Dnes se zamyslíme nad Ježíšovým vtělením. Budeme předpokládat, že Bůh existuje, že může konat zázraky, chce-li (tedy např. zmrtvýchvstání není principiální problém), a rozebereme, jak za těchto předpokladů nahlížet na tvrzení křesťanů, že Ježíš byl Bohem. Uvážíme také některé další konsekvence, které by měl pobyt Boha v lidském těle.
***
Jaký lze vůbec dát tvrzení, že Ježíš byl Bohem, význam?
Asi nejpřirozenější interpretací by bylo, že Bůh si prostě na Zemi “vyčaroval” (nechal narodit) Ježíšovo tělo, a ustanovil ho svým “avatarem”. Bůh JEDNAL skrze Ježíše. Toto vše by Bůh nade vší pochybnost mohl udělat, žel, je to zcela nekompatibilní s křesťanstvím. Takový Ježíš by byl boží loutkou, a nikoliv Bohem samotným. Nemohl by tedy říct “Já a Otec jedno jsme”. Rovněž tak by nemohl říct “Dříve než Abraham, já jsem”.
Bůh mohl do Ježíše také “vplynout”, jako “duch” (skoro se mi chce napsat – poltergeist), což je ovšem představa, která je pro naše účely podobná jako “avatar”.
Křesťané tvrdí něco jiného. Křesťané tvrdí, že Ježíš BYL Bohem, a nikoliv loutkou Boha, ovládanou ať už z mimoprostoru “všudypřítomným” Bohem, a nebo zevnitř “Bohem-poltergeistem”. Tvrdí, že Bůh se STAL lidským tělem. Ježíš měl podle nich dvojí podstatu: Boží, i lidskou. Byl současně úplným Bohem, a současně úplným člověkem. Co to znamená?
Co vůbec znamená v tomto kontextu slovo “podstata”? Jakou podstatu má hrnek na kafe? Jakou podstatu má pes? A jakou kámen? Může mít jakékoliv jsoucno na světě, kromě Krista, více než jednu podstatu? Může být kámen mravencem? Může být osel zrnkem písku? Pokud ne, pak tvrzení, že Kristus je jediná výjimka, je podle mě bezobsažné: může mi snad někdo vysvětlit, co to tvrzení, že Ježíš Kristus měl “dvě podstaty” ZNAMENÁ?
Křesťané věří, že Ježíš byl úplným Bohem, a současně úplným člověkem. Jenže být Bohem znamená NEBÝT člověkem, a být člověkem znamená NEBÝT Bohem. Člověk je konečný, a Bůh je nekonečný. Je-li nějaké jsoucno konečné, pak to není Bůh, a je-li nějaké jsoucno nekonečné, pak to není člověk. Podobně i v dalších atributech. Být Bohem a zároveň člověkem je proto protimluv.
Čím vším se Bůh vůbec může stát? Mohl se stát např. ženou? Znamená něco, že Ježíš byl muž? Může se Bůh stát třeba psem? Řekli bychom pak, že daný pes je současně úplným psem, a současně úplným Bohem? Může se Bůh stát kamenem? Řekli bychom pak, že tento kámen je současně pravým a skutečným kamenem, a současně úplným Bohem? Může se stát mravencem, virem, baktérií? Zrnkem písku? Měli bychom pak zrno písku – Boha? Odpověď na všechny tyto otázky by jistě měla být kladná – vždyť Bůh je všemohoucí! – a ukazuje to, jak je představa soupodstatného vtělení absurdní, ať už znamená cokoliv.
Problém s prostorem
Bůh jistě NĚKDE je. Může být všude, může být i mimo náš prostor a čas. Může být všude a zároveň (navíc) mimo náš prostor a čas (říká se tomu myslím přesažnost?). Pokud se ovšem Bůh STAL Ježíšem, znamená to pak, že přestal být tam, kde byl do té doby, a stal se prostorově omezeným lidským tělem? Pokud Bůh zůstal tam kde byl před Ježíšovým narozením, pak jsme ovšem u té už zmíněné představy “avatara”. A pokud platí, že Bůh přestal být rozprostřen v celém Vesmíru (případně i mimo náš prostor), a “vcucnul se” do Ježíšova těla – pak není tento scénář dostatečně absurdní sám o sobě?
