Mohl bych uvěřit?

Mohl bych uvěřit v Boha?

Předně musím už asi po milionté zopakovat, že naprosto přirozeně bych uvěřil, kdyby (*) mi někdo ukázal, že v mých argumentech jsou zásadní chyby, a celková evidence ve skutečnosti ukazuje, že křesťanství je pravdivé a Ježíš byl opravdu Boží Syn, který zemřel za naše hříchy, atd. Pak bych se zcela logicky a nevyhnutelně stal křesťanem. Bylo by to zcela upřímné, správné, a nešlo by proti tomu nic namítnout.

Řekněme ale, že by se žádné nové argumenty neobjevily. Před nějakou dobou mi jeden diskutující na tomto webu řekl, že i já můžu uvěřit – stačí chtít. Opravdu? Moje subjektivní vnímání síly evidence, že křesťanský Bůh neexistuje, je srovnatelné s mou subjektivní jistotou, že Země je spíš kulatá než placatá. Copak si můžu jen tak říct, že budu od teď věřit, že Země je ve skutečnosti placatá?

Napadlo mě, že pokud bych měl MOTIVACI uvěřit, pokud bych CHTĚL – pak by to mohlo být docela zajímavé. Takovou motivací by mohl být např. život v zemi, kde věří drtivá většina obyvatel, a kde nevíra znamená společenský nebo i vážnější problém.

Vždycky bych například mohl tvrdit, že věřím. Mohl bych se chovat, jako kdybych věřil. Chodil bych do kostela, vykonával bych všechny rituály jak se patří, modlil bych se, na otázky bych odpovídal tak, jak odpovídají křesťané – s tím nemá průměrně inteligentní člověk, který se nějakou dobu do diskuzí s křesťany zapojuje, žádný problém.

Kdo by pak poznal, co si opravdu myslím? Bez hříchu není nikdo, já nehřeším nijak moc i když jsem ateista, tj. podle hříchů by se to nepoznalo – a do hlavy mi nikdo nevidí.

Alternativně bych se na spoustu těchhle “povinností” dokonce mohl vykašlat – vždyť kdo dnes chodí do kostela? Jak jsem se minule dozvěděl od moderních křesťanů, chození do kostela z vás nejen neudělá lepšího křesťana, ale zpochybňovali dokonce i jakýkoliv vztah mezi tím, jak vážně svou víru člověk bere, a jak často chodí do kostela. Hm, zřejmě sami do kostela nechodí…

Kdo se dnes na veřejnosti otevřeně hlásí ke své víře? Slabý výsledek pro křesťany ve Sčítání 2011 se vysvětluje právě tak, že co je komu do toho, čemu kdo věří? Nemusel bych tedy o své víře ani mluvit. Stačilo by říct, co je komu do toho.

Kolik “křesťanů” asi “věří” právě tímto způsobem?

***

Dobrá, co kdybych ale chtěl opravdu uvěřit? Není-li splněna podmínka (*), nemám o to sice zájem a tedy to ani nebudu zkoušet, ale říkám si, co kdybych zkusil následující kroky?

Premisou je, že bych měl motivaci uvěřit. Chtěl bych. Řekl bych si, že Bůh prostě existuje, protože design světa je tak očividný, velký třesk musel mít nějakou příčinu, a Bůh to vysvětluje velmi elegantně. Přemýšlel bych o Ježíšově příběhu – ale pozitivně, tj. neřešil bych co a proč se tak nemohlo stát, a jakou o tom máme evidenci. Představoval bych si, jak za nás trpěl na kříži, jak ušlechtilá to byla oběť, jak jsme všichni nenapravitelně hříšní, a zasloužíme si za to smrt, jak jsme Ježíše zradili – a že On je při tom všem naše jediná spása.

Začal bych k němu v duchu mluvit, říkal bych tomu “komunikovat s Kristem”. Vyprávěl bych mu o svých každodenních starostech i radostech, a to co nejčastěji. Jako čtyřleté dítě se svým virtuálním případně plyšovým kamarádem.

