V dnešním článku odhlédnu od toho, že považuji křesťanství za nepravdivé. Uvedu několik věcí, které mi na křesťanství vadí bez ohledu na to – ostatně, jeho nepravdivost jako taková mi nevadí v zásadě vůbec, ať si koneckonců každý věří čemu chce.
1) Adorizace víry.
Věřit znamená pokládat nějaké tvrzení za pravdivé. (např. že Země je kulatá nebo že Ježíš Nazaretský vstal z mrtvých). Různé víry se mohou lišit stupněm své podloženosti.
a) Od těch podložených (třeba že Země je kulatá)
b) přes takové, kde prostě nemáme k dispozici relevantní argumenty pro ani proti (třeba že ve Vesmíru existuje mimozemský život)
c) až po víry, kde mnohdy drtivě převažují argumenty PROTI nim (třeba že Země je placatá).
Zde na svém webu jsem ukázal, že křesťanství je tento poslední případ (c), přičemž se o něm zřejmě ze slušnosti často mluví, jako by šlo o případ (b).
Není nic úctyhodného ani ctnostného na tom, věřit tomu, proti čemu silně svědčí celková důkazní situace. Křesťané si přesto své víry jako takové nesmírně cení, vydávají ji za „dar“ od Boha – zřejmě že jim Bůh „umožnil“ odhlédnout od faktů, a „věřit“ bez ohledu na ně. Argumentace proti jejich víře v nich pak vzbuzuje obranné reakce – snažíme se jim jejich nesmírně cenný „dar“ vzít! Křesťan řekne „ale já tomu prostě věřím!“ a je spokojený. Cítí se povzneseně. Tento postoj mi vadí.
Víra je prostě jednou z cest poznání, a to cestou velmi nespolehlivou. Jiné cesty – např. právě racionální a kritické myšlení s uvážením empirických faktů – jsou mnohem spolehlivější.
Uvažme, zda bychom neměli princip víry přenést i do jiných oblastí života? Jak by to asi vypadalo? Neměli bychom začít rozhodovat o vině souzených na základě víry? Neměli bychom odhadovat nosnost mostů a budov na základě víry?
Adorizace víry je věc, která se z křesťanství rozšířila do obecného kulturního povědomí v naší společnosti (v důsledku čehož i mnoho nevěřících před vírou v úctě sklapne podpatky a skloní se, říká se jim faithteisté) – a to je první věc, kterou křesťanství vyčítám.
2) Postoj k pravdě.
Křesťané běžně mluví o předmětu své víry jako o pravdě. Zřejmě přesvědčili sami sebe, že Bůh jim Pravdu odhalil. Jenže toto je jen další, a to velmi troufalé tvrzení, které sice může, ale také NEMUSÍ být pravdivé. Křesťané nemají žádný patent na pravdu, oni nemají žádné kukátko, „boží oko“, kterým by viděli realitu takovou jaká je. Bible může být zjevená Pravda, ale také NEMUSÍ (a ona s vysokou pravděpodobností není, jak jsem zde opakovaně ukázal) – a to ZDA je či není, je prostě jen další otazník, který nemůžeme překonat nějakým vyznáním. (vyznávám, že Bible je Slovo Boží, je to zjevená Pravda – a proto, věřím-li Bibli, mám Pravdu)
Ptám se křesťanů: pokládáte se snad v těch otázkách, kde se cítíte být majiteli Pravdy, za neomylné? Cítíte se snad být Bohy? (protože kdo jiný je neomylný, než Bůh?)
Je pro mě doteď šokující, jak málo křesťanů je ochotno byť jen říct (!): „KDYBY měla být moje víra chybná, NECHTĚL bych dál věřit. Záleží mi na tom, jaké je skutečná pravda, byť by se mi nemusela líbit. POKUD je realita taková, nechci žít v pohodlné lži, a chci raději poznat méně pohodlnou a uspokojující pravdu.“
Žonglování s pravdou a naprosto neskromný a nepokorný přístup v těchto otázkách – to je další věc, kterou křesťanství vyčítám.
3) Jistota.
V souladu s předchozím mají křesťané často pocit jistoty, že mají pravdu. Mít jistotu je ale velmi nebezpečná věc, pokud nám jde o skutečnou pravdu. Pocit jistoty nás odvádí od náležitého uvědomění si faktu, že všichni jsme lidé omylní, všichni se můžeme mýlit – a omyly je třeba odhalovat. Když se budu mýlit, a budu mít přitom jistotu, že mám pravdu, pak na svůj omyl nepřijdu nikdy. Jistota konzervuje chyby.
Křesťanům proto zazlívám jejich pocit jistoty v netriviálních otázkách, kterých se jejich víra týká.
