
V dnešním článku odhlédnu od toho, že považuji křesťanství za nepravdivé. Uvedu několik věcí, které mi na křesťanství vadí bez ohledu na to – ostatně, jeho nepravdivost jako taková mi nevadí v zásadě vůbec, ať si koneckonců každý věří čemu chce.
1) Adorizace víry.
Věřit znamená pokládat nějaké tvrzení za pravdivé. (např. že Země je kulatá nebo že Ježíš Nazaretský vstal z mrtvých). Různé víry se mohou lišit stupněm své podloženosti.
a) Od těch podložených (třeba že Země je kulatá)
b) přes takové, kde prostě nemáme k dispozici relevantní argumenty pro ani proti (třeba že ve Vesmíru existuje mimozemský život)
c) až po víry, kde mnohdy drtivě převažují argumenty PROTI nim (třeba že Země je placatá).
Zde na svém webu jsem ukázal, že křesťanství je tento poslední případ (c), přičemž se o něm zřejmě ze slušnosti často mluví, jako by šlo o případ (b).
Není nic úctyhodného ani ctnostného na tom, věřit tomu, proti čemu silně svědčí celková důkazní situace. Křesťané si přesto své víry jako takové nesmírně cení, vydávají ji za „dar“ od Boha – zřejmě že jim Bůh „umožnil“ odhlédnout od faktů, a „věřit“ bez ohledu na ně. Argumentace proti jejich víře v nich pak vzbuzuje obranné reakce – snažíme se jim jejich nesmírně cenný „dar“ vzít! Křesťan řekne „ale já tomu prostě věřím!“ a je spokojený. Cítí se povzneseně. Tento postoj mi vadí.
Víra je prostě jednou z cest poznání, a to cestou velmi nespolehlivou. Jiné cesty – např. právě racionální a kritické myšlení s uvážením empirických faktů – jsou mnohem spolehlivější.
Uvažme, zda bychom neměli princip víry přenést i do jiných oblastí života? Jak by to asi vypadalo? Neměli bychom začít rozhodovat o vině souzených na základě víry? Neměli bychom odhadovat nosnost mostů a budov na základě víry?
Adorizace víry je věc, která se z křesťanství rozšířila do obecného kulturního povědomí v naší společnosti (v důsledku čehož i mnoho nevěřících před vírou v úctě sklapne podpatky a skloní se, říká se jim faithteisté) – a to je první věc, kterou křesťanství vyčítám.
2) Postoj k pravdě.
Křesťané běžně mluví o předmětu své víry jako o pravdě. Zřejmě přesvědčili sami sebe, že Bůh jim Pravdu odhalil. Jenže toto je jen další, a to velmi troufalé tvrzení, které sice může, ale také NEMUSÍ být pravdivé. Křesťané nemají žádný patent na pravdu, oni nemají žádné kukátko, „boží oko“, kterým by viděli realitu takovou jaká je. Bible může být zjevená Pravda, ale také NEMUSÍ (a ona s vysokou pravděpodobností není, jak jsem zde opakovaně ukázal) – a to ZDA je či není, je prostě jen další otazník, který nemůžeme překonat nějakým vyznáním. (vyznávám, že Bible je Slovo Boží, je to zjevená Pravda – a proto, věřím-li Bibli, mám Pravdu)
Ptám se křesťanů: pokládáte se snad v těch otázkách, kde se cítíte být majiteli Pravdy, za neomylné? Cítíte se snad být Bohy? (protože kdo jiný je neomylný, než Bůh?)
Je pro mě doteď šokující, jak málo křesťanů je ochotno byť jen říct (!): „KDYBY měla být moje víra chybná, NECHTĚL bych dál věřit. Záleží mi na tom, jaké je skutečná pravda, byť by se mi nemusela líbit. POKUD je realita taková, nechci žít v pohodlné lži, a chci raději poznat méně pohodlnou a uspokojující pravdu.“
Žonglování s pravdou a naprosto neskromný a nepokorný přístup v těchto otázkách – to je další věc, kterou křesťanství vyčítám.
