskou” hmotou? Přestali bychom je proto považovat za duchy či bohy?

Musí být bůh věčný? Pavel říká o Kristu, že je “prvorozený všeho stvoření” (Kol 1:15), což by nasvědčovalo, že byl Kristus stvořen. Není snad proto bůh? Ať tak či tak, je-li bůh všemohoucí, jistě jiného boha stvořit může. Proto věčnost by asi neměla být definičním atributem boha, a časová omezenost ufonského vědce by tedy neměla být důvodem, proč jej nepovažovat za boha.

Může být bůh smrtelný? Člověku by se chtělo říct, že jistě ne, že pro boha je klíčové být nesmrtelný … Smrtelného boha bych já za boha nepovažoval. Ježíšova smrt ovšem ukazuje, že křesťanům nedělá problém věřit ve smrtelného boha. Nezapomeňme přitom, že Ježíš nebyl dle křesťanů vtělený bůh, ale v Ježíši se Bůh stal člověkem. Kromě toho, stvoří-li jeden bůh jiného, nemůže ho také zabít? Je přece všemohoucí… Nebo nemůže ho změnit v něco smrtelného, tak jako se to stalo s Ježíšem, a to pak zabít? Ani nesmrtelnost bychom tedy jako definiční vlastnost boha požadovat asi neměli.
Musí být bůh nestvořený? Vzhledem k výše uvedenému lze říct, že nemusí.

Musí být bůh neměnný? Inu, vzhledem k tomu, že myslí, pak neměnný být dokonce nemůže. Jiná myšlenka = jiný vnitřní stav boha, tečka.

Musí bůh existovat nutně? Naše vážená diskutující Médea zde jednou prohlásila, že bůh, který neexistuje nutně (tedy ve všech myslitelných světech) pro ni není bohem. Já bych na něj tuto podmínku nekladl, už jen proto, že připouštím existenci více bohů, klidně mnoha. Je to asi ryze otázka osobních preferencí, a je to současně vážná otázka: co by to znamenalo, kdyby existoval právě jeden bůh, Stvořitel, ale neexistoval by nutně? Tedy, klidně by mohl neexistovat? Pak bychom měli zásadní otázku nad důvodem existence samotného boha, a proč pak spekulovat o bohu jako vysvětlení existence Vesmíru? Bůh by stal jen jedním nic neřešícím článkem navíc.

Závěr: “bůh” je jenom slovo, skupina písmen. Nemá žádný “přirozený” význam. Jeho obsah, význam, mu musíme dát my sami. Vymyslet uspokojivou definici boha (= ladící s naší intuicí) může být samo o sobě poměrně obtížné, a je otázkou, zda to vůbec lze učinit nějak rozumně (těším se na následnou diskuzi pod článkem). V závislosti na tom, jak toto uděláme, se mohou lišit odpovědi na otázku, zda bůh existuje a jaký je. Mohou se lišit odpovědi jak konkrétních lidí, včetně ateistů (definujeme-li boha jako všehomír – panteistická představa – pak budu já jako ateista první, kdo bude souhlasit, že bůh existuje. Podobně např. při definici “bůh je něco, co nás přesahuje” odpovím, že takový bůh jistě existuje, protože přesahuje nás jistě spousta věcí, které existují, např. Vesmír sám, naše Galaxie, atd.), tak i odpověď objektivní. Otázka “existuje bůh?” sama o sobě tedy nemá smysl. Vždy je potřeba jasně říct, na existenci čeho se daný konkrétní tazatel přesně ptá.

3,300 thoughts on “Poznámky k definici boha

  1. protestant

    Díky Petře. Ani jsem netušil jak jsme si s vámi římskými katolíky v tomto blízko.
    Nejvtipnější je, že nás zde kádruje Medea, jejíž víra ztroskotala. Tedy někdo jehož loď najela na mělčinu poučuje druhé námořníky jak se mají plavit a navigovat….. 🙂

  2. Michal Post author

    Protestante, já nerozumím tomu tvému přirovnání: věřit je plavit se na lodi, a uvěřit jinému názoru = ztroskotat? Já myslel, že jsi zde mnohokrát popřel, že bys víru jakkoliv adorizoval – a tohle mi zní přesně tak, jako kdybys to dělal! 😉

  3. protestant

    Neadorizuji. Jen si nenechám radit ve hře na housle od někoho, komu ta htra nejde a pověsil housle na hřebík.

