Mohl bych uvěřit?

Mohl bych uvěřit v Boha?

Předně musím už asi po milionté zopakovat, že naprosto přirozeně bych uvěřil, kdyby (*) mi někdo ukázal, že v mých argumentech jsou zásadní chyby, a celková evidence ve skutečnosti ukazuje, že křesťanství je pravdivé a Ježíš byl opravdu Boží Syn, který zemřel za naše hříchy, atd. Pak bych se zcela logicky a nevyhnutelně stal křesťanem. Bylo by to zcela upřímné, správné, a nešlo by proti tomu nic namítnout.

Řekněme ale, že by se žádné nové argumenty neobjevily. Před nějakou dobou mi jeden diskutující na tomto webu řekl, že i já můžu uvěřit – stačí chtít. Opravdu? Moje subjektivní vnímání síly evidence, že křesťanský Bůh neexistuje, je srovnatelné s mou subjektivní jistotou, že Země je spíš kulatá než placatá. Copak si můžu jen tak říct, že budu od teď věřit, že Země je ve skutečnosti placatá?

Napadlo mě, že pokud bych měl MOTIVACI uvěřit, pokud bych CHTĚL – pak by to mohlo být docela zajímavé. Takovou motivací by mohl být např. život v zemi, kde věří drtivá většina obyvatel, a kde nevíra znamená společenský nebo i vážnější problém.

Vždycky bych například mohl tvrdit, že věřím. Mohl bych se chovat, jako kdybych věřil. Chodil bych do kostela, vykonával bych všechny rituály jak se patří, modlil bych se, na otázky bych odpovídal tak, jak odpovídají křesťané – s tím nemá průměrně inteligentní člověk, který se nějakou dobu do diskuzí s křesťany zapojuje, žádný problém.

Kdo by pak poznal, co si opravdu myslím? Bez hříchu není nikdo, já nehřeším nijak moc i když jsem ateista, tj. podle hříchů by se to nepoznalo – a do hlavy mi nikdo nevidí.

Alternativně bych se na spoustu těchhle “povinností” dokonce mohl vykašlat – vždyť kdo dnes chodí do kostela? Jak jsem se minule dozvěděl od moderních křesťanů, chození do kostela z vás nejen neudělá lepšího křesťana, ale zpochybňovali dokonce i jakýkoliv vztah mezi tím, jak vážně svou víru člověk bere, a jak často chodí do kostela. Hm, zřejmě sami do kostela nechodí…

Kdo se dnes na veřejnosti otevřeně hlásí ke své víře? Slabý výsledek pro křesťany ve Sčítání 2011 se vysvětluje právě tak, že co je komu do toho, čemu kdo věří? Nemusel bych tedy o své víře ani mluvit. Stačilo by říct, co je komu do toho.

Kolik “křesťanů” asi “věří” právě tímto způsobem?

***

Dobrá, co kdybych ale chtěl opravdu uvěřit? Není-li splněna podmínka (*), nemám o to sice zájem a tedy to ani nebudu zkoušet, ale říkám si, co kdybych zkusil následující kroky?

Premisou je, že bych měl motivaci uvěřit. Chtěl bych. Řekl bych si, že Bůh prostě existuje, protože design světa je tak očividný, velký třesk musel mít nějakou příčinu, a Bůh to vysvětluje velmi elegantně. Přemýšlel bych o Ježíšově příběhu – ale pozitivně, tj. neřešil bych co a proč se tak nemohlo stát, a jakou o tom máme evidenci. Představoval bych si, jak za nás trpěl na kříži, jak ušlechtilá to byla oběť, jak jsme všichni nenapravitelně hříšní, a zasloužíme si za to smrt, jak jsme Ježíše zradili – a že On je při tom všem naše jediná spása.

