Tvrzení o různých formách kontaktu s Kristem či Duchem Svatým jsou mezi křesťany evergreenem. Používají je v několika kontextech: ujišťují se navzájem, a dost možná že i sami sebe, že jejich víra je pravá; prokazují tím pravost své víry navenek; posilují tím sobě i navzájem své prožívání křesťanského společenství – totiž těch, kteří jsou v kontaktu s Duchem Svatým, či s Kristem.
Dva příklady:
William Lane Craig v debatě s Michaelem Tooleym řekl:
A konečně šestý argument. Bůh se může nechat bezprostředně poznat a zažít. Toto není ani tak argument ve prospěch Boží existence; je to spíš tvrzení, že vy sami můžete poznat, že Bůh existuje, zcela stranou od argumentů, jednoduše tím, že ho bezprostředně zažijete.
Podobně David Černý v diskuzi s Tomášem Hříbkem, které jsem se účastnil, krátce po začátku podotkl, že my ateisté pomíjíme osobní zkušenost Boha, která pro toho daného člověka Boží existenci prokazuje.
Jako člověk, který hledá pravdu, a kterému na pravdě záleží, ať je jakákoliv, tato tvrzení nemohu ignorovat. Pojďme společně celou záležitost promyslet.
***
Uvažme následující fakta:
1) religiozní prožitky a zážitky mají členové snad všech náboženství, nevyjímaje Buddhisty, kteří ani nemají boha, nebo např. domorodce v pralese s jejich přírodními božstvy. Kenneth W. Daniels v knize Why I Believed dokonce napsal, že ty samé prožitky, které mu v době víry “prokazovaly” její pravost, si umí navodit i dnes, kdy je ateista. Hádám, že to nebude až tak výjimečné.
2) lidské prožívání a vnímání je až do extrémní míry ovlivnitelné a změnitelné chemickými látkami (protože mozek sám pracuje na chemickém principu). Tyto látky mohou být jak externě podané (přírodní nebo umělé drogy, alkohol), a nebo, a to je pro nás klíčové, si je může mozek produkovat sám (a také tak nonstop činí).
3) meditace, půst, hromadné prožívání rituálů, zvlášť se spirituálním podtextem (prožitky na shromážděních (nejen) letničních či evangelikálních církví, stavy tranzu při rituálních tancích domorodých kmenů, vedených šamany, atd.), může navodit změněné stavy vědomí.
4) dále uvažme, že o svých osobních citech a pocitech je extrémně snadné říkat polopravdu, či úplně klamat, protože neexistuje možnost ověření.
5) člověk může dokonce snadno oklamat sám sebe. Postupem času může přesvědčit sám sebe, že zažil něco trochu jiného, než co skutečně zažil, že cítil něco trochu jiného než cítil, jiného, hlubšího, atd. O to snazší a upřímnější je pak tvrdit totéž i svému okolí.
6) věřící mají zcela zjevnou MOTIVACI, aby spirituální kontakty vyznávali. Například:
6.1) chtějí zapadnout mezi své. V okamžiku, kdy ostatní vyznávají, že se jich dotýká Duch Svatý, je jejich zřejmým zájmem, aby to nebyli oni, kdo musí říct “mě se ale nedotýká, já nic necítím”. Stačí přitom tak málo: stačí interpretovat svůj příjemný pocit např. při impozantní mši v kostele, působivé varhanní hudbě, působivém kázání kněze, čtení silné pasáže v Bibli, jako dotek Ducha Svatého. Stačí “si říct”, že tomu budu věřit.
6.2) může se to zdát jako účinný způsob jak odpálkovávat nepříjemné otázky.
“Já jsem s Bohem v kontaktu, cítím jeho dotek, tak co mi budeš vykládat, že neexistuje…”
7) věřící jsou jen zřídka kdy ochotni mluvit o tom, co skutečně cítí. V čem jejich zážitky spočívají. Tvrdí, že jejich zážitky jsou nepopsatelné. Často používají argumenty jako “copak ty jsi schopen vysvětlit, co znamená být zamilován, člověku, který zamilován nebyl?” Myslím, že toto je docela důležitá věc, a proto se u ní zastavme. Ovšemže je možné naše duševní prožitky popsat někomu, kdo je nezažil.
