Opravdu si netroufám odhadovat, kolik je mezi věřícími lidí, kteří odmítají evoluční teorii (neodarwinistickou syntézu). Na to je má osobní zkušenost s nimi příliš anekdotická a zkušenosti z diskusí na internetu jsou příliš zatíženy výběrovým efektem. Zkusím ale odhadnout, kolik je mezi „popírači“ evoluční teorie věřících: (téměř) všichni. Respektive jsem se ještě nesetkal s člověkem, který by odmítal evoluční teorii a zároveň nebyl věřící. Z toho plyne poměrně jasný závěr: odmítání evoluční teorie je způsobeno náboženským přesvědčením. Na druhou stranu mnozí věřící s evoluční teorií problém nemají, takže její odmítání nebude v náboženském přesvědčení spočívat výhradně.
Je zajímavé, že žádná jiná vědecká teorie se netěší takovému „odporu“, navíc ještě z tak jasně vymezeného okruhu osob. I když jsou znalosti široké veřejnosti o teorii relativity nebo kvantové mechanice obdobně kusé (mírně řečeno) jako v případě evoluční teorie, nemá většina lidí problém s jejich přijetím (respektive nemá problém s přijetím názoru, že dané problematice vědecká obec rozumí lépe a má patrně pravdu). Proč je zrovna evoluční teorie v tomto výjimkou a je vnímána tak kontroverzně? Tradiční námitkou je třeba „nechápu, jak se mohlo to a to (třeba to stále skloňované oko) postupně vyvinout“. V pořádku, mnozí lidé stejně tak nechápou jak to, že se s rostoucí rychlostí pohybu zpomaluje čas. Teorii relativity ovšem z tohoto důvodu málokdo zpochybňuje – proč je to právě s evoluční teorií jinak?
Nechci se zde zabývat případy odmítání i jiných vědeckých poznatků, případně vědeckého poznání jako takového. I takoví lidé pochopitelně existují (většinou z řad náboženských fundamentalistů), ale jejich počet je zejména v Evropě (a zejména v ČR) dle mého soudu zcela zanedbatelný. Evoluční teorie je zvláštní v tom, že jí odmítají nejen náboženští fundamentalisté, ale i někteří příslušníci „hlavního proudu“ věřících. A jim bych rád věnovat tento příspěvek.
Pokusil jsem se charakterizovat potenciální důvody, které by mohly věřícího vést k odmítání evoluční teorie. Jelikož nevěřící (alespoň dle mých zkušeností) evoluční teorii nepopírají, je třeba tyto důvody hledat zejména tam, kde by evoluční teorie mohla být v rozporu s náboženskou vírou. Dále uvádím osm důvodů, které se mi podařilo identifikovat, ať už na základě literatury, diskusí či prosté úvahy. Všech osm ovšem postupně odmítám, jakožto neuspokojivé, případně pouze navenek deklarované, a na závěr se pokouším o spekulaci hledající důvod skutečný.
1) Rozpory se Svatými texty
Prvním a nejočividnějším důvodem může být rozpor evoluční teorie se Svatými texty, kupříkladu s Biblí. Tyto rozpory jsou zcela očividné, ovšem pouze v případě, že bereme Bibli doslova. Ale v tom případě se Bible dostává do rozporu i s dalšími vědeckými poznatky – se vznikem a vývojem Vesmíru nebo Sluneční soustavy, s heliocentrismem, paleontologií atd. Proč tedy věřící se stejnou vervou nezpochybňují i kosmologii nebo heliocentrický model Sluneční soustavy? Protože až takhle doslova bere Bibli málokdo – většina věřících nemá problém chápat biblické stvoření světa jako metaforu nebo alegorii, jako hymnus oslavující tvůrčí schopnosti Boha. Podobně lze jako alegorii brát vyhnání z ráje, potopu, dobývání Kanaanu, panenské početí atd. Dají-li se biblické pasáže takto reinterpretovat ve vztahu k heliocentrismu nebo vzniku a vývoji Sluneční soustavy (nemluvě o společenských normách nebo morálních zásadách), proč by měl být problém s evoluční teorií?
