V minulém článku jsem zdůraznil, jak důležité je pro správné pochopení textu mít povědomost o tom, co v době sepsání daného textu (spisů Nového Zákona) považoval jak autor tak i jeho čtenáři za samozřejmé, ale co pro dnešního čtenáře zdaleka samozřejmé býti nemusí.
Dnes bych chtěl napsat pár řádek o apokalypticismu, který je naprosto klíčový pro vhled do NZ textů. Bez apokalyptického předporozumění podle mého názoru nelze Novému Zákonu náležitě porozumět.
Co je apokalypticismus?
Obecným apokalypticismem se rozumí víra, že svět jak ho známe, skončí v kataklyzmatické události, zvané apokalypsa. Apokalypticismus v Novém Zákoně byl mnohem specifičtější, a já se budu v dalším soustředit na něj.
Lidé věřili, že svět je kolbištěm kosmického zápasu sil Dobra a Zla. Svět je pod silným vlivem kosmických mocností Zla, a katastrofy které Izrael té doby postihovaly (nadvláda Římanů, potlačení Makabejského povstání kolem roku 170 př.n.l., atd.) jsou toho přímým důsledkem. Zlé věci, které se Izraeli děly, jsou trestem sil Zla za věrnost Izraele Bohu.
Převaha mocností zla ale nebude trvat dlouho. Bůh co nevidět zasáhne ve prospěch svého lidu a z nebe sestoupí božská bytost jménem Syn Člověka. Mocnosti Zla budou poraženy v kataklyzmatické události, jak si představoval např. autor knihy Zjevení – a s nimi budou zničeni i lidé, kteří jim na zemi přisluhovali. Jako poslední pak bude poražena Smrt. Na zemi (nikoliv v nebi!) pak bude nastoleno utopické Boží Království, pod přímou vládou Boha.
Historické pozadí
Vznik apokalyptické víry má dle Barta Ehrmana velmi zajímavé historicko-teologické souvislosti. Izrael, jakožto malý národ obklopený mocnými sousedy, čelil v průběhu velké části své historie agresi sousedních říší. Byl okupován Asyřany (722 př.n.l.), Babylonci (586 př.n.l), Peršany (539 př.n.l) – a Proroci (Amos, Izaiáš, Ozeáš, Jeremiáš, Ezechiel, …) tehdy většinově soudili, že tyto útrapy byly Božím trestem za nedodržování Zákona. A měli pravdu, protože lidé v Izraeli tehdy opravdu uctívali i jiné bohy, jak přesvědčivě dokazují archeologické nálezy, i větší část knih Starého Zákona. Proroci brojili proti uctívání cizích Božstev a zkaženosti dětí Izraele PRÁVĚ PROTO, že lidé tehdy cizí božstva uctívali, a Zákon dodržovali nedostatečně.
Jenže zhruba po Babylonském zajetí se situace začala obracet. Izrael si vzal slova Proroků k srdci, a v posledních stovkách let před naším letopočtem Zákon opravdu dodržoval. Obrátil se k Bohu, přestal uctívat modly, … Jenže na utrpení Izraelců se tím mnoho nezměnilo. Přišla poroba od Řeků vedených Alexandrem Makedonským (356-323 př.n.l.), Egypťanů a Syřanů (198 př.n.l.), pak krvavě potlačené Makabejské povstání…
Tato situace představovala pro standardní vysvětlení Proroků zásadní problém – a apokalypticismus byl “vynalezen” jakožto zajímavé teologické řešení. Vše výše popsané je důsledkem nadvlády sil Zla nad světem, a kosmického zápasu se silami Dobra. Lid Izraele je trestán silami Zla za své dodržování Zákona a věrnost Bohu. Bůh ale ve prospěch svého lidu zasáhne, atd., viz výše.
Apokalypticismus v Synoptických evangeliích
Je docela pravděpodobné, že už Jan Křtitel věřil v apokalypsu. Podle Matouše Jan Křtitel kázal:
Čiňte pokání! Nebeské království je blízko! (Mt 3:2)
Plemeno zmijí, kdo vám ukázal, jak utéct před přicházejícím hněvem? (Mt 3:7)
Sekera je už napřažena ke kořeni stromů. Každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně. (Mt 3:10)
Obdobně Jana Křtitele cituje i Lukáš. (Lk 3:7-15)
Ve světle apokalyptického předporozumění je jasné, co tím vším chtěl Jan říct. Přicházejícím hněvem se míní příchod Syna člověka a následné vymýcení Zla. Sekera je už napřažena ke kořeni stromů = celé to nastane co nevidět, a zlo bude vyťato od samotného kořene, od základu. Utéct před přicházejícím hněvem = chtěli se dát od Jana pokřtít.