Ježíšova DNA
Jako každý člověk, měl i Ježíš nepochybně DNA. Jako u každého člověka, musela polovina jeho DNA pocházet od otce, a polovina od matky. Pokud by CELÁ jeho DNA pocházela od matky, pak by Ježíš byl klonem své matky – tedy zejména byl by ženou. Bůh tedy Ježíšovi musel “vyčarovat” polovinu DNA. Položme si otázku, jestli tato DNA byla v nějakém smyslu JEHO, tedy Boha – a nebo jestli si ji Bůh prostě vymyslel, přičemž si ji klidně mohl vymyslet i jakkoliv jinak. Boží být nemohla, protože Bůh, jakožto duch, bezpochyby DNA nemá. Musela tedy být vymyšlená – a i když mohla být “super”, mohla obsahovat nějaké vynikající a přínosné varianty genů, a činit tak z Ježíše dokonalejšího člověka než ostatní lidé, tak pořád byla arbitrární, a pořád to byla jen sekvence nukleotidů. Křesťané ovšem zdůrazňují, že Ježíš byl člověk jako my, nebyl to tedy superman se superDNA, měl to být člověk se všemi našimi slabostmi.
Ježíšova fyzická podoba
I Ježíšova fyzická podoba (kódovaná a určená jeho DNA) nebyla jistě předem daná, ale byla libovolná. Bůh si mohl svoje lidské tělo zvolit jakkoliv jinak. To není nic proti ničemu, jen je dobré si to uvědomit.
Ježíšův embryonální vývoj
Od kdy byl vlastně Ježíš Bohem? Byl Bohem už jako plod? Jako embryo? Jako jednobuněčné oplozené vajíčko? Mariino vajíčko, předtím, než v něm Bůh vyčaroval DNA nějakého (libovolného) muže a tím jej oplodnil, existovalo už předtím – existovalo vlastně od Mariina narození, od jejího vlastního prenatálního vývoje. Muselo se tedy v nějakém okamžiku STÁT Bohem. To je ovšem velice zvláštní: pochopil bych, kdyby do něj Bůh nějak “vplynul”. Tím by se ovšem nestalo Bohem – jen by mělo Boha v sobě (jako ducha, nebo spíš mikro-ducha 🙂 ). Toto je ovšem představa, kterou teologové odmítají. Měl-li se Bůh STÁT Ježíšem, pak by se v našem případě musel STÁT něčím, co už předtím existovalo – a to je IMHO ještě větší nonsens, než “Bůh který se stal buňkou”. Křesťané musí věřit tomu, že se Bůh stal buňkou, která už přitom předtím existovala.
Ježíšova smrt
Pokud Ježíš zemřel, a Ježíš přitom BYL Bohem, pak musel zemřít Bůh. To je ale nonsens, Bůh je nesmrtelný, a jistě ho nemůže ohrozit a tím méně “zabít” pár Římských vojáků s hřebíky a kladivem. Pokud ovšem zemřelo jen Ježíšovo tělo, a Bůh přitom zůstal “živý”, pak tím přece padá teorie dvojí podstaty. Pak to znamená, že Ježíš nemohl BÝT Bohem (ale mohl mít max. v sobě Božího ducha, který se pak v klidu “odpojil”).
Navíc měl Ježíš stejně “zemřít” jen na tři dny, pak měl být vzkříšen, a tato jeho smrt měla být ohromnou OBĚTÍ. Co je to ale za “smrt” na tři dny? Smrt je proto smrtí, že je definitivní (alespoň z hlediska tohoto světa). Kdo se po třech dnech vzbudí, ten nezemřel. Takovou “smrt na tři dny” bych si kdykoliv střihnul sám. To není žádná oběť.
Navíc, co to bylo za oběť, když Bůh obětoval jen tělo, které si může kdykoliv vytvořit znovu? Co víc, může si jich vytvořit kolik chce najednou, může je nechat libovolně trpět, umírat, a pak klidně křísit – ale v čem tedy spočívá ta oběť?
Když obětuje svůj život člověk, pak je to jasná věc: pozemský život je pro něj smrtí navždy ztracen. To je oběť. Kdyby se CHTĚL na Zemi vrátit, nemůže. Vše co je mu na Zemi drahé, zde musí zanechat, vše je pro něj nadobro ztraceno. Toto přece vůbec neplatí pro Boha. Kde je tedy jaká oběť?
Ježíšovo utrpení
Setkal jsem se s výkladem, že obětí nebyla Ježíšova smrt (protože opravdu o smrt jíti nemohlo), ale jeho utrpení. Bůh v těle Ježíše měl zcela lidské vnímání bolesti, a proto na kříži nezměrně trpěl – trpěl za nás, a v tom spočívala jeho oběť. I toto je však problematický pohled.
