Předně se všem omlouvám za tříměsíční pauzu – byl jsem v poslední době poněkud zaneprázdněn 🙂 Snad to teď už bude lepší.
Jednou z věcí, které mi dlouhodobě leží v hlavě, a pohánějí mě při psaní tohoto webu, je hledání odpovědi na otázku, jak mohou i inteligentní lidé věřit v křesťanského Boha? Věří-li i inteligentní lidé, nemůže pak být chyba na mé straně? Mě je jasné, že osobní Bůh neexistuje, ale jim je jasné, že existuje! Co když oni mají pravdu, a já se mýlím?
Psaní článků se (pro mě) ukázalo jako výborná cesta, jak si utřídit a zformovat argumenty, a vytříbit pohled na věc. Bezpochyby v tom hodlám dál pokračovat. Do projektu i-ateismus.cz jsem šel s myšlenkou, že existují-li smysluplné odpovědi na moje argumenty, legitimizující víru, pak s nimi jistě někdo přijde. Žel, zatím se tak nestalo, a to u žádného z mých článků! Ani u jednoho z nich nemám pocit, že by mi kdokoliv z věřících ukázal, v čem je má argumentace chybná. Tato naprostá absence smysluplných reakcí na racionální argumenty ze strany věřících výrazně zvyšuje pravděpodobnost, že pravda je na mé straně.
To ovšem jen posiluje můj údiv a touhu porozumět, co tedy vede i inteligentní lidi, že bez ohledu na argumenty se často velmi silně a oddaně identifikují s křesťanstvím?
John Loftus ve své knize Why I Became an Atheist velmi správně upozorňuje, že křesťanská víra (jakož zřejmě i jiné náboženské víry) jsou subjektivně často silně podporovány řadou “kontrolních přesvědčení”, jakýchsi “předporozumění”. Jedna z těchto velmi mocných “kontrolních věr” je přesvědčení o tom, že víra je ctnost.
Jak to funguje?
Inu, je-li víra ctnost, pak je dobré věřit, a špatné nevěřit. Věřit je dobré, morální, hodnotné a svým způsobem vznešené. Věřit je slušnost. Nevěřit pak vice versa: nevěřit je špatné, nemorální, neslušné.
Každý chceme být dobrým člověkem, a nikdo nechceme být špatným člověkem, v důsledku čehož mají věřící zřejmě více či méně podvědomý odpor k čemukoliv, co by jejich víru mohlo oslabit, či jim ji zcela “vzít”.
Toto bývá navíc podpořeno přesvědčením, že víra je (vzhledem k výše uvedenému cenný) dar od Boha. Z pohledu věřících by pak bylo jistě pošetilé pouštět se do jakýchkoliv akcí (např. přemýšlet o “nebezpečných” myšlenkách), které by mohly vést k tomu, že by o tento dar mohli přít a svou víru tak ztratit. Hazardovat s dary od Tvůrce Vesmíru je přece bláznovství. Navíc by takový hazard byl neuctivý a neslušný k Bohu. Asi podobně, jako když někomu dáte něco cenného, a on to zahodí.
Důsledkem všeho výše uvedeného v praxi je, že věřící člověk zhusta cítí nechuť zabývat se argumenty nevěřících. V prvé řadě je sám nevyhledává (čehož názornou demonstrací je i směšně malý počet věřících, kteří se rozhodli zareagovat na některý článek na tomto webu za celou dobu jeho provozu. Výjimka potvrzuje pravidlo.). Střetne-li se s nimi náhodou, nebo musí-li už si je nějakým nedopatřením poslechnout, rozhodně se jimi nehodlá zabývat a zamýšlet se nad nimi. Snaží se nepřipouštět si je. Jediná jeho starost je, jak je co nejrychleji shodit se stolu a zachovat si přitom tvář.
Tento přístup je v křesťanských komunitách dále upevňován přesvědčením, že pochybnosti jsou projevem slabosti, případně (mravního) pádu. Člověk, který se dostane na “šikmou plochu” pochybností vzbuzuje ve svých blízkých starosti, pocit smutku nad jeho potenciálním “pádem”. Ostatní členové komunity mu přejí (a (nejen) tím na něj vytvářejí větší či menší tlak), aby se s touto “mrzutou” situací co nejrychleji vypořádal, pochybností se zbavil, a získal zpět pevnou víru.
Je tedy víra ctnost nebo ne?
