Mohl bych uvěřit v Boha?
Předně musím už asi po milionté zopakovat, že naprosto přirozeně bych uvěřil, kdyby (*) mi někdo ukázal, že v mých argumentech jsou zásadní chyby, a celková evidence ve skutečnosti ukazuje, že křesťanství je pravdivé a Ježíš byl opravdu Boží Syn, který zemřel za naše hříchy, atd. Pak bych se zcela logicky a nevyhnutelně stal křesťanem. Bylo by to zcela upřímné, správné, a nešlo by proti tomu nic namítnout.
Řekněme ale, že by se žádné nové argumenty neobjevily. Před nějakou dobou mi jeden diskutující na tomto webu řekl, že i já můžu uvěřit – stačí chtít. Opravdu? Moje subjektivní vnímání síly evidence, že křesťanský Bůh neexistuje, je srovnatelné s mou subjektivní jistotou, že Země je spíš kulatá než placatá. Copak si můžu jen tak říct, že budu od teď věřit, že Země je ve skutečnosti placatá?
Napadlo mě, že pokud bych měl MOTIVACI uvěřit, pokud bych CHTĚL – pak by to mohlo být docela zajímavé. Takovou motivací by mohl být např. život v zemi, kde věří drtivá většina obyvatel, a kde nevíra znamená společenský nebo i vážnější problém.
Vždycky bych například mohl tvrdit, že věřím. Mohl bych se chovat, jako kdybych věřil. Chodil bych do kostela, vykonával bych všechny rituály jak se patří, modlil bych se, na otázky bych odpovídal tak, jak odpovídají křesťané – s tím nemá průměrně inteligentní člověk, který se nějakou dobu do diskuzí s křesťany zapojuje, žádný problém.
Kdo by pak poznal, co si opravdu myslím? Bez hříchu není nikdo, já nehřeším nijak moc i když jsem ateista, tj. podle hříchů by se to nepoznalo – a do hlavy mi nikdo nevidí.
Alternativně bych se na spoustu těchhle “povinností” dokonce mohl vykašlat – vždyť kdo dnes chodí do kostela? Jak jsem se minule dozvěděl od moderních křesťanů, chození do kostela z vás nejen neudělá lepšího křesťana, ale zpochybňovali dokonce i jakýkoliv vztah mezi tím, jak vážně svou víru člověk bere, a jak často chodí do kostela. Hm, zřejmě sami do kostela nechodí…
Kdo se dnes na veřejnosti otevřeně hlásí ke své víře? Slabý výsledek pro křesťany ve Sčítání 2011 se vysvětluje právě tak, že co je komu do toho, čemu kdo věří? Nemusel bych tedy o své víře ani mluvit. Stačilo by říct, co je komu do toho.
Kolik “křesťanů” asi “věří” právě tímto způsobem?
***
Dobrá, co kdybych ale chtěl opravdu uvěřit? Není-li splněna podmínka (*), nemám o to sice zájem a tedy to ani nebudu zkoušet, ale říkám si, co kdybych zkusil následující kroky?
Premisou je, že bych měl motivaci uvěřit. Chtěl bych. Řekl bych si, že Bůh prostě existuje, protože design světa je tak očividný, velký třesk musel mít nějakou příčinu, a Bůh to vysvětluje velmi elegantně. Přemýšlel bych o Ježíšově příběhu – ale pozitivně, tj. neřešil bych co a proč se tak nemohlo stát, a jakou o tom máme evidenci. Představoval bych si, jak za nás trpěl na kříži, jak ušlechtilá to byla oběť, jak jsme všichni nenapravitelně hříšní, a zasloužíme si za to smrt, jak jsme Ježíše zradili – a že On je při tom všem naše jediná spása.
Začal bych k němu v duchu mluvit, říkal bych tomu “komunikovat s Kristem”. Vyprávěl bych mu o svých každodenních starostech i radostech, a to co nejčastěji. Jako čtyřleté dítě se svým virtuálním případně plyšovým kamarádem.
Cílevědomě bych potlačoval veškeré pochybnosti: o tom že hypotéza Boha ve skutečnosti vznik Vesmíru vůbec nevysvětluje, o tom že svět jeví znaky designu jen při velmi povrchním pohledu, o skutečné evidenci že příběh NZ je pravdivý, o jeho vnitřních inkonzistencích, o tom že ve skutečnosti mluvím jen já ke svému virtuálnímu kamarádovi, ale odezva nepřichází žádná.
