Lidský jazyk je neocenitelný a mimořádně důležitý nástroj. Vědomá část našeho myšlení se z velké části odehrává v jazyce. Přesto je jazyk jen naším nedokonalým výtvorem, a jeho používání v sobě skrývá mnohá rizika, která si však často ani neuvědomujeme. Například v diskuzích o bohu se často setkáváme s používáním vyprázdněných pojmů, s posouváním významu slov a samozřejmě i s logicky chybnými argumenty (které se však nezkušenému člověku mohou zdát jako korektní).
Každý máme nějakou intuitivní představu o tom, co znamená slovo bůh. V diskuzi však často dojde k popření atributů, které bohu intuitivně (tradičně) přisuzujeme – a z pojmu bůh se tak stane pojem vyprázdněný. Podobně věřící často rovnou prohlašují, že bůh je pojem nedefinovatelný, že o bohu nemůžeme vůbec nic říct. (a ještě jakoby chtěli dodat: Ha, ateisté, a máte po žížalkách – teď už proti našemu bohu nemůžete nic namítnout!) Používat nedefinované a vyprázdněné slovo ale nemá smysl, ačkoliv s tím naše mysl nemá problém: intuitivní představu o významu toho slova stále máme (ačkoliv byla v diskuzi explicitně popřena!) a proto se vesele dál bavíme o nedefinovatelném a tedy nedefinovaném bohu… a to je špatně.
Každý pojem, každá kategorie, kterou v řeči používáme, by měla mít nějaký vymezený význam. Měli bychom ji být schopni (byť třeba ne zcela přesně a ostře) definovat.
Měli bychom být schopni určit, definovat, co do dané kategorie (třeba i jen zhruba!) spadá, a co už ne.
Často se namítá, že (křesťanský) Bůh je s velkým B, že to je ten-jediný-pravý-bůh, a že Bůh je snad dokonce jeho vlastní jméno (což ovšem není pravda, protože vlastní jméno křesťanského boha má býti YHWH 😉 ). Pak to ovšem znamená, že tvrdíme, že kategorie bůh má v realitě jen jednoho zástupce, kterého označujeme Bůh s velkým B. Nikterak nás to nezbavuje potřeby a povinnosti obecný pojem bůh definovat, aby předchozí věta měla smysl. Věta “existuje konkrétní jednorožec jménem Franta” předpokládá, že musím nejprve vědět, co je jednorožec.
Někdo může mít obavu, abychom neudělali při definici boha chybu. Aby se nám snad nestalo, že to, co si definujeme, existovat nebude, zatímco “skutečný bůh” by existoval. To by ovšem znamenalo, že my sami považujeme za boha i něco jiného, než co jsme si sami definovali – a pak, pravda, udělali jsme chybu, ale udělali jsme ji sami vůči sobě. Nedostatečně jsme uvážili, co naše intuitivní představa boha vlastně obnáší.
Co tedy kvalifikuje danou entitu, abychom ji mohli považovat za boha? Co (my sami, jeden každý z nás) za boha jsme ochotni považovat, a co už ne?
Musí být bůh osobou? Jsme ochotni považovat za boha jakkoliv zvláštní neosobní “sílu”, “pole”, nebo něco podobného? Já určitě ne, ale někteří věřící třeba ano. Kdyby se ukázalo, že existuje nějaká neosobní síla, kterou někdo nazývá bohem – pak bych s existencí takového boha neměl problém.
Musí být bůh z definice jediný? Kdyby bylo bohů víc, a tvořili by hierarchii s jedním nejmocnějším – bylo by možné ty méně mocné považovat za bohy? A co kdyby bylo více rovnocenných bohů – například tři…? (paralely jistě nikoho nenapadají…)
Musí být bůh stvořitelem světa? Pokud by bylo bohů víc, byl by ten skutečný bůh jen ten, který stvořil Vesmír? Co kdyby byl bůh-stvořitel zrovna ten níže postavený v pantheonu?
