Doposud jsem obhajoval hlavně tezi, že je vysoce pravděpodobné, že křesťanství je falešné, a že tedy křesťanský Bůh neexistuje. Křesťanství poskytuje množstvím svých tvrzení poměrně snadný terč.
Moderní křesťané velmi správně nahlédli, že před kritickým rozborem svých názorů lze poměrně efektivně uhýbat tak, že obraz svého Boha “rozmlží”, znekonkrétní, z řady svých tvrzení ustoupí, odsunou Boha do mlhy transcendentna a nepoznatelna… Já se dnes chci zamyslet nad některými takto obecněji pojatými představami Boha.
***
Začněme zábavnou představou boha, “o kterém nelze nic říct”. Boha, který je absolutně nedefinovatelný. Co by to znamenalo? Nelze-li o takovém Bohu nic říct, pak ani to, že stvořil Vesmír. Nelze o něm ani říct, zda myslí, zda je to osoba, nelze říct zda něco chce, zda mu záleží na člověku, nelze říct, zda není totožný s nějakou ryze fyzikální entitou, např. s prostoročasem, virtuálním vakuem, nebo třeba s všehomírem (panteistický bůh).
Označovat nedefinovatelnou entitu slůvkem Bůh, se mi jeví jako zmatečné. Slovo Bůh implikuje jisté vlastnosti (všemohoucnost, vševědoucnost, stvořil Vesmír, atd.) které se k “nekonkrétnímu Bohu” nevážou. K nekonkrétnímu bohu se neváže žádná vlastnost – jedná se tedy o zcela vyprázdněný pojem.
Pro představu zkusme uvážit, jaký by mělo smysl přemýšlet třeba o mobilu, který však nesplňuje žádný z atributů mobilům standardně připisovaných: nelze z něj volat, nemá ani displej ani klávesnici ani baterii, ani základní desku a procesor, je nehmotný, leží mimo čas a prostor, … jaký smysl má o takové “entitě” říct, že je to mobil? A jaký má smysl o ní přemýšlet?
Jako ateista netvrdím, že podobné entity neexistují, protože samotná diskuze o nich je nesmyslná, a nemá smysl ani “věřit” či nevěřit v jejich existenci či neexistenci. Pojmy, kterým nelze dát obsah, se nemá smysl zabývat.
Entitě, které nejsme schopni přiřadit žádný atribut, říkejme prázdná entita. Tvrzení “věřím, že existuje Bůh, o kterém ale nejsem schopen nic říct” je pak ekvivalentní tvrzení “věřím, že existuje prázdná entita”.
***
Nyní uvažme o stupínek konkrétnějšího Boha: přisuďme mu jediný základní Božský atribut, že totiž stvořil Vesmír. Jenže slůvko “stvořil” v sobě skrývá předporozumění, že Bůh je osoba. Že nějak koná, něco chce, a v tomhle případě něco vytvořil. Tuto možnost si nechejme na později, a ze “stvoření” Vesmíru malinko slevme. Řekněme, že náš bůh je prvotní příčinou Vesmíru.
Jenže bůh (říkejme raději entita) která je prvotní příčinou Vesmíru může být ryze fyzikální. Může to být falešné vakuum, může to být nějaká kosmická “tvořivá” síla, může to být nám neznámý fyzikální jev, který odpálil singularitu Big Bangu – a asi není příliš v souladu s naším chápáním označovat takovéto neosobní jevy, síly či entity pojmem bůh.
POKUD by tedy Vesmír měl nějakou neosobní prvotní příčinu, já osobně bych se zdráhal popsat tuto skutečnost tvrzením, že existuje bůh. Pokud bychom se ovšem shodli, že toto neosobní prvotní příčinu takto nazveme, pak bych s existencí boha neměl nejmenší problém. Bůh coby falešné vakuum – proč ne?
***
Vraťme se tedy k bohu, který je stvořitelem Vesmíru – a je tedy osobní. Myslí, něco chce, a nějak jedná. Ukážu, že už jen tento velice obecný model je dosti problematický, a tedy obtížně uvěřitelný.
Předně, pro osobního boha musí plynout čas. Nemusí to být nutně “náš” čas, ale nějaký (třeba) na našem čase nezávislý “božský” čas pro něj musí plynout, jinak by bůh nemohl ani jednat, ani myslet, ani cokoliv chtít, protože to všechno jsou děje, a ty probíhají v čase.