Za velmi důležité ale považuji, že podle dvou nejstarších evangelií, Markova a Matoušova, byl apokalypticismus samotným jádrem JEŽÍŠOVA evangelia!
Hned v úvodu Marek shrnuje Ježíšovo evangelium jednou větou: “Poté, co byl Jan uvězněn, Ježíš přišel do Galileje a kázal Boží evangelium: „Čas se naplnil – Boží království je blízko. Čiňte pokání a věřte evangeliu!“” Čas se naplnil – svět jak ho známe bude za krátko končit. Bůh zasáhne, nastane Apokalypsa, příchod Syna Člověka z nebe, bude Soud – a ti kdo nebudou odsouzeni, přežijí, a pak bude Boží království. Podobně Matouš 4:17.
Kdy k tomu všemu dojde?
A řekl jim: „Amen, říkám vám, že někteří z těch, kdo tu stojí, rozhodně nezakusí smrt, dokud nespatří, jak Boží království přišlo v moci.“ (Mk 9:1)
To je velmi silné prohlášení: Ježíš jednoznačně říká, že někteří z těch, kdo tu stojí nezemřou, dokud Boží království nepřijde k moci. Nebo-li, věřil, že apokalypsa nastane ještě za života některých jeho současníků!
Podobně když Ježíš odpovídal veleknězi, řekl:
Nakonec se ho velekněz zeptal: „Jsi Mesiáš, Syn Požehnaného?“ „Jsem,“ řekl Ježíš. „A vy uvidíte Syna člověka sedět po pravici Moci a přicházet s nebeskými oblaky.“ Mk 14:61,62
Ježíš veleknězi říká, že přímo on, velekněz, na vlastní oči uvidí Syna člověka přicházet nebeskými oblaky!
V Markovi 13:30, na konci apokalyptického exkurzu (Mk 13:5-29), který se mimochodem vyplatí si přečíst, Ježíš opět tvrdí: “Amen, říkám vám, že toto pokolení nepomine, než se to všechno stane.”
Opět, to všechno se stane ještě za života Ježíšovy generace.
Podobně Matouš 10:23 říká: “Když vás budou pronásledovat v jednom městě, utečte do jiného. Amen, říkám vám, že neprojdete izraelská města, než přijde Syn člověka.”
Tedy, než stihnou Ježíšovi učedníci projít všechna Izraelská města, přijde Syn člověka.
Apokalyptických pasáží jsem v evangeliích napočítal desítky, ale asi nemá smysl je zde všechny vypisovat. Uvedu ještě jeden z několika popisů, jak si Ježíš, a tedy i autoři evangelií, nadcházející události představovali:
Příchod Syna člověka nastane jako blesk – rozzáří oblohu od východu až na západ. ‚Kde je mrtvola, tam se slétnou supi.‘ Hned po soužení oněch dnů ‚slunce se zatmí a měsíc nevydá světlo, hvězdy budou padat z nebe a nebeské mocnosti se zachvějí.‘ Tehdy se na nebi objeví znamení Syna člověka a tehdy budou všechna pokolení země kvílet a spatří Syna člověka přicházet na nebeských oblacích
s velikou slávou a mocí. A on pošle své anděly s hlasitou polnicí a ti shromáždí jeho vyvolené ze čtyř světových stran, od jednoho konce nebe až po druhý. (Mt 24:27-31) Podobně také Mt 25:31-45.
Ještě chci zmínit verš
“Ten den a hodinu však nikdo nezná – ani nebeští andělé, ani Syn – jedině sám můj Otec.” (Matouš 24:36)
který bývá někdy interpretován jako vysvětlení toho, proč apokalypsa dodnes nenastala. Tvrdívá se, že Ježíš tímto totiž popřel, že kdokoliv ví KDY apokalypsa nastane. JENŽE Ježíš ve skutečnosti říká, že nikdo nezná přesný čas jejího příchodu, den a hodinu! ŽE ale nastane velmi brzo, rozhodně za života některých jeho současníků, to Ježíš věděl – a mýlil se.
Pavel a ostatní autoři epištol
Apokalypticismus podbarvuje i epištoly. Snad nejzjevnější je to v 1. dopise Tesalonickým:
Máme pro vás slovo od Pána: My, kdo se dožijeme Pánova příchodu, nepředejdeme ty, kdo zesnuli. Ozve se burcující povel, hlas archanděla a Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe a tehdy jako první vstanou mrtví v Kristu. My živí budeme spolu s nimi uchváceni do oblak vstříc Pánu; potom už budeme s Pánem navždycky. Povzbuzujte se navzájem těmito slovy. (1 Tess 4:15-18)
Zde Pavel sám očekává, že se dožije Pánova příchodu!
