Z nebe se zjevuje Boží hněv proti každé
bezbožnosti a nepravosti lidí,
kteří svévolně potlačují pravdu.
Co se dá o Bohu poznat, je jim zřetelné,
neboť jim to Bůh odhalil.
Jeho neviditelné znaky – jeho věčnou moc
a božství – lze už od stvoření světa rozumem
postřehnout v jeho díle.
Nemají tedy výmluvu.
(Římanům 1:18-20)
Argumentu patrnosti Boha skrze složitost, komplexnost a krásu světa přikládá mnoho křesťanů velkou váhu. Objevuje se v několika verzích:
Bůh je patrný
– skrze krásu živé přírody
– skrze spolupráci v živé přírodě a účelnost v ní
– skrze lidské vlastnosti, jako schopnost milovat, inteligenci, city, a další
– skrze krásu neživé přírody (vodopády, krásné hory, modré nebe, hvězdné nebe, …)
Předně, argument z designu je argumentem z neznalosti. I za předpokladu, že bychom netušili, jaké je vysvětlení účelnosti přírody, její „krásy“, atd., pak použití Boha jako vysvětlovadla je podbíhání laťky. Namísto abychom přiznali, že nevíme, strkáme jako vysvětlení boha – přičemž z historie jasně vidíme, že soustavně během tisíců let poznáváme nové věci, které byly do doby jejich poznání neznámé a nevysvětlitelné, a příčiny které nacházíme, jsou naturální. Pokoušet se vysvětlovat „design“ světa bohem by znamenalo namlouvat si, že teď už poznání dosáhlo vrcholu, a co jsme nepoznali do teď, na to již asi nepřijdeme nikdy.
Udržovací Bůh
Častý je argument “udržovacím Bohem”. Bůh, který “udržuje svět v bytí”, který “drží prst na červeném tlačítku” a kdyby ho uvolnil, vše by bylo pryč. Zastánci této myšlenky argumentují: COKOLIV prokazuje existenci našeho boha. I obyčejný kámen u cesty tu je výhradně kvůli tomu, že On aktivně chce. To je ovšem argument kruhem: věřím, že Bůh stvořil svět a vše udržuje v chodu. Vidím, že svět existuje, a je v chodu, a to potvrzuje moji premisu. Podobně lze ovšem argumentovat pro existenci čehokoliv jiného, počínaje létajícím špagetovým monstrem, přes pantheon starověkých bohů, až po abstraktní pramen všeho bytí (věřím, že všechno vzešlo a všechno stojí skrze Létající špagetové monstrum; vše, co existuje, tedy ukazuje na existenci Létajícího špagetového monstra…).
Myšlenka udržovacího Boha má řadu dalších problémů. Takový Bůh by byl osobně odpovědný za všechny přírodní i jiné katastrofy, nemoci, atd., které se ve světě dějí. Uvažme třeba, jak terorista vyhodí do vzduchu letadlo – a Bůh mechanicky řídí všechny procesy ve výbušnině, osobně řídí vytváření smrtící tlakové vlny, sám slepě „trhá“ těla pasažérů na kusy… Slepě poslouchá ruku nacistického popravčího, naviguje molekuly otravných plynů v plynových komorách Osvětimi z otevřené propustě do dýchacích cest vězňů, a dále pak v jejich tělech řídí smrtící reakce… Absurdní.
Kromě toho, kde by ve světě řízeném takovým Bohem byl prostor pro svobodnou vůli? Odkud by se brala? Jsou snad (jak jsme už dříve ukázali, neexistující) lidské „duše“ jediné entity, na Bohu nezávislé? A nebo jsme jen Boží loutky, a On se baví tím, že část lidstva vede jak kašpárky do hříchu, a pak je „po zásluze“ trestá peklem, a druhou část řídí k pokání a víře, tedy „tak jak on chce“ (tak jak chce?! Chce přece i to, jak se chová ta první, hříšná skupina lidí!) a taktéž „po zásluze“ (vlastně pardon, NEZASLOUŽENĚ!!!) pak tuto druhou skupinu loutek odmění nebem?
Nevím, kdo by mohl na takového Boha věřit. Hádám, že zastáncům „udržovacího Boha“ tohle nějak nedochází. Vraťme se nyní zpět ke standardnímu argumentu z designu, či účelnosti ve světě.
