Mohl bych uvěřit v Boha?
Předně musím už asi po milionté zopakovat, že naprosto přirozeně bych uvěřil, kdyby (*) mi někdo ukázal, že v mých argumentech jsou zásadní chyby, a celková evidence ve skutečnosti ukazuje, že křesťanství je pravdivé a Ježíš byl opravdu Boží Syn, který zemřel za naše hříchy, atd. Pak bych se zcela logicky a nevyhnutelně stal křesťanem. Bylo by to zcela upřímné, správné, a nešlo by proti tomu nic namítnout.
Řekněme ale, že by se žádné nové argumenty neobjevily. Před nějakou dobou mi jeden diskutující na tomto webu řekl, že i já můžu uvěřit – stačí chtít. Opravdu? Moje subjektivní vnímání síly evidence, že křesťanský Bůh neexistuje, je srovnatelné s mou subjektivní jistotou, že Země je spíš kulatá než placatá. Copak si můžu jen tak říct, že budu od teď věřit, že Země je ve skutečnosti placatá?
Napadlo mě, že pokud bych měl MOTIVACI uvěřit, pokud bych CHTĚL – pak by to mohlo být docela zajímavé. Takovou motivací by mohl být např. život v zemi, kde věří drtivá většina obyvatel, a kde nevíra znamená společenský nebo i vážnější problém.
Vždycky bych například mohl tvrdit, že věřím. Mohl bych se chovat, jako kdybych věřil. Chodil bych do kostela, vykonával bych všechny rituály jak se patří, modlil bych se, na otázky bych odpovídal tak, jak odpovídají křesťané – s tím nemá průměrně inteligentní člověk, který se nějakou dobu do diskuzí s křesťany zapojuje, žádný problém.
Kdo by pak poznal, co si opravdu myslím? Bez hříchu není nikdo, já nehřeším nijak moc i když jsem ateista, tj. podle hříchů by se to nepoznalo – a do hlavy mi nikdo nevidí.
Alternativně bych se na spoustu těchhle “povinností” dokonce mohl vykašlat – vždyť kdo dnes chodí do kostela? Jak jsem se minule dozvěděl od moderních křesťanů, chození do kostela z vás nejen neudělá lepšího křesťana, ale zpochybňovali dokonce i jakýkoliv vztah mezi tím, jak vážně svou víru člověk bere, a jak často chodí do kostela. Hm, zřejmě sami do kostela nechodí…
Kdo se dnes na veřejnosti otevřeně hlásí ke své víře? Slabý výsledek pro křesťany ve Sčítání 2011 se vysvětluje právě tak, že co je komu do toho, čemu kdo věří? Nemusel bych tedy o své víře ani mluvit. Stačilo by říct, co je komu do toho.
Kolik “křesťanů” asi “věří” právě tímto způsobem?
***
Dobrá, co kdybych ale chtěl opravdu uvěřit? Není-li splněna podmínka (*), nemám o to sice zájem a tedy to ani nebudu zkoušet, ale říkám si, co kdybych zkusil následující kroky?
Premisou je, že bych měl motivaci uvěřit. Chtěl bych. Řekl bych si, že Bůh prostě existuje, protože design světa je tak očividný, velký třesk musel mít nějakou příčinu, a Bůh to vysvětluje velmi elegantně. Přemýšlel bych o Ježíšově příběhu – ale pozitivně, tj. neřešil bych co a proč se tak nemohlo stát, a jakou o tom máme evidenci. Představoval bych si, jak za nás trpěl na kříži, jak ušlechtilá to byla oběť, jak jsme všichni nenapravitelně hříšní, a zasloužíme si za to smrt, jak jsme Ježíše zradili – a že On je při tom všem naše jediná spása.
Začal bych k němu v duchu mluvit, říkal bych tomu “komunikovat s Kristem”. Vyprávěl bych mu o svých každodenních starostech i radostech, a to co nejčastěji. Jako čtyřleté dítě se svým virtuálním případně plyšovým kamarádem.
Cílevědomě bych potlačoval veškeré pochybnosti: o tom že hypotéza Boha ve skutečnosti vznik Vesmíru vůbec nevysvětluje, o tom že svět jeví znaky designu jen při velmi povrchním pohledu, o skutečné evidenci že příběh NZ je pravdivý, o jeho vnitřních inkonzistencích, o tom že ve skutečnosti mluvím jen já ke svému virtuálnímu kamarádovi, ale odezva nepřichází žádná.