V 2. Tim 3:1 říká adresátům svého dopisu, aby si byli jisti, že v posledních dnech nastanou těžké časy – a asi jim tohle neklade na srdce s tím, že tato situace nastane za stovky generací a tisíce let…
Autor dopisu Židům hned na samém začátku připomíná, že žijí v posledních dnech. (Židům 1:2)
Jasné je i Pavlovo vyjádření v 1 Kor 7:29:
Říkám vám, bratři, už nezbývá moc času. Ať tedy i ženatí jsou jako neženatí, ti, kdo oplakávají, jako by neoplakávali, ti, kdo oslavují, jako by neoslavovali, ti, kdo kupují, jako by nevlastnili a ti, kdo se zabývají věcmi tohoto světa, ať to nepřehánějí. Svět, jak ho známe, totiž končí.
V tomto světle je mnohem jasnější celá 7. kapitola 1 Korintským! Jak může Pavel napsat, že
“Svobodným a vdovám říkám, že je pro ně lepší zůstat, jako jsem já.”? (1 Kor 7:8)
No právě proto, že nezbývá mnoho času, svět bude končit, a nemá smysl ztrácet čas světskými záležitostmi! Jen “Pokud se však nemohou ovládnout, ať vstoupí do manželství. Je přece lepší
vstoupit do manželství než být spalován touhou.” (1 Kor 7:9).
I autor Jakubova dopisu věřil v brzký Ježíšův návrat:
Bratři, buďte trpěliví až do Pánova příchodu. Víte, jak rolník očekává drahocennou úrodu země – trpělivě na ni čeká, dokud nepřijde raný i pozdní déšť. I vy tedy buďte trpěliví a pevní. Pánův příchod je blízko. (Jakub 5:7,8)
Ještě chci zmínit pozdní pseudografický 2. dopis Petrův. Jeho autor žil v době, kdy už měla apokalypsa dávno nastat, ale pořád nepřicházela. Proto píše:
Především vězte, že v posledních dnech přijdou nehorázní posměvači vedení svými vlastními choutkami a budou říkat: „Co je s tím slibem o jeho příchodu? Otcové už zemřeli a všechno zůstává, jak to bylo od počátku stvoření!“ (2 Petr 3:3,4)
Autor psal jménem sv. Petra, proto o své současnosti psal jako budoucnosti, jako předpověď. Navíc je zjevné, že i autor tohoto dopisu věřil, že Pánův příchod nastane během JEHO života, že on, ve chvíli psaní svého dopisu, žije metaforicky v posledních dnech! Stejně jako tomu věřily všechny generace křesťanů – vždy každá o své vlastní době! – vlastně až do dneška.
Globální pohled
Celé Markovo i Matoušovo evangelium lze shrnout z apokalyptického pohledu: Ježíš byl apokalyptický prorok, který hlásal nadcházející konec světa a příchod Božího Království. Jeho pozemské působení lze podle Barta Ehrmana chápat jako jistou předzvěst tohoto království, a to v následujícím smyslu:
– Ježíš z lidí vymýtal démony a zlé síly, protože v Božím Království žádní démoni a zlé síly nebudou
– Ježíš uzdravoval nemocné, protože v Božím Království nebudou žádní nemocní
– Ježíš křísil mrtvé (např. Jairovu dceru), a sám vstal z mrtvých, protože Smrt bude poražena a v Božím Království už pak nebude.
Dále, podle Marka i Matouše celé Ježíšovo působení na Zemi bylo o Božím Království. Ježíš kázal, že nastane, kdy nastane, jaké bude, jaký bude jeho příchod, kdo se tam může dostat spíš a kdo má menší šanci, kolik lidí se tam dostane (“Těsná brána a úzká cesta však vede k životu, a málokdo ji nachází… ” (Mt 7:14)) a v neposlední řadě, jak je nutné žít, a jak se chovat, ABY člověk zvýšil svou šanci dostat se do Božího království dostat.
Samotné Ježíšovo ukřižování a zejména zmrtvýchvstání má pak také souvislost s apokalyptickým pohledem: Ježíš měl být první vzkříšený. Po něm měli následovat všichni ostatní, každý “ve svém pořadí” (1 Kor 15:20-23). Ostatně, nikoliv náhodou Matouš psal, že po Ježíšově ukřižování začali v Jeruzalémě vstávat mrtví z hrobů (Mt 27:51-53). Z hlediska Marka mělo být navíc Ježíšovo zmrtvýchvstání jeho ospravedlněním, potvrzením od Boha, že to byl opravdu Mesiáš (a že tedy na jeho zvěst ohledně Království se lze spolehnout).