3) Jistota.
V souladu s předchozím mají křesťané často pocit jistoty, že mají pravdu. Mít jistotu je ale velmi nebezpečná věc, pokud nám jde o skutečnou pravdu. Pocit jistoty nás odvádí od náležitého uvědomění si faktu, že všichni jsme lidé omylní, všichni se můžeme mýlit – a omyly je třeba odhalovat. Když se budu mýlit, a budu mít přitom jistotu, že mám pravdu, pak na svůj omyl nepřijdu nikdy. Jistota konzervuje chyby.
Křesťanům proto zazlívám jejich pocit jistoty v netriviálních otázkách, kterých se jejich víra týká.
4) Postoj k pochybnostem
Nejen že je důležité nepodléhat v důležitých otázkách pocitu jistoty, ale je navíc důležité být přístupný pochybnostem. Naslouchat kritikům, přemýšlet, a v ideálním případě pochybovat i sám od sebe. Pochybnosti jsou naprosto zásadním nástrojem, který nám může pomoci detekovat naše chybné víry. (samozřejmě ovšem jen v případě, že nám jde o skutečnou pravdu)
Nepřekvapivě pro křesťany jsou pochyby cosi, čemu je třeba se bránit. Pochyby jsou projevem slabosti ve víře – a ideálem je pro ně právě silná víra. Pochybnosti na člověka čas od času přijdou – ale ostatní křesťané pak doufají, že dotyčný se s nimi „úspěšně vyrovná“ = vrátí se zpět k víře. Pochybnostem se podle křesťanů podléhá, a výsledkem je „pád“.
Připomínám, že já vše výše uvedené respektuji a dodržuji, o svých vírách jsem ochoten pochybovat a také o nich pochybuji. Mé přesvědčení je pak silnější PROTO, že pochybnostmi prošlo a prochází.
Největší tragédie je, když věřící vykládají mé pochybnosti (tak jak jsou zvyklí) jako moji slabost, a další z důkazů mého omylu – a mají dobrý pocit z toho, že sami mají jistotu…
5) Pocit morální nadřazenosti
Křesťané v sobě mají a ochotně dále živí a utvrzují mýtus, že morálka bez víry v Boha prakticky není možná. (teď mě napadá, že Muslimové vlastně také mají morálku, založenou na víře v Boha…) Podle nich ateismus nutně implikuje morální neukotvenost. Ateista si podle nich „může dělat, co chce“, zejména např. smilnit, znásilňovat, krást, vraždit. V jistých křesťanských kruzích je ateista prakticky synonymem pro člověka z rozvrácené rodiny, s narušenou psychikou, pedofilními, homosexuálními sklony apod.
Bývalý poradce expremiéra Nečase, Roman Joch, dokonce napsal, že ateisté jsou proto ateisty, ABY mohli smilnit a oddávat se sexuálním zvrhlostem. „Kdyby lidé tak netoužili po sexu, mohla být Evropa ještě křesťanská,“ napsal Joch.
Křesťané proto sami sebe vidí jako morálně nadřazené, a často se tak i chovají, a toto své předporozumění dávají ostentativně najevo.
6) Mentalita vyvoleného lidu
S tím souvisí podobný, ale přesto trochu jiný pocit: pocit příslušnosti k „božímu lidu“, pocit jakéhosi osobního spojenectví, blízkosti a kontaktu s bohem. Z toho ovšem opět pramení pocit nadřazenosti nad lidmi, kteří „boží“ nejsou. Koneckonců, ateisté přece mají svobodnou vůli, a pro svůj ateismus se „svobodně rozhodli“. Svobodně se rozhodli pro život bez Boha. Rozhodli se vlastně pro vzpouru proti Bohu. Jaké lze mít s takovými lidmi sympatie?