Mrazivý, prázdný a pustý Vesmír
Ve skutečnosti to s designem světa vypadá dramaticky jinak, než si průměrný křesťan představuje. Křesťan se dívá na včeličky opylující barevné květiny, zurčící potůčky, nebe plné hvězd, a srdíčko se mu tetelí, jak v tom všem vidí svého Tvůrce. Jenže Vesmír není jen náš svět. Náš svět je mimořádně netypické a výjimečné místo. Vesmír, tedy dle křesťanů celé Stvoření, je z naprosto drtivé většiny – prázdný. Objemově je v naší galaxii pouhých 6,33*10^-22 % hmoty. V tom jsou zahrnuty veškeré hvězdy, planety, komety, mezihvězdný prach, černé díry, atd.
Tedy v naší galaxii tvoří z 99,999 999 999 999 999 999 999 367 % prázdno. Vakuum. Mezigalaktický prostor je pak ještě prázdnější, je v něm hmoty ještě méně. Jaký je toto signál designu?
I toto pranepatrné množství hmoty, tvořící doplněk do 100%, připadá z velké části na hvězdy. Většina hmoty ve Vesmíru je tvořena převážně horkou směsí dvou plynů ve skupenství plazmatu, tvořících hvězdy: vodíku a hélia. I většina hmoty tvořící planety jsou tyto jednoduché (vlastně nejjednodušší) plyny. „Zajímavější“, tedy pevné planety „Zemského“ typu tvoří odhadem jednu stotisícinu i z toho nepatrného množství hmoty, které ve Vesmíru je. Žel, i tyto pevné planety jsou v drtivé většině případů jen mrazivé nebo naopak přehřáté pusté kamenné koule. Naše Země je zatím jediná známá výjimka…
Ve Vesmíru panuje teplota v průměru pár stupňů nad absolutní nulou. Je v něm černočerná tma, rušená jen slabým svitem nepatrného zlomku hvězd, které jsou zrovna vidět (cca 6000 hvězd v našem koutě Vesmíru). Černočerná tma, a mrazivé nekonečné prázdno. To je „design“ naprosto drtivé (vlastně nepředstavitelně velké) většiny údajného Stvoření…
Jaké znaky designu či Tvůrčího záměru jeví Vesmír bez planety Země?
Design a Země
Vše, co nám na Zemi (a tedy vlastně v celém Vesmíru!) přijde zajímavé a budí zdání designu, je součástí biosféry Země – tedy uzoučké, pár set metrové slupky kolem Země, tvořící cca desetitisícinu jejího objemu. Zbytek (99,99%) je tvořen horninami a kovy, z velké části ve stavu magmatu. My všichni v této uzoučké slupce žijeme celé své životy, a proto celé nehostinné gigantické Universum okolo, bez markantů designu, nevnímáme – jenže ono existuje.
Představme si viditelný Vesmír jako naši Zeměkouli. Pak naše planeta by v tomto měřítku byla o něco větší, než atomové jádro (cca 1000x menší průměr a miliardkrát menší objem, než atom) – a biosféra by byla její tenoučká slupečka.
Jeví-li biosféra, tato tenoučká slupka v našem měřítku sub-atomárního zrníčka, znaky designu, je snad kvůli tomu logické usoudit, že celý Vesmír byl stvořen? Není spíš na místě se spíše ptát, zda náhodou není design biosféry jen zdánlivý, a není vysvětlitelný přírodními procesy? Zda se prostě na povrchu našeho subatomárního zrníčka nestalo NĚCO, poměrně výjimečného, čemu třeba ještě plně nerozumíme?
Evoluce
Zdánlivý design biosféry je ve skutečnosti velmi dobře vysvětlen už 150 let. Charles Darwin si plně uvědomil fakt evoluce, známý vědě už nějakou dobu, a přišel s teorií nesmírně efektivního motoru, který evoluci žene. Tato teorie, známá dnes jako evoluční teorie, se stala mimořádně silně potvrzenou, a stále se objevují nová další fakta, která evoluci hnané přírodním výběrem „hrají do karet“.
