Ještě před dvěma lety jsem považoval za naprosto samozřejmé, že my lidé máme svobodnou vůli. Kdo by proboha mohl tvrdit, že ji nemáme? Přece v každém okamžiku zažívám, že se rozhoduji, a stejně tak se rozhodují i lidé kolem mě. Sám si volím jestli půjdu dnes večer do kina nebo ne, jestli se napiju toho či onoho, jestli si z denního menu v jídelně vyberu to či ono… JAK by tohle mohla být jen iluze? Já prožívám ten rozhodovací proces, a VÍM, že jsem to já, kdo se rozhoduje!
Pro začátek by asi bylo dobré definovat si, co problémem svobodné vůle vlastně myslíme. Otázkou totiž není, zda jsme to MY, kdo se rozhodujeme, zda ten kdo rozhoduje je náš mozek. Jasně že je. I počítač se v průběhu výpočtu neustále o něčem rozhoduje. Otázkou je, zda to naše rozhodnutí mohlo být jiné, zda je a nebo není určeno na nás nezávislými okolnostmi. Tedy, otázkou je, zda naše rozhodnutí je opravdu svobodné.
Uvažme myšlenkový experiment: řekněme, že existuje kopie našeho světa, se vším všudy, i s námi, a my se v jistém okamžiku ocitneme v obou světech před rozhodnutím: rozhodneme se v obou světech vždy stejně? CO by mohlo způsobit, že bychom se v každém z těch dvou světů v jinak naprosto stejné situaci rozhodli jinak? Pokud bychom se rozhodli v jinak stejné situaci vždy stejně, kde je naše svobodná vůle?
Osvětleme celou situaci trochou introspekce. Proces rozhodování není nic jiného, než že zvažujeme (v omezeném čase, který máme k dispozici) všechny alternativy, které nás napadnou, snažíme se uvážit, k čemu by ta která alternativa vedla, snažíme se odhadovat jednání ostatních agentů i neživých objektů kolem nás (lidí, zvířat, věřící třeba i Boha nebo ďábla…) v závislosti na tom kterém našem rozhodnutí, a na koncích každé té větve dané alternativě pocitově přiřadíme ohodnocení. Nakonec si pak zvolíme tu pro nás nejlepší.
Teď mě napadá, že “rozhodování srdcem” není nic jiného, než že jednotlivé alternativy nepromýšlíme dopředu, ale pocitové hodnocení jim přiřazujeme hned v nultém kroku.
Jaké to má důsledky pro naši svobodnou vůli?
V okamžiku rozhodování za sebou každý máme jinou životní zkušenost. Zažili jsme jiné věci, ovlivnili nás jiní lidé. Přečetli jsme jiné knihy, a zapamatovali si z nich (zaujaly nás v nich) jiné věci. Nic z toho jsme si “svobodně” nezvolili, ale spíš se nám tyto věci prostě staly.
Proč jsem si přečetl Boží Blud Richarda Dawkinse? Inu, protože mě ta kniha zaujala. Zaujala mě ještě před tím, než vyšla, čekal jsem na to, až se objeví v knihkupectvích. Proč mě zaujala? Nevím, plynulo to z mého tehdejšího mentálního stavu. Z toho, co jsem do té doby zažil, nad čím jsem tehdy přemýšlel, atd. Vybral jsem si svobodně tyhle svoje zážitky a myšlenky, na základě kterých mi Dawkinsova kniha přišla zajímavá? Ne. Prostě mě potkaly. Prostě se mi staly. Mohl jsem se i tak rozhodnout Dawkinse si nepřečíst? Jistěže mohl – ale nerozhodl jsem se tak, právě proto, že přečíst Dawkinse mi v té době přišlo jako velice zajímavá a přitom dosažitelná věc. Kde je v tom jaká svobodná vůle?
Proč si moje věřící kolegyně z práce Boží blud nepřečetla? Protože o té knize nikdy pořádně neslyšela, a i kdyby o ní slyšela, tak z jejího dosavadního života by plynula snadno pochopitelná averze vůči čtení takové knihy. Navíc by jí ani nepřišla zajímavá, ale naopak odpuzující, pobuřující. Mohla si ho i tak přečíst? No když o té knize nikdy ani pořádně neslyšela, tak asi nemohla. Kdyby žila jiný život, pak možná. Mohla si ji přečíst asi tak, jako já jsem si mohl přečíst jednu konkrétní brakovou knihu ze stovek, které jsou v každém knihkupectví. Nikdy jsem neměl nejmenší DŮVOD, abych něco podobného činil. Kde je tedy jaká svobodná vůle?
Včera jsem měl po večeři chuť na pivo, tak jsem si ho dal. Mohl jsem si dát místo toho víno? Měl jsem svobodnou vůli tak učinit? No – jasněže principiálně mohl, ale měl jsem prostě chuť na pivo, tak jsem si dal pivo. Mohl jsem se svobodně rozhodnout NEMÍT chuť na pivo, a mít místo toho chuť na víno? No, kdyby mě to napadlo, tak snad – žel, mě to nenapadlo. Mohl jsem se svobodně rozhodnout, ABY mě to napadlo? Ne. Nemohl. Myšlenky nás napadají, ANIŽ si svobodně volíme, aby nás napadly. Kde je jaká svobodná vůle?
Včera cestou z práce jsem poslouchal v autě rádio, a zaujala mě tam jistá písnička. Měl jsem svobodnou vůli, aby mě NEZAUJALA? Ne. Neměl. Mohl jsem to rádio vypnout, abych tu písničku neslyšel? Jistěže mohl – ale proč bych to dělal?! Neměl jsem nejmenší důvod. Kde je jaká svoboda?
Dnes na obědě se mi v hospodě líbila servírka. Mohl jsem si svobodně zvolit, aby se mi nelíbila? Ne. Nemohl. Mohl jsem si zvolit, abych se na ni nedíval – ale ne, aby se mi nelíbila. Já jsem se na ni ale koukal – proč? Inu, právě proto, že se mi líbila, a protože jsem v mysli neměl křesťanské předporozumění, které by mi třeba mohlo velet, abych to nedělal.
Vybral jsem si svobodně, že nebudu věřit v Boha? Ne, vyplynulo to z života, který jsem až doposud žil. Nesetkal jsem se s ničím, co by mě k víře přivedlo, ale právě naopak jsem se setkal se spoustou věcí, které mě utvrzovaly v mé nevíře. Jak jsem za těchto okolností mohl uvěřit? Kde je jaká svoboda?
Může si věřící svobodně zvolit, že věřit přestane? No, jistě že může – ale nebude-li k tomu mít pádné důvody, a nedospěje-li jeho život do situace, ze které takové rozhodnutí vyplyne, pak to prostě neudělá. Kde je jaká svobodná vůle “přestat věřit”?
Minulý týden jsem v trolejbuse pustil sednout nějakou starší dámu. Proč jsem to udělal? Inu, protože mi to přišlo jako správné rozhodnutí. Měl jsem z toho dobrý pocit. Mohl jsem se rozhodnout ji nepustit? Mohl – ale z toho bych měl zase špatný pocit. Mohl jsem si vybrat špatný pocit na úkor dobrého pocitu? Mohl, ale proč bych to proboha dělal? Vybral jsem si své pocity svobodně? Ne. Jsem jaký jsem, a nemůžu za to.
Mladík vedle tu paní sednout nepustil. Proč? Inu, on z toho zřejmě špatný pocit neměl. Proč? Pravděpodobně to bylo dáno jeho psychikou, jakož i výchovou. Vybral si svoje rodiče svobodně? Vybral si svoji povahu svobodně? Vybral si svobodně, že bude křupan? Ne. Je prostě takový. Je to důvod jím neopovrhovat, když za to jaký je v podstatě ani nemůže? Ne. Není. Koneckonců, opovržení okolí na něj třeba vyvine tlak, a on své chování pod tímto tlakem příště změní.
Každý máme jinak nastavenou psychiku. Přijdou nám zajímavé jiné věci, jiné věci nás naplňují, jiné věci se nám líbí – a co z toho si “svobodně vybíráme”?
***
Když jsem o těchto věcech přemýšlel, položil jsem si otázku, jak by vůbec mělo vypadat rozhodnutí, které by bylo opravdu svobodné? Musely by (pro nás!) plně připadat v úvahu obě možnosti, a to obě stejně (což zahrnuje i situaci, kdy každá z možností má své “pro a proti”, ovšem tak vyváženě, že volbu mezi nimi pociťujeme jako “prašť jak uhoď”). Jakmile má pro nás jedna z možných voleb navrch, jakmile je nám jasné že je pro nás jedna prostě nejvýhodnější – pak si ji logicky zvolíme, a naše volba je tím dána. (*)
Dobrá, řekněme, že před sebou máme dva stejné míčky, a jeden z nich si máme vybrat a vzít ho do ruky. Je toto svobodná volba? Jak budeme postupovat? Inu, prostě si jeden náhodně vybereme. A o to právě jde – budeme simulovat náhodu. Něco jako generátor pseudonáhodných čísel. Většina z nás bude asi střídavě myslet na ty dva míčky “zvolím A. Ne, zvolím B. OK, zkusím raději A. Tak definitivně B…” a až bude mít pocit, že už to stačilo, vybere ten aktuální míček. Někdo jiný může třeba bloudit pohledem po místnosti, případně nechat svou mysl jen tak plynout (= nechat podvědomé vrstvy našeho mozku generovat “náhodný” tok myšlenek) a hledat volné paralely s jedním z těch míčků (ha, tahle váza je pěkná! A je ode mě nalevo – vyberu si tedy levý míček.).
Klíčové je, že i v tomto případě musíme vždy NĚJAK postupovat, a tento postup opět plyne z aktuálního stavu naší mysli , z toho jak jsem v minulosti postupoval v obdobných případech, z toho co vidím kolem sebe, jaké to ve mě budí asociace, z toho na co si zrovna vzpomenu, atd. Podobné volby jsou opět dané stavem našeho mozku, tím co nás zrovna napadne, a tím jaký časový okamžik nám pocitově přijde OK, že bychom mohli rozhodování ukončit – a zejména jde opravdu o simulaci náhody, nikoliv o svobodné rozhodnutí. Nevybíráme si, co nás napadne, nevybíráme si, co nám přijde správné, atd.
Zajímavější se taková volba stává, když “o něco jde”. Stojíme-li před rozhodnutím, u něhož je zjevné, že může mít pro náš život zásadní důsledky, a přitom se nejsme schopni rozumově rozhodnout (= nasimulovat v mysli, k čemu mohou různé možnosti vést, z důvodu nedostatku dostupných informací), je nám taková volba pocitově velmi nepříjemná. Je pozoruhodné, že mnohým z nás se v takových případech nechce uskutečnit výběr “sám” (= provést ten pseudonáhodný výběr z minulých odstavců), ale raději volbu svěří něčemu externímu: hodí si mincí, navštíví kartářku, přečtou si horoskop, případně se pomodlí, a o následující myšlence si řeknou, že je od Boha, a tak se i rozhodnou… Četl jsem, že tento psychologický mechanismus je pro některé lidi docela důležitým faktorem, proč je pro ně víra psychologicky uspokojující. Je to pro ně pomoc právě v takovýchto důležitých, avšak nepříjemných životních rozhodnutích.
***
ad (*) Častá námitka bývá, že přece “poté”, co uskutečníme naše rozhodnutí, ho můžeme změnit. Jenže tímto jen chybně posouváme “konec” rozhodování před SKUTEČNÝ konec. Napadne nás, že naše rozhodnutí by mohlo být fajn ještě změnit, např. ZA ÚČELEM abychom někomu (sami sobě?) dokázali, že opravdu máme svobodnou vůli. Tato myšlenka nás zejména musí napadnout (což si “svobodně” vybrat nemůžeme) a dále nám musí pocitově přijít natolik zajímavá, abychom ji realizovali. Celé je to úplně normální další krok v tom rozhodovacím procesu, pro který platí vše co jsem až dosud psal.
Někdo by také mohl namítnout, zda bychom se nemohli rozhodnout JINAK, než jak jsme se vlastně rozhodli. Řekněme, že dnes večer bych normálně nešel do kina – není důvod. No tak na just PŮJDU do kina, ať je vidět, že tu svobodnou vůli opravdu mám. Toto není nic jiného, než co jsem řešil v minulém odstavci. Myšlenka, že by mohlo být fajn udělat něco jiného, než co plyne z racionální úvahy, je úplně normální faktor, který vstupuje do rozhodovacího procesu, má pro nás jasnou hodnotu (chceme demonstrovat naši svobodnou vůli), a pokud je tato hodnota dostatečná (což nám řekne náš mozek skrze příslušný pocit), pak se podle toho zachováme.
***
Několik poznámek:
1) náš pocit, že máme svobodnou vůli, tedy že se rozhodujeme, plyne podle mého názoru z toho, že sami prožíváme průběh našeho rozhodovacího procesu (vnímáme svoje vlastní rozhodování (také i) z pozice pozorovatele), ale nevidíme na jeho konec – a neuvědomujeme si přitom, že výsledek celého procesu je určen externími okolnostmi, jakož i naším vnitřním stavem, ovšem v důsledku je to stále jen jakýsi, byť nesmírně komplikovaný a komplexní, výpočet.
2) výše uvedené platí bez ohledu na to, zda je svět deterministický nebo ne. Pokud svět není deterministický, a existuje tedy (na kvantové úrovni) fundamentální náhoda, pak i kdyby tato fundamentální náhodnost nějak ovlivňovala naše rozhodování, tak tato náhodnost může představovat maximálně tak fajn zdroj náhodnosti pro rozhodnutí typu výběru mezi dvěma stejnými míčky. Netuším ovšem, jak by to mohl být zdroj “svobodné vůle”.
3) dokonce i kdyby existovala duše, pak platí vše výše uvedené! I kdyby sídlem našeho myšlení byla duše, tak naše rozhodování funguje jak jsem popsal. Nevybíráme si, co nás napadá, co se nám líbí, co nám přijde příjemné, nepříjemné, správné, nesprávné, nevybíráme si svoje dosavadní životy, které dramaticky ovlivňují naše současná rozhodování, nevybíráme si svoje mentální schopnosti, povahové vlastnosti, atd. Naše rozhodnutí jsou jen funkcí toho všeho. I kdyby existovala duše, je svobodná vůle stále jen iluze.
4) jak je to vlastně se svobodnou vůlí jiných živočichů? Mají svobodnou vůli šimpanzi? Psi? Koně? Ptáci? Ryby? Podle mě má živočich evidentně tím více “svobodné vůle”, čím vyšší má inteligenci. U člověka nastává takový kvalitativní skok právě proto, že člověk má naprosto dramaticky rozvinutou schopnost abstraktního myšlení, chápání světa kolem sebe, a tím i úspěšného předvídání chování agentů a objektů kolem sebe. Podle mě, má-li mít termín svobodná vůle nějaký obsah, pak je to právě schopnost myslet, chápat okolní svět, a na základě toho jednat. V důsledku toho to není binární veličina (svobodnou vůli máme/nemáme), ale je to veličina spojitá – a nějakou svobodnou vůli je nutno přiznat všem živočichům, kteří se úspěšně pohybují ve svém prostředí.
***
Svobodná vůle je pro moderní křesťanství mimořádně důležitá rekvizita. Jejich argument “Bůh nemohl udělat to a to, protože by tím narušil naši svobodnou vůli – a pak bychom byli jako roboti!!!” už snad nemůže být zprofanovanější. Pojďme nahlédnout absurditu toho argumentu na několika jeho variacích. Přistupme přitom na běžný úzus, že svobodnou vůli MÁME.
– Říká se, že Bůh se nám nemůže dát poznat, protože bychom pak neměli svobodnou vůli v něj nevěřit. Proboha, máme snad svobodnou vůli nevěřit milion a jedné věci, které považujeme za jisté? Vidím před sebou hrnek na kafe. Mám svobodnou vůli nevěřit, že tam stojí? Nemám. A je to nějaké drama? Jsem teď “jako robot”? Mám svobodnou vůli nevěřit, že je Země kulatá? Nemám, VÍM že kulatá je. A je to problém? Jsem kvůli tomuto jako robot? To samé s existencí Boha. Pokud bychom věděli, že existuje, byl by to pro nás prostě další fakt který víme o světě. Žádný problém pro náš pocit svobodné vůle. Máme snad tím “silnější” svobodnou vůli, čím MÉNĚ toho o světě víme?
– Říká se také, že Bůh nezasahuje proti zlu konanému lidmi, protože by tím zasáhl do jejich svobodné vůle. Super, takže když JÁ zabráním zloději v krádeži – tak to jsem také zasáhl do jeho svobodné vůle, že? Neměli bychom zrušit policii, která kazí zlodějům svobodnou vůli krást? Kdyby si vzal Bůh Hitlera na onen svět o šest let dřív, než jak to stejně učinil, mohly přežít desítky milionů lidí, kteří nemuseli zahynout ve válečných hrůzách, a šest milionů Židů nemuselo vyletět komínem pekla Osvětimi. Měla pro Boha Hitlerova “svobodná vůle masakrovat lidi” vyšší hodnotu, než životy těch desítek milionů lidí? Tohle chtějí vážně křesťané tvrdit?
– V jednom z mých článků jsem se ptal, proč Bůh lidi nevybavil pocitem ODPORU ke zlu. Lidé by cítili odpor k tomu, podvádět jeden druhého, ubližovat si, krást, znásilňovat – a proto by to nečinili (nebo alespoň činili v daleko menší míře) a svět by tak byl daleko lepším místem pro život. Bylo mi odpovězeno mantrou, že by tak Bůh narušil naši svobodnou vůli. Proboha, milion dalších pocitů, které nás řídí, také narušují naši svobodnou vůli? Narušuje snad náš odpor k sebevraždě naši svobodnou vůli? Narušuje snad náš pocit odporu k jistým chutím (hořké?) naši svobodu tato jídla jíst? Narušuje náš pocit nechuti z jistých pachů naši svobodu tyto pachy čichat? Narušuje snad naše touha po vědění (některých z nás) naši svobodnou vůli zůstat hlupáky? Myslím, že spousta křesťanů naprosto jasně dokazuje, že ani v nejmenším nenarušuje…
– Jindy jsem se ptal, proč Bůh nestanovil jasná kritéria, posvěcená jeho nezpochybnitelnou autoritou, kdo může být spasen. Co by měl člověk DĚLAT, aby byl spasen. Proč umístil (navíc protichůdné) výroky o tom, co je třeba dělat pro spásu, do tak nedůvěryhodné knihy jako je Bible, navíc se zcela nekompatibilními alternativami jako Korán atd., přičemž na výklad Bible má, s mírnou nadsázkou, každý křesťan jiný názor… Odpověď: jasnými instrukcemi by Bůh narušil naši svobodnou vůli. Výborně, tedy (naše světské, právní) zákony včetně systému trestů za jejich porušování také ruší naši svobodnou vůli? Neměli bychom za bohulibým účelem zvýšení naší svobodné vůle zákony zrušit? A vůbec – copak nejsvobodnější rozhodnutí je takové, u něhož nedohlédám důsledků?
Stojím na rozcestí. Jedna cesta vede do nebe, a druhá do pekla. U každé stojí mladík, a radí mi: do pekla vede ta druhá cesta… Je snad toto ideálem svobodného rozhodnutí? Nevím jak pro křesťany, ale pro mě platí pravý opak! Rozhodnutí je tím svobodnější, čím víc věrohodných informací o různých alternativách mám. Věřící zde přišli s naprosto absurdní logikou, že čím méně informací, a čím více nejistoty, tím více svobody. Bláznivé.
***
Závěr:
Dnes jsme se zamýšleli nad naším pocitem svobodné vůle, a nad tím, do jaké míry je tento pocit jen iluzí. Naše rozhodnutí jsou mnohem víc determinovaná na nás nezávislými okolnostmi, než si připouštíme. V diskuzi pod článkem bych uvítal, kdyby někdo vymyslel příklad situace, kdy bychom se mohli opravdu svobodně rozhodnout, a co by taková svoboda vlastně měla znamenat. MOHLI BYCHOM se v příkladu na začátku článku v těch totožných paralelních světech rozhodnout odlišně? Nebo znamená svobodná vůle něco jiného?
Dále jsem chtěl ukázat, že bez ohledu na to, zda svobodná vůle existuje nebo ne, je přístup věřících k tomuto pojmu naprosto zmatečný. Neexistuje-li svobodná vůle, pak prostě věřící vycházejí z chybné premisy (že ji máme), a existuje-li, pak jsou jejich úvahy o vztahu Boha k naší svobodné vůli zmatečné a chybné.
…….Ve světě existuje řada způsobů financování církvi, jež se vzájemně kombinují
a doplňují. V podstatě lze rozlišit 3 základní způsoby financování církví:
a) financování státem {např. Belgie, Lucembursko, Řecko aj.)
b) financování jejími členy (např. USA, Francie, Velká Británie, Nizozemí aj.)
c) systém církevních příspěvků a církevní daně (např. Německo. Rakousko, Švýcarsko,
Skandinávie aj.)…..
http://dspace.upce.cz/bitstream/10195/32269/1/CL79.pdf
Protestante, vše jsou to odkazy, co sem dáváš ty.
rozpočet ČCE 2012 http://www.evangnet.cz/cce/czr/usneseni/u_33_2/Prilohy/TISK_17_Rozpocet_repartice_sbirky_PF.pdf
orientační údaje 2005
způsoby účtování, jsou údaje v tabulkách pouze orientační.
http://www.e-cirkev.cz/data/att/TISK_19_CCE_a_jeji_finance_priloha_usn.61.pdf
protestant: ” Závislost ČCE byla v roce 2005 a 2012 přibližně stejná”
To jsi zjistil odkud? Jak proběhla konsolidace těch údajů z roku 2005, pokud se jednalo o různé právnické osoby? Uvedu příklad, jak se to běžně účetně dělá. Máš 2 církevní právnické osoby. Osoba A vybere na sbírkách 100 Kč a druhá osoba B dostane od státu dotaci 100 Kč. Osoba A převede osobě B výtěžek sbírek ve výši 100 Kč a osoba B zadotuje osobě A opravu kostela 50 Kč.
Osoba A měla tedy příjmy 150 Kč (sbírky a dotace na kostel) a výdaje 150 (salár na ústředí a oprava kostela ):
Osoba B měla příjmy 200 (dotace od státu a salár od A) a výdaje 50 (dotace na opravu kostela k A).
Účetně měli osoby A i B celkové výnosy 350 a stát jim dal jen 100.
Ve skutečnosti se stát na financování podílel 50 procenty. Vzhledem k tomu, že ta tabulka o celkových výsledcích nemá danou metodiku, tak se o tom nedá říct vůbec nic.
Takže, odkud víš, že podíl financování státu je přibližně stejný v roce 2005 a 2012?
to Slávek:
Znáš finanční situaci své firmy? Její náklady a výnosy? Odkud je znáš?
slavek says:
February 28, 2013 at 9:10 am
Protestante, vše jsou to odkazy, co sem dáváš ty.
rozpočet ČCE 2012 http://www.evangnet.cz/cce/czr/usneseni/u_33_2/Prilohy/TISK_17_Rozpocet_repartice_sbirky_PF.pdf
protestant:
Problémem je, že tohle není rozpočet celé ČCE, ale pouze tzv povšechného sboru. Je to tam i napsáno. Například rozpočet sboru Brno1 se tam neobjeví. Stejně tak se tam neobjeví rozpočet střediska Balžkov, které patří sborům Brnu1 a Brnu 2. Tyto rozpočty také synod nijak neschvaluje. Ty schvalují staršovstva místních sborů.
Z našich sborových peněz se v tom odkazu objeví pouze repatriace, které sbor posílá na ústředí.
Na druhou stranu se v odkazu objevují komletně celé platy všech farářů ČCE, protože ty jim vyplácí povšechný sbor a ne jejich sbor domácí.
Z údajů povšechného sboru prostě obraz hospodaření ČCE nezískáš.
1. neměním význam slov. Pokud je protináboženskost už v základu teorie komunikace, pak – jak jsem ukázal – není třeba hledat protináboženské argumenty a tedy se seznamovat s náboženskou problematikou.
Co u všech znamenají slova “Pokud je protináboženskost už v základu teorie komunikace”?
Jak může být v základu teorie komunikace protináboženskost? Jakou znáte teorii komunikace, v jejímž základu je protináboženskost? Jak to vypadá? Ostatně – máte alespoň minimální tušení, co znamená slovo “teorie”?
Kromě toho, celou dobu tu diskutujeme o “teorii ARGUMENTACE” a Vy jste teď uhnul někam k teorii KOMUNIKACE. Nebo je to podle Vás totéž? Vy si skutečně neděláte starosti s významy slov, “holinky – hodinky”, “Dalmácie – decimálka”, všechno jedno.
Na začátku napíšete, že neměníte význam slov, abyste hned v následující větě dokázal, že právě to děláte. A tak je to s Vámi pořád.
2.Colombo psal, že CÍRKVE nepřijímají jiné pravdy, ne že římskokatoličtí tradicionalisté nepřijímají jiné pravdy. Pokud by to napsal takto, pak bych s ním musel souhlasit.
Nikoliv, nečtete pozorně. Colombo napsal, “A jak všichni víme, Církve připouští pouze jeden názor, ten svůj.”
Vy si výraz “Církve” interpretujete jako množné číslo. To by sice odpovídalo tvaru toho substantiva, ale neladí s tím ani velké “C”na jeho začátku (u plurálu by nedávalo smysl), ani tvar slovesa “připouštět” za ním (“připouští” se pojí se singulárem). Takže podle mě Colombovo “Církve” je překlep, a tak jsem to také interpretoval. Ale můžu se mýlit a jen Colombo ví, jak to chtěl napsat.
to Neruda:
Bavíme se celou dobu o rétorice, což je:
a• řečnické umění, řečnictví
b• stylistika a teorie argumentace
tedy rétorika není POUZE o argumentaci ale VŽDY o komunikaci.
neruda says:
….Nikoliv, nečtete pozorně. Colombo napsal, “A jak všichni víme, Církve připouští pouze jeden názor, ten svůj.”
Vy si výraz “Církve” interpretujete jako množné číslo. To by sice odpovídalo tvaru toho substantiva, ale neladí s tím ani velké “C”na jeho začátku (u plurálu by nedávalo smysl), ani tvar slovesa “připouštět” za ním (“připouští” se pojí se singulárem). Takže podle mě Colombovo “Církve” je překlep, a tak jsem to také interpretoval. Ale můžu se mýlit a jen Colombo ví, jak to chtěl napsat….
protestant:
I kdyby myslel slovem Církve ŘKC, pak se musím ptát kdo je ta církev? Papež? Biskup? Paní Nováková z Horní Lhoty?
Kdo z nich je myšlen tím kdo nepřipouští jiný názor?
řekl bych, že rétorika je sdělování jiným a ne komunikace. Rétor je “řečník” a u něj je komunikace většinou jednosměrná- většinou nemluví S někým, ale K někomu…
Bavíme se celou dobu o rétorice, což je:
a• řečnické umění, řečnictví
b• stylistika a teorie argumentace
Je-li tomu tak, mohl byste tedy konečně vyložit, proč si protináboženská rétorika – tedy ve Vašem pojetí “protináboženské řečnictví”, resp. “protináboženská stylistika a teorie argumentace” – zaslouží pohřbít. Co je špatného na řečnickém umění, řečnictví, resp. na stylistice a teorie argumentace?
Finanční situaci své firmy znám z finančního účetnictví. Konkrétně ročních uzávěrek a průběžného cashflow.
Čestmír Berka says:
February 28, 2013 at 10:59 am
řekl bych, že rétorika je sdělování jiným a ne komunikace. Rétor je “řečník” a u něj je komunikace většinou jednosměrná- většinou nemluví S někým, ale K někomu…
protestant:
I jednosměrný přenos informací je komunikace.
Já bych v případě jednosměrného přenosu informací o komunikaci nemluvil.
Například, z Vesmíru nám různé druhy záření přinášejí spoustu informací, a přesto přece nikdo neřekne, že s námi Vesmír komunikuje.
protestant:
I kdyby myslel slovem Církve ŘKC, pak se musím ptát kdo je ta církev? Papež? Biskup? Paní Nováková z Horní Lhoty?
Kdo z nich je myšlen tím kdo nepřipouští jiný názor?
Jarda:
Tento argument mně připoměl hádku s mojí sestrou v neděli. Hádali jsme se o Zemana a Schwarzenbergera a došli jsme až ke katolické církvi. A sestra argumentovala obdobně: “Církev nic špatného neudělala; to dělali jen lidé v té církvi!”
Podobně ovšem mohou argumentovat i komunisté: Komunistická strana nic špatného neudělala; to dělali jen členové té strany.
Sestra mě zase zásobila několika čísly Katolického týdeníku a v č. 2/2013 je recenze na knihu Alaina de Bottona od redaktora Tomáše Machuly. Ta kniha se snad jmenuje Ateista o užitečnosti náboženství – nebo je to snad jen název článku??
T. Machula začíná: “Slyšíme-li o názorech ateistů na náboženství, automaticky očekáváme kritiku, posměch nebo přinejmenším lhostejnost. Že to jde i jinak, ukazuje kniha švýcarského autora …….”
“……….Autor v knize mluví i o užitečných stránkách víry a náboženství …..je otevřený a připravený uznat, že náboženství bylo a je pro lidstvo důležité…..”
“……. za druhé je to lekce, jak přistupovat k jiným náboženstvím. S ateistou de Bottonem máme totiž jako křesťané hodně společného – stejně jako on jsme přesvědčeni, že mnohá náboženství pravdu nemají. Jediné v čem se s ním neshodneme, je hodnocení křesťanství, které podle nás pravdivé je. Mnoho křesťanů se ale dívá na jiná náboženství přezíravě, jako by fakt, že nemají pravdu, znamenal jejich totální neužitečnost a nesmyslnost……..”
…..” Nás křesťany to vybízí k zamyšlení: Opravdu jsou lidé schopni obětovat svůj čas, síly, intelekt, a leckdy dokonce život pro hodnoty, není-li za nimi osobní Bytost, která má k člověku naprosto zásadní vztah?”……
“…….Má-li ovšem (náboženství) skutečně fungovat, tedy plnit ty úlohy, pro něž ho obdivuje i autor, musí to být náboženství reálné, tedy vztažené k transcendentnímu Bohui, jinak řečeno náboženství víry, nikoliv sekulární náboženství. Je na nás, abychom si je nenechávali pro sebe, ale šli s ním za našimi nevěřícími bližními.”
Chtěl bych jenom podotknout, že lidé byli ochotni obětovat i život třebas za ideály svobody nebo i komunismu. Ale také třebas fašismu, nacismu, v Japonsku z oddanosti k císaři.
Ale co mě zaujalo. I zde se o tom diskutovalo. Ateista je schopen uznat nějaký společnský přínos víry a náboženství. Je něčeho takového schopen uznat věřící u ateismu?
A dále – těžko přinášet nevěřícím PRAVDU víry, když ta pravda není ničím podložena. To panu Machulovi zjevně nedochází. Při čtení článku jsem si vzpomněl na zde již uvedený výrok: “Věřící i ateisté tvrdí takřka totéž; věřící tvrdí, že žádný bůh neexistuje – kromě toho jejich, a ateisté tvrdí, že žádný bůh neexistuje!”
….Masová komunikace – jednosměrná komunikace k většímu počtu osob (např. televize, rozhlas či tisk) ……
http://cs.wikipedia.org/wiki/Komunikace
Bezdrátový PIR iWAVE, jednosměrná komunikace
http://www.pokladnyfiser.cz/cz/produkt/bezdratovy-pir-iwave-jednosmerna-komunikace.html
Jednosměrná komunikace učitele k žákovi jako jednotlivci…
http://books.google.cz/books?id=8SK4lRrQM0EC&hl=cs
Jarda says:
Ale co mě zaujalo. I zde se o tom diskutovalo. Ateista je schopen uznat nějaký společnský přínos víry a náboženství. Je něčeho takového schopen uznat věřící u ateismu?
protestant:
I to zde mnohokrát padlo.
Jardo,
ta kniha Alaina de Bottona se jmenuje “Náboženství pro ateisty” a je to velmi zábavné čtení. Problém je, že lze jen těžko poznat, zda je to míněno vážně anebo zda je to parodie:
1) Autor je možná ateista a napsal to se zcela seriózním záměrem pochválit náboženství.
2) Možná je to ale skrytý teista a sepsal to tak, jak by to podle jeho představ sepsal ateista, který by chtěl pochválit náboženství.
3) Anebo je to ateista, který to sepsal tak, aby to vypadalo, jako že chce pochválit náboženství, ale je to jen vtip.
Nevím, která z těch variant je horší.
Jarda says:
“……. za druhé je to lekce, jak přistupovat k jiným náboženstvím. S ateistou de Bottonem máme totiž jako křesťané hodně společného – stejně jako on jsme přesvědčeni, že mnohá náboženství pravdu nemají. Jediné v čem se s ním neshodneme, je hodnocení křesťanství, které podle nás pravdivé je. Mnoho křesťanů se ale dívá na jiná náboženství přezíravě, jako by fakt, že nemají pravdu, znamenal jejich totální neužitečnost a nesmyslnost……..”
S.V.H.:
Každé náboženství přináší pro podporu své “pravdy” argumenty zcela stejné hodnoty: svaté texty, zázraky, autority atd. Je mi pak záhadou, jak za situace, kdy všechny strany mají naprosto stejně silné argumenty, dokáží dojít k přesvědčení, že právě to jejich náboženství je to pravdivé.
Jarda says:
A dále – těžko přinášet nevěřícím PRAVDU víry, když ta pravda není ničím podložena. To panu Machulovi zjevně nedochází. Při čtení článku jsem si vzpomněl na zde již uvedený výrok: “Věřící i ateisté tvrdí takřka totéž; věřící tvrdí, že žádný bůh neexistuje – kromě toho jejich, a ateisté tvrdí, že žádný bůh neexistuje!”
S.V.H.:
Monoteisté jsou vlastně nedůslední ateisté. 🙂
SVH, já si začínám myslet, že značná část křesťanů, a to zejména ti umírnění, ve skutečnosti NEvěří. Oni se jen navzájem před sebou tváří, že věří, hrají si na to. Něco jako císařovy nové šaty. Krásně je to vidět na takovém Halíkovi: tak když řekne, že “Není důležité, jestli Bůh je, ale jestli chceme, aby byl” – tak co jiného to znamená než to co píšu?