Předně se všem omlouvám za tříměsíční pauzu – byl jsem v poslední době poněkud zaneprázdněn 🙂 Snad to teď už bude lepší.
Jednou z věcí, které mi dlouhodobě leží v hlavě, a pohánějí mě při psaní tohoto webu, je hledání odpovědi na otázku, jak mohou i inteligentní lidé věřit v křesťanského Boha? Věří-li i inteligentní lidé, nemůže pak být chyba na mé straně? Mě je jasné, že osobní Bůh neexistuje, ale jim je jasné, že existuje! Co když oni mají pravdu, a já se mýlím?
Psaní článků se (pro mě) ukázalo jako výborná cesta, jak si utřídit a zformovat argumenty, a vytříbit pohled na věc. Bezpochyby v tom hodlám dál pokračovat. Do projektu i-ateismus.cz jsem šel s myšlenkou, že existují-li smysluplné odpovědi na moje argumenty, legitimizující víru, pak s nimi jistě někdo přijde. Žel, zatím se tak nestalo, a to u žádného z mých článků! Ani u jednoho z nich nemám pocit, že by mi kdokoliv z věřících ukázal, v čem je má argumentace chybná. Tato naprostá absence smysluplných reakcí na racionální argumenty ze strany věřících výrazně zvyšuje pravděpodobnost, že pravda je na mé straně.
To ovšem jen posiluje můj údiv a touhu porozumět, co tedy vede i inteligentní lidi, že bez ohledu na argumenty se často velmi silně a oddaně identifikují s křesťanstvím?
John Loftus ve své knize Why I Became an Atheist velmi správně upozorňuje, že křesťanská víra (jakož zřejmě i jiné náboženské víry) jsou subjektivně často silně podporovány řadou “kontrolních přesvědčení”, jakýchsi “předporozumění”. Jedna z těchto velmi mocných “kontrolních věr” je přesvědčení o tom, že víra je ctnost.
Jak to funguje?
Inu, je-li víra ctnost, pak je dobré věřit, a špatné nevěřit. Věřit je dobré, morální, hodnotné a svým způsobem vznešené. Věřit je slušnost. Nevěřit pak vice versa: nevěřit je špatné, nemorální, neslušné.
Každý chceme být dobrým člověkem, a nikdo nechceme být špatným člověkem, v důsledku čehož mají věřící zřejmě více či méně podvědomý odpor k čemukoliv, co by jejich víru mohlo oslabit, či jim ji zcela “vzít”.
Toto bývá navíc podpořeno přesvědčením, že víra je (vzhledem k výše uvedenému cenný) dar od Boha. Z pohledu věřících by pak bylo jistě pošetilé pouštět se do jakýchkoliv akcí (např. přemýšlet o “nebezpečných” myšlenkách), které by mohly vést k tomu, že by o tento dar mohli přít a svou víru tak ztratit. Hazardovat s dary od Tvůrce Vesmíru je přece bláznovství. Navíc by takový hazard byl neuctivý a neslušný k Bohu. Asi podobně, jako když někomu dáte něco cenného, a on to zahodí.
Důsledkem všeho výše uvedeného v praxi je, že věřící člověk zhusta cítí nechuť zabývat se argumenty nevěřících. V prvé řadě je sám nevyhledává (čehož názornou demonstrací je i směšně malý počet věřících, kteří se rozhodli zareagovat na některý článek na tomto webu za celou dobu jeho provozu. Výjimka potvrzuje pravidlo.). Střetne-li se s nimi náhodou, nebo musí-li už si je nějakým nedopatřením poslechnout, rozhodně se jimi nehodlá zabývat a zamýšlet se nad nimi. Snaží se nepřipouštět si je. Jediná jeho starost je, jak je co nejrychleji shodit se stolu a zachovat si přitom tvář.
Tento přístup je v křesťanských komunitách dále upevňován přesvědčením, že pochybnosti jsou projevem slabosti, případně (mravního) pádu. Člověk, který se dostane na “šikmou plochu” pochybností vzbuzuje ve svých blízkých starosti, pocit smutku nad jeho potenciálním “pádem”. Ostatní členové komunity mu přejí (a (nejen) tím na něj vytvářejí větší či menší tlak), aby se s touto “mrzutou” situací co nejrychleji vypořádal, pochybností se zbavil, a získal zpět pevnou víru.