Fyzická bolest je způsob, jakým náš mozek vnímá informaci, která se k němu dostává nervy, že je tělo poškozováno. Silně negativní pocit bolesti, generovaný podvědomím, pak nutí vědomou část našeho mozku, učinit všechny kroky, abychom se bolesti co nejdříve zbavili, a tím zabránili dalšímu poškozování těla. Pocit bolesti je tedy výhradně projevem toho, jak naše tělo funguje, a je dědictvím naší evoluční historie. V neposlední řadě souvisí bolest s naší slabostí a (fyzickou) velikostí. Nám způsobí hřebík do ruky asi větší bolest, než řekněme nosorožci, a nosorožci možná způsobí větší bolest, než třeba plejtvákovi. Jakou bolest asi může způsobit “hřebík do ruky” Bohu? Aby Bůh vnímal bolest jako člověk, musel by sebe sama nekonečně omezit: musel by se učinit z nekonečně silného tak slabým, jako je člověk. Může ale toto Bůh udělat?
Standardní řešení prastaré otázky, zda může Bůh stvořit tak těžký kámen, aby ho neuzvednul, je, že nemůže. Bůh se nemůže udělat slabým. Stejně tak se Bůh např. nemůže “zabít”, nemůže “způsobit, aby přestal existovat”. IMHO zcela analogicky nemůže způsobit, aby ho “nesnesitelně bolel” obyčejný železný hřebík, což je zážitek který snese kdejaký zfanatizovaný Filipínec, který si jej navíc nechá zatlouct do rukou zcela dobrovolně.
Fyzické vnímání bolesti je ostatně silně závislé na psychickém stavu člověka. (nejen) vojáci speciálních jednotek jsou cvičeni k tomu, aby byli do značné míry schopni vůlí překonat bolest. Navíc, jinak vnímá bolest vyděšený člověk, který nechce zemřít, netuší co ho čeká, nechce trpět, atd., a jinak vnímá bolest psychicky silný a odhodlaný jedinec, který ví proč je jeho utrpení zapotřebí, proč je potřeba aby to snesl, a navíc ví jak to celé skončí. Ježíš ale podle křesťanského příběhu přece moc dobře věděl, proč musí trpět, ŽE musí trpět, věděl že bude vzkříšen (!!!), že tedy všechno dobře dopadne.
Na bolesti je hrozné to, když jí člověk nemůže uniknout. Ježíš ale MOHL uniknout. Kdykoliv se mu zachtělo. Bůh v Ježíšově těle trpěl podle křesťanů výhradně proto, že “trpět-netrpět” chtěl, a “trpěl” přesně tak dlouho, jak chtěl – protože kdo rozhodl o tom, kdy “zdánlivě zemřel”? Zase jen on sám!
***
Dvě poslední poznámky:
Co se vlastně stalo s Ježíšovým tělem po “nanebevzetí”? Evangelia jasně říkají, že Ježíš “byl vzat do nebe”. Za nebe můžeme považovat místo “mimo náš prostor”. Jenže k čemu je tam Ježíši jeho fyzické, hmotné tělo? Nebo snad zůstalo někde na Zemi? To by ovšem bylo nepochybně mrtvé – takže Ježíšovo fyzické vzkříšení (vzkříšení TĚLA) bylo jen na pár dní?
A poslední poznámka: koncept aférek Bohů s pozemšťankami je prastarý, a vidíme ho krásně např. ve starých Řeckých bájích a pověstech, počínaje Herkulem, přes Persea až k Dionýsovi. Všechny tyto historky existovaly stovky let před křesťanstvím. Proč bychom si proboha měli jen na sekundu myslet, že “tentokrát tu už bylo skutečně”? Není mnohem pravděpodobnější výklad, že křesťané se prostě inspirovali dávno existující mytologií, a chtěli pro svého spasitele podobně božský původ, jako měli hrdinové Řeků a dalších?