7) Nepokora, neskromnost, pýcha
Jistota křesťanů, že jsou majiteli pravdy, není nic jiného než projevem jejich šokující pýchy. Stejně tak je projevem pýchy jejich přesvědčení, že jsou v kontaktu se Stvořitelem Universa, že jsou mu nablízku, a že znají jeho vůli. Pyšné je i jejich přesvědčení o morální nadřazenosti.
Nepokorné a neskromné je i přesvědčení křesťanů o výjimečnosti a významu člověka v rámci celého Universa, o speciálním vztahu našeho druhu s Bohem, o tom, jak jsme byli stvořeni „k obrazu Božímu“ (wtf?!), o tom, jak nás miluje – a nakonec i o tom, jak nás miluje dokonce tak, že za nás obětoval svého jednorozeného Syna…
8 ) Pokrytectví
Dnešní křesťané si verbálně vysoce cení Ježíšova přikázání o lásce k bližnímu. Ježíš označil přikázání „Miluj bližního svého jako sebe sama“ za jedno ze tří nejdůležitějších vůbec (Mt 19:19). Přesto však výrazná část křesťanů k nám ateistům necítí lásku, ale naopak nevraživost, pohrdání, a mnohdy i otevřenou nenávist. Zaklínat se láskou k bližnímu, a přitom se chovat zcela opačně – to je pokrytectví.
Jak by to vypadalo, kdyby nás křesťané milovali, tak jak o tom tak rádi mluví? Co bych udělal já, kdybych viděl, že osoba, na které mi záleží, kterou miluji (třeba i v obecnějším smyslu) sešla z cesty, a po smrti jí hrozí to vůbec nejhorší, co se člověku může stát – totiž peklo? Určitě bych se jí snažil pomoct! Snažil bych se zjistit, co ji k tak nebezpečnému rozhodnutí vedlo, a všemožně bych se vynasnažil, abych jí pomohl vrátit se na správnou cestu.
Co ale udělá reálný křesťan? Zrovna před pár dny nám tu jeden nechal vzkaz: „Však vy ateisté po smrti uvidíte!“
Pokrytectví mnohých křesťanů (nikoliv ovšem všech) vidím v jejich vztahu k bohatství. Ježíš se proti bohatství opakovaně a jasně vyjádřil. Nikoliv zřejmě apriori, ale úvaha za tím je zřejmá: majetek nezíská nikdo jen tak. Aby člověk získal poctivě majetek (o nepoctivém způsobu ani neuvažujme), musí se snažit, věnovat tomu mnoho úsilí a času. Podle Ježíše má ale člověk věnovat svůj čas službě Bohu. Jak může člověk poctivě zbohatnout, a současně brát naprosto zodpovědně službu Bohu? Ježíš říká naprosto jasně:
Mt 19:23 A říkám vám znovu: To spíše projde velbloud uchem jehly než boháč do Božího království.“
Má to logiku. Výrazná část křesťanů však tuto jasnou myšlenku relativizuje a bagatelizuje. Slyšel jsem dokonce, že to tak Ježíš „nemohl myslet“. Mnohem víc úsilí než zamyslet se nad smyslem tohoto přikázání věnují křesťané výsměchu ateistům, kteří „citují z Bible“.
Jinde Ježíš řekl:
Mt 19:21 Ježíš odpověděl: „Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej svůj majetek, rozdej ho chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pojď a následuj mě.“
Na tohle jsem dokonce slyšel reakci, že (dotyčný křesťan) dokonalý být nepotřebuje. Lze takovým lidem vůbec věřit, že svou víru berou vážně? Lze jim věřit, že berou vážně Ježíše? Ne, já jim to nevěřím. Jen o víře a o Ježíši mluví, ale vážně je neberou. Jsou to pokrytci.
9) Křesťanství je podporováno neznalostmi věřících, lžemi, případně mlčení ke lžím
Výrazná většina teologů a biblistů se dnes shoduje, že evangelia (zejména Matoušovo a Janovo) nebyla sepsána Ježíšovými učedníky, tedy očitými svědky. I přesto značná část křesťanů věří, že evangelia jsou dílem Ježíšových učedníků nebo jejich blízkých spolupracovníků. Duchovní je v tomto omylu rádi ponechávají.