Je tedy víra ctnost nebo ne?
Zvažme následující fakta:
1) Víra i rozum jsou svého druhu způsoby poznávání.
2) V reálném životě vykazuje strategie řídit se rozumem ve všech měřitelných ohledech vyšší úspěšnost, než řídit se vírou.
3) Nevím o žádném dobrém důvodu, proč by to u otázek týkajících se Boha mělo být jiné.
4) řídit se vírou je v mnoha případech vyloženě škodlivé až nebezpečné. Tak například fanatici všeho druhu jsou jasným příkladem toho, kam vede maximalizování víry. Mezi nimi pak vynikají sebevražední atentátníci. Jejich víra je jistě téměř bezmezná – je na tom ale cokoliv ctnostného? Mnozí věřící jejich kultury, kteří sami sebevražedné atentáty nepáchají, věří že ANO! (a náležitě je pak také oslavují, coby mučedníky.) Analogicky to platí o všech druzích pověr, pavěd, horoskopech, Woodoo, černé magii, atd. Když někdo věří, že fungují – pak je to tím dáno, a opravdu fungují, ne? Jistěže ne. Samotný fakt víry ze svého předmětu pravdu rozhodně nečiní, ani nikterak nezvyšuje pravděpodobnost téhož.
5) vírou docházejí různí lidé ke vzájemně protichůdným závěrům, a NEMOHOU mít všichni najednou pravdu
6) do důsledku aplikované poznávání vírou znamená, že každý může věřit v zásadě čemu chce, a tím končí diskuze. Vždyť přece věří. Tento závěr je zjevně absurdní, což je i důvodem proč nemůže být poznávání vírou Bohem ceněno.
7) zbývá možnost, že legitimní je jen křesťanská víra, a jen v jejím případě končí diskuze; ostatní věřící by se měli chytnout za nos, na svoji dosavadní víru použít rozum, v důsledku toho ji opustit, a pak, tentokrát už bez pochybností, přijmout křesťanství. I tato možnost je zjevně absurdní.
8 ) Zatímco vírou docházejí různí lidé nezávisle na sobě k rozdílným závěrům, viz (4), tak poznávání rozumem vede většinou různé lidi nezávisle na sobě ke stejným závěrům.
9) opakované používání rozumu, tedy kritické přehodnocování již akceptovaných pravd, vede zjevně a logicky k vyšší pravděpodobnosti odhalení případných chyb. Naproti tomu poznávání vírou vede jednoznačně k zakonzervování případných chyb. Pochybnovat je naprosto klíčové a mimořádně cenné pro člověka, kterému jde o Pravdu, naproti tomu jsou pochybnosti negativní a nežádoucí z hlediska víry. A to je špatně.
10) s přihlédnutím ke všemu výše uvedenému mě absolutně nenapadá, jak by mohlo být vůbec myslitelné, že by Bůh, který vše výše uvedené samozřejmě dobře ví, mohl i přesto preferovat poznávání vírou, a to navíc čím odtrženější od faktů tím lepší (tj. absolutní protiklad toho, co funguje v reálu) Jaký by k tomu mohl mít důvod? Jak by si mohl Bůh vážit toho, že osoba XY slepě věří čemukoliv, co jí její okolí o Něm, o Bohu, napovídá?
Možné námitky
1) víra je důvěra Bohu.
Není pravda. Víra je důvěra tvrzení jiných lidí o Bohu! Tedy nikoliv Bohu samotnému. Podobně víra ve výroky Ježíše není důvěrou ve výroky Božího Syna, ale je (bezmeznou, nezpochybňovanou) důvěrou v lidi, kteří jeho výroky desítky let po Ježíšově smrti zapsali, jakož i ve spoustu dalších lidí, kteří jim je ústním podáním předali. Dále jde o důvěru v tvrzení církve, tedy opět lidí, že toto ústní předávání (tedy nic jiného než systém jedna paní povídala) bylo zrovna v Ježíšově době Bohem podporované, a tedy nesmírně spolehlivé.
