V minulém článku jsem zdůraznil, jak důležité je pro správné pochopení textu mít povědomost o tom, co v době sepsání daného textu (spisů Nového Zákona) považoval jak autor tak i jeho čtenáři za samozřejmé, ale co pro dnešního čtenáře zdaleka samozřejmé býti nemusí.
Dnes bych chtěl napsat pár řádek o apokalypticismu, který je naprosto klíčový pro vhled do NZ textů. Bez apokalyptického předporozumění podle mého názoru nelze Novému Zákonu náležitě porozumět.
Co je apokalypticismus?
Obecným apokalypticismem se rozumí víra, že svět jak ho známe, skončí v kataklyzmatické události, zvané apokalypsa. Apokalypticismus v Novém Zákoně byl mnohem specifičtější, a já se budu v dalším soustředit na něj.
Lidé věřili, že svět je kolbištěm kosmického zápasu sil Dobra a Zla. Svět je pod silným vlivem kosmických mocností Zla, a katastrofy které Izrael té doby postihovaly (nadvláda Římanů, potlačení Makabejského povstání kolem roku 170 př.n.l., atd.) jsou toho přímým důsledkem. Zlé věci, které se Izraeli děly, jsou trestem sil Zla za věrnost Izraele Bohu.
Převaha mocností zla ale nebude trvat dlouho. Bůh co nevidět zasáhne ve prospěch svého lidu a z nebe sestoupí božská bytost jménem Syn Člověka. Mocnosti Zla budou poraženy v kataklyzmatické události, jak si představoval např. autor knihy Zjevení – a s nimi budou zničeni i lidé, kteří jim na zemi přisluhovali. Jako poslední pak bude poražena Smrt. Na zemi (nikoliv v nebi!) pak bude nastoleno utopické Boží Království, pod přímou vládou Boha.
Historické pozadí
Vznik apokalyptické víry má dle Barta Ehrmana velmi zajímavé historicko-teologické souvislosti. Izrael, jakožto malý národ obklopený mocnými sousedy, čelil v průběhu velké části své historie agresi sousedních říší. Byl okupován Asyřany (722 př.n.l.), Babylonci (586 př.n.l), Peršany (539 př.n.l) – a Proroci (Amos, Izaiáš, Ozeáš, Jeremiáš, Ezechiel, …) tehdy většinově soudili, že tyto útrapy byly Božím trestem za nedodržování Zákona. A měli pravdu, protože lidé v Izraeli tehdy opravdu uctívali i jiné bohy, jak přesvědčivě dokazují archeologické nálezy, i větší část knih Starého Zákona. Proroci brojili proti uctívání cizích Božstev a zkaženosti dětí Izraele PRÁVĚ PROTO, že lidé tehdy cizí božstva uctívali, a Zákon dodržovali nedostatečně.
Jenže zhruba po Babylonském zajetí se situace začala obracet. Izrael si vzal slova Proroků k srdci, a v posledních stovkách let před naším letopočtem Zákon opravdu dodržoval. Obrátil se k Bohu, přestal uctívat modly, … Jenže na utrpení Izraelců se tím mnoho nezměnilo. Přišla poroba od Řeků vedených Alexandrem Makedonským (356-323 př.n.l.), Egypťanů a Syřanů (198 př.n.l.), pak krvavě potlačené Makabejské povstání…
Tato situace představovala pro standardní vysvětlení Proroků zásadní problém – a apokalypticismus byl “vynalezen” jakožto zajímavé teologické řešení. Vše výše popsané je důsledkem nadvlády sil Zla nad světem, a kosmického zápasu se silami Dobra. Lid Izraele je trestán silami Zla za své dodržování Zákona a věrnost Bohu. Bůh ale ve prospěch svého lidu zasáhne, atd., viz výše.