Zvažme následující fakta:
1) Víra i rozum jsou svého druhu způsoby poznávání.
2) V reálném životě vykazuje strategie řídit se rozumem ve všech měřitelných ohledech vyšší úspěšnost, než řídit se vírou.
3) Nevím o žádném dobrém důvodu, proč by to u otázek týkajících se Boha mělo být jiné.
4) řídit se vírou je v mnoha případech vyloženě škodlivé až nebezpečné. Tak například fanatici všeho druhu jsou jasným příkladem toho, kam vede maximalizování víry. Mezi nimi pak vynikají sebevražední atentátníci. Jejich víra je jistě téměř bezmezná – je na tom ale cokoliv ctnostného? Mnozí věřící jejich kultury, kteří sami sebevražedné atentáty nepáchají, věří že ANO! (a náležitě je pak také oslavují, coby mučedníky.) Analogicky to platí o všech druzích pověr, pavěd, horoskopech, Woodoo, černé magii, atd. Když někdo věří, že fungují – pak je to tím dáno, a opravdu fungují, ne? Jistěže ne. Samotný fakt víry ze svého předmětu pravdu rozhodně nečiní, ani nikterak nezvyšuje pravděpodobnost téhož.
5) vírou docházejí různí lidé ke vzájemně protichůdným závěrům, a NEMOHOU mít všichni najednou pravdu
6) do důsledku aplikované poznávání vírou znamená, že každý může věřit v zásadě čemu chce, a tím končí diskuze. Vždyť přece věří. Tento závěr je zjevně absurdní, což je i důvodem proč nemůže být poznávání vírou Bohem ceněno.
7) zbývá možnost, že legitimní je jen křesťanská víra, a jen v jejím případě končí diskuze; ostatní věřící by se měli chytnout za nos, na svoji dosavadní víru použít rozum, v důsledku toho ji opustit, a pak, tentokrát už bez pochybností, přijmout křesťanství. I tato možnost je zjevně absurdní.
8 ) Zatímco vírou docházejí různí lidé nezávisle na sobě k rozdílným závěrům, viz (4), tak poznávání rozumem vede většinou různé lidi nezávisle na sobě ke stejným závěrům.
9) opakované používání rozumu, tedy kritické přehodnocování již akceptovaných pravd, vede zjevně a logicky k vyšší pravděpodobnosti odhalení případných chyb. Naproti tomu poznávání vírou vede jednoznačně k zakonzervování případných chyb. Pochybnovat je naprosto klíčové a mimořádně cenné pro člověka, kterému jde o Pravdu, naproti tomu jsou pochybnosti negativní a nežádoucí z hlediska víry. A to je špatně.
10) s přihlédnutím ke všemu výše uvedenému mě absolutně nenapadá, jak by mohlo být vůbec myslitelné, že by Bůh, který vše výše uvedené samozřejmě dobře ví, mohl i přesto preferovat poznávání vírou, a to navíc čím odtrženější od faktů tím lepší (tj. absolutní protiklad toho, co funguje v reálu) Jaký by k tomu mohl mít důvod? Jak by si mohl Bůh vážit toho, že osoba XY slepě věří čemukoliv, co jí její okolí o Něm, o Bohu, napovídá?
Možné námitky
1) víra je důvěra Bohu.
Není pravda. Víra je důvěra tvrzení jiných lidí o Bohu! Tedy nikoliv Bohu samotnému. Podobně víra ve výroky Ježíše není důvěrou ve výroky Božího Syna, ale je (bezmeznou, nezpochybňovanou) důvěrou v lidi, kteří jeho výroky desítky let po Ježíšově smrti zapsali, jakož i ve spoustu dalších lidí, kteří jim je ústním podáním předali. Dále jde o důvěru v tvrzení církve, tedy opět lidí, že toto ústní předávání (tedy nic jiného než systém jedna paní povídala) bylo zrovna v Ježíšově době Bohem podporované, a tedy nesmírně spolehlivé.
Zmiňme ještě osobní spirituální zážitky: zde opět nejde o důvěru Bohu, ale o víru ve své vlastní pocity, ŽE původcem toho co jsem cítil je zrovna samotný Tvůrce Vesmíru. Zde si neodpustím přirovnání: Jeví se mi to podobně, jako kdyby uživatel LSD byl skálopevně přesvědčen o tom, že jeho zážitky z drogového opojení jsou způsobeny skutečnou a reálnou návštěvou jeho duše ve světech jiné dimenze…
2) každý přece něčemu věříme!