4) Postoj k pochybnostem
Nejen že je důležité nepodléhat v důležitých otázkách pocitu jistoty, ale je navíc důležité být přístupný pochybnostem. Naslouchat kritikům, přemýšlet, a v ideálním případě pochybovat i sám od sebe. Pochybnosti jsou naprosto zásadním nástrojem, který nám může pomoci detekovat naše chybné víry. (samozřejmě ovšem jen v případě, že nám jde o skutečnou pravdu)
Nepřekvapivě pro křesťany jsou pochyby cosi, čemu je třeba se bránit. Pochyby jsou projevem slabosti ve víře – a ideálem je pro ně právě silná víra. Pochybnosti na člověka čas od času přijdou – ale ostatní křesťané pak doufají, že dotyčný se s nimi „úspěšně vyrovná“ = vrátí se zpět k víře. Pochybnostem se podle křesťanů podléhá, a výsledkem je „pád“.
Připomínám, že já vše výše uvedené respektuji a dodržuji, o svých vírách jsem ochoten pochybovat a také o nich pochybuji. Mé přesvědčení je pak silnější PROTO, že pochybnostmi prošlo a prochází.
Největší tragédie je, když věřící vykládají mé pochybnosti (tak jak jsou zvyklí) jako moji slabost, a další z důkazů mého omylu – a mají dobrý pocit z toho, že sami mají jistotu…
5) Pocit morální nadřazenosti
Křesťané v sobě mají a ochotně dále živí a utvrzují mýtus, že morálka bez víry v Boha prakticky není možná. (teď mě napadá, že Muslimové vlastně také mají morálku, založenou na víře v Boha…) Podle nich ateismus nutně implikuje morální neukotvenost. Ateista si podle nich „může dělat, co chce“, zejména např. smilnit, znásilňovat, krást, vraždit. V jistých křesťanských kruzích je ateista prakticky synonymem pro člověka z rozvrácené rodiny, s narušenou psychikou, pedofilními, homosexuálními sklony apod.
Bývalý poradce expremiéra Nečase, Roman Joch, dokonce napsal, že ateisté jsou proto ateisty, ABY mohli smilnit a oddávat se sexuálním zvrhlostem. „Kdyby lidé tak netoužili po sexu, mohla být Evropa ještě křesťanská,“ napsal Joch.
Křesťané proto sami sebe vidí jako morálně nadřazené, a často se tak i chovají, a toto své předporozumění dávají ostentativně najevo.
6) Mentalita vyvoleného lidu
S tím souvisí podobný, ale přesto trochu jiný pocit: pocit příslušnosti k „božímu lidu“, pocit jakéhosi osobního spojenectví, blízkosti a kontaktu s bohem. Z toho ovšem opět pramení pocit nadřazenosti nad lidmi, kteří „boží“ nejsou. Koneckonců, ateisté přece mají svobodnou vůli, a pro svůj ateismus se „svobodně rozhodli“. Svobodně se rozhodli pro život bez Boha. Rozhodli se vlastně pro vzpouru proti Bohu. Jaké lze mít s takovými lidmi sympatie?
7) Nepokora, neskromnost, pýcha
Jistota křesťanů, že jsou majiteli pravdy, není nic jiného než projevem jejich šokující pýchy. Stejně tak je projevem pýchy jejich přesvědčení, že jsou v kontaktu se Stvořitelem Universa, že jsou mu nablízku, a že znají jeho vůli. Pyšné je i jejich přesvědčení o morální nadřazenosti.
Nepokorné a neskromné je i přesvědčení křesťanů o výjimečnosti a významu člověka v rámci celého Universa, o speciálním vztahu našeho druhu s Bohem, o tom, jak jsme byli stvořeni „k obrazu Božímu“ (wtf?!), o tom, jak nás miluje – a nakonec i o tom, jak nás miluje dokonce tak, že za nás obětoval svého jednorozeného Syna…
8 ) Pokrytectví
Dnešní křesťané si verbálně vysoce cení Ježíšova přikázání o lásce k bližnímu. Ježíš označil přikázání „Miluj bližního svého jako sebe sama“ za jedno ze tří nejdůležitějších vůbec (Mt 19:19). Přesto však výrazná část křesťanů k nám ateistům necítí lásku, ale naopak nevraživost, pohrdání, a mnohdy i otevřenou nenávist. Zaklínat se láskou k bližnímu, a přitom se chovat zcela opačně – to je pokrytectví.
Jak by to vypadalo, kdyby nás křesťané milovali, tak jak o tom tak rádi mluví? Co bych udělal já, kdybych viděl, že osoba, na které mi záleží, kterou miluji (třeba i v obecnějším smyslu) sešla z cesty, a po smrti jí hrozí to vůbec nejhorší, co se člověku může stát – totiž peklo? Určitě bych se jí snažil pomoct! Snažil bych se zjistit, co ji k tak nebezpečnému rozhodnutí vedlo, a všemožně bych se vynasnažil, abych jí pomohl vrátit se na správnou cestu.