2) Stvořitel
Věřící prezentují svého Boha jako tvůrce světa, života i člověka. Evoluční teorie ovšem tvrdí, že se člověk postupně vyvinul z „nečlověka“ tedy z nějakého „zvířecího“ předka. Ve vzniku vesmíru i života má zatím věda stále mnoho neznámých, a proto je tam možné Boha (prozatím) celkem snadno schovat (ať již jako deistického původního hybatele nebo trochu akčnějšího původce života). To ovšem evoluční teorie neřeší – ta vysvětluje (pochopitelně mimo jiné) vznik člověka. Ale ani zde bych neviděl velký problém – Bůh jednoduše zvolil jako způsob tvorby evoluci. Většina věřících navíc tvrdí, že člověka od ostatního tvorstva odlišuje nesmrtelná duše. A tu pochopitelně přímo tvoří Bůh (obdobně se vyjádřil i Jan Pavel II. ve svém dopise Papežské akademii věd z roku 1996 – člověk jakožto „tělo“ vznikl evolučními mechanismy, ale jeho nesmrtelnou duši stvořil Bůh). Bůh tedy mohl zažehnout Velký třesk přesně tím způsobem, aby to celé dospělo až ke člověku (případně do celého procesu ještě tu a tam zasáhnout, viz bod 5) a tomu následně stvořit jeho duši. Konflikt s evoluční teorií tedy opět žádný.
3) Výjimečné postavení člověka
Z pohledu věřícího je člověk v živočišné říši zcela výjimečný, je vrcholem celého stvoření. Narozdíl ode všeho ostatního byl prostě stvořen k obrazu Božímu. Evoluční teorie ovšem člověka vidí jako drobnou „větvičku“ v obrovském stromě života. Každá přeživší větvička je sice jiná, ale žádná není „lepší“ ani „horší“ než ostatní – všechny obstály v evolučním soutěžení (člověka můžeme z evolučního pohledu považovat nanejvýš za úspěšného, ale v tom není rozhodně sám). Se všemi je člověk nějakým způsobem příbuzný – s některými méně, s jinými více (jediné procento rozdílnosti DNA člověka a šimpanze je všeobecně známé). Ani zde se mi ale rozpor nezdá nijak dramatický – důležité a výjimečné je to, co za důležité a výjimečné považuje Bůh. Má-li člověk narozdíl od ostatní živé přírody nesmrtelnou duši (viz předchozí bod 2), tak bezesporu unikátní je.
4) Smrt v Božím plánu
Poměrně zvláštním důvodem pro odmítání evoluční teorie (neodarwinistického paradigmatu) je role smrti v celém procesu. V přírodním výběru je smrt tím, co selektuje úspěšné a neúspěšné jedince. Pokud by byla evoluce Božím nástrojem pro stvoření organismů, musela by být smrt (a z ní plynoucí utrpení) součástí celého Božího plánu. S tím mají někteří věřící problém a hledají pro svého dobrého Boha jakési „alibi“, aby ho vyvázali z odpovědnosti za smrt a utrpení (např. že smrt vstoupila do světa až s prvotním hříchem, „pokažením“ stvoření). Smrt je ovšem zcela nepopiratelnou součástí tohoto světa, takže buď byla od začátku součástí Božího plánu (ať už Bůh tvoří pomocí evoluce nebo jinak), nebo se Bohu do jeho stvoření nějak propašovala (opět ať už tvořil evolucí nebo v šesti dnech). Je to prostě prašť jako uhoď (i když tradiční křesťanská verze má tu přidanou hodnotu, že kromě ospravedlnění Boha ještě celou vinu za smrt svaluje na člověka, což je asi hlavní účel).