Cílevědomě bych potlačoval veškeré pochybnosti: o tom že hypotéza Boha ve skutečnosti vznik Vesmíru vůbec nevysvětluje, o tom že svět jeví znaky designu jen při velmi povrchním pohledu, o skutečné evidenci že příběh NZ je pravdivý, o jeho vnitřních inkonzistencích, o tom že ve skutečnosti mluvím jen já ke svému virtuálnímu kamarádovi, ale odezva nepřichází žádná.

Začal bych interpretovat běžné věci jako že jde o odpověď Krista. Něco se mi povedlo – super, Ježíš mi pomohl, protože mě tak moc miluje! Něco se mi nepovedlo? Určitě je za tím moudré vedení mého Pána, který mě na tom učí něco, čemu ještě plně nerozumím, ale určitě to dřív nebo později pochopím. Nebo taky ne, ale určitě to je celkově pro moje dobro.

Mohl bych zkusit použít i taktiku “proseb Boha aby mi pomohl uvěřit”. Jak by časem vzpomínek na mou dřívější nevíru a na příslušné argumenty přirozeně ubývalo, radostně bych to interpretoval, jako že mi Pán pomáhá. Kdyby jich teoreticky neubývalo, a stále se objevovaly pochybnosti, řekl bych si, že Pán přece není automat, a nemůžu čekat, že zareaguje hned jak si písknu.

Také bych se snažil do celé věci zaangažovat city. Dojímal bych se nad Pánovým osudem, nad jeho šlechetnou obětí. Snažil bych se představit si velikost jeho oběti, jeho utrpení na kříži, snažil bych se myslet na to, že to udělal pro nás, obdivoval bych ho za to – a později snad i miloval? Štítil bych se sám sebe za svoji hříšnost, a o to víc bych se upínal k Pánu, který je mou jedinou nadějí.

Rozhodně bych chodil na mše. Sborový zpěv a rituální praktiky při mši mají prokazatelný efekt na psychiku člověka (podobně jako rituální obřady domorodých kmenů atd.) a to bych interpretoval jako jasnou známku bezprostřední blízkosti Pána.

Život v komunitě věřících by byl vůbec důležitý. Snažil bych se věnovat maximum času kontaktu s věřícími přáteli a lidmi. Nic nenaladí mysl na patřičnou notu tak spolehlivě, jako když příslušné věci považují všichni okolo za samozřejmost. Minimum kontaktu s pochybovačnými myšlenkami = minimum vlastních pochybností.

Velmi efektivní by jistě bylo utužování skupiny ostentativním vymezováním se k jejímu vnějšku: radostí nad tím, že my máme to štěstí a věříme, zatímco ONI (nevěřící) mají smůlu, doufejme že jen dočasně, samozřejmě. Hovořili bychom spolu o pošetilosti ateistů, o tom jak je celá ta věc přece zřejmá, spekulovali bychom nad jejich nemorálností, pýchou – čímž bychom se automaticky “poplácávali” po ramenou, že my – díky Bohu! – pyšní a nemorální až tak nejsme, což je přece fajn, protože tak máme blíž k našemu Pánu Ježíši Kristu, a děláme mu tím radost, atd.

Mezi věřícími se často považuje za samozřejmost “být v kontaktu s živým Kristem”. Nikdo mi zatím nebyl schopen definovat, co se tím přesně myslí – ale když to nikdo není schopen definovat, tak to asi většina věřících sama neví, a proto bych to nepotřeboval vědět ani já. Stačilo by mi, abych si řekl, že s ním prostě v kontaktu jsem, a totéž abych s okázalou jistotou tvrdil i ostatním. Dle příkladu ostatních nepotřebuji umět vysvětlit, v čem ten kontakt spočívá, nebo jak sám poznám, že jej mám – stačí to tvrdit. Stačí tvrdit, že “to cítím”. Sám pro sebe bych si to mohl spojit třeba s příjemnými pocity ze sborového zpěvu v kostele, s pocity při soustředěné modlitbě, atd.