Začal bych k němu v duchu mluvit, říkal bych tomu “komunikovat s Kristem”. Vyprávěl bych mu o svých každodenních starostech i radostech, a to co nejčastěji. Jako čtyřleté dítě se svým virtuálním případně plyšovým kamarádem.

Cílevědomě bych potlačoval veškeré pochybnosti: o tom že hypotéza Boha ve skutečnosti vznik Vesmíru vůbec nevysvětluje, o tom že svět jeví znaky designu jen při velmi povrchním pohledu, o skutečné evidenci že příběh NZ je pravdivý, o jeho vnitřních inkonzistencích, o tom že ve skutečnosti mluvím jen já ke svému virtuálnímu kamarádovi, ale odezva nepřichází žádná.

Začal bych interpretovat běžné věci jako že jde o odpověď Krista. Něco se mi povedlo – super, Ježíš mi pomohl, protože mě tak moc miluje! Něco se mi nepovedlo? Určitě je za tím moudré vedení mého Pána, který mě na tom učí něco, čemu ještě plně nerozumím, ale určitě to dřív nebo později pochopím. Nebo taky ne, ale určitě to je celkově pro moje dobro.

Mohl bych zkusit použít i taktiku “proseb Boha aby mi pomohl uvěřit”. Jak by časem vzpomínek na mou dřívější nevíru a na příslušné argumenty přirozeně ubývalo, radostně bych to interpretoval, jako že mi Pán pomáhá. Kdyby jich teoreticky neubývalo, a stále se objevovaly pochybnosti, řekl bych si, že Pán přece není automat, a nemůžu čekat, že zareaguje hned jak si písknu.

Také bych se snažil do celé věci zaangažovat city. Dojímal bych se nad Pánovým osudem, nad jeho šlechetnou obětí. Snažil bych se představit si velikost jeho oběti, jeho utrpení na kříži, snažil bych se myslet na to, že to udělal pro nás, obdivoval bych ho za to – a později snad i miloval? Štítil bych se sám sebe za svoji hříšnost, a o to víc bych se upínal k Pánu, který je mou jedinou nadějí.

Rozhodně bych chodil na mše. Sborový zpěv a rituální praktiky při mši mají prokazatelný efekt na psychiku člověka (podobně jako rituální obřady domorodých kmenů atd.) a to bych interpretoval jako jasnou známku bezprostřední blízkosti Pána.

Život v komunitě věřících by byl vůbec důležitý. Snažil bych se věnovat maximum času kontaktu s věřícími přáteli a lidmi. Nic nenaladí mysl na patřičnou notu tak spolehlivě, jako když příslušné věci považují všichni okolo za samozřejmost. Minimum kontaktu s pochybovačnými myšlenkami = minimum vlastních pochybností.

Velmi efektivní by jistě bylo utužování skupiny ostentativním vymezováním se k jejímu vnějšku: radostí nad tím, že my máme to štěstí a věříme, zatímco ONI (nevěřící) mají smůlu, doufejme že jen dočasně, samozřejmě. Hovořili bychom spolu o pošetilosti ateistů, o tom jak je celá ta věc přece zřejmá, spekulovali bychom nad jejich nemorálností, pýchou – čímž bychom se automaticky “poplácávali” po ramenou, že my – díky Bohu! – pyšní a nemorální až tak nejsme, což je přece fajn, protože tak máme blíž k našemu Pánu Ježíši Kristu, a děláme mu tím radost, atd.

Mezi věřícími se často považuje za samozřejmost “být v kontaktu s živým Kristem”. Nikdo mi zatím nebyl schopen definovat, co se tím přesně myslí – ale když to nikdo není schopen definovat, tak to asi většina věřících sama neví, a proto bych to nepotřeboval vědět ani já. Stačilo by mi, abych si řekl, že s ním prostě v kontaktu jsem, a totéž abych s okázalou jistotou tvrdil i ostatním. Dle příkladu ostatních nepotřebuji umět vysvětlit, v čem ten kontakt spočívá, nebo jak sám poznám, že jej mám – stačí to tvrdit. Stačí tvrdit, že “to cítím”. Sám pro sebe bych si to mohl spojit třeba s příjemnými pocity ze sborového zpěvu v kostele, s pocity při soustředěné modlitbě, atd.