5) Cíl stvoření
Již v bodě 3 bylo řečeno, že podle většiny věřících je člověk vyvrcholením celého stvoření, že k němu stvoření směřovalo. Evoluce přírodním výběrem je ovšem proces zcela slepý bez konkrétního cíle a směru. Kdyby před cca 65 miliony lety nezasáhl Zemi asteroid způsobivší vyhynutí dinosaurů, člověk by možná vůbec nevznikl (ale třeba by zde dnes nad evoluční teorií hloubali inteligentní potomci dinosaurů), nemluvě o dalších milionech drobných událostí, které měly na evoluční vývoj vliv. Tento důvod odmítání evoluční teorie je dle mého soudu opět zcela neuspokojivý – Bůh ve své vševědoucnosti přece dobře ví, kam evoluce povede (proto jí na začátku nastartoval tak, jak jí nastartoval, že?), případně není problém tu a tam zasáhnout a vývoji požadovaným směrem pomoci (nemusí to být nutně tak spektakulární zásah jako zmíněný asteroid).
6) Budoucí vývoj
Evoluce je stále pracující proces (pokud jsou splněny podmínky pro její fungování), a proto jsou všechny současné formy života včetně člověka vlastně jen přechodným stavem. Všichni jsme přechodovými články mezi našimi předky a potomky. Každý druh se může v budoucnosti vyvinout k nepoznání, rozvětvit se v několik různých druhů nebo se třeba dokonale přizpůsobit podmínkám a příliš se neměnit. Anebo vyhynout. Vše záleží zejména na měnících se podmínkách prostředí (do kterých pochopitelně patří i ostatní druhy). Věřící ale člověka pokládají za vrchol stvoření – jak by se z něj tedy mohlo vyvinout něco „vrcholnějšího“, případně naopak „méně vrcholného“? Jak by mohl být člověk vytlačen něčím jiným? Zde je na místě se ptát, proč mají věřící problém s evoluční teorií, když možný konec lidského druhu předpokládají i jiné vědní obory – například budoucí vývoj Slunce přes rudého obra až k bílému trpaslíku neumožní přetrvání života na Zemi. Ještě jsem se nesetkal s tím, že by někdo zpochybňoval vývojový cyklus Slunce nebo kosmologii konce vesmíru. Jestli věřící předpokládají příchod Božího království (nebo jiné verze) před kolapsem Slunce, není problém ho předpokládat i před nějakými výraznými evolučními změnami člověka. Případně lze člověka považovat za již „dokonale přizpůsobeného“, který díky svým technologiím odolá všem budoucím adaptačním tlakům.
7) Důkazy
Alespoň pro úplnost zmíním další možný důvod pro odmítání evoluční teorie, a to důkazy proti ní, případně neprůkaznost důkazů v její prospěch. Asi nejskloňovanějším důkazem pro stvoření je „argument from design“ (teleologický argument), tedy tvrzení, že v samotné složitosti světa a přírody je zjevný design ukazující na inteligentního stvořitele. A je pravdou, že když zcela neinformovanému člověku předložíte verzi „stvoření“ versus verze „evoluce“ pro vznik jednotlivých druhů, patrně se intuitivně přikloní ke stvoření. Když ale budete přidávat další a další důkazy a vysvětlení, s největší pravděpodobností se postupně naopak přikloní k evoluční teorii (není-li zatížen náboženskými předsudky). Důkazy pro evoluční teorii jsou naprosto zdrcující – tvrdit cokoliv jiného vyžaduje buď jejich neznalost, nebo vědomé popírání. Ač se věřící „důkazy“ často zaklínají jakožto důvodem odmítání evoluce, považuji to pouze za pokus o zpětnou racionalizaci jejich postoje. Pěkně to ilustruje odmítání evoluční teorie i v případě její neznalosti – „sestavení knihy výbuchem v tiskárně“, „proč jsou zde ještě opice, když se z opice vyvinul člověk“ nebo „kde jsou krokodýlokachny“ jsou sice extrémní případy, ale mohou demonstrovat evidentní neznalost evolučního procesu. To by nebylo nic zvláštního – obecné povědomí o teorii relativity nebo kvantové mechanice bude nejspíš podobně zkreslené. Málokdo ale tyto teorie odmítá.
8 ) Morální důsledky
Poněkud obskurním, i když překvapivě rozšířeným, důvodem jsou morální důsledky, které z evoluční teorie (konkrétně z neodarwinismu) údajně plynou. Nebudu se těmito domnělými důsledky zaobírat, z hlediska pravdivosti evoluční teorie je to zcela irelevantní. Jakoby morální důsledky nějaké vědecké teorie měly vliv na její pravdivost.