Například u lásky lze dotyčnému snadno vysvětlit, že jde o hluboký cit k člověku opačného (někdy i stejného) pohlaví. Jste šťastní, když s milovanou osobou jste, toužíte s ní být, když s ní zrovna nejste. Musíte na ni stále myslet, myšlenky na ni vyplňují značnou část vaší pozornosti. Mnohdy se nemůžete soustředit na nic jiného. Pokud s milovanou osobou zrovna nejste, uzavíráte se do sebe, a věnujete se právě myšlenkám na svou lásku. Máte radost když ona má radost, máte o ni strach, máte sklon mít “růžové brýle”, tzn. neuvědomujete si dostatečně chyby milované osoby, a nekriticky vnímáte její přednosti. Přitahuje vás sexuálně, toužíte být v její tělesné blízkosti. Atd. Myslím, že je zřejmé, že své city a pocity LZE popsat člověku který je nezažil, docela pěkně, a nic na tom nemění fakt, že ten samotný POCIT to nenahradí.
Čili pokud někdo tvrdí, že o svých spirituálních zážitcích nemůže vůbec nic říct, nikoliv proto že by nechtěl, ale proto že to nejde, je velmi pravděpodobné, že je to jen výmluva – a i zde je zřejmá motivace: z popisu těch zážitků by mohlo být i danému věřícímu patrné, že závěr, že vysvětlením je kontakt s Bohem, je poněkud unáhlený. Věřící si ovšem tuto skutečnost nechce připustit – proto se do popisu svých citů raději ani nechce pouštět. Prohlásit je za zahalené v nevyslovitelnu a tajemnu a transcendentnu přece vypadá a hlavně funguje mnohem líp.
***
William Lan Craig a spousta dalších tvrdí, že věřícím jejich spirituální zážitky prokazují Boží existenci. Spoléhají při tom zjevně na to, že subjektivní pocity nejsou příliš dobře zkoumatelné. V tomto případě se ale pletou.
Stačí si uvědomit: JAK mohou věřící VĚDĚT, že to co zažívají, je Bůh? Co když to je třeba ďábel? Co když to je jiný padlý anděl? Co když to byl normální, ne-padlý anděl? Co když se stali obětí pokusu UFO? Co když na nich testuje americká vláda novou supertajnou mentální zbraň? A co když – úplně prozaicky – jsou jejich pocity výhradně produktem jejich mozku? JAK mohou vědět, že to není tento poslední případ? A jak si můžou i jen myslet, že Bůh je nejpravděpodobnější vysvětlení jejich zážitků?
Tvrdí-li někdo, že mu jeho spirituální zkušenost prokazuje existenci Boha, evidentně klame sám sebe, POKUD ovšem neumí vysvětlit, JAK mu tato zkušenost Boha prokazuje. Musel by vysvětlit, JAK VÍ, že ta zkušenost nemůže mít původ nikde jinde, než v Bohu. Nemyslím si, že by bylo vůbec možné toto vyargumentovat.
***
Kdyby šlo věřícím o to, co je skutečně pravda, a nikoliv o přeochotné uvěření tomu, co chtějí, aby byla pravda, pak by se na celou situaci pokusili podívat trochu z odstupu. Zamysleli by se nad tím, co přesně zažili a cítili, jaká jsou možná vysvětlení a příčiny těch zážitků či pocitů, a která z nich jsou pravděpodobná více a která méně. Jak by vůbec mohl vypadat zážitek, jehož nejpravděpodobnějším vysvětlením (nikoliv jediným možným, jako v minulém bodě) by bylo, že ho způsobil Bůh?