Mimochodem, nedávno jsem se setkal s názorem, že autor knihy Zjevení musel snad být “zhulený” když tohle psal. Nic nemůže být dál od pravdy. Autor knihy zjevení, i autoři dalších apokalyptických knih (Zjevení sv. Jana není ani náhodou jediný spis svého druhu!) opravdu věřili, že něco podobného svět v dohledné době čeká. První křesťané skutečně žili přípravami na tuto událost, a úvahami o ní. Proto byl také spis Zjevení sv. Jana sepsán, proto přišel nanejvýš zajímavý a aktuální svým součastníkům – a proto byl také zařazen do Nového Zákona. Bez povědomí o apokalypticismu mají dnes mnozí lidé potíže pochopit, jak se vůbec mohl podobný text v NZ objevit.
Závěr
Závěr bude tentokrát velice stručný. Ježíš byl apokalyptický prorok, a selhal. Žádná apokalypsa nenastala, ani v době kdy ji předpovídal, ani později. Syn Člověka nepřišel, Ježíš se nevrátil, Svět jak ho známe neskončil.
Desítky generací křesťanů jeho evangelium velice správně pochopily, ale mylně si namlouvali, že Ježíš mluvil nikoliv ke své, ale k JEJICH generaci, a že tedy konec světa nastane V JEJICH době – a všichni se spletli.
Spletli se hned dvakrát: Poprvé – Ježíš mluvil o své generaci, mluvil k lidem své doby, a příchod Syna Člověka předpovídal ve své době. A podruhé – Ježíš nebyl Syn Boží, nebyl Mesiáš. Byl to obyčejný člověk, a také se zcela lidsky a přirozeně mýlil, a to v tom hlavním co kázal.
Křesťanství proto stojí na falešném proroku – a tedy je samo falešné.
Jenže ta věta je podle mne nesmyslná. Na základě poznání není možné dojít k tomu, že Bůh není.
Protestante, většina lidí by s tebou asi nesouhlasila, že na základě poznání není možné dojít k tomu, že např. vodníci neexistují, nebo neviditelná flotila Aštara Šerana neexistuje. 😉
Podobně pro Boha.
Hermes: „“ja ten I. kánon z Lateránu IV, chápem ako […]“. Tomu se říká subjektivistický přístup. Pěkně jste mne po ránu pobavila.“
Hermes, ste nespravodlivý. Citovala som predsa konkrétny kánon, konkrétneho koncilu a uviedla som aj pohľad teológa na tento kánon a jeho pohľad sa zhoduje s mojím. Teda môj prístup rozhodne nie je subjektívny. V 14 otázkach/kapitolách svojej Teologickej sumy sa Tomáš Akvinský zaoberá anjelmi rovnako, ako sa nimi zaoberali mnohí iní teológovia pred ním, aj po ňom. Teda môj názor, že téza o existencii anjelov je dogma, sa zakladá na objektívnych informáciách. A pokiaľ mi dokážete, že to dogma nie je, uznám svoj omyl.
Hermes: „“De fide” je výraz pro věroučně závaznou tezi, ale co je a co není “de fide” může být a je předmětem teologických diskusí, ve kterých se argumentuje analýzou formulací koncilních dokumentů, nikoli teologickými příručkami teologů.“
Ale my tu predsa nerozhodujeme o pridelení certifikátu „de fide“ nejakej téze 😀 my sa len bavíme o tom, či už tak bolo rozhodnuté.
OK, asi sa s touto otázkou obrátim na nejakú katolícku poradňu 😉
Hermes: „Nikoli, Médea předvádí katolictví servilních kariéristů počátku 20. stol. Jak milé, že uvedla svůj zdroj z knihovny po dědečkovi.“
A na to ste prišli ako? Môj starý otec nebol katolík. Bol totiž evanjelický farár a katolícku cirkev úprimne nenávidel 🙂 Samozrejme, len ako inštitúciu a nie jednotlivých katolíkov, teda v duchu hesla: „Miluj hriešnika, nenáviď blud“ 😀 Pre neho bola RKC neviestka babylonská, tá s ktorou smilnili králi zeme. 😀 A v dedkovej knižnici mali svoje miesto, okrem iných, aj rímsko-katolícke, aj pravoslávne knihy 😉
S tím kultem panny Marie je to zajímavé. Vždycky mi mí katoličtí přátelé i učitelé tvrdili, že mám počkat a že to jednou pochopím, a já je vždycky posílal někam. Nedávno, možná symbolicky na 8. září 2012, jsem to po nějakých dvaceti letech při kázání jednoho ne-liberálního kněze pochopil. Je to sice kněz nadprůměrně vzdělaný, ale kázání bylo neintelektuálské, pro babičky. A najednou cvak, a bylo to tam.
Lefébvristické hnutí bych nechápal jako návrat ke kořenům. To si totiž nárokují obě strany a hádají se, která větším právem. Podstata sporu je interpretace protikladu kontinuita vs diskontinuita tradice.
