Předně se všem omlouvám za tříměsíční pauzu – byl jsem v poslední době poněkud zaneprázdněn 🙂 Snad to teď už bude lepší.
Jednou z věcí, které mi dlouhodobě leží v hlavě, a pohánějí mě při psaní tohoto webu, je hledání odpovědi na otázku, jak mohou i inteligentní lidé věřit v křesťanského Boha? Věří-li i inteligentní lidé, nemůže pak být chyba na mé straně? Mě je jasné, že osobní Bůh neexistuje, ale jim je jasné, že existuje! Co když oni mají pravdu, a já se mýlím?
Psaní článků se (pro mě) ukázalo jako výborná cesta, jak si utřídit a zformovat argumenty, a vytříbit pohled na věc. Bezpochyby v tom hodlám dál pokračovat. Do projektu i-ateismus.cz jsem šel s myšlenkou, že existují-li smysluplné odpovědi na moje argumenty, legitimizující víru, pak s nimi jistě někdo přijde. Žel, zatím se tak nestalo, a to u žádného z mých článků! Ani u jednoho z nich nemám pocit, že by mi kdokoliv z věřících ukázal, v čem je má argumentace chybná. Tato naprostá absence smysluplných reakcí na racionální argumenty ze strany věřících výrazně zvyšuje pravděpodobnost, že pravda je na mé straně.
To ovšem jen posiluje můj údiv a touhu porozumět, co tedy vede i inteligentní lidi, že bez ohledu na argumenty se často velmi silně a oddaně identifikují s křesťanstvím?
John Loftus ve své knize Why I Became an Atheist velmi správně upozorňuje, že křesťanská víra (jakož zřejmě i jiné náboženské víry) jsou subjektivně často silně podporovány řadou “kontrolních přesvědčení”, jakýchsi “předporozumění”. Jedna z těchto velmi mocných “kontrolních věr” je přesvědčení o tom, že víra je ctnost.
Jak to funguje?
Inu, je-li víra ctnost, pak je dobré věřit, a špatné nevěřit. Věřit je dobré, morální, hodnotné a svým způsobem vznešené. Věřit je slušnost. Nevěřit pak vice versa: nevěřit je špatné, nemorální, neslušné.
Každý chceme být dobrým člověkem, a nikdo nechceme být špatným člověkem, v důsledku čehož mají věřící zřejmě více či méně podvědomý odpor k čemukoliv, co by jejich víru mohlo oslabit, či jim ji zcela “vzít”.
Toto bývá navíc podpořeno přesvědčením, že víra je (vzhledem k výše uvedenému cenný) dar od Boha. Z pohledu věřících by pak bylo jistě pošetilé pouštět se do jakýchkoliv akcí (např. přemýšlet o “nebezpečných” myšlenkách), které by mohly vést k tomu, že by o tento dar mohli přít a svou víru tak ztratit. Hazardovat s dary od Tvůrce Vesmíru je přece bláznovství. Navíc by takový hazard byl neuctivý a neslušný k Bohu. Asi podobně, jako když někomu dáte něco cenného, a on to zahodí.
Důsledkem všeho výše uvedeného v praxi je, že věřící člověk zhusta cítí nechuť zabývat se argumenty nevěřících. V prvé řadě je sám nevyhledává (čehož názornou demonstrací je i směšně malý počet věřících, kteří se rozhodli zareagovat na některý článek na tomto webu za celou dobu jeho provozu. Výjimka potvrzuje pravidlo.). Střetne-li se s nimi náhodou, nebo musí-li už si je nějakým nedopatřením poslechnout, rozhodně se jimi nehodlá zabývat a zamýšlet se nad nimi. Snaží se nepřipouštět si je. Jediná jeho starost je, jak je co nejrychleji shodit se stolu a zachovat si přitom tvář.
Tento přístup je v křesťanských komunitách dále upevňován přesvědčením, že pochybnosti jsou projevem slabosti, případně (mravního) pádu. Člověk, který se dostane na “šikmou plochu” pochybností vzbuzuje ve svých blízkých starosti, pocit smutku nad jeho potenciálním “pádem”. Ostatní členové komunity mu přejí (a (nejen) tím na něj vytvářejí větší či menší tlak), aby se s touto “mrzutou” situací co nejrychleji vypořádal, pochybností se zbavil, a získal zpět pevnou víru.
Je tedy víra ctnost nebo ne?
