
V dnešním článku odhlédnu od toho, že považuji křesťanství za nepravdivé. Uvedu několik věcí, které mi na křesťanství vadí bez ohledu na to – ostatně, jeho nepravdivost jako taková mi nevadí v zásadě vůbec, ať si koneckonců každý věří čemu chce.
1) Adorizace víry.
Věřit znamená pokládat nějaké tvrzení za pravdivé. (např. že Země je kulatá nebo že Ježíš Nazaretský vstal z mrtvých). Různé víry se mohou lišit stupněm své podloženosti.
a) Od těch podložených (třeba že Země je kulatá)
b) přes takové, kde prostě nemáme k dispozici relevantní argumenty pro ani proti (třeba že ve Vesmíru existuje mimozemský život)
c) až po víry, kde mnohdy drtivě převažují argumenty PROTI nim (třeba že Země je placatá).
Zde na svém webu jsem ukázal, že křesťanství je tento poslední případ (c), přičemž se o něm zřejmě ze slušnosti často mluví, jako by šlo o případ (b).
Není nic úctyhodného ani ctnostného na tom, věřit tomu, proti čemu silně svědčí celková důkazní situace. Křesťané si přesto své víry jako takové nesmírně cení, vydávají ji za „dar“ od Boha – zřejmě že jim Bůh „umožnil“ odhlédnout od faktů, a „věřit“ bez ohledu na ně. Argumentace proti jejich víře v nich pak vzbuzuje obranné reakce – snažíme se jim jejich nesmírně cenný „dar“ vzít! Křesťan řekne „ale já tomu prostě věřím!“ a je spokojený. Cítí se povzneseně. Tento postoj mi vadí.
Víra je prostě jednou z cest poznání, a to cestou velmi nespolehlivou. Jiné cesty – např. právě racionální a kritické myšlení s uvážením empirických faktů – jsou mnohem spolehlivější.
Uvažme, zda bychom neměli princip víry přenést i do jiných oblastí života? Jak by to asi vypadalo? Neměli bychom začít rozhodovat o vině souzených na základě víry? Neměli bychom odhadovat nosnost mostů a budov na základě víry?
Adorizace víry je věc, která se z křesťanství rozšířila do obecného kulturního povědomí v naší společnosti (v důsledku čehož i mnoho nevěřících před vírou v úctě sklapne podpatky a skloní se, říká se jim faithteisté) – a to je první věc, kterou křesťanství vyčítám.
2) Postoj k pravdě.
Křesťané běžně mluví o předmětu své víry jako o pravdě. Zřejmě přesvědčili sami sebe, že Bůh jim Pravdu odhalil. Jenže toto je jen další, a to velmi troufalé tvrzení, které sice může, ale také NEMUSÍ být pravdivé. Křesťané nemají žádný patent na pravdu, oni nemají žádné kukátko, „boží oko“, kterým by viděli realitu takovou jaká je. Bible může být zjevená Pravda, ale také NEMUSÍ (a ona s vysokou pravděpodobností není, jak jsem zde opakovaně ukázal) – a to ZDA je či není, je prostě jen další otazník, který nemůžeme překonat nějakým vyznáním. (vyznávám, že Bible je Slovo Boží, je to zjevená Pravda – a proto, věřím-li Bibli, mám Pravdu)
Ptám se křesťanů: pokládáte se snad v těch otázkách, kde se cítíte být majiteli Pravdy, za neomylné? Cítíte se snad být Bohy? (protože kdo jiný je neomylný, než Bůh?)
Je pro mě doteď šokující, jak málo křesťanů je ochotno byť jen říct (!): „KDYBY měla být moje víra chybná, NECHTĚL bych dál věřit. Záleží mi na tom, jaké je skutečná pravda, byť by se mi nemusela líbit. POKUD je realita taková, nechci žít v pohodlné lži, a chci raději poznat méně pohodlnou a uspokojující pravdu.“
Žonglování s pravdou a naprosto neskromný a nepokorný přístup v těchto otázkách – to je další věc, kterou křesťanství vyčítám.
3) Jistota.
V souladu s předchozím mají křesťané často pocit jistoty, že mají pravdu. Mít jistotu je ale velmi nebezpečná věc, pokud nám jde o skutečnou pravdu. Pocit jistoty nás odvádí od náležitého uvědomění si faktu, že všichni jsme lidé omylní, všichni se můžeme mýlit – a omyly je třeba odhalovat. Když se budu mýlit, a budu mít přitom jistotu, že mám pravdu, pak na svůj omyl nepřijdu nikdy. Jistota konzervuje chyby.
