Mohl bych uvěřit v Boha?
Předně musím už asi po milionté zopakovat, že naprosto přirozeně bych uvěřil, kdyby (*) mi někdo ukázal, že v mých argumentech jsou zásadní chyby, a celková evidence ve skutečnosti ukazuje, že křesťanství je pravdivé a Ježíš byl opravdu Boží Syn, který zemřel za naše hříchy, atd. Pak bych se zcela logicky a nevyhnutelně stal křesťanem. Bylo by to zcela upřímné, správné, a nešlo by proti tomu nic namítnout.
Řekněme ale, že by se žádné nové argumenty neobjevily. Před nějakou dobou mi jeden diskutující na tomto webu řekl, že i já můžu uvěřit – stačí chtít. Opravdu? Moje subjektivní vnímání síly evidence, že křesťanský Bůh neexistuje, je srovnatelné s mou subjektivní jistotou, že Země je spíš kulatá než placatá. Copak si můžu jen tak říct, že budu od teď věřit, že Země je ve skutečnosti placatá?
Napadlo mě, že pokud bych měl MOTIVACI uvěřit, pokud bych CHTĚL – pak by to mohlo být docela zajímavé. Takovou motivací by mohl být např. život v zemi, kde věří drtivá většina obyvatel, a kde nevíra znamená společenský nebo i vážnější problém.
Vždycky bych například mohl tvrdit, že věřím. Mohl bych se chovat, jako kdybych věřil. Chodil bych do kostela, vykonával bych všechny rituály jak se patří, modlil bych se, na otázky bych odpovídal tak, jak odpovídají křesťané – s tím nemá průměrně inteligentní člověk, který se nějakou dobu do diskuzí s křesťany zapojuje, žádný problém.
Kdo by pak poznal, co si opravdu myslím? Bez hříchu není nikdo, já nehřeším nijak moc i když jsem ateista, tj. podle hříchů by se to nepoznalo – a do hlavy mi nikdo nevidí.
Alternativně bych se na spoustu těchhle “povinností” dokonce mohl vykašlat – vždyť kdo dnes chodí do kostela? Jak jsem se minule dozvěděl od moderních křesťanů, chození do kostela z vás nejen neudělá lepšího křesťana, ale zpochybňovali dokonce i jakýkoliv vztah mezi tím, jak vážně svou víru člověk bere, a jak často chodí do kostela. Hm, zřejmě sami do kostela nechodí…
Kdo se dnes na veřejnosti otevřeně hlásí ke své víře? Slabý výsledek pro křesťany ve Sčítání 2011 se vysvětluje právě tak, že co je komu do toho, čemu kdo věří? Nemusel bych tedy o své víře ani mluvit. Stačilo by říct, co je komu do toho.
Kolik “křesťanů” asi “věří” právě tímto způsobem?
***
Dobrá, co kdybych ale chtěl opravdu uvěřit? Není-li splněna podmínka (*), nemám o to sice zájem a tedy to ani nebudu zkoušet, ale říkám si, co kdybych zkusil následující kroky?
Premisou je, že bych měl motivaci uvěřit. Chtěl bych. Řekl bych si, že Bůh prostě existuje, protože design světa je tak očividný, velký třesk musel mít nějakou příčinu, a Bůh to vysvětluje velmi elegantně. Přemýšlel bych o Ježíšově příběhu – ale pozitivně, tj. neřešil bych co a proč se tak nemohlo stát, a jakou o tom máme evidenci. Představoval bych si, jak za nás trpěl na kříži, jak ušlechtilá to byla oběť, jak jsme všichni nenapravitelně hříšní, a zasloužíme si za to smrt, jak jsme Ježíše zradili – a že On je při tom všem naše jediná spása.
Začal bych k němu v duchu mluvit, říkal bych tomu “komunikovat s Kristem”. Vyprávěl bych mu o svých každodenních starostech i radostech, a to co nejčastěji. Jako čtyřleté dítě se svým virtuálním případně plyšovým kamarádem.