Zajímavé myšlenkové cvičení je uvážit, že náš Vesmír by byl výsledkem pokusu vědce jisté civilizace z externího vesmíru. Takový vědec by pak byl Tvůrcem našeho Vesmíru – ale jistě všichni cítíme, že za boha bychom ho nepovažovali. Proč vlastně? Jakou definiční vlastnost boha vymyslíme, abychom “ufonského vědce” odstřihli? Co třeba, že bůh je duch? Jenže co je to vlastně duch? Ufonský vědec by jistě také nebyl z hmoty kterou známe, ani která existuje kdekoliv v našem vesmíru. Bylo by to úplně něco jiného – proč tomu neříkat “duchovní hmota”? A vůbec, co kdyby byli “skuteční duchové”, včetně boha, tvořeni nějakou “duchovní” či “božskou” hmotou? Přestali bychom je proto považovat za duchy či bohy?
Musí být bůh věčný? Pavel říká o Kristu, že je “prvorozený všeho stvoření” (Kol 1:15), což by nasvědčovalo, že byl Kristus stvořen. Není snad proto bůh? Ať tak či tak, je-li bůh všemohoucí, jistě jiného boha stvořit může. Proto věčnost by asi neměla být definičním atributem boha, a časová omezenost ufonského vědce by tedy neměla být důvodem, proč jej nepovažovat za boha.
Může být bůh smrtelný? Člověku by se chtělo říct, že jistě ne, že pro boha je klíčové být nesmrtelný … Smrtelného boha bych já za boha nepovažoval. Ježíšova smrt ovšem ukazuje, že křesťanům nedělá problém věřit ve smrtelného boha. Nezapomeňme přitom, že Ježíš nebyl dle křesťanů vtělený bůh, ale v Ježíši se Bůh stal člověkem. Kromě toho, stvoří-li jeden bůh jiného, nemůže ho také zabít? Je přece všemohoucí… Nebo nemůže ho změnit v něco smrtelného, tak jako se to stalo s Ježíšem, a to pak zabít? Ani nesmrtelnost bychom tedy jako definiční vlastnost boha požadovat asi neměli.
Musí být bůh nestvořený? Vzhledem k výše uvedenému lze říct, že nemusí.
Musí být bůh neměnný? Inu, vzhledem k tomu, že myslí, pak neměnný být dokonce nemůže. Jiná myšlenka = jiný vnitřní stav boha, tečka.
Musí bůh existovat nutně? Naše vážená diskutující Médea zde jednou prohlásila, že bůh, který neexistuje nutně (tedy ve všech myslitelných světech) pro ni není bohem. Já bych na něj tuto podmínku nekladl, už jen proto, že připouštím existenci více bohů, klidně mnoha. Je to asi ryze otázka osobních preferencí, a je to současně vážná otázka: co by to znamenalo, kdyby existoval právě jeden bůh, Stvořitel, ale neexistoval by nutně? Tedy, klidně by mohl neexistovat? Pak bychom měli zásadní otázku nad důvodem existence samotného boha, a proč pak spekulovat o bohu jako vysvětlení existence Vesmíru? Bůh by stal jen jedním nic neřešícím článkem navíc.
Závěr: “bůh” je jenom slovo, skupina písmen. Nemá žádný “přirozený” význam. Jeho obsah, význam, mu musíme dát my sami. Vymyslet uspokojivou definici boha (= ladící s naší intuicí) může být samo o sobě poměrně obtížné, a je otázkou, zda to vůbec lze učinit nějak rozumně (těším se na následnou diskuzi pod článkem). V závislosti na tom, jak toto uděláme, se mohou lišit odpovědi na otázku, zda bůh existuje a jaký je. Mohou se lišit odpovědi jak konkrétních lidí, včetně ateistů (definujeme-li boha jako všehomír – panteistická představa – pak budu já jako ateista první, kdo bude souhlasit, že bůh existuje. Podobně např. při definici “bůh je něco, co nás přesahuje” odpovím, že takový bůh jistě existuje, protože přesahuje nás jistě spousta věcí, které existují, např. Vesmír sám, naše Galaxie, atd.), tak i odpověď objektivní. Otázka “existuje bůh?” sama o sobě tedy nemá smysl. Vždy je potřeba jasně říct, na existenci čeho se daný konkrétní tazatel přesně ptá.