Co ale udělá reálný křesťan? Zrovna před pár dny nám tu jeden nechal vzkaz: „Však vy ateisté po smrti uvidíte!“
Pokrytectví mnohých křesťanů (nikoliv ovšem všech) vidím v jejich vztahu k bohatství. Ježíš se proti bohatství opakovaně a jasně vyjádřil. Nikoliv zřejmě apriori, ale úvaha za tím je zřejmá: majetek nezíská nikdo jen tak. Aby člověk získal poctivě majetek (o nepoctivém způsobu ani neuvažujme), musí se snažit, věnovat tomu mnoho úsilí a času. Podle Ježíše má ale člověk věnovat svůj čas službě Bohu. Jak může člověk poctivě zbohatnout, a současně brát naprosto zodpovědně službu Bohu? Ježíš říká naprosto jasně:
Mt 19:23 A říkám vám znovu: To spíše projde velbloud uchem jehly než boháč do Božího království.“
Má to logiku. Výrazná část křesťanů však tuto jasnou myšlenku relativizuje a bagatelizuje. Slyšel jsem dokonce, že to tak Ježíš „nemohl myslet“. Mnohem víc úsilí než zamyslet se nad smyslem tohoto přikázání věnují křesťané výsměchu ateistům, kteří „citují z Bible“.
Jinde Ježíš řekl:
Mt 19:21 Ježíš odpověděl: „Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej svůj majetek, rozdej ho chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pojď a následuj mě.“
Na tohle jsem dokonce slyšel reakci, že (dotyčný křesťan) dokonalý být nepotřebuje. Lze takovým lidem vůbec věřit, že svou víru berou vážně? Lze jim věřit, že berou vážně Ježíše? Ne, já jim to nevěřím. Jen o víře a o Ježíši mluví, ale vážně je neberou. Jsou to pokrytci.
9) Křesťanství je podporováno neznalostmi věřících, lžemi, případně mlčení ke lžím
Výrazná většina teologů a biblistů se dnes shoduje, že evangelia (zejména Matoušovo a Janovo) nebyla sepsána Ježíšovými učedníky, tedy očitými svědky. I přesto značná část křesťanů věří, že evangelia jsou dílem Ježíšových učedníků nebo jejich blízkých spolupracovníků. Duchovní je v tomto omylu rádi ponechávají.
Většina teologů a biblistů se shoduje, že je obtížné říct, v jakém smyslu je Bible „slovo Boží“ a že doslovně Bibli chápat určitě nelze. I přesto tomu řada křesťanů věří – a kněží z kazatelen nevyvíjejí žádnou snahu, aby své ovečky dovzdělali. Na mších po každém čtení z Bible zaznívá z kazatelny ujištění: „Slyšeli jste slovo Boží…“
Na teologických fakultách se dnes učí, že evangelia byla sepsána desítky let po Ježíšově smrti – nejstarší, Markovo, až kolem roku 70, a Janovo možná až po roce 90 n.l. – a přesto řada křesťanů věří, že evangelia byla sepsána možná velmi krátce po Ježíšově smrti. Kněží své ovečky opět ponechávají v tomto pohodlném omylu, ačkoliv z teologických fakult moc dobře vědí, jak se věci mají.
Podobně v několika dalších otázkách, např. v otázce kolik toho víme o historickém Ježíši (odborníky uznávaná odpověď: velice velice málo. Chybná odpověď populární mezi křesťany: evangelia jsou spolehlivým pramenem o Ježíšovi a jeho výrocích), jak je to s autorstvím knih Starého Zákona, atd.
Další oblíbená pohádka mezi křesťany vypráví o tom, jak problémy, na které poukazují ateisté, mají teologové už dávno vyřešeny (ale danému křesťanovi se to řešení zrovna teď nechce hledat, jistě ale existuje). Pravda ovšem je, že mnoho ze zásadních problémů na které poukazujeme, vyřešeno NEMAJÍ.
10) Tento svět není náš
Křesťané věří, že skutečný život přijde až po smrti. Mnohokrát jsem už slyšel výroky typu „tento svět není náš, my čekáme až na Boží království“. Tento postoj je problematický, protože může vést k laxnosti k věcem důležitým pro naši společnost a k nezájmu podílet se na řešení světských problémů. Na webu krestanske-diskuze.cz jsem konkrétně toto téma zaslechl. Kdosi se tam ptal, jestli by se jako křesťané vůbec měli v jistých světských věcech angažovat a zajímat se o ně.