Cílevědomě bych potlačoval veškeré pochybnosti: o tom že hypotéza Boha ve skutečnosti vznik Vesmíru vůbec nevysvětluje, o tom že svět jeví znaky designu jen při velmi povrchním pohledu, o skutečné evidenci že příběh NZ je pravdivý, o jeho vnitřních inkonzistencích, o tom že ve skutečnosti mluvím jen já ke svému virtuálnímu kamarádovi, ale odezva nepřichází žádná.
Začal bych interpretovat běžné věci jako že jde o odpověď Krista. Něco se mi povedlo – super, Ježíš mi pomohl, protože mě tak moc miluje! Něco se mi nepovedlo? Určitě je za tím moudré vedení mého Pána, který mě na tom učí něco, čemu ještě plně nerozumím, ale určitě to dřív nebo později pochopím. Nebo taky ne, ale určitě to je celkově pro moje dobro.
Mohl bych zkusit použít i taktiku “proseb Boha aby mi pomohl uvěřit”. Jak by časem vzpomínek na mou dřívější nevíru a na příslušné argumenty přirozeně ubývalo, radostně bych to interpretoval, jako že mi Pán pomáhá. Kdyby jich teoreticky neubývalo, a stále se objevovaly pochybnosti, řekl bych si, že Pán přece není automat, a nemůžu čekat, že zareaguje hned jak si písknu.
Také bych se snažil do celé věci zaangažovat city. Dojímal bych se nad Pánovým osudem, nad jeho šlechetnou obětí. Snažil bych se představit si velikost jeho oběti, jeho utrpení na kříži, snažil bych se myslet na to, že to udělal pro nás, obdivoval bych ho za to – a později snad i miloval? Štítil bych se sám sebe za svoji hříšnost, a o to víc bych se upínal k Pánu, který je mou jedinou nadějí.
Rozhodně bych chodil na mše. Sborový zpěv a rituální praktiky při mši mají prokazatelný efekt na psychiku člověka (podobně jako rituální obřady domorodých kmenů atd.) a to bych interpretoval jako jasnou známku bezprostřední blízkosti Pána.
Život v komunitě věřících by byl vůbec důležitý. Snažil bych se věnovat maximum času kontaktu s věřícími přáteli a lidmi. Nic nenaladí mysl na patřičnou notu tak spolehlivě, jako když příslušné věci považují všichni okolo za samozřejmost. Minimum kontaktu s pochybovačnými myšlenkami = minimum vlastních pochybností.
Velmi efektivní by jistě bylo utužování skupiny ostentativním vymezováním se k jejímu vnějšku: radostí nad tím, že my máme to štěstí a věříme, zatímco ONI (nevěřící) mají smůlu, doufejme že jen dočasně, samozřejmě. Hovořili bychom spolu o pošetilosti ateistů, o tom jak je celá ta věc přece zřejmá, spekulovali bychom nad jejich nemorálností, pýchou – čímž bychom se automaticky “poplácávali” po ramenou, že my – díky Bohu! – pyšní a nemorální až tak nejsme, což je přece fajn, protože tak máme blíž k našemu Pánu Ježíši Kristu, a děláme mu tím radost, atd.
Mezi věřícími se často považuje za samozřejmost “být v kontaktu s živým Kristem”. Nikdo mi zatím nebyl schopen definovat, co se tím přesně myslí – ale když to nikdo není schopen definovat, tak to asi většina věřících sama neví, a proto bych to nepotřeboval vědět ani já. Stačilo by mi, abych si řekl, že s ním prostě v kontaktu jsem, a totéž abych s okázalou jistotou tvrdil i ostatním. Dle příkladu ostatních nepotřebuji umět vysvětlit, v čem ten kontakt spočívá, nebo jak sám poznám, že jej mám – stačí to tvrdit. Stačí tvrdit, že “to cítím”. Sám pro sebe bych si to mohl spojit třeba s příjemnými pocity ze sborového zpěvu v kostele, s pocity při soustředěné modlitbě, atd.