Zmiňme ještě osobní spirituální zážitky: zde opět nejde o důvěru Bohu, ale o víru ve své vlastní pocity, ŽE původcem toho co jsem cítil je zrovna samotný Tvůrce Vesmíru. Zde si neodpustím přirovnání: Jeví se mi to podobně, jako kdyby uživatel LSD byl skálopevně přesvědčen o tom, že jeho zážitky z drogového opojení jsou způsobeny skutečnou a reálnou návštěvou jeho duše ve světech jiné dimenze…
2) každý přece něčemu věříme!
Toto tvrzení je matení pojmů. Jistěže každý věříme spoustě věcí ve smyslu, že je máme za pravdivé. Ale zdaleka ne každý máme nějaká tvrzení nebo koncepty, kterým věříme bez ohledu na argumenty, případně navzdory argumentům – přičemž přesně toto je případ náboženské víry.
Obdobně, zdaleka ne každý cítíme nechuť se o svých přesvědčeních bavit s názorovými oponenty, a zdaleka ne každý už dopředu víme, že se svých pravd nikdy nevzdáme. Já např. věřím tomu, čemu věřím, proto, že tím směrem ukazují argumenty, založené na faktech z reálného světa; a jsem rozhodně připraven své přesvědčení upravit, nebo změnit, pokud se ukáže, že argumenty ukazují ve skutečnosti jinam.
3) spoléhat se na lidský rozum je jen naše pýcha. Poctivý člověk se spolehne na Boha.
Analogicky jako v bodě (1). Věřící se nespoléhají na Boha, oni se spoléhají na tvrzení jiných lidí o Bohu, případně lidmi sepsaných dokumentů o Bohu. Mezi různými vzájemně nekompatibilními lidskými “pravdami” o Bohu se pak rozhodují opět buď vírou, nebo rozumem – ale každopádně se v tomto procesu nespoléhají na Boha.
Navíc uvažme, že i z hlediska křesťanství je rozum darem od Boha, protože ten nás přece stvořil. Co by tedy mělo být pyšného na tom, používat tento dar?
Závěr
Víru lze chápat jako ignorování rozumu, tedy Božího daru, a slepé spolehnutí se na to, co nás naučili rodiče, případně náboženské autority naší kultury. Používat rozum, hledat si evidenci, a přemýšlet o věcech, je náročné. Bolí to, trvá to, a může to vést k nepohodlným závěrům. S velkou pravděpodobností se tak ale přibližujeme k Pravdě.
Naproti tomu věřit je tak snadné a pohodlné: můžu si věřit čemu chci (případně jiným hotovým pravdám, které jsou mi naservírovány autoritami), tomu co mě činí šťastným, a ještě tím prý činím radost Bohu – a komu záleží na Pravdě? Alternativně si stačí jednoduše říct, že to čemu věřím JE pravda – a dál se tím nezabývat. Přesně takto věřící postupují.
Podle mého názoru na samotném předmětu mnohých proudů v křesťanství, jako např. umírněného křesťanství, není celkem nic špatného – až na adorizaci víry. Víra nejen že není ctnost, ale víra v náboženském smyslu (tedy bez ohledu na argumenty, často s dodatkem že čím méně důkazů, tím je víra silnější, a tedy lepší a hodnotnější!!!) je podle mého názoru vyloženě škodlivá a negativní.
Pár reakcí na článek, abych zvýšil „směšně malý počet věřících, kteří se rozhodli zareagovat.“ 🙂 (Mimochodem, dovolte mi kritičnost hned zde. Vždyť racionální kritika je to, co zde vyhledáváme. – Když už tedy mluvíte o směšně malém počtu: Máte tak podrobné analýzy přístupů, abyste mohli kvantifikovat poměr věřících a nevěřících návštěvníků? Máte SE optimalizaci „for believers“, abyste se dostali do předních pozic ve výsledcích hledání klíčových pojmů, které budou věřící vyhledávat? A je 5 z 10ti hodně, nebo směšně málo?)