***
Závěr:
Jistě, všechny dnes popsané problémy a paradoxy se dají, zavřeme-li obě oči a vypneme mozek, nějak překlenout. Můžeme si říct – jistě, Bůh se prostě z celovesmírné působnosti a z mimoprostoru “scvrknul” na velikost lidského těla – no a co. Z dimenzí, které přesahují náš prostor, se najednou stal regulérním objektem našeho prostoru – no a co. Co na tom, že krychli do roviny nenacpu. Stal se tím, co už předtím existovalo – no a co. Byl současně Bůh, a současně Bůh nebyl (jelikož byl člověk, a člověk není Bůh) – no a co. Jeho tělo bylo vzato na nebe a tečka, na kříži trpěl jako ten nejslabší a nejvyděšenější z nás, nevěděl co ho čeká, najednou zapomněl že má být vzkříšen, myslel si, že ho otec (totiž on sám sebe?) opustil – a přesto můžeme věřit každému jeho slovu, které máme v evangeliích zaznamenané. Hlavně o tom nepřemýšlet.
Kardinální otázka nyní je, jak silná je evidence, která by nás měla k závěru, že je tohle všechno pravda, přimět. A už dříve jsem ukázal, že ta evidence je extrémně slabá, prakticky nulová: prostě taková, že pár lidí této historce před dvěma tisíci lety uvěřilo. Přesně těch lidí, kteří současně věřili, že nemoci jsou způsobovány démony, Země je stará pár tisíc let, první lidé byli Adam s Evou, a Ježíš si při léčení pomáhal potíráním očí blátem (Jan 9:6).
Konečné zamyšlení nad tím vším ponechávám na váženém čtenáři.
OK, no a odkud se teda vzala ta víra, že sám Ježíš v tom bude mít centrální roli, a že sestoupí z nebe (!!!), když Ježíš sám se za Mesiáše (a už vůbec za Syna Člověka) neprohlašoval?
Jak vůbec lidi napadlo, že ten charizmatický učitel, který, dobrá, tak plamenně vykládá o Božím království, a který byl naneštěstí popraven Římany – tak že tento ČLOVĚK, TESAŘ, se po své smrti transfiguroval v Kosmickou bytost, a zanedlouho sestoupí z nebe za troubení Archanděla a Boží polnice (1 Tes 4:16), z hrobů začnou vstávat mrtví, a on pak udělá pořádek na zemi, před následným Božím královstvím, ve kterém pak bude on sám sedět na trůnu?
A jak si vůbec ti, kdo tomuto uvěřili, vykládali ten samotný fakt, že sám Ježíš o ničem takovém nemluvil? Nebo snad mluvil?
Dobrá, posouzení věrohodnosti tohoto scénáře nechme na později. Má někdo nějakou další teorii? Nebo všichni souhlasí s tímto?
“Kosmická bytost” je asi už hodně pozdější koncept – jestli se nepletu, tak až u Jana.
Ale ty změny víry a pohledu na Ježíše v rámci pár generací nebo dokonce jednoho života nejsou až tak zarážející. Dalo by se to vysvětlit jako reakce na nesplněná očekávání.
Učedníci spolu s Ježíšem očekávají Boží království. Ale Ježíš je popraven. Proto se Ježíš vrátí a Boží království nastolí. Ale Boží království stále nepřichází. Proto Kristus už vlastně přišel (spasil nás svou smrtí) a čekáme jeho druhý příchod. Ale druhý příchod stále nikde. Proto Boží království přijde, až zprávu o Kristu uslyší všichni. A nebo je Boží vnímání času odlišné. Atd.
Zamotat do tohoto guláše “Kosmického Krista” už není až takový problém.
No pozor pozor, to se pleteš: Kosmický Kristus byl už ten Pavlův!
Takových citátů, které to dokazují, je hodně. Tak namátkou, už jsem citoval z listu Tesalonickým:
1 Tes 4:16 Ozve se burcující povel, hlas archanděla a Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe a tehdy jako první vstanou mrtví v Kristu…
A nebo v listu Koloským Pavel píše:
Koloským 1:15-17
On je obraz neviditelného Boha, prvorozený všeho stvoření. Vše v nebi i na zemi bylo stvořeno jím – to, co se vidí i co se nevidí, trůny i panství, vlády i mocnosti.
Skrze něj a pro něj bylo stvořeno vše a on je přede vším a jím všechno stojí.
Proboha, jak mohl být nějaký tesař takto zbožštěn už u Pavla? Další taková pasáž je z listu Filipským, a to je jen co mě napadá takhle z hlavy. Určitě bych toho našel víc.
Mimochodem, tyhle dvě veršované pasáže jsou velmi zajímavé. Jsou to tzv. Kristologické hymny, a odborníci mají zato, že je Pavel včlenil do svých dopisů už existující, tedy zejména že tyto texty jsou STARŠÍ než Pavlovy dopisy. Soudí se dokonce, že jde o nejstarší dochované křesťanské kusy textu vůbec! Čili zbožštění Krista se muselo odehrát velice brzo po jeho smrti – což, nezlobte se na mě, je – prostě zvláštní. Moc zvláštní.