Většina teologů a biblistů se shoduje, že je obtížné říct, v jakém smyslu je Bible „slovo Boží“ a že doslovně Bibli chápat určitě nelze. I přesto tomu řada křesťanů věří – a kněží z kazatelen nevyvíjejí žádnou snahu, aby své ovečky dovzdělali. Na mších po každém čtení z Bible zaznívá z kazatelny ujištění: „Slyšeli jste slovo Boží…“
Na teologických fakultách se dnes učí, že evangelia byla sepsána desítky let po Ježíšově smrti – nejstarší, Markovo, až kolem roku 70, a Janovo možná až po roce 90 n.l. – a přesto řada křesťanů věří, že evangelia byla sepsána možná velmi krátce po Ježíšově smrti. Kněží své ovečky opět ponechávají v tomto pohodlném omylu, ačkoliv z teologických fakult moc dobře vědí, jak se věci mají.
Podobně v několika dalších otázkách, např. v otázce kolik toho víme o historickém Ježíši (odborníky uznávaná odpověď: velice velice málo. Chybná odpověď populární mezi křesťany: evangelia jsou spolehlivým pramenem o Ježíšovi a jeho výrocích), jak je to s autorstvím knih Starého Zákona, atd.
Další oblíbená pohádka mezi křesťany vypráví o tom, jak problémy, na které poukazují ateisté, mají teologové už dávno vyřešeny (ale danému křesťanovi se to řešení zrovna teď nechce hledat, jistě ale existuje). Pravda ovšem je, že mnoho ze zásadních problémů na které poukazujeme, vyřešeno NEMAJÍ.
10) Tento svět není náš
Křesťané věří, že skutečný život přijde až po smrti. Mnohokrát jsem už slyšel výroky typu „tento svět není náš, my čekáme až na Boží království“. Tento postoj je problematický, protože může vést k laxnosti k věcem důležitým pro naši společnost a k nezájmu podílet se na řešení světských problémů. Na webu krestanske-diskuze.cz jsem konkrétně toto téma zaslechl. Kdosi se tam ptal, jestli by se jako křesťané vůbec měli v jistých světských věcech angažovat a zajímat se o ně.
Co hůř, tato myšlenka může vést i k laxnosti ke ztraceným životům lidí – ostatně právě v této souvislosti jsem ten výrok také slyšel: Proč zemřelo to či ono dítě na rakovinu? Inu, Bůh tím učinil jen to, co je pro něj nejlepší – třeba už je v téhle chvíli v nebi… Proč zahynulo bezmála 300 tisíc lidí při tsunami? Inu, proč se tím znepokojovat – ti spravedliví jsou v nebi, takže super, a ti ostatní mají, co si zaslouží…
HMC 2011 says:
Proto máme civilizace ne starší než 10 000 let (dle evolučního datování) a nikoliv 50 100 či více tisíc let. To je zkrátka proto, že zde lidé nejsou více jak 6000 let od svého stvoření. Jakmile se však objeví, věnují se matematice, astronomii, mořeplavbě, vytvářeli složitá písma, rozvíjeli řemesla, umění. Zkrátka proto, že to byli vždy lidé a nikoliv nějací polochrochtající křováci.
Jarda:
To je prostě proto, že tehdy zde přistála mimozemská civilizace – viz Genesis a Ezechiela – a předala lidem poznatky.
Ešte k tomu moreplavectvu starých civilizácií:
Polynézania pôvodne stavali veľmi sofistikované lode, nie horšie než boli lode Kolumbove. Neskôr ich stavať prestali, pretože na svojich malých ostrovoch vyčerpali zdroje vhodného dreva. Podobne to bolo aj s ich “priemyslom” – na mnohých ostrovoch upadol, pretože tam neboli vhodné suroviny a po zániku námorného obchodu (zániku stavby veľkých lodí) sa stratila aj možnosť si suroviny kúpiť.