Apokalypticismus v Synoptických evangeliích
Je docela pravděpodobné, že už Jan Křtitel věřil v apokalypsu. Podle Matouše Jan Křtitel kázal:
Čiňte pokání! Nebeské království je blízko! (Mt 3:2)
Plemeno zmijí, kdo vám ukázal, jak utéct před přicházejícím hněvem? (Mt 3:7)
Sekera je už napřažena ke kořeni stromů. Každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně. (Mt 3:10)
Obdobně Jana Křtitele cituje i Lukáš. (Lk 3:7-15)
Ve světle apokalyptického předporozumění je jasné, co tím vším chtěl Jan říct. Přicházejícím hněvem se míní příchod Syna člověka a následné vymýcení Zla. Sekera je už napřažena ke kořeni stromů = celé to nastane co nevidět, a zlo bude vyťato od samotného kořene, od základu. Utéct před přicházejícím hněvem = chtěli se dát od Jana pokřtít.
Za velmi důležité ale považuji, že podle dvou nejstarších evangelií, Markova a Matoušova, byl apokalypticismus samotným jádrem JEŽÍŠOVA evangelia!
Hned v úvodu Marek shrnuje Ježíšovo evangelium jednou větou: “Poté, co byl Jan uvězněn, Ježíš přišel do Galileje a kázal Boží evangelium: „Čas se naplnil – Boží království je blízko. Čiňte pokání a věřte evangeliu!“” Čas se naplnil – svět jak ho známe bude za krátko končit. Bůh zasáhne, nastane Apokalypsa, příchod Syna Člověka z nebe, bude Soud – a ti kdo nebudou odsouzeni, přežijí, a pak bude Boží království. Podobně Matouš 4:17.
Kdy k tomu všemu dojde?
A řekl jim: „Amen, říkám vám, že někteří z těch, kdo tu stojí, rozhodně nezakusí smrt, dokud nespatří, jak Boží království přišlo v moci.“ (Mk 9:1)
To je velmi silné prohlášení: Ježíš jednoznačně říká, že někteří z těch, kdo tu stojí nezemřou, dokud Boží království nepřijde k moci. Nebo-li, věřil, že apokalypsa nastane ještě za života některých jeho současníků!
Podobně když Ježíš odpovídal veleknězi, řekl:
Nakonec se ho velekněz zeptal: „Jsi Mesiáš, Syn Požehnaného?“ „Jsem,“ řekl Ježíš. „A vy uvidíte Syna člověka sedět po pravici Moci a přicházet s nebeskými oblaky.“ Mk 14:61,62
Ježíš veleknězi říká, že přímo on, velekněz, na vlastní oči uvidí Syna člověka přicházet nebeskými oblaky!
V Markovi 13:30, na konci apokalyptického exkurzu (Mk 13:5-29), který se mimochodem vyplatí si přečíst, Ježíš opět tvrdí: “Amen, říkám vám, že toto pokolení nepomine, než se to všechno stane.”
Opět, to všechno se stane ještě za života Ježíšovy generace.
Podobně Matouš 10:23 říká: “Když vás budou pronásledovat v jednom městě, utečte do jiného. Amen, říkám vám, že neprojdete izraelská města, než přijde Syn člověka.”
Tedy, než stihnou Ježíšovi učedníci projít všechna Izraelská města, přijde Syn člověka.
Apokalyptických pasáží jsem v evangeliích napočítal desítky, ale asi nemá smysl je zde všechny vypisovat. Uvedu ještě jeden z několika popisů, jak si Ježíš, a tedy i autoři evangelií, nadcházející události představovali:
Příchod Syna člověka nastane jako blesk – rozzáří oblohu od východu až na západ. ‚Kde je mrtvola, tam se slétnou supi.‘ Hned po soužení oněch dnů ‚slunce se zatmí a měsíc nevydá světlo, hvězdy budou padat z nebe a nebeské mocnosti se zachvějí.‘ Tehdy se na nebi objeví znamení Syna člověka a tehdy budou všechna pokolení země kvílet a spatří Syna člověka přicházet na nebeských oblacích
s velikou slávou a mocí. A on pošle své anděly s hlasitou polnicí a ti shromáždí jeho vyvolené ze čtyř světových stran, od jednoho konce nebe až po druhý. (Mt 24:27-31) Podobně také Mt 25:31-45.