Křesťanům proto zazlívám jejich pocit jistoty v netriviálních otázkách, kterých se jejich víra týká.
4) Postoj k pochybnostem
Nejen že je důležité nepodléhat v důležitých otázkách pocitu jistoty, ale je navíc důležité být přístupný pochybnostem. Naslouchat kritikům, přemýšlet, a v ideálním případě pochybovat i sám od sebe. Pochybnosti jsou naprosto zásadním nástrojem, který nám může pomoci detekovat naše chybné víry. (samozřejmě ovšem jen v případě, že nám jde o skutečnou pravdu)
Nepřekvapivě pro křesťany jsou pochyby cosi, čemu je třeba se bránit. Pochyby jsou projevem slabosti ve víře – a ideálem je pro ně právě silná víra. Pochybnosti na člověka čas od času přijdou – ale ostatní křesťané pak doufají, že dotyčný se s nimi „úspěšně vyrovná“ = vrátí se zpět k víře. Pochybnostem se podle křesťanů podléhá, a výsledkem je „pád“.
Připomínám, že já vše výše uvedené respektuji a dodržuji, o svých vírách jsem ochoten pochybovat a také o nich pochybuji. Mé přesvědčení je pak silnější PROTO, že pochybnostmi prošlo a prochází.
Největší tragédie je, když věřící vykládají mé pochybnosti (tak jak jsou zvyklí) jako moji slabost, a další z důkazů mého omylu – a mají dobrý pocit z toho, že sami mají jistotu…
5) Pocit morální nadřazenosti
Křesťané v sobě mají a ochotně dále živí a utvrzují mýtus, že morálka bez víry v Boha prakticky není možná. (teď mě napadá, že Muslimové vlastně také mají morálku, založenou na víře v Boha…) Podle nich ateismus nutně implikuje morální neukotvenost. Ateista si podle nich „může dělat, co chce“, zejména např. smilnit, znásilňovat, krást, vraždit. V jistých křesťanských kruzích je ateista prakticky synonymem pro člověka z rozvrácené rodiny, s narušenou psychikou, pedofilními, homosexuálními sklony apod.
Bývalý poradce expremiéra Nečase, Roman Joch, dokonce napsal, že ateisté jsou proto ateisty, ABY mohli smilnit a oddávat se sexuálním zvrhlostem. „Kdyby lidé tak netoužili po sexu, mohla být Evropa ještě křesťanská,“ napsal Joch.
Křesťané proto sami sebe vidí jako morálně nadřazené, a často se tak i chovají, a toto své předporozumění dávají ostentativně najevo.
6) Mentalita vyvoleného lidu
S tím souvisí podobný, ale přesto trochu jiný pocit: pocit příslušnosti k „božímu lidu“, pocit jakéhosi osobního spojenectví, blízkosti a kontaktu s bohem. Z toho ovšem opět pramení pocit nadřazenosti nad lidmi, kteří „boží“ nejsou. Koneckonců, ateisté přece mají svobodnou vůli, a pro svůj ateismus se „svobodně rozhodli“. Svobodně se rozhodli pro život bez Boha. Rozhodli se vlastně pro vzpouru proti Bohu. Jaké lze mít s takovými lidmi sympatie?
7) Nepokora, neskromnost, pýcha
Jistota křesťanů, že jsou majiteli pravdy, není nic jiného než projevem jejich šokující pýchy. Stejně tak je projevem pýchy jejich přesvědčení, že jsou v kontaktu se Stvořitelem Universa, že jsou mu nablízku, a že znají jeho vůli. Pyšné je i jejich přesvědčení o morální nadřazenosti.
Nepokorné a neskromné je i přesvědčení křesťanů o výjimečnosti a významu člověka v rámci celého Universa, o speciálním vztahu našeho druhu s Bohem, o tom, jak jsme byli stvořeni „k obrazu Božímu“ (wtf?!), o tom, jak nás miluje – a nakonec i o tom, jak nás miluje dokonce tak, že za nás obětoval svého jednorozeného Syna…
8 ) Pokrytectví
Dnešní křesťané si verbálně vysoce cení Ježíšova přikázání o lásce k bližnímu. Ježíš označil přikázání „Miluj bližního svého jako sebe sama“ za jedno ze tří nejdůležitějších vůbec (Mt 19:19). Přesto však výrazná část křesťanů k nám ateistům necítí lásku, ale naopak nevraživost, pohrdání, a mnohdy i otevřenou nenávist. Zaklínat se láskou k bližnímu, a přitom se chovat zcela opačně – to je pokrytectví.