Už samotný Darwin ukázal, že přírodní výběr může vysvětlit vznik prakticky jakékoliv struktury, kterou nacházíme v živých organismech. Nic na tom nezměnil ani Michael Behe ani další zastánci „neredukovatelné komplexity“. Všichni byli usvědčeni z omylu: přírodní výběr MŮŽE bez problémů odpovídat i za ty struktury, kteří proponenti inteligentního designu označují za neredukovatelně komplexní.
To samozřejmě neznamená, že ačkoliv evoluci mohl hnát přírodní výběr, tak že ve skutečnosti za ní nestál a neřídil ji Bůh. Uvažme nyní Boha a evoluci řízenou přírodním výběrem jako dvě alternativní teorie patrného designu v přírodě (Zemské biosféře). Ukážu, proč má u mě ta druhá navrch.
1) přírodní výběr je nesmírně jednoduchý a přirozený mechanismus, vyžadující jen minimum jednoduchých předpokladů. Je to vysvětlení, kterak naprosto přirozeně z jednoduchosti mohla povstat nesmírná komplexita.
Naproti tomu, mohl být Bůh jednoduchý, je-li nekonečně inteligentní myslící bytostí, schopnou naprojektovat a z ničeho stvořit tak monstrózní věc, jako Vesmír? Je-li jednoduchý, jako např. elementární částice, pak nevysvětluje nic: jak může jednoduchá entita myslet? Jak v ní vůbec mohou být zakódovány stavy nekonečně složitého myšlení? Jak může být jednoduchá entita mocná, dokonce všemocná?
Je-li ovšem Bůh složitý (snad dokonce nekonečně složitý), pak vysvětlujeme existenci složitého a komplexního existencí něčeho ještě (daleko!) složitějšího.
Evoluce přírodním výběrem je vysvětlení, jak mohla složitost povstat z jednoduchosti. Vysvětlení Bohem je vysvětlení složitosti a komplexity z ještě mnohem větší složitosti a komplexity.
2) Máme-li teorii Boha, který použil ke stvoření metodu evoluce, je nutno klást velký otazník nad motivace takového Boha. Mohl udělat *beng* a mohlo být vše přesně jak chtěl; a místo toho použil miliardy let trvající metodu pokusů a omylů, do které musel neustále zasahovat aby ji tlačil tím směrem jak chtěl, totiž k člověku. Kvůli několika tisícům let, po které trvá doložená historie a kdy měl Bůh dle Bible vstupovat do života lidí použil miliardy let trvající proces, plný smrti, bolesti, trápení, masových vymírání, nemocí – čehož dědictví dodnes neseme, viz další bod.
3) Nikoliv ďábel, ale právě naše evoluční minulost pro nás představuje nesmírnou zátěž. Veškeré naše „špatné“ vlastnosti, počínaje agresivitou, sklonem k nevěře, ochotou vraždit, a to i genocidně, ochotou dělat špatné věci, když myslíme, že nás nikdo nevidí, přes anatomické komplikace, způsobující sklon k bolení zad a později zničenou páteř, kazivosti zubů, až po náchylnost k rakovině, Downův syndrom u dětí, atd. atd. – všechno toto je naše dědictví z evoluce. Pokud si Bůh opravdu zvolil evoluci jako metodu tvoření, asi si už nemohl vybrat hůř.
Věřící chtějí vidět Boha jako jediné smysluplné vysvětlení komplexity a účelnosti života na Zemi, a přitom jde o vysvětlení nejen nikoliv jediné existující, ale naopak jde o vysvětlení, které je v porovnání se svou naturalistickou alternativou velice neuspokojivé.
Vznik života
Problematika vzniku života se od evoluce jako takové liší v tom, že nemáme žádnou teorii vzniku života, která by dávala ověřitelné předpovědi. Máme ovšem hned několik teorií, které naznačují, jak mohla abiogeneze proběhnout – ovšem přijít na přesný scénář je z pochopitelných důvodů mimořádně obtížné, ne-li nemožné.
Věřící, kteří chtějí ukázat na nemožnost abiogeneze, většinou argumentují pošetilými a milionkrát vyvrácenými argumenty typu „tornáda, které se přežene nad vrakovištěm, a vytvoří letadlo“, atd. Jejich oblíbeným cílem je také sto let stará a dávno překonaná Oparinova teorie. Velmi správně podotýkají, že i nejjednodušší dnešní buňka je pořád příliš složitá (nesmírně složitá!) na to, aby ona sama nebo její genetický kód vznikly náhodou. Do omrzení počítají pravděpodobnost, že takový kód náhodou vznikne, a vítězoslavně docházejí k číslům 10^-100000 a pod., končíc posměchem nad pošetilostí naturalistů.