Ještě chci zmínit verš
“Ten den a hodinu však nikdo nezná – ani nebeští andělé, ani Syn – jedině sám můj Otec.” (Matouš 24:36)
který bývá někdy interpretován jako vysvětlení toho, proč apokalypsa dodnes nenastala. Tvrdívá se, že Ježíš tímto totiž popřel, že kdokoliv ví KDY apokalypsa nastane. JENŽE Ježíš ve skutečnosti říká, že nikdo nezná přesný čas jejího příchodu, den a hodinu! ŽE ale nastane velmi brzo, rozhodně za života některých jeho současníků, to Ježíš věděl – a mýlil se.
Pavel a ostatní autoři epištol
Apokalypticismus podbarvuje i epištoly. Snad nejzjevnější je to v 1. dopise Tesalonickým:
Máme pro vás slovo od Pána: My, kdo se dožijeme Pánova příchodu, nepředejdeme ty, kdo zesnuli. Ozve se burcující povel, hlas archanděla a Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe a tehdy jako první vstanou mrtví v Kristu. My živí budeme spolu s nimi uchváceni do oblak vstříc Pánu; potom už budeme s Pánem navždycky. Povzbuzujte se navzájem těmito slovy. (1 Tess 4:15-18)
Zde Pavel sám očekává, že se dožije Pánova příchodu!
V 2. Tim 3:1 říká adresátům svého dopisu, aby si byli jisti, že v posledních dnech nastanou těžké časy – a asi jim tohle neklade na srdce s tím, že tato situace nastane za stovky generací a tisíce let…
Autor dopisu Židům hned na samém začátku připomíná, že žijí v posledních dnech. (Židům 1:2)
Jasné je i Pavlovo vyjádření v 1 Kor 7:29:
Říkám vám, bratři, už nezbývá moc času. Ať tedy i ženatí jsou jako neženatí, ti, kdo oplakávají, jako by neoplakávali, ti, kdo oslavují, jako by neoslavovali, ti, kdo kupují, jako by nevlastnili a ti, kdo se zabývají věcmi tohoto světa, ať to nepřehánějí. Svět, jak ho známe, totiž končí.
V tomto světle je mnohem jasnější celá 7. kapitola 1 Korintským! Jak může Pavel napsat, že
“Svobodným a vdovám říkám, že je pro ně lepší zůstat, jako jsem já.”? (1 Kor 7:8)
No právě proto, že nezbývá mnoho času, svět bude končit, a nemá smysl ztrácet čas světskými záležitostmi! Jen “Pokud se však nemohou ovládnout, ať vstoupí do manželství. Je přece lepší
vstoupit do manželství než být spalován touhou.” (1 Kor 7:9).
I autor Jakubova dopisu věřil v brzký Ježíšův návrat:
Bratři, buďte trpěliví až do Pánova příchodu. Víte, jak rolník očekává drahocennou úrodu země – trpělivě na ni čeká, dokud nepřijde raný i pozdní déšť. I vy tedy buďte trpěliví a pevní. Pánův příchod je blízko. (Jakub 5:7,8)
Ještě chci zmínit pozdní pseudografický 2. dopis Petrův. Jeho autor žil v době, kdy už měla apokalypsa dávno nastat, ale pořád nepřicházela. Proto píše:
Především vězte, že v posledních dnech přijdou nehorázní posměvači vedení svými vlastními choutkami a budou říkat: „Co je s tím slibem o jeho příchodu? Otcové už zemřeli a všechno zůstává, jak to bylo od počátku stvoření!“ (2 Petr 3:3,4)
Autor psal jménem sv. Petra, proto o své současnosti psal jako budoucnosti, jako předpověď. Navíc je zjevné, že i autor tohoto dopisu věřil, že Pánův příchod nastane během JEHO života, že on, ve chvíli psaní svého dopisu, žije metaforicky v posledních dnech! Stejně jako tomu věřily všechny generace křesťanů – vždy každá o své vlastní době! – vlastně až do dneška.