Začal bych interpretovat běžné věci jako že jde o odpověď Krista. Něco se mi povedlo – super, Ježíš mi pomohl, protože mě tak moc miluje! Něco se mi nepovedlo? Určitě je za tím moudré vedení mého Pána, který mě na tom učí něco, čemu ještě plně nerozumím, ale určitě to dřív nebo později pochopím. Nebo taky ne, ale určitě to je celkově pro moje dobro.
Mohl bych zkusit použít i taktiku “proseb Boha aby mi pomohl uvěřit”. Jak by časem vzpomínek na mou dřívější nevíru a na příslušné argumenty přirozeně ubývalo, radostně bych to interpretoval, jako že mi Pán pomáhá. Kdyby jich teoreticky neubývalo, a stále se objevovaly pochybnosti, řekl bych si, že Pán přece není automat, a nemůžu čekat, že zareaguje hned jak si písknu.
Také bych se snažil do celé věci zaangažovat city. Dojímal bych se nad Pánovým osudem, nad jeho šlechetnou obětí. Snažil bych se představit si velikost jeho oběti, jeho utrpení na kříži, snažil bych se myslet na to, že to udělal pro nás, obdivoval bych ho za to – a později snad i miloval? Štítil bych se sám sebe za svoji hříšnost, a o to víc bych se upínal k Pánu, který je mou jedinou nadějí.
Rozhodně bych chodil na mše. Sborový zpěv a rituální praktiky při mši mají prokazatelný efekt na psychiku člověka (podobně jako rituální obřady domorodých kmenů atd.) a to bych interpretoval jako jasnou známku bezprostřední blízkosti Pána.
Život v komunitě věřících by byl vůbec důležitý. Snažil bych se věnovat maximum času kontaktu s věřícími přáteli a lidmi. Nic nenaladí mysl na patřičnou notu tak spolehlivě, jako když příslušné věci považují všichni okolo za samozřejmost. Minimum kontaktu s pochybovačnými myšlenkami = minimum vlastních pochybností.
Velmi efektivní by jistě bylo utužování skupiny ostentativním vymezováním se k jejímu vnějšku: radostí nad tím, že my máme to štěstí a věříme, zatímco ONI (nevěřící) mají smůlu, doufejme že jen dočasně, samozřejmě. Hovořili bychom spolu o pošetilosti ateistů, o tom jak je celá ta věc přece zřejmá, spekulovali bychom nad jejich nemorálností, pýchou – čímž bychom se automaticky “poplácávali” po ramenou, že my – díky Bohu! – pyšní a nemorální až tak nejsme, což je přece fajn, protože tak máme blíž k našemu Pánu Ježíši Kristu, a děláme mu tím radost, atd.
Mezi věřícími se často považuje za samozřejmost “být v kontaktu s živým Kristem”. Nikdo mi zatím nebyl schopen definovat, co se tím přesně myslí – ale když to nikdo není schopen definovat, tak to asi většina věřících sama neví, a proto bych to nepotřeboval vědět ani já. Stačilo by mi, abych si řekl, že s ním prostě v kontaktu jsem, a totéž abych s okázalou jistotou tvrdil i ostatním. Dle příkladu ostatních nepotřebuji umět vysvětlit, v čem ten kontakt spočívá, nebo jak sám poznám, že jej mám – stačí to tvrdit. Stačí tvrdit, že “to cítím”. Sám pro sebe bych si to mohl spojit třeba s příjemnými pocity ze sborového zpěvu v kostele, s pocity při soustředěné modlitbě, atd.
Dále, nemálo věřících deklaruje svou jistotu, že Bůh existuje. I já bych to třeba tvrdil. Dle předpokladu jsem v situaci, že chci věřit, svoji potlačenou nejistotu považuji za špatnou – tak co kdybych si prostě řekl, že mám jistotu? Pochybnosti mít nechci, tak jim jsem schopen vědomě nevěnovat pozornost (nejsem schopen zabránit tomu, aby mě pochybnost čas od času nepřišla na mysl, ale jsem schopen v té myšlence dál nepokračovat, a nerozvíjet ji. Vědomě ji potlačit.) – a tedy mám jistotu. A když ji mám, tak mohu totéž tvrdit i ostatním.
Co by mi tedy po nějakém čase zbylo? Zůstaly by stále méně často se objevující ojedinělé myšlenky na to, že jsem dřív měl nějakou evidenci, která svědčila o tom, že nemám pravdu – myšlenky, které bych se snažil vědomě utnout jakmile by se objevily. Navíc bych si v takovém případě vědomě “řekl”, že to prostě celé byla chyba. Byla to chyba, bylo to špatně, TEHDY jsem se mýlil. Tečka.