(Jared Diamond: Collapse: Why Civilisations Choose to Survive or Fail)
Podobný osud postretol aj iné civilizácie, dokonca kresťanské. Vikingovia v Grónsku napr. trpeli nedostatkom dreva (drevené výrobky recyklovali až donekonečna), takže po určitej dobe stratili možnosť postaviť lode a pokúsiť sa presídliť napr. do im už známej Ameriky. Ich pastierstvo zas dosť poničilo to málo vhodnej pôdy, ktorá tam bola. K tomu sa pridala strata záujmu o mrožovinu (ich hlavný obchodný artikel), zhoršenie klímy, a Vikingovia boli porazení Inuitmi, ktorí sa danému prostrediu dokázali prispôsobiť lepšie. BTW, aj Inuiti boli pôvodne bojovnejší – podobali sa Mongolom. Po presídlení do Arktídy (vyvraždili tu kultúru Dorset) však postupne stratili možnosť vyrábať železo a stali sa mierumilovnejšími. Predpokladá sa však, že pred tisíc rokmi ešte boli dosť schopní na porazenie Vikingov.
Pan hrábě predpokladá veľmi jednoduchú verziu sveta.
Já si ty cestičky stále živě představuji: 🙂
Po potopě jsou všechny kontinenty spojené cestičkami. Po nich si to hasí všichni možní živočichové, aby obsadili pusté světadíly. Z endemických druhů navíc musí mířit na místo určení úplně všichni jedinci (lemuři na Madagaskar, klokani do Austrálie atd.) a cestou ještě sbírat své mrtvé (přece by nešlo, aby se klokaní kostra našla někde v Indii). K tomu na těchto cestičkách vznikají vulkanické ostrovy, na kterých se některé druhy usazují, endemické opět v plném počtu – ani jednoho nepustí jinam (což je třeba v případě rostlin dost těžké, ale nějak se to zařídí). Navíc se na těchto ostrovech nejprve musí utvořit půda, v ní se pak usadit rostliny a teprve potom se zde usídlit živočichové.
A na to všechno máme kolik let? Tisíc? Nebo dva, než ty cestičky zase nějak zmizí?
Plus ešte jednoduché modely vzniku civilizácie – počítačové hry ako Civilisation Sida Meiera. Ide síce o veľmi zjednodušené modely, stále však tisíckrát zložitejšie ako model kreocionistický.
Ak si pan hrábě skúsi takúto hru zahrať, zistí, že to, čo pred 6000 rokmi trvalo stovky rokov, trvá v civilizácii roku 2000 s množstvom miest, tovární, výskumných ústavov, … len rok-dva. Celý model totiž stojí stojí na hľadaní kompromisu medzi hromadením ľudských a materiálnych zdrojov a vývojom. Teoreticky sa v týchto hrách dá budovať jediné mesto a to mesto bude pomerne dlhú dobu na špici svetového vývoja, nakoniec ho však zničia súperi, ktorí časť zdrojov venovali svojej expanzii a nakoniec, keď vlastnili desiatky miest, predbehli konkurenta s jediným špičkovým mestom. Pri expanzii zas neostávajú zdroje na vývoj….
Naozaj by som kreacionistom odporúčal pochopiť aspoň takto jednoduchý model.
Ono je to totiž tak, že vývoj není stejně rychlý, nad určitou hranici (třeba objev kola, pak třeba parního stroje, elektřiny) – jde vývoj mnohem rychleji, no hlavně od průmyslové revoluce je ten vývoj překotný oproti dřív, před to už se prostě vrátit nejde, leda by lidstvo vymřelo
S.V.H. says:
January 5, 2014 at 7:02 pm
Já si ty cestičky stále živě představuji:
Po potopě jsou všechny kontinenty spojené cestičkami. Po nich si to hasí všichni možní živočichové, aby obsadili pusté světadíly. Z endemických druhů navíc musí mířit na místo určení úplně všichni jedinci (lemuři na Madagaskar, klokani do Austrálie atd.) a cestou ještě sbírat své mrtvé (přece by nešlo, aby se klokaní kostra našla někde v Indii). K tomu na těchto cestičkách vznikají vulkanické ostrovy, na kterých se některé druhy usazují, endemické opět v plném počtu – ani jednoho nepustí jinam (což je třeba v případě rostlin dost těžké, ale nějak se to zařídí). Navíc se na těchto ostrovech nejprve musí utvořit půda, v ní se pak usadit rostliny a teprve potom se zde usídlit živočichové.