Dále, nemálo věřících deklaruje svou jistotu, že Bůh existuje. I já bych to třeba tvrdil. Dle předpokladu jsem v situaci, že chci věřit, svoji potlačenou nejistotu považuji za špatnou – tak co kdybych si prostě řekl, že mám jistotu? Pochybnosti mít nechci, tak jim jsem schopen vědomě nevěnovat pozornost (nejsem schopen zabránit tomu, aby mě pochybnost čas od času nepřišla na mysl, ale jsem schopen v té myšlence dál nepokračovat, a nerozvíjet ji. Vědomě ji potlačit.) – a tedy mám jistotu. A když ji mám, tak mohu totéž tvrdit i ostatním.

Co by mi tedy po nějakém čase zbylo? Zůstaly by stále méně často se objevující ojedinělé myšlenky na to, že jsem dřív měl nějakou evidenci, která svědčila o tom, že nemám pravdu – myšlenky, které bych se snažil vědomě utnout jakmile by se objevily. Navíc bych si v takovém případě vědomě “řekl”, že to prostě celé byla chyba. Byla to chyba, bylo to špatně, TEHDY jsem se mýlil. Tečka.

Závěrem připomínám, že v celém tom procesu nebyla potřebná sebemenší skutečná intervence Boha. Vše je jen o sebeobelhaní se, o nasazení si klapek na oči, o zakázání si přemýšlet o jistých věcech, o cílevědomé sebe-manipulaci s mou vlastní myslí.

A teď klíčové otázky:

1) Byl bych v takovém případě věřící?
2) Pokud ne, tak co by mi chybělo k tomu, abych byl “opravdu věřící”? Uvědomme si, že v reálném životě nám stačí k tomu, abychom někoho považovali za věřícího, jen to, aby to o sobě tvrdil. NĚKDO by snad mohl požadovat i to, aby se dotyčný choval jakž-takž morálně – ovšem obé bych splnil hned v tom úplně prvním kroku.
3) z mého současného pohledu je výše uvedený postup čistokrevná psychologická sebe-manipulace. Manipulace mě samotného. Nic jiného, než sebeobelhaní se. Je to pravda? Pokud ne, tak proč?
4) Je-li výše uvedené psychologická manipulace, obelhaní sama sebe, pak taková cesta k víře asi nebude úplně OK – a jistě se mi nikdo nemůže divit, že se jí NEHODLÁM pouštět. POKUD by ale byla splněna premisa, a já bych CHTĚL uvěřit (ovšem nikoliv za cenu výše popsaného sebeobelhávání se a zmanipulování sebe sama) – pak jakou jinou cestou mohu jít, než že mi někdo objasní problémy, které s křesťanstvím mám, a o kterých píšu v článcích zde na tomto webu?
5) vzhledem k tomu, že mi ty problémy za rok a půl nikdo nebyl schopen objasnit (a to jsem s jejich výčtem ani zdaleka neskončil), znamená to, že já prostě uvěřit nemohu, aniž bych podvedl sám sebe?

1,217 thoughts on “Mohl bych uvěřit?

  1. protestant

    Teď mne napadlo – že by Medea nedovedla používat rozum k potlačení naštvanosti na jacka. 🙂

  2. Medea

    Protestant: “Teď mne napadlo – že by Medea nedovedla používat rozum k potlačení naštvanosti na jacka. :)”

    Ale ja som ho použila, inak, by moje reakcie vyzerali úplne inak 😀

    A hnev je potrebné potláčať len vtedy, keď si to vyžadujú okolnosti. Emócie majú svoj praktický význam.

