Lidský jazyk je neocenitelný a mimořádně důležitý nástroj. Vědomá část našeho myšlení se z velké části odehrává v jazyce. Přesto je jazyk jen naším nedokonalým výtvorem, a jeho používání v sobě skrývá mnohá rizika, která si však často ani neuvědomujeme. Například v diskuzích o bohu se často setkáváme s používáním vyprázdněných pojmů, s posouváním významu slov a samozřejmě i s logicky chybnými argumenty (které se však nezkušenému člověku mohou zdát jako korektní).
Každý máme nějakou intuitivní představu o tom, co znamená slovo bůh. V diskuzi však často dojde k popření atributů, které bohu intuitivně (tradičně) přisuzujeme – a z pojmu bůh se tak stane pojem vyprázdněný. Podobně věřící často rovnou prohlašují, že bůh je pojem nedefinovatelný, že o bohu nemůžeme vůbec nic říct. (a ještě jakoby chtěli dodat: Ha, ateisté, a máte po žížalkách – teď už proti našemu bohu nemůžete nic namítnout!) Používat nedefinované a vyprázdněné slovo ale nemá smysl, ačkoliv s tím naše mysl nemá problém: intuitivní představu o významu toho slova stále máme (ačkoliv byla v diskuzi explicitně popřena!) a proto se vesele dál bavíme o nedefinovatelném a tedy nedefinovaném bohu… a to je špatně.
Každý pojem, každá kategorie, kterou v řeči používáme, by měla mít nějaký vymezený význam. Měli bychom ji být schopni (byť třeba ne zcela přesně a ostře) definovat.
Měli bychom být schopni určit, definovat, co do dané kategorie (třeba i jen zhruba!) spadá, a co už ne.
Často se namítá, že (křesťanský) Bůh je s velkým B, že to je ten-jediný-pravý-bůh, a že Bůh je snad dokonce jeho vlastní jméno (což ovšem není pravda, protože vlastní jméno křesťanského boha má býti YHWH 😉 ). Pak to ovšem znamená, že tvrdíme, že kategorie bůh má v realitě jen jednoho zástupce, kterého označujeme Bůh s velkým B. Nikterak nás to nezbavuje potřeby a povinnosti obecný pojem bůh definovat, aby předchozí věta měla smysl. Věta “existuje konkrétní jednorožec jménem Franta” předpokládá, že musím nejprve vědět, co je jednorožec.
Někdo může mít obavu, abychom neudělali při definici boha chybu. Aby se nám snad nestalo, že to, co si definujeme, existovat nebude, zatímco “skutečný bůh” by existoval. To by ovšem znamenalo, že my sami považujeme za boha i něco jiného, než co jsme si sami definovali – a pak, pravda, udělali jsme chybu, ale udělali jsme ji sami vůči sobě. Nedostatečně jsme uvážili, co naše intuitivní představa boha vlastně obnáší.
Co tedy kvalifikuje danou entitu, abychom ji mohli považovat za boha? Co (my sami, jeden každý z nás) za boha jsme ochotni považovat, a co už ne?
Musí být bůh osobou? Jsme ochotni považovat za boha jakkoliv zvláštní neosobní “sílu”, “pole”, nebo něco podobného? Já určitě ne, ale někteří věřící třeba ano. Kdyby se ukázalo, že existuje nějaká neosobní síla, kterou někdo nazývá bohem – pak bych s existencí takového boha neměl problém.
Musí být bůh z definice jediný? Kdyby bylo bohů víc, a tvořili by hierarchii s jedním nejmocnějším – bylo by možné ty méně mocné považovat za bohy? A co kdyby bylo více rovnocenných bohů – například tři…? (paralely jistě nikoho nenapadají…)
Musí být bůh stvořitelem světa? Pokud by bylo bohů víc, byl by ten skutečný bůh jen ten, který stvořil Vesmír? Co kdyby byl bůh-stvořitel zrovna ten níže postavený v pantheonu?