Zvažme následující fakta:
1) Víra i rozum jsou svého druhu způsoby poznávání.
2) V reálném životě vykazuje strategie řídit se rozumem ve všech měřitelných ohledech vyšší úspěšnost, než řídit se vírou.
3) Nevím o žádném dobrém důvodu, proč by to u otázek týkajících se Boha mělo být jiné.
4) řídit se vírou je v mnoha případech vyloženě škodlivé až nebezpečné. Tak například fanatici všeho druhu jsou jasným příkladem toho, kam vede maximalizování víry. Mezi nimi pak vynikají sebevražední atentátníci. Jejich víra je jistě téměř bezmezná – je na tom ale cokoliv ctnostného? Mnozí věřící jejich kultury, kteří sami sebevražedné atentáty nepáchají, věří že ANO! (a náležitě je pak také oslavují, coby mučedníky.) Analogicky to platí o všech druzích pověr, pavěd, horoskopech, Woodoo, černé magii, atd. Když někdo věří, že fungují – pak je to tím dáno, a opravdu fungují, ne? Jistěže ne. Samotný fakt víry ze svého předmětu pravdu rozhodně nečiní, ani nikterak nezvyšuje pravděpodobnost téhož.
5) vírou docházejí různí lidé ke vzájemně protichůdným závěrům, a NEMOHOU mít všichni najednou pravdu
6) do důsledku aplikované poznávání vírou znamená, že každý může věřit v zásadě čemu chce, a tím končí diskuze. Vždyť přece věří. Tento závěr je zjevně absurdní, což je i důvodem proč nemůže být poznávání vírou Bohem ceněno.
7) zbývá možnost, že legitimní je jen křesťanská víra, a jen v jejím případě končí diskuze; ostatní věřící by se měli chytnout za nos, na svoji dosavadní víru použít rozum, v důsledku toho ji opustit, a pak, tentokrát už bez pochybností, přijmout křesťanství. I tato možnost je zjevně absurdní.
8 ) Zatímco vírou docházejí různí lidé nezávisle na sobě k rozdílným závěrům, viz (4), tak poznávání rozumem vede většinou různé lidi nezávisle na sobě ke stejným závěrům.
9) opakované používání rozumu, tedy kritické přehodnocování již akceptovaných pravd, vede zjevně a logicky k vyšší pravděpodobnosti odhalení případných chyb. Naproti tomu poznávání vírou vede jednoznačně k zakonzervování případných chyb. Pochybnovat je naprosto klíčové a mimořádně cenné pro člověka, kterému jde o Pravdu, naproti tomu jsou pochybnosti negativní a nežádoucí z hlediska víry. A to je špatně.
10) s přihlédnutím ke všemu výše uvedenému mě absolutně nenapadá, jak by mohlo být vůbec myslitelné, že by Bůh, který vše výše uvedené samozřejmě dobře ví, mohl i přesto preferovat poznávání vírou, a to navíc čím odtrženější od faktů tím lepší (tj. absolutní protiklad toho, co funguje v reálu) Jaký by k tomu mohl mít důvod? Jak by si mohl Bůh vážit toho, že osoba XY slepě věří čemukoliv, co jí její okolí o Něm, o Bohu, napovídá?
Možné námitky
1) víra je důvěra Bohu.
Není pravda. Víra je důvěra tvrzení jiných lidí o Bohu! Tedy nikoliv Bohu samotnému. Podobně víra ve výroky Ježíše není důvěrou ve výroky Božího Syna, ale je (bezmeznou, nezpochybňovanou) důvěrou v lidi, kteří jeho výroky desítky let po Ježíšově smrti zapsali, jakož i ve spoustu dalších lidí, kteří jim je ústním podáním předali. Dále jde o důvěru v tvrzení církve, tedy opět lidí, že toto ústní předávání (tedy nic jiného než systém jedna paní povídala) bylo zrovna v Ježíšově době Bohem podporované, a tedy nesmírně spolehlivé.
Zmiňme ještě osobní spirituální zážitky: zde opět nejde o důvěru Bohu, ale o víru ve své vlastní pocity, ŽE původcem toho co jsem cítil je zrovna samotný Tvůrce Vesmíru. Zde si neodpustím přirovnání: Jeví se mi to podobně, jako kdyby uživatel LSD byl skálopevně přesvědčen o tom, že jeho zážitky z drogového opojení jsou způsobeny skutečnou a reálnou návštěvou jeho duše ve světech jiné dimenze…
2) každý přece něčemu věříme!
