
V dnešním článku odhlédnu od toho, že považuji křesťanství za nepravdivé. Uvedu několik věcí, které mi na křesťanství vadí bez ohledu na to – ostatně, jeho nepravdivost jako taková mi nevadí v zásadě vůbec, ať si koneckonců každý věří čemu chce.
1) Adorizace víry.
Věřit znamená pokládat nějaké tvrzení za pravdivé. (např. že Země je kulatá nebo že Ježíš Nazaretský vstal z mrtvých). Různé víry se mohou lišit stupněm své podloženosti.
a) Od těch podložených (třeba že Země je kulatá)
b) přes takové, kde prostě nemáme k dispozici relevantní argumenty pro ani proti (třeba že ve Vesmíru existuje mimozemský život)
c) až po víry, kde mnohdy drtivě převažují argumenty PROTI nim (třeba že Země je placatá).
Zde na svém webu jsem ukázal, že křesťanství je tento poslední případ (c), přičemž se o něm zřejmě ze slušnosti často mluví, jako by šlo o případ (b).
Není nic úctyhodného ani ctnostného na tom, věřit tomu, proti čemu silně svědčí celková důkazní situace. Křesťané si přesto své víry jako takové nesmírně cení, vydávají ji za „dar“ od Boha – zřejmě že jim Bůh „umožnil“ odhlédnout od faktů, a „věřit“ bez ohledu na ně. Argumentace proti jejich víře v nich pak vzbuzuje obranné reakce – snažíme se jim jejich nesmírně cenný „dar“ vzít! Křesťan řekne „ale já tomu prostě věřím!“ a je spokojený. Cítí se povzneseně. Tento postoj mi vadí.
Víra je prostě jednou z cest poznání, a to cestou velmi nespolehlivou. Jiné cesty – např. právě racionální a kritické myšlení s uvážením empirických faktů – jsou mnohem spolehlivější.
Uvažme, zda bychom neměli princip víry přenést i do jiných oblastí života? Jak by to asi vypadalo? Neměli bychom začít rozhodovat o vině souzených na základě víry? Neměli bychom odhadovat nosnost mostů a budov na základě víry?
Adorizace víry je věc, která se z křesťanství rozšířila do obecného kulturního povědomí v naší společnosti (v důsledku čehož i mnoho nevěřících před vírou v úctě sklapne podpatky a skloní se, říká se jim faithteisté) – a to je první věc, kterou křesťanství vyčítám.
2) Postoj k pravdě.
Křesťané běžně mluví o předmětu své víry jako o pravdě. Zřejmě přesvědčili sami sebe, že Bůh jim Pravdu odhalil. Jenže toto je jen další, a to velmi troufalé tvrzení, které sice může, ale také NEMUSÍ být pravdivé. Křesťané nemají žádný patent na pravdu, oni nemají žádné kukátko, „boží oko“, kterým by viděli realitu takovou jaká je. Bible může být zjevená Pravda, ale také NEMUSÍ (a ona s vysokou pravděpodobností není, jak jsem zde opakovaně ukázal) – a to ZDA je či není, je prostě jen další otazník, který nemůžeme překonat nějakým vyznáním. (vyznávám, že Bible je Slovo Boží, je to zjevená Pravda – a proto, věřím-li Bibli, mám Pravdu)
Ptám se křesťanů: pokládáte se snad v těch otázkách, kde se cítíte být majiteli Pravdy, za neomylné? Cítíte se snad být Bohy? (protože kdo jiný je neomylný, než Bůh?)
Je pro mě doteď šokující, jak málo křesťanů je ochotno byť jen říct (!): „KDYBY měla být moje víra chybná, NECHTĚL bych dál věřit. Záleží mi na tom, jaké je skutečná pravda, byť by se mi nemusela líbit. POKUD je realita taková, nechci žít v pohodlné lži, a chci raději poznat méně pohodlnou a uspokojující pravdu.“
Žonglování s pravdou a naprosto neskromný a nepokorný přístup v těchto otázkách – to je další věc, kterou křesťanství vyčítám.
3) Jistota.
V souladu s předchozím mají křesťané často pocit jistoty, že mají pravdu. Mít jistotu je ale velmi nebezpečná věc, pokud nám jde o skutečnou pravdu. Pocit jistoty nás odvádí od náležitého uvědomění si faktu, že všichni jsme lidé omylní, všichni se můžeme mýlit – a omyly je třeba odhalovat. Když se budu mýlit, a budu mít přitom jistotu, že mám pravdu, pak na svůj omyl nepřijdu nikdy. Jistota konzervuje chyby.