Pokud ovšem pro boha plyne čas, pak myšlenka boha jako prvotní příčiny neřeší (zdánlivý) problém věčného vesmíru. Pro boha s jeho časem, plynoucím až do nekonečné minulosti, platí úplně to samé co pro náš Vesmír s naším časem. Je-li možné, aby nekonečně dlouhý čas do minulosti uplynul pro boha, je totéž možné i pro samotný náš vesmír, a hypotéza boha v tomto ohledu nepřináší přidanou hodnotu.
Dále je ve hře prastará otázka, co asi bůh dělal, jak jednal, nekonečně dlouhou dobu před stvořením Vesmíru. Nebylo-li totiž nic kromě něj, tak na jakých objektech se mohly jeho akty realizovat? Na žádných, žádné totiž nebyly. Musel být nekonečně dlouhou dobu v klidu – a jednat začal až stvořením našeho vesmíru a po něm, svými zásahy do něj.
Pokud měl i před stvořením našeho Vesmíru kolem sebe Bůh nějaké objekty, na nichž mohl jednat, pak se ptejme, kde se vzaly. Buď existovaly nezávisle na něm – a pak defacto vysvětlujeme vznik našeho Vesmíru existencí „vyššího Vesmíru“, tedy boha a objektů kolem něj, které nestvořil. Nebo je stvořil, a tím posunujeme naši otázku před okamžik jejich stvoření, a případné nekonečné období božího klidu předtím.
Je také možné, že bůh tvoří od věků, stále, a náš Vesmír je tedy nekonečný v řadě Božích pokusů. (což staví do trochu jiného světla bezmeznou Boží lásku k nám, a oběť jeho jediného Syna… ale tím se opět dostávám ke křesťanství, což jsem si pro dnešek předsevzal, že dělat nebudu) Kolik věřících by se asi k takové myšlence hlásilo?
***
Kromě toho že jedná, je vlastností osoby také to, že myslí. O bohu se ale prakticky vždy předpokládá, že je vševědoucí. Může vševědoucí bůh myslet? Myšlení je přece odvozování nových, doposud nám neznámých informací z informací které jsou nám dostupné, za použití logických pravidel, naší paměti atd. To je ale v rozporu s boží vševědoucností. Vševědoucí bůh všechno ví, a tedy nemůže myslet, protože neexistují žádné pro něj nové věci, které by mohl vymýšlet. Osobní bůh tedy nemůže být ani zdaleka vševědoucí.
Za pomocí mysli se také navigujeme v reálném světě, plánujeme své další chování, pokoušíme se predikovat chování ostatních entit kolem nás, a na základě toho přizpůsobit své jednání. Nic z toho ale nemůže platit pro Boha, protože on jistě není jedna z entit v našem světě, on na něm má být nezávislý, protože ho (z definice) stvořil.
O čem bůh přemýšlel před stvořením Vesmíru? Pokud platí model průběžného nekonečného tvoření, pak bůh může od věků promýšlet stále nová a nová stvoření, a ty pak tvořit – což by dávalo poměrně vysokou pravděpodobnost, že totiž bůh ve svém tvoření bude stejně tak pokračovat, až na věky… Jistě nikdo není tak namyšlený, aby si troufl spekulovat o tom, že po nekonečné době tvoření jsme první bytosti, které bůh stvořil. Jistě i mnoho jeho předchozích tvůrčích aktů obsahovalo bytosti, zřejmě dokonce nekonečně mnoho (jinak by musel nekonečně dlouho tvořit ne-bytosti, a v určitém čase by musel stvořit první bytost). Mohl bych pokračovat úvahami o spáse v předchozích a budoucích stvořeních, o tom co se stalo či stane se všemi těmi dušičkami – a kolik na současné křesťany při tom všem zbyde boží pozornosti – ale raději toho už nechme. Myslím, že jsem poměrně dostatečně ukázal, že model věčného tvoření příliš uvěřitelný není.
Bůh mohl také celou věčnost přemýšlet (říkejme v tomto případě fantazírovat) o možných světech, aniž by je tvořil – až po nekonečné době by se rozhoupal, a začal s tvořením. Náš svět by samozřejmě nebyl zdaleka nutně tímto prvním stvořeným světem.