Závěrem připomínám, že v celém tom procesu nebyla potřebná sebemenší skutečná intervence Boha. Vše je jen o sebeobelhaní se, o nasazení si klapek na oči, o zakázání si přemýšlet o jistých věcech, o cílevědomé sebe-manipulaci s mou vlastní myslí.
A teď klíčové otázky:
1) Byl bych v takovém případě věřící?
2) Pokud ne, tak co by mi chybělo k tomu, abych byl “opravdu věřící”? Uvědomme si, že v reálném životě nám stačí k tomu, abychom někoho považovali za věřícího, jen to, aby to o sobě tvrdil. NĚKDO by snad mohl požadovat i to, aby se dotyčný choval jakž-takž morálně – ovšem obé bych splnil hned v tom úplně prvním kroku.
3) z mého současného pohledu je výše uvedený postup čistokrevná psychologická sebe-manipulace. Manipulace mě samotného. Nic jiného, než sebeobelhaní se. Je to pravda? Pokud ne, tak proč?
4) Je-li výše uvedené psychologická manipulace, obelhaní sama sebe, pak taková cesta k víře asi nebude úplně OK – a jistě se mi nikdo nemůže divit, že se jí NEHODLÁM pouštět. POKUD by ale byla splněna premisa, a já bych CHTĚL uvěřit (ovšem nikoliv za cenu výše popsaného sebeobelhávání se a zmanipulování sebe sama) – pak jakou jinou cestou mohu jít, než že mi někdo objasní problémy, které s křesťanstvím mám, a o kterých píšu v článcích zde na tomto webu?
5) vzhledem k tomu, že mi ty problémy za rok a půl nikdo nebyl schopen objasnit (a to jsem s jejich výčtem ani zdaleka neskončil), znamená to, že já prostě uvěřit nemohu, aniž bych podvedl sám sebe?
Bo, já se na to pokusím později odpovědět. Jen jedna věc, víte o nějakých studiích, které by potvrzovaly, že evropští křesťané mají v současnosti v průměru více dětí, než lidé bez vyznání (věřící/ateisté)? Válka netvoří vhodné podmínky pro rodiny, proto i ty různé motivace/přesvědčování během 2 sv.války byly bezúspěšné (nebyl to případ pouze nacistického Německa). Já mám za chvíli státnice, takže musím odejít :), ale určitě se pokusím k Vaší námitce vrátit.
Přeji úspěšné absolování státnic. Tou totalitní náboženskou ideologií jsem nemyslel křesťanství 🙂 (dobře mi tak mám se vyjadřovat jednoznačně). Vyšší porodnost evropských muslimů dokládá i článek, ke kterému se vyjadřujeme.
Počet dětí/voličů není v “demokraciích” vše. I když bylo v Británii v začátku minulého století dělníků mnohonásobně víc, než buržoasie, neznamenalo to, že určovali politiku a prosazovali zákony. Ale je pravda, že taková společnost není dlouhodobě stabilní.
Bo, děkuji, mám za 1, už slavím … Nemyslím, že jste se vyjádřil špatně, to spíše já. Mně šlo o Vaši větu, že by si evropští ateisté měli křesťany hýčkat. Vy jste sice nenapsal „evropští křesťané“, ale myslím, že jste to tak myslel. Podle mne si rodiny pořizují děti podle situace a vlivem prostředí. Znám jednu rodinu, silně katolickou, mají 9 dětí, ale tatínek je profesorem na univerzitě v USA a bez problémů svou rodinu uživí. Jeho syn se nedávno oženil, nyní žijí se ženou v Evropě, ale vlivem špatného pracovního trhu si plánují 1-2 děti. Přitom jsou velice silně věřící (také dodám velice dobří přátelé). Proto jsem se ptala na ty statistiky, grafy v článku jsou podle mne staré. Osobně si myslím, že křesťansky věřící lidé se v tomto smyslu zachovají stejně, jako zbytek populace.