Globální pohled
Celé Markovo i Matoušovo evangelium lze shrnout z apokalyptického pohledu: Ježíš byl apokalyptický prorok, který hlásal nadcházející konec světa a příchod Božího Království. Jeho pozemské působení lze podle Barta Ehrmana chápat jako jistou předzvěst tohoto království, a to v následujícím smyslu:
– Ježíš z lidí vymýtal démony a zlé síly, protože v Božím Království žádní démoni a zlé síly nebudou
– Ježíš uzdravoval nemocné, protože v Božím Království nebudou žádní nemocní
– Ježíš křísil mrtvé (např. Jairovu dceru), a sám vstal z mrtvých, protože Smrt bude poražena a v Božím Království už pak nebude.
Dále, podle Marka i Matouše celé Ježíšovo působení na Zemi bylo o Božím Království. Ježíš kázal, že nastane, kdy nastane, jaké bude, jaký bude jeho příchod, kdo se tam může dostat spíš a kdo má menší šanci, kolik lidí se tam dostane (“Těsná brána a úzká cesta však vede k životu, a málokdo ji nachází… ” (Mt 7:14)) a v neposlední řadě, jak je nutné žít, a jak se chovat, ABY člověk zvýšil svou šanci dostat se do Božího království dostat.
Samotné Ježíšovo ukřižování a zejména zmrtvýchvstání má pak také souvislost s apokalyptickým pohledem: Ježíš měl být první vzkříšený. Po něm měli následovat všichni ostatní, každý “ve svém pořadí” (1 Kor 15:20-23). Ostatně, nikoliv náhodou Matouš psal, že po Ježíšově ukřižování začali v Jeruzalémě vstávat mrtví z hrobů (Mt 27:51-53). Z hlediska Marka mělo být navíc Ježíšovo zmrtvýchvstání jeho ospravedlněním, potvrzením od Boha, že to byl opravdu Mesiáš (a že tedy na jeho zvěst ohledně Království se lze spolehnout).
Mimochodem, nedávno jsem se setkal s názorem, že autor knihy Zjevení musel snad být “zhulený” když tohle psal. Nic nemůže být dál od pravdy. Autor knihy zjevení, i autoři dalších apokalyptických knih (Zjevení sv. Jana není ani náhodou jediný spis svého druhu!) opravdu věřili, že něco podobného svět v dohledné době čeká. První křesťané skutečně žili přípravami na tuto událost, a úvahami o ní. Proto byl také spis Zjevení sv. Jana sepsán, proto přišel nanejvýš zajímavý a aktuální svým součastníkům – a proto byl také zařazen do Nového Zákona. Bez povědomí o apokalypticismu mají dnes mnozí lidé potíže pochopit, jak se vůbec mohl podobný text v NZ objevit.
Závěr
Závěr bude tentokrát velice stručný. Ježíš byl apokalyptický prorok, a selhal. Žádná apokalypsa nenastala, ani v době kdy ji předpovídal, ani později. Syn Člověka nepřišel, Ježíš se nevrátil, Svět jak ho známe neskončil.
Desítky generací křesťanů jeho evangelium velice správně pochopily, ale mylně si namlouvali, že Ježíš mluvil nikoliv ke své, ale k JEJICH generaci, a že tedy konec světa nastane V JEJICH době – a všichni se spletli.
Spletli se hned dvakrát: Poprvé – Ježíš mluvil o své generaci, mluvil k lidem své doby, a příchod Syna Člověka předpovídal ve své době. A podruhé – Ježíš nebyl Syn Boží, nebyl Mesiáš. Byl to obyčejný člověk, a také se zcela lidsky a přirozeně mýlil, a to v tom hlavním co kázal.
Křesťanství proto stojí na falešném proroku – a tedy je samo falešné.