Křesťanům proto zazlívám jejich pocit jistoty v netriviálních otázkách, kterých se jejich víra týká.
4) Postoj k pochybnostem
Nejen že je důležité nepodléhat v důležitých otázkách pocitu jistoty, ale je navíc důležité být přístupný pochybnostem. Naslouchat kritikům, přemýšlet, a v ideálním případě pochybovat i sám od sebe. Pochybnosti jsou naprosto zásadním nástrojem, který nám může pomoci detekovat naše chybné víry. (samozřejmě ovšem jen v případě, že nám jde o skutečnou pravdu)
Nepřekvapivě pro křesťany jsou pochyby cosi, čemu je třeba se bránit. Pochyby jsou projevem slabosti ve víře – a ideálem je pro ně právě silná víra. Pochybnosti na člověka čas od času přijdou – ale ostatní křesťané pak doufají, že dotyčný se s nimi „úspěšně vyrovná“ = vrátí se zpět k víře. Pochybnostem se podle křesťanů podléhá, a výsledkem je „pád“.
Připomínám, že já vše výše uvedené respektuji a dodržuji, o svých vírách jsem ochoten pochybovat a také o nich pochybuji. Mé přesvědčení je pak silnější PROTO, že pochybnostmi prošlo a prochází.
Největší tragédie je, když věřící vykládají mé pochybnosti (tak jak jsou zvyklí) jako moji slabost, a další z důkazů mého omylu – a mají dobrý pocit z toho, že sami mají jistotu…
5) Pocit morální nadřazenosti
Křesťané v sobě mají a ochotně dále živí a utvrzují mýtus, že morálka bez víry v Boha prakticky není možná. (teď mě napadá, že Muslimové vlastně také mají morálku, založenou na víře v Boha…) Podle nich ateismus nutně implikuje morální neukotvenost. Ateista si podle nich „může dělat, co chce“, zejména např. smilnit, znásilňovat, krást, vraždit. V jistých křesťanských kruzích je ateista prakticky synonymem pro člověka z rozvrácené rodiny, s narušenou psychikou, pedofilními, homosexuálními sklony apod.
Bývalý poradce expremiéra Nečase, Roman Joch, dokonce napsal, že ateisté jsou proto ateisty, ABY mohli smilnit a oddávat se sexuálním zvrhlostem. „Kdyby lidé tak netoužili po sexu, mohla být Evropa ještě křesťanská,“ napsal Joch.
Křesťané proto sami sebe vidí jako morálně nadřazené, a často se tak i chovají, a toto své předporozumění dávají ostentativně najevo.
6) Mentalita vyvoleného lidu
S tím souvisí podobný, ale přesto trochu jiný pocit: pocit příslušnosti k „božímu lidu“, pocit jakéhosi osobního spojenectví, blízkosti a kontaktu s bohem. Z toho ovšem opět pramení pocit nadřazenosti nad lidmi, kteří „boží“ nejsou. Koneckonců, ateisté přece mají svobodnou vůli, a pro svůj ateismus se „svobodně rozhodli“. Svobodně se rozhodli pro život bez Boha. Rozhodli se vlastně pro vzpouru proti Bohu. Jaké lze mít s takovými lidmi sympatie?
7) Nepokora, neskromnost, pýcha
Jistota křesťanů, že jsou majiteli pravdy, není nic jiného než projevem jejich šokující pýchy. Stejně tak je projevem pýchy jejich přesvědčení, že jsou v kontaktu se Stvořitelem Universa, že jsou mu nablízku, a že znají jeho vůli. Pyšné je i jejich přesvědčení o morální nadřazenosti.
Nepokorné a neskromné je i přesvědčení křesťanů o výjimečnosti a významu člověka v rámci celého Universa, o speciálním vztahu našeho druhu s Bohem, o tom, jak jsme byli stvořeni „k obrazu Božímu“ (wtf?!), o tom, jak nás miluje – a nakonec i o tom, jak nás miluje dokonce tak, že za nás obětoval svého jednorozeného Syna…
8 ) Pokrytectví
Dnešní křesťané si verbálně vysoce cení Ježíšova přikázání o lásce k bližnímu. Ježíš označil přikázání „Miluj bližního svého jako sebe sama“ za jedno ze tří nejdůležitějších vůbec (Mt 19:19). Přesto však výrazná část křesťanů k nám ateistům necítí lásku, ale naopak nevraživost, pohrdání, a mnohdy i otevřenou nenávist. Zaklínat se láskou k bližnímu, a přitom se chovat zcela opačně – to je pokrytectví.