Zajímavé myšlenkové cvičení je uvážit, že náš Vesmír by byl výsledkem pokusu vědce jisté civilizace z externího vesmíru. Takový vědec by pak byl Tvůrcem našeho Vesmíru – ale jistě všichni cítíme, že za boha bychom ho nepovažovali. Proč vlastně? Jakou definiční vlastnost boha vymyslíme, abychom “ufonského vědce” odstřihli? Co třeba, že bůh je duch? Jenže co je to vlastně duch? Ufonský vědec by jistě také nebyl z hmoty kterou známe, ani která existuje kdekoliv v našem vesmíru. Bylo by to úplně něco jiného – proč tomu neříkat “duchovní hmota”? A vůbec, co kdyby byli “skuteční duchové”, včetně boha, tvořeni nějakou “duchovní” či “božskou” hmotou? Přestali bychom je proto považovat za duchy či bohy?
Musí být bůh věčný? Pavel říká o Kristu, že je “prvorozený všeho stvoření” (Kol 1:15), což by nasvědčovalo, že byl Kristus stvořen. Není snad proto bůh? Ať tak či tak, je-li bůh všemohoucí, jistě jiného boha stvořit může. Proto věčnost by asi neměla být definičním atributem boha, a časová omezenost ufonského vědce by tedy neměla být důvodem, proč jej nepovažovat za boha.
Může být bůh smrtelný? Člověku by se chtělo říct, že jistě ne, že pro boha je klíčové být nesmrtelný … Smrtelného boha bych já za boha nepovažoval. Ježíšova smrt ovšem ukazuje, že křesťanům nedělá problém věřit ve smrtelného boha. Nezapomeňme přitom, že Ježíš nebyl dle křesťanů vtělený bůh, ale v Ježíši se Bůh stal člověkem. Kromě toho, stvoří-li jeden bůh jiného, nemůže ho také zabít? Je přece všemohoucí… Nebo nemůže ho změnit v něco smrtelného, tak jako se to stalo s Ježíšem, a to pak zabít? Ani nesmrtelnost bychom tedy jako definiční vlastnost boha požadovat asi neměli.
Musí být bůh nestvořený? Vzhledem k výše uvedenému lze říct, že nemusí.
Musí být bůh neměnný? Inu, vzhledem k tomu, že myslí, pak neměnný být dokonce nemůže. Jiná myšlenka = jiný vnitřní stav boha, tečka.
Musí bůh existovat nutně? Naše vážená diskutující Médea zde jednou prohlásila, že bůh, který neexistuje nutně (tedy ve všech myslitelných světech) pro ni není bohem. Já bych na něj tuto podmínku nekladl, už jen proto, že připouštím existenci více bohů, klidně mnoha. Je to asi ryze otázka osobních preferencí, a je to současně vážná otázka: co by to znamenalo, kdyby existoval právě jeden bůh, Stvořitel, ale neexistoval by nutně? Tedy, klidně by mohl neexistovat? Pak bychom měli zásadní otázku nad důvodem existence samotného boha, a proč pak spekulovat o bohu jako vysvětlení existence Vesmíru? Bůh by stal jen jedním nic neřešícím článkem navíc.
Závěr: “bůh” je jenom slovo, skupina písmen. Nemá žádný “přirozený” význam. Jeho obsah, význam, mu musíme dát my sami. Vymyslet uspokojivou definici boha (= ladící s naší intuicí) může být samo o sobě poměrně obtížné, a je otázkou, zda to vůbec lze učinit nějak rozumně (těším se na následnou diskuzi pod článkem). V závislosti na tom, jak toto uděláme, se mohou lišit odpovědi na otázku, zda bůh existuje a jaký je. Mohou se lišit odpovědi jak konkrétních lidí, včetně ateistů (definujeme-li boha jako všehomír – panteistická představa – pak budu já jako ateista první, kdo bude souhlasit, že bůh existuje. Podobně např. při definici “bůh je něco, co nás přesahuje” odpovím, že takový bůh jistě existuje, protože přesahuje nás jistě spousta věcí, které existují, např. Vesmír sám, naše Galaxie, atd.), tak i odpověď objektivní. Otázka “existuje bůh?” sama o sobě tedy nemá smysl. Vždy je potřeba jasně říct, na existenci čeho se daný konkrétní tazatel přesně ptá.
V spoločnosti s funkčným zdravotníctvom sa môžeš do tej nemocnice “dobelhat” aj bez náboženskej viery (odvezie Ťa pohotovosť). A pokiaľ je tá spoločnosť aj vedecky a ateisticky orientovaná možno Ťa tam ošetrí nejaký doktor House 😀
Pěkné. Zrovna jsi odhalil jednu výhodu víry….