Ale existují ještě mnohem větší navrátilci ke kořenům 😀 .
Hermes: „Když Medea píše “Samozrejme, po IIVC je v móde ekumenická rétorika a okázalé zdôrazňovanie podobností medzi denomináciami” a chápe ekumenismus jako dočasnou módu, s kterou není třeba se zatěžovat, je třeba reflektovat, že její pochopení je zatíženo “lefébvristickým” předsudkem, že 2VK není projevem mainstreamové “politiky”. “
Nie Hermes, čo sa môjho názoru na lefebvristov týka, som presvedčená, podobne ako Vy, že lefebvristi sú len katolícka minorita. Ale v prípade ekumenizmu si myslím, že ide len o dočasnú módu.
Ano, citovala jste konkrétní kánon, ve kterém se hovoří o andělech. Ale z tohoto kánonu není zřejmé, je-li existenci andělů nutno klasifikovat jako sententia certa, opinio communis, nebo opinio pia. Aby bylo možno pokládat něco za de fide, musí to být jako de fide zcela nezpochybnitelně a jednoznačně definováno. Jistě, různí dogmatici mohou mít různé názory, ale o některých názorech pochybovat lze, o jiných nelze. Nelze pochybovat o tom, co je magisteriem zcela konkrétně potvrzeno, tedy vyjádřeno způsobem, který nenechává na pochybách – typicky větou na způsob “kdo zastává názor, že andělé neexistují, budiž vyobcován z církve”. Vy však citujete dokument, jehož sdělení nelze parafrázovat jako “kdo zastává názor, že Bůh nestvořil svět A SOUČASNĚ že neexistují andělé, budiž blablabla” nýbrž pouze takto: “kdo popírá, že Bůh stvořil svět, anděly, leviathana (sorry, toho jsem si z explikativních důvodů přimyslel)…, budiž blablabla”. Z toho lze jednoznačně vyvodit, že má být vyobcován ten, kdo tvrdí, že existují takoví andělé, o kterých platí, že je nestvořil Bůh. Nelze z toho však zcela nezpochybnitelně vyvodit, že existují andělé. Ponechejme stranou otázku, jak lze prokázat neexistenci něčeho ( 😉 ), ale pokud se prokáže neexistence leviathana, nepadla by tím mnou smyšlená definice o stvoření. Církev by měla dvě cesty: trvat na existenci leviathana (outdated way), nebo konstatovat, že Bůh nemohl stvořit něco, co prokazatelně není (the way of the present-day), tedy nestvořil leviathana, a že hypotéza o existenci leviathana, předpokládaná v dobré víře mnou smyšlenou definicí je opuštěna (outdated opinion).
Médeo, zaujala mě, jak Tvůj dědeček, evangelický farář, považoval Katolickou církev za “nevěstku Babylonskou” atd. – prostě měl jasné důvody proč katolická církev NE.
V této souvislosti mě napadá otázka: Co si vlastně myslí Pravoslavní o Katolících? Co je podle nich na Katolících špatného? V čem se vlastně pravoslavná teologie od Katolické liší? Nebo jsou tam rozdíly hlavně v ritu?
Hermes, ja ten kánon chápem ako kozmologický popis stvorenia, teda: “Kto popiera, pravdivosť tohoto kozmologického popisu (ktorý zahŕňa okrem iného anjelov/démonov), nech je prekliaty”.
I. kánon Lateránu IV: „Stvoriteľ všetkých vecí neviditeľných aj viditeľných, duchovných a telesných, ktorý na počiatku času svojou všemohúcou silou z ničoho stvoril duchovné a telesné, totiž anjelské, svetské a potom ľudské, takpovediac zložené z ducha a tela. Diabol a ostatní démoni boli rozhodne stvorení Bohom ako prirodzene dobrí, ale stali sa zlými sami vďaka sebe, človek však zhrešil na diablov popud.“
„Že existují andělé, bytosti lišící se podstatně jak od bytostí hmotných, tak i tělesně duchových, jakými jsou lidé, a že byli od Boha stvořeni a že jsou proto Bohu jako všichni ostatní tvorové podřízeni, je naukou „de fide“.
Tuto existenci prohlásil za článek víry již IV. Lateránský sněm (r. 1215) slovy: „Jen jeden je původce veškerenstva, Stvořitel všech bytostí viditelných i neviditelných, duchových i tělesných, jenž zároveň svou všemohoucí vůlí na počátku času z ničeho učinil obojí bytosti duchové a tělesné, totiž anděly a hmotný svět; a člověka, bytost takřka společnou, složenou z ducha a těla.” “
(Josef Pospíšil, Katolická věrouka, díl III – O Bohu Stvořiteli, Velehrad 1923)
OK, ja nie som teologička, napíšem do nejakej katolíckej poradne 😉
Michal: “Co si vlastně myslí Pravoslavní o Katolících? Co je podle nich na Katolících špatného? V čem se vlastně pravoslavná teologie od Katolické liší? Nebo jsou tam rozdíly hlavně v ritu?”