Začal bych interpretovat běžné věci jako že jde o odpověď Krista. Něco se mi povedlo – super, Ježíš mi pomohl, protože mě tak moc miluje! Něco se mi nepovedlo? Určitě je za tím moudré vedení mého Pána, který mě na tom učí něco, čemu ještě plně nerozumím, ale určitě to dřív nebo později pochopím. Nebo taky ne, ale určitě to je celkově pro moje dobro.
Mohl bych zkusit použít i taktiku “proseb Boha aby mi pomohl uvěřit”. Jak by časem vzpomínek na mou dřívější nevíru a na příslušné argumenty přirozeně ubývalo, radostně bych to interpretoval, jako že mi Pán pomáhá. Kdyby jich teoreticky neubývalo, a stále se objevovaly pochybnosti, řekl bych si, že Pán přece není automat, a nemůžu čekat, že zareaguje hned jak si písknu.
Také bych se snažil do celé věci zaangažovat city. Dojímal bych se nad Pánovým osudem, nad jeho šlechetnou obětí. Snažil bych se představit si velikost jeho oběti, jeho utrpení na kříži, snažil bych se myslet na to, že to udělal pro nás, obdivoval bych ho za to – a později snad i miloval? Štítil bych se sám sebe za svoji hříšnost, a o to víc bych se upínal k Pánu, který je mou jedinou nadějí.
Rozhodně bych chodil na mše. Sborový zpěv a rituální praktiky při mši mají prokazatelný efekt na psychiku člověka (podobně jako rituální obřady domorodých kmenů atd.) a to bych interpretoval jako jasnou známku bezprostřední blízkosti Pána.
Život v komunitě věřících by byl vůbec důležitý. Snažil bych se věnovat maximum času kontaktu s věřícími přáteli a lidmi. Nic nenaladí mysl na patřičnou notu tak spolehlivě, jako když příslušné věci považují všichni okolo za samozřejmost. Minimum kontaktu s pochybovačnými myšlenkami = minimum vlastních pochybností.
Velmi efektivní by jistě bylo utužování skupiny ostentativním vymezováním se k jejímu vnějšku: radostí nad tím, že my máme to štěstí a věříme, zatímco ONI (nevěřící) mají smůlu, doufejme že jen dočasně, samozřejmě. Hovořili bychom spolu o pošetilosti ateistů, o tom jak je celá ta věc přece zřejmá, spekulovali bychom nad jejich nemorálností, pýchou – čímž bychom se automaticky “poplácávali” po ramenou, že my – díky Bohu! – pyšní a nemorální až tak nejsme, což je přece fajn, protože tak máme blíž k našemu Pánu Ježíši Kristu, a děláme mu tím radost, atd.
Mezi věřícími se často považuje za samozřejmost “být v kontaktu s živým Kristem”. Nikdo mi zatím nebyl schopen definovat, co se tím přesně myslí – ale když to nikdo není schopen definovat, tak to asi většina věřících sama neví, a proto bych to nepotřeboval vědět ani já. Stačilo by mi, abych si řekl, že s ním prostě v kontaktu jsem, a totéž abych s okázalou jistotou tvrdil i ostatním. Dle příkladu ostatních nepotřebuji umět vysvětlit, v čem ten kontakt spočívá, nebo jak sám poznám, že jej mám – stačí to tvrdit. Stačí tvrdit, že “to cítím”. Sám pro sebe bych si to mohl spojit třeba s příjemnými pocity ze sborového zpěvu v kostele, s pocity při soustředěné modlitbě, atd.
Dále, nemálo věřících deklaruje svou jistotu, že Bůh existuje. I já bych to třeba tvrdil. Dle předpokladu jsem v situaci, že chci věřit, svoji potlačenou nejistotu považuji za špatnou – tak co kdybych si prostě řekl, že mám jistotu? Pochybnosti mít nechci, tak jim jsem schopen vědomě nevěnovat pozornost (nejsem schopen zabránit tomu, aby mě pochybnost čas od času nepřišla na mysl, ale jsem schopen v té myšlence dál nepokračovat, a nerozvíjet ji. Vědomě ji potlačit.) – a tedy mám jistotu. A když ji mám, tak mohu totéž tvrdit i ostatním.
Co by mi tedy po nějakém čase zbylo? Zůstaly by stále méně často se objevující ojedinělé myšlenky na to, že jsem dřív měl nějakou evidenci, která svědčila o tom, že nemám pravdu – myšlenky, které bych se snažil vědomě utnout jakmile by se objevily. Navíc bych si v takovém případě vědomě “řekl”, že to prostě celé byla chyba. Byla to chyba, bylo to špatně, TEHDY jsem se mýlil. Tečka.