Dále, nemálo věřících deklaruje svou jistotu, že Bůh existuje. I já bych to třeba tvrdil. Dle předpokladu jsem v situaci, že chci věřit, svoji potlačenou nejistotu považuji za špatnou – tak co kdybych si prostě řekl, že mám jistotu? Pochybnosti mít nechci, tak jim jsem schopen vědomě nevěnovat pozornost (nejsem schopen zabránit tomu, aby mě pochybnost čas od času nepřišla na mysl, ale jsem schopen v té myšlence dál nepokračovat, a nerozvíjet ji. Vědomě ji potlačit.) – a tedy mám jistotu. A když ji mám, tak mohu totéž tvrdit i ostatním.
Co by mi tedy po nějakém čase zbylo? Zůstaly by stále méně často se objevující ojedinělé myšlenky na to, že jsem dřív měl nějakou evidenci, která svědčila o tom, že nemám pravdu – myšlenky, které bych se snažil vědomě utnout jakmile by se objevily. Navíc bych si v takovém případě vědomě “řekl”, že to prostě celé byla chyba. Byla to chyba, bylo to špatně, TEHDY jsem se mýlil. Tečka.
Závěrem připomínám, že v celém tom procesu nebyla potřebná sebemenší skutečná intervence Boha. Vše je jen o sebeobelhaní se, o nasazení si klapek na oči, o zakázání si přemýšlet o jistých věcech, o cílevědomé sebe-manipulaci s mou vlastní myslí.
A teď klíčové otázky:
1) Byl bych v takovém případě věřící?
2) Pokud ne, tak co by mi chybělo k tomu, abych byl “opravdu věřící”? Uvědomme si, že v reálném životě nám stačí k tomu, abychom někoho považovali za věřícího, jen to, aby to o sobě tvrdil. NĚKDO by snad mohl požadovat i to, aby se dotyčný choval jakž-takž morálně – ovšem obé bych splnil hned v tom úplně prvním kroku.
3) z mého současného pohledu je výše uvedený postup čistokrevná psychologická sebe-manipulace. Manipulace mě samotného. Nic jiného, než sebeobelhaní se. Je to pravda? Pokud ne, tak proč?
4) Je-li výše uvedené psychologická manipulace, obelhaní sama sebe, pak taková cesta k víře asi nebude úplně OK – a jistě se mi nikdo nemůže divit, že se jí NEHODLÁM pouštět. POKUD by ale byla splněna premisa, a já bych CHTĚL uvěřit (ovšem nikoliv za cenu výše popsaného sebeobelhávání se a zmanipulování sebe sama) – pak jakou jinou cestou mohu jít, než že mi někdo objasní problémy, které s křesťanstvím mám, a o kterých píšu v článcích zde na tomto webu?
5) vzhledem k tomu, že mi ty problémy za rok a půl nikdo nebyl schopen objasnit (a to jsem s jejich výčtem ani zdaleka neskončil), znamená to, že já prostě uvěřit nemohu, aniž bych podvedl sám sebe?
Zkusím si obrácenou roli: 🙂
Pokud existuje pravá náhoda, mohla by být mechanismem působení Boha na fyzický svět bez porušení fyzikálních zákonů.
Když máme před sebou nehybnou sochu z kamene, nehýbe se proto, že částice ji tvořící se náhodně hýbou všemi směry a jejich pohyby se na makroúrovni vzájemně vyruší. Čistě náhodou by se mohli atomy paže sochy hnout opakovaně určitým směrem, vykonat celou sérii pohybů a socha by nám na makroúrovni zamávala rukou. Ta pravděpodobnost je prý strašně malá, ale není nulová. Alespoň tak praví populárně vědecká literatura.
Kdyby existoval nějaký nadpřirozený činitel – Bůh, který by uměl tu pravděpodobnost ovlivňovat mohl by zasahovat do dění ve světě bez toho abychom ho mohli vědeckými metodami detekovat. Nikdy bychom si nemohli být jisti že to není náhoda. Něvěděli bychom kdy a kde se hrozně nepravděpodobná náhoda odehraje.
Nešlo by to testovat v laboratoři.
Takový Bůh by dokázal rozestoupil vody. Takový Bůh by rozechvěl kapalinu v uchu, umožnil člověku slyšet hlasy. Takový bůh by lokálně zvýšený náhodným pohybem molekul snadno něco zapálil. apod. Žádný fyzikální zákon by nemusel být porušen. Zásah zvenčí by nebyl průkazný, nešlo by ho dokázat.
