Lidský jazyk je neocenitelný a mimořádně důležitý nástroj. Vědomá část našeho myšlení se z velké části odehrává v jazyce. Přesto je jazyk jen naším nedokonalým výtvorem, a jeho používání v sobě skrývá mnohá rizika, která si však často ani neuvědomujeme. Například v diskuzích o bohu se často setkáváme s používáním vyprázdněných pojmů, s posouváním významu slov a samozřejmě i s logicky chybnými argumenty (které se však nezkušenému člověku mohou zdát jako korektní).
Každý máme nějakou intuitivní představu o tom, co znamená slovo bůh. V diskuzi však často dojde k popření atributů, které bohu intuitivně (tradičně) přisuzujeme – a z pojmu bůh se tak stane pojem vyprázdněný. Podobně věřící často rovnou prohlašují, že bůh je pojem nedefinovatelný, že o bohu nemůžeme vůbec nic říct. (a ještě jakoby chtěli dodat: Ha, ateisté, a máte po žížalkách – teď už proti našemu bohu nemůžete nic namítnout!) Používat nedefinované a vyprázdněné slovo ale nemá smysl, ačkoliv s tím naše mysl nemá problém: intuitivní představu o významu toho slova stále máme (ačkoliv byla v diskuzi explicitně popřena!) a proto se vesele dál bavíme o nedefinovatelném a tedy nedefinovaném bohu… a to je špatně.
Každý pojem, každá kategorie, kterou v řeči používáme, by měla mít nějaký vymezený význam. Měli bychom ji být schopni (byť třeba ne zcela přesně a ostře) definovat.
Měli bychom být schopni určit, definovat, co do dané kategorie (třeba i jen zhruba!) spadá, a co už ne.
Často se namítá, že (křesťanský) Bůh je s velkým B, že to je ten-jediný-pravý-bůh, a že Bůh je snad dokonce jeho vlastní jméno (což ovšem není pravda, protože vlastní jméno křesťanského boha má býti YHWH 😉 ). Pak to ovšem znamená, že tvrdíme, že kategorie bůh má v realitě jen jednoho zástupce, kterého označujeme Bůh s velkým B. Nikterak nás to nezbavuje potřeby a povinnosti obecný pojem bůh definovat, aby předchozí věta měla smysl. Věta “existuje konkrétní jednorožec jménem Franta” předpokládá, že musím nejprve vědět, co je jednorožec.
Někdo může mít obavu, abychom neudělali při definici boha chybu. Aby se nám snad nestalo, že to, co si definujeme, existovat nebude, zatímco “skutečný bůh” by existoval. To by ovšem znamenalo, že my sami považujeme za boha i něco jiného, než co jsme si sami definovali – a pak, pravda, udělali jsme chybu, ale udělali jsme ji sami vůči sobě. Nedostatečně jsme uvážili, co naše intuitivní představa boha vlastně obnáší.
Co tedy kvalifikuje danou entitu, abychom ji mohli považovat za boha? Co (my sami, jeden každý z nás) za boha jsme ochotni považovat, a co už ne?
Musí být bůh osobou? Jsme ochotni považovat za boha jakkoliv zvláštní neosobní “sílu”, “pole”, nebo něco podobného? Já určitě ne, ale někteří věřící třeba ano. Kdyby se ukázalo, že existuje nějaká neosobní síla, kterou někdo nazývá bohem – pak bych s existencí takového boha neměl problém.
Musí být bůh z definice jediný? Kdyby bylo bohů víc, a tvořili by hierarchii s jedním nejmocnějším – bylo by možné ty méně mocné považovat za bohy? A co kdyby bylo více rovnocenných bohů – například tři…? (paralely jistě nikoho nenapadají…)
Musí být bůh stvořitelem světa? Pokud by bylo bohů víc, byl by ten skutečný bůh jen ten, který stvořil Vesmír? Co kdyby byl bůh-stvořitel zrovna ten níže postavený v pantheonu?
Zajímavé myšlenkové cvičení je uvážit, že náš Vesmír by byl výsledkem pokusu vědce jisté civilizace z externího vesmíru. Takový vědec by pak byl Tvůrcem našeho Vesmíru – ale jistě všichni cítíme, že za boha bychom ho nepovažovali. Proč vlastně? Jakou definiční vlastnost boha vymyslíme, abychom “ufonského vědce” odstřihli? Co třeba, že bůh je duch? Jenže co je to vlastně duch? Ufonský vědec by jistě také nebyl z hmoty kterou známe, ani která existuje kdekoliv v našem vesmíru. Bylo by to úplně něco jiného – proč tomu neříkat “duchovní hmota”? A vůbec, co kdyby byli “skuteční duchové”, včetně boha, tvořeni nějakou “duchovní” či “božskou” hmotou? Přestali bychom je proto považovat za duchy či bohy?