Ale k věci: Uchopitelnosti článku by prospělo, kdyby si stanovil, co rozumí ctností. A dále kdyby přesněji vyložil výchozí tezi, od které se odvíjí argumentace a kterou si klade za cíl vyvrátit: „Jedna z těchto velmi mocných “kontrolních věr” je přesvědčení o tom, že víra je ctnost.“ Podle mých vědomostí alespoň v katolicismu se rozlišují ctnosti přirozené – vycházející z Aristotela –, na základě kterých je člověk dobrým člověkem; a ctnosti teologální (divné slovo; sám nevím, co znamená 🙂 ), které jsou ctnostmi v přeneseném smyslu a mohlo by se snad říct, že na základě nich je člověk křesťanem. Neznamená to tedy, že kdo nemá teologální tzv. „ctnosti“, není dobrým člověkem (jak autor článku vyvozuje), ale pouze, že není křesťanem. A na tom se asi všichni shodneme. 🙂
Dále (to už se tady asi v diskuzi probíralo – sorry, celou jsem ji nečetl): Odmítnutí 1. námitky, že víra je důvěra Bohu, slovy „Není pravda. Víra je důvěra tvrzení jiných lidí o Bohu!“ Je silně zkratkovité a voluntaristické. Klasická latinská scholastika, která ještě stále (někdy možná bohužel) není u katolíků mrtvá, odlišuje dva komplementární (navzájem se doplňující a neoddělitelné) aspekty víry: fides qua (důvěra Bohu) a fides quae (věřené teze), takže při stejném zjednodušení, jakého se dopouští autor, platí i opak jeho „argumentu“ a můžeme stejně zkratkovitě „argumentovat“: „Je to pravda. Víra je důvěra Bohu.“ A nebo mám dát na konec taky vykřičník? Aby bylo více jasno? 😉 (!).
@Hermes: Ctností rozumím to co v běžné řeči. Tj. takové chování, které je Dobré, o které by se tedy člověk měl snažit, o které by měl usilovat, a současně by se měl vyvarovat jednání opačného (v našem případě nevíry). Ostatně, myslím že tím slovem lze mínit to samé, co je myšleno v 1 Kor 13:13.
Jinak, konkrétní námitky se tu snad budou řešit až teď, kolega Protestant spíš jen exhibuje, a více méně nikdo jiný věřící sem nechodí. Takže moc děkuji za vaši reakci, a ochotu zúčastnit se diskuze! 😉
Vašemu zdůvodnění, proč podle vašeho názoru není víra důvěra lidem, nerozumím. On dnes Bůh s někým mluví? Myslím že přesně platí, co jsem napsal už v článku:
1) křesťané věří Písmu, které evidentně zapsali lidé (jistě si nikdo nemyslí, že Bible spadla z nebe)
2) tito lidé mimo jiné napsali, že Písmo (jeho lidským zapisovatelům) nějak sdělil Bůh (proč ne?), čili ovšem zde věříte opět JEN těmto lidem, nikoliv samotnému Bohu
3) dále věříte lidem, kteří DNES tvrdí, že Bible je slovo Boží.
O žádném přímém sdělení od Boha, kterému by bylo možno důvěřovat, nevím. Vy ano? To vyvrací váš poslední argument: “a můžeme stejně zkratkovitě „argumentovat“: „Je to pravda. Víra je důvěra Bohu.“”
Ptám se – kdy a jak nám Bůh přímo něco sdělil, a jak to víte?
Michale, na úvod: v 1Kor 13,13 slovo “ctnost” vůbec není. Slovo “ctnost” je jen ve Filemonovi a v 1. a 2. Petrově. Není to prostě žádný významný biblický pojem.
Máte pravdu, slovo ctnost v 1 Kor 13,13 není, ale myslím že je celkem jasné, že z toho verše plyne, že je víra velmi důležitá. Patří dle toho verše mezi tři nejdůležitější “věci”, které máme: víra, naděje a láska. Podle mě tedy docela slušně naplňuje definici ctnosti.
Kromě toho, nemusím na tom slovu vůbec bazírovat. Snad se shodneme, že víra je dle křesťanů velmi důležitá, ne-li zcela zásadní, že je tedy Dobré aby člověk věřil, a že naopak není dobré aby nevěřil. To je vše co potřebuji pro účely tohoto článku.
Souhlasíte?
Ostatně, to že víra je ctnost tvrdí výslovně např. i KKC paragrafy 1814-1816.
http://www.poutnik-jan.cz/vira-pro-samouky–c/sedm-ctnosti-3-bozske-a-4-lidske/
Zde dále dokládám, že víra je považována za jednu ze tří “božských ctností”. Pak se mluví ještě o dalších 4 ctnostech lidských.