Odhaduji, že zdaleka nejčastější pocity, které věřící připisují blízkosti Ducha Svatého či Krista, jsou různé pocity dotyku transcendentna, míru a pokoje a klidu, pocit dotyku nebo blízkosti něčeho vznešeného, něčeho co nás zdaleka přesahuje, pocit zalití láskou, pocit blízkosti něčeho, skrze co všechno pošlo, něčeho s nekonečným významem a důležitostí, pocit blízkosti milující bytosti, která pro nás tak moc udělala a obětovala, a my jsme jí přitom tak moc ublížili, a ona nás přitom tak miluje… a je teď úplně blízko, blizoučko, až ji cítíme…
Toto všechno jsou sebe-vyplňující představy. Považuji za zcela evidentní, že kdybych JÁ sám byl křesťanem, a upřímně bych věřil, že Bůh JE milující, obětoval za nás svého jediného Syna, který za nás trpěl, a přitom nás nesmírně miluje, má Kosmickou důležitost, skrze něj všechno pošlo, atd., a zejména že v určitých situacích (o samotě při modlitbě, při četbě Písma a rozjímání, při mši v kostele, na náboženském shromáždění, atd.) se mi může přiblížit a vejít se mnou do osobního kontaktu – a v této situaci bych BYL, a celá má pozornost by byla upřena k těmto představám (ať už o samotě při meditaci, a nebo ještě lépe na nějakém náboženském shromáždění, kde by témuž věřili všichni) tak že by tyto představy byly neodlišitelné od pocitu, že Ho opravdu cítím, že tu opravdu je.
A, co je naprosto klíčové – toto funguje BEZ OHLEDU na to, zda Bůh skutečně existuje nebo ne.
***
Mám právě v hlavě jistou poměrně surrealistickou scénu. Popsal jsem ji asi na pěti řádcích do textového souboru. SHA256 hash toho souboru je
47e9494f16f4cc2e50c1cd27f008a9d21fe38e1dff7165314b754409a4df36cb
Je-li někdo ve skutečném kontaktu s Duchem Svatým – ať mi někdo tu moji představu popíše! Celá ta představa tvoří jedinou scénu, stačí tedy, aby Duch Svatý dotyčnému vnuknul jedinou myšlenku, jediný obraz! A ten nám zde pak může popsat. Já nemohu svoji představu dodatečně změnit, protože hash jsem už tímto zveřejnil, a je výpočetně nemožné zkonstruovat k danému hashi jeho vzor. Není to ale nemožné pro všemohoucího Boha – a ten beztak zná moje myšlenky, a tím spíš obsah konkrétního souboru na mém disku. Je to tedy naprosto fér.
Přidám ještě motivační myšlenku: POKUD by někdo uspěl, pak by to mohlo na ledaskoho zapůsobit, a přivést ho k víře – a není každá taková “zachráněná duše” úžasný úspěch? Není to důvod MODLIT SE, aby Bůh mě, zpupnému ateistovi, ukázal, zač je toho loket, veřejně ho znemožnil, a navíc tak případně přivedl lecjakou ztracenou ovečku na cestu Spásy?
Vím vím – je zde notoricky známá výmluva, že Bůh se přece nenechá testovat… Postavme to tedy jinak! NAŘIZUJI Bohu, aby o mé představě nikomu neříkal. Zároveň asi umím predikovat budoucnost – protože jsem si JIST, že mě Bůh poslechne a můj příkaz neporuší. Žádné nové ovečky, žádné vyplněné modlitby! Ticho!
Předpovídám, že Bůh se bude chovat přesně tak, jak se chová vždy – totiž jako by neexistoval.
Nuže, nechme se “překvapit”, jak to dopadne.
Průběžně budu zveřejňovat došlé reakce. Za tři měsíce, tedy 24.2.2013 zveřejním moji původní představu. Každý bude moci ověřit, že sedí hash – a celý pokus pak vyhodnotíme.
***
Pro úplnost se chci zmínit o jednom přístupu, a tím je postoj: “věřím, že jsem s Kristem v kontaktu”, aniž by za touto vírou stály jakékoliv pocity, komunikace, vidění či cokoliv podobného. Dotyčný tomu věří například proto, že je v Bibli napsáno, že to tak má být (“Neboť kdekoliv se shromáždí dva nebo tři v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich.” (Mt 18:20). Tímto postojem asi nemá cenu se blíže zabývat, protože je zjevné, že neprokazuje nic ani nevěřícím, ani dotyčnému věřícímu.