Dále, nemálo věřících deklaruje svou jistotu, že Bůh existuje. I já bych to třeba tvrdil. Dle předpokladu jsem v situaci, že chci věřit, svoji potlačenou nejistotu považuji za špatnou – tak co kdybych si prostě řekl, že mám jistotu? Pochybnosti mít nechci, tak jim jsem schopen vědomě nevěnovat pozornost (nejsem schopen zabránit tomu, aby mě pochybnost čas od času nepřišla na mysl, ale jsem schopen v té myšlence dál nepokračovat, a nerozvíjet ji. Vědomě ji potlačit.) – a tedy mám jistotu. A když ji mám, tak mohu totéž tvrdit i ostatním.

Co by mi tedy po nějakém čase zbylo? Zůstaly by stále méně často se objevující ojedinělé myšlenky na to, že jsem dřív měl nějakou evidenci, která svědčila o tom, že nemám pravdu – myšlenky, které bych se snažil vědomě utnout jakmile by se objevily. Navíc bych si v takovém případě vědomě “řekl”, že to prostě celé byla chyba. Byla to chyba, bylo to špatně, TEHDY jsem se mýlil. Tečka.

Závěrem připomínám, že v celém tom procesu nebyla potřebná sebemenší skutečná intervence Boha. Vše je jen o sebeobelhaní se, o nasazení si klapek na oči, o zakázání si přemýšlet o jistých věcech, o cílevědomé sebe-manipulaci s mou vlastní myslí.

A teď klíčové otázky:

1) Byl bych v takovém případě věřící?
2) Pokud ne, tak co by mi chybělo k tomu, abych byl “opravdu věřící”? Uvědomme si, že v reálném životě nám stačí k tomu, abychom někoho považovali za věřícího, jen to, aby to o sobě tvrdil. NĚKDO by snad mohl požadovat i to, aby se dotyčný choval jakž-takž morálně – ovšem obé bych splnil hned v tom úplně prvním kroku.
3) z mého současného pohledu je výše uvedený postup čistokrevná psychologická sebe-manipulace. Manipulace mě samotného. Nic jiného, než sebeobelhaní se. Je to pravda? Pokud ne, tak proč?
4) Je-li výše uvedené psychologická manipulace, obelhaní sama sebe, pak taková cesta k víře asi nebude úplně OK – a jistě se mi nikdo nemůže divit, že se jí NEHODLÁM pouštět. POKUD by ale byla splněna premisa, a já bych CHTĚL uvěřit (ovšem nikoliv za cenu výše popsaného sebeobelhávání se a zmanipulování sebe sama) – pak jakou jinou cestou mohu jít, než že mi někdo objasní problémy, které s křesťanstvím mám, a o kterých píšu v článcích zde na tomto webu?
5) vzhledem k tomu, že mi ty problémy za rok a půl nikdo nebyl schopen objasnit (a to jsem s jejich výčtem ani zdaleka neskončil), znamená to, že já prostě uvěřit nemohu, aniž bych podvedl sám sebe?

1,217 thoughts on “Mohl bych uvěřit?

  1. Santiago

    Medea: Ďalej som vystúpila proti dualizmu: rozum versus „nerozum“. Máme predsa jeden mozog, elektrochemický stroj, plný spätnoväzbových slučiek, takže čokoľvek v mozgu môže, často bizarným spôsobom, interagovať s čímkoľvek.

    Takovyhle ‘dualismus’ je IMHO zcela korektni. Mame sice jeden mozek, ale ten obstarava mnoho ruznych cinnosti a jen jednu z nich nazyvame ‘rozum’. Cimz tedy netvrdim, ze jedna nemuze vubec ovlivnit jine, pouze to, ze ty cinnosti lze konceptualne oddelit.

  2. Slávek

    Santiago, ten dualismus je zcela korektní, pokud jej chápeme jako určitý model a jsme si vědomi jeho limitů. Stejně tak je korektní dualismus systém 1 a systém 2, jak ho představil Kahneman, ale zase jen do té míry, pokud chápeme, že se jedná o užitečný model a ne fyzickou realitu.