Toto tvrzení je matení pojmů. Jistěže každý věříme spoustě věcí ve smyslu, že je máme za pravdivé. Ale zdaleka ne každý máme nějaká tvrzení nebo koncepty, kterým věříme bez ohledu na argumenty, případně navzdory argumentům – přičemž přesně toto je případ náboženské víry.
Obdobně, zdaleka ne každý cítíme nechuť se o svých přesvědčeních bavit s názorovými oponenty, a zdaleka ne každý už dopředu víme, že se svých pravd nikdy nevzdáme. Já např. věřím tomu, čemu věřím, proto, že tím směrem ukazují argumenty, založené na faktech z reálného světa; a jsem rozhodně připraven své přesvědčení upravit, nebo změnit, pokud se ukáže, že argumenty ukazují ve skutečnosti jinam.
3) spoléhat se na lidský rozum je jen naše pýcha. Poctivý člověk se spolehne na Boha.
Analogicky jako v bodě (1). Věřící se nespoléhají na Boha, oni se spoléhají na tvrzení jiných lidí o Bohu, případně lidmi sepsaných dokumentů o Bohu. Mezi různými vzájemně nekompatibilními lidskými “pravdami” o Bohu se pak rozhodují opět buď vírou, nebo rozumem – ale každopádně se v tomto procesu nespoléhají na Boha.
Navíc uvažme, že i z hlediska křesťanství je rozum darem od Boha, protože ten nás přece stvořil. Co by tedy mělo být pyšného na tom, používat tento dar?
Závěr
Víru lze chápat jako ignorování rozumu, tedy Božího daru, a slepé spolehnutí se na to, co nás naučili rodiče, případně náboženské autority naší kultury. Používat rozum, hledat si evidenci, a přemýšlet o věcech, je náročné. Bolí to, trvá to, a může to vést k nepohodlným závěrům. S velkou pravděpodobností se tak ale přibližujeme k Pravdě.
Naproti tomu věřit je tak snadné a pohodlné: můžu si věřit čemu chci (případně jiným hotovým pravdám, které jsou mi naservírovány autoritami), tomu co mě činí šťastným, a ještě tím prý činím radost Bohu – a komu záleží na Pravdě? Alternativně si stačí jednoduše říct, že to čemu věřím JE pravda – a dál se tím nezabývat. Přesně takto věřící postupují.
Podle mého názoru na samotném předmětu mnohých proudů v křesťanství, jako např. umírněného křesťanství, není celkem nic špatného – až na adorizaci víry. Víra nejen že není ctnost, ale víra v náboženském smyslu (tedy bez ohledu na argumenty, často s dodatkem že čím méně důkazů, tím je víra silnější, a tedy lepší a hodnotnější!!!) je podle mého názoru vyloženě škodlivá a negativní.
Jinak se vám (i sobě divím), že na tu diskuzi tady s protestantem ještě pořád skáčete. Mě přijde, že on jakoukoliv rozumnou diskusi sabotuje.
Ateista napíše dlouhý a podrobně vyargumentovaný příspěvek, protestant sem něco pastne, vytáhne si jednu větičku, překroutí význam nějakého slova a odpoví krátkou nic neříkající větou. A během pár koleek už nikdo neví o čem jsme se bavili na začátku a diskuse se rozmělňuje, až je totálně o hovně. Takovej brownův pohyb částic.
Neber to protestante osobně. Jen z toho mám takovej dojem. Mám dny, kdy se u toho bavím a dny, kdy mě ten tvůj přístup totálně sere.
Karel: Pokud nevěříš a někdo ti řekne: “Ježíš je Kristus”, to není informace?
protestant:
Je to pouze informace že Ježíš je PRO NĚJ Kristem. Dokud jej sám pro sebe nepřijmeš za Krista tak ti tato informace nepomůže. Ježíš je Kristus musí každý vyznat sám za sebe.
Karel: Je to prostě takto: Informace – evangelium – nese sliby, zaslíbeni, něco co zaplní prázdné místo v člověku, člověk tomu uvěří, tato víra pak nese své ovoce, pochopitelně, což je radost, pokoj, láska…. a to vše v takové míře v jaké člověk informaci věří. A to je ten tvůj Duch svatý.
Jirka: Karle, podle toho, co píšeš, mně přijde, že ses ještě s Duchem svatým nesetkal.