***
Protože osobní bůh nemůže být vševědoucí, nemůže být ani nekonečně inteligentní (v libovolném konečném čase by vymyslel celé nekonečné penzum vědomostí, a byl by pak vševědoucí). Tedy musí mít jen konečnou (byť klidně velmi vysokou) inteligenci. Je tedy myslitelná bytost, která toho nejen ví víc než on, a která je také navíc inteligentnější.
Osobní bůh tedy nemůže splňovat další ze základních vlastností, bohu přisuzovaných, kterou je, že není myslitelné nic, co by bylo nad něj. Osobní bůh nemůže být „na vrcholu ontologické pyramidy“.
Je jistě myslitelná velmi mocná a velmi inteligentní bytost s extrémními znalostmi a vědomostmi, která stvořila náš Vesmír – avšak pokud její atributy nejsou nekonečné, pak takovou bytost prostě nelze nazvat bohem, ale mnohem spíš „ufonem z externího Vesmíru, který si jednoho dne hrál v laboratoři na dělání Vesmírů…“.
***
Závěr: z výše uvedeného mi vychází, že samotný koncept osobního boha je nekonzistentní, a velmi obtížně myslitelný. I když se nebudeme trefovat do nesmírně snadného terče Božího syna chodícího po Zemi, Trojice, vzkříšení, zástupné oběti za naše hříchy, Bible coby slova Božího, atd. – tak i to co nám zbyde, nedává, domyšleno do důsledků, příliš smysl.
I jen abstraktní osobní bůh, u kterého ani nepostulujeme jeho zájem na lidech, ani nemluvě o lásce, velmi pravděpodobně neexistuje, a neosobnímu bohu nemá smysl říkat bůh.
s tím pojmem OSOBNÍ BŮH je to ale trochu jinak:
…Vždyť Bůh nás zná jmenovitě, nevnímá nás jako masu, zná nás osobně. On je osobní Bůh….
http://tepla.evangnet.cz/?p=1245
….existuje osobní Bůh, který se dotýká právě mne osobně a mne osobně oslovuje….
hostalkova.evangnet.cz/wp…/01/20090111_petr_malac.pdf
…. I
pojem »osoby« je totiž odvozen ze vztahů tohoto světa a Bůh
pravý a živý jej zcela jistě přesahuje čili transcenduje. Nikdy
ho nevystihneme žádnou metaforou, žádným obrazem či
příměrem. I výraz »osobní Bůh« je metafora – ovšem závažná
a svého druhu. …
http://dejvice.evangnet.cz/sites/default/files/prilohyk-ke-strankam/i16_taoismus.pdf
….Dnes je v módě říkat – jsem věřící, ale nejsem v žádné církvi, mám prostě svého boha, ve kterého věřím. V praxi je pak ten takzvaný osobní bůh většinou něco jako osobní bankéř. Když ho potřebujete, zavoláte, a on se vám jakože stará o váš duchovní účet, ale nic nechce. Jenomže podle mého názoru je na osobní bohy stejný spoleh jako na osobní bankéře. Jednoho dne zavoláte, a nikdo to nebere. Když chcete věřit v Boha, na kterého spoleh je, doporučuji jiného. …
http://hn.ihned.cz/c1-24238780-marek-eben-na-pameti-mam-jeste-dost-casu
Michal: avšak pokud její atributy nejsou nekonečné, pak takovou bytost prostě nelze nazvat bohem, ale mnohem spíš „ufonem z externího Vesmíru, který si jednoho dne hrál v laboratoři na dělání Vesmírů…“.
IMHO tohle je zcela zbytecna hra se slovy.
Koncept osoby, ktera stvorila tento vesmir, muze okamzite zjistit vse v
tomto vesmiru (je tedy vsevedouci co se tyce tohoto vesmiru [*]) a muze
kdykoliv udelat jakoukoliv zmenu v tomto vesmiru (je tedy vsemocna co se
tyce tohoto vesmiru), je pro vsechny prakticke ucely totozny s konceptem
boha. I kdyby ve ‘svem’ vesmiru ta osoba chodila denne do prace a s ‘timto’ vesmirem si hrala jen po vecerech.
[*] Tady by clovek mohl namitat, ze takto definovany buh nezna pravdivost
‘absolutnich’ pravd, napr. pravdivost sigma_2 ci pi_2 aritmetickych formuli.