Musí být bůh věčný? Pavel říká o Kristu, že je “prvorozený všeho stvoření” (Kol 1:15), což by nasvědčovalo, že byl Kristus stvořen. Není snad proto bůh? Ať tak či tak, je-li bůh všemohoucí, jistě jiného boha stvořit může. Proto věčnost by asi neměla být definičním atributem boha, a časová omezenost ufonského vědce by tedy neměla být důvodem, proč jej nepovažovat za boha.
Může být bůh smrtelný? Člověku by se chtělo říct, že jistě ne, že pro boha je klíčové být nesmrtelný … Smrtelného boha bych já za boha nepovažoval. Ježíšova smrt ovšem ukazuje, že křesťanům nedělá problém věřit ve smrtelného boha. Nezapomeňme přitom, že Ježíš nebyl dle křesťanů vtělený bůh, ale v Ježíši se Bůh stal člověkem. Kromě toho, stvoří-li jeden bůh jiného, nemůže ho také zabít? Je přece všemohoucí… Nebo nemůže ho změnit v něco smrtelného, tak jako se to stalo s Ježíšem, a to pak zabít? Ani nesmrtelnost bychom tedy jako definiční vlastnost boha požadovat asi neměli.
Musí být bůh nestvořený? Vzhledem k výše uvedenému lze říct, že nemusí.
Musí být bůh neměnný? Inu, vzhledem k tomu, že myslí, pak neměnný být dokonce nemůže. Jiná myšlenka = jiný vnitřní stav boha, tečka.
Musí bůh existovat nutně? Naše vážená diskutující Médea zde jednou prohlásila, že bůh, který neexistuje nutně (tedy ve všech myslitelných světech) pro ni není bohem. Já bych na něj tuto podmínku nekladl, už jen proto, že připouštím existenci více bohů, klidně mnoha. Je to asi ryze otázka osobních preferencí, a je to současně vážná otázka: co by to znamenalo, kdyby existoval právě jeden bůh, Stvořitel, ale neexistoval by nutně? Tedy, klidně by mohl neexistovat? Pak bychom měli zásadní otázku nad důvodem existence samotného boha, a proč pak spekulovat o bohu jako vysvětlení existence Vesmíru? Bůh by stal jen jedním nic neřešícím článkem navíc.
Závěr: “bůh” je jenom slovo, skupina písmen. Nemá žádný “přirozený” význam. Jeho obsah, význam, mu musíme dát my sami. Vymyslet uspokojivou definici boha (= ladící s naší intuicí) může být samo o sobě poměrně obtížné, a je otázkou, zda to vůbec lze učinit nějak rozumně (těším se na následnou diskuzi pod článkem). V závislosti na tom, jak toto uděláme, se mohou lišit odpovědi na otázku, zda bůh existuje a jaký je. Mohou se lišit odpovědi jak konkrétních lidí, včetně ateistů (definujeme-li boha jako všehomír – panteistická představa – pak budu já jako ateista první, kdo bude souhlasit, že bůh existuje. Podobně např. při definici “bůh je něco, co nás přesahuje” odpovím, že takový bůh jistě existuje, protože přesahuje nás jistě spousta věcí, které existují, např. Vesmír sám, naše Galaxie, atd.), tak i odpověď objektivní. Otázka “existuje bůh?” sama o sobě tedy nemá smysl. Vždy je potřeba jasně říct, na existenci čeho se daný konkrétní tazatel přesně ptá.
Je kanonická pre rímskych katolíkov a pravoslávnych. A je v Septuaginte.
protestant:
To nic nemění na tom, že o očistci v NZ nenajdeš ani písmeno…. 🙂
Flanker.27:
Sporné. Více věcí v tom spisku je záležitost výkladu. Popravdě je mi to naprosto lhostejné, obojí je postaveno na základuu, který je smyšlený.
protestant:
Souhlas. Jde jen o to, aby za ten náš pokrok neplatil někdo jiný…
Flanker.27:
Už jsem to vysvětlobval jednou, ale jak řáíkala profesorka chemie, pro méně chápavé to zopakuji. V určitých fázích byl vždy pokrok, vůbec možnost o pokroku přemýšlet, postavená na práci jedněch a pohodlí druhých.
Fakticky toto rozdělení nezmizelo NIKDY v lidských dějinách, jen je občas ta hranice méně ostrá a dá se přes ní přecházet. Společnost nebyla dokonale rovná nikdy, ato ani ta, kterou budovali protestanti. Ba skoro bych řekl naopak, kalvín, už to tu ostatně zaznělo, razil přesvědčení, že komu se daří, toho má bůh rád, komu se nedaří, ten má smůlu, protože nemá přízeň boží. Na tom je ostatně postaven angloamerický kapitalismus. Žít na úkor někoho? Ano, právě protestantské společnsoti to praktikují nejvíc…
Medea:
Je kanonická pre rímskych katolíkov a pravoslávnych. A je v Septuaginte.