  4. Medea

    “Nevěříme v nějaké formulace, ale ve skutečnosti, které jsou těmito formulacemi vyjádřené a kterých se “dotknout” nám umožňuje právě víra.”

    Peter, ak tomu nerozumiete, ja Vám to rada vysvetlím. Tá viera nie je vierou v nejaké magické formulácie, ale vierou v obsah týchto formulácií.

    Potrebujete Vy a Protestant ešte niečo vysvetliť?

  5. Medea

    Peter, možno aj v tomto nájdete zhodu s Protestantom 🙂

    187 Tieto súhrny viery sa volajú „vyznania viery“, lebo zhŕňajú vieru, ktorú vyznávajú kresťania. Volajú sa aj „Krédo“, lebo v latinčine sa zvyčajne začínajú slovom Credo („Verím“). A volajú sa aj „symboly viery“.

    188 Grécke slovo symbolon znamenalo polovicu rozlomenej veci (napríklad pečate), ktorá slúžila ako poznávací znak. Rozlomené časti sa prikladali k sebe, aby sa overila totožnosť nositeľa. „Symbol viery“ je teda poznávacím znakom i znakom spoločenstva medzi veriacimi. Slovo symbolon neskôr označovalo kompendium, zbierku alebo súhrn. „Symbol viery“ je súhrn hlavných právd viery. Preto je prvým a základným orientačným bodom katechézy.

  6. protestant

    Medea says:
    Tá viera nie je vierou v nejaké magické formulácie, ale vierou v obsah týchto formulácií.

    protestant:
    Přesně Medeo. Ale tobě evidentně OBSAH těch formulací uniká. Jinak bys nebyla ateistkou… 🙂

  7. petr

    medea:

    když mým krédem bude: “svůj duševní boj neskončím, ruka s mečem spát mi nepůjde, než Jeruzalém bude stát, kde zelená je Anglie”, máte pocit medeo, že ta skutečnost, které jsem se dotkl je, že musím vzít do ruky meč a prvním letadlem vyrazit s míchačkou do Anglie ?

    S tím souvisí mnou zopakovaná (pro zjednodušení jedna) otázka:

    a) musím jako římský katolík věřit, že Ježíš fyzicky sedí po pravici otce ?

  8. protestant

    Z úvodu knihy
    Krédo
    Jan Milíč Lochman

    Zaměříme-li se dogmaticky na podstatné hlasy otců, ne-
    plyne z toho, že si dáme předepisovat jejich témata, jejich
    perspektivy, jejich odpovědi
    . Od počátku máme svá témata,
    své perspektivy, své pokusy o odpovědi ať nasloucháme,
    nebo sami mluvíme. Zabýváme se hlasy otců. ale nesplývá-
    me s nimi.
    Uznáváme svědky podáni, poněvadž teologie,
    která není zakotvena v dějinách dogmatu, velmi rychle zpo-
    vrchní, její svědectví ztrácí dech a dřive či později sestává
    neplodné i pro svou vlastní dobu. Nesplýváme s hlasy otců
    poněvadž teologie poplatná konfesionalismu sice snad peč-
    livě cedí komáry. avšak velbloudy polyká; pomíjí totiž to, co
    je ve svědectvích otců vzorem, jejich živé vyznáváni
    ….

  9. protestant

    petr says:
    March 8, 2014 at 8:50 pm
    a) musím jako římský katolík věřit, že Ježíš fyzicky sedí po pravici otce ?

    protestant>
    Doplním ještě Petrovu otázku – musím věřit, že má Bůh PRAVICI?

  10. Medea

    “musím jako římský katolík věřit, že Ježíš fyzicky sedí po pravici otce?”

    Peter, Vy ste ako dieťa nemali hodiny náboženstva?