Toto tvrzení je matení pojmů. Jistěže každý věříme spoustě věcí ve smyslu, že je máme za pravdivé. Ale zdaleka ne každý máme nějaká tvrzení nebo koncepty, kterým věříme bez ohledu na argumenty, případně navzdory argumentům – přičemž přesně toto je případ náboženské víry.
Obdobně, zdaleka ne každý cítíme nechuť se o svých přesvědčeních bavit s názorovými oponenty, a zdaleka ne každý už dopředu víme, že se svých pravd nikdy nevzdáme. Já např. věřím tomu, čemu věřím, proto, že tím směrem ukazují argumenty, založené na faktech z reálného světa; a jsem rozhodně připraven své přesvědčení upravit, nebo změnit, pokud se ukáže, že argumenty ukazují ve skutečnosti jinam.
3) spoléhat se na lidský rozum je jen naše pýcha. Poctivý člověk se spolehne na Boha.
Analogicky jako v bodě (1). Věřící se nespoléhají na Boha, oni se spoléhají na tvrzení jiných lidí o Bohu, případně lidmi sepsaných dokumentů o Bohu. Mezi různými vzájemně nekompatibilními lidskými “pravdami” o Bohu se pak rozhodují opět buď vírou, nebo rozumem – ale každopádně se v tomto procesu nespoléhají na Boha.
Navíc uvažme, že i z hlediska křesťanství je rozum darem od Boha, protože ten nás přece stvořil. Co by tedy mělo být pyšného na tom, používat tento dar?
Závěr
Víru lze chápat jako ignorování rozumu, tedy Božího daru, a slepé spolehnutí se na to, co nás naučili rodiče, případně náboženské autority naší kultury. Používat rozum, hledat si evidenci, a přemýšlet o věcech, je náročné. Bolí to, trvá to, a může to vést k nepohodlným závěrům. S velkou pravděpodobností se tak ale přibližujeme k Pravdě.
Naproti tomu věřit je tak snadné a pohodlné: můžu si věřit čemu chci (případně jiným hotovým pravdám, které jsou mi naservírovány autoritami), tomu co mě činí šťastným, a ještě tím prý činím radost Bohu – a komu záleží na Pravdě? Alternativně si stačí jednoduše říct, že to čemu věřím JE pravda – a dál se tím nezabývat. Přesně takto věřící postupují.
Podle mého názoru na samotném předmětu mnohých proudů v křesťanství, jako např. umírněného křesťanství, není celkem nic špatného – až na adorizaci víry. Víra nejen že není ctnost, ale víra v náboženském smyslu (tedy bez ohledu na argumenty, často s dodatkem že čím méně důkazů, tím je víra silnější, a tedy lepší a hodnotnější!!!) je podle mého názoru vyloženě škodlivá a negativní.
No, nesouhlasím 🙂
Protestante, Joseph Smith v 19. století sepsal knihu Mormonovu, a od svých čtenářů přitom očekával předporozumění, že ji budou považovat za Slovo Boží. V průběhu následujících 200 let mu to uvěřilo víc než 13 milionů lidí. (počet Mormonů dnes)
Znamená to snad pro nás, že bychom měli ke studiu této knihy přistoupit s Mormonským předporozuměním, že to je Neomylné Slovo Boží, a s touto optikou pak slavnostně dojít k závěru, že to opravdu JE Neomylné Slovo Boží?
Čili ano, Bibličtí autoři od svých čtenářů dost možná očekávali ledasjaké předporozumění – ale co to proboha znamená pro nás?
Pokud knihu Mormon nečteš s Smithovým předporozuměním, pak z knihy mormon získáváš jiné myšlenky, než ty, které se při psaní honily Smithovou hlavou. Tedy cesta myšlenka1 – zápis – čtení – myšlenka2 je zkreslena. Myšlenka2 v tvé hlavě pak není totožná s myšlenkou1 v hlavě autora. Jenže nám přece jde o to, aby myšlenka2 byla totožná s myšlenkou1. Tedy abychom chápali co tím autor myslel.
No, já zas nesouhlasím.
Když ti řeknu, že nesmíš jíst vepřové, a budu od tebe očekávat předporozumění, že to bereš jako slovo Boží, tak prostě půjdeš a přestaneš jíst vepřové.