Závěrem připomínám, že v celém tom procesu nebyla potřebná sebemenší skutečná intervence Boha. Vše je jen o sebeobelhaní se, o nasazení si klapek na oči, o zakázání si přemýšlet o jistých věcech, o cílevědomé sebe-manipulaci s mou vlastní myslí.
A teď klíčové otázky:
1) Byl bych v takovém případě věřící?
2) Pokud ne, tak co by mi chybělo k tomu, abych byl “opravdu věřící”? Uvědomme si, že v reálném životě nám stačí k tomu, abychom někoho považovali za věřícího, jen to, aby to o sobě tvrdil. NĚKDO by snad mohl požadovat i to, aby se dotyčný choval jakž-takž morálně – ovšem obé bych splnil hned v tom úplně prvním kroku.
3) z mého současného pohledu je výše uvedený postup čistokrevná psychologická sebe-manipulace. Manipulace mě samotného. Nic jiného, než sebeobelhaní se. Je to pravda? Pokud ne, tak proč?
4) Je-li výše uvedené psychologická manipulace, obelhaní sama sebe, pak taková cesta k víře asi nebude úplně OK – a jistě se mi nikdo nemůže divit, že se jí NEHODLÁM pouštět. POKUD by ale byla splněna premisa, a já bych CHTĚL uvěřit (ovšem nikoliv za cenu výše popsaného sebeobelhávání se a zmanipulování sebe sama) – pak jakou jinou cestou mohu jít, než že mi někdo objasní problémy, které s křesťanstvím mám, a o kterých píšu v článcích zde na tomto webu?
5) vzhledem k tomu, že mi ty problémy za rok a půl nikdo nebyl schopen objasnit (a to jsem s jejich výčtem ani zdaleka neskončil), znamená to, že já prostě uvěřit nemohu, aniž bych podvedl sám sebe?
Dobry nazor! A velka cast pravdy. Bohuzel jen cast. Ted bych mohl argumentovat SSSR a 30 ti miliony mrtvych hladem kdyz si Josif usmyslel ze bude stehovat lidi napric Ruskem. Ale to bychom se dostali do polohy ja mam pravdu a ty ne atd… Ale cast pravdy mas, to jiste. Kdybych to poprel jsem lhar. Ve jmenu bozim se pachaly hrozne veci v minulosti, ale u kazde debaty u te minulosti skoncime. Ja bych vsak chtel pokracovat do budoucnosti. Vis, odbyt to tim, ze cirkev je zla a v minulosti bylo to a to je hodne lacine.
Jirka: Nikdo nikoho nenutí vzdávat se víry. Já bych jen rád, kdyby se rozhodnutí o osudu nás všech nezakládala na víře někoho.
Colombo:To bych byl taky rad, to by ani jinak neslo. Kdo veri at veri kdo nechce at neveri. Niko
Colombo says:
September 17, 2012 at 1:34 pm
Jirka: Nikdo nikoho nenutí vzdávat se víry. Já bych jen rád, kdyby se rozhodnutí o osudu nás všech nezakládala na víře někoho.
protestant:
To se bude dít vždy. Zákony jsou na tom postaveny.
To podle mě souvisí s tím, že to většina lidí dokáže přečíst. Nebo alespoň nějaké předžvýkané verze. Teorii her a evoluci většina lidí nerozumí a ani nemají schopnosti na to, aby to pochopili. proto o tom nemohou mluvit a upínají se k věcem, jako je třeba Platón a Sokrates. Jistě je to zajímavá historie, ale stále jen historie.
Jirka: „Ve jmenu bozim se pachaly hrozne veci v minulosti … . Ja bych vsak chtel pokracovat do budoucnosti.“
OK, Jirka, ja proti modernému liberálnemu kresťanstvu nič nemám. Súkromná liberálna viera, ktorá sa nikomu nevnucuje mi nevadí. Ale teraz si na ateistickom blogu a nečakaj od ateistov, že ťa budú utvrdzovať v tvojej náboženskej viere 🙂
Jirka: „ze cirkev je zla“
Cirkev, to už je niečo iné a podľa mňa je rímsko-katolícka cirkev veľké zlo.