Karel: Je to prostě takto: Informace – evangelium – nese sliby, zaslíbeni, něco co zaplní prázdné místo v člověku, člověk tomu uvěří, tato víra pak nese své ovoce, pochopitelně, což je radost, pokoj, láska…. a to vše v takové míře v jaké člověk informaci věří. A to je ten tvůj Duch svatý.
protestant:
Je tvoje soukromá věc co nazýváš Duchem Svatým. Já ti do toho mluvit nebudu.
Jen tvrdím, že Duch svatý je podmínkou pochopení těch informací z NZ.
A nejsem sám :
Prof. Jan Heller ThDr.:
Bible je božím slovem v tom smyslu, že se nám stává živým oslovením, že k nám skrze ni mluví Bůh, a to tehdy, když rozpoznáme, že se nás týká. Zkušenost, kterou mají křesťané s Biblí, je pradávná a jinak nevysvětlitelná. Proto církev věří – a já s ní – že Bible je nástrojem – nikoliv konzervou – Ducha svatého.
Ale nechci Tě soudit. To bude činit až Bůh.
Slávek Černý says:
May 17, 2012 at 8:50 am
Jinak se vám (i sobě divím), že na tu diskuzi tady s protestantem ještě pořád skáčete. Mě přijde, že on jakoukoliv rozumnou diskusi sabotuje.
Ateista napíše dlouhý a podrobně vyargumentovaný příspěvek, protestant sem něco pastne, vytáhne si jednu větičku, překroutí význam nějakého slova a odpoví krátkou nic neříkající větou. A během pár koleek už nikdo neví o čem jsme se bavili na začátku a diskuse se rozmělňuje, až je totálně o hovně. Takovej brownův pohyb částic.
Neber to protestante osobně. Jen z toho mám takovej dojem. Mám dny, kdy se u toho bavím a dny, kdy mě ten tvůj přístup totálně sere.
protestant:
Nebude to tím, že na rozdíl od Karla nechápeš o čem se zde teď mluví? 🙂
Michal says:
May 17, 2012 at 7:15 am
Protestant: Vyvážená musí být celková produkce.
Výborně, takže kde je odpovídající pořad, vyjadřující pohled ateistů na věřící?
protestant:
Také mi vadí že se hraje mistrovství světa v šachu mezi Anandem a Gelfandem a v ČT o tom nepadlo jediné slovo. Pořád samý hokej a fotbal. 🙁
Jirka: Karle, podle toho, co píšeš, mně přijde, že ses ještě s Duchem svatým nesetkal.
Karel: Jista pravděpodobnost zde je, to přiznávám, ale řekl bych minimální. Já zažil co je to jedinečný pokoj, jenž svět nedává, znám i ovoce Ducha svatého, popsané v Gal. 5. kap.
Můžeš mí říci o Duchu svatém více, než jen o ovoci, které Duch svatý nese? Jak poznáš, že Duch svatý v tobě přebývá? Podle čeho?
protestant:
Je tvoje soukromá věc co nazýváš Duchem Svatým. Já ti do toho mluvit nebudu.
Jen tvrdím, že Duch svatý je podmínkou pochopení těch informací z NZ.
Karel: protestante, pro tebe stejný dotaz jako Jirkovi:
Můžeš mí říci o Duchu svatém více, než jen o ovoci, které Duch svatý nese? Jak poznáš, že Duch svatý v tobě přebývá? Podle čeho?
A ještě dodávám, jak docílíte toho, aby v tobě Duch svatý přebýval?
protestant: Bible je božím slovem v tom smyslu, že se nám stává živým oslovením, že k nám skrze ni mluví Bůh, a to tehdy, když rozpoznáme, že se nás týká. Zkušenost, kterou mají křesťané s Biblí, je pradávná a jinak nevysvětlitelná. Proto církev věří – a já s ní – že Bible je nástrojem – nikoliv konzervou – Ducha svatého.
Karel: Bible je božím slovem pro tebe v momentě, když tomu uvěříš a tato víra pak nese své ovoce, můžeš si třeba myslet, že jsi byl naplněn Duchem svatým.
Karel says:
May 17, 2012 at 9:30 am
Karel: protestante, pro tebe stejný dotaz jako Jirkovi:
Můžeš mí říci o Duchu svatém více, než jen o ovoci, které Duch svatý nese? Jak poznáš, že Duch svatý v tobě přebývá? Podle čeho?