Ve skutečnosti ovšem žádná dnešní teorie abiogeneze nemluví o tom, že „náhodou“ vznikla první buňka. Dnešní teorie abiogeneze počítají se vznikem prvotního replikátoru. Prvotní replikátor je molekula RNA, která je sama sobě autokatalytickým enzymem. V prostředí s volnými bázemi pak taková molekula sama vytváří své kopie. Tyto molekuly byly v laboratoři sestaveny, a to (!) zjednodušováním RNA existujících živých organismů. Dnes jsou známy replikátory, mající pouhé stovky bází, přičemž spodní hranice může ležet ještě níž. To, že v redukčním prostředí, které na Zemi v době vzniku života vládlo, vznikají samovolně poměrně složité organické látky včetně aminokyselin, dokázal ve svém slavném pokusu Muller v 50. letech 20. století.
Replikátory podléhají (molekulární) evoluci. V laboratoři bylo demonstrováno, že jsou schopny si vytvořit a také si vytvářejí nové schopnosti – starým známým mechanismem přírodního výběru. Navíc, báze tvořící replikátor se k sobě neskládají „náhodně“, ale dle chemických i jiných zákonů, přičemž přežití různých méně stabilních mezičlánků mohou pomoct anorganické struktury typu jílové povrchy, nebo krystaly, což je dnes předmětem čilého výzkumu. Proto ani zde nelze uplatnit naivní výpočet pravděpodobnosti, založený na premise „všechny případy (uspořádání bází DNA) mají stejnou pravděpodobnost vzniku“.
Dnes už tedy víme o velice slibně vypadající (jakkoliv z velké části ještě neznámé) cestě, jak mohl vzniknout primitivní život (jediná a poměrně malá sebereplikující se molekula) z neživota, a s vysokou pravděpodobností víme, že tato jediná molekula mohla spustit explozi evoluční diverzifikace a nárůstu komplexity, kterou dnes pozorujeme.
Vysvětlení Tvůrčím aktem Boha má stejné neduhy, o kterých jsem tu už psal. Zatímco naturalistické vysvětlení ukazuje cestu, kterou mohla nesmírně elegantně vzejít komplexita z jednoduchosti, a zdánlivá účelnost z chaosu a neúčelnosti, vysvětlení Bohem „řeší“ problém existující komplexity spekulací o „ještě mnohem větší komplexitě“, „nekonečné inteligenci“, atd.
Dále je i zde problém s Boží motivací. Proč by měl Bůh jen stvořit život, a dál do něj nijak zvlášť nezasahovat? (jak víme ze zřejmých slepých uliček evoluce, reliktních neúčelných struktur, evoluční zátěže, kterou všichni neseme, pozůstatků virů v naší DNA, atd.) Takové jednání by bylo pochopitelné u nějakého mimozemského UFOnského vědce, který se rozhodl udělat pokus, a „podívat se“ co se bude dít – ale nikoliv u absolutní a nekonečně inteligentní bytosti. Proč Bůh nestvořil život tak, jak je to poměrně logicky popsáno v Bibli – totiž tak, jak ho chtěl? Najednou? Pokud nechal vývoj života opravdu „náhodě“, pak neměl logicky žádnou záruku, že vývoj dospěje k inteligentním bytostem, jako člověk (a tím méně k bytostem, které mají PODOBU jako člověk). Pokud vše zpoza kulis řídí, pak jsme opět u udržovacího Boha, se všemi problémy, které to nese, viz výše.
Přírodní zákony
Jak vysvětluje Laurence Krauss ve své knize „Universe from Nothing“, současná fyzika je plně v souladu s teorií vzniku Vesmíru z prvotního nesmírně jednoduchého, nekonečného prostoročasu, ovládaného těmi nejjednoduššími (protože velice symetrickými) fyzikálními zákony. Jeho výklad je však příliš složitý na to, abych jej zde mohl, byť jen stručně, reprodukovat. Proto uvedu mnohem jednodušší argument, který může vysvětlit existenci fyzikálních zákonů, umožňujících vznik života. Stačí nám předpokládat jediný nekonečný Vesmír (a vše napovídá tomu, že náš Vesmír opravdu JE nekonečný), ve kterém se na velkých měřítkách mění fyzikální konstanty a zákony, které současná fyzika povoluje, aby měly jiný tvar, nebo v případě konstant aby nabývaly jiných hodnot.