To je dlhá história. Tie rozpory medzi Východom a Západom sa prehlbovali postupne.
Samozrejme, že medzi pravoslávím a rímskym katolicizmom sú dogmatické rozdiely. Veľkým problémom je aj otázka tzv. pápežského primátu (podľa mňa najväčším :D).
Tu si môžeš prečítať nejaké názory ortodoxných ;):
http://orthodoxia.cz/why_be.htm
http://orthodoxia.cz/srovn/osipov-zapadni-mystika.htm
http://orthodoxia.cz/srovn/ek-a-pravosl.htm
http://orthodoxia.cz/srovn/mospat-jinoslav2.htm
P.S.:
To vyhľadávanie je super, som spokojná 🙂
Médea: P.S.: To vyhľadávanie je super, som spokojná
Super! 🙂
Ano Medeo, návod k použití “katolických poraden”:
1. Napište nejlépe do německé, francouzské, italské nebo polské katolické poradny.
2. Uveďte, že jste ateistka (aby se poradci necítili svázáni pastoračními ohledy).
3. Neptejte se, je-li možno pochybovat o existenci andělů, ale ptejte se, zdali onen článek IV lateránu lze chápat jako definici existence andělů de fide. To je totiž to, o co mi jde primárně: Že takto lehkomyslně nelze s církevními dokumenty pracovat. Teprve v druhém plánu mi jde o to, zda existence andělů je otázkou dogmaticky definitivně neošetřenou. Tedy, že člověk, který začne popírat existenci andělů, není automaticky a předem mimo.
Herme, to by mě teď teda ale zajímalo, co myslíte těmi “pastoračními ohledy” 🙂
Něco jako “nemást ovečkám zbytečně hlavy”? 🙂
Ano. Přesně. To je terminus technicus pro “nemást ovečkám zbytečně hlavy”.
No, my máme v kabelovce TV Noe, takže nějaké informace o věřících a víře mám- dokonce “shůry” protože vysílají přes satelit ( 36 000 nad rovníkem je docela dost vysoko). Taky jsou poučné satelitní stanice jako GOD TV a pod…- tam vám ještě popíšou staré dobré peklo, které se na těchto stránkách už neobjevuje ( tady vám klidně ocitujou, že peklo je, když ti ujede autobus…) Já myslím, že v moderním křesťanství z víry časem Bůh taknějak vysublimuje a zůstane jen věřícím v Africe a Asii…
Herme, pokud to nemyslíte ironicky, pak oceňuji Vaši upřímnost.
Michal: “Co si vlastně myslí Pravoslavní o Katolících? Co je podle nich na Katolících špatného? V čem se vlastně pravoslavná teologie od Katolické liší? Nebo jsou tam rozdíly hlavně v ritu?”
Michal, ja Ti sem dám nejaký citát z ortodoxného webu ;):
“Proč nejsme římskými katolíky?
Římsko-katolická církev svévolně opustila rodinu pravoslavných církví, když římský patriarchát přerušil v roce 1054 křesťanské společenství s ostatními čtyřmi patriarcháty a proklel je. Většina křesťanů (a ta byla na Východě) tenkrát zachovala Pravoslaví: tyto čtyři východní patriarcháty nadále používají původní název Církve Kristovy: “Pravoslavná katolická Církev”. Menší část křesťanů, která byla pod patriarchou římským, jím byla odtržena od původní Církve – odpadla tehdy spolu s ním od Pravoslaví i od pravé katolicity; Řím tedy pojal úmysl založit svou katolicitu na sobě samém (vyjádřil to i vznik nového názvu: římsko-katolická církev), což je ovšem protimluv, neboť katolicita (obecnost, sborovost) nemůže být už z principiálních důvodů založena na nějakém místě či městě nebo se zakládat na nějaké osobě. Pravoslavní trvají na své katolicitě (v původním slova smyslu) a odmítají přijmout deformované pojetí “katolicity římské”.