A ještě dodávám, jak docílíte toho, aby v tobě Duch svatý přebýval?
protestant:
Nejprve k druhé otázce. Nemůžeš pro to udělat vůbec nic. Je to dar. Sám to neovlivníš.
A teď k první. Ovocem je to, že v Bibli nalezneš Boží Slovo
Karel: Bible je božím slovem pro tebe v momentě, když tomu uvěříš a tato víra pak nese své ovoce, můžeš si třeba myslet, že jsi byl naplněn Duchem svatým.
protestant:
Bible není Božím slovem. Ale můžeš je v ní najít.
K Duchu svatému ještě toto: Neviditelná bytost, jak lze dojít k přesvědčení, že existuje? Vidět ji nelze, co zbývá? Její projevy, vliv na věci viditelné, poznatelné, cititelné. Problém však je v tom, že může jít o mylku, že ty projevy nemusí být projevy nějaké neviditelné bytosti, ale následek něčeho jiného.
protestant:
Nejprve k druhé otázce. Nemůžeš pro to udělat vůbec nic. Je to dar.
Karel: Můžeš, stačí uvěřit evangeliu.
protestant: A teď k první. Ovocem je to, že v Bibli nalezneš Boží Slovo
Karel: Takže to, že v Bibli nalézáš Boží slovo, je pro tebe důkazem, že jsi naplněn Duchem svatým?
Karel says:
May 17, 2012 at 9:39 am
K Duchu svatému ještě toto: Neviditelná bytost, jak lze dojít k přesvědčení, že existuje? Vidět ji nelze, co zbývá? Její projevy, vliv na věci viditelné, poznatelné, cititelné. Problém však je v tom, že může jít o mylku, že ty projevy nemusí být projevy nějaké neviditelné bytosti, ale následek něčeho jiného.
protestant: Samozřejmě že může jít o mýlku. To myslím nikdo nerozporuje.
Ale mýlit se můžeš samozřejmě i ty svojí definicí Ducha svatého.
Karel: Takže to, že v Bibli nalézáš Boží slovo, je pro tebe důkazem, že jsi naplněn Duchem svatým?
protestant: Nepotřebuji důkazy. Tohle není věda.
protestant:
Bible není Božím slovem. Ale můžeš je v ní najít.
Karel: To je jedno, jestli část, nebo celá, hlavně když té části, nebo celé uvěříš. Víš přece, že je spoustu křesťanu, kteří Bibli považuji za Boží slovo, ne?
Jinak, vyzobávat části Písma, říkat, tohle je a tohle není Boží slovo, mi nepřijde fér. Ono totiž nejde jen o vyzobávání, ale i o úpravu, změnu pojmů, v podstatě jde o vytvoření něčeho jiného, než co bylo na počátku.
Karel: Můžeš mí říci o Duchu svatém více, než jen o ovoci, které Duch svatý nese? Jak poznáš, že Duch svatý v tobě přebývá? Podle čeho?
Je to Boží láska, která Tebou proniká. Je to příliv, který se v Tobě rozlévá. Je to Duch, který se směje ve Tvém nitru. Je to poskakování Tvého srdce skrze Ducha, který Tě naplní a skrze kterého miluješ druhé lidi tak, jak to sám z vlastních sil nikdy nedokážeš.
Podle čeho to poznáš? Prostě to víš.
Přečti si poslední příspěvek- komentář, který byl vložen Mgr. Liborem Halíkem. Snad tam nalezneš odpovědi.
Zde:
http://granosalis.cz/modules.php?name=News&file=article&sid=5818
Karel: To je jedno, jestli část, nebo celá, hlavně když té části, nebo celé uvěříš. Víš přece, že je spoustu křesťanu, kteří Bibli považuji za Boží slovo, ne?
Jinak, vyzobávat části Písma, říkat, tohle je a tohle není Boží slovo, mi nepřijde fér. Ono totiž nejde jen o vyzobávání, ale i o úpravu, změnu pojmů, v podstatě jde o vytvoření něčeho jiného, než co bylo na počátku.
protestant:
Jde o pochopení….
Jirka: Podle čeho to poznáš? Prostě to víš.
Karel: Ano, znám ten pocit a také vím z čeho pramenil – z víry. Když jsem věřil bez pochybnosti, bez nějakých výčitek svědomí, přišel. Evangelium přináší obojí – očištění před Bohem, Kristus jako naše spravedlnost a to, že Bůh se o nás stará, že nás má ve své dlani z které nás nic nevytrhne.