Jak je vidět, nepodařilo se mi identifikovat jediný zásadní rozpor mezi evoluční teorií a vírou v Boha. Pomineme-li náboženské fundamentalisty, kteří své Svaté knihy berou doslova, je dle mého soudu náboženská víra s neodarwinistickou evolucí bez potíží slučitelná (i kdyby to mělo být formou teistické evoluce nebo něčeho podobného). Proč tedy mnozí věřící evoluční teorii odmítají?
Zde se dostávám na pole spekulací, ale pokusím se formulovat určitou hypotézu. Věřící považují evoluční teorii za neslučitelnou s vírou v Boha, protože jim jednoduše někdo řekl, že je s vírou v Boha neslučitelná. Nějaká autorita (rodiče, duchovní apod.) tento názor zastává, a proto ho přebírá i příslušná osoba. (Tato hypotéza by mohla být testovatelná například zjišťováním rozvrstvení názoru na evoluční teorii mezi věřícími. Podle ní by se dalo očekávat, že názor na evoluční teorii bude uvnitř nějakým způsobem vymezených náboženských skupin poměrně homogenní, kdežto mezi těmito skupinami by mohl být rozdílný.)
Zde definovaná hypotéza možná nemusí vypadat vůči věřícím, kteří odmítají evoluční teorii, zrovna lichotivě (k žádné lepší jsem ale nedospěl). Vlastně to znamená, že se nad daným problémem pořádně nezamysleli. A to by mělo být právě cílem tohoto příspěvku. Aby každý, kdo odmítá evoluční teorii, zkusil zanalyzovat, v čem je podle něj evoluční teorie v rozporu s jeho vírou v Boha (což mimo jiné také znamená zjistit, co to evoluční teorie – neodarwinistická syntéza vlastně je a jak funguje, a předejít tak otázkám „jak se mohlo oko vyvinout náhodou?“ apod. – viz bod 7). Je to některý ze zde uvedených důvodů (co potom mé námitky na ně?) nebo nějaký úplně jiný, na který jsem nepřišel?
— S.V.H
Skeptik says:
May 21, 2013 at 10:56 am
Doporučuji film “Bůh před soudem” – tam jeden žid popisuje jakou měl svobodnou volbu:
SSáci odváželi jeho 3 děti neznámo kam – SSák mu dal vybrat: můžeš si vybrat jedno dítě co si vezmeš sebou (on směřoval do koncentráku – to ovšem nevěděl). To je svobodná vůle? Takhle extrémně se to většinou často neděje ale v méně extrémních podmínkách je to běžné.
protestant:
Ten film je skutečně vynikající. Ale i v tak extremní situaci má člověk ten prostor mezi okolnostmi a svojí reakcí jak ukazuje Stephen Covey ve své knize 7 návyků skutečně efektivních lidí na příběhu Viktora Frankla.
Papež se přiznal: Při modlitbě si občas zdřímnu, On to chápe
Papeži Františkovi se stává, že ho při nešporách − večerní modlitbě − občas přemůže únava po namáhavém dni a na chvíli si zdřímne. Podle britského listu The Daily Mail to přiznal v nedělní promluvě k pobaveným věřícím na náměstí svatého Petra.
„Myslím, že On to chápe,“ podotkl pontifex za bouřlivého smíchu přítomných.
bílej kabát:
….když se kecaj blbosti, tak spim.
bílej kabát:
….když se kecaj blbosti, tak spim.
Slávek:
Ano, tady je pěkně vidět ten vzájemný osobní vztah křesťanů a Boha. Netvrdil tady někdo, že modlitba je “rozhovor s Bohem?”
https://www.facebook.com/photo.php?fbid=521965171172009
Pěkně prosím, i já se hlásím k těm, podle kterých člověk nemá svobodnou vůli, a je tedy v podstatě automat.