V nekonečném Vesmíru triviálně platí, že COKOLIV co má nenulovou pravděpodobnost s JISTOTOU nastane. To současně řeší i případnou jakkoliv vysokou nepravděpodobnost vzniku života.
Opět platí, že předpoklad existence nekonečného, věčného, a velmi jednoduchého (vlastně až na kvantové fluktuace prázdného) prostočasu je mnohem jednodušší a elegantnější, než přepoklad existence taktéž nekonečného, ovšem naopak nekonečně složitého a nekonečně inteligentního věčného Boha.
Závěr
1) Argument z designu je argumentem z neznalosti. Je to argument bohem mezer. Je známým a typickým příkladem logicky chybného argumentu (logical fallacy)
2) Bez ohledu na to, Vesmír v naprosto drtivé většině vůbec nevypadá designovaně. Naopak, jde o nesmírně pusté, prakticky prázdné a mrazivé místo, se stopovým množstvím těch nejjednodušších látek.
3) Jediná nám známá část Vesmíru, která budí zdání designu, je povrch planety Země – kde shodou okolností všichni žijeme, a proto žijeme ve falešném dojmu, že zdání designu budí „prakticky vše“.
4) Design biosféry je jen zdánlivý, což ukazují nesčetné nedokonalosti i naprosté „zpatlaniny“ v „návrhu“ živých organismů, čehož důsledky si v sobě v neposlední řadě neseme my, lidé.
5) Zdánlivý design živé přírody je schopna nesmírně elegantně vysvětlit teorie evoluce
6) Teorie evoluce vysvětluje velmi přirozeně zdánlivý design a komplexitu živé přírody z jednoduchého a více méně chaotického počátečního stavu.
7) Konkureční teorie stvoření Bohem vysvětluje komplexitu živé přírody předpokladem existence ještě mnohem (vlastně nekonečně!) komplexnějšího Boha.
8 ) Dnešní věda nabízí i poměrně elegantní, byť zdaleka ne do hloubky propracovaný scénář, jak mohl vzniknout zárodek života (sebereplikující se molekula) z neživého. Toto vysvětlení má opět zásadní náskok v eleganci oproti vysvětlení složitosti předpokladem existence (nekonečně) větší složitosti (Boha).
9) I existenci přírodních zákonů, umožňujících vznik života, lze vysvětlit jednodušeji a elegantněji bez Boha, než s Bohem.
Tím považuji argument z designu za vyvrácený.
Myslím, že se v tom zbytečně plácáte. Morálka vychází z předpokladu, že život je lepší než smrt, radost je lepší než bolest, zdraví je lepší než nemoc apod. A to, co je morální nebo nemorální prostě závisí na dané situaci, ve které se ocitneme.
Snažit se o vědecký a sociální pokrok? Přispěje nějak životu naší společnosti? Ano. Jsou zde rizika v podobě atomových bomb, koncentráků, klimatických změn? Ano. Má cenu se o něj i přesto snažit? Hm… řekl bych, že ano, má.
Morálka se vždycky týká lidského blahobytu, ať jde o jednotlivce nebo společnost. Dobré je to, co lidskému blahobytu může přispět, špatné je to, co lidský blahobyt umenšuje. Nic víc bych za tím nehledal.
Myslím, že se v tom zbytečně plácáte.
Mluv konkrétně.
K úvaze:
Dostane se vám informace, že vědci v relativně krátké době několika desítek let objeví technologii, která každému umožní relativně jednoduše zničit veškerý život.
Podporovali byste i nadále pokrok a vědu? Je skutečně natolik nepravděpodobné, že taková technologie může existovat?
martiXXX says:
A říkám něco jiného??????????????? Snad bych měl dodat, že tím myslím “lidská subjektivní realita” aby to snad bylo každému jasné
S.V.H.:
Aha, v tom případě bych opravdu doporučoval to tam skutečně dodávat – pokud používáte pojmy v jiném než obecně používaném smyslu (třeba termínem realita nemyslíte realitu ale nějakou “lidskou subjektivní realitu”) a neavizujete a nezdůvodníte to, tak je to dosti matoucí (alespoň pro mě).