Jak by to vypadalo, kdyby nás křesťané milovali, tak jak o tom tak rádi mluví? Co bych udělal já, kdybych viděl, že osoba, na které mi záleží, kterou miluji (třeba i v obecnějším smyslu) sešla z cesty, a po smrti jí hrozí to vůbec nejhorší, co se člověku může stát – totiž peklo? Určitě bych se jí snažil pomoct! Snažil bych se zjistit, co ji k tak nebezpečnému rozhodnutí vedlo, a všemožně bych se vynasnažil, abych jí pomohl vrátit se na správnou cestu.
Co ale udělá reálný křesťan? Zrovna před pár dny nám tu jeden nechal vzkaz: „Však vy ateisté po smrti uvidíte!“
Pokrytectví mnohých křesťanů (nikoliv ovšem všech) vidím v jejich vztahu k bohatství. Ježíš se proti bohatství opakovaně a jasně vyjádřil. Nikoliv zřejmě apriori, ale úvaha za tím je zřejmá: majetek nezíská nikdo jen tak. Aby člověk získal poctivě majetek (o nepoctivém způsobu ani neuvažujme), musí se snažit, věnovat tomu mnoho úsilí a času. Podle Ježíše má ale člověk věnovat svůj čas službě Bohu. Jak může člověk poctivě zbohatnout, a současně brát naprosto zodpovědně službu Bohu? Ježíš říká naprosto jasně:
Mt 19:23 A říkám vám znovu: To spíše projde velbloud uchem jehly než boháč do Božího království.“
Má to logiku. Výrazná část křesťanů však tuto jasnou myšlenku relativizuje a bagatelizuje. Slyšel jsem dokonce, že to tak Ježíš „nemohl myslet“. Mnohem víc úsilí než zamyslet se nad smyslem tohoto přikázání věnují křesťané výsměchu ateistům, kteří „citují z Bible“.
Jinde Ježíš řekl:
Mt 19:21 Ježíš odpověděl: „Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej svůj majetek, rozdej ho chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pojď a následuj mě.“
Na tohle jsem dokonce slyšel reakci, že (dotyčný křesťan) dokonalý být nepotřebuje. Lze takovým lidem vůbec věřit, že svou víru berou vážně? Lze jim věřit, že berou vážně Ježíše? Ne, já jim to nevěřím. Jen o víře a o Ježíši mluví, ale vážně je neberou. Jsou to pokrytci.
9) Křesťanství je podporováno neznalostmi věřících, lžemi, případně mlčení ke lžím
Výrazná většina teologů a biblistů se dnes shoduje, že evangelia (zejména Matoušovo a Janovo) nebyla sepsána Ježíšovými učedníky, tedy očitými svědky. I přesto značná část křesťanů věří, že evangelia jsou dílem Ježíšových učedníků nebo jejich blízkých spolupracovníků. Duchovní je v tomto omylu rádi ponechávají.
Většina teologů a biblistů se shoduje, že je obtížné říct, v jakém smyslu je Bible „slovo Boží“ a že doslovně Bibli chápat určitě nelze. I přesto tomu řada křesťanů věří – a kněží z kazatelen nevyvíjejí žádnou snahu, aby své ovečky dovzdělali. Na mších po každém čtení z Bible zaznívá z kazatelny ujištění: „Slyšeli jste slovo Boží…“
Na teologických fakultách se dnes učí, že evangelia byla sepsána desítky let po Ježíšově smrti – nejstarší, Markovo, až kolem roku 70, a Janovo možná až po roce 90 n.l. – a přesto řada křesťanů věří, že evangelia byla sepsána možná velmi krátce po Ježíšově smrti. Kněží své ovečky opět ponechávají v tomto pohodlném omylu, ačkoliv z teologických fakult moc dobře vědí, jak se věci mají.
Podobně v několika dalších otázkách, např. v otázce kolik toho víme o historickém Ježíši (odborníky uznávaná odpověď: velice velice málo. Chybná odpověď populární mezi křesťany: evangelia jsou spolehlivým pramenem o Ježíšovi a jeho výrocích), jak je to s autorstvím knih Starého Zákona, atd.