Jak by to vypadalo, kdyby nás křesťané milovali, tak jak o tom tak rádi mluví? Co bych udělal já, kdybych viděl, že osoba, na které mi záleží, kterou miluji (třeba i v obecnějším smyslu) sešla z cesty, a po smrti jí hrozí to vůbec nejhorší, co se člověku může stát – totiž peklo? Určitě bych se jí snažil pomoct! Snažil bych se zjistit, co ji k tak nebezpečnému rozhodnutí vedlo, a všemožně bych se vynasnažil, abych jí pomohl vrátit se na správnou cestu.
Co ale udělá reálný křesťan? Zrovna před pár dny nám tu jeden nechal vzkaz: „Však vy ateisté po smrti uvidíte!“
Pokrytectví mnohých křesťanů (nikoliv ovšem všech) vidím v jejich vztahu k bohatství. Ježíš se proti bohatství opakovaně a jasně vyjádřil. Nikoliv zřejmě apriori, ale úvaha za tím je zřejmá: majetek nezíská nikdo jen tak. Aby člověk získal poctivě majetek (o nepoctivém způsobu ani neuvažujme), musí se snažit, věnovat tomu mnoho úsilí a času. Podle Ježíše má ale člověk věnovat svůj čas službě Bohu. Jak může člověk poctivě zbohatnout, a současně brát naprosto zodpovědně službu Bohu? Ježíš říká naprosto jasně:
Mt 19:23 A říkám vám znovu: To spíše projde velbloud uchem jehly než boháč do Božího království.“
Má to logiku. Výrazná část křesťanů však tuto jasnou myšlenku relativizuje a bagatelizuje. Slyšel jsem dokonce, že to tak Ježíš „nemohl myslet“. Mnohem víc úsilí než zamyslet se nad smyslem tohoto přikázání věnují křesťané výsměchu ateistům, kteří „citují z Bible“.
Jinde Ježíš řekl:
Mt 19:21 Ježíš odpověděl: „Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej svůj majetek, rozdej ho chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pojď a následuj mě.“
Na tohle jsem dokonce slyšel reakci, že (dotyčný křesťan) dokonalý být nepotřebuje. Lze takovým lidem vůbec věřit, že svou víru berou vážně? Lze jim věřit, že berou vážně Ježíše? Ne, já jim to nevěřím. Jen o víře a o Ježíši mluví, ale vážně je neberou. Jsou to pokrytci.
9) Křesťanství je podporováno neznalostmi věřících, lžemi, případně mlčení ke lžím
Výrazná většina teologů a biblistů se dnes shoduje, že evangelia (zejména Matoušovo a Janovo) nebyla sepsána Ježíšovými učedníky, tedy očitými svědky. I přesto značná část křesťanů věří, že evangelia jsou dílem Ježíšových učedníků nebo jejich blízkých spolupracovníků. Duchovní je v tomto omylu rádi ponechávají.
Většina teologů a biblistů se shoduje, že je obtížné říct, v jakém smyslu je Bible „slovo Boží“ a že doslovně Bibli chápat určitě nelze. I přesto tomu řada křesťanů věří – a kněží z kazatelen nevyvíjejí žádnou snahu, aby své ovečky dovzdělali. Na mších po každém čtení z Bible zaznívá z kazatelny ujištění: „Slyšeli jste slovo Boží…“
Na teologických fakultách se dnes učí, že evangelia byla sepsána desítky let po Ježíšově smrti – nejstarší, Markovo, až kolem roku 70, a Janovo možná až po roce 90 n.l. – a přesto řada křesťanů věří, že evangelia byla sepsána možná velmi krátce po Ježíšově smrti. Kněží své ovečky opět ponechávají v tomto pohodlném omylu, ačkoliv z teologických fakult moc dobře vědí, jak se věci mají.
Podobně v několika dalších otázkách, např. v otázce kolik toho víme o historickém Ježíši (odborníky uznávaná odpověď: velice velice málo. Chybná odpověď populární mezi křesťany: evangelia jsou spolehlivým pramenem o Ježíšovi a jeho výrocích), jak je to s autorstvím knih Starého Zákona, atd.