Flanker.27:
Jo, vybrat si co se nám líbí a ostatní prohlásit za bludy… 🙂
protestant:
Věty typu, “jsem slušný”, “nikdy jsem nikomu neublížil”, “chovám se k druhým hezky” apod jsem vždy slyšel jen a pouze od ateistů ( třeba i od sebe před mnoha lety 🙂 ). Nikdy ne od věřících. Tohle o sobě křesťan nikde neřekne či nenapíše. Křesťan vychází z hříšnosti a špatnosti sama sebe. Vychází z toho, že Kristus řekl: “Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky.”
S.V.H.:
Ještě jednou zkusím zaapelovat na Protestantovu příčetnost: Vy jste opravdu nikdy (od doby co jste věřící) neřekl něco ve smyslu, že jste slušný, chováte se k lidem hezky, nekradete atp.? Nikdy jste takto nepodlehl “pokušení sebechvály”?
S.V.H.:
Ještě jednou zkusím zaapelovat na Protestantovu příčetnost: Vy jste opravdu nikdy (od doby co jste věřící) neřekl něco ve smyslu, že jste slušný, chováte se k lidem hezky, nekradete atp.? Nikdy jste takto nepodlehl “pokušení sebechvály”?
protestant:
Samozřejmě řekl. Jsem přece hříšník…. 🙂
flanker.27 says:
April 8, 2014 at 2:18 pm
Medea:
Je kanonická pre rímskych katolíkov a pravoslávnych. A je v Septuaginte.
Flanker.27:
Jo, vybrat si co se nám líbí a ostatní prohlásit za bludy… 🙂
protestant:
Myslím, že židé jsou jediná správná autorita na výběr co do kánonu SZ patří a co ne…. 🙂
Flanker.27:
Už jsem to vysvětlobval jednou, ale jak řáíkala profesorka chemie, pro méně chápavé to zopakuji. V určitých fázích byl vždy pokrok, vůbec možnost o pokroku přemýšlet, postavená na práci jedněch a pohodlí druhých.
protestant:
Pokud to skončí u práce jedněch a pohodlí druhých pak by to bylo ještě dobré. Pokud je ale mé pohodlí zaplaceno strádáním druhého, pak na něj nemám právo.
Flanker.27:
Ba skoro bych řekl naopak, kalvín, už to tu ostatně zaznělo, razil přesvědčení, že komu se daří, toho má bůh rád, komu se nedaří, ten má smůlu, protože nemá přízeň boží.
protestant:
Chtělo by to znát trochu souvislosti. Kalvín tak reagoval na zásluhovost tehdejší církve. Je to polemika s tím, že si můžeme spásu zasloužit. Kalvín tvrdí nemůžeme. Je nám darována. Bez našich zásluh a přispění.
Jarda:
Spousta bachařů v koncentrácích – osobně jsem přesvědčen, že většina – byli křesťané.
protestant:
Já také Jardo. A co? Souvisí to nějak s tím co diskutujeme?
Já také Jardo. A co? Souvisí to nějak s tím co diskutujeme?
No na to jsem se tě taky ptal. Bachaři jsi tady argumentoval ty (nevím proti čemu, nebo pro co).
protestant:
Samozřejmě řekl. Jsem přece hříšník…. 🙂
S.V.H.:
Takže není pravdivé Vaše předchozí tvrzení, že to o sobě křesťan nikdy neřekne?
Pavel says:
April 6, 2014 at 12:14 am
Medea napsala:
“Pavel, podľa Akvinského, Boh nechce robiť nemožné veci ”
Pavel píše:
I to je možné.
bílej kabát:
Bůh nechce nebo nemůže dělat věci logicky nemožné? A stvoření obrovského hmotného vesmíru z ničeho je logicky možné?
Protestant, ktorí Židia? Tí, ktorí zostavovali v 3.-2. storočí pred n. l. Septuagintu alebo tí, z (hypotetického) koncilu v Jamnii, z konca 1. storočia n. l.?
Kabát, Boh nemôže a nechce robiť logicky nemožné veci 🙂
Herakleitos je dobrý filosof.
Medea says:
April 8, 2014 at 3:29 pm
“Myslím, že židé jsou jediná správná autorita na výběr co do kánonu SZ patří a co ne…”
Protestant, ktorí Židia? Tí, ktorí zostavovali v 3.-2. storočí pred n. l. Septuagintu alebo tí, z (hypotetického) koncilu v Jamnii, z konca 1. storočia n. l.?
protestant:
Septuaginta není kánon. Je to jen překlad.
S.V.H. says:
April 8, 2014 at 3:22 pm
protestant:
Samozřejmě řekl. Jsem přece hříšník…. 🙂
S.V.H.:
Takže není pravdivé Vaše předchozí tvrzení, že to o sobě křesťan nikdy neřekne?
protestant:
Je.
Ide o to, či by sa Židia zo skoršieho obdobia, ohľadom kánonu, zhodli s tými neskoršími 🙂
Protože v době překladu Septuaginty nebyl kánon SZ stanoven.
Protestant, ono nie je isté ani to, či bol nejaký koncil v Jamnii, ktorý na konci 1. storočia uzavrel kánon 🙂