Si comprehendis, non est Deus
Sv. Augustin
Ide o popis Boha, v ktorého veríš 🙂 Keď Marta verí, že v jej záhrade počas nocí tancuje víla s modrými vlasmi a fialovými očami, a popíše susedke Zuzane obsah svojej viery, tak jej popísala vílu, v ktorej existenciu verí.
Hovorím o obsahu Tvojej viery, teda o obsahu pojmu Boha, v ktorého veríš. Ten Boh nemusí byť reálny, teda jeho pojem môže mať prázdny rozsah 🙂
petr says:
March 4, 2014 at 9:14 pm
protestant:
“je zazrak ako sa rany hoja…”
Pod naprotou většinu toho, co jste zde za posledních pár dnů a hodin napsal, se můžu směle a katolicky podepsat.
Ať žije Kristus Král 🙂
protestant:
Není divu, když oba vyznáváme:
..věřím ve svatou církev obecnou…. 🙂
Ja som to vedela, že Boh vašich vierovyznaní nie je Boh 🙂
Musíte si vymyslieť nové a hlavne nepochopiteľné vierovyznania, možno sa tentoraz trafíte 😀
“…věřím ve svatou církev obecnou…”
Neverím, že veríš 🙂
protestant:Co myslíte slovy “interaguje s okolím”? To že interaguje s okolím a nebo to že indikujeme, že interaguje s okolím.
To, že interaguje s okolím. Budu se držet mikrosvěta a ukážu to na příkladě Higgsova bosonu (HG). V 60. letech se ukázalo, že by mohla existovat částice, která interaguje “higgsově-bosonicky”. Ani ne před dvěma lety jsme tuto interakci pozorovali a “víme”, že Higgsův boson skutečně existuje.
Důležitý je ten předpoklad o interakci HG s okolím- to z něj udělalo kandidáta na existenci. Pokud by někdo postuloval existenci např. nějaké neviditelné energie, která prostupuje všechno a její vlastností je, že nejde změřit (myslím principiálně a ne jen, že to neumíme), pak je vyloučena i z okruhu entit podezřelých z existence a pro mě neexistuje.
Tedy- existují pouze principiálně interagující entity
Pokud bychom měli dokonalé “smysly”, mohli bychom vždy říct, co existuje a co ne. V tomto jsme však značně omezení a proto nám nezbývá, než postupně zužovat okruh podezřelých na základě vědeckých teorií a pozorování.
Medea says:
March 4, 2014 at 10:15 pm
“…věřím ve svatou církev obecnou…”
Neverím, že veríš 🙂
protestant:
Tvoje víra…. 🙂
Slávku, beru to jako pracovní definici, a mě se celkem líbí 🙂
Entita, která opravdu NIJAK neinteraguje s okolím, nechť z definice neexistuje. Zkus vymyslet nějaký relevantní protipříklad, kde intuicí cítíme, že by “měl existovat”, ale podle naší definice neexistuje.
Mira, existujú podľa Vás možnosti (možnosť dať si čaj, možnosť dať si kávu, možnosť pristáť na Marse, …)? Existujú podľa Vás fyzikálne veličiny (rýchlosť, zrýchlenie, hybnosť, entropia, …)?
Ak áno, tak “interagujú so svojím okolím”? 🙂
Mira, a existuje vesmír (prípadne všehomír) ako celok?
“Entita, která opravdu NIJAK neinteraguje s okolím, nechť z definice neexistuje.”