V podstatě automat = nikoliv jako dnešní automaty, ale mnohařádově složitější a komplikovanější, nesmírně komplexnější, a fungující na jiných principech. Ale to základní je opravdu “jako automat”:
1) člověk vnímá své okolí smysly
2) v mozku si průběžně udržuje a aktualizuje model okolního světa
3) jeho mozek je schopen odhadovat, simulovat, jak se budou jednotlivé objekty v okolním světě pravděpodobně chovat
4) a to v závislosti i na akcích toho pozorovatele
5) sebeuvědomění znamená právě to, že mozek pozorovatele chápe pozorovatele samotného jako součást celého modelu, a zahrnuje ho do výpočtu
6) mozek pak průběžně “počítá” optimální strategii, jak jednat, aby byly co nejlépe uspokojeny jeho city a pocity.
Zastánci svobodné vůle, řekněte mi, co je v lidském myšlení a jednání v principu jiného!
Z toho mimochodem plyne fakt, který si i mnoho ateistů neuvědomuje, že city a pocity jsou pro nás PRIMÁRNÍ. To ony nás řídí, a náš racionální rozum nedělá nic jiného, než že se snaží maximalizovat “dobrý pocit” dle aktuálního rozpoložení mozku.
Podle mě je tohle docela šokující a i pro mnohé ateisty a racionalisty “rouhačské” tvrzení, a já bych byl první, kdo by s ním ještě tak před rokem ostře nesouhlasil.
No, já s tebou Michale souhlasím, ale myslím si, že neplatí bod 2. Neplatí, že lidský mozek jakkoliv udržuje nebo aktualizuje model okolního světa … i když tady se asi dostáváme k tomu, co je to model.
Pokud chápeme model jako “cokoliv použitého tak, aby to representovalo cokoliv jiného,” tak jsem přesvědčený, že nic takového v hlavě nemáme. Když to totiž domyslíš do důsledků, tak se dostaneš do nekonečného regresu.
No tím slovem model myslím asi toto:
teď třeba vím, že jsem v kanclu v práci, vpravo mám okno, za ním ulici, tam jezdí tramvaje (vím to, ačkoliv tam zrovna nevidím), za sebou mám polici, vím jak vypadá – ačkoliv tam nevidím, vpravo za sebou mám notebook – na který také v tomto okamžiku nevidím, vím co na tom notebooku mám za data, vím co se stane když na něm provedu tu či onu akci. Vpravo před sebou mám kvetoucí kytku, ačkoliv k ní právě nečichám, přibližně tuším, co bych ucítil kdybych to udělal. Vím co bych ucítil, kdybych se dotkl jejího květu, stonku, hlíny v květináči, … atd. atd.
Toto míním modelem okolního světa.
pořád ale platí že “svobodnou vůli” mají i jiní tvorové než lidé – na to jaksi protestant nereagoval – takže znovu – co mají lidé i zvířata:
1) paměť
2) vědomí
3) “svobodnou vůli”
4) “nefixní program” 🙂 (zdravím Stefana)
5) abstraktní myšlení
6) kreativní myšlení
7) emoce
8) altruistické chování vůči nepříbuznému jedinci
9) obětování života za nepříbuzného jedince
jistě se najdou i další věci
takže chápu to bazírování na “duši” u Stefana…
Jasně, souhlas se Skeptikem!
Já si myslím, že tvé myšlenky, neurony ani nic v tvé hlavě nemá s těmi věcmi kolem tebe žádnou souvislost. Nejsou “modelem” v žádném použitelném slova smyslu, pokud nepostuluješ něco jako “duši.” Což jak určitě chápeš je nesmysl sám o sobě a je to podobné řešení jako Bůh – tvůrce vesmíru. Jen to lingvisticky zakryje skutečný problém a podstatu.
Zkus se totiž zamyslet nad tím jak takové modely fungují:
Představ si, že na tvém stole stojí malý model národního divadla v Praze. Co vlastně spojuje tu hromádku atomů s nějakou budovou v Praze? Představ si, že by ten nedokonalý model budovy dostal do rukou nějakému chlapci v Kongu, který o ČR nikdy neslyšel.
Takže co spojuje model se skutečností?