  3. Medea

    Santiago: „Takovyhle ‘dualismus’ je IMHO zcela korektni.“

    Jack nemal na mysli „takovyhle ‘dualismus’“. Vy totiž hovoríte, že „Cimz tedy netvrdim, ze jedna nemuze vubec ovlivnit jine“, ale Jack podľa mňa tvrdil niečo iné, povedala, by som, že Jack tvrdil toto: „Cimz tedy TVRDIM, ze jedna NEMUZE VUBEC ovlivnit jine“.

  4. Medea

    Kay: „Tady je na to téma takový hezký článek a pokud se nemýlím, tak jde o totéž/popř. přibližně o totéž, co zde tvrdí Jack…“

    Zbežne som si ten článok preletela, my sme sa však v diskusii s Jackom bavili o (ne)možnosti racionálneho regulovania nežiadúcich emócií. To, že emócie ako také, sú pre naše normálne fungovanie nevyhnutné nikto nespochybňoval (veď som napísala: „človek bez emócií, by vlastne ani nemohol fungovať“).

  5. Medea

    Aby bolo jasné, o čom sme sa tu s Jackom a Slávkom bavili:

    Ja a Slávek sme tvrdili, že:

    (1) existujú stratégie a techniky umožňujúce človeku utlmiť jeho nežiadúce emócie, resp. stratégie a techniky umožňujúce človeku vyhnúť sa nežiadúcim emóciám (ich úspešnosť je podmienená konkrétnou osobou a konkrétnou situáciou)
    (2) predstavy a kognitívne procesy môžu tlmiť alebo podnecovať emócie, alebo môžu emócie vyvolať.

  6. Medea

    No, niečo mi v tom zozname vypadlo, takže ešte raz 🙂

    Aby bolo jasné, o čom sme sa tu ja, Jack a Slávek bavili:

    Ja a Slávek sme tvrdili, že:

    (1) existujú stratégie a techniky umožňujúce človeku utlmiť alebo potlačiť nežiadúce prejavy jeho emócií (ich úspešnosť je podmienená konkrétnou osobou a konkrétnou situáciou)
    (2) existujú stratégie a techniky umožňujúce človeku utlmiť jeho nežiadúce emócie, resp. stratégie a techniky umožňujúce človeku vyhnúť sa nežiadúcim emóciám (ich úspešnosť je podmienená konkrétnou osobou a konkrétnou situáciou)
    (3) predstavy a kognitívne procesy môžu tlmiť alebo podnecovať emócie, alebo môžu emócie vyvolať.

  7. jack

    Slávek says:
    October 8, 2012 at 2:56 pm

    Ale samozřejmě, že můžeme rozumově ovlivňovat emoce. Napsali jsme to tu už mnohokrát a dokonce uvedli konkrétní příklady. To, že na to nereaguješ Jacku svědčí spíše o tobě, než o předmětu diskuse.

    jack:
    V tom případě bude asi zakopaný pes v tom co si každý z nás představuje pod pojmem ovlivnění emocí ROZUMEM.
    Já na vaše příklady reaguji,ale váš princip mi prostě nedává smysl. Princip nejlépe poznáme na příkladech. Já bych tedy jeden pro vás měl.
    Píšete,že vzít si čokoládu a tím ovlivnit činnost mozku je ovlivnění rozumem.
    Že chemické látky v čokoládě ovlivňují procesy v mozku je jasně prokázáno.
    Napadá mě tedy případ,kdy vám tyto chemické látky přidám do nápoje a vy je dostanete do svého těla,ale bez vašeho vědomí. Tyto látky působí na procesy v mozku,jako by jste si vzal čokoládu,ALE jedná se i v tomto případě o vliv rozumu,když o tom vůbec nevíte? Podle vašeho principu by se tedy mělo jednat o vliv rozumu,ale MÉHO na činnost VAŠEHO mozku. Co si vyberete,čí rozum v tomto případě působí na činnost vašeho mozku?
    Podle mě tedy ničí,podle mě působí na činnost mozku pouze určité chemické látky podané z venčí,mimo tělo.
    Za chvíli nám budete tvrdit,že bolest hlavy tlumíte rozumem,protože si rozumně berete prášky na bolení hlavy nebo si rozumně masírujete spánky! 🙁