I kdyby vypocetni moznosti boha byly konceptualne jen srovnatelne s nasimi
(tedy turingovske) jen libovolne rychlejsi, pak by mohl davat odpovedi ktere jsou pro vsechny prakticke ucely nerozlisitelne od spravnych.
Michal: ”Bůh si podle tohoto modelu jen nekonečnou věčnost “hraje sám se sebou”, jen abychom vyplnil ten nekonečný čas.“
Michal, si len človek, ľudský rozum nedokáže pochopiť: autoerotické aktivity živého Boha 😉
To “Fiat Lux!”, by mohol byť len eufemizmus pre Božský orgazmus 😀
Konečne! Myslím, že až teraz, mi začína Trojičná doktrína dávať ten správny zmysel …
http://zpravy.ihned.cz/svet-afrika/c1-58960220-egypt-odsoudil-bloggera-na-tri-roky-do-vezeni-za-rouhani-a-opovrhovani-nabozenstvim
Michale, tady máš další pecku přímo mezi voči:
http://www.youtube.com/watch?v=DPP2SAOus0U
Zkus P. Striczkovi napsat nějaký dotaz, třebas, jak jsi zde uváděl, že bys chtěl (právě jemu) věřit.
protestant says:
December 13, 2012 at 11:55 am
…Vždyť Bůh nás zná jmenovitě, nevnímá nás jako masu, zná nás osobně. On je osobní Bůh….
jack:
Neexistují žádné informace,které by ukazovaly na pravdivost či alespoň pravděpodobnost vašeho vyjádření!!!
Buď jste si to vymyslel vy sám nebo jste pouze převzal výmysl někoho jiného!!
jack: odkud máte tu informaci, že informace jsou základem vesmíru?
Plýtvání intelektem.
Hermes: imho, to většina debat tady. Furt se jen mlátí prázdná sláma.
Kdyby tu každý naspal nějaký zajímavý text o jeho oboru, třeba medea o něčem zajímavém v matice….
Co vůbec děláš ty, Herme?
Já dělám spoustu věcí. Vydělávám prachy, živím děti, starám se, aby věci fungovaly, aby se lidi nesežrali a aby moc nemagořili. Přitom čumím do počítače, do knih, studuju, glosuju.
miluju lidi, kteri vstoupi do diskuze a reknou, ze diskuze je k nicemu 🙂
Už Michal v článku napsal správně že “samotná diskuze o nich je nesmyslná” 🙂
Slávku, ono to platilo tak trochu i (nebo hlavně) na ten článek.
Tak potom hej Herme 🙂 Blbě jsem to pochopil. Článek beru tak, že to Michala baví, a potom to rozhodně nemůžeš nazvat “plýtváním”. To by byla plýtváním každá zábava Nakonec on sám to nazval “pár poznámek k …”
Takže já to vidím naopak jako”cvičení intelektu”. Intelekt není omezený zdroj. Jeho použitím jej nečerpáme a tedy jím ani nemůžeme plýtvat.
Ale je to, jako kdybych já vykládal teorii relativity na základě znalostí načerpaných z rozhovorů s kamarády z kolbenky a z novinových článků. Asi by vás to taky extra nepodnítilo k nějaké vážně míněné polemice.
Herme, já jsem k Michalovým cílům celkem skeptický. Podle mě ať by Michal nebo kdokoliv z nás napsal cokoliv, tak to většinu křesťanů k úvahám neinspiruje, protože nechtějí zpochybňovat vlastní víru.
Na druhou stranu, pokud mám správné informace, tak jsou křesťané, kteří pochybnosti mají a podobné informace hledají a pár jich se tu už ukázalo a články čtou. S nevírou je to podobné jako s vírou: člověk musí chtít, musí mít motivaci informaci vstřebat a zamyslet se nad ní. Pokud ty tu potřebu nemáš, potom tady můžeme psát co chceme a tebe to neosloví.
Na některé problémy Michalovy pozice upozornila Médea. Já jsem pochopil už při prvních slovech, že půjde o objev Ameriky v domácím akvárku: “Moderní křesťané velmi správně nahlédli, že před kritickým rozborem svých názorů lze poměrně efektivně uhýbat tak, že obraz svého Boha “rozmlží”, znekonkrétní, z řady svých tvrzení ustoupí, odsunou Boha do mlhy transcendentna a nepoznatelna”.