Další oblíbená pohádka mezi křesťany vypráví o tom, jak problémy, na které poukazují ateisté, mají teologové už dávno vyřešeny (ale danému křesťanovi se to řešení zrovna teď nechce hledat, jistě ale existuje). Pravda ovšem je, že mnoho ze zásadních problémů na které poukazujeme, vyřešeno NEMAJÍ.
10) Tento svět není náš
Křesťané věří, že skutečný život přijde až po smrti. Mnohokrát jsem už slyšel výroky typu „tento svět není náš, my čekáme až na Boží království“. Tento postoj je problematický, protože může vést k laxnosti k věcem důležitým pro naši společnost a k nezájmu podílet se na řešení světských problémů. Na webu krestanske-diskuze.cz jsem konkrétně toto téma zaslechl. Kdosi se tam ptal, jestli by se jako křesťané vůbec měli v jistých světských věcech angažovat a zajímat se o ně.
Co hůř, tato myšlenka může vést i k laxnosti ke ztraceným životům lidí – ostatně právě v této souvislosti jsem ten výrok také slyšel: Proč zemřelo to či ono dítě na rakovinu? Inu, Bůh tím učinil jen to, co je pro něj nejlepší – třeba už je v téhle chvíli v nebi… Proč zahynulo bezmála 300 tisíc lidí při tsunami? Inu, proč se tím znepokojovat – ti spravedliví jsou v nebi, takže super, a ti ostatní mají, co si zaslouží…
Vačkovce sú zvieratá pomerne malé, ako ukazuje obrázok, treba tú stránku trochu prerolovať 😀
S.V.H.
Ti odborníci také umí číst a také mají dostatečné intelektuální schopnosti. A patrně větší znalosti v daném oboru než Vy nebo já. Ale můžete se nás pokusit přesvědčit argumenty.
Až se vrátí Kristus, tak vám žádní “odborníci” nepomohou…
Odporúčam aj zagoogliť “australian megafauna”.
HMC 2011 says:
Až se vrátí Kristus, tak vám žádní “odborníci” nepomohou…
S.V.H.:
To je ovšem argument, na který se dá jen těžko něco namítnout. Naposledy si ho pamatuji z pískoviště v podobě: “A já mám staršího bráchu a ten ti ukáže!” 🙂
Petr, nehovorím o kvalite prepisov a prekladov evanjelií. Hovorím o tom, že nepôsobia dojmom ani historických kníh, ani kníh vykladajúcich Ježišovo učenie.
Výhrady by som, bez dlhého uvažovania, zoradil nasledovne:
1.Rozpory v opisoch aj tých najzásadnejších udalostí medzi jednotlivými evanjeliami (10-15 ročným rozdielom v dátume Ježišovho narodenia počnúc, cez úplne rozdielny opis správania Ježiša počas popravy až po rozdielne opisy nájdenia prázdneho hrobu a zjavenia sa Ježiša učeníkom a ďalším osobám, rozdielny opis jeho vystúpenia na nebesia).
2. Evidentný vývoj týchto udalostí smerom k väčšej zázračnosti a väčšej “doloženosti” v závislosti na časovom odstupe od ukrižovania. Marek sa najstarších dochovaných kópiách končil slovami (citujem len voľne) “ale ženy nikomu nič nepovedali, lebo sa báli”, v Lukášovi a Jánovi už máme prepracované (a úplne rozdielne) príbehy plné zázrakov.
3. Evanjeliá nepôsobia ako životopis, ale zbierka príbehov ilustrujúcich Ježišove výroky + príbehov o zázrakoch. Je tam len veľmi málo informácií, ktoré by z Ježiša robili reálneho človeka. A aj u týchto príbehov máme občas doložený ich vývoj a vylepšovanie.
Ako celok je teda hodne pravdepodobné, že evanjeliá sú len pomerne neskorou nadstavbou nad zázračnými historkami, ktoré kolovali medzi ľuďmi, pričom začiatky tých historiek mohli byť veľmi skromné – napr. prázdny hrob (možno nesprávny hrob alebo telo premiestnené bez vedomia učeníkov) + zmienky o nejakom nie celkom jasnom zjavení (máme tam stále tie čudné narážky, ako Ježiša nikto nevedel najprv spoznať). Úplne nejasný je počet ľudí, ktorí Ježiša po smrti stretli (evanjeliá priam úmyselne zahmlievajú a okrem Márie, Petra a Tomáša menujú len veľmi neochotne, resp. menujú neznáme osoby). Je teda možné, že pôvodne zďaleka nie všetci učeníci súhlasili, neskôr, keď pomreli, tak už nebol problém povedať, že ho videli všetci. No a keď zredukujeme počet svedkov, zrazu je vysvetlenie zázraku celkom ľahké – samostatné halucinácie, možno len Márie a Petra. Plus Pavla po niekoľkých rokoch.