Ne to si nemyslim…. 🙂 Jen se rad pobavim s jinak smyslejicimi abych nebyl uzavren v nejake sve “bubline”. Protoze, co kdyz mate pravdu? Co kdyz Buh neni? Tyto otazky taky maji svou nalehavost. Treba ziju v omylu. Ja jsem presvecen,ze je, ale… vzdyky bude nejake ale. Opravdu si vazim lidi co hledaji.
Jirka says:
September 17, 2012 at 8:08 am
Jacku díky za podnětnou myšlenku. Když se totiž zeptáš věřícího proč věří, dáváš mu opravdu dobrý důvod se nad tím zamyslet a to je super. Existuje řada lidí co chodí do kostela(teď nechci paušalizovat) kteří tam chodí protože mu řekli, že to je dobré. OK já ale ne. Já jsem kdysi byl nevěřící a tudíž jsem taky podle toho žil. Normální průměr, práce, manželka atd. Pak mě ale dostaly peníze a já jsem začal dělat potíže, milenky, drahé věci, tahy atd…. Ale co je zvláštní myslel jsem si, že to je v pořádku, protože totiž jsem to viděl všude kolem sebe a nikdo mi neřekl, takhle ne, budeš nešťastný. Ve zkratce: vždycky jsem se zajímal o mystérium, nadpřirozeno a cítil jsem touhu jít někam dál, prostě jsem byl tak nastavený. Četl jsem knihy jako “Pozitivní yšlení a jeho síla” a podobné věci. Takže ještě když jsem byl nevěřící a nic o Bohu nevěděl, tyhle touhy jsem měl. Můžeme to nazvat třeba psychiatrickou diagnózou, ale můj důvod proč jsem o někom jako Bůh začal uvažovat byl, že jsem vždy tíhnul k těmto “směrům”. Nijak jsem se o to nezasloužil, nijak se nemodlil, prostě jsem viděl životy lidí okolo sebe a ten svůj a ptal jsem se “to je jako všechno”? A “jaký to má smysl”? Proč mám být slušný? Nekrást? Že to říkala maminka a tatínek? Nebo proč? A tyhle otázky jsem měl od doby co se pamatuju, že jsem nějaké otázky vůbec měl. A přes studium klasické filosofie(antické) a další jsem pochopil, že nejsem sám, kdo tyto otázky řešil a řeší. Tak to byla má cesta k víře. K víře, že je někdo kdo dává smysl tady tomu všemu. Kdo dává smysl tomu chovat se slušně, jinak to smysl nemá koukni kolem sebe, kdo krade má se dobře. Někdo kdo mi dává záruku, že mám hodnotu, ne jen jako výrobní jednotka v továrně, která když nemůže tak se prostě odloží… Já nejsem výrobní jednotka, já jsem člověk. Toto pojetí jedinečně lidské bytosti, milované a chráněné dokonce zákonem nedotknutelnosti vzešlo z křesťanství. Mrkni do Indie: tam umírají děti na chodníku a NIKOHO to nezajímá, je to jejich “karma” a hotovo. Tady spadneš na chodník a přijede sanitka: to je výsledek křesťanství a toho posmívaného Nezabiješ a taky příběhu z Bible o milosrdném Samaritánovi. I kdyby se Bibli vymysleli lidé, já podle ní chci žít protože ze mě dělá slušného člověka, který věří, že to má smysl a moje rodina, zeptej se jich je za to opravdu vděčná. Ne necítím se být lepším než kdokoliv, ale právě proto prostě potřebuju Boha ve svém životě. Čistě hypoteticky někdo kdo dobře žije, není lump, má rád svou ženu atd… nemusí věřit. On už tu víru prostě žije, měl štětstí, dobré rodiče, znám spoustu slušných lidí co nejsou věřící, ale to nebyl můj případ.
jack:
Je mi líto Jirko,ale mě z vašeho přístupu běhá mráz po zádech.
Snad proto mám raději slušné lidi,kteří jsou nevěřící,protože jejich chování vychází z jejich dobrého charakteru. Takové lidi bych označil za “dobré” lidi.
Jestliže vy k dobrému chování potřebujete “Boha”,tak z mého pohledu nejste dobrý člověk,jste jako člověk,který nekrade pouze z toho důvodu,protože se bojí trestu,když ho chytí.
K tomu aby člověk dělal dobré věci není potřeba žádného “Boha”!!
Na vás se krásně vztahuje jeden citát.