S “velkým rozkolem” je neoddělitelně spojeno zavedení hereze „filioque“ (tj. nepravdivého a neevangelijního tvrzení, že Duch Svatý vychází „i ze Syna“, které bylo arogantním způsobem nedovoleně Římem vsunuto do Vyznaní víry (Creda), čímž byla v římské církvi dogmaticky změněna víra v Boží Trojici. (Podrobnosti o hodnocení filioque jsou na stránce Pravoslavná theologie)
Pravoslavní taktéž odmítají nároky římského papeže na mocenský primát nad celou Církví, jako věc v celém prvém tisíciletí v křesťanstvu neznámou (je proto bezpočet historických dokladů). Římský papež požíval v prvém tisíciletí v Církvi „primát cti“ – vyjadřujeme to slovy: „první mezi rovnými;“ tento primát římskému papeži – dokud byl v pravoslavné Církvi – nebyl upírán. Stejně tak odmítáme i daleko později zformovaný kult římského papežství vyjádřený papežským dogmatem o „neomylnosti římského papeže“. (Nelze přijmout nemožné výklady tzv. „petrovských míst“ v Novém zákoně, jehož text naopak obsahuje mnoho míst, které údajný Petrův mocenský primát nad Církví zřetelně negují.)
Pravoslavní odmítají nová papežova dogmata vyhlášená v římské církvi po odpadnutí od pravoslavné církve (kromě již výše zmíněných, např. dogma o očistci, o odpustcích a tzv. „nadbytečných zásluhách svatých“ a o neposkvrněném početí Panny Marie ve sv. Anně a všechny ostatní novoty), neboť se odchylují od původní křesťanské víry a neodpovídají pravdě. Trváme na tom, že křesťanská víra musí být naprosto pravdivá, jinak by neměla spasitelnou sílu. Pán Ježíš pravil o spasení v Kristu: Já jsem cesta (tj. správná praxe), pravda (tj. pravá víra) a život (pravdivé poznání Boha – věčný život) (Jan 14,6); jindy řekl: “Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí” (Jan 8,32); čili jenom pravá víra v Boha, pravdivé církevní učení a pravdivá křesťanská praxe mají spasitelnou moc. V římské církvi se však již nesetkáváme s pravou vírou svatých apoštolů ani se správným výkladem Písma ani se zachováváním původní křesťanské Tradice a praxe.
Z hlediska Pravoslaví není přijatelné latinské učení o ospravedlnění, jiné je pojetí tzv. „dědičného hříchu“, nesprávné učení o „stvořené a nestvořené milosti“; odlišnosti jsou v přístupu k uctívání ikon (papežská církev dnes sice ikony formálně ctí, ale theologicky vlastně stojí na půdě ikonoborců), podstatné rozdíly jsou též v pojímání pramenů církevního učení – Písma a Tradice.
Pravoslavní se neztotožňují se specifickou spiritualitou, která zavládla v římské církvi po jejím oddělení od Kristovy církve pravoslavné. Byl to nejprve racionalistický duch scholastiky, a pak duchovnost mystiků renesance a baroka, jejíž duch je zcela vzdálen o původní křesťanské mystiky (představiteli této autentické křesťanské duchovnosti jsou např. pouštní /egyptští/ Otcové, s jejichž mystikou se v nezměněné podobě dodnes setkáváme všude tam, kde rozkvétá pravoslavná víra). Nová duchovnost pěstovaná osobami, které jsou v římsko-katolické církvi ctěny jako světci, budí u pravoslavných nedůvěru (zvláště ji odmítají pravoslavní svatí mystikové, kteří ji označují za pokaženou, klamnou a někteří dokonce hovoří o souvislosti projevů římsko-katolických svatých s působením démonů nebo v tom vidí projev duchovního bloudění). Posun v duchovnosti římské církve považujeme za důsledek změny víry, neboť “spiritualita je žitá dogmatika”.
Pravoslavní nemohou přijmout církevní praxi, jež převládla v latinské církvi. Praxe římské církve ve druhém tisíciletí neodpovídá obyčejům prvokřesťanským, ba přímo odporuje praxi křesťanů v prvém tisíciletí. Je to zejména princip církevní správy, instituce odpustků, odepření účasti na kalichu laikům na dlouhá staletí, odpírání přijímání pokřtěným nemluvňátkům, zavedení povinného celibátu kněžstva, změna kalendáře (bohužel částečně pronikla i do pravoslavné církve), zavedení hudby (varhany a dnes i jiné nástroje) do bohoslužby, uctívání soch (bylo zakázáno VII. všeobecným sněmem v r. 787), výzdoba chrámů nevhodnými obrazy (bohužel proniklo někde částečně i do pravoslavné církve), liturgické změny (nevadí nám samotný západní ritus, nýbrž např. změna resp. odstranění epiklese /proměňování chleba a vína vzýváním Ducha Svatého; místo toho se v latinské církvi rozšířila víra, že chléb a víno jsou proměňovány při vyslovování ustanovujících vět poslední večeře Páně/ z bohoslužby, používání nekvašeného chleba ke konání eucharistie, služba čelem k lidu, křest vykonávaný pouhým minimalizovaným pokropením místo ponoření) atd. Pravoslavní nesouhlasí ani s římskokatolickým učením o svátostech, jejich pojetí apoštolské posloupnosti a církevních sněmů, neboť se držíme původního učení o těchto důležitých součástní křesťanství; zcela pak zavrhujeme dříve tolik rozšířenou praxi interdiktů, inkvizice, křížových válečných výprav, krvavých misií a dal.)