Závěr
Ukázal jsem, že typické spirituální zážitky neprokazují nic ani samotným věřícím, kdyby se na ně ovšem byli schopni podívat nezaujatě – a už vůbec neprokazují nic nevěřícím (pro korektnost dodejme, že věřící většinou ani netvrdí, že by mělo). Mluví-li věřící o tom, že “zažili Boha”, že pro ně jsou jejich zážitky průkazné, je zde zjevně přání otcem myšlenky. CHTĚJÍ aby to tak bylo, a tak tvrdí, že to tak opravdu je. Věřící nejsou schopni vyargumentovat opak: JAK jim jejich spirituální zážitky Boha prokazují.
Jako ve spoustě jiných případů, i zde mnozí věřící klamou sami sebe.
Jsou myslitelné spirituální zážitky, které by byly jen obtížně vysvětlitelné – ovšem takové věřící v reálu nemají, viz náš pokus. Existuje naprosto věrohodné, logické a naturalistické vysvětlení toho typu spirituální zkušenosti, který věřící mívají. Je evidentní i motivace, kterou věřící mají, aby o svých spirituálních zážitcích a “kontaktech s Duchem” mluvili.
Z těchto důvodů nemám ani s maximálně otevřenou myslí nejmenší důvod věřit, že by věřící měli jakýkoliv reálný spirituální kontakt (ať už s Kristem, nebo s Duchem Svatým, nebo s čímkoliv jiným).
Koukám na Hydepark o chudobě, a zazněla tam zajímavá věc: že totiž Češi jsou mimořádně štědří v různých sbírkách (bráno na obyvatele) na postižené katastrofami atd. Například se u nás prý vybírá VÝRAZNĚ víc (na obyvatele), než na Slovensku. Hm, zvláštní – není náhodou Slovensko velmi religiozní země? A nejsme náhodou my z velké části bezvěrci? Zajímavé! 🙂
…..Češi nejvíce pomáhají obětem katastrof a strádajícím dětem. Ve srovnání se zahraničím však moc štědří nejsou. Na charitativní účely v tuzemsku přispívá zhruba každý pátý člověk. Vyplynulo to z průzkumu společnosti GfK Czech Republic. Ve srovnání s ostatními zeměmi střední Evropy je to však slabé. Tam přispívá na dobročinnost 36 procent lidí.
Zdroj: http://finance.idnes.cz/cesi-moc-stedri-nejsou-na-charitu-prispiva-jen-kazdy-paty-pz8-/podnikani.aspx?c=A111129_1692471_podnikani_bab
Češi na charitu moc nedávají, v Evropě jsou horší jen Turci
Česká charita se musí už čtyři roky vyrovnávat s klesající podporou firem. Dříve stačilo více šetřit, letos už ale nepomáhá ani to a některé projekty se tak budou muset úplně zrušit. Nejen firmy, ale Češi obecně navíc nejsou příliš štědří dárci. Pravidelně jich přispívá na charitu jen pětina. Nejvíc dávají Švédi, naopak míň než Češi dávají v Evropě už jen Turci. Více z reportáž na http://www.ct24.cz
http://www.darcovskasms.cz/aktuality/33/Cesi-na-charitu-moc-nedavaji-v-evrope-jsou-horsi-jen-turci.html
Michal: “není náhodou Slovensko velmi religiozní země?”
Michal, nepreháňaj. Na Slovensku sa síce dosť ľudí hlási ku kresťanstvu, ale väčšinu z nich tvoria “sviatoční kresťania”, ktorí sem tam zablúdia do kostola a inak žijú podobne ako ateisti, to znamená, že na Boha myslia len občas a dogmy/doktríny, pokiaľ ich vôbec poznajú, neberú vážne 🙂
Médeo já to nemyslel jako přehánění … ale IMHO Slovensko je nejen religioznější statisticky (na Slovensku je bez vyznání 13% lidí, a v ČR snad až 80%…) ale i ta atmosféra… Když se kouknu na nějaké slovenské fórko o víře, tak tam to žije. Slovenské facebookové stránky o náboženství mají desítky tisíc fanoušků, a mají jich takových několik! Českou jsem nenašel – no snad ani jednu!!! Nikoliv ani jednu s desetitisíci fanoušky, ale vůbec ani jednu!
Jako, podle mě je ten rozdíl dost zásadní.
http://www.facebook.com/pages/Ver%C3%ADm-v-Boha-a-nehanb%C3%ADm-sa-za-to/234438982422
Verim v Boha a nehanbim se za to: 178000 fanoušků!!!