Gratluji
Děkuji 🙂
Ahoj, já jsem věřící. To je dobré asi říct dopředu abych se “neskrýval”. Četl jsem zde několik blábolů ale taky i rozumných názorů, kterých si vážím. Shodl bych se s vámi ateisty, že Bůh tak jak ho prezentujeme my křesťani vážně neexistuje. On totiž musí být pokud je mnohem a mnohem lepší než já a nebo kdokoliv o něm může vypovědět. To je asi tak vše co můžu říct. Shodneme se snad alespoň na tom, že jistotu nemáme nikdo ani já jako křesťan(byť v Boha věřím) ani vy kteří nevěříte. Tak jako já nemůžu dokázat Boží existenci tak vy nemůžete dokázat opak. totiž určitě není hlavním problémem navzájem si něco dokazovat. Spíše to bude o toleranci a o tom slušně tady na zemi žít jako lidé. Já křesťan a ty ateista se jistě na některých hodnotách shodneme na jiných ne. Třeba se mi nelíbí, když mě někdo večer v parku přepadne, to můžeme mít společné resp. neznám nikoho komu by se to líbilo. Tak můžeme spolu začít zvyšovat bezpečnost atd atd. Důležité je abych se já netvářil jako majitel Pravdy, protože to teda nejsem. Spíše s pokorou říct, nevím. Kdybych řekl, že vím pak už to není žádná víra.
Jirko, tak tohle je rozumný názor. Víc věřících jako Ty.
Děkuju. Vážím si toho, že zde lze psát a vkládat příspěvky a mají hodně velkou úroveň( tím nemyslím ty svoje). Vskutku otevřené prostředí a to je vždy radost. To víš debatních kroužků na toto téma moc není. Takže poklona.
protestant says:
September 11, 2012 at 5:42 pm
to jack:
http://www.astro.cz/~grygar/universum30.htm
jack:
Ptal jsem se na VÁŠ důvod k VAŠÍ víře a vy napíšete odkaz na pana Grygara.
Jak tomu mám rozumět. Má snad pan Grygar stejnou náboženskou víru jako vy a i stejný důvod,jak k této víře dospěl? A vy sám zvládnete přijímat pouze názory ostatních nebo zvládnete vypotit i vlastní myšlenku a seznámit s ní ostatní.
V osmdesátých letech jsem se zájmem sledoval TV pořad pana Grygara o vesmíru.
Tenkrát vystupoval jako vědec a i jako vědec mluvil. Nikdy jsem od něj tenkrát neslyšel náboženské bláboly jako v současnosti. Vnímám z tohoto pohledu náboženskou víru jako nějaký virus,kterým se může nakazit i inteligentní a vzdělaný člověk. Pan Grygar je toho krásným příkladem a já jsem mu tento názor i osobně napsal.
Myslím,že kdyby takové bláboly přednesl před korektními astrofyziky,kteří nejsou “nakaženi” náboženským virem,tak by se asi pousmáli a rychle by se sním rozloučili.
Je to smutný pohled vidět, jak tento člověk skončil!
protestant says:
September 13, 2012 at 8:39 am
Vypadá to tak, že racionalitu víry dokazují i jiné aspekty:
http://www.scilogs.eu/en/blog/biology-of-religion/2011-01-06/atheists-a-dying-breed-as-nature-favours-faithful-sunday-times-jan-02-2011-jonathan-leake-full-draft-version
Vypadá to,že vůbec nechápete o čem je řeč.
Náboženská víra má pozitivní,ale také negativní vliv na člověka. Na jeho psychiku a chování.
Jestli chcete,tak z pohledu toho pozitivního vlivu můžeme mluvit o tom,že je racionální (nábožensky) věřit.
Ale o tom jsem já nepsal. Psal jsem jiné racionalitě. O racionalitě vzniku této víry.
Neřeším tedy racionalitu VLIVU náboženské víry na daný subjekt,ale racionalitu VZNIKU náboženské víry u daného subjektu! Jde tedy pouze o to,jestli bych i JÁ mohl uvěřit tomu čemu věříte vy a to na základě racionálního vyhodnocení vzniku této víry.
Asi to nechápete,proto se pokusím ozřejmit vám to na jednoduchém příkladu.
Když mi zdělíte,že letíte do Himalájí zdolat vrchol Mount Everestu a že VĚŘÍTE ve svůj úspěch. Tak vám věřím,že tomu věříte a určitě považuji za pozitivní,že tomu věříte. Asi by jsme se všichni divili,kdyby jste řekl,že jedete zdolat Mount Everest,ale NEVĚŘÍTE,že se vám to podaří. Pro vaši psychiku je určitě pozitivní VĚŘIT v úspěch.
Má otázka,kterou si kladu,je ale úplně jiná. Vím že vy v úspěch věříte,ale já věřím ve váš neuspěch! A proč ,protože jediná hora kterou jste kdy zdolal,byla hora Říp při výletu na základní škole! Má víra,týkající se stejné věci,vychází z RACIONÁLNÍHO vyhodnocení objektivních informací a docházím tímto k odlišné víře než vy. Tedy k víře,že to nedokážete!