To Michal: Slobodná vôľa sa (čiastočne) prejaví v bode 6, pretože naše city a pocity vieme čiastočne ovplyvniť. Časť z nich je takmer neprekročiteľne limitovaná chémiou, ale čiastočne máme moc sa rozhodnúť, že napr. “toto bude bolieť, ale bude to hrdinské/čestné/veľké/…/zbožné/záslužné”. Sme schopní svojimi citmi a pocitmi trochu manipulovať.
Já bych fakt dával velký pozor na pojem “svobodná vůle”, tak, abychom jej chápali stejně. Stejně jako Michal si dovedu představit definice, podle kterých neexistuje a podle kterých existuje.
Podle protestantovy definice mají svobodnou vůli i počítače. Což je samozřejmě docela dobře možné. Jen prostě používejme jednu definici.
Lenže kresťanská viera stojí na vágnosti toho pojmu 🙂 Veriaci nechcú, aby sa príliš analyzovalo, či niekto mohol odmietnuť konať “hriešne”.
Zoberme si kalsické delenie statozákonných kráľov na dobrých a zlých. Taký Chizkijáš bol vrcholom zbožnosti, pretože sa (slobodná vôľa!) vzoprel Asýrčanom,prestal platiť tribút a začal ich provokovať aj potláčaním náboženskej slobody vo svojej krajine (Asýrčania hlásali multikulturalizmus). Síce sa no to poctivo pripravil, ale asýrska pomsta bola krutá – Chizkijáš prišiel o 46 miest a mnoho dedín, následne bol obľahnutý v Jeruzaleme a Sancheríb mu nakoniec milostivo dovolil, že bude platiť z menšej krajiny väčší tribút ako predtým. Zakrátko Chizkijáš zomrel a nastúpil jeho syn Menaše, ktorý platil a platil a bol teda podľa Biblie veľmi hriešny. Mal možnosť konať slobodne?
A k tomu ešte problém biblického komparzu. Biblia je plná postáv, ktoré boli len nástrojom Boha – napr. cudzí kráľ, ktorý poslúžil ako trest pre Židov za ich hriešnosť. Malt takýto kráľ slobodnú vôľu nezačať tú vojnu? Mal faraon možnosť prijať Mojžišove podmienky keď mu Boh osobne zatvrdzoval srdce?
A obávam sa, že kresťanský koncept “slobodnej vôle” je práve toto. Má teda zmysel hľadať nejakú presnú definíciu?
treebeard says:
To Michal: Slobodná vôľa sa (čiastočne) prejaví v bode 6, pretože naše city a pocity vieme čiastočne ovplyvniť. Časť z nich je takmer neprekročiteľne limitovaná chémiou, ale čiastočne máme moc sa rozhodnúť, že napr. “toto bude bolieť, ale bude to hrdinské/čestné/veľké/…/zbožné/záslužné”. Sme schopní svojimi citmi a pocitmi trochu manipulovať.
S.V.H.:
Souhlasím spíše s Michalem. To, že zvolím něco, co mě “bolí”, ale bude to “hrdinské/čestné…”, je jen trošku složitější výpočet v bodě 6. Ta “bolest” je vyvážena dobrým pocitem z “hrdinského/čestného…” činu a právě s tím mozek počítá.
Ale nemám problém to celé nazvat “svobodná vůle”.
Slávku, ten model má k našemu světu naprosto jasný vztah.
Teď už jsem doma, a když zavřu oči, tak jsem schopen si vybavit moji kancelář. “Vidím ji” svým vnitřním zrakem. Můžu po tom kanclu “v duchu” cestovat: dívám se vlevo ode dveří, vidím tam skříň, vím z jakého je materiálu, co bych cítil, kdybych se toho materiálu dotkl konečky prstů. Otočím se, a vidím okno, stůl se třemi kytkami, atd.
Ten model má naprosto jasný vztah k realitě: svým vnitřním zrakem vidím něco, co by můj mozek fyzicky vnímal zrakem, kdybych v tom kanclu skutečně byl. Kdybych se dotýkal předmětů v tom kanclu fyzicky, umím si velmi dobře představit, co bych cítil. Vím co by se stalo, kdybych zatáhl za držadlo toho kterého šuplíku, vím co by se stalo kdybych otevřel okno, umím si představit ten závan čerstvého vzduchu, vím co by se stalo kdybych otočil květináč s hlínou vzhůru dnem.