V Česku neexistuje absolutně nic podobného. Zkuste někdo najít vůbec nějakou FB stránku o Bohu, o víře, o Ježíši, o křesťanství! Našel jsem pár recesistických, a tím to hasne.
Médea: … ale väčšinu z nich tvoria “sviatoční kresťania”, ktorí sem tam zablúdia do kostola a inak žijú podobne ako ateisti, to znamená, že na Boha myslia len občas a dogmy/doktríny, pokiaľ ich vôbec poznajú, neberú vážne
No jasně, s tím nemám problém. Zajímavá informace.
Michal says:
November 26, 2012 at 4:29 pm
Médeo, proč vlastně podle křesťanů lidé hřeší?
Pokud chtějí nehřešit, ale nemohou si pomoct, a proto hřeší – pak nemají svobodnou vůli, a jak je za to může v takovém případě Bůh trestat?
Nebo MOHOU nehřešit, ale přesto hřeší – ale proč to tedy v takovém případě dělají? Mají z Boha vrtuli, “vždyť jim to stejně odpustí”?
Podle mě je samotný koncept svobodné vůle a hříchu dost pofiderní…
Jarda:
Protože “na počátku” poslechli “padlého anděla” a vzbouřili se proti (Vševědoucímu) Pánu Bohu a tím pádem si “porušili přirozenost” (pozor, ne přirození) a tak jsou náchylní ke hříchu. Zvláště když Všemohoucí, aby vyzkoušel jejich lásku a oddanost k sobě, nechává “padlého anděla” a jeho pomocníky na lidi působit a svádět je.
Slávek:
To, cim se odlisuje veda od ruznych ideologii a nabozenstvi je to, ze funguje. Jeji vyhodou neni to, ze ma pravdu, ale naopak to, ze si je velmi dobre vedoma, ze pravdu nema. Ze vnima kazdy poznatek jako docasny a nejvwetsi vyhrou, kterou muze vedec dosahnout je to, ze vyvrati soucasne paradigma.
Ideologie a nabozenstvi to maji presne naopak.
Jarda:
Fčil jsi přesně trefil skobičku na hlavičku!
Pěkný článek.
Můj názor:
Spiritualita je přirozený lidský, takový velice hluboký, těžko popsatelný pocit. Někteří lidé tento pocit mají při své oblíbené hudbě, jiní při pobytu v přírodě, při adrenalinových zážitcích, při sexu apod. A někteří mají tento pocit spojen s religiozitou. Nazývají ho pak třeba kontaktem s živým kristem.
Asi všichni tento pocit známe, akorát každý ho máme spojen třeba s něčím trochu jiným. Spiritualita a religiozita totiž není totéž. Člověk může být spirituální bez religiozity, religiózní bez spirituality či religiózní i spirituální zároveň.
Příjemně a zasvěceně o tom mluví František Koukolík – Metuzalém – O Smrti (15min):
http://www.youtube.com/watch?v=z62x8vs7uBI
protestant says:
November 26, 2012 at 7:02 pm
Ale náboženství funguje. Rozhlédni se kolem sebe, po celém světě a zjistíš, že funguje. A už dlouho.
A ohledně vlastnictví pravdy – mám pocit, že to jsou právě ateisté (ty jsi vzácná výjimka) kteři nepřipouští, že by neměli pravdu.
Jarda:
Samozřejmě že náboženství funguje. Jakékoliv! Křesťanské, muslimské ….. i to animistické. Ale i holotropní dýchání, reiky, tantra …… je to prostě o víře. I politická víra funguje. Je to otázka především citu a také strašení. Proto můžeme vidět, že celoživotní komunista se na smrtelné posteli nechá zaopatřit – protože co kdyby!!! – než aby katolík před smrtí vstoupil do KSČM.
A co se týče té ateistické pravdy? Jak si její “ateistické vlastnictví” představuješ. Já jen sleduji, jak věřící nesnášejí tu ateistickou pravdu, že věřící – ani z jednoho náboženství – dosud nepředložili jediný validní důkaz o Boží existenci.