Ja sa s tým nestotožňujem, ale som zvedavá, kam sa bude uberať diskusia na túto tému 🙂
“Entita, která opravdu NIJAK neinteraguje s okolím, nechť z definice neexistuje.”
Michal, predstav si, že existuje nejaká do seba uzavretá a zo seba žijúca monáda, disponujúca vedomím, a Ty si jej práve “zakázal” existovať 🙂
To Michal:
Aseitas:
http://en.wikipedia.org/wiki/Aseity
http://www.newadvent.org/cathen/01774b.htm
Ta definice “interagujicich” objektu se mi nelíbí. První protipriklad uvedla Medea.
Druhý: představme si komplexní soustavu různých částic, které vůbec neinteraguji s částicemi, které jsme schopni detekovat, které vzajemne interaguji, v našem vesmiru.
Proč bychom měli tvrdit, že tento “paralelni” vesmír principialne neexistuje a náš vesmír existuje?
Co se na ten problém ale podívat z jiné perspektivy. Ona je dost podobná tomu co pisete, ale je přece jen jina.
Slovo “existuje” vzniklo k popisu nějaké naší zkušenosti. Možná by bylo praktičtější, držet se toho a neaplikovat na jeho pochopení zdanlive objektivní pohled. Co vy na to?
Slávek, obávam sa, že každé slovo vzniklo “k popisu nějaké naší zkušenosti”.
1) Ha! Možnosti! 🙂 Popravdě, toto mě vůbec nenapadlo. Když budu přemýšlet nahlas: interaguje nějak možnost dát si kávu s okolím? Tj. existují nějaké překážky, které by mi v tom bránily (absence kávy, horké vody, zažívacího traktu…)? Tj existuje fyzikální posloupnost dovolených jevů, pomocí které se dostanu z pozice nepiju kávu do pozice piju kávu? Asi ano- rozhodně bych tuto možnost zařadil na seznam podezřelých:-) Experiment si taky dokážu představit celkem snadno (a chutně).
2) Existuje čas a prostor ve kterém se entity zaujímají nějaké souřadnice. Rychlost sama o sobě neexistuje (tedy ne jinak, než jako stav mozku, který kóduje pojem rychlost). Entropie, hybnost- analogicky. Všechno to jsou podle mě pojmy redukovatelné na hmotu a časoprostor. Hybnost~energie~hmota. Entropie analogicky. Existence těchto pojmů je tedy maskovanou otázkou ohledně existence hmoty.
Je to zatím takový můj dojem. Nemám to ještě dobře promyšlené. Nicméně je tu taky možnost, že o některých věcech na základě této definice nebudeme moci rozhodnout. A teď nemyslím z důvodu nedokonalých pozorovacích smyslů.
4) To, že vesmír existuje je můj výchozí předpoklad.
Slavek C: Pokud vzájemě interagují, pak interagují s okolím a jsou podezřelé z existence. Jejich existenci na základě své definice nemohu zavrhnout.
Ad rezignace na zdánlivě objektivní pohled- ano, to vidím taky jako možnost. Nejdřív bych ale zkusil protlačit ty interakce. Až si na tom vylámu zuby, tak je to hned druhá možnost na seznamu:-)
Mira: ale kde stanovis hranici existence? Jedna neintaregujici částice neexistuje. Co dvě částice interagujici jen mezi sebou, ale s ničím jiným? Nebo nějaká složena neinteragujici částice? Jaky je principiální rozdíl mezi jednou a dvěma částicemi?
Medea: ano, každý slovo popisuje nasi zkušenost.
My, jako lidé, přemýšlíme pouze o myšlenkových modelech. Máme k dispozici jakési vstupy – smysly a snažíme se odhadnout, jaké vstupy budou nasledovat. Tomu říkáme myšlení.
Když přemýšlíme o rohlíku, tak neoperujeme nikdy s nějakým realnym rohlíkem, ale vždy jen s naším mentálním modelem rohliku.
Jak ale s takto rozdanymi kartami chápeme pojem existence?