Jsem si plně vědom toho, že nahlédnout absurdnost křesťanské víry zevnitř je velmi obtížné, zvlášť pro člověka, který ji bere vážně. Je to velmi obtížné, nikoliv však nemožné. Knihy inteligentních lidí, kterým se to povedlo, patří mezi mé nejoblíbenější. Godless Dana Barkera, Why I Believed Kennetha W. Danielse a Why I Became an Atheist Johna W. Loftuse. Jejich argumenty patří asi k tomu nejpádnějšímu a nejucelenějšímu, co jsem zatím četl.
Zejména Kenneth W. Daniels naprosto geniálně popsal své důvody, které mu bránily nahlédnout, co je každému mimo “stádo” jasné. (Slovo “stádo” jsem zda ani v nejmenším nepoužil v pejorativním významu: křesťané o sobě sami mluví jako o ovcích, o Kristu jako o pastýři, a o církvi jako o stádu. Odtud také název další knihy na výše uvedené téma, kterou jsem zatím nečetl, “Leaving the Fold”. Je to takové kouzlo nechtěného…)
Protože jsem si vědom všech těch důvodů, které věřícímu člověku zaslepují oči, ucpávají uši, a nastavují jeho motivační systém různými bizarními směry, o to víc si vážím lidí, které začalo znepokojovat, že by své životy mohli prožívat ve lži, a rozhodli se proto vydat se po v pravdě bohulibé cestě: nalézt Pravdu, a akceptovat ji, ať je jakákoliv. Hledání Pravdy je pak vedlo k opuštění bezpečného a pohodlného života ve Stádu a velkému kroku do neznáma králičí nory. No, a teď jsou na druhé straně, u nás. Víra je pryč. Jak už jsem dříve psal: nejsem si vůbec jist, že bych to já sám dokázal, kdybych někdy byl součástí Stáda.
Karel, který tu s námi už pěkných měsíců diskutuje, patří k těmto lidem. Patří mu za to můj upřímný obdiv. Poprosili jsme ho, zda by krátce nepovyprávěl svůj příběh. Karel souhlasil, takže mu tímto předávám slovo:
Byl jsem požádán, abych stručně popsal co mne vedlo k tomu, že jsem odstoupil od křesťanské víry.
Křesťanem jsem se stál vlastně dvakrát a pokaždé to co mne dostalo, byl stav, který nasleduje po tom, když uvěříte ( ten kdo neuvěřil toto těžko pochopi, snad pomůže připodobnění, velice hrubé: Máte nějaké problémy a dozvíte se, že přijíždí “tetička z Ameriky”, která vám tyto vaše problémy jede vyřešit. Pokud této zprávě uvěříte, i když tetičku nevidíte ani jste s ní nemluvili, nutně to ponese, ta víra, své ovoce).
Poprvé mi jako zapřisáhlému odpůrci náboženství (vycházelo to z mých zkreslených, povrchních představ) mluvil o Bohu bratr. Bylo to pro mne tak silné, vlastně zboural ty mé povrchní představy, že jsem uvěřil, přesněji bych řekl, víra se ve mně stala. Následoval, nebo to šlo ruku v ruce s uvěřením, úžasný pokoj. Představa o Bohu k Němuž mohu volat, na kterého se mohu spoléhat nemůže člověka nechat bez účinků. Zapojil jsem se do křesťanské církve, byl horlivým křesťanem. A hlavně, přijal jsem tézi, že Bible je Boží slovo. Tenkrát jsem příliš nepřemýšlel nad tím, co je vlastně základem pro toto přesvědčení. Víra prostě fungovