Ještě před dvěma lety jsem považoval za naprosto samozřejmé, že my lidé máme svobodnou vůli. Kdo by proboha mohl tvrdit, že ji nemáme? Přece v každém okamžiku zažívám, že se rozhoduji, a stejně tak se rozhodují i lidé kolem mě. Sám si volím jestli půjdu dnes večer do kina nebo ne, jestli se napiju toho či onoho, jestli si z denního menu v jídelně vyberu to či ono… JAK by tohle mohla být jen iluze? Já prožívám ten rozhodovací proces, a VÍM, že jsem to já, kdo se rozhoduje!
Pro začátek by asi bylo dobré definovat si, co problémem svobodné vůle vlastně myslíme. Otázkou totiž není, zda jsme to MY, kdo se rozhodujeme, zda ten kdo rozhoduje je náš mozek. Jasně že je. I počítač se v průběhu výpočtu neustále o něčem rozhoduje. Otázkou je, zda to naše rozhodnutí mohlo být jiné, zda je a nebo není určeno na nás nezávislými okolnostmi. Tedy, otázkou je, zda naše rozhodnutí je opravdu svobodné.
Uvažme myšlenkový experiment: řekněme, že existuje kopie našeho světa, se vším všudy, i s námi, a my se v jistém okamžiku ocitneme v obou světech před rozhodnutím: rozhodneme se v obou světech vždy stejně? CO by mohlo způsobit, že bychom se v každém z těch dvou světů v jinak naprosto stejné situaci rozhodli jinak? Pokud bychom se rozhodli v jinak stejné situaci vždy stejně, kde je naše svobodná vůle?
Osvětleme celou situaci trochou introspekce. Proces rozhodování není nic jiného, než že zvažujeme (v omezeném čase, který máme k dispozici) všechny alternativy, které nás napadnou, snažíme se uvážit, k čemu by ta která alternativa vedla, snažíme se odhadovat jednání ostatních agentů i neživých objektů kolem nás (lidí, zvířat, věřící třeba i Boha nebo ďábla…) v závislosti na tom kterém našem rozhodnutí, a na koncích každé té větve dané alternativě pocitově přiřadíme ohodnocení. Nakonec si pak zvolíme tu pro nás nejlepší.
Teď mě napadá, že “rozhodování srdcem” není nic jiného, než že jednotlivé alternativy nepromýšlíme dopředu, ale pocitové hodnocení jim přiřazujeme hned v nultém kroku.
Jaké to má důsledky pro naši svobodnou vůli?
V okamžiku rozhodování za sebou každý máme jinou životní zkušenost. Zažili jsme jiné věci, ovlivnili nás jiní lidé. Přečetli jsme jiné knihy, a zapamatovali si z nich (zaujaly nás v nich) jiné věci. Nic z toho jsme si “svobodně” nezvolili, ale spíš se nám tyto věci prostě staly.
Proč jsem si přečetl Boží Blud Richarda Dawkinse? Inu, protože mě ta kniha zaujala. Zaujala mě ještě před tím, než vyšla, čekal jsem na to, až se objeví v knihkupectvích. Proč mě zaujala? Nevím, plynulo to z mého tehdejšího mentálního stavu. Z toho, co jsem do té doby zažil, nad čím jsem tehdy přemýšlel, atd. Vybral jsem si svobodně tyhle svoje zážitky a myšlenky, na základě kterých mi Dawkinsova kniha přišla zajímavá? Ne. Prostě mě potkaly. Prostě se mi staly. Mohl jsem se i tak rozhodnout Dawkinse si nepřečíst? Jistěže mohl – ale nerozhodl jsem se tak, právě proto, že přečíst Dawkinse mi v té době přišlo jako velice zajímavá a přitom dosažitelná věc. Kde je v tom jaká svobodná vůle?
Proč si moje věřící kolegyně z práce Boží blud nepřečetla? Protože o té knize nikdy pořádně neslyšela, a i kdyby o ní slyšela, tak z jejího dosavadního života by plynula snadno pochopitelná averze vůči čtení takové knihy. Navíc by jí ani nepřišla zajímavá, ale naopak odpuzující, pobuřující. Mohla si ho i tak přečíst? No když o té knize nikdy ani pořádně neslyšela, tak asi nemohla. Kdyby žila jiný život, pak možná. Mohla si ji přečíst asi tak, jako já jsem si mohl přečíst jednu konkrétní brakovou knihu ze stovek, které jsou v každém knihkupectví. Nikdy jsem neměl nejmenší DŮVOD, abych něco podobného činil. Kde je tedy jaká svobodná vůle?
Včera jsem měl po večeři chuť na pivo, tak jsem si ho dal. Mohl jsem si dát místo toho víno? Měl jsem svobodnou vůli tak učinit? No – jasněže principiálně mohl, ale měl jsem prostě chuť na pivo, tak jsem si dal pivo. Mohl jsem se svobodně rozhodnout NEMÍT chuť na pivo, a mít místo toho chuť na víno? No, kdyby mě to napadlo, tak snad – žel, mě to nenapadlo. Mohl jsem se svobodně rozhodnout, ABY mě to napadlo? Ne. Nemohl. Myšlenky nás napadají, ANIŽ si svobodně volíme, aby nás napadly. Kde je jaká svobodná vůle?
Včera cestou z práce jsem poslouchal v autě rádio, a zaujala mě tam jistá písnička. Měl jsem svobodnou vůli, aby mě NEZAUJALA? Ne. Neměl. Mohl jsem to rádio vypnout, abych tu písničku neslyšel? Jistěže mohl – ale proč bych to dělal?! Neměl jsem nejmenší důvod. Kde je jaká svoboda?
Dnes na obědě se mi v hospodě líbila servírka. Mohl jsem si svobodně zvolit, aby se mi nelíbila? Ne. Nemohl. Mohl jsem si zvolit, abych se na ni nedíval – ale ne, aby se mi nelíbila. Já jsem se na ni ale koukal – proč? Inu, právě proto, že se mi líbila, a protože jsem v mysli neměl křesťanské předporozumění, které by mi třeba mohlo velet, abych to nedělal.
Vybral jsem si svobodně, že nebudu věřit v Boha? Ne, vyplynulo to z života, který jsem až doposud žil. Nesetkal jsem se s ničím, co by mě k víře přivedlo, ale právě naopak jsem se setkal se spoustou věcí, které mě utvrzovaly v mé nevíře. Jak jsem za těchto okolností mohl uvěřit? Kde je jaká svoboda?
Může si věřící svobodně zvolit, že věřit přestane? No, jistě že může – ale nebude-li k tomu mít pádné důvody, a nedospěje-li jeho život do situace, ze které takové rozhodnutí vyplyne, pak to prostě neudělá. Kde je jaká svobodná vůle “přestat věřit”?
Minulý týden jsem v trolejbuse pustil sednout nějakou starší dámu. Proč jsem to udělal? Inu, protože mi to přišlo jako správné rozhodnutí. Měl jsem z toho dobrý pocit. Mohl jsem se rozhodnout ji nepustit? Mohl – ale z toho bych měl zase špatný pocit. Mohl jsem si vybrat špatný pocit na úkor dobrého pocitu? Mohl, ale proč bych to proboha dělal? Vybral jsem si své pocity svobodně? Ne. Jsem jaký jsem, a nemůžu za to.
Mladík vedle tu paní sednout nepustil. Proč? Inu, on z toho zřejmě špatný pocit neměl. Proč? Pravděpodobně to bylo dáno jeho psychikou, jakož i výchovou. Vybral si svoje rodiče svobodně? Vybral si svoji povahu svobodně? Vybral si svobodně, že bude křupan? Ne. Je prostě takový. Je to důvod jím neopovrhovat, když za to jaký je v podstatě ani nemůže? Ne. Není. Koneckonců, opovržení okolí na něj třeba vyvine tlak, a on své chování pod tímto tlakem příště změní.
Každý máme jinak nastavenou psychiku. Přijdou nám zajímavé jiné věci, jiné věci nás naplňují, jiné věci se nám líbí – a co z toho si “svobodně vybíráme”?
***
Když jsem o těchto věcech přemýšlel, položil jsem si otázku, jak by vůbec mělo vypadat rozhodnutí, které by bylo opravdu svobodné? Musely by (pro nás!) plně připadat v úvahu obě možnosti, a to obě stejně (což zahrnuje i situaci, kdy každá z možností má své “pro a proti”, ovšem tak vyváženě, že volbu mezi nimi pociťujeme jako “prašť jak uhoď”). Jakmile má pro nás jedna z možných voleb navrch, jakmile je nám jasné že je pro nás jedna prostě nejvýhodnější – pak si ji logicky zvolíme, a naše volba je tím dána. (*)
Dobrá, řekněme, že před sebou máme dva stejné míčky, a jeden z nich si máme vybrat a vzít ho do ruky. Je toto svobodná volba? Jak budeme postupovat? Inu, prostě si jeden náhodně vybereme. A o to právě jde – budeme simulovat náhodu. Něco jako generátor pseudonáhodných čísel. Většina z nás bude asi střídavě myslet na ty dva míčky “zvolím A. Ne, zvolím B. OK, zkusím raději A. Tak definitivně B…” a až bude mít pocit, že už to stačilo, vybere ten aktuální míček. Někdo jiný může třeba bloudit pohledem po místnosti, případně nechat svou mysl jen tak plynout (= nechat podvědomé vrstvy našeho mozku generovat “náhodný” tok myšlenek) a hledat volné paralely s jedním z těch míčků (ha, tahle váza je pěkná! A je ode mě nalevo – vyberu si tedy levý míček.).
Klíčové je, že i v tomto případě musíme vždy NĚJAK postupovat, a tento postup opět plyne z aktuálního stavu naší mysli , z toho jak jsem v minulosti postupoval v obdobných případech, z toho co vidím kolem sebe, jaké to ve mě budí asociace, z toho na co si zrovna vzpomenu, atd. Podobné volby jsou opět dané stavem našeho mozku, tím co nás zrovna napadne, a tím jaký časový okamžik nám pocitově přijde OK, že bychom mohli rozhodování ukončit – a zejména jde opravdu o simulaci náhody, nikoliv o svobodné rozhodnutí. Nevybíráme si, co nás napadne, nevybíráme si, co nám přijde správné, atd.
Zajímavější se taková volba stává, když “o něco jde”. Stojíme-li před rozhodnutím, u něhož je zjevné, že může mít pro náš život zásadní důsledky, a přitom se nejsme schopni rozumově rozhodnout (= nasimulovat v mysli, k čemu mohou různé možnosti vést, z důvodu nedostatku dostupných informací), je nám taková volba pocitově velmi nepříjemná. Je pozoruhodné, že mnohým z nás se v takových případech nechce uskutečnit výběr “sám” (= provést ten pseudonáhodný výběr z minulých odstavců), ale raději volbu svěří něčemu externímu: hodí si mincí, navštíví kartářku, přečtou si horoskop, případně se pomodlí, a o následující myšlence si řeknou, že je od Boha, a tak se i rozhodnou… Četl jsem, že tento psychologický mechanismus je pro některé lidi docela důležitým faktorem, proč je pro ně víra psychologicky uspokojující. Je to pro ně pomoc právě v takovýchto důležitých, avšak nepříjemných životních rozhodnutích.
***
ad (*) Častá námitka bývá, že přece “poté”, co uskutečníme naše rozhodnutí, ho můžeme změnit. Jenže tímto jen chybně posouváme “konec” rozhodování před SKUTEČNÝ konec. Napadne nás, že naše rozhodnutí by mohlo být fajn ještě změnit, např. ZA ÚČELEM abychom někomu (sami sobě?) dokázali, že opravdu máme svobodnou vůli. Tato myšlenka nás zejména musí napadnout (což si “svobodně” vybrat nemůžeme) a dále nám musí pocitově přijít natolik zajímavá, abychom ji realizovali. Celé je to úplně normální další krok v tom rozhodovacím procesu, pro který platí vše co jsem až dosud psal.
Někdo by také mohl namítnout, zda bychom se nemohli rozhodnout JINAK, než jak jsme se vlastně rozhodli. Řekněme, že dnes večer bych normálně nešel do kina – není důvod. No tak na just PŮJDU do kina, ať je vidět, že tu svobodnou vůli opravdu mám. Toto není nic jiného, než co jsem řešil v minulém odstavci. Myšlenka, že by mohlo být fajn udělat něco jiného, než co plyne z racionální úvahy, je úplně normální faktor, který vstupuje do rozhodovacího procesu, má pro nás jasnou hodnotu (chceme demonstrovat naši svobodnou vůli), a pokud je tato hodnota dostatečná (což nám řekne náš mozek skrze příslušný pocit), pak se podle toho zachováme.
***
Několik poznámek:
1) náš pocit, že máme svobodnou vůli, tedy že se rozhodujeme, plyne podle mého názoru z toho, že sami prožíváme průběh našeho rozhodovacího procesu (vnímáme svoje vlastní rozhodování (také i) z pozice pozorovatele), ale nevidíme na jeho konec – a neuvědomujeme si přitom, že výsledek celého procesu je určen externími okolnostmi, jakož i naším vnitřním stavem, ovšem v důsledku je to stále jen jakýsi, byť nesmírně komplikovaný a komplexní, výpočet.
2) výše uvedené platí bez ohledu na to, zda je svět deterministický nebo ne. Pokud svět není deterministický, a existuje tedy (na kvantové úrovni) fundamentální náhoda, pak i kdyby tato fundamentální náhodnost nějak ovlivňovala naše rozhodování, tak tato náhodnost může představovat maximálně tak fajn zdroj náhodnosti pro rozhodnutí typu výběru mezi dvěma stejnými míčky. Netuším ovšem, jak by to mohl být zdroj “svobodné vůle”.
3) dokonce i kdyby existovala duše, pak platí vše výše uvedené! I kdyby sídlem našeho myšlení byla duše, tak naše rozhodování funguje jak jsem popsal. Nevybíráme si, co nás napadá, co se nám líbí, co nám přijde příjemné, nepříjemné, správné, nesprávné, nevybíráme si svoje dosavadní životy, které dramaticky ovlivňují naše současná rozhodování, nevybíráme si svoje mentální schopnosti, povahové vlastnosti, atd. Naše rozhodnutí jsou jen funkcí toho všeho. I kdyby existovala duše, je svobodná vůle stále jen iluze.
4) jak je to vlastně se svobodnou vůlí jiných živočichů? Mají svobodnou vůli šimpanzi? Psi? Koně? Ptáci? Ryby? Podle mě má živočich evidentně tím více “svobodné vůle”, čím vyšší má inteligenci. U člověka nastává takový kvalitativní skok právě proto, že člověk má naprosto dramaticky rozvinutou schopnost abstraktního myšlení, chápání světa kolem sebe, a tím i úspěšného předvídání chování agentů a objektů kolem sebe. Podle mě, má-li mít termín svobodná vůle nějaký obsah, pak je to právě schopnost myslet, chápat okolní svět, a na základě toho jednat. V důsledku toho to není binární veličina (svobodnou vůli máme/nemáme), ale je to veličina spojitá – a nějakou svobodnou vůli je nutno přiznat všem živočichům, kteří se úspěšně pohybují ve svém prostředí.
***
Svobodná vůle je pro moderní křesťanství mimořádně důležitá rekvizita. Jejich argument “Bůh nemohl udělat to a to, protože by tím narušil naši svobodnou vůli – a pak bychom byli jako roboti!!!” už snad nemůže být zprofanovanější. Pojďme nahlédnout absurditu toho argumentu na několika jeho variacích. Přistupme přitom na běžný úzus, že svobodnou vůli MÁME.
– Říká se, že Bůh se nám nemůže dát poznat, protože bychom pak neměli svobodnou vůli v něj nevěřit. Proboha, máme snad svobodnou vůli nevěřit milion a jedné věci, které považujeme za jisté? Vidím před sebou hrnek na kafe. Mám svobodnou vůli nevěřit, že tam stojí? Nemám. A je to nějaké drama? Jsem teď “jako robot”? Mám svobodnou vůli nevěřit, že je Země kulatá? Nemám, VÍM že kulatá je. A je to problém? Jsem kvůli tomuto jako robot? To samé s existencí Boha. Pokud bychom věděli, že existuje, byl by to pro nás prostě další fakt který víme o světě. Žádný problém pro náš pocit svobodné vůle. Máme snad tím “silnější” svobodnou vůli, čím MÉNĚ toho o světě víme?
– Říká se také, že Bůh nezasahuje proti zlu konanému lidmi, protože by tím zasáhl do jejich svobodné vůle. Super, takže když JÁ zabráním zloději v krádeži – tak to jsem také zasáhl do jeho svobodné vůle, že? Neměli bychom zrušit policii, která kazí zlodějům svobodnou vůli krást? Kdyby si vzal Bůh Hitlera na onen svět o šest let dřív, než jak to stejně učinil, mohly přežít desítky milionů lidí, kteří nemuseli zahynout ve válečných hrůzách, a šest milionů Židů nemuselo vyletět komínem pekla Osvětimi. Měla pro Boha Hitlerova “svobodná vůle masakrovat lidi” vyšší hodnotu, než životy těch desítek milionů lidí? Tohle chtějí vážně křesťané tvrdit?
– V jednom z mých článků jsem se ptal, proč Bůh lidi nevybavil pocitem ODPORU ke zlu. Lidé by cítili odpor k tomu, podvádět jeden druhého, ubližovat si, krást, znásilňovat – a proto by to nečinili (nebo alespoň činili v daleko menší míře) a svět by tak byl daleko lepším místem pro život. Bylo mi odpovězeno mantrou, že by tak Bůh narušil naši svobodnou vůli. Proboha, milion dalších pocitů, které nás řídí, také narušují naši svobodnou vůli? Narušuje snad náš odpor k sebevraždě naši svobodnou vůli? Narušuje snad náš pocit odporu k jistým chutím (hořké?) naši svobodu tato jídla jíst? Narušuje náš pocit nechuti z jistých pachů naši svobodu tyto pachy čichat? Narušuje snad naše touha po vědění (některých z nás) naši svobodnou vůli zůstat hlupáky? Myslím, že spousta křesťanů naprosto jasně dokazuje, že ani v nejmenším nenarušuje…
– Jindy jsem se ptal, proč Bůh nestanovil jasná kritéria, posvěcená jeho nezpochybnitelnou autoritou, kdo může být spasen. Co by měl člověk DĚLAT, aby byl spasen. Proč umístil (navíc protichůdné) výroky o tom, co je třeba dělat pro spásu, do tak nedůvěryhodné knihy jako je Bible, navíc se zcela nekompatibilními alternativami jako Korán atd., přičemž na výklad Bible má, s mírnou nadsázkou, každý křesťan jiný názor… Odpověď: jasnými instrukcemi by Bůh narušil naši svobodnou vůli. Výborně, tedy (naše světské, právní) zákony včetně systému trestů za jejich porušování také ruší naši svobodnou vůli? Neměli bychom za bohulibým účelem zvýšení naší svobodné vůle zákony zrušit? A vůbec – copak nejsvobodnější rozhodnutí je takové, u něhož nedohlédám důsledků?
Stojím na rozcestí. Jedna cesta vede do nebe, a druhá do pekla. U každé stojí mladík, a radí mi: do pekla vede ta druhá cesta… Je snad toto ideálem svobodného rozhodnutí? Nevím jak pro křesťany, ale pro mě platí pravý opak! Rozhodnutí je tím svobodnější, čím víc věrohodných informací o různých alternativách mám. Věřící zde přišli s naprosto absurdní logikou, že čím méně informací, a čím více nejistoty, tím více svobody. Bláznivé.
***
Závěr:
Dnes jsme se zamýšleli nad naším pocitem svobodné vůle, a nad tím, do jaké míry je tento pocit jen iluzí. Naše rozhodnutí jsou mnohem víc determinovaná na nás nezávislými okolnostmi, než si připouštíme. V diskuzi pod článkem bych uvítal, kdyby někdo vymyslel příklad situace, kdy bychom se mohli opravdu svobodně rozhodnout, a co by taková svoboda vlastně měla znamenat. MOHLI BYCHOM se v příkladu na začátku článku v těch totožných paralelních světech rozhodnout odlišně? Nebo znamená svobodná vůle něco jiného?
Dále jsem chtěl ukázat, že bez ohledu na to, zda svobodná vůle existuje nebo ne, je přístup věřících k tomuto pojmu naprosto zmatečný. Neexistuje-li svobodná vůle, pak prostě věřící vycházejí z chybné premisy (že ji máme), a existuje-li, pak jsou jejich úvahy o vztahu Boha k naší svobodné vůli zmatečné a chybné.
Michal napsal:
“Pavel, ad “každý máme své odborníky” – jojojo, o tomhle píše Dennett, a říká tomu Doxastická dělba práce. Je to jeden z paralelně působících způsobů, kterak blud náboženství udržuje vládu nad mozky postižených osob…”
Pavel píše:
Hezké, ale není to pravda a dá se to aplikovat především na ateismus.
Michal napsal:
“Jinak, Pavle, ještě k Numeri 31: v tomto se prostě lišíme. Podle mě je vraždění žen a dětí amorální, a podle vás, křesťana, morální. Na tom se prostě neshodneme, a co víc k tomu říct.”
Pavel píše:
Tak k tomu tedy já mám co říci, protože teď jste nenapsal pravdu, protože podle mě je vraždění kohoholiv amorální. Vždyť je to i v deseti přikázáních, tak proč bych měl považovat vraždění za morální. To opravdu nedává žádnou logiku.
Zde se však nejedná o vraždění.
Zkusím to ještě vysvělit:
1. jestliže se to stalo jinak než je psáno, pak není Bible pravdivá a nemá cenu to rozebírat
2. jestliže se to stalo, tak jak je psáno, že Bůh dal pokyn atd. znamená to, že Bible je pravdivá a existuje spravedlivý Bůh, který dává věčný život nebo věčnou smrt a může kdykoliv ukončit existenci člověka v tomto světě, když bude chtít. To, že tomu zaslepenému člověku se to nebude líbít, ještě neznamená, že to není spravedlivé.
3. jestliže se to stalo, tak jak je psáno, znamená to také, že existoval Mojžíš, přes kterého Bůh konal velké zázraky, takže když by vám Mojžíš řekl nějaký Boží pokyn, prostě byste to měli udělat.
4. když Vám to řekně někdo jiný, u koho nemáte záruku, tak jako u Mojžíše, rozhodně to nedělejte, protože to byl nemorální ohavný zločin.
S.V.H. napsal:
“Je-li odborníkem web “odkrytepravdy”, tak asi nemám co dodat. Ježíš coby apokalyptický prorok patří mezi mainstreamové pohledy (http://en.wikipedia.org/wiki/Historical_Jesus#Mainstream_views ), stejně tak skutečnost, že příchod Božího království očekával velice brzy.”
Pavel píše:
Je samozřejmě mnoho křesťanských odborníků, kteří za pouhého apokalyptického proroka Ježíše Krista opravdu nepovažují. Pro Vás je asi odborník asi jenom nějaký vědec nekřesťan a ten bude mít takový názor, jinak by byl přece křesťanem.
Myslíte si, že mezi vědci a historiky nejsou křesťané?
S.V.H. napsal:
“Vidím trochu rozdíl mezi racionálně podloženou predikcí typu kolaps Slunce nebo tepelná smrt vesmíru a supernaturální událostí s nastolením nového řádu, souzením lidstva nebo něčím podobným (která navíc má nastat velice brzy). Termín “apokalyptický prorok” pak užíváme pro tu druhou kategorii. Předpovědi počasí také neříkáme “proroctví”.”
Pavel píše:
Tak ještě jednou. Boží království už přišlo, to se splnilo.
Když Boží Syn oznámí někdy v budoucnu apokalypsu, tak je to velice racionální.
S.V.H napsal:
“Ale možná jsme se dostali k zajímavé predikci: podle Vás tedy bude tento papež posledním. Nechcete se vsadit? ;-)”
Pavel píše:
Vsadit opravdu nechci a to z několika důvodů:
1. Když vyhraju, nic tím nemůžu získát, tak proč se bych sázel. To je jako vsadit se, že když umřete, tak mi přijdete na svatbu.
2. Nejsem neomylný.
3. Netvrdím na sto procent, že tento papež bude posledním, ale vídím to jako pravděpodobné.
S.V.H. napsal:
“Takže když kromě děcka zabijeme i jeho rodiče (a k tomu třeba i ostatní blízké), tak je to vlastně v pořádku, protože nezbyde nikdo, kdo by to považoval za zlé?”
Ne, když vy zabijete, tak to není v pořádku nikdy, leda že by to byl skutečný Boží příkaz.
S.V.H napsal:
“Ale taktiku “děti budou spaseny” používali Španělé v Peru a Mexiku – pokřtili indiánské děti a vzápětí je zabili. Zajistili jim tak věčnou blaženost a předešli riziku, že by děti v budoucnosti sklouzly zpět k víře svých předků (a vykoledovaly si tak věčný trest).”
Pavel píše:
“Jestli to tak bylo, tak to pravděpodobně nebyl Boží příkaz. Byl s nima někdo jako Mojžíš?”
Pavel napsal:
“Ne, když vy zabijete, tak to není v pořádku nikdy, leda že by to byl skutečný Boží příkaz.”
Pavel píše:
Raději to ještě upřesním, myslel jsem, když kdokoliv zavraždí, tak to není v pořádku nikdy, leda že by to byl skutečný Boží příkaz a pak to není vražda.
Stejně tak pravděpodoně jsou výjimky zabití v třeba nějaké obraně, ale to je složitá otázka.
Pane Čestmíre Berko,
a jak si tedy vysvětlujete Vy ty okolnosti s papežovým 666 a 13.3.2013 20:13, proroctvími atd?
Je to “náhoda”?
Předpokládám tedy, že jste římský katolík.
Pavel píše:
Hezké, ale není to pravda a dá se to aplikovat především na ateismus.
S.V.H.:
Pokud to není pravda, proč to chcete aplikovat na ateismus? 😉
Pavel píše:
Tak k tomu tedy já mám co říci, protože teď jste nenapsal pravdu, protože podle mě je vraždění kohoholiv amorální. Vždyť je to i v deseti přikázáních, tak proč bych měl považovat vraždění za morální. To opravdu nedává žádnou logiku.
Zde se však nejedná o vraždění.
S.V.H.:
V desateru je zapovězeno vraždění “bližních”, tedy příslušníků vlastního kmene. Takže to vyvražďování Midjánců s tím až tak nekoliduje.
Pavel píše:
Zkusím to ještě vysvělit:
1. jestliže se to stalo jinak než je psáno, pak není Bible pravdivá a nemá cenu to rozebírat
2. jestliže se to stalo, tak jak je psáno, že Bůh dal pokyn atd. znamená to, že Bible je pravdivá a existuje spravedlivý Bůh, který dává věčný život nebo věčnou smrt a může kdykoliv ukončit existenci člověka v tomto světě, když bude chtít. To, že tomu zaslepenému člověku se to nebude líbít, ještě neznamená, že to není spravedlivé.
3. jestliže se to stalo, tak jak je psáno, znamená to také, že existoval Mojžíš, přes kterého Bůh konal velké zázraky, takže když by vám Mojžíš řekl nějaký Boží pokyn, prostě byste to měli udělat.
4. když Vám to řekně někdo jiný, u koho nemáte záruku, tak jako u Mojžíše, rozhodně to nedělejte, protože to byl nemorální ohavný zločin.
S.V.H.:
Většina odborníků by se shodla na platnosti bodu (1) – i když ti věřící z nich by z toho patrně nevyvodili, že Bible není pravdivá. Ale jsou zde možné i další možnosti: třeba se to stalo, jak je popsáno, a Bůh je amorální, krvelačná bestie. I já se však kloním k bodu (1).
Pavel píše:
Je samozřejmě mnoho křesťanských odborníků, kteří za pouhého apokalyptického proroka Ježíše Krista opravdu nepovažují. Pro Vás je asi odborník asi jenom nějaký vědec nekřesťan a ten bude mít takový názor, jinak by byl přece křesťanem.
Myslíte si, že mezi vědci a historiky nejsou křesťané?
S.V.H.:
Možná Vás to překvapí, ale toto stanovisko patří mezi mainstreamové u odborníků napříč různými vyznáními – včetně pochopitelně křesťanů. Medea zde citovala třeba prof. Pokorného, což je křesťan jak vyšitý. A v jeho křesťanské víře mu nijak nebrání vědomí, že se Ježíš ohledně brzkého příchodu Božího království mýlil.
Pavel píše:
Ne, když vy zabijete, tak to není v pořádku nikdy, leda že by to byl skutečný Boží příkaz.
S.V.H.:
Dan Barker ve své knize Godless: How an Evangelical Preacher Became One of America’s Leading Atheist popisuje, jak se někdy při diskusích s věřícím ptá, zda by ho zabili, kdyby jim to rozkázal Bůh. Často se pochopitelně kroutí, že by Bůh nic takového nenařídil, ale když už odpoví, tak překvapivě často kladně. Takových lidí je bohužel asi dost. No a když pak ten “povel” dostanou, tak tu máme různé sebevražedné atentátníky, maniaky s odstřelovací puškou apod.
Pavel píše:
“Jestli to tak bylo, tak to pravděpodobně nebyl Boží příkaz. Byl s nima někdo jako Mojžíš?”
S.V.H.:
Proč myslíte, že to nebyl Boží příkaz? Jak se to liší od těch Midjánců?
A někdo jako Mojžíš s nimi dost možná byl. Chlápků, kteří o sobě prohlašují, že komunikují s Bohem a plní jeho vůli, je vždycky celkem dost.
S.V.H. napsal:
“Pokud to není pravda, proč to chcete aplikovat na ateismus? ;-)”
Pavel píše:
Myslel jsem není pravda u pravého křesťanství.
S.V.H. napsal:
“V desateru je zapovězeno vraždění “bližních”, tedy příslušníků vlastního kmene. Takže to vyvražďování Midjánců s tím až tak nekoliduje.”
Pavel píše:
Je tam třeba
Exodus 20, 13:
“Nebudeš vraždit!”
a) O bližních tam se nepíše.
b) Bližní podle mne nejsou jen příslušníci vlastního kmene. Proč?
S.V.H. napsal:
“Možná Vás to překvapí, ale toto stanovisko patří mezi mainstreamové u odborníků napříč různými vyznáními – včetně pochopitelně křesťanů. Medea zde citovala třeba prof. Pokorného, což je křesťan jak vyšitý. A v jeho křesťanské víře mu nijak nebrání vědomí, že se Ježíš ohledně brzkého příchodu Božího království mýlil.”
Ten pan nevěří, že Ježíš Kristus je Boží Syn? Tak to asi nebude křesťan.
Na příchod Božího království jsou samozřejmě různé názory, to vím. Například, i že už skončilo. Můj názor však je, že Boží království je.
S.V.H napsal:
“Dan Barker ve své knize Godless: How an Evangelical Preacher Became One of America’s Leading Atheist popisuje, jak se někdy při diskusích s věřícím ptá, zda by ho zabili, kdyby jim to rozkázal Bůh. Často se pochopitelně kroutí, že by Bůh nic takového nenařídil, ale když už odpoví, tak překvapivě často kladně. Takových lidí je bohužel asi dost. No a když pak ten “povel” dostanou, tak tu máme různé sebevražedné atentátníky, maniaky s odstřelovací puškou apod.”
Pavel píše:
Můj názor je, že v těchto případech to Bůh nenařídil.
S.V.H. napsal:
“Proč myslíte, že to nebyl Boží příkaz? Jak se to liší od těch Midjánců?
A někdo jako Mojžíš s nimi dost možná byl. Chlápků, kteří o sobě prohlašují, že komunikují s Bohem a plní jeho vůli, je vždycky celkem dost.”
Pavel píše:
Nejde o to, že někdo prohlašuje, že komunikuje s Bohem. To prohlašuje kde kdo. To by mi nestačilo k zabití Midjánců.
Jde o to, že v Bibli je psáno, že s použitím Mojžíše Bůh vykonal velké zázraky např. deset egyptských ran, rozestoupení moře, voda z kamene atd. a kdybych byl těch zázraků přítomen, tak potom bych se Mojžíšem řídil.
Aj démoni môžu robiť zázraky. Čo ak Mojžiša viedol nejaký púštny démon, ktorý sa len hral na Boha? 🙂
Ad:…Jde o to, že v Bibli je psáno, že s použitím Mojžíše Bůh vykonal velké zázraky…
Jenže právě toto může být pouhá propaganda či dokonce prachsprostá lež. Bibli psali lidé velice zaujatí – tendenční a rozhodně ne objektivní. Vůdcům se připisuje leccos – stačí porovnat z (božskou) dynastií severokorejských Kimů…
V Bibli je psáno… Kde je zaručeno, že bible obsahuje pravdu, pouze pravdu a nic než pravdu? Po celoživotní zkušenosti s nejrůznějšími formami propagandy o tom velice hluboce pochybuji.
Médeo,
určité překvapivé nečekané divy můžou určitě udělat i démoni.
Zázraky toho kalibru, které provázely Mojžíše si myslím, že nemohou udělat.
Hlavně, když je to spojené se znalostí budoucnosti, tu neznají.
Foxy napsal:
“Kde je zaručeno, že bible obsahuje pravdu, pouze pravdu a nic než pravdu?”
Pavel píše:
Samozřejmě, to už je na Vašem vyhodnocení, jestli tomu věříte nebo ne.
Já jsem zatím nenašel důvod proč by to pravda neměla být a zapadá mi to do mého chápání světa. Ačkoliv celý Starý zákon jsem ještě neprostudoval. Nový zákon je však podle mého názoru úchvatné logické dílo, které by těžko někdo vymyslel a těžko by ho vymyslel někdo zlý či šílený.
Bible je prý dílo asi 50 lidí z různých dob a míst. Dohromady to dává smysl.
Pavel píše:
Myslel jsem není pravda u pravého křesťanství.
S.V.H.:
Takže Dennettova Doxastická dělba práce u ateismu platí ale u křesťanství nikoliv? 😉
Pavel píše:
Je tam třeba
Exodus 20, 13:
“Nebudeš vraždit!”
a) O bližních tam se nepíše.
b) Bližní podle mne nejsou jen příslušníci vlastního kmene. Proč?
S.V.H.:
a) Původní text je bez interpunkčních znamének, velkých písmen apod. (rozsekání do veršů a jejich očíslování je mnohem pozdější), takže zde tvořil pravděpodobně jednu dlouhou větu začínající “nezabiješ…” a končící “…svého bližního”. Všechno se to vztahovalo na bližní, tedy příslušníky vlastního kmene.
b) Nyní už to tak většina lidí asi nebere, ale původně to byl člen vlastního kmene. Výklady Sanhedrinu (nejvyššího židovského soudu) nebo různých rabínů (např. Maimonida) se jen hemží rozlišováním “bližních” a “pohanů”. Na pohany se ta pravidla nevztahovala. Na některých místech se to uvádí i v Bibli – např. Leviticus 19:18: “Nemsti se ani nechovej zášť proti synům svého lidu. Miluj svého bližního jako sám sebe. Já jsem Hospodin.”
Mohu doporučit např.:
Hartung, John. Love Thy Neighbor: The Evolution of In-Group Morality. Skeptik, 1995.
Anebo když chcete ty křesťanské oborníky, citát z Hellerových Hlubinných vrtů:
“Narozdíl od ostatních sloves označuje r-c-ch takové zabíjení, které stojí v protikladu k zákonu a prospěchu společnosti, takže tímto příkazem byl chráněn život člena Božího lidu před bezprávným, nedovoleným a svémocným zásahem.” (str. 213)
Pavel píše:
Ten pan nevěří, že Ježíš Kristus je Boží Syn? Tak to asi nebude křesťan.
Na příchod Božího království jsou samozřejmě různé názory, to vím. Například, i že už skončilo. Můj názor však je, že Boží království je.
S.V.H.:
Já myslím, že v to, že je Ježíš Syn Boží, věří, jen si asi pod termínem Syn Boží představuje trochu něco jiného než Vy.
Pavel píše:
Můj názor je, že v těchto případech to Bůh nenařídil.
S.V.H.:
To je i můj názor, ale názor těch lidí je opačný. Jozue (alespoň dle Bible) měl také názor, že mu Bůh nařídil vyvraždit kdekoho.
Pavel píše:
Nejde o to, že někdo prohlašuje, že komunikuje s Bohem. To prohlašuje kde kdo. To by mi nestačilo k zabití Midjánců.
Jde o to, že v Bibli je psáno, že s použitím Mojžíše Bůh vykonal velké zázraky např. deset egyptských ran, rozestoupení moře, voda z kamene atd. a kdybych byl těch zázraků přítomen, tak potom bych se Mojžíšem řídil.
S.V.H.:
Tak to jste mě uklidnil. Když Vám k vyvraždění Midjánců nestačí jen pokyn někoho, kdo prohlašuje, že plní Boží vůli, ale musí předvést i nějaké divy – hned se mi bude o trochu lépe spát. 😉
“Dan Barker ve své knize Godless: How an Evangelical Preacher Became One of America’s Leading Atheist popisuje, jak se někdy při diskusích s věřícím ptá, zda by ho zabili, kdyby jim to rozkázal Bůh. Často se pochopitelně kroutí, že by Bůh nic takového nenařídil, ale když už odpoví, tak překvapivě často kladně. Takových lidí je bohužel asi dost. No a když pak ten “povel” dostanou, tak tu máme různé sebevražedné atentátníky, maniaky s odstřelovací puškou apod.”
Pavel píše:
Můj názor je, že v těchto případech to Bůh nenařídil.
Já se na stránkách Dialogu křesťanů a ateistů ptal, jestli by křesťané vzali nůž a šli podříznout a upéct svého synka Izáka, kdyby jim to Bůh poručil: většina se kroutila, ale nikdo by neodmítl- jen jedna žena napsala, že by se to snažila Bohu vymluvit..jedna žena napsala, že by to udělala, protože Bůh má právo nařídit COKOLI a my jsme jen jeho OTROCI a nemáme dumat nad něčím, co nám nepřísluší. Na totéž jsem se ptal velkého teologa a správce skupiny- že mám Izáka a čekáme na jeho rozhodnutí…chvíli se kroutil a pak napsal, že musí na večeři…tak jsem ho pak vysvobodil, když se po čase vrátil s tím, že při čekání na jeho rozhodnutí mi vystresovaný Izák leknul, takže se nemusí zabývat, jestli má vzít nůž a Izáka podříznout a upéct. Pro jedny křesťany je Izákův příběh svědectvím o oddanosti Bohu, kterému JSME OCHOTNI obětovat to nejcennější…pro jiné je to naprosto jasný zákaz lidských obětí a podřezávat a upalovat se zatím budou jen zvířata…ono křesťanství je dost pružné a tvůrčí, co se týká výkladů…to, co bere Pavel jako fakt, který se stal je pro jiného jen “metafora” a nikdy se to nemuselo stát…
Mimochodem, Pavle, narazil jsem na knihu Michaela Drosnina The Bible Code. Autor tam prý z textu Tóry bere jednotlivé znaky (např. každý osmý, každý 115tý apod.) a ve “slovech”, která dá tímto způsobem dohromady, hledá různá proroctví (prostě na to používá jednoduché kryptoanalytické metody). Sice musí různě svévolně volit algoritmus vyhledávání, ex post doplňovat samohlásky, aby to dávalo smysl (v původním textu SZ jsou jen souhlásky), a dosti nestandardně to překládat, podařilo se mu tam ale najít proroctví všeho možného – od atentátu na Kennedyho, přes aféru Watergate, až po asteroid, který vyhubil dinosaury.
Ještě jsem tu knihu nečetl, ale jestli Vás zajímá takovéto vyhledávání skrytých významů v textech, mohla by Vás nadchnout. 😉
S.V.H. napsal:
“Takže Dennettova Doxastická dělba práce u ateismu platí ale u křesťanství nikoliv? ;-)”
Pavel píše:
Zde jsem se asi nevyjádřil úplně přesně. Nevím co je Doxastická dělba práce, takže třeba to funguje. Spíš jsem reagoval na to, že jste tam psal o bludu a to můžu u křesťanství vyvrátit a pro jsem celé Vaše sdělení označil za nepravdu. Tedy pardon, nevím, něco z toho může pravda být.
S.V.H napsal:
“a) Původní text je bez interpunkčních znamének, velkých písmen apod. (rozsekání do veršů a jejich očíslování je mnohem pozdější), takže zde tvořil pravděpodobně jednu dlouhou větu začínající “nezabiješ…” a končící “…svého bližního”. Všechno se to vztahovalo na bližní, tedy příslušníky vlastního kmene.”
Pavel píše:
Podle toho, co já jsem četl, tak je tam spíš “nezavraždíš” než “nezabiješ”.
Dlouhá věta – zajímavá hypotéza, to by znamenalo, že to v různých překladech překládá špatně. Nepřesvědčilo mě to.
Jak se na to díváte ve světle dalšího kontextu, např. Římanů 12:
” 14Dobrořečte těm, kteří vás pronásledují, dobrořečte a nezlořečte. 15Radujte se s radujícími, plačte s plačícími. 16 Mějte jeden k druhému stejný ohled. Nepomýšlejte na vysoké věci, ale nechte se vést k obyčejným. Nebuďte moudří sami podle sebe. 17Nikomu neodplácejte zlým za zlé. Přede všemi lidmi mějte na mysli ušlechtilé věci. 18Je-li možno, pokud to záleží na vás, mějte pokoj se všemi lidmi. 19Nemstěte se sami, milovaní, nýbrž dejte místo Božímu hněvu, neboť je napsáno: ‚Mně patří pomsta, já odplatím, praví Pán.‘ 20Ale: ‚Jestliže má tvůj nepřítel hlad, dávej mu jíst, a má-li žízeň, dávej mu pít; když to budeš činit, nasypeš žhavé uhlí na jeho hlavu.‘ 21 Nenech se přemáhat zlem, ale přemáhej zlo dobrem. ”
KDO JE BLIŽNÍ
Lukáš 10:
“25A hle, jeden zákoník povstal a zkoušel ho: „Učiteli, co mám učinit, abych získal věčný život?“ 26On mu řekl: „Co je napsáno v Zákoně? Jak to tam čteš?“ 27On odpověděl: „ Budeš milovat Pána, svého Boha, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí, a svého bližního jako sebe samého. “ 28Řekl mu: „Správně jsi odpověděl. To čiň a budeš živ.“ 29On se však chtěl ospravedlnit, a řekl Ježíšovi: „A kdo je můj bližní?“ 30Ježíš se ujal slova a řekl: „Jeden člověk sestupoval z Jeruzaléma do Jericha a padl do rukou lupičům; ti ho svlékli, zbili, nechali ho tam polomrtvého a odešli. 31Náhodou sestupoval po té cestě jeden kněz, ale když ho uviděl, obešel ho. 32Podobně se tam objevil i levita; když přišel k tomu místu, uviděl ho a vyhnul se mu. 33Ale jeden Samařan na své cestě přišel k němu, a když ho uviděl, byl pohnut soucitem. 34Přistoupil, na jeho rány nalil olej a víno a obvázal je, položil ho na svého mezka, zavezl do hostince a postaral se o něj. 35Druhého dne vyjmul dva denáry, dal je hostinskému a řekl: ‚Postarej se o něj, a co bys vynaložil navíc, to ti zaplatím, až se budu vracet.‘ 36Kdo z těch tří, myslíš, byl bližním tomu, který upadl mezi lupiče?“ 37On řekl: „Ten, který mu prokázal milosrdenství.“ Ježíš mu řekl: „Jdi a jednej také tak.“
Podle mě z toho neplyne, že by to byl příslušník stejného kmene (i když někdy může být).
Nejvyšší židovský soud má asi nějakou autoritu, ale Ježíš Kristus má pro mě větší.
S.V.H napsal:
“Já myslím, že v to, že je Ježíš Syn Boží, věří, jen si asi pod termínem Syn Boží představuje trochu něco jiného než Vy.”
Pavel píše:
Tak vidíte, je zde to 2:1 ve prospěch Syna Božího o kterém se píše v Bibli. Myslel jsem, že o tom se bavíme především.
Pavel napsal:
“Můj názor je, že v těchto případech to Bůh nenařídil.”
S.V.H. na to napsal:
“To je i můj názor, ale názor těch lidí je opačný. Jozue (alespoň dle Bible) měl také názor, že mu Bůh nařídil vyvraždit kdekoho”
Pavel píše:
Jozue – zatím jsem neprostudoval.
Jsem rád, že jsme se shodli, že v těch případech to Bůh nenařídil. Jestliže je to názor nějakých lidí, tak to Vám musí vysvětlit ti lidé. Já opravdu nic takového v plánu nemám dělat.
To, že lidi vraždí a dělají odporné činy snad platí i pro ateisty a pohany. Spíš bych řekl, že ateisté k tomu budou náchylnější více, protože nemají pevnou morálku a myslí si, že jejich skutky zůstanou utajeny. Nekristovci zase z mého pohledu se neobracejí k dobru.
S.V.H napsal:
“Tak to jste mě uklidnil. Když Vám k vyvraždění Midjánců nestačí jen pokyn někoho, kdo prohlašuje, že plní Boží vůli, ale musí předvést i nějaké divy – hned se mi bude o trochu lépe spát. ;-)”
Pavel píše:
Já jsem psal něco jiného, že bych poslechl Mojžíše, kdybych žil poblíž něj v té době.
Ne jenom někoho, kdo dělá nějaké laciné divy. Vždyť se očekává příchod Bezbožníka a ten má také konat různé divy a mnohé svede.
Někteří guruové sebevražedných sekt pravděpdobně jsou provázeni menšími nadpřirozenými jevy a i proto jim lidé uvěří.
“Vždyť se očekává příchod Bezbožníka a ten má také konat různé divy a mnohé svede.”
Bezbožníka čekáte? Jsem tu!
To očekávání je už nějakých dva tisíce let. A pokaždé to má už každým okamžikem prasknout, protože doba je tak zkažená, jako ještě nikdy nebyla. Už dva tisíce let – není to už poněkud trapné?
“Někteří guruové sebevražedných sekt pravděpdobně jsou provázeni menšími nadpřirozenými jevy a i proto jim lidé uvěří.”
Kdo věří v nadpřirozeno, najde ho i ve tmě pod gaučem. Vůdci sekt i větších náboženství jsou zajímaví z psychologického hlediska, možná i z farmakopsychologického hlediaka – a neméně zajímavé jsou jejich ovečky.
A odlišit divy laciné od nelaciných je otázka subjektivního pohledu a hodnocení, nic víc.
“To, že lidi vraždí a dělají odporné činy snad platí i pro ateisty a pohany. Spíš bych řekl, že ateisté k tomu budou náchylnější více, protože nemají pevnou morálku a myslí si, že jejich skutky zůstanou utajeny.”
Jasně, coby principielně amorální neznaboh jsem sice automaticky potenciální vrah, ale dosáhnout zločineckých rozměrů boha biblického – na to teda fakt nemám.
Cestmir Berka napsal:
“… Pro jedny křesťany je Izákův příběh svědectvím o oddanosti Bohu, kterému JSME OCHOTNI obětovat to nejcennější…pro jiné je to naprosto jasný zákaz lidských obětí a podřezávat a upalovat se zatím budou jen zvířata…ono křesťanství je dost pružné a tvůrčí, co se týká výkladů…to, co bere Pavel jako fakt, který se stal je pro jiného jen “metafora” a nikdy se to nemuselo stát…”
Pavel píše:
V Bibli je opravdu přípěh v Genesis 22 o tom, jak Bůh Abrahama zkoušel a nařídil ho obětovat jako zápalnou oběť:
“1Po těch událostech se stalo, že Bůh Abrahama zkoušel. Řekl mu: Abrahame! On odpověděl: Tady jsem. 2Bůh řekl: Nuže, vezmi svého syna, svého jediného, jehož miluješ, Izáka, a jdi do země Mórija. Tam ho obětuj jako zápalnou oběť na jedné z hor, o níž ti povím. 3Abraham vstal časně ráno, osedlal osla, vzal s sebou dva své služebníky a svého syna Izáka, naštípal dříví k zápalné oběti a vydal se k místu, o kterém mu řekl Bůh. 4Třetího dne, když Abraham pozvedl oči, uviděl v dáli to místo 5a řekl svým služebníkům: Zůstaňte tady s oslem a já s chlapcem půjdeme až tam. Pokloníme se Bohu a vrátíme se k vám. 6Potom vzal Abraham dříví k zápalné oběti a naložil je na svého syna Izáka. Vzal s sebou také oheň a nůž. A šli oba spolu. 7Tu Izák řekl svému otci Abrahamovi: Otče? Abraham řekl: Tady jsem, synu. Izák řekl: Zde je oheň a dříví, ale kde je beránek k zápalné oběti? 8Abraham odpověděl: Bůh si opatří beránka k zápalné oběti, můj synu. A šli oba spolu. 9Když přišli na místo, o kterém mu řekl Bůh, Abraham tam postavil oltář, připravil dříví, svázal svého syna Izáka a položil ho na oltář na dříví. 10Pak vztáhl ruku a vzal nůž, aby zabil svého syna. 11Vtom na něho zavolal Hospodinův anděl z nebes: Abrahame, Abrahame! Odpověděl: Tady jsem. 12I řekl: Nevztahuj ruku na chlapce a nic mu nedělej, protože teď jsem poznal, že jsi bohabojný a že jsi mi neodepřel svého syna, svého jediného. 13Abraham pozvedl oči a uviděl, že se jeden beran zachytil za rohy v houštině. Šel, vzal toho berana a obětoval ho v zápalnou oběť místo svého syna. 14A Abraham pojmenoval ono místo: Hospodin opatří. Odtud se dodnes říká: Na hoře Hospodinově se opatří. 15Hospodinův anděl zavolal z nebes na Abrahama podruhé 16a řekl: Při sobě jsem přísahal, je Hospodinův výrok: Protože jsi učinil tuto věc a neodepřel jsi mi svého jediného syna, 17proto tě jistě požehnám a tvé símě velice rozmnožím jako nebeské hvězdy a jako písek na mořském břehu. Tvé símě zdědí bránu svých nepřátel. 18Ve tvém semeni si budou žehnat všechny národy země, protože jsi mne uposlechl.”
Jak vidíte, dopadlo to dobře, syn nebyl obětován, Abrahám ve zkoušce obstála a Bůh mu za to požehnal. Na tomto příběhu si můžete uvědomit, jak je Bůh dobrý, že obětoval svého jediného Syna, kterému se také říké beránek Boží. Podle Rona Wyatta to bylo přibližne na stejném místě jako měl Abrahám obětovat Izáka.
Jestliže Bůh Vám něco nařídí, určitě Ho poslechnětě. Jinak byste byli sami proti sobě.
Samozřejmě nesmíte za Boha považovat někoho jiného.
S.V.H napsal:
“Ještě jsem tu knihu nečetl, ale jestli Vás zajímá takovéto vyhledávání skrytých významů v textech, mohla by Vás nadchnout. ;-)”
Pavel píše:
Díky za tip. Až tolik mě momentálně nezajímá.
Foxy napsal:
“Bezbožníka čekáte? Jsem tu!”
Pavel píše:
Vy jste jenom bezbožník s malý b. Teda aspoň myslím.
Foxy napsal:
“To očekávání je už nějakých dva tisíce let. A pokaždé to má už každým okamžikem prasknout, protože doba je tak zkažená, jako ještě nikdy nebyla. Už dva tisíce let – není to už poněkud trapné?”
Pavel píše:
Jednou to prostě přijde a pak to nebude trapné. To, že bylo spousta omylů je pravda, ale to neznamená, že to nepřijde. Třeba to bude, až za dalších tísíc let. Člověk by měl žít stále podle Božích pokynů, pak nebude překvapen, nemusí se bát náhlých příchodů a nemusí se tím zabývat.
Foxy napsal:
“A odlišit divy laciné od nelaciných je otázka subjektivního pohledu a hodnocení, nic víc.”
Pavel napsal:
Je třeba si subjektivní hodnocení vytříbit znalostí Písma svatého.