Co hůř, tato myšlenka může vést i k laxnosti ke ztraceným životům lidí – ostatně právě v této souvislosti jsem ten výrok také slyšel: Proč zemřelo to či ono dítě na rakovinu? Inu, Bůh tím učinil jen to, co je pro něj nejlepší – třeba už je v téhle chvíli v nebi… Proč zahynulo bezmála 300 tisíc lidí při tsunami? Inu, proč se tím znepokojovat – ti spravedliví jsou v nebi, takže super, a ti ostatní mají, co si zaslouží…
Ten námi poznávaný svět je konsistentní a všechno v něm funguje a mi jej můžeme vědecky a racionálně odhalovat ne proto, že by se vědomí “nalepilo” na tento poznávaný svět jak jej popisujete, ale proto, že jej “spoluvytvořilo”.
Petr, tu by som pripomenul Michalovu námietku: podľa mňa nedokážeme vytvoriť konzistentný vesmír, pretože vesmír nás svojou zložitosťou ďaleko presahuje. Dôkazom jeho reálnosti je, podľa mňa, práve to, že naše teórie v ňom fungujú (a chybné teórie nefungujú), že keď sa niekam dostaneme, niekedy nájdeme, čo sme čakali, inokedy niečo nečakané…. Vytvoriť sa takýto obraz vesmíru podľa mňa presahuje ľudské schopnosti.
Ale opäť je o chápaní pojmov, pri určitej definícii máte pravdu: naša predstava vesmíru je značne ovplyvnená možnosťami našich zmyslov, funkciami našich mozgov a našimi znalosťami. Ale napriek tomu existuje reálny vesmír. Tú hranicu nereálna by som bol ochotný pripustiť na hraniciach nášho vesmíru (možno naozaj nie sme schopní nijako pochopiť, čo je za), resp. vo viacrozmernom priestore. Z tohto pohľadu môže mať Kant pravdu, to sú možno “veci nie pre nás”.
medea:
a) to máte pravdu 🙂 samozřejmě že o “věci o sobě” nemůžete říct vůbec nic, ani že má nějaké vlastnosti typu “není v ní kosmická loď”. Musíme se ohledně ní zdržet úsudku,
b) medeo a jaké světlo rozumu máte na mysli – ten druh rozumu, který nás vede k subjektivnímu idealismu, nebo ten druh rozumu, který nás vede k víře v reálnost “přirozeného světa”, ve kterém normálně žijeme, pokud zrovna nefilosofujeme ?
Ja považujem koncept (alebo skôr metaforu) “vonkajšieho sveta”/”vnútorného sveta” za veľmi vágny a odporúčam ho vyhodiť zo slovníka 🙂
“medeo a jaké světlo rozumu máte na mysli”
No, myslím, že autori Dei Filius mali na mysli “svetlo prirodzeného rozumu” svietiace v hlave Tomáša Akvinského 🙂
treebeard:
Možná Vám to nepřijde tak složité, když rozlišíte, co je v tomto případě nazírající subjekt – ten se u Kanta totiž liší od smyslového a tělesného člověka úplně stejně, jako se liší svět “o sobě” od světa poznávaného.
Kant totiž pochopil, že člověk se svojí smyslovou a empirickou mohutností je totiž též předmětem poznání a proto je pro naše poznání vždy vlastně též objektem. Podmínkou poznání a subjektem poznání je tedy poznání od vší smyslovosti oproštěného subjektu – Kant mu říká transcendentální subjekt, a to proto, že je to ten subjekt, který zůstává, pokud odstraníme veškerou smyslovost. Zkuste si to představit jako k dokonalosti dotažené Descartovo “cogito”…
Souhlasím s Vámi v tom, že pro smyslového a empirického člověka to co říkáte může platit, ale jen obtížně to může platit pro takový nazírající subjekt, který je též “za naší empirickou zkušeností” – nemůžeme o něm nic pozitivního říct, stejně jako nemůžeme nic pozitivního říct o světu o sobě.
Záhul co ? 🙂 a to je ještě oproti takovému Husserlovi docela sranda… 🙂
medea:
🙂
to si myslím, že jste trefila poměrně slušně 🙂
medea: Osobně bych Síť našich věr především hodnotil z hlediska užitečnosti. Myslím si a opravte mne pokud se mýlím, že ty ostatní klasifikační kriteria tam máte proto, že se domníváte, že takto nastavená kriteria jsou v posledku užitečnější, než jinak nastavená kriteria.
“Myslím si a opravte mne pokud se mýlím, že ty ostatní klasifikační kriteria tam máte proto, že se domníváte, že takto nastavená kriteria jsou v posledku užitečnější, než jinak nastavená kriteria.”
Peter, na “užitočnosť” som vôbec nepomyslela 🙂 Jednoducho som v mojom príspevku vymenovala epistemické kritériá aplikovateľné na sieť našich vier.