Další oblíbená pohádka mezi křesťany vypráví o tom, jak problémy, na které poukazují ateisté, mají teologové už dávno vyřešeny (ale danému křesťanovi se to řešení zrovna teď nechce hledat, jistě ale existuje). Pravda ovšem je, že mnoho ze zásadních problémů na které poukazujeme, vyřešeno NEMAJÍ.
10) Tento svět není náš
Křesťané věří, že skutečný život přijde až po smrti. Mnohokrát jsem už slyšel výroky typu „tento svět není náš, my čekáme až na Boží království“. Tento postoj je problematický, protože může vést k laxnosti k věcem důležitým pro naši společnost a k nezájmu podílet se na řešení světských problémů. Na webu krestanske-diskuze.cz jsem konkrétně toto téma zaslechl. Kdosi se tam ptal, jestli by se jako křesťané vůbec měli v jistých světských věcech angažovat a zajímat se o ně.
Co hůř, tato myšlenka může vést i k laxnosti ke ztraceným životům lidí – ostatně právě v této souvislosti jsem ten výrok také slyšel: Proč zemřelo to či ono dítě na rakovinu? Inu, Bůh tím učinil jen to, co je pro něj nejlepší – třeba už je v téhle chvíli v nebi… Proč zahynulo bezmála 300 tisíc lidí při tsunami? Inu, proč se tím znepokojovat – ti spravedliví jsou v nebi, takže super, a ti ostatní mají, co si zaslouží…
Foxy: takže tím se vypořádal se všemi těmi tradičními substancemi, materiemi atd. jako metafyzickým haraburdím, nicméně pokračoval tím, že stejně jako si nelze nic představit pod pojmem “hfrkkrkkš” a přiřadit tomu reálnou existenci, stejně jako nelze reálnou existenci přiřadit “ideálu červené” – která je barvou bez nějakého tvaru, bez nějakých rozměrů atd., nemůžeme si představit nic co by bylo “o sobě jsoucí hmotou”. Pojem “hmoty o sobě” má dle Berkeleye při poctivém promýšlení základů poznání asi stejnou reálnou existenci jako “substantia specialis” klasické metafyziky, je to nonsens typu “bezbarvá barva”, “nebarevný čtverec”. Pojem hmoty může být užitečnou ideou na uspořádání našich zkušeností, ale ničím víc, rozhodně nemáme žádný důvod mu přiřadit reálnou existenci.
No a stejně jako si nemůžeme představit čtverec, který by byl bez barvy, nebo barvu, která nebude nijak rozprostraněná, nemůžeme si představit nic reálně existujícího, co by NEBYLO PŘEDMĚTEM VNÍMÁNÍ – z naší empirické zkušenosti musíme říct, že být, znamená (mimo jiné) být (někým) vnímán…
“Moja predstava vedomia a identity (asi to nie celkom to isté) je asi taká, že vedomie je softvér spracúvajúci dáta, pričom softvér + dáta = identita.”
Tak z logického hľadiska je identita binárna relácia medzi objektami. Dva objekty sú v tejto relácii práve vtedy, keď sú totožné. My tu hovoríme o identite osôb v čase. Celý problém sa teda odvíja od našej definície alebo teórie osoby. (Ja chápem osobu ako proces, teda časopriestorový objekt.)
FOXY: Berkeley ovšem nebyl solipsista, naopak. On si kladl otázku, co tedy je příčinou, že svět nezmizí, když jej přestanu vnímat já, Vy, včela, nebo kdokoliv jiný ? Proč existuje horské údolí, které nikdo ještě nenavštívil a jaktože se najednou před námi “rozsvítí” – (a všechny ty další otázky, které si kladl Michal) – dle G. Berkeleye to nutně předpokládá subjekt, který vnímá i když ostatní subjekty nevnímají, který vnímá i tam, kde jiné subjekty nejsou, který neustále vnímá svět v celé jeho kráse a složitosti … už tušíte, kdo to asi bude 🙂
Petr: “No a v rámci těchto přísných zkoumání v podstatě dospěl k poměrně zásadnímu názoru, že přisuzovat reálnou jsoucnost obecným a abstraktních metafyzickým pojmům je v podstatě terminologický omyl – vše s čím náš rozum pracuje jsou fenomény mysli, vzešlé z nějaké empirie, které různě skládáme a spojujeme – můžeme si představit kentaura nebo pegase (protože je to spojení nám známých fenoménu, v podstatě nám známého koně a rohu, nebo koně s křídly), ale vůbec nic si nemůžeme představit skutečně existující ideální reálie – něco jako “esenci o sobě”, stejně jako si nemůžeme představit “tón o sobě”, “barvu o sobě” atd…. jejich existence je pouhou spekulací, kterou nemůžeme nijak ověřit a je zcela zbytečná.”