Měli bychom jen pro mnohé nedůvěryhodné svědectví lidí co to viděli…
to jack:
Jaké je tvoje vzdělání?
protestant says:
September 23, 2012 at 4:27 pm
to jack:
Jaké je tvoje vzdělání?
jack:
Mé vzdělání nějak souvisí s vaším náboženským názorem? Jestli ne,tak k čemu vám je tato informace dobrá. Myslíte,že jsem negativně ovlivněn tím,že jsem studoval jiné obory mimo teologii?
Vaše reakce souvisí s vaším vzděláním. Proto mne to zajímá. Tak jaké je?
to Jack: Dobře ty do mě. Alejo máš pravdu, nejsem schopen přinést NIC co by ti pomohlo. Žádný objektivní důkaz ani objektivní důvod. Fakt ne. Ale když kukátko kněze je ovlivněno a kukátko ateisty ne… kdyby se řeklo kukátko obou je ovlivněno tak to prosím. Ale tady nejde o kukátka. Nebo jo? Jde o to hádat se o kraviny? Jestli jo, tak nemám zájem. A ano na VŠ se i v dnešní době studuje teologie. Skandální odhalení! Budete v klidu spát? Je to jako maturovat z předmětu : Typologie vodníků v Čechách? Nebo: Jak rozpoznat žabožravého myšimora? Tady je fakt zábava, vážně!
Ale jacku máš můj obdiv vážně. A chápu, že je to frustrující když ti někdo neumí dát smysluplnou odpověď. Mě to mrzí, moc rád bych ti ji dal, ale buď na to nemám, nebo ji nemám. Ale cítím z tvého projevu maličko že křesťany nemáš moc v lásce. Promiň je to jen pocit a nakonec o to stejně nejde. Dneska byla neděla a v nedělu se nedělá. Tak doufám, že jsi nedělal. Víš je to těžká situace křesťana dnes. Je to přežitek, relikt minulosti. Jsem out a nikoliv in. Nejsem frikulín ani nemám moderní názory. Naopak jsem zpátečnický. Myslím, že rodina je muž a žena. Myslím, že jdu proti proudu. Provokuju. Jsem trnem v oku. Litují mě. Pohrdají mnou. Taky vším co dělám. Já ti ale řeknu: já si nějak nemůžu pomoct nebo co.
Božínku co to tu celý víkend řešíte? 🙂
Nechcete se bavit o něčem pořádném? 😉
tak jo, dej téma.
Zítra, dneska už jdu spát 😉
Jo vlastně promiň to byla otázka. Tak vlastně jako normálně. O Bohu. Proč není a nemůže být a nikdy nebyl a o důvodech proč to tak je. Taky o tom, že studuju debilní školu a jsem úplně morální chudák. Taky bigotní katolík a bludař nemající co pohledávat v 21. století. Prostě pohoda…. 🙂
Já zase uděluju exkomunikace, vyhrožuju interdiktem a sesílám klatby. Nefunguje to. Budu se muset začít vtírat a prohlašovat se za liberála… 🙂 Taky by mohlo zabrat pochlebování a rektální alpinismus… 🙂
protestant says:
September 23, 2012 at 7:23 pm
Vaše reakce souvisí s vaším vzděláním. Proto mne to zajímá. Tak jaké je?
jack:
Má otázka PROČ věříte,souvisí s mým vzděláním? 🙁
Jirka says:
September 23, 2012 at 8:27 pm
Ale jacku máš můj obdiv vážně. A chápu, že je to frustrující když ti někdo neumí dát smysluplnou odpověď. Mě to mrzí, moc rád bych ti ji dal, ale buď na to nemám, nebo ji nemám.
jack:
Děkuji za upřímnost.
Jirka:
Jsem out a nikoliv in. Nejsem frikulín ani nemám moderní názory. Naopak jsem zpátečnický. Myslím, že rodina je muž a žena. Myslím, že jdu proti proudu. Provokuju. Jsem trnem v oku. Litují mě. Pohrdají mnou. Taky vším co dělám. Já ti ale řeknu: já si nějak nemůžu pomoct nebo co.
jack:
Teď mi zase připadáte flustrovaný vy.