Kdepak, to není výhoda víry ale společenských vazeb obecně. Nic, co by nějak diskvalifikovalo ateisty.
Samozrejme, v spoločnosti neateistickej by mohla Protestanta ošetriť nejaká Matka Tereza 🙂
Pro Protestanta:
Jestli je něco pro prosťáčky, je to časopis Reflex. “Já můžu krást, protože celý stát je nákladnější než co ukradnu.”
Stát tu daroval 134 miliard někomu, kdo na ně absolutně nemá nárok, většinou jednoho hlasu připravil nesmyslný zákon, který nemá oporu v realitě, ale podle to se nedá říct jinak než zmrdího časopisu si s tím nemáme lámat hlavu, radši máme řvát na důchodce, že na ně jde polovina rozpočtu.
Pokud by si snad někdo chtěl trochu nastudovat o prvním (ne)základu a proč je celá “restituce” vycucaná z prstu, doporučuju tohle (varování, vyžaduje to mozek):
http://www.blisty.cz/art/64146.html
Ty bys věřil právníkovi, který obhajoval podplácení ve fotbale a vymyslel pověstné kapříky? 🙂
To je samozřejmě naprosto tendenční pohled který u skutečného nestranného sodu nemá šanci. Kdyby na tom bylo zblo pravdy už by to někdo použil. Takhle je to jen blábol, který ústavní soud smetl ze stolu. 🙂
Pro protestanta:
Já hodlám poslouchat argumenty věcného, tedy v tomto případně právního charakteru. Máte nějaké? Ne? Tak se nemáme o čem bavit.
Mám. Ústavní soud všechny tyhle ptákoviny poslal tam kam patří…… 🙂
Celý svět je jen interakce mezi elektronovými obaly a fotony…nic jiného…..a jsou to jen modely…jak vypadá atom??????? nobody knows…………pro foton neexistuje čas…vše existuje najednou…tajemství
elektronovými oblaky
Především je třeba vyjasnit, že Ústavní soud dohlíží nad souladem zákonů s ústavou. V tomto případě pouze dospěl většinou hlasů k názoru, že v případě většiny zákona č. 428/2012 Sb. není dán nesoulad s ústavou. Za druhé ovšem vyhodil ze zákona slovo “spravedlivý”, neboť nelze nijak stanovit, co to spravedlivá náhrada je. A za třetí rozhodnutí obsahuje čtyři protinálezy čtyř ústavních soudců, po všech stránkách mnohem propracovanější co do právnické argumentace. Za všechny odcituji z protinálezu soudce Vojena Güttlera:
Odlišné stanovisko
k nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, o návrhu skupiny senátorů a Parlamentu ČR na zrušení zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi)
Ve věci shora uvedené předkládám toto
odlišné stanovisko (k výroku sub III. nálezu).
I. K otázce procesní (dokazování)
Skupina senátorů navrhla mj. výslech svědků Mgr. Hanákové (ministryně kultury), Ing. Bendla (ministra zemědělství) a Petra Šťovíčka (ústředního ředitele Státního pozemkového úřadu). Tomu Ústavní soud nevyhověl.
Mám za to, že navržení svědci – kteří by měli být ve věci informováni – vyslechnuti být měli. To proto, že ze zákona nelze jasně dovodit, jak vláda dospěla k rozsahu majetku, který bude vydán (§ 2) a zejména k celkové výši paušální finanční náhrady (§ 15) pro církve uvedené v zákoně. Je pravda, že důvodová zpráva k zákonu se sice touto otázkou zabývá, leč není v tomto směru dostatečná a přesvědčivá. Vyhovění tomuto důkaznímu návrhu by přispělo k přesvědčení rozpolcené veřejnosti, že Ústavní soud náležitě reflektoval i argumenty skupiny senátorů, která zákon považuje za protiústavní.
Skupina senátorů dále navrhla, aby Ústavní soud položil Evropskému soudnímu dvoru předběžnou otázku v podstatě směřující k posouzení toho, zda lze v zákoně zakotvenou finanční náhradu církvím považovat za veřejnou podporu, která je slučitelná s předpisy Evropské unie. Ani tomuto návrhu Ústavní soud nevyhověl.