Když toto předporozumění mít nebudeš, budeš úplně stejně jako v předchozí větě velmi dobře rozumět, co jsem tím myslel, budeš rozumět i tomu, ŽE jsem chtěl abys to bral jako slovo Boží, a abys teda přestal vepřové jíst – ale ty ho jíst nepřestaneš, protože se mi právem vysměješ s tím, že to co říkám prostě slovo Boží není.
Čili já nesouhlasím s tím, že bez předporozumění o slově Božím tomu textu nemůžu porozumět. Porozumět mu můžu v obou případech (s versus bez toho předporozumění) úplně stejně, rozdíl je jen v tom, jak vážně ta tvrzení poté beru.
Zkusím ještě jeden příklad – hudební.
Bach končil mnoho duchovních skladeb v Adur, přesto,že předchozí část skladeb byla v jiné tónině.
Co to pro nás znamená?
Pokud to posloucháme bez předporozumění pak je to pouze nelogičnost a hudební zvláštnost.
Pokud posloucháme s předporozuměním, pak víme, že A dur má tři křížky a pokud ještě víme, že na Golgotě při ukřižování Ježíše byli tři kříže, pak nám to říká úplně něco jiného než bez předporozumění. Ty skladby prostě končí Golgotou. Tedy úplně jiný poslech.
Michal says:
May 21, 2012 at 9:38 am
No, já zas nesouhlasím.
Když ti řeknu, že nesmíš jíst vepřové, a budu od tebe očekávat předporozumění, že to bereš jako slovo Boží, tak prostě půjdeš a přestaneš jíst vepřové.
Když toto předporozumění mít nebudeš, budeš úplně stejně jako v předchozí větě velmi dobře rozumět, co jsem tím myslel, budeš rozumět i tomu, ŽE jsem chtěl abys to bral jako slovo Boží, a abys teda přestal vepřové jíst – ale ty ho jíst nepřestaneš, protože se mi právem vysměješ s tím, že to co říkám prostě slovo Boží není.
Čili já nesouhlasím s tím, že bez předporozumění o slově Božím tomu textu nemůžu porozumět. Porozumět mu můžu v obou případech (s versus bez toho předporozumění) úplně stejně, rozdíl je jen v tom, jak vážně ta tvrzení poté beru.
protestant:
Když to budeš číst s předporozuměním, tak pochopíš, že autor tě nabádá, abys odolal neizraelským kultům.
Já myslím, že je to jako s Enigmou.
Pokud nemám na začátku i na konci dvě identické s identickou kodovací tabulkou, pak nemohu ze zprávy dostat obsah původního sdělení.
http://www.novinky.cz/cestovani/266891-jeruzalemsky-syndrom-dohani-poutniky-k-psychiatrum.html?ref=ostatni-clanky
Panebože… 🙂
Bulvár sem netahej… 🙂
S náboženstvím a vírou vzhůru k výšinám duchovna. Protestanti vedou. Psychiatrická klinika je v Jeruzalémě k dispozici. Je to opravdu fajn tak silně věřit.
“…..Uvedené statistické výsledky by byly ještě výraznější, kdyby do hry nevstupovala skutečnost, kterou snadno zaznamená každý, kdo občas zavítá do kostela nebo křesťanského sboru: přítomnost duševně vyšinutých jedinců a lidí, na nichž je zjevné, že mají nejrůznější problémy. Religiozita těchto členů často bývá mylně považována za příčinu jejich duševní poruchy.
Skutečnost je ale jiná: k náboženství se často obracejí lidé s nejrůznějšími psychickými poruchami, kteří se snaží vylepšit svůj duševní stav a hledají pomoc tam, kde instinktivně tuší, že by ji mohli nalézt. V náboženských skupinách, ve kterých tito lidé nalézají přijetí, porozumění i oporu, se jejich stav často zlepšuje, a to i značně, nicméně jejich zahrnutí do statistik negativně ovlivňuje celkový obraz o duševním zdraví členů náboženských skupin…”
http://www.vitalia.cz/clanky/cirkev-prospiva-zdravi/
http://www.vitalia.cz/clanky/cirkev-prospiva-zdravi/
To je zajímavý článek. Zejména se mi líbí tvrzení, že “nábožensky založení lidé … mají šťastnější a stabilnější manželství atd.”
Líbí se mi hlavně proto, že hned vedle je článek http://www.vitalia.cz/clanky/rozvody-myty-a-fakta/, z něhož vyplývá, že největší rozvodovost mají obecně evangelikálové, židé, baptisti, znovuzrození křesťané a protestanti hlavního proudu.