    OK, tu je jedno vysvetlenie Apoštolského vyznania viery:

    Kristus Pán sedí po pravici Otca

    Veríme aj, že sedí po pravici Božej. Nemôžeme sa však preto domnievať, že Boh Otec má ľudskú podobu a rozjímajúci o ňom by si mali predstavovať jeho ľavý a pravý bok. Alebo podľa slova „sedí“ že by sme si ho mali predstavovať so zohnutými kolenami. Tak by sme sa ľahko mohli dopustiť rúhania, za ktoré Apoštol napomína tých, ktorí zamenili slávu neporušiteľného boha za podobu porušiteľného človeka (Slávu nesmrteľného Boha zamenili za podoby zobrazujúce smrteľného človeka – Rim 1, 23). Takýto idol Boha umiestniť do chrámu je pre kresťana naozaj zločinom. No oveľa zločinnejšie je umiestniť ho v srdci, ktoré je skutočným Božím chrámom, ak sa zbaví zemskej žiadostivosti a bludu. Slová „sedí po pravici“ treba chápať v zmysle najvyššej blaženosti, kde panuje spravodlivosť, pokoj a radosť.

    Tak ako zľava stavajú capov (porov. Mt 25, 33), to znamená v trápení, vzhľadom na ich tamojšie utrpenie, muky a súženia. Preto ak sa hovorí, že „Boh sedí“, neznamená to polohu nôh, ale súdnu moc, ktorá nikdy nechýba jeho velebnosti a vždy spravodlivo odpláca podľa zásluh. Je isté, že pri poslednom súde sa oveľa jasnejšie ukáže ľuďom nepopierateľný jas jednorodeného Syna Božieho ako sudcu živých a mŕtvych.

    (Augustinus: Vyznania viery)

  11. protestant

    a z jiné knihy

    Apoštolské vyznání
    Autor: Petr Pokorný
    http://www.databazeknih.cz/knihy/apostolske-vyznani-44461

    Kdybychom jen opakovali stará
    vyznání, zproblematizovali bychom tím jejich vlastní tvrzeni,
    že se vztahuji ke skutečnému živému Bohu.
    Stará vyznaní nás upozorňují na to, nač ve svém vyzná-
    ní nesmíme zapomenout, ale současně inspirují k no-
    vým výkladům svého obsahu v životě i v myšlení.

  12. protestant

    Medea says:
    March 8, 2014 at 9:04 pm
    “musím jako římský katolík věřit, že Ježíš fyzicky sedí po pravici otce?”

    Peter, Vy ste ako dieťa nemali hodiny náboženstva?

    OK, tu je jedno vysvetlenie Apoštolského vyznania viery:

    protestant:
    Toto je ale Medeo VÝKLAD. A ten je podle tebe zakázaná. Podle tebe máme apoštolkému vyznání věřit doslovně tak jak je napsáno. 🙂

  13. Medea

    “Toto je ale Medeo VÝKLAD. A ten je podle tebe zakázaná. Podle tebe máme apoštolkému vyznání věřit doslovně tak jak je napsáno.”

    Protestant, to som predsa netvrdila, ale povedala som presne toto: “Ja myslím pod vierovyznaním len to, čo myslí väčšina kresťanov: výstižné, stručné a zrozumiteľné zhrnutie (obsahu) kresťanskej viery.” 😉

  14. protestant

    Medea says:
    March 8, 2014 at 9:16 pm
    “Toto je ale Medeo VÝKLAD. A ten je podle tebe zakázaná. Podle tebe máme apoštolkému vyznání věřit doslovně tak jak je napsáno.”

    Protestant, to som predsa netvrdila, ale povedala som presne toto: “Ja myslím pod vierovyznaním len to, čo myslí väčšina kresťanov: výstižné, stručné a zrozumiteľné zhrnutie (obsahu) kresťanskej viery.” 😉

    protestant:
    Většina? Ta rozhoduje o pravdě? Takovou blbost jsem od tebe Medeo opravdu nečekal….

  15. petr

    medea: také jsem Vás pochopil, že máme věřit Krédu doslovně. Bylo by férové uznat, že jste to tak původně myslela, pokud jste to tak myslela. Protože pokud byste to tak nemyslela, tak nechápu, proč je naše pojetí víry “postmoderně rozplizlé cosi”…

  16. protestant

    protestant says:
    Protestant, to som predsa netvrdila, ale povedala som presne toto: “Ja myslím pod vierovyznaním len to, čo myslí väčšina kresťanov:

    protestant: Vyznání víry je osobní. Žádná masová akce….

Comments are closed.