Vidíme, že v průběhu druhého tisíciletí zavedla římská církev — již oddělená od křesťanské orthodoxie a od jednoty katolické Církve Kristovy — dlouhou řadu nových dogmat, nauk, obyčejů a dalších změn či novot. Pravoslavní s tímto „vývojem“ (či spíše odklonem, resp. úpadkem) nesouhlasí a nemohou se s těmito novotami ztotožnit.
Pragmatický duch, jehož jsou plny dějiny římsko-katolické církve, vyjádřený jezuitským heslem: „Účel světí prostředky,“ ukazuje na zásadní odchýlení se od prvokřesťanského ducha. Papež se stal na dlouhá staletí světským panovníkem, dokonce postaveným nad světské krále s císaře; stále rostoucí politická moc spěla k reálné světovládě (podílet se na světské vládě a správě je duchovním osobám přísně zakázáno svatou Tradicí – svatými otci a církevními sněmy). Nelze sedět na dvou židlích; v Bibli Pán praví, že nelze sloužit dvěma pánům: Bohu i mamonu. (Matouš 6,24)
Problematická je řada úkazů, jimiž jsou naplněny dějiny římské církve v druhém tisíciletí a které vzbuzují pochybnosti o tom, že by takto mohla obtížena pravá Církev – nevěsta Kristova. Především zmiňujeme dva historické jevy velice bolestné pro pravoslavné křesťany: jednak křižácké války, při kterých byli latiníky masakrovány nekonečné zástupy pravoslavných křesťanů, znesvěcovány svátosti a zběsile se drancovalo a loupilo – brutalita latinských křesťanů neměla meze – aby zde byl na ruinách Pravoslaví založen latinský patriarchát (ukrutnost latinských křesťanů byla pověstná po celém Východě, proto se muslimové, hrozila-li jim porážka, snažili vzdát se do rukou Byzanticů než papeženců; byzantští křesťané zase raději viděli na ulicích svých měst turecké turbany než kardinálské klobouky, protože muslim býval k Pravoslaví tolerantnější než římský katolík); a dále připomínáme vnucené unie, při nichž byli pravoslavní křesťané násilně sjednocováni s papežem pomocí lstí, tvrdého tlaku, křivd a mučení; často teklo mnoho krve pravoslavných křesťanů, vždy se normou chování římských katolíků k pravoslavným stávalo bezpráví a útlak; pravoslavní nejsou s to pochopit, jak mohli ti, kteří si říkají křesťané, vykonat tolik hrůzy a způsobit tolik neštěstí (připomínáme, že takto se chovali papežovi lidé vůči pravoslavným křesťanům ještě před necelými sto lety – viz např. článek z dobového tisku o Marmarošském procestu, r. 1914). Ani chování římské církve na Západě není nikterak povzbudivé; viz např. upalování tzv. “čarodějnic”, vzájemné krvavé pronásledování se s protestanty, násilné krvavé misie “mečem a křížem”…
Dnešní problém nápravy vzájemných vztahů netkví ve formálním odpuštění spáchaných hrůz; nedůvěru a potřebu připomínat tuto minulost v nás vzbuzuje obava z možného opakování stejného tlaku ze stejné strany – nynější duch a praxe římské církve totiž nevidíme odlišnými od minulosti (viz např. problematika pronásledování pravoslavnych ze strany tzv. “řecko-katolické církve” a to nejen v minulosti i v současnosti – viz události na východním Slovensku v 90. letech 20. století).
Jak pravila jedna ze slavných duchovních osobností současnosti — rumunský starec Cleopa — o případném sjednocení pravoslavných s římskými-katolíky: “Nejedná se o sjednocení, ale o návrat římských katolíků k Pravoslaví.” (Podrobnosti rozdílů mezi Pravoslavím a římským katolicismem viz na zvláštní stránce věnované srovnávací theologii, sektologii apod.). Závěry významného pravoslavného sněmu (r. 1583) projednávajícího vztah pravoslavných k římské církvi (konaného u příležitosti zavedení Gregoriánského kalendáře) viz na stránce: „Sygillion“.”
Citované z: http://orthodoxia.cz/why_be.htm#rim_kr
Uff, to je dlhé. Ospravedlňujem sa za ten rozsah 🙁
dlhé ale skvelé
Tam katolíkům asi pšenka nepokvete. Tady jsou to oni, kdo zavadeji novoty a opustili luno cirkve.
Tohle je kratší a jasnější:
http://www.christnet.cz/magazin/clanek.asp?clanek=1992