Nebo třeba v listu Efezským Pavel píše:
Efezským 1:20
Tuto moc dokázal na Kristu, když ho vzkřísil z mrtvých a posadil po své pravici v nebesích, vysoko nad každou vládu, mocnost, moc a panství i nad každé jméno, které se vyslovuje, ať už v tomto věku nebo v budoucím.
Takže Kristus podle Pavla sedí po pravici jediného Boha, vysoko nad každou vládu, mocnost, atd… !
Michale, nezapomeň, že Pavel jej viděl jen jako zjevení. Pavel už jej jako kosmického Krista potkal. Není potom divu, že jej jako takového popisoval a šířil dál, ne?
Tak co říkal Ježíš, to moc nevíme, ne? Nejdůležitější je, co říkali jeho následovníci a hlavně Pavel, kterej církev de fakto vybudoval. A ti říkali, že Ježíš vstal z mrtvých a že to byl Boží syn a že se obětoval za jejich hříchy a že konec je blízko. A lidi jim to uvěřili, protože, se báli a zároveň jim byla slíbená odměna.
Řekl bych, že u Pavla je Ježíš Božím synem, vyvýšeným po pravici Boha apod., ale ještě ne přímo Bohem. Ale tady už nemám dostatek znalostí pro samostatnou argumentaci, takže cituji O. Fundu:
Křesťanství je od počátku pluralitní. Křesťanství dělíme na tři fáze:
a) Učedníci a přívrženci Ježíše se shromažďují v Jeruzalémě, vytvářejí společenství a začínají se ke svému Mistru vztahovat jako k bohem vyvýšenému Synu člověka. Očekávají, že ježíš se vrátí a království které hlásal sám nastolí. Období křesťanské prótó-víry.
b) Druhou fázi reprezentuje víra, že Ježíšův kříž je obětí za lidské hříchy, ta vyznává Kristus vstal z mrtvých. Ježíš je vyznán jako spasitel, Pán, syn boží, kterého Bůh vzkřísil. Mesiášská událost neleží v budoucnosti, ale nastala v momentě kříže a vzkříšení. V tomto období vzniká křesťanská víra v podobě v jaké ji křesťanství chápe dodnes.
c) Třetí fáze vznikání a ustalování víry je platná pro období kolem roku 100 (70 let po Ježíšově ukřižování). Ježíš je uchopen jako Kosmický Kristus, Pantokrator, je plně vyznán, oslavován v Janových spisech, Janově evangeliu. Pro Jana je Kristus už od narození vtělením božího logu. Mesiášskou událostí není až kříž jako u Pavla, ale celý Ježíšův příběh.
http://eks.wbs.cz/Otakar_A._Funda.doc
Skeptik says:
protestante – křesťani mi doporučili prý skvělou knížku “Víc než tesař” – takových logických nesmyslů na kterých je ta argumentace postavena jsem už dlouho neviděl
S.V.H.:
Dočetl jsem knihu “Skutečná tvář ateismu” Ravi Zachariase a jsem dost zklamán. Chápu, že Zacharias není asi mezi apologety náboženství žádnou hvězdou, ale i tak jsem čekal více. Kdybych měl vypsat jednotlivé použité argumenty, bylo by to asi takto (snad jsem je zpětně přiřadil ke správným kapitolám):
1. Pohřbívání Absolutna
– ateismus vede k násilí
– argumentum ad Hitlerum
2. Opravdu není žádná příčina?
– věda se v minulosti mýlila
– evoluční teorie odporuje 2. termodynamickému zákonu
– věda neví, jak vznikl život
3. Ctnost v tísni
– ateismus je neslučitelný s morálkou
– argumentum ad Hitlerum
– ateističtí intelektuálové žijí nemorálním způsobem života
4. Sysifos na seznamu
– bez Boha nemá život smysl
5. Vážné pochybnosti
– ateismus nepřináší v případě smrti žádnou útěchu (a z toho plynou drogy, AIDS, sebevraždy, alkoholismus, rozbité domovy, terorismus, kriminalita atd.)