Občianska vojna v čínskom štýle. Povstalci versus Čínska ríša.
Alebo skôr: povstalci versus vládnúca mandžuská dynastia.
….China, under the Qing Dynasty in the mid-19th century, suffered a series of natural disasters, economic problems and defeats at the hands of the Western powers; in particular, the humiliating defeat in 1842 by the United Kingdom in the First Opium War. The Qing government, led by ethnic Manchus, were seen by much of the Chinese population, who were mainly Han Chinese, as an ineffective and corrupt foreign regime……
…..tedy nic náboženského…
…Roku 1840 Opiové války a vpád cizího imperialismu zapříčinil porobení Qingského dvora a podepsání mnohých nevýhodných smluv, postoupení části území cizincům a otevření volných obchodních přístavů. Čína se postupně stala polofeudální a zpola kolonialistickou zemí a společností. Pozdní období Qingské vlády je poznamenáno úpadkem, nejistotou, ztrátou sebevědomí, zkostnatělým myšlením a celkovým úpadkem. Lid se ocitl před hrozivou propastí, což zapříčinilo mnohá proti feudální hnutí, jako bylo Povstání Taipingů, nebo povstání Nian. Pro záchranu vlastního osudu se vládnoucí vrstva snažila o vnitřní reformy, jako byl trend „westernalizace“ nebo reforma 100dní, které se od hlavy až k patě pokoušely zreformovat Čínu a pomoci jí nastoupit na nezávislou cestu prosperity a rozkvětu. Avšak všechny tyto snahy skončily nezdarem. V novodobých Čínských dějinách se tak vzedmulo velké hnutí patriotismu. Vše završila roku 1911 Xinhaiská (Sinchajská) revoluce, která svrhla císařství a ukončila trvání více než dvou tisícileté feudální společnosti v Číně. Čínské dějiny tak vstoupily do nového moderního období….
…tedy nic náboženského
Taipingské povstání bylo vedeno křesťanským konvertitou Hong Xiuquanem, který prohlašoval, že se mu zjevoval Ježíš Kristus a že byl dokonce jeho bratr. Hong ustanovil “Taipingské nebeské království” s hlavním městem Nanjing. JEHO armáda ovládala rozsáhlé oblasti jižní Číny a měla na svědomí 20-30 milionů lidí. Jejím cílem bylo nahrazení původních náboženství – Konfucionismus, Budhismus, a Čínské lidové náboženství jistou formou křesťanství.
Tedy těžce náboženská akce, a to konkrétně křesťanská. O čem se lze bavit je, nakolik tam byly i další motivy. Ale protestante, napsat, že tam nebylo náboženského NIC – to je prostě evidentní nepravda.
Mimochodem, pokud si pamatuji, tak ty popíráš i že byla náboženská třicetiletá válka. Čili ty sis asi “řekl”, že náboženské konflikty vůbec neexistují, a teď se snažíš v této linii jet.
….Although much of the “borrowing” from their traditional religions may have been subconscious, almost all of the Taiping propaganda and essay writing depended as much on Confucianism as on Christianity….
http://www.ibiblio.org/chinesehistory/contents/03pol/c03s02.html
Něco náboženského tam asi bylo:
Vlivem rozšiřování křesťanství a jeho infiltrace mezi obyvatelstvo se po přečtení několika málo křesťanských spisů Hong Xiuquan (1814 – 1864) prohlásil za mladšího bratra Ježíše Krista, ,,čínského syna Božího“, založil Skupinu uctívání Boha (čín. Bai Shangdi Hui) a vyhlásil Nebeské království velkého smíru (čín. Taiping Tianguo)[5]. Vláda se toto hnutí snažila potlačit, celá situace ovšem vyvrcholila v masová povstání a jednu z krvavých občanských válek, která skončila až v roce 1864. Tato skupina, i když měla s křesťanstvím společného jen málo, zdiskreditovala v očích vlády všechny křesťanské skupiny. Ačkoli misionáři samotní měli nejprve snahu hnutí pochopit, později zjistili, že jeho učení nemohou akceptovat.