A přímo z článku:
“Byla odhalena i nová informace: Ze všech nejnižší rozvodovost mají ateisti a agnostici. GEORGE BARNA poznamenává, že výsledky vzbuzují „otázku ohledně vlivu církve na rodiny“. Údaje zpochybňují „názor, že církve poskytují skutečně praktickou a život proměňující podporu manželství“.
1. Já tam tedy čtu, že katolíci a luterání na tom nejsou hůře než ateisté.
2. Dale je zajímavý rozpor mezi rozvodovostí ateistů a rozvodovostí Čechů.
ad 1) To samozřejmě čtete zcela správně. Ale není to pro katolíky a luterány málo – nebýt na tom hůře než ateisté? Jaktože na tom nejsou lépe, když ty jejich církve na ně prý tak blahodárně působí?
2) Rozpor mezi rozvodovostí ateistů a rozvodovostí Čechů je zřejmý, ale kdo zná příčinu?
ad 1. Ježíš to uslyšel a řekl jim: “Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky.”
Marek 2:17
ad 2. Asi v ČR nejsou ateisté…. 🙂
ad 1. Ježíš to uslyšel a řekl jim: “Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky.”
Marek 2:17
Abych rozuměl dobře: koho myslíte těmi spravedlivými, resp. hříšníky – katolíky, luterány nebo ateisty? Kdo je kdo?
to Neruda:
Copak to není jasné?
protestante,
po zkušenostech s Vámi zde musím konstatovat, že to jasné není.
Tak já nevím. Ty články jsou nějaké divné. Našel jsem si nějaká data a ty vůbec neukazují, že češi jsou v rozvodovosti nějak extra výjimeční. Možná lehkej nadprůměr.
http://unstats.un.org/unsd/demographic/products/dyb/dyb2008.htm
Tam je celkem dobře vidět, že ta rozvodovost je třeba daleko více korelována s venkovským/městským obyvatelstvem, než s náboženskou vírou. Nakonec mezi rozvodové experty patří třeba USA, což je v podstatě nejnáboženštější křesťanská země.
Data neukazují na to, že náboženská víra lidí má výrazný vliv na rozvodovost. Co na rozvodovost samozřejmě vliv mít bude jsou zákony. Pokud je v dané zemi rozvod nelegální, těžko bude nějaký zaznamenaný v oficiálních statistikách, že? Stejně tak bude výrazný rozdíl mezi zeměmi, kde je rozvod relativně snadný a těmi, kde je legálně obtížně proveditelný.
Další věc, kterou je nutné vzít v úvahu je neporovnatelnost statistik jednotlivých zemí. Data jsou shromažďována různými metodami a proto je v podstatě nelze porovnat. Co má nějaký smysl, tak jsou trendy v rámci jednotlivých zemí a srovnání jednotlivých skupin obyvatelstva. Tam mi ty statistiky vycházejí pro nás mnohem “lépe”, kdy od 2004-2008 došlo k poklesu rozvodovosti z 3,6 na 3,0 na tisíc manželství.
Jinak bych také zmínil další trend, který vidím kolem sebe v ČR, ale i jinde v Evropě a to je život na “psí knížku”. Lidé jsou v podstatě manželé, ale nemají na to papír. Statisticky to podchytit je to asi velmi těžké. Někteří z těchto lidí se vezmou, když jsou na cestě děti, protože je to byrokraticky méně náročné nebo daňově výhodnější. Svatba jako taková má pro ně význam spíše menší. Někteří ale zůstávají dále papírově svobodní (vidím jich kolem sebe poměrně dost a trend je podobný i v jiných zemích).
Manželství jako takové mně přijde jako přežitek a spíše lidový folklór. Nejsem si jist jeho “přidanou hodnotou”. To říkám jako ženatý člověk. Daleko důležitější je pro mě to, že máme děti, než to, že mám nějaký papír ve skříni a prstýnek v krabičce. Jinak jako oslava to byla pěkná, ne že ne 🙂
Protestante, kolik manželství evang. farářů je rozvedených? Je nějaká statistika?
xorron says:
May 21, 2012 at 4:55 pm
Protestante, kolik manželství evang. farářů je rozvedených? Je nějaká statistika?
protestant:
Pochybuji že je na to nějaká statistika. Ale existují rozvedení evangeličtí faráři. Jednoho znám osobně.