BAAL says:
January 8, 2014 at 8:18 pm
Protestante, když nevíš nic konkrétního o bohu, když nevíš co chce a Bible je pohádka/poezie/zrcadlo – jako třeba Máchův Máj, nejsi spíš něcista než křesťan? Pro tebe je stvoření světa a Adam a Eva poezie, i prvotní hřích, čili nevěříš na základ křesťanství, křesťané na dědičný hřích věří ne? U tebe je to ale pohádka a Adam s Evou nebyli, byla evoluce 😀
protestant:
Moc křesťanství evidentně neznáš…
Poezie je to i pro římskokatolického kněze Marka Váchu, pro Halíka, pro starozákonníka Hellera:
….Prof. Jan Heller ThDr.:
…….Sám považuji Adama spíše za model, než za biologické individuum, ale tento pohled nikomu nevnucuji. Jsem však proti tomu, kdyby někdo podmiňoval křesťanství vírou v Adama jako v biologické individuum…..
….Marek Orko Vácha:
…..Když dnes přemýšlíme o Genesis, je to hymnus, písňový text. Po každé sloce se opakuje: “A Bůh viděl, že je to dobré.” Hebrejština to dokonce dovoluje přeložit jako: “A Bůh viděl, že je to krásné.” To je strašně silný vzkaz.
Máme tedy v ruce určitý písňový text, ve kterém se dozvídáme, svět je vnitřně dobrý a autorem vesmíru je Bůh. Jak se to stalo, je otázka pro přírodovědce.
Antitheista says:
January 8, 2014 at 3:27 pm
Ano, poezie se dá vyložit různě, já vidim v Bibli návod k potratům
protestant:
Pak se snaž nepotratit…. 🙂
jack:
Mě by zajímala konkrétní odpověď na konkrétní otázku.
Je existence Krista a Boha faktem nebo se jedná o vymyšlené bytosti poetické knihy zvané Bible??
protestant:
Byl pozdní večer – první máj –
večerní máj – byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj.
O lásce šeptal tichý mech;
květoucí strom lhal lásky žel,
svou lásku slavík růži pěl,
růžinu jevil vonný vzdech.
Jezero hladké v křovích stinných
zvučelo temně tajný bol,
břeh je objímal kol a kol;
a slunce jasná světů jiných
bloudila blankytnými pásky,
planoucí tam co slzy lásky.
otázka: existují hrdličky, stromy, břehy,slunce, háje a večery?
Nebo jejich použití v poezii vylučuje jejich existenci?
protestant
..Když dnes přemýšlíme o Genesis, je to hymnus, písňový text. Po každé sloce se opakuje: “A Bůh viděl, že je to dobré.” Hebrejština to dokonce dovoluje přeložit jako: “A Bůh viděl, že je to krásné.” To je strašně silný vzkaz.
Ano, to je vskutku “strašně silný vzkaz”, když v podání pana Vachy zde Boha obviňuje ve velebení krásy krvežíznivého evolučního procesu, kdy jsou tvorové trháni, žráni, neustále prchající strachujíc se o holý život po dobu miliard let.
To je skutečně strašný….vzkaz. Do křesťanství. Notabene, když dle Gen 1:30 Bůh říká, že všemu, v čem je živá duše dal veškerou zelenou bylinu za pokrm, když u Izajáše se praví:
Vlk a beránek se budou pást spolu a lev jako dobytče bude žrát slámu, hadu však bude potravou prach. Nikdo už nebude páchat zlo a šířit zkázu na celé mé svaté hoře,“ praví Hospodin.
Když údajně Kristus jako evolucionista, zázračně léčil chromé, slepé a křísil mrtvé. Zatímco evoluce vše chromé a slepé nechává chladnokrevně zdechnout.
Nu, to je vskutku strašné. Tuto ateistickou ohavnost matlat do Božího Svatého Slova. Nechtěl bych být v kůži pana Váchy a ostatních teistických evolucionistů, až se jich jednou Bůh zeptá:
„Cos to učinil!?“
🙁
Problémy teistické evoluce
protestant says:
otázka: existují hrdličky, stromy, břehy,slunce, háje a večery?
Nebo jejich použití v poezii vylučuje jejich existenci?