Vztahy mezi misionáři a vládou se po tomto incidentu začaly znatelně zhoršovat. Nedůvěra vlády v cizí náboženské skupiny byla v podstatě potvrzena, paradoxně vlivem ne příliš ortodoxní skupiny inspirované křesťanstvím. Nicméně to nezabránilo velkému nárůstu křesťanství, uvádí se, že v roce 1860 bylo v Číně 189 protestantských misií, zatímco v roce 1905 už přibližně 3 445.[6]
Počátek 20. století znamenal další rozšiřování křesťanství. Vzrůstající vliv západních misionářů a jejich stále privilegovanější postavení ale vyvolaly další protikřesťanské nálady. V letech 1898 – 1901 proběhlo Boxerské povstání, které bylo namířeno proti západním ,,vetřelcům“ a požadovalo lepší postavení pro čínské obyvatelstvo. Heslem tohoto povstání se stalo heslo ,,Podporu Qingům[7], smrt cizincům“.[8] Při těchto krvavých událostech byly zmasakrovány tisíce křesťanů. Povstání bylo potlačeno, další politický vývoj po této události však vedl až ke svržení dynastie a nastolení Čínské republiky 1. ledna 1912.
Ústřední postavou tohoto povstání byl Hong Xiuquan, neúspěšný kandidát na post úřednické funkce v Kantonu, pocházející s menšinové národnosti Hakka (Kèjiā, 客家), který se na jednom z jeho neúspěšných pokusů o absolvování tradičních konfuciánských úřednických zkoušek setkal s misionářem, který mu předal misionářský spisek[48], a který se stal inspirací pro Hong Xiuquanovo učení. Stalo se tak zejména pro některé myšlenky vyjadřující, že Čína se nyní nachází ve stavu morálního úpadku a je odsouzena k zániku, pokud nepřijme učení obsažené v onom spisku. Po dalších dvou neúspěších u úřednických zkoušek se frustrace z neúspěchu obrátila v nenávist vůči qingskému[49] a společenskému systému vůbec[50] a vydal se společně se svým synovcem po různých hakkských vesnicích provincie Guangxi, kde kázal proti alkoholismu, opiu, hazardu, svazování nohou dívek atd. V prostředí Hakků[51] jeho slova padla na velmi úrodnou půdu, protože znamenala ideologii schopnou Hakky sjednotit. Záhy byli zorganizováni do kongregace nazvané Společnost pro uctívání Boha (Baishang dihui 摆上诋毁) s centrem v horské vesnici Jintian. V roce 1847 se opět vypravil do Kantonu, aby tentokrát absolvoval katechismus u misionáře Issachara Jacox Robertse[52], kde získal skutečný překlad bible[53], seznámil se se Starým a Novým zákonem, aby po svém návratu shledal, že se situace v horách značně změnila. Jintian se mezitím stal téměř vojenským táborem o síle cca 20000 mužů s novými vůdci, mezi nimiž vynikal Yang Xiuqin. Na konci roku 1850 došlo k několika střetům mezi přívrženci hnutí a lokální džentry statkářsko-úřednické vrstvy a následně 11. ledna roku 1851 Hong Xiuquan provolal založení státu Nebeského státu velkého míru[54]. Záhy Tchajpchingové zjistili, že v oblasti Guangxi nemohou zůstat, a proto zahájili rozsáhlý přesun, pro rozsah někdy přirovnáván ke známému Velkému pochodu 30. let 20. století, a tento přesun byl směrován na průmyslově rozvinutou oblast východního pobřeží Číny. Cestou se počet příznivců neustále zvyšoval, v březnu roku 1853 čítal již plný milion mužů a posléze hnutí zaútočilo na Nanking. Po úspěšném dobytí byl Nanking provolán za nový Jeruzalém a sám Hong Xiuquan se provolal vtělením biblického Boha a za mesianistického zakladatele prvního Jeruzaléma. Zde se také ustanovila organizace tchajpchingského státu, která měla silné teokratické prvky[55]. Státní správa se na základě tchajpchingského kánonu[56] snažila vytvořit nová vlastní pravidla úřednických zkoušek stavící se místy do ostrého protikladu s tradičními konfuciánskými typy zkoušek, což vyvolalo ostrý střet s tradiční džentry a bylo pravděpodobně jedním z důvodů konečné porážky tchajpchingského hnutí[57].