  8. jack

    Slávek:
    Víš něco o “Rational Emotive Behavior Therapy (REBT)”?

    jack:
    Nevím,ale rád bych si něco přečetl,jestli se to týká naší diskuse.
    Dejte odkaz a nezapomeňte,že jsme na českém webu!

  9. Slavek

    Jacku, uz me to nebavi. Uvedl jsem i dalsi priklady, kde rozum uplatnit muzete. to ze si vybirate jen ten priklad, kde jsem mluvil o cokolade je trapne. Ale ano, pokud si vezmete cokoladu s umyslem se nejak stimulovat, tak de facto ovlivnujete svou emoci rozumem. Pokud vam ji nekdo podstrci, tak samozrejme ne. Obvious.

    Zdroje a informace vam hledat nebudu. pro zbezny prehled pouzijte google translate, pro dalsi info google search.

  10. Medea

    TECHNICKÁ POZNÁMKA

    Michal, mám dojem, že si vybral niektoré moje komentáre zo spamu 🙂 ale to vôbec nemusíš (pokiaľ Ťa o to nežiadam), totiž keď mi komentár skončí v spame, tak ho zvyknem odoslať druhý raz (ale pred tým ho musím trochu modifikovať, lebo duplicitné komentáre tvoj web neberie).

  11. Medea

    Sebastian: „Mame sice jeden mozek, ale ten obstarava mnoho ruznych cinnosti a jen jednu z nich nazyvame ‘rozum’.“

    Sebastian, aká je Vaša definícia ‘rozumu’?

  12. Medea

    Santiago: „Mame sice jeden mozek, ale ten obstarava mnoho ruznych cinnosti a jen jednu z nich nazyvame ‘rozum’. “

    Santiago, teda aká je Vaša definícia ‘rozumu’?

  13. Michal Post author

    Umění vnímáme nevědomými vrstvami našeho mozku. Ty určují, co se nám “líbí” a co ne. Rozumem bych tohle asi nenazýval.

    Klidně tomu říkejme “cit” – ale důležité je uvědomit si, že tenhle cit je realizován (typově) týmiž neuronovými sítěmi mozku, jako myšlení.

  14. protestant

    Uff. Už jsem se lekl, že zde budete tvrdit, že umění vnímáme rozumem. pak bychom se totiž úplně rozcházeli v obsahu pojmu rozum a veškerá minulá diskuze o ovlivňování emocí rozumem by byla zmateční.

  15. Kay

    No s tím plně souhlasím,Medeo, já jsem měla pocit, že jste řešili něco jiného.Potlačit projevy samozřejmě jde (i když ne vždy to je dobré). K utlumení n.e. podle mne člověku mnohdy pomůže vědomí, že v tom není sám, že má širokou sociální oporu a/nebo že jsou zde miliony dalších lidí, kteří prožívají totéž/ jsou zde lidé, kteří prošli tím stejným, problém překonali. Uvědomit si, kde člověk je, kam jde, že na konci toho tunelu je světlo, a že ta kritická fáze bude překonaná. Některé n.e. lze podle mne utlumit i tím, že se danému jedinci ukáže, jak je jeho problém (ala opustila mne dívka) banální v porovnání s něčím skutečným. Podporou pozitivního myšlení lze udělat také strašně moc. V oblasti adiktologie se se zvládnutím rizikových emocí pracuje zcela běžně. Pokud člověk analyzuje svůj problém a porozumí mu, tak to bude také o něčem jiném (myšleno v oblasti závislostí). Já s těmi body, co vypsala Medea, prostě souhlasím.

Comments are closed.