  3. jack

    Slávek:
    Na druhou stranu se v obecné řeči dá o obou věcech mluvit jako o “ovládání emocí”.

    jack:
    Není to důležité,ale v obecné řeči se spíše jedná o ovládání projevů emocí.
    Ale pořád si nerozumíme,já netvrdím,že neexistují možnosti ovlivnit přímo emoce (nikoliv jejich projev),pouze tvrdím,že to lidé neumí pomocí rozumu,tedy jen a pouze pomocí nějaké rozumové úvahy. Lidé si prostě neřeknou nebudu už smutný,protože se tím stejně nic nezmění. Já prostě takové případy neznám a ani jsem o nich nikdy neslyšel. Jestli vy ano,tak dejte odkaz.

  4. jack

    Slavek says:
    October 8, 2012 at 1:06 pm

    Jacku, vy jste od začátku tvrdil, že emoce nemůžeme ovládat. Jestliže toto stanovisko dál nezastáváte, tak tu debatu můžeme ukončit.

    jack:
    To je chyba. Já tvrdím,že je nemůžeme přímo ovládat ROZUMEM! To je rozdíl!

  5. Slávek

    Proč by Médea měla potlačovat hněv? Jack tu už před nějakou dobou začal používat argumentační fauly, jak jsem upozornil. Je přirozené a podle mě i celkem rozumné být na Jacka naštvaný a nebavit se s ním.

    V podstatě jakmile by Jack o mně prohlásil to stejné co o médei, tak ho pošlu k šípku úplně stejně. Je to hlupák.

    A Jacku, jste skutečně otravný hlupák 🙂

  6. Čestmír Berka

    To, že Medea je podrážděná 🙂 neznamená, že se nenajde jiný člověk, který to dokáže. nelze to brát jako buď x nebo …lidé to umí s rozdílnou mírou a v rozdílných věcech. Já jsem hodně racionální a emoce fakt v mnoha případech do značné míry “vypnout” dokážu…ale třeba takovou závrať bych asi nezvládnul- možná dlouhodobým tréningem ( ale zkoušet to nebudu).

  7. Medea

    Jack: “Panebože! Působení léků je snad působení rozumem? Já myslím,že to je působení chemických látek.”

    Boli tam “lieky” v úvodzovkách, teda bola to metafora pre racionálne stratégie umožňujúce reguláciu emócií! Myslím, že v kontexte Slávkovho príspevku tá metafora bola dostatočne jasná.
    Samozrejme, aj doslovné použitie lieku-psychofarmaka, môže spadať pod racionálne regulovanie emócií.

  8. jack

    Slávek says:
    October 8, 2012 at 1:59 pm

    Proč by Médea měla potlačovat hněv? Jack tu už před nějakou dobou začal používat argumentační fauly, jak jsem upozornil. Je přirozené a podle mě i celkem rozumné být na Jacka naštvaný a nebavit se s ním.

    V podstatě jakmile by Jack o mně prohlásil to stejné co o médei, tak ho pošlu k šípku úplně stejně. Je to hlupák.

    A Jacku, jste skutečně otravný hlupák 🙂

    jack:
    Já se ke stejnému hodnocení nesnížím. Není mým úmyslem urážet ostatní diskutující jen proto,protože mají jiný názor. Nějak nezvládáte své emoce,zvláštní je to,že působíte jako inteligentní člověk a psal jste,že inteligentní lidé dokáží ovládat rozumem své emoce. Emoce vás nečekaně přepadli,že? A o tom to je!