Jirka:
Ale cítím z tvého projevu maličko že křesťany nemáš moc v lásce.
jack:
To mi opravdu křivdíte,protože já ke všem církvím a ke všem náboženstvím přistupuji stejně. V tomto jsem naprosto objektivní a vnímám,že princip je vždy stejný. Ať jde o římské katolíky či scientology. Vždy jde o sliby,u kterých nikdo neví,jestli jsou alespoň teoreticky splnitelné,ale jsou lidé,kteří se přesto nechají chytit a jak se říká,nechají si vymýt mozek. Proč to tak je,to je otázka pro příslušné vědné obory.
Paradox je prostě v tom,že tak “přesvědčivě”,jak se perete vy za svou náboženskou víru,se pere každý za tu svou náboženskou víru. Vy víru scientologů pravděpodobně také neuznáváte,možná že se domníváte,že mají vymyté mozky. Proto pořád nechápu,proč vám připadá tak zvláštní,když to ostatní vnímají i u vaší náboženské víry.
Odpovězte si proč nejste scientolog a pravděpodobně najdete stejné důvody, proč já nejsem křesťan ani scientolog.
Nechtěl jsem vás svými otázkami urazit,jestli se tak stalo,tak se omlouvám!
Chtěl jsem jen nakouknout do mysli věřících,nic víc.
Jirka:
A ano na VŠ se i v dnešní době studuje teologie. Skandální odhalení! Budete v klidu spát? Je to jako maturovat z předmětu : Typologie vodníků v Čechách? Nebo: Jak rozpoznat žabožravého myšimora?
jack:
Trefil jste to přesně. Ano,je to jako diskutovat o vlastnostech vodníků,protože bezdůvodně vycházím z předpokladu,že existují. To je teologie!
No a jeste je z te teologie titul. Drsny, co? Ja se divim, ze to jeste nezavreli. Scientolog nejsem protoze ten jejich pribeh o thetanech me vubec nezaujal. A nejsem Tom Cruise! Abych mohl byt scientolog na to asi nemam dost penez. Jinak v religionistice jsme tyhle sekty brali vsechny, Svedky Jehovovy(jejich obraz Boha se mi nelibi je prisny a trestajici), Mormony-to jsou ti hezci mladi lide s cedulkami Cirkev Jezise Krista svatych poslednich dnu(tam zas nedavam mnohozenstvi), Scientology(thetanove a hlavne penize), proste doma jsem u katoliku a vyhovuje mi to. Jedine co je mi bliz jsou protestantske cirkve, ale tam se zas nevi kdo to vlastne vede. Ja osobne mam rad lidi u nas v kostele, mame dobreho kneze, proste je to fajn. Nebud takovej skarohlid, trosku pozitivity do toho. Me osobne strasi jine veci- politika, nevim koho volit, a pak stav spolecnosti obecne. Jde to poznat uz na mistech kde jeste pred peti lety ne. Rivalita, boje hnus. Ale co aspon dnes bude hezky.
A frustrovany nejsem pac jit proti proudu to je moje! Vi jak je to pro mlade lidi pritazlive, kdyz se nekdo chova jinak?
jack says:
September 24, 2012 at 1:15 am
protestant says:
September 23, 2012 at 7:23 pm
Vaše reakce souvisí s vaším vzděláním. Proto mne to zajímá. Tak jaké je?
jack:
Má otázka PROČ věříte,souvisí s mým vzděláním?
protestant:
To je mnohaletá zkušenost.
Proč s tím děláte takové tajnosti?
Já to klidně napíši – VUT Brno, Fakulta elektrotechnická. Teď vy….
Tak jsem chtěl napsat článek o Saganově “extraordinary claims requires extraordinary evidence”, ale nakonec se na to asi vykašlu a budu psát na jiné téma :/ Nejsem schopen to zformulovat a podložit tak, abych si za tím mohl stát.
Zkus napsat článek o ateismu. Toto téma zde ještě nebylo.