Ke stejné víře jako vy bych došel v případě,že by jste byl horolezec,který už například zdolal všechny osmitisícovky a Everest by byla tou poslední!
Rozumíte tomu?
Tak se vás ptám znova,máte nějaké informace ohledně vaší náboženské víry,které by i mě dovedli ke stejnému názoru jako je ten váš,že bych měl věřit tomu čemu věříte vy???
Jirka:
Tak jako já nemůžu dokázat Boží existenci tak vy nemůžete dokázat opak.
jack:
O to ale Jirko vůbec nejde. Ateisté neví,jestli existuje váš “Bůh”,oni pouze upozorňují na skutečnost,že neexistuje vůbec žádný DŮVOD UVAŽOVAT O TOM,ŽE BY MĚL EXISTOVAT. Natož něčemu takovému věřit! Pro takovou víru prostě neexistuje žádný důvod. Alespoň zatím nikdo takový důvod neuvedl. A o tom to je!
Vy NEVÍTE,jestli existuje Mr.Q a já to také nevím. Ale vy máte nějaké důvody věřit tomu,že existuje?
Áno, protestant evidentne nepochopil o akej odôvodnenosti tu bola reč. Jedná sa nám o EPISTEMICKÚ odôvodnenosť. Neskúmali sme to ako pôsobí nejaká viera na ľudskú psychiku, ale aké sú epistemické dôvody pre jej prijatie (to, že nejaká viera môže byť zdrojom príjemných alebo nepríjemných pocitov je z epistemického hľadiska irelevantné). Uvediem príklady:
Logické dôvody pre vieru:
Verím, že “množina všetkých prvočísel je nekonečná”, pretože poznám matematický dôkaz toho tvrdenia.
Empirické induktívne dôvody pre vieru:
Verím, že prírodné vedy sú vysoko efektívne pri skúmaní sveta, pretože žijem vo svete vedecko-technických artefaktov, ktoré pred 500 rokmi vôbec neexistovali: úspešne používam počítač, internet, mobilný telefón, TV, auto, elektrinu, … a používaním týchto vecí si každodenne overujem (princíp empirickej indukcie) silu a funkčnosť vedy.
http://www.novinky.cz/zahranicni/svet/278823-muslimove-zadaji-stinani-hlav-kvuli-filmu-usa-zatkly-udajneho-autora.html
Jestli je toto vůle boží, tak Bůh s námi.
Kay: srdečně gratuluji k takovému výsledku !
…ještě k té porodnosti. Myslel jsem porodnost muslimských žen v Evropě. Četl jsem to již mnohokrát v různých článcích třeba na eurabia.cz, ale nakolik je to seriozní nevím, neověřoval jsem to. Nepovažuji to za tak podstatné. U křesťanů usuzuji spíš jenom z komunity, ve které se pohybuji: Je u nás několik rodin, které mají 5 dětí (rodiče VŠ) není úplně vyjímečné 4 děti ( třeba moje sestra) já mám 3 děti a to už je úplně běžné, jedináčka snad nemá nikdo. Je -li průměr v ČR 1,5 , tak usuzuji, že křesťané mohou mít víc dětí, ale nevím.