Hm, z těch Čestmírových citací je to taky pěkně vidět 🙂 Vůbec nic náboženského Protestante, kdepak! 🙂
The Taiping Rebellion referred to as the Tai Ping Tian Guo in Chinese太平天囯(太Tai -‘Great’ ,平Ping – ‘Peace’, 天Tian -“Heaven’, 囯Guo -‘Country or Kingdom’ ) the ‘Kingdom of Heavenly Peace’, was one of the bloodiest civil wars in history between the Qing Dynasty and the Chinese ‘Christian’ rebels, led by Hong Xiuquan ( old spelling Hung Hsiu-ch’uan ) who believed he was the younger brother of Jesus Christ, chosen by God to establish a heavenly kingdom upon earth and replace the corrupt Manchu Qing dynasty.
The Taiping Rebellion arose from the general discontent of the Chinese population against their Manchu conquerors, who were seen as corrupt and ineffective against the ‘foreign devils’ and the opium they imported into China and the growth of lawlessness and secret societies in the countryside.
http://taipingrebellion.com/
Všimněte si, že všichni označují Taipinské povstáví jako civil war a že důvodem tohoto povstání není náboženství, ale “the general discontent of the Chinese population against their Manchu conquerors”
..Ústřední postavou tohoto povstání byl Hong Xiuquan, neúspěšný kandidát na post úřednické funkce v Kantonu, pocházející s menšinové národnosti Hakka (Kèjiā, 客家), který se na jednom z jeho neúspěšných pokusů o absolvování tradičních konfuciánských úřednických zkoušek setkal s misionářem, který mu předal misionářský spisek[48], a který se stal inspirací pro Hong Xiuquanovo učení. Stalo se tak zejména pro některé myšlenky vyjadřující, že Čína se nyní nachází ve stavu morálního úpadku a je odsouzena k zániku, pokud nepřijme učení obsažené v onom spisku. Po dalších dvou neúspěších u úřednických zkoušek se frustrace z neúspěchu obrátila v nenávist vůči qingskému[49] a společenskému systému vůbec[50] a vydal se společně se svým synovcem po různých hakkských vesnicích provincie Guangxi, kde kázal proti alkoholismu, opiu, hazardu, svazování nohou dívek atd….
A je to venku. Původcem nebylo žádné NÁBOŽENSTVÍ , ale FLUSTRACE Z NEÚSPĚCHU… 🙂
Tak tohle nepotřebuje komentář 🙂
Protestante, ať je obrázek úplný – jaký máš názor na tu třicetiletou válku? Pamatuji si dobře, že popíráš, že šlo o náboženský konflikt? Protože pokud ano, tak by dávala lepší smysl i tvoje stanovisko v tomhle případě… 🙂
Ze stajné práce z které kopíruje ČB:
….Velmi důležitým dějinným faktorem formulování vztahu mezi čínskou vládnoucí vrstvou a náboženstvím
byly a stále jsou téměř dvoutisícileté zkušenosti se střídáním mocenských vrstev za přispění
masivních náboženských hnutí. Pro ilustraci problematiky potenciálního nebezpečí pro vládnoucí
režim ze strany náboženských hnutí nám slouží historické souvislosti, z nichž je patrné, jak
podstatnou roli při změně režimu hraje živelná masivnost hnutí jakékoliv duchovního charakteru.