Otázka má byť postavená opačne. Dokazuje zmienka v poézii ich existenciu? A dokazuje tá báseň existenciu kulásce borohájového?
Pane hrábě, viete si predstaviť, že tam prídete, a Yum Chac sa vás spýta “To ty si spochybňoval moju existenciu!?”
treebeard says:
Otázka má byť postavená opačne. Dokazuje zmienka v poézii ich existenciu? A dokazuje tá báseň existenciu kulásce borohájového?
protestant:
Nerozumím. Copak si někdo myslí, že Bible je DŮKAZEM existence Boha?
HMC 2011 says:
Ano, to je vskutku “strašně silný vzkaz”, když v podání pana Vachy zde Boha obviňuje ve velebení krásy krvežíznivého evolučního procesu, kdy jsou tvorové trháni, žráni, neustále prchající strachujíc se o holý život po dobu miliard let.
protestant:
Hádám že jste vegetarián….
Ak nie Biblia, čo je dôkazom existencie Boha? A kto je potom tým bohom, Lietajúce Špagetové Monštrum?
Důkaz existence Boha není možné nalézt. Není jím rozhodně žádná kniha, žádná věc….
Proč bych se měl snažit nepotratit? Bible je poselství potratů, tak ji chápu já, jen si ty příkazy jako vymlaťte Amáleky a podobně vykládám po svém – Bible je přece poezice, zrcadlo, kam si každý může promítat co chce, je to pohádka a poezie jako Máchův Máj
Důkaz existence Boha není možné nalézt. Není jím rozhodně žádná kniha, žádná věc….
No, veď ja súhlasím. len je potom nekorektné používať názvoslovie tej knihy. Všetci vieme, že zbožný človek má hovoriť o FSM, pirátoch, striptérkach, …. má svätiť tri dni voľna a snažiť sa získať PhD. Všetky tie reči o Duchu Svätom, Ježišovi a p. sú kontraproduktívne – pravý Boh nemá s Bibliou nič spoločné.
protestant:
Nerozumím. Copak si někdo myslí, že Bible je DŮKAZEM existence Boha?
S.V.H.:
Já myslím, že si to myslí docela dost lidí. Pan hrabě zde předkládal knihu Daniel jako důkaz pro existenci Boha (a určitě nebude sám, kdo si to myslí), Pelagius (tuším) předtím argumentoval vzkříšením Krista, o kterém má také informace výhradně z Bible (a také v tom asi nebude sám).
treebeard:
Tím jsme se dostali někam jinam, ale není problém, tedy stručně:
S Vaší argumentací nemohu souhlasit.
To, že se jeden evangelista nerozepsal o zmrtvýchvstání a jiný ano, přeci automaticky nevede k hypotéze, kterou postulujete. Uvedené rozpory jsou naopak mnohdy vysvětlitelné (což by bylo na samostatnou diskusi), z čehož opět můžeme naprosto smysluplně dovodit, že ty, které vysvětlit neumíme, v tomto případě velmi pravděpodobně neznamenají nic jiného, než že máme k jejich odhalení nedostatek faktických znalostí a uvedený závěr je mnohem pravděpodobnější, než když budeme uvažovat v kategoiích mýtů 19. století…
Plně s Vámi souhlasím, že evangelia nejsou popisem historických událostí, ale jsou radostnou zvěstí.
Ona Vám nemají Krista dokázat, ale zvěstovat – podat Vám informaci, radostnou zprávu o tom, že Bůh sestoupil na zem, přijal tělo, stal se člověkem a v něm smrt byla překonána a člověk jdoucí za Kristem, který mu uvěří, má naději věřit tomu, že Bůh a jeho láska je silnější než ďábel a smrt. Pokud neuvěříte je to Vaše věc.
Nijak to ovšem neznamená, že bychom měli a mohli dovozovat, že evangelisté měli co se týče historických událostí jiný záměr, než co nejpřesněji informovat čtenáře o tom, co se vlastně stalo. Opačný předpoklad stojí na řadě domněnek a hypotéz, které mne osobně nijak přesvědčivé nepřijdou.
P.S. – mám za to, že Váš argument ohledně Alexandra je v podstatě apologetický 🙂 Uznáváte totiž, že kdybychom neměli dílčí archeologické nálezy, mohla by být naše hypotéza o tom, že Alexandr byl pouze mýtický sice velmi podložená následnými dedukcemi, což by nezměnilo nic na tom, že by byla naprosto mylná.