  9. Medea

    Čestmír: „Já jsem hodně racionální a emoce fakt v mnoha případech do značné míry “vypnout” dokážu…ale třeba takovou závrať bych asi nezvládnul- možná dlouhodobým tréningem ( ale zkoušet to nebudu).“

    Aby tu teraz nedošlo k nejakému nedorozumeniu. Ja tu nepropagujem nejaký šibnutý ideál človeka bez emócií (emócie totiž môžu, byť aj mimoriadne užitočné a človek bez emócií, by vlastne ani nemohol fungovať, napokon ja mám tie chúďatká emócie rada :-D), ale hovorila som o tom, že regulácia emócií je (individuálne a špecificky) možná a aj žiadúca, ako už Slávek spomenul, existujú techniky, pomocou ktorých môžeme náš emocionálny život kultivovať a nežiadúce dopady (vnútorné aj vonkajšie) emócií potláčať alebo tlmiť.

    Ďalej som vystúpila proti dualizmu: rozum versus „nerozum“. Máme predsa jeden mozog, elektrochemický stroj, plný spätnoväzbových slučiek, takže čokoľvek v mozgu môže, často bizarným spôsobom, interagovať s čímkoľvek.

  10. Slávek

    Ale samozřejmě, že můžeme rozumově ovlivňovat emoce. Napsali jsme to tu už mnohokrát a dokonce uvedli konkrétní příklady. To, že na to nereaguješ Jacku svědčí spíše o tobě, než o předmětu diskuse.

    Uveď tu prosím nějaký odkaz, že emoci nelze ovlivnit rozumovou úvahou. Víš něco o “Rational Emotive Behavior Therapy (REBT)”? To je přímo založeno na tom, že naše emoce lze ovlivnit přímo rozumem. A je to jedna z vědecky nejlépe prozkoumaných terapeutických praktik.

    http://en.wikipedia.org/wiki/Rational_emotive_behavior_therapy

    Enchiridion, 1.stol. AD: “Men are disturbed not by things, but by the views which they take of them.” – Lidé nejsou vzrušováni věcmi, ale svým názorem (pohledem) na věci

    Shakespeare, Hamlet : “There’s nothing good or bad but thinking makes it so.” – Nic není dobré ani špatné, jen podle pojetí.

    Takže naše emoce fungují takto: objekt – to jak o objektu smýšlíme – emoce. Jistě Jacku chápeš, že to jak objekt chápeme, jak ho pojímáme lze ovlivnit rozumově. Úspěšně toho využívá právě ta rozumově emocionální behaviorální terapie, která se úspěšně snaží tento mezičlánek “přeprogramovat”. Nechci tu plácat naprosté banality, ale stejně fungovali i pavlovovi psi. Jídlo + zvonek – pochopení – emoce a následně zvonek – emoce. Pavlov v nich dokázal naprogramovat emoci na objekt, který tuto emoci nevzbuzoval.

  11. Čestmír Berka

    Protože jsem starý a tudíž modrý, tak vás rozsoudím…Medea má do značné míry pravdu! Nějaké námitky? 😀

  12. Čestmír Berka

    sorry- mělo být “moudrý” ! ( jo, a ty háčky a čárky mi to nepsalo v beta Opeře 12.10, ale v jiným browseru jo- kdyby to někoho zajímalo..jakože samozřejmě nezajímá)

  13. Medea

    Čestmír to je múdry výrok 😉

    ale je tam “má do značné míry pravdu”, teda čo konkrétne sa Ti nezdalo na mojich názoroch?

  14. Slávek

    Jacku, odkaz jsem ti poskytl už před drahnou dobou. Stejně tak před chvílí na tu terapii. Vyjmenoval jsem ti spoustu případů, kdy jsi schopen ovlivnit své emoce jen pomocí svého mozku. Uvedl jsem ti citáty klasiků. Na druhou stranu ty argumentuješ jen svojí osobní zkušeností. Je to zjevný nepoměr. A zakončím to ještě citáte Marka Aurelia, známého stoika a císaře, autora Meditací:

    “Jsi li vzrušen čímkoliv vnějším, bolest nevzniká věcí samotnou ale tvou představou o té věci; a tu představu máš moc změnit kdykoliv se ti zlíbí.”

Comments are closed.