Veškerá známá povstání, která buď vedla k pádu velkých dynastií či k otřesu samých základů císařské
moci, vždy vyvolalo určité hnutí, přičemž jeho náboženská orientace zde nehraje žádnou roli….
http://is.muni.cz/th/180732/ff_b/BDP_Ales_Kalousek_2008.txt
to Michal
Pokud mi vysvětlíš kvůli jakým náboženským důvodům proti sobě v Třicetileté válce bojovala Francie proti Habsburkům, pak uznám, že to byla náboženská válka.
podstatnou roli při změně režimu hraje živelná masivnost hnutí jakékoliv duchovního charakteru. – vždyť to tam je! Náboženství hraje silnou roli, bez ohledu na to, jaké je! Všechna náboženství byla nebezpečím pro vládnoucí dynastii.
http://www.britskelisty.cz/0108/20010823o.html
….Myslím, že k těmto Pekařovým slovům, nejlépe vystihujícím jeho názor na Bílou horu, není potřeba dalšího komentáře. Stejné pohledy zastávali i Pekařovi následovníci Václav Chaloupecký a Zdeněk Kalista. Velmi pozoruhodné je také stanovisko Bohdana Chudoby, Pekařova žáka, praktikujícího katolíka a poúnorového emigranta, jenž ve svých dvou spisech – „Španělé na Bílé hoře” a „Jindy a nyní” – vychází ze všeobecného hodnocení tehdejšího světového, implicite evropského dění. Bílá hora znamená pro Chudobu pouhou epizodu ve válce, trvající třicet let, která je vlastně zápasem dvou předních mocností tehdejšího světa – Anglie a Španělska – o politickou i ekonomickou hegemonii. Protestantští stavové v Českém království právě tak jako katoličtí přívrženci habsburského panovníka byli v tomto boji pouhými pěšáky na šachovnici a snad si tuto úlohu ani neuvědomovali. Třicetiletá válka nebyla podle Chudoby na rozdíl např. od křížových výprav válkou náboženskou, bojem o ideje, záchranu nebo vítězství toho či onoho náboženství, nýbrž krvavým střetem o moc a pozice, což ani nebylo příliš skrýváno. Náboženská rozdílnost protestantské Anglie a katolického Španělska měla tu podle Chudoby funkci pouze doprovodnou, což se odrazilo i v bělohorské bitvě. Tam nešlo prioritně o to, jestli České království má být katolickým nebo protestantským, nýbrž o to, do jaké mocenskopolitické sféry spadne – anglo-germánské nebo španělsko-románské? To bylo podle Chudoby ústředním tématem třicetileté války a v jejím rámci i Bílé hory. Vítěz samozřejmě měl právo – dle zásady „cuius regio, eius religio” – vnutit poddaným své náboženství….
http://www.distance.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=6&idc=174&Itemid=57
Proč proti sobě bojovala Francie a Habsburská monarchie? No tak asi proto, že Francie byla na straně Protestantské unie, zatímco Habsburská monarchie byla na straně Katolické ligy… ne?
Na tom samozřejmě opět není náboženského vůbec nic.
Protestante, můžeš vyjmenovat nějaké konflitky v historii, které podle tebe BYLY náboženské? Bude to prázdná množina, nebo něco vymyslíš? 🙂
Proti tomu můžem postavit toto tvrzení:
Vypukla jako důsledek nahromaděných problémů v oblasti náboženské, politické a hospodářské. Zjednodušeně proti sobě bojovaly země katolické ligy v čele s Habsburky a země protestantské unie v čele se Švédskem, Dánskem a Nizozemím. ČASEM VŠAK BYLO NÁBOŽENSKÉ HLEDISKO OPUŠTĚNO a válka trvala setrvačně – spíše se vymkla z rukou státům, proti Habsburkům bojovala i katolická Francie, naopak na habsburskou stranu se přidávalo dle potřeby protestantské Sasko.
Jak mohla být v NÁBOŽENSKÉ válce katolická Francie na straně Protestantské unie? …
O co náboženského tedy v této válce pak šlo? 🙂