Mám za to, že to Ústavní soud učinit měl, byť jinak, než skupina senátorů navrhovala. Adekvátnější by zřejmě byla tato otázka: Představuje skutečnost, že nedošlo ze strany vlády ČR k notifikaci záměru přijmout zákon č. 428/2012 Sb., jímž došlo ke stanovení finanční náhrady za nevydaný majetek církvím a náboženským společnostem a stanovení přechodného období, v němž bude státem vyplácen příspěvek na podporu činnosti církví a náboženských společností, porušení čl. 108 SFEU? To proto, že církve (některé) získají veliké množství zejména zemědělského a lesního majetku, který budou muset obhospodařovat a tedy s ním – logicky – přímo či nepřímo podnikat. Tím se dostávají do režimu hospodářské soutěže, a proto je třeba zvažovat, zda sám zákon zakotvuje veřejnou podporu (dovolenou či nedovolenou). Je sice pravda, že zákon č. 3/2002 Sb. umožňuje podnikání orgánů registrovaných církví jen jako činnost doplňkovou, leč zákon a fakticita nejsou vždy totéž. Zde považuji za významné právě to, že Komise (EU) zkoumá průběžně režimy podpor členských států EU, takže musí být včas informována o záměru států podporu poskytnout. To ČR, jak plyne i z prohlášení zástupce vlády při ústním jednání dne 29. 5. 2013, neučinila. Proto považuji za jisté riziko, že i Ústavní soud zůstal v tomto směru nečinný.
II. K majetkovému vyrovnání s církvemi formou vydání majetku
Ústavní soud v bodu III. nálezu návrh zamítl “ve zbývající části“. V bodu I. vyhověl návrhu toliko co do zrušení slova „spravedlivé“ v ust. § 5 odst. 1 písm. i) zákona.
S tím se neztotožňuji zejména z následujících důvodů.
1) Sám pojem „původní majetek“ v ust. § 2 písm. a) je vymezen velmi nejasně. Jeho seznam neexistuje. V citovaném ustanovení se hovoří o věcech, které byly ve vlastnictví církví nebo které příslušely církvím a v zákoně dále uvedeným osobám. Pojem „příslušely“ je však vágní, prakticky nesrozumitelný a zakládá možnost nových sporů.
2) Zde nelze přehlédnout ani ustálenou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, již akceptuje i Ústavní soud. Podle této judikatury každý zákon musí být dostupný, přesný a s předvídatelnými následky. Tyto podmínky, jak je zřejmé, napadený zákon nesplňuje, takže i z tohoto hlediska je – v tomto směru – protiústavní (čl. 1 odst. 2 Ústavy)
3) V této souvislosti lze odkázat na b. 161 nálezu, který připouští vydání určitých věcí, které v minulosti nebyly ve vlastnictví „dotčeného subjektu“. I tento text přispívá k závěru, že zákonný pojem „původní majetek“ je neurčitý.
4) Je zřejmé – a to nejen z uvedeného textu – že zákon je vůči církevním subjektům ve srovnání s dosavadními restituenty velmi vstřícný. To není plně v souladu s principy laického, nábožensky neutrálního státu (věřící x ateisté), jak plyne mj. z čl. 2 odst. 1 Listiny. Touto otázkou se nález prakticky nezabývá.
5) Za tohoto stavu mám za to, že mělo být zrušeno ustanovení § 2 písm. a) zákona v celém rozsahu. Vypuštění toliko části tohoto předpisu by činilo text nepřehledným a – z hlediska jazyka českého – málo srozumitelným.
III. K majetkovému vyrovnání s církví formou finanční náhrady
Ústavní soud v bodu III. nálezu zamítl návrh i v tomto směru.
Ani s tím se ztotožnit nemohu.
Lze připustit, že nález je v této části zpracován poměrně dobře. Leč – jak již bylo uvedeno – není jasné, zda informace, ze kterých resultuje celková výše finanční náhrady (§ 15), jsou dostatečné.
To bezprostředně souvisí s tím, jaký majetek bude církvím vydán in natura. To dnes neví nikdo. Jde však evidentně o „spojité nádoby“; finanční náhrada má být kompenzací za majetek, který vydat nelze. Zakotvení finanční náhrady – byť v paušální částce – je tedy nyní předčasné a neproporcionální. I v tomto směru lze spatřovat nadměrné zvýhodnění církví ve srovnání s běžnými restituenty a tedy postup protiústavní; ostatně, je to dáno i tzv. inflační doložkou podle § 15 odst. 5 zákona (srov. výše b. II./4).