Možná by takto stálo za to přistupovat k diskusi jako takové. Já osobně (a možná v tom nebudu sám) považuji mnohé Vaše komentáře zde vesměs za (s prominutím) bláboly. Třeba to ale nejsou bláboly, ale jen neschopnost se vyjádřit a použít adekvátní termíny.
Slávek: Krakatit
slavek says:
K úvaze:
Dostane se vám informace, že vědci v relativně krátké době několika desítek let objeví technologii, která každému umožní relativně jednoduše zničit veškerý život.
Podporovali byste i nadále pokrok a vědu? Je skutečně natolik nepravděpodobné, že taková technologie může existovat?
S.V.H.:
Tuším, že k podobnému tématu kdysi psal v Ikárii sérii článků “Zakázané technologie” Ondřej Neff. Vymyslel vždy nějakou novou technologii (nebo rozvinul stávající), která by v budoucnu mohla být z nějakého (morálního, mocenského, bezpečnostního apod.) důvodu zakázána.
K otázce: Pokud je ta technologie tak jednoduchá (co do potřebných znalostí, prostředků atd.), že jí může použít opravdu téměř každý, pak je nějaké omezení pokroku a vědy stejně k ničemu – tak jako tak na ní někdo dříve nebo později kápne. A jelikož na ní ještě nikdo nekápl, domnívám se, že není příliš pravděpodobné, že by mohla existovat.
Lukáš: “Morálka se vždycky týká lidského blahobytu, ať jde o jednotlivce nebo společnost. Dobré je to, co lidskému blahobytu může přispět, špatné je to, co lidský blahobyt umenšuje. Nic víc bych za tím nehledal.”
No, “blahobyt” môže mať rôzne podoby. Viem si predstaviť ľudí ako blahobytné hlúpe prasiatka, oddávajúce sa telesným pôžitkom, hlúpym televíznym programom a hlúpym videohrám. Bolo by žiadúce, aby väčšina ľudstva žila, do konca vekov, v takomto blahobyte? Ľudstvo stagnujúce na istej dosiahnutej úrovni, kde väčšinu ľudí tvoria hlúpe pôžitkárské zvieratá a menšina nerobí nič iné, len tento stav udržiava – to radšej jeden veľký asteroid! 😀
Ja si na človeku cením rozum, teda budúce “blahobytné” ľudstvo, si predstavujem ako spoločenstvo inteligentných bytostí, ktoré majú radosť s používania rozumu. Individuálna radosť s rozumu sebazdokonaľovanie a kolektívna snaha o vytvorenie dokonalejšieho rozumného človeka. Ako transhumanistka, chápem človeka ako materiál, pre vytvorenie dokonalejších rozumných bytostí a budúci cieľ ľudstva vidím ako vytvorenie noosféry. (Samozrejme, noosféra bude mať svoje vlastné nepredstaviteľné ciele :))
“Blahobyt” môže mať rôzne formy. Človek môže byť “blahobytný” ako hlúpe zviera, ale aj ako inteligentná bytosť.
Keby to bolo v mojej moci, tak zo snahy o vedecký a sociálny pokrok, urobím ústavnú povinnosť 🙂
Medea: Keby to bolo v mojej moci, tak zo snahy o vedecký a sociálny pokrok, urobím ústavnú povinnosť
Souhlas. Tohle bych podepsal. 🙂
Medea: Keby to bolo v mojej moci, tak zo snahy o vedecký a sociálny pokrok, urobím ústavnú povinnosť
protestant:
Já bych se bál že by slovo pokrok mohl vysvětlovat každý jinak. Někdo by tvrdil, že Vítězný únor byl nutný pro sociální pokrok, jiný by tvrdil že pokusy na vězních v koncentračních táborech byly nutné z důvodu vědeckého pokroku… Je to dvousečné.
Medea, Fyzik:
Pouze stručně, abychom si dobře rozumněli. Za blud považuji hlásání pokroku, ne individuální snahy o zlepšení sebe sama i světa okolo sebe. Považuji ostatně křesťanství vedle judaismu za jediné náboženství, které má tento aktivní, nespekulativní přístup v sobě imanentně přítomný.