Ja by som povedala, že teória biskupa Berkleyho je síce zaujímavá, ale veľmi neužitočná, pretože prírodné vedy sa bez premýšľania o abstraktných objektoch robiť nedajú. Napokon biskup Berkeley bol aj veľkým odporcom teórií (matematických aj fyzikálnych) sira Isaaca Newtona 🙂
Petr: “vše s čím náš rozum pracuje jsou fenomény mysli, vzešlé z nějaké empirie, které různě skládáme a spojujeme – můžeme si představit kentaura nebo pegase (protože je to spojení nám známých fenoménu, v podstatě nám známého koně a rohu, nebo koně s křídly), ale vůbec nic si nemůžeme představit skutečně existující ideální reálie – něco jako “esenci o sobě””
Ak si aj nepredstavím ideálnu reáliu, to ešte neznamená, že o nej nemôžem premýšľať, pretože si môžem predstaviť zástupný (neideálny) objekt a byť si vedomá toho, že tento objekt na ideálny objekt len ukazuje (prst ukazujúci na mesiac, nie je mesiac :)).
medea: Medeo, ale ono to není tak, že bychom o nich neměli přemýšlet a že by byly neužitečné pro naše “sjednocování” pojmů – jenom bychom jim neměli přiřazoval reálnou existenci.
To s tím Newtonem máte sice pravdu, ale to nebylo z filosofických a noetických důvodů (tedy pokud vím)
medea: platnost a existence jsou přece rozdílné věci
Platnosť a existencia čoho?
medea: Shodně s Berkeleym si myslím, že v rámci Berkeleyho nepřicházíme ze světa vůbec o nic. Je navíc v plném souladu s námi žitým přirozeným světem, v němž navíc světlo rozumu (před pastí solipsismu) předpokládá mysl, která vnímá i když spím a i když nevnímá nikdo jiný a nekonečně mne převyšuje. V tomto je abbé Berkeley o světelné roky před Kantem…
Bohužel abbé Berkeley se stal předmětem zesměšnění a povrchní a diletantské kritiky ze strany Diderota a Voltaira (což není u těchto “umělců” nijak překvapivé), takže jeho filosofie byla vždy přijímána zejména na kontinentě s despektem a krajní předpojatostí. V církevních kruzích byla též nespravedlivě odmítána, protože ctihodní teologové z pro mne dost nepochopitelných důvodů předpokládali, že když se zhroutí některé pojmy pozdní scholastiky, spadne svět…
Petr: “dle G. Berkeleye to nutně předpokládá subjekt, který vnímá i když ostatní subjekty nevnímají, který vnímá i tam, kde jiné subjekty nejsou, který neustále vnímá svět v celé jeho kráse a složitosti … už tušíte, kdo to asi bude”
Áno, Berkeley bol nedôsledný. Čo sa esencií a substancií týka, tak sa riadil zásadou “Esse est percipi”, ale videl už niekedy niekto všemohúcnosť alebo vševedúcnosť? 😀 Pokiaľ neexistujú esencie, ako si môže byť Boh istý, že je Boh? Ak sa mu doteraz všetko darilo, odkiaľ môže mať istotu, že to bude pokračovať? Alebo ako si môže byť Boh istý, že neexistujú iné subjekty, o ktorých On nevie?
medea: obecných abstraktních pojmů.
Možná se vyjádřím nepřesně – ideální kruh je přece taky poměrně užitečnou abstrakcí, kdy řada pouček platí pouze v případě takového “ideálního kruhu” – to ještě neznamená, že reálně existuje. Taktéž číslo atd.
Ale tady se pouštím na tenký led ? Pokud se mýlím opravte mne
Petr: “Shodně s Berkeleym si myslím, že v rámci Berkeleyho nepřicházíme ze světa vůbec o nic.”
Nemôžeme pomocou svojich zmyslov vnímať logické alebo prírodné zákony. Nie je možné zmyslami vnímať vševedúcnosť, všemohúcnosť, … . Držať sa dôsledne “Esse est percipi”, znamená prísť o všetko 😉
medea: Velmi pěkně 🙂
To máte úplně stejné jako s vědci, kteří zjišťují, že jim návrat k Humeovi vůbec nevadí a že přírodní zákony založené na indukci nejsou nic příšerného (už jste o tom tady tuším psala a velmi se mi to líbilo).