Za tohoto stavu mám za zo, že mělo být zrušeno ust. § 17 zákona v celém rozsahu.
IV. Ke smlouvě o vypořádání (§ 16 zákona)
Podle vyjádření zástupce vlády při ústním jednání dne 29. 5. 2013 citované ustanovení obsahuje – přes určité pochybnosti – závazky právní a nejde tedy jen o pouhou politickou deklaraci.
Za tohoto stavu považuji za absurdní a zcela nepřijatelné celé znění § 16 odst. 1 zákona (s výjimkou věty první). Jde o tento text:
Na smlouvu o vypořádání podle tohoto zákona se použijí ustanovení občanského zákoníku, s výjimkou ustanovení o neplatnosti a odporovatelnosti právních úkonů, ustanovení o změně v osobě dlužníka nebo věřitele, nejde-li o právní nástupnictví, a dále s výjimkou ustanovení o zániku závazku bez uspokojení věřitele, zejména ustanovení o odstoupení od smlouvy, ustanovení o výpovědi a ustanovení o nemožnosti plnění. Ohledně vyplacení finanční náhrady má stát postavení dlužníka a dotčená církev a náboženská společnost postavení věřitele. Proto pohledávce na finanční náhradu nebo splátce finanční náhrady není přípustné započtení, ani výkon rozhodnutí nebo exekuce.
Je zřejmé, že zákon se sice na jedné straně dovolává občanského zákoníku, leč na straně druhé použití celé řady významnějších ustanovení o.z. vylučuje; zcela nepřiměřená ochrana toliko církevních právnických osob je tu na bíledni .
Za tohoto stavu mám za to, že ust. § 16 odst. 1 zákona (s výjimkou první věty) mělo být zrušeno.
V. Závěrem považuji za patřičné učinit následující poznámku.
Je pravda, že Ústavní soud ve své obecně známé judikatuře (srov. Pl. ÚS 9/07) několikrát vyslovil, že Parlament ČR neplní náležitě svoji funkci, neboť opomíjí blokační ustanovení § 29 zákona č, 229/1991 Sb., o půdě, (který již ve své době nabyl pomyslné „zletilosti“) a zákon o církevním majetku nepřijal. Ostatně, i I. senát Ústavního soudu vydal několik nálezů (srov. I. ÚS 663/06, I. ÚS 89/07, I. ÚS 562/09), v podstatě s týmž závěrem, jimiž vyhověl ústavním stížnostem církevních právnických osob – navrhujících určení vlastnictví ke konkrétním nemovitostem – s poukazem na to, že v té které souzené věci existují okolnosti natolik specifické, že nelze použít známá stanoviska Ústavního soudu Pl. ÚS st.21/05 a 22/05, která v tzv. restitučních věcech žaloby na určení vlastnictví vylučovala. Judikatura Ústavního soudu, kritizující nečinnost Parlamentu, však nikdy neobsahovala – a ani nemohla obsahovat – direktivu či právní názor, jak má konkrétní budoucí právní úprava majetkových vyrovnání s církvemi vypadat. Již z toho důvodu nelze akceptovat tvrzení, že zákonem o majetkovém vyrovnání s církvemi stát plní toliko požadavek, který ve své judikatuře vyslovil Ústavní soud.
Ještě shrnu z protinálezu prof. Musila, podle kterého byla:
1. protiústavní procedura
2. je tento zákon selektivní, tj. zvýhodňuje jednu skupinu ve “zmírňování následků”
3. porušuje princip sekulárního státu.
Tolik ústavní soudci. Ano, čtyři ústavní soudci byli menšinou, nicméně menšinou v názoru, zda je zákon 428/2012 protiústavní či nikoli. To vlastně nic neříká o tom, jestli je správný. Já osobně jej považuji za z právního hlediska legislativní zmetek, který však dle názoru většiny ústavních soudců neodporuje ústavě. Potud jsem s tím smířen, nic to však nemění na samotném faktu, že je špatně argumentován, zvýhodňuje jednu skupinu a přiřkl jí náhrady, které na základě podrobného právního rozboru jí vůbec být přiznány neměly, a to v částkách, které zákon naprosto nikde nevypočítává.