Bludem ovšem je hlásat, že svět se pohybuje kupředu a zpátky ni krok. Nepohybuje. Bludem je taktéž hlásat, že veškeré problémy člověka a lidstva světodějně vyřeší elektrifikace + zespolečenštění výrobních prostředků nebo něco podobného. Nevyřeší.
Váš transhumanismus mi je medeo sice velmi sympatický, ale považuji jej za neskonale naivní. Mozek si totiž namíto Boha dáte na piedestal možná Vy a další nevýrazná menšina Vašich bližních (a ještě i to bych považoval za sporné – nezdá se mi třeba ve Vašem případě – a tento dojem mi odpuste, že byste nebyla v pokušení používat své vzdělání a inteligenci v podstatě jako klacek, kterým mydlíte po hlavě ty, kteří s Vámi nesouhlasí).
Je ovšem třeba realisticky počítat s tím, že zbytek si dá na ten piedestal dílem trávicí a dílem pohlavní orgány a pokud budete tvrdošíjně trvat na tom svém mozku, tak Vás pověsí 🙂
Kardinál Duka má své facebookové stránky. V zemědělské universitě v Praze řekl, že v Pána Boha nevěří, protože ví, že existuje. A tak jsem mu napsal dotaz a už mně odpověděl:
Dobrý den. Pane kardinále, při rozhovoru v zemědělské universitě v Praze jste řekl, že v Pána Boha nevěříte, protože víte, že je. Mohu se otázat, na základě jakých skutečností jste se o jeho existenci přesvědčil? Např. prof. Halíkovi, jak píše v jedné své knize, se při meditaci v hinduistickém chrámu v Nagasaki zjevil Ježíš. Sice pan prof. neuvedl, o čem si popovídali, ale to je jistě důležitý poznatek. Přesto pan prof., jak nadále píše, má ve víře stálé pochybnosti. Proč ale (jen) věří, když Ježíše viděl? Vy jste také někdy někde, u kafe(?), hodil s Pánem Bohem či s Ježíšem řeč, že víte že existuje?
Dominik Duka Vážený pane, pochybnosti a jakýsi vnitřní neklid patří k lidské přirozenosti. Jako takové dosvědčují upřímnost hledání (to platí nejenom o hledání víry). Na knihy pana prof. Halíka se musíte zeptat jejich autora, pan kardinál je zná, jednotlivostmi v nich uvedenými se ale do hloubky nezabýval.
A tak jsem se zeptal znovu:
Dobrý den. No dobře, vynechme prof. Halíka. Vy, pane kardinále, jste se někdy někde s Pánem Bohem setkal, či jak jinak jste si ověřil jeho existenci když víte, že existuje?
Je ovšem třeba realisticky počítat s tím, že zbytek si dá na ten piedestal dílem trávicí a dílem pohlavní orgány a pokud budete tvrdošíjně trvat na tom svém mozku, tak Vás pověsí 🙂
No, vzhledem k tomu, že celá církev to už udělala někdy v době, kdy křesťanství adoptovala Byzanc, tak si myslím, že pokud vyměníme tu část lidí, která byla fanaticky věŕící, a nahradíme ji lidmi, kteří volí rozum a pokrok, můžeme jen získat.
Mimochodem, jakožto věřící nemůžeš být realista. A jestli jsi v jiných ohledechh realista, nejsi dostatečně důsledný.
slavek says:
November 25, 2013 at 9:41 am
K úvaze:
Dostane se vám informace, že vědci v relativně krátké době několika desítek let objeví technologii, která každému umožní relativně jednoduše zničit veškerý život.
Podporovali byste i nadále pokrok a vědu? Je skutečně natolik nepravděpodobné, že taková technologie může existovat?
Jarda:
Jo, něčeho podobného se bojí i tradiční katolíci. A proto by rádi společnost zakonzervovali někde v 19. stol.
Colombo says:
November 25, 2013 at 9:06 am
Myslím, že se v tom zbytečně plácáte.
Mluv konkrétně.