Michal: “svět ve kterém žijeme, je nesmírně komplexní. Tak komplexní, že jej naše mysl naprosto není schopna postihnout. Pokud se nám ale jen zdá – tak by měl BÝT V NAŠÍ MYSLI! To je spor. Představme si to na příkladu knihy. Čtu si v ní, a nejsem schopen se ji naučit nazpaměť – a přitom podle předpokladu by obsah té knihy v mé mysli už měl existovat! Měl bych tedy být schopen si jej nějakým mentálním cvičením vybavit, aniž bych tu knihu přečetl – což ovšem nikdo z nás schopen není.”
Michal, ide tu o to, čo chápeš pod výrazom “myseľ”. Pokiaľ myseľ stotožňuješ s vedomím, tak celú knihu, vo svojom vedomí, nikdy nemám 🙂 ale pokiaľ by moja myseľ bola tvorená aj nejakým “nevedomím” a vedomie by bolo len nepatrnou časťou mojej mysle, tak si viem predstaviť, že v tomto nevedomí by sa mohla skrývať aj celá knižnica alebo hoci aj celý svet 🙂
Michal: “zatímco za předpokladu hypotézy “vše je jen můj sen” by se klidně mohlo stát, že jak budu knihu postupně vymýšlet při čtení na přeskáčku, tak výsledek smysl dávat nebude… leč, toto se nestane. To je další “zvláštní” věc, že to mohu takto předpovědět … čím jiným to je, než že předpoklad “existuje reálný svět” je pravdivý” … ?
Michal, predstav si chaotický nekonečný text. Dlhá sekvencia písmen alebo slov, nedávajúcich žiaden zmysel, nasledovaná prvým veršom Bhagavadgíty, potom opäť dlhá sekvencia, a za ňou druhý verš Bhagavadgíty, nadväzujúci na ten predošlý … a takto celá Bhagavadgíta, verš po verši, prerušovaná nezmyselným textom. Jednotlivé verše Bhagavadgíty nič nehovoria o okolitom chaose a pokiaľ by si vyhodil textový balast, tak by si mal len tú Bhagavadgítu.
A teraz si predstav izolovanú šialenú myseľ, podobnú tomu chaotickému textu. Nezmyselná sekvencia myšlienok a zážitkov, v ktorej sa na pár sekúnd objaví krátky interval, ktorý by mohol byť intervalom z normálneho Michalovho života, a za týmto intervalom chaos, a za ním opäť interval normálneho Michalovho života, nadväzujúci na predošlý. Žiaden z týchto krotkých intervalov by neobsahoval informáciu o celkovom chaose, ktorý by jednotlivé intervaly obklopoval. Celý Michalov normálny život, prerušovaný pomäteným chaotickým snom. Michal by si však v týchto regulárnych intervaloch uvedomoval len tie predošlé regulárne intervaly a mal by dojem, že žije život vo svete riadenom pevnými zákonmi 🙂
Možno budeš namietať nepravdepodobnosťou takéhoto diania, ale predstav si na celú večnosť zapnutý náhodný generátor (šialenú, izolovanú, a nesmrteľnú solipsistickú myseľ). Akákoľvek vec, s akoukoľvek kladnou pravdepodobnosťou, sa, s pravdepodobnosťou 1, udeje nekonečne mnohokrát 😉
Trochu se v diskusi vrátím zpět.
Snad až příliš drsně jsem se pustil do kolegy protestanta, když jsem z něj mámil, jak je to s jeho deklarovanou komunikací s bohem. Za tu nepřípadnou drsnost se hluboce omlouvám.
Ale měl jsem možnost seznámit se s tak velkým množstvím případů komunikace s nejrůznějšími entitami, že jsem na onu transcendentální komunikaci získal krajně skeptický názor.
Ke komunikaci s bohem/bohy:
“Tvrzení o různých formách kontaktu s Kristem či Duchem Svatým jsou mezi křesťany evergreenem. Používají je v několika kontextech: ujišťují se navzájem, a dost možná že i sami sebe, že jejich víra je pravá; prokazují tím pravost své víry navenek; posilují tím sobě i navzájem své prožívání křesťanského společenství – totiž těch, kteří jsou v kontaktu s Duchem Svatým, či s Kristem.”
V článku lze též nalézt i následující citát:
“Bůh se může nechat bezprostředně poznat a zažít. Toto není ani tak argument ve prospěch Boží existence; je to spíš tvrzení, že vy sami můžete poznat, že Bůh existuje, zcela stranou od argumentů, jednoduše tím, že ho bezprostředně zažijete.”
(Spirituální zážitky – November 24, 2012 by Michal)
– – –
Tvrzení typu “můžete poznat, že Bůh existuje jednoduše tím, že ho bezprostředně zažijete” jsem už přečetl a zaslechl množství rozhodně větší než malé. Většina se však týkala rozhovoru s jinou entitou, obvykle s rostlinou či její duší. Díky tomu, že jsem spolupracoval na encyklopedii psychotropních rostlin, měl jsem možnost pročíst velké množství “intoxů”, tedy prožitků intoxikace psychotropní rostlinou z pohledu intoxikovaného.