Jacku díky za podnětnou myšlenku. Když se totiž zeptáš věřícího proč věří, dáváš mu opravdu dobrý důvod se nad tím zamyslet a to je super. Existuje řada lidí co chodí do kostela(teď nechci paušalizovat) kteří tam chodí protože mu řekli, že to je dobré. OK já ale ne. Já jsem kdysi byl nevěřící a tudíž jsem taky podle toho žil. Normální průměr, práce, manželka atd. Pak mě ale dostaly peníze a já jsem začal dělat potíže, milenky, drahé věci, tahy atd…. Ale co je zvláštní myslel jsem si, že to je v pořádku, protože totiž jsem to viděl všude kolem sebe a nikdo mi neřekl, takhle ne, budeš nešťastný. Ve zkratce: vždycky jsem se zajímal o mystérium, nadpřirozeno a cítil jsem touhu jít někam dál, prostě jsem byl tak nastavený. Četl jsem knihy jako “Pozitivní yšlení a jeho síla” a podobné věci. Takže ještě když jsem byl nevěřící a nic o Bohu nevěděl, tyhle touhy jsem měl. Můžeme to nazvat třeba psychiatrickou diagnózou, ale můj důvod proč jsem o někom jako Bůh začal uvažovat byl, že jsem vždy tíhnul k těmto “směrům”. Nijak jsem se o to nezasloužil, nijak se nemodlil, prostě jsem viděl životy lidí okolo sebe a ten svůj a ptal jsem se “to je jako všechno”? A “jaký to má smysl”? Proč mám být slušný? Nekrást? Že to říkala maminka a tatínek? Nebo proč? A tyhle otázky jsem měl od doby co se pamatuju, že jsem nějaké otázky vůbec měl. A přes studium klasické filosofie(antické) a další jsem pochopil, že nejsem sám, kdo tyto otázky řešil a řeší. Tak to byla má cesta k víře. K víře, že je někdo kdo dává smysl tady tomu všemu. Kdo dává smysl tomu chovat se slušně, jinak to smysl nemá koukni kolem sebe, kdo krade má se dobře. Někdo kdo mi dává záruku, že mám hodnotu, ne jen jako výrobní jednotka v továrně, která když nemůže tak se prostě odloží… Já nejsem výrobní jednotka, já jsem člověk. Toto pojetí jedinečně lidské bytosti, milované a chráněné dokonce zákonem nedotknutelnosti vzešlo z křesťanství. Mrkni do Indie: tam umírají děti na chodníku a NIKOHO to nezajímá, je to jejich “karma” a hotovo. Tady spadneš na chodník a přijede sanitka: to je výsledek křesťanství a toho posmívaného Nezabiješ a taky příběhu z Bible o milosrdném Samaritánovi. I kdyby se Bibli vymysleli lidé, já podle ní chci žít protože ze mě dělá slušného člověka, který věří, že to má smysl a moje rodina, zeptej se jich je za to opravdu vděčná. Ne necítím se být lepším než kdokoliv, ale právě proto prostě potřebuju Boha ve svém životě. Čistě hypoteticky někdo kdo dobře žije, není lump, má rád svou ženu atd… nemusí věřit. On už tu víru prostě žije, měl štětstí, dobré rodiče, znám spoustu slušných lidí co nejsou věřící, ale to nebyl můj případ.
Jirka: a přitom je to blbost. Stačí místo antické filosofie a mystických knih přečíst něco o evoluci a teorii her. Pravdivost antické filosofie je dneska už dávno překonaná a ona sama je šíleným způsobem nadhodnocena.
jack says:
…….
Náboženská víra má pozitivní,ale také negativní vliv na člověka. Na jeho psychiku a chování.
Jestli chcete,tak z pohledu toho pozitivního vlivu můžeme mluvit o tom,že je racionální (nábožensky) věřit.
Ale o tom jsem já nepsal. Psal jsem jiné racionalitě. O racionalitě vzniku této víry….
protestant:
Ale já nepsal o racionalitě vzniku této víry. Já psal o racionalitě této víry.
To by priklad, ze nejsem sam kdo je nastaveny k hledani. Ze to nastaveni je v lidech odjakziva. Ja uz jse nasel, rad si prectu i jine veci[studuju VS], ale uz jse nasel a jsem spokojen. Bude to znit uchu ateisty asi skandalne, ale jsem spokojen jako katolik. a neboj o sve vire premyslim. Jak rekl klasik:pri vstupu do chramu smekam klobouk, hlava mi vsak zustava pevne na krku.
Jirka: „Toto pojetí jedinečně lidské bytosti, milované a chráněné dokonce zákonem nedotknutelnosti vzešlo z křesťanství. Mrkni do Indie: tam umírají děti na chodníku …“
Bol stredoveký nevoľník jedinečnou ľudskou bytosťou, milovanou a chránenou ? Bol otrok v USA alebo v katolíckej Brazílii 19. storočí jedinečnou ľudskou bytosťou, milovanou a chránenou ?
Stredoveké mestá sa hemžili žobrákmi všetkých vekových kategórií, teda aj deťmi. Ešte aj v Londýne 18. storočia hladné deti zomierali na chodníku.
A čo väčšina štátov Latinskej Ameriky s výrazne kresťanskou populáciou, sú to najblahobytnejšie štáty sveta, ako sa tam darí chudobným deťom ?
Nie sú hodnota ľudského indivídua a vzrast blahobytu skôr záležitosťou vedeckotechnického a sociálneho pokroku (ktorý bol umožnený práve emancipáciou spoločnosti od náboženstva a feudálnych prežitkov), než záležitosťou stredovekej ideológie schvaľujúcej učenie o trojakom ľude ?