Jarda:
Myslím, že je konkrétní dostatečně.
colombo:
Celá církev jsou ovšem všichni členové, kteří ji tvoří, do posledního světce, do posledního misionáře, do posledního svatého, který se rozdělí s žebrákem o svůj vojenský plášť, do poslední milosrdné sestry. Ti totiž všichni, živí i pro tento svět mrtví, tvoří církev. To je potom z Vaší strany silné tvrzení.
Opět nemáte pravdu. Víra je naopak velmi praktická a trvalá přítomnost náboženství v lidských společnostech (např. podle významného psychologa, jednoho ze zakladatelů empirické psychologie W. Jamese, ale nejenom jeho) dokazuje, že bylo vždy lidem užitečné a pomáhalo jim žít a jednat ve spletitém světě.
Peter: “Je ovšem třeba realisticky počítat s tím, že zbytek si dá na ten piedestal dílem trávicí a dílem pohlavní orgány a pokud budete tvrdošíjně trvat na tom svém mozku, tak Vás pověsí”
Colombo: “No, vzhledem k tomu, že celá církev to už udělala někdy v době, kdy křesťanství adoptovala Byzanc, tak si myslím, že pokud vyměníme tu část lidí, která byla fanaticky věŕící, a nahradíme ji lidmi, kteří volí rozum a pokrok, můžeme jen získat.”
Samotné kresťanstvo, je príkladom silnej a úspešnej (z dlhodobého hľadiska) ideológie, ktorá nekladie na piedestál tráviace a pohlavné orgány. Okrem kresťanstva, úlohu mocnej, dejiny formujúcej sily, ktorá odmieta kult tráviacich a pohlavných orgánov 🙂 zohrali aj konfuciánstvo a budhizmus. Čínska spoločnosť bola viac než 2000 rokov výrazne formovaná konfuciánstvom, ale aj budhizmom. Japonskej spoločnosti dali výrazný charakter konfuciánstvo a zenový budhizmus. Aj v antickej spoločnosti existovali filozofie alebo ideológie, ktoré uctievali rozum, a telesnosť chceli podriadiť rozumu – pythagoreizmus, platonizmus, stoicizmus, ale nestali sa štátnymi ideológiami ako kresťanstvo alebo konfuciánstvo. I keď niekoľko cisárov ich vyznávalo, napr. známy “filozof na tróne”, stoický cisár Markus Aurelius. (Inak modifikovaný platonizmus výrazne formoval kresťanskú teológiu.)
Nevidím dôvod, prečo by sa nemohla sformovať vplyvná eticko-filozofická škola, uctievajúca rozum, ktorá by dejinám dala ten správny smer 🙂
Samozrejme, týmto nechcem uvaliť kliatbu na tráviace a pohlavné orgány, človek má svoje prirodzené biologické potreby, len ich chcem zasadiť do kontextu Maslowovej pyramídy a pokroku 😉
Podle mě zde mícháme dvě různé věci:
1) je náboženství společnosti prospěšné?
2) je předmět náboženství pravdivý?
Podle mého názoru neplatí ani jedno, a navíc i kdyby byla pravdivá (1), tak to neimplikuje (2).
Colombo: “No, vzhledem k tomu, že celá církev to už udělala někdy v době, kdy křesťanství adoptovala Byzanc”
Kresťanstvo prijala celá Rímska ríša, najprv ako emancipované a cisárom podporované náboženstvo (cisár Konstantin, Milánsky edikt, rok 313) a neskôr ako jediné dovolené štátne náboženstvo (edikty cisára Theodosia z rokov 380-392).
Po smrti Theodosia, v roku 395, sa Rímska ríša definitívne rozdelila na dve časti – Západnú a Východnú. Dnes hovoríme Východorímskej ríši Byzantská, ale pre jej obyvateľov nebola táto ríša “Byzantská”, ani “Východorímska”, ale jednoducho “Rímska” a byzantskí cisári sa považovali za rísmkych cisárov. Jeden z nich, cisár Justinián (vládol 527-565), sa veľkosťou svojej ríše najviac priblížil k starej Rímskej ríši, i keď týmto, a okrem toho aj ďalšími megalomanskými projektami, svoj štát ekonomicky úplne vyčerpal 🙂
Medea: dyť já to všecko vím
S těmi trávícími a pohlavními orgány to byla narážka na bohatství, obžerství, děcka; v pozdější době i zneužívání děcek atp. co všechno dělali církevní představitelé.