Na první pohled je zde až do očí bijící podobnost hlubokých (psychedelických) prožitků, které mají často formativní vliv s extatickými prožitky spirituálními. V obou případech je typický pocit “prozření”, nalezení “jiného světa” za hranou vědomí, pocit “poznání”, a nakonec i to, že po odeznění intoxikace či extatického stavu jsou získané prožitky brány jako nezpochybnitelná skutečnost, která je stejně reálná, jako celý dosavadní okolní svět.
Na těchto formativních prožitcích je zřetelné jedno; je lhostejné, jakou cestou k nim dojdu, v nejhlubší fázi jsou si natolik blízké a podobné, že lze usoudit na jejich společný základ.
Aktivita psychotropních substancí je založena na tom, že se v mozku váží na příslušné receptory, jejichž aktivování spustí reakce, vedoucí k výslednému prožitku.
Ony receptory však v mozku nejsou pro to, aby byly aktivovány nějakou rostlinnou či jinou zvenčí přivedenou látkou. Tyto psychotropní látky jsou obdobou paklíčů, otevírajících cizí zámky a přinášející “nezaslouženou” blaženost.
Receptory jsou primárně určeny pro psychoaktivní látky, které si tělo vyrábí samo pro svou potřebu. V běžných podmínkách jsou v rovnováze, jejíž výsledkem je normální duševní rozpoložení. V mimořádných podmínkách, jako je například stres, jsou uvolňovány příslušné přirozené psychoaktivní látky tak, aby byl stres kompensován.
Typický je zde endorfin, který se váže na morfinový receptor. V případě mimořádné zátěže, například z dlouhého vysilujícího běhu, způsobí jeho uvolnění pocit “druhého dechu” (známý též jako “Runner’s High”), kdy pocit únavy je potlačen a dostaví se pocit euforie. Euforie může být natolik positivně vnímána, že na ní, a tedy i na běhu, který ji přináší, může vyvolat i silnou závislost.
Pro průběh psychedelických prožitků je rozhodující předběžné vyladění, označované jako set a setting. Mohutný prožitek psychedelického typu může spustit i krajní strádání – což se může projevit jako spirituální prožitek. I na tom může vzniknout závislost, a ze závislého se stane poustevník, žijící v odříkání, kterému strádání přináší blaženost srovnatelnou s blažeností vyvolanou abusem psychotropních látek.
Není třeba jít až do krajnosti. Jsou tací, kteří umí navodit stav blaženosti soustředěním, meditací a podobnými praktikami. Příslušné vyladění jim dodá specifická ideologie; indoktrinace náboženstvím a víra v boha/bohy. Výsledkem je spirituální prožitek setkání s bohem, který jim přinese patřičná kombinace endogenních psychoaktivních látek.
I zde může dojít ke vzniku a rozvoji klasické závislosti, kdy výsledkem je taková hloubka víry a takové odtržení od reality, že to může mít na postiženého jedince i jeho okolí až devastující účinky.
– – –
V diskusi navazující na svrchu uvedený článek zaznělo:
Antiateista (October 23, 2013 at 4:47 pm) says:
“Zjevení, kontakt s Bohy, další religiozní prožitky jsou produkty mozkové chemie” – vaše slova jsou také jen produktem chemie.
Antitheista (October 23, 2013 at 4:58 pm) says:
Ano jsou, ale jsou podložená fakty, narozdíl od vašich slov 😀
Ano, s tím naprosto souhlasím
http://www.vesmir.cz/clanek/schrodingerovy-uvahy-o-mysli-a-vedomi
Zajímavý článek, týkající se i našeho tématu…
PS. zajímavý možná je, ovšem s mnoha tezemi v něm dost zásadně nesouhlasím.
K objektivní a subjektivní realitě.
petr (February 13, 2014 at 9:44 pm) says:
Ad Foxy: “Základním předpokladem “čistého vědomí” je předpoklad, že existuji ve formě dynamického souboru informací, který není vázán na hmotu mé tělesné schránky, a v extrémním případě ani na žádnou jinou hmotu.”
Zkusil byste to rozvést ? Pokud Vás chápu správně, pak nesouhlasím. Čisté vědomí mohu dost dobře předpokládat PŘED hmotou. Hmota je ve vztahu k subjektu PŘEDMĚTEM poznání…
Čisté vědomí – co je to?
Dokud si jej nedefinuji, těžko mu mohu přiřadit jakékoliv atributy.
Zkusím to.
Takže, ať už je to cokoliv, tak vědomí nemůže být statické, cosi neměnného a v nezměněné formě trvající “od počátku věků ku jejich konci”. Vědomí je dynamické, protože pojímá své okolí (ať už je sebešířeji pojaté) a nějakým způsobem na něj reaguje. Zachycuje tedy v sobě informace. To předpokládá, že musí docházet k jejich zpracování a zapamatování. To vše vede k úvaze, že vědomí musí být strukturované.