S náboženstvím,nebo bez něho,dobří lidé mohou konat dobré skutky a zlý lidé páchat zlo,ale aby dobrý člověk páchal zlo,na to je potřeba náboženství. Weinberg
Kromě toho,lidé věří na spoustu různých bohů. Nic z toho co jste napsal pořád nevysvětluje,proč věříte zrovna v toho vašeho!
protestant:
Ale já nepsal o racionalitě vzniku této víry. Já psal o racionalitě této víry.
jack:
🙂 Ale proč?? Je podle vás rozumné odpovídat na něco,na co se vás NIKDO neptal??
Nemyslíte,že základem konstruktivní diskuse je odpovídat na otázky? Tedy k tématu?
🙁
Takhle rychle me jeste nikdo neodsoudil, tak diky. Beha mraz po zadech? neni snad jedno z jakeho duvodu se chovam dobre? Tedy napr. politik nebude krast protoze se “boji Boha” ale ve skurecnosti je spatny, protoze se chova dobre ze spatneho(podle vas) duvodu. Tak tady mi selhava mysleni…. Tak jo, ukazte mi ktery duvod je podle vas spravny: snaha zavdecit se rodicum? dobre nebo ne? Strach z vezeni? Dobre nebo ne? Takze kdybych se choval dobre to nestaci, musi to byt jeste z dobreho duvodu? Tak to ja jsem mene narocny me staci, ze se nekdo dobre chova, proc po tom nepatram. Ale nechme to byt, snazil jsem se vysvetlit jak jsem prisel k vire a co mi dava, to je vse.
to jack: Ale vas nazor beru, zamyslim se nad nim. Neni to, ze bych to odhodil nebo tak.
to jack:
Na co odpovídáte, když jsem se vás na nic neptal?
jirka says:
September 17, 2012 at 2:17 pm
Ne to si nemyslim…. 🙂 Jen se rad pobavim s jinak smyslejicimi abych nebyl uzavren v nejake sve “bubline”. Protoze, co kdyz mate pravdu? Co kdyz Buh neni? Tyto otazky taky maji svou nalehavost. Treba ziju v omylu. Ja jsem presvecen,ze je, ale… vzdyky bude nejake ale. Opravdu si vazim lidi co hledaji.
jack:
Zásadní rozdíl mezi ateisty a věřícími je právě ten,že vy hledáte “Boha”,ale ateisté hledají skutečný stav věcí!
protestant says:
September 17, 2012 at 6:18 pm
to jack:
Na co odpovídáte, když jsem se vás na nic neptal?
jack:
Já jsem neodpovídal,ale konstatoval! Ani to nepoznáte? 🙁
Opakuji otázku.
Došel jste k vaší náboženské víře na základě racionálních důvodů?
Hm… skutecny stav veci? Muzete mi to nejak priblizit? Nerozuim tomu. Dekuju
to jack.
Ne. Stejně mnoho dalších rozhodnutí jsem nedělal na základě racionálních důvodů.
Stejně jako většina lidí:
http://psychologie.cz/clovek-rozumny-nebo-ne/
Protestante, jestli jsem dobře pochopil tvé rozhodnutí pro víru, tak podle odkazu se ti prostě líbí věřit 🙂 . No, nic proti tomu…
…podobně jako tobě se líbí ateismus.
to Medea: Já tedy nejsem žádný defensor fidei, ale zajímá mě váš názor na to, proč je církev(katolická) zlo? Tedy já se taky cítím její součástí, jsem myšlen i já a nebo pouze organizační stránka církve(papež, kardinálové) tedy hierarchie? Pokud jsem zlo, proč? pokud je církev zlo, proč? Díky
Mohl bych si možná odpovědět sám: církev spáchala spoustu zla v minulosti, upalovala, vraždila, křížové výpravy atd… Mezi kněžími je to samý homosexuál a pedofil a mají spoustu peněz…nezapoměl jsem na něco? Dobrá tedy: pedofilové jsou i ve školství, skautu, kroužcích, basketbalu atd…tedy toto vše je zlo a měli bychom to zakázat, nebo ne? Němci byli jednoznačně agresory a vyvolali 2. světovou válku, proto jsou všichni špatní a na hranicích Německa začíná špatná zóna aproto tam hodit atomovku… Nebo spíše takto, Němci jako celek špatní nejsou a ikdyž v minulosti hráli velice špatnou roli agresora ve válce nelze to jejich potomkům vyčítat a měli bychom k nim přistupovat jako ke slušným lidem(s vyjímkou těch neslušných)? Pedofily bychom se měli snažit vyřadit tak aby neměli přístup k dětem, ale zakazovat skauta a stanici mladých přírodovědců proto, že se v nich občas vyskytne pedofil je hloupost?