Ten model je IMHO naprosto jasný. Máme ho tam, máme ho v hlavě 🙂 a umožňuje nám naprosto reálnou a konkrétní věc: totiž předvídat, co by se stalo kdyby. Ty předpovědi jsou testovatelné, a z každodenního života víme, že převážně fungují.
protestant says:
May 21, 2013 at 12:51 pm
Skeptik says:
May 21, 2013 at 10:56 am
Doporučuji film “Bůh před soudem” – tam jeden žid popisuje jakou měl svobodnou volbu:
SSáci odváželi jeho 3 děti neznámo kam – SSák mu dal vybrat: můžeš si vybrat jedno dítě co si vezmeš sebou (on směřoval do koncentráku – to ovšem nevěděl). To je svobodná vůle? Takhle extrémně se to většinou často neděje ale v méně extrémních podmínkách je to běžné.
protestant:
Ten film je skutečně vynikající. Ale i v tak extremní situaci má člověk ten prostor mezi okolnostmi a svojí reakcí jak ukazuje Stephen Covey ve své knize 7 návyků skutečně efektivních lidí na příběhu Viktora Frankla.
bílej kabát:
A co Protestante říkáte na to, že v tom filmu (Bůh před soudem – natočeno podle skutečné události) soud boha odsoudil : VINEN!
Treebard, křesťanství v tomto směru není nijak zajímavé. Proč by nás to v tomto případě jako ateisty mělo zajímat?
Mě se líbí Denettova definice svobodné vůle, jako schopnosti vyhnout se předpokládanému vývoji událostí.
Letí na tebe cihla a ty se můžeš rozhodnout se cihle vyhnout a zabránit se rozdrcení své lebky – máš svobodnou vůli.
Letí na tebe cihla a ty se NEmůžeš (z nějakého důvodu, třeba že jsi svázaný) rozhodnout se cihle vyhnout a zabránit se rozdrcení své lebky – NEmáš svobodnou vůli.
Takto definovaná svobodná vůle také potom závidí na tom, jak dobře jsi schopný předpovídat vývoj situace. Přirozeně z toho tak vyplývá, že třeba zvířata mají také svobodnou vůli, ale mají jí méně, než lidé.
Michale, já to chápu a rozumím ti. Takto jsi to ale celé trochu zamlžil a já tě potřebuji dovést k určitému závěru step by step.
Vysvětli mi prosím, čím je daný vztah modelu divadla (nebo jeho fotografie) ke skutečnému Národnímu divadlu. Jak víme, že ta hromádka atomů na tvém stole, z jiného materiálu, jiné velikosti a podobného, ale ve skutečnosti dost jiného zjednodušeného tvaru nějak souvisí s tím barákem v Praze?
Má odpověď je, že ten vztah je daný někým, kdo to tak interpretuje, nějakým vykladačem, který zná, nebo alespoň ví co to je, Národní divadlo. Jen díky tomu “tlumočníkovi” tam ten vztah model-realita, existuje.
Viz představa toho stejného modelu, v rukou konžského klučíka, který nikdy o ČR neslyšel. Pokud by neměl ve svém okolí nikoho, kdo by mu to vysvětlil, tak ten model nebude mít s národním divadlem žádný vztah.
Souhlasíš?
Jinak nijak nezpochybňuji, výsledky toho, co se děje, pokud si představuješ kancelář v tvé hlavě.
Já jen tvrdím, že v tvé hlavě nic jako “model” tvé kanceláře neexistuje a je to jen jedna z dalších iluzí, které sami o sobě máme. Introspekce je potom v tomto případě stejně nespolehlivá , jako v jiných případech.
Jsem schopný ti to poměrně jednoduše ukázat.
bílej kabát:
A co Protestante říkáte na to, že v tom filmu (Bůh před soudem – natočeno podle skutečné události) soud boha odsoudil : VINEN!
protestant:
Odpověď je na úplném konci toho filmu.