A na to všechno máme kolik let? Tisíc? Nebo dva, než ty cestičky zase nějak zmizí?
bílej kabát:
Třeba to všechno bůh zařídil nějakým zázračným zásahem. 😀
To aj pan hrábě tu už argumentoval zázračnými zásahmi.
Boh sa rozhodne zničiť ľudstvo prirodzene, nepovie jednoducho “nebuď človek”, pretože nechce plytvať zázrakmi, ale vymyslí si potopu. Nestvorí po nej život odznova, ale prikáže jednému človeku postaviť archu a zobrať do nej zvieratá. Tie už asi prišli zázrakom, takže predsa len prvý zázrak. Potom Boh zistí, že tá drevená loď naberá vodu (je pridlhá), takže urobí ďalší zázrak a dosky sa neprehýbajú. Potom zistí, že tie zvieratá by tam pohynuli od hladu a chorôb, takže urobí ďalšie zázraky. Potom zázračne nechá tú loď prežiť obrovské vlny, ktoré hýbali kontinentmi a vŕšili pohoria. Nakoniec zistí, že svet je zničený, nikde žiadna pôda, najmä nie na Ararate, tak ju zázrakom stvorí. Nikde žiadne rastliny, tak urobí ďalší zázrak. Potom ešte zázračne naleje Noemovi do hlavy všetky znalosti, na ktoré ľudstvo prišlo za prvých 1700 rokov. A to všetko preto, aby nemusel zničiť ľudstvo jedným slovom a druhým stvoriť náhradu 😀
BAALE, postmodernismus je to co tomu dává smysl. Věda je jedním ze střípků toho postmodernismu. Miluji vědu, jenže je to jen jeden dílek do skládačky.
Ne, postmoderna je blbost která vyvrací sama sebe, pokud má každý názor svou pravdu a jsou stejně hodnotné, tak má pravdu i ten, kdo říká, že postmoderna je blbost… respektuj to prosím… 😀 – pravdu má tvůj mysticismus bez důkazů i můj skepticismus s důkazy -a to stejnou pravdu, tak se mírni
Pravda je soulad se skutečností v každém momentu, v tomto smyslu je vše pravdivé. Radost, strach, pláč, logika, věda, umění, tak, tak………..co jevíc či méně pravda? má pravdu levice nebo pravice? Klaus nebo Schwarzenberg?
NO pokud proti sobě ve stejný okamžik argumentují Klaus a Švarcík, tak jako teď mi dva, tak lze určit, čí výrok se více blíží skutečnosti…
A já ti právě řekl, že postmoderna sama sebe vyvrací a mam pravdu
my dva…
Věřím v boha a panenku Marii, bojím se trestu
Ale no tak martiXXX ! můžeš už toho nechat ?
Hmmm, Baale, píšeš to možná jako ironii a ve smyslu ironie to je pravda nebo tomu možná věříš..a taky je to pravda
Pokud jsou všechny názory stejně pravdivé, tak má pravdu i ten, kdo tvrdí, že postmoderna pravdivá není… a nepiš za mě
Já píšu ze své IP adresy a tohle , že věříš v panenku marii jsem nepsal, lze snadno ověřit, není to ani vynalézavé
A Medee si včera určitě taky nepsal za mě co ?
Jistě, zde je vidět relativita pravdy, která se může měnit od okamžiku k okamžiku a být protikladná
Však on si to někdo ověří – u toho příspěvku se sexem…