Abbé jenom říká, ve snaze vyhnout se (jeho slovy) “šílenství solipsismu”, že předpokládá stále vnímající mysl, která hledí pohledem člověka i včely, která vnímá a udržuje vnímané i tam kde nikdo jiný nevnímá. Samozřejmě ji předpokládat nemusíte, pak ovšem budou ty otázky, které zde položil Michal prakticky nezodpověditelné 😉
Petr: “Abbé jenom říká, ve snaze vyhnout se (jeho slovy) “šílenství solipsismu”, že předpokládá stále vnímající mysl, která hledí pohledem člověka i včely, která vnímá a udržuje vnímané i tam kde nikdo jiný nevnímá.”
Ale čo zaručuje tejto mysli jej božskosť, ak neexistujú žiadne esencie, ak platí len “Esse est percipi”? Táto myseľ môže byť súčasťou väčšej mysle a tá väčšej … ad infinitum alebo v jedinom okamihu môže byť táto myseľ nahradená inou mysľou alebo jednoducho nebyť (stálosť predsa nie je vnímateľná zmyslami) 🙂 Tiež Božia moc a múdrosť nie sú zmyslami vnímateľné. Ak vidím ako sa predo mnou rozostupuje more a na môj pokyn vybuchujú supernovy, tak nevnímam svoju moc, ale len vnem rozostupujúceho sa mora a vybuchujúcich supernov 🙂
Petr: “vnímající mysl, která hledí pohledem člověka i včely, která vnímá a udržuje vnímané i tam kde nikdo jiný nevnímá. Samozřejmě ji předpokládat nemusíte, pak ovšem budou ty otázky, které zde položil Michal prakticky nezodpověditelné”
Odpovedala som veľmi jednoducho.
Vo svete biskupa Berkeleyho, si ani Boh nemôže byť istý, že je skutočný Boh 😀
A Boh neistý svoj pozíciou, nie je Boh 😉
medea:
1) omlouvám se za nechápavost, já tam tu odpověď nenašel ?
2) světlo petrova rozumu mi říká, že taková matrjoška se buď někde zastaví, nebo nemá žádný pragmatický smysl. To má potom stejný nepragmatický smysl zůstat u toho solipsismu…
Petr: “světlo petrova rozumu mi říká, že taková matrjoška se buď někde zastaví, nebo nemá žádný pragmatický smysl. To má potom stejný nepragmatický smysl zůstat u toho solipsismu…”
Peter, nejde o Vás, ale o Boha. Otázka znie: Ako si môže byť Boh istý, pokiaľ neexistujú esencie, že je skutočne Boh? Skúste na tú otázku, v rámci Berkeleyovej filozofie, odpovedať.
(Boh vníma, že je Boh? Ale odkiaľ Boh vie, že všetko, čo vníma, je všetko, že nie je len súčasťou nejakej matriošky alebo hračkou mocnejšieho Boha? Odkiaľ vie, že okrem subjektov, ktoré vníma, neexistujú iné subjekty, mimo dosah Jeho aktuálneho vnímania?)
Je Vám dúfam jasné, že bytosť, ktorá s absolútnou istotou nevie, že je Boh, nemôže byť Bohom (v silnom kresťanskom poňatí).
Médea: “Boh vníma, že je Boh? Ale odkiaľ Boh vie, že všetko, čo vníma, je všetko, že nie je len súčasťou nejakej matriošky alebo hračkou mocnejšieho Boha?…”
Médeo, odpusť hloupou repliku, ale Bůh je přece z definice vševědoucí… takže to že je Bůh, a že nic mocnějšího neexistuje, ví prostě z definice. Pokud by se v tom mýlil, pak není Bůh…
Ad: Bůh je přece z definice vševědoucí… takže to že je Bůh, a že nic mocnějšího neexistuje, ví prostě z definice.
Otázkou je, čí je to definice. Tato definice je výrok lidský nebo boží?
Takže; stejně jako bůh je konstrukt lidský, tak i jeho atributy jsou konstrukty lidské.
Stejně tak si mohu nadefinovat hypotetickou částici se zápornou hmotností, pohybující se vždy rychlostí vyšší než mezní… a možná, i při své fantastičnosti bude realitě blíž, než celý ten Bůh i s filosofickým haraburdím, jímž je opředen.
Hezký večer – ať je fajn!
PS
Petře, k tomu Berkeleymu snad zítra, bude li klid – přesunul jsem si tě na sousední fórum.