To že je víra považována za ctnost myslím plyne např. i z tohoto článku Dana Drápala. http://dan.drapal.org/index.php?id=345
Nevím jestli je třeba i nadále zpochybňovat, že křesťané víru za ctnost považují.
Michale, abychom to zkrátili, z logického hlediska (fides quae) je to všechno circulus vitiosus. Ostatek (fides qua) nefunguje logicky, ale personalisticky, nebo chcete-li existenciálně. Proto to z logického hlediska právem popíráte. Jaký smysl dává věřit Bohu, když žádný Bůh není, že?
Argument s tou ctností je ale násilný. Stavte to raději na jednodušší logice a dotahujte logicky evidentní argumenty s co nejmenším počtem předpokladů. Např. ono “Jaký smysl dává věřit Bohu, když žádný Bůh není?” Protože Vaše teze “Víra je důvěra tvrzení jiných lidí o Bohu,” není dostatečná. Vždyť pro fides qua (víru Bohu) – tedy pro to, abyste dal oponentovi šanci uniknout z čistě logické na existenciální rovinu –, stačí přece věřit větě “Bůh existuje.” A o té těžko můžete říct, že je to tvrzení jiných lidí. Každé gramaticky správné tvrzení byste pak musel považovat za tvrzení jiných lidí a to je poněkud banální předpoklad.
K Vašim předchozím postům viz mé rozlišení přirozených a teologálních ctností. Ty teologální jsou jako “ctnosti” označeny z výrazové nouze.
Karel says:
May 18, 2012 at 5:29 pm
protestant:
Ne. Máš tam chybu v úvaze že Pascal o Bohu nic nevěděl. Znal přece Ježíše.
Karel: Znal? Potom to není sázka.
protestant: I předem vyhraná sázka je sázkou.
Michal says:
May 18, 2012 at 6:46 pm
http://www.poutnik-jan.cz/vira-pro-samouky–c/sedm-ctnosti-3-bozske-a-4-lidske/
Zde dále dokládám, že víra je považována za jednu ze tří “božských ctností”. Pak se mluví ještě o dalších 4 ctnostech lidských.
To že je víra považována za ctnost myslím plyne např. i z tohoto článku Dana Drápala. http://dan.drapal.org/index.php?id=345
Nevím jestli je třeba i nadále zpochybňovat, že křesťané víru za ctnost považují.
protestant:
NĚKTEŘÍ křesťané ji za ctnost považují, VĚTŠINA ji považuje za dar.
Michal says:
May 18, 2012 at 6:38 pm
Máte pravdu, slovo ctnost v 1 Kor 13,13 není, ale myslím že je celkem jasné, že z toho verše plyne, že je víra velmi důležitá. Patří dle toho verše mezi tři nejdůležitější “věci”, které máme: víra, naděje a láska. Podle mě tedy docela slušně naplňuje definici ctnosti.
Kromě toho, nemusím na tom slovu vůbec bazírovat. Snad se shodneme, že víra je dle křesťanů velmi důležitá, ne-li zcela zásadní, že je tedy Dobré aby člověk věřil, a že naopak není dobré aby nevěřil. To je vše co potřebuji pro účely tohoto článku.
Souhlasíte?
protestant:
Ano. Považujeme ji za velmi důležitou.
Michal says:
May 18, 2012 at 4:56 pm
Protestante mě zaujal ten bod (1) – jak můžeš někdy pochybovat o existenci Boha, jsi-li v kontaktu s Živým Kristem, jak jsi nás zde mnohokrát velmi rezolutně ujišťoval?
protestant:
Někdy se vracím dvě patra k dveřím do bytu, protože si nevěřím, že jsem zamknul. Kupodivu je ale vždy nakonec zamčeno. 🙂
jen tak pro zajímavost ctnost je podle wiki:
Ctnost (řec. αρετη, areté, lat.virtus) je vypěstovaný a navyklý (habituální) sklon k dobrému jednání.
To podle mne nemá s vírou nic společného.
@Hermes: Zda je tvrzení “Bůh existuje” tvrzení jiných lidí, nechme pro teď stranou – řekněme že NE, že to je dáno. Bůh existuje.