Neustále zde odkazuji na Institut sv. Josefa. Tam je to takřka křišťálově čisté: Autoriy přednášejí PRAVDY a diskuze se nedovolují!
protestant:
Naopak. Většinu historie zde byli lidé bez vědy. Hudbu v nějaké formě měli vždy. A náboženství samozřejmě také.
Věda není pro život člověka nutná. Je velmi prospěšná, ale ne nutná.
Jarda:
Veliký omyl!!! Věda je i sestrojení luku a šípů. Věda jsou znalosti jak vystopovat zvěř, jak ulovit rybu. Věda je, jak postavit zemnici a rozdělat oheň, aby člověk v zimě nezmrzl……..
A náboženství? To je (jen) snaha nějak ten okolní svět pochopit, porozumět mu a případně jej ovládat – třebas aby bylo možno ulovit více zvěře. Pěkně to v mnohé své knize popisuje A.V. Frič, který byl šamanem u jednoho indiánského kmene a tudíž se s jejich duchovním životem seznámil velmi detailně.
Jarda:
Já jen sleduji, jak věřící nesnášejí tu ateistickou pravdu, že věřící – ani z jednoho náboženství – dosud nepředložili jediný validní důkaz o Boží existenci.
protestant:
Takového nic principiálně neexistuje. Stejně jako nemůže existovat důkaz Boží neexistence.
Jarda says:
November 26, 2012 at 10:16 pm
Věda jsou znalosti jak vystopovat zvěř, jak ulovit rybu.
protestant:
že by vlci a medvědi provozovali vědu?
Zatímco třeba zemědělství, písmo, výroba kovů či státní uspořádání se na světě objevily několikrát nezávisle na sobě, ke vzniku vědy (a filozofie) pravděpodobně došlo pouze jedinkrát, a to právě ve starém Řecku v 7.-6. stol. př. n. l.
http://scienceworld.cz/historie/vznik-vedy-ve-starem-recku-proc-1950
protestant:
Takového nic principiálně neexistuje. Stejně jako nemůže existovat důkaz Boží neexistence.
Jarda:
Dokaž neexistenci Atapalona! Pokud se ti to nepodaří, je to jasný důkaz, že Atapalon existuje!
Podívej; (prý) miliony lidí na světě tvrdí, že se setkali s mimozemšťany. Věda, ale ani katolická církev, neodmítají možnost jejich existence. Když ale někdo začne vykládat že se mu zjevil zelený mužíček, vysoký 150 cm, místo uší anténky, představil se jako Atapalon z galaxie XP45TR20 a že přináší lidem poselství, že se mají mít rádi, co se stane? Ano; správně; skončí na psychiatrii. Když ale před pár lety dvě holky přišly do Litmanové s tím, že se jim v kopcích nad vesnicí v seníku ukázala P. Marie, proudí tam davy věřících kteří cítí, jak tam jsouz mimořádně duchovně obdarováváni a už se tam staví kostel.
Základom pre vznik vedy bola voľnosť a kritickosť myslenia, ktoré sa objavili vo filozofii antického Grécka.
http://sk.wikipedia.org/wiki/Veda
to Jarda:
Existence mimozemšťanů je podle tebe vyloučena?
protestant:
že by vlci a medvědi provozovali vědu?
Jarda:
Dobrá poznámka. Nevím, jaké máš vzdělání – ale pro informaci – všichni “vyšší” živočichové musejí svá mláďata naučit lovit a další vědomosti. Hodně vyspělá zvířata – kytovci, primáti – mají dokonce i svoji “kulturu” – jednotlivé tlupy mají odlišné způsoby lovu a pod – jsou schopni se přizpůsobovat místním podmínkám. A nejen to, zvířata jsou schopna řešit i logické úlohy – zajímavé jsou v tomto směru kaledonské vrány. http://scienceworld.cz/…/vrany-z-nove-kaledonie-jsou-jeste-chytrejsi-899
Jarda:
Dokaž neexistenci Atapalona! Pokud se ti to nepodaří, je to jasný důkaz, že Atapalon existuje!
protestant:
Máš tam logickou chybu. Já netvrdím, že neexistence důkazu neexistence je důkazem existence. Stejně tak neexistence důkazu existence není ale důkazem neexistence.