– mezilidské vztahy přece nemůže ukončit smrt
– bez posmrtné existence by nebyla spravedlnost
6. Stoupání v mlze
– teismus na rozdíl od ateismu dokáže vysvětlit cokoli
7. Většíma očima, než jsou naše
– argument from design
– ateismus vede k morálnímu úpadku – morálka je možná jen ve vztahu s Bohem
– Kristus byl vzkříšen
– Pascalova sázka
Tedy buď naprosté triviálnosti (např. věda neví, jak vznikl život), nebo stokrát vyvrácené argumenty (např. 2. termodynamický zákon), a nebo nijak nedoložené úsměvnosti typu “přání otcem myšlenky”.
Mám ještě v zásobě D´Souzu a i toho McDowella (Více než tesař), tak doufám, že to bude trochu jiný level.
S.V.H.,
pokud i po Zachariasovi a McDowellovi budete mít ještě chuť na něco apologetického, doporučuji díla pána jménem Lee Strobel, například Kauza Kristus nebo Kauza Stvořitel. Každá má asi 300 stránek, takže je to spousta zábavného čtení :).
to neruda:
Díky za tip. Snad to nebude mít horší následky než vogonská poezie. 🙂
Na tomto webe je pre mna zaujimave to, ze si mozem spravit obraz o tom, ako rozmyslaju ateisti. Najviac ma asi zaujalo konstatovanie, ze vedomie neexistuje.
Proč katolíci nechtějí světit ženy? Nemají jistotu, že by jejich magie fungovala. Podle mě by to ale nejdřív mohli někdo potichu vyzkoušet experimentem a podle výsledku se teprve zařídit. Kdyby k transsubstinaci nedošlo, tak by pokračovali v současném trendu, ale měli by jasný argument, proč to fakt nemůžou dělat ženský.
“Když kněz proměňuje chléb a víno v Tělo a Krev Kristovu, jedná v zastoupení Krista. Kdyby žena-„kněžka“ říkala „toto je moje tělo… kalich mé krve“, jaká by byla teologická jistota, že by nastalo proměnění? Z hlediska katolické církve žádná. Katolická církev tedy – ne že by „světit“ ženy na „kněžky“ nechtěla – k tomu od Krista nemá žádné zmocnění.”
http://www.ceskapozice.cz/zahranici/svetove-udalosti/papez-frantisek-katolickou-cirkev-neznici-duch-svaty-zaridi?page=0,1
Štefane, jen to prosím neber jako nějaký velký vzorek. Od té doby, co se ateismu aktivně věnuji, tak jsem pochopil jednu věc. každý ateista přemýšlí jinak. A zrovna tady ten můj názor na vědomí je IMHO spíš v menšině.
jj, např. já ho nesdílím 🙂 Stejně jako existuje “běžící výpočet v PC”, tak existuje i vědomí.
No a tu je ten problem. My nevieme co je to vedomie, ako o tom hovori clanok, na ktory som tu predtym odkazal. Niekto definoval vedomie ako prud myslienok a pocitov. Lenze tieto entity vedomim len prechadzaju. Tento prud este nie je vedomim.
Stefane, podle mě, pokud se mi přeruší proud
1) myšlenek
2) a pocitů
3) a smyslových vjemů
pak nebudu při vědomí.
Vedomie si moze byt vedome aj samo seba, nie?
No vědom sám sebe si jsem jenom tehdy, když jsem “při vědomí”, tedy “online”. Když jsem naopak v bezvědomí, tedy nevnímám informace ze smyslů, ani nesním (= neprobíhá mi v hlavě proud myšlenek a pocitů), pak si sám sebe vědom nejsem…
Takto to aspoň chápu já, však mě Stefane klidně oprav, co je na tom špatně.
Michal says:
March 14, 2013 at 5:24 pm
jj, např. já ho nesdílím Stejně jako existuje “běžící výpočet v PC”, tak existuje i vědomí.
Lenze pocitac o tom nevie, je to len stroj a preto si nemoze uvedomit sam seba. Aj v nasom tele prebieha vela vypoctov: termoregulacia, travenie atd. Ale vedomim prechadzaju ine informacie.
Stefane, co chcete říct. Vědomí existuje, na tom se snad shodneme (kromě Slávka tedy 🙂 ). Vědomí je závislé na mozku. To je ověřené myriádami objektivních důkazů. Vědomí je produktem mozku – vyplývá z předchozího. A teď pokud chcete cokoliv na víc, či třeba jen zpochybnit, že vědomí je produktem mozku, musíte vy dát jasné důkazy proti. Biologicko-fyzikální podstata mozku a vědomí je opřena o dosud známé vlastnosti tohoto vesmíru. Cokoliv navíc není a musí být prokázano navrhovateli, jinak je to pouhé žvanění.