Já za to nemůžu, že pravice jednomyslně zařídila církevní restituce flankere proti jednomyslnému odporu levice 🙁
Ještě bych doplnil k tomu, na čem většina ústavních soudců stavěla. Podle bodu 227 nálezu je finanční vypořádání projevem ekonomické odluky církve od státu a jeho podoba je „v zásadě politickým rozhodnutím“. V bodě 216 odůvodnění nálezu se tvrdí, že takové stanovení výše finanční náhrady „kombinovaným způsobem“ nemůže být podrobeno ústavnímu přezkumu, podobně jako prý nemůže být přezkoumáván zákon o státním rozpočtu.
Tolik tedy k “nesmyslnosti” námitek. Nic takového soud neříká. Dle názoru většiny soudců zkrátka výsledná podoba “vyrovnání” nepatří do kompetence ústavního soudu.
Církevní restituce si vyřiďte se Schwarzenebrgem, Kalousekem a Nečasem, kteří je prosadili…mě je to u zad……i když zlomyslně jsem na jejich straně…ale jen ze zlomyslnosti …bez hlubšího filosofického zdůvodnění 🙂
Pro martiXXX:
Přijetí zákona je realitou, se kterou se musím smířit, to však nic nemění na mých výtkách, které v zásadě odpovídají jak uvedenému rozboru, tak protinálezům čtyř ústavních soudců. Ten zákon je špatný, velmi nekonkrétní v tom, jak se dospělo k výpočtům náhrad, velmi zvýhodňuje církve oproti jiným subjektům, přiznává restituce subjektům, které v rozhodném období VŮBEC NEEXISTOVALY, a dle mého názoru, nyní již ne právního ale čistě věcného, ve skutečnosti nemá za cíl odškodnit církve, ale přesunout veřejný majetek k jiným zájmovým subjektům (viz ten příklad z mého okolí).
martiXXX:
Církevní restituce si vyřiďte se Schwarzenebrgem, Kalousekem a Nečasem, kteří je prosadili…mě je to u zad……i když zlomyslně jsem na jejich straně…ale jen ze zlomyslnosti …bez hlubšího filosofického zdůvodnění 🙂
Flanker.27:
Svým způsobem je to pravda, když jsme si je zvolili, tak to máme 🙂
petr: Pokud už si hrajete na právníka, pak se omezím na drobnost, protože tato diskuse by jinak ostatní nepochybně nudila – ale ryze z formálního hlediska byste měl minimálně vědět, že názorům čtyř soudců z pléna ÚS (minority) se neříká “protinález”, ale separátní votum. Srovnejte ust. § 14 a § 22 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu v platném znění. Protinález může říct jen absolvent Vysoké školy SNB.
Podívejte se na pravici v západní Evropě, v Česku a hlavně, hlavně v USA…je většinou velmi náboženská—Raegan a Bush se modlili pravidelně se svou vládou..a jejich odhodlanost přispěla k pádu sovětského impéria….reagan otevřeně používal náboženské termíny..za to jsem svým způsobem náboženství vděčný…..politika appeasementu k ničemu nevedla
Pro petr:
Když už, tak zákon říká odlišné stanovisko. Separátní votum je výraz užívaný teorií práva. Protinález je výraz často užívaný vpraxi, přiznávám ne zcela přesný, ale to není nic neobvyklého. Co to mění na podstatě věci? Vůbec nic.
Pro martiXXX:
Za to bych byl vděčný, kdybych jejich systém považoval za skutečně lepší. Uznávám, že má některé výhody, ale v současné době si nejsem jist, nakolik převažují. A pojmy typu “říše zla” a podobně, na to neslyším.
Ale politiku jako takovou bych řešit nechtěl.
flanker: To by mě zajímalo v jaké praxi. Možná v té praxi, která ve volné koláži plete dohromady úvahy “de lege lata” (co platí) a “de lege ferenda” (co by mělo platit), naznačuje podezření spáchání v tomto případě zvlášť závažných zločinů uplácení, přijetí úplatku dle bez jakýchkoliv důkazů, přestože to za určitých okolností dle recentní judikatury může i na anonymních internetových fórech založit spáchání přečinu pomluvy, alternativně založit vznik nároků dotčených (pomlouvaných) osob z práv na ochranu osobnosti (pokud je z nich dovoditelné, o které poškozené se jedná) a mohl bych směle pokračovat…