Nesouhlasím s tím, že z tohoto předpokladu plyne, že co lidé o Bohu tvrdí, ať už ústně nebo písemně, a ať už dnes nebo před 2000 lety, je automaticky pravda. Jsem si jist, že toto si nemyslíte ani Vy, ačkoliv jste v zásadě právě tohle vyjádřil svým tvrzením “Vždyť pro fides qua (víru Bohu) – … – stačí přece věřit větě “Bůh existuje.””
Pak se ale ptám – KDY jde o důvěru Bohu, a kdy jde o NEPRAVDIVÉ tvrzení lidí O BOHU? Souhlasíte jistě s tím, že existují nepravdivá tvrzení lidí o Bohu, které spousta lidí považuje za pravdivá, že? Jak odlišit ta pravdivá od těch nepravdivých?
Protestante,
v postu v 6:46 pm máte chybu:
menší část celku se označuje slovem MENŠINA, nikoliv VĚTŠINA.
Protestante můžete prosím přestat spamovat. Jsem si jistý, že je možné vyjádřit svůj názor i bez zaslání pěti komentářů hned za sebou.
neruda says:
May 18, 2012 at 7:25 pm
Protestante,
v postu v 6:46 pm máte chybu:
menší část celku se označuje slovem MENŠINA, nikoliv VĚTŠINA.
protestant:
Překontroloval jsem to ale je to myslím dobře:
1 Korintským 12:8 Jednomu je skrze Ducha dáno slovo moudrosti, druhému slovo poznání podle téhož Ducha,
9 někomu zase víra v témž Duchu, někomu dar uzdravování v jednom a témž Duchu,
10 někomu působení mocných činů, dalšímu zase proroctví, jinému rozlišování duchů, někomu dar mluvit ve vytržení(o), jinému dar vykládat, co to znamená(p). (o) ř: různé druhy jazyků. (Viz také Sk 10:46 Sk : pozn. p.) (p) ř: dar vykládat jazyky ([ Sk 2:4; 1K 14:5])
11 To všechno působí jeden a týž Duch, který uděluje každému zvláštní dar, jak sám chce. ([ Ř 12:3; 1K 7:7; Ef 4:7])
963214785 says:
May 18, 2012 at 7:40 pm
Protestante můžete prosím přestat spamovat. Jsem si jistý, že je možné vyjádřit svůj názor i bez zaslání pěti komentářů hned za sebou.
protestant:
Neumím reagovat na pěr různých příspěvků od několika lidí v jednom jediném. Slušností je odpovídat jednotlivě.
Protestante,
v v postu v 6:46 pm jste napsal
NĚKTEŘÍ křesťané ji za ctnost považují, VĚTŠINA ji považuje za dar.
Vycházím z toho, že podle katechismu katolické církve i podle katechismu pravoslavného víra je ctností.
Římských katolíků je 50 % z celkového počtu křesťanů, pravoslavných více než 12 % (http://www.pewforum.org/Christian/Global-Christianity-traditions.aspx)
celkem tedy 62 %, což je podle mě větší část, tedy většina. Ti ostatní jsou menší část, tedy menšina.
Proto platí, že VĚTŠINA křesťanů považuje víru za ctnost, MENŠINA pak (možná) za dar.
neruda says:
May 18, 2012 at 7:55 pm
Protestante,
v v postu v 6:46 pm jste napsal
NĚKTEŘÍ křesťané ji za ctnost považují, VĚTŠINA ji považuje za dar.
Vycházím z toho, že podle katechismu katolické církve i podle katechismu pravoslavného víra je ctností.
Římských katolíků je 50 % z celkového počtu křesťanů, pravoslavných více než 12 % (http://www.pewforum.org/Christian/Global-Christianity-traditions.aspx)
celkem tedy 62 %, což je podle mě větší část, tedy většina. Ti ostatní jsou menší část, tedy menšina.
Proto platí, že VĚTŠINA křesťanů považuje víru za ctnost, MENŠINA pak (možná) za dar.
protestant:
Já vycházím z toho že VŠICHNI křesťané uznávají Bibli a citát z ní jsem uvedl.
Uvedl jsem také definici ctnosti z wikipedie. Tyto dva prameny lze skloubit jen v případě, že definici ctnosti zásadně změníme.