V této fázi úvah vyvstane potřeba definovat informaci. Samo to slovo, in-formatio, znamená vtištění tvaru, vtištění do něčeho. Znamená to popis stavu nějakého prostředí a/nebo popis dějů, které v něm probíhají/proběhly.
V každém případě to implikuje vazbu na nějakou formu nosiče informace.
Nosič informace si lze představit jako hmotný (opět v nejširším slova smyslu). To je i v souladu s předpokladem, že vědomí je spojeno s nějakou strukturou.
Jak si představit informaci, která není vázána na hmotu? Byl by to popis stavu čeho? Čehosi vágního, co, jsouce nehmotné, nemohlo by s hmotou reagovat (přenést informaci do reálného světa), přičemž ani neexistuje sebemenší důkaz, že by takové cosi vůbec reálně existovalo či se nějakým dokazatelným způsobem projevovalo. Jednoznačně tedy adept na odříznutí dobře nabroušenou occamovkou.
Úvaha o tom, že by mohlo existovat vědomí na hmotu nevázané, naráží z výše uvedených důvodů na naprostou důkazní nouzi, tím spíš úvaha o tom, že by cosi takového mohlo existovat před hmotou – to je již zcela mimo moji představivost.
Objektivní a subjektivní realita; předpokládaje existenci objektivní reality, dovolím si tvrdit, že má subjektivní realita je projekcí reality objektivní, vnímané mými smysly, zpracované transformaci prováděnou mojí myslí. Ježto neexistují dva zcela identičtí jedinci, bude se u různých lidí smyslový vjem a jeho transformace do subjektivní reality lišit.
Subjektivně je mi jedno, zda objektivní existuje a jak existuje. Podstatné je, že na něj přiměřeným způsobem reaguji. Jinými slovy, vnímám jej normálně.
Normálně znamená, že se mé vnímání i transformační proces příliš neliší od způsobu, jak obdobné děje probíhají u většiny ostatních lidí. Tato norma bude dána statisticky, optimalisována v průběhu evolučního procesu. Pokud bych vnímal příliš odlišně od normálu, pak bych někam spadnul, nebo by mne něco sežralo.
Normální vnímání je přizpůsobeno tak, aby pokud možno vyhovovalo přežití. Smyslové vnímání je omezeno na ekonomické minimum. Netřeba mi vidět v ultrafialové oblasti, jak to umí včely, ani infračerveně, jak to umí hadi. Nemusím slyšet ultrazvuk, jako netopýři. Pro “obyčejný život” to nepotřebuji.
Má subjektivní realita tedy neodpovídá objektivní realitě v plném rozsahu. Nevím o ultrafialovém světě, dokud si jej nějakou operací nepřevedu do rozsahu postižitelného mými smysly. Pak se o jeho existenci dovím.
I existenci nejfantastičtějších součásti objektivního světa, jako jsou atomy či quasary, které si na základě svých úvah vydedukuji, nakonec potvrzuji zprostředkovaně svými smysly.
Mohu uvažovat o tom, zda objektivní svět skutečně existuje, nebo zda je to jen výplod mé mysli, tedy zda má subjektivní realita skutečně něco reálného zobrazuje.
Mnohé zkušenosti mne naučily, že má subjektivní realita může být pouhým výplodem mé fantasie, případně narušeným transformačním procesem mé mysli. Naučil jsem se nevěřit sám sobě a vždy si nějakým nezávislým způsobem ověřit, nakolik je to, co vnímám “normální”.
V podstatě je mi jako jedinci lhostejné, jak a jestli vůbec objektivní realita existuje, nakolik je pouhou mou (či hromadnou) ilusí.
Jedině platná je pro mne interakce s tím, co za objektivní realitu (svět) považuji. Zda akce a reakce korelují se subjektivním obrazem reality, jak ho v sobě mám zachycen. Pokud akce a reakce jsou s tímto mým obrazem reality v rozporu, v prvé řadě se přesvědčuji, zda je můj proces vnímání a myšlení v normě. Někdy se to nemusí podařit (intoxikace halucinogenem, kdy nejsem schopen odlišit obraz reality od fantasijní obrazu vidiny), svůj subjektivní obraz reality si tedy podle toho upravím, ale poté, co dojde ke střetu s realitou (nabourám si nos), případně poté, co změněný stav vědomí odezní, svůj prožitek i subjektivní obraz reality koriguji. Pakliže by se změněný stav vědomí či narušení transformačních procesů stalo trvalé (zbláznil bych se, či bych zblbnul), má subjektivní realita by byla v rozporu s realitou objektivní a bylo by ohroženo mé přežití. Což nakonec stejně jednou nastane.
V okamžiku zániku vědomí však mizí i vědomí jeho zániku, takže ani o své vlastní smrti se nedovím (rozebral jsem již jinde).
Takže filosofické úvahy o tom, jak a zda vůbec objektivní realita existuje, se mi jeví mimoběžné. Vždy jsem schopen postihnout pouze její část; navíc část relativní, vztaženou k jiné její již poznané části. Víc už budou pouhé spekulace.
“vědomí nemůže být statické, cosi neměnného a v nezměněné formě trvající “od počátku věků ku jejich konci”.”
Foxy, točíš sa v kruhu. Nedokazuješ, len vyznávaš svoju vieru 🙂
“ale sama molekula vody už je objekt mnohonásobně větší, než aby se na ni jako na celek vztahovaly kvantové jevy. … Docela zde stačí konstatování, že příslušná délka vlny bude příliš krátká na to, aby se do ní “schovala” a kvantově se tak projevovala už jen o malinko větší elementární částice, natož takový obr jako třeba molekula vody.”
Foxy, to nie je pravda. Napr. dvojštrbinové experimenty boli úspešne vykonané aj s omnoho ťažšími molekulami ako je molekula vody (fulerény a ich deriváty). Kvantové prechody boli pozorované aj pri mechanicky oscilujúcich nanodrôtoch.
Na hranici dvoch svetov: http://osel.cz/index.php?obsah=6&clanek=5052
Zaujímavý článok o kvantových javoch (entanglement) v živých organizmoch: http://phy.ntnu.edu.tw/~chchang/Notes10b/0611038.pdf
Medea says:
Súhlasím. Sieť našich fundamentálnych neodvoditeľných vier by mala byť úsporná 🙂
S.V.H.:
Přesně, je-li možné ze “sítě neodůvodněných věr” něco vyškrtnout, aniž by to snížilo konzistenci, korespondenci se smyslovými daty apod., je to vyškrtnout třeba.
Jinak ten rozpor mezi Kantovým učením a učením ŘKC je taková hezká třešnička na dortu. To mě ani nenapadlo zmínit. 🙂
Medeo, k tomu mému “- vědomí nemůže být statické, cosi neměnného a v nezměněné formě trvající “od počátku věků ku jejich konci”-“, to je otázka celkové definice vědomí a to bude asi ještě další dlouhohrající záležitost.
Statické vědomí, tvořené jediným všeobjímajícím bezbřehým pocitem, si umím představit jako jeho terminální stav (“nirvana?”) a ve svých někdejších divokých experimentech jsem se mu dost přiblížil. Bereš li “čisté vědomí” jako odhmotněné, pro věky věků neměnné cosi, pak je to pro mne sice úžasný myšlenkový konstrukt, ale nevidím, jak by mohl mít vztah ke světu, v němž je nám žíti.
K těm kvantovým jevům – ano, předeslal jsem (aspoň co si vzpomínám), že za specielních podmínek, jako supravodivost a případy magnetoresistance mohou ovlivňovat makrosvět, ale budou to velmi speciální případy.
Fuleren je prazvláštní struktura aje téměř jisté, že budou nalezeny i jiné podobné. Kvantové přechody v nanostrukturách v extrémních podmínkách (supernízké teploty) se už také zkoumají dlouho. Což o to, ovšem vždy se jedná o velmi speciální případy.
Ty tvé odkazy s radostí prostuduji, ale až jindy. Jsem teď po noční službě, hlavu ospale třeštivou po kvantech vypitého čaje a oči se mi klíží, takže dobrou noc, dobrý den, nehodící si prosím škrtni 🙂
“Fuleren je prazvláštní struktura a je téměř jisté, že budou nalezeny i jiné podobné. ”
Foxy, v tom dvojštrbinovom experimente nie je štruktúra fulerénu podstatná. Ide tam o to, že aj pomerne veľké molekuly môžu výrazne prejavovať vlnové vlastnosti. Teda Ty si ten “kvantový svet” odstrihol príliš nízko (molekula vody) 🙂
Foxy.
V okamžiku zániku vědomí však mizí i vědomí jeho zániku, takže ani o své vlastní smrti se nedovím (rozebral jsem již jinde).
A co jevy podvědomí nebo nevědomí – někdo hypnozu odsuzuje nebo jí nevěří ale lze třeba vyvolat zážitky z děttsví, traumatické zážitky, někteří lidé najednou začnou mluvit jiným jazykem po úrazu. Já si myslím, že jen na biologické úrovni mozku je mnoho skrytého, co nevíme a jaksi to vůči nám umřelo. Nevíme o tom, nevzpomínáme si na to, nepoznali bychom to
A přesto to lze vyvolat nebo se to objeví samo. Co když s epo smrti objeví něco o čem nevíme, nedovedeme si to představit se současným funkčním mozkem a naopak to co jsme věděli, naše egoistické já, naše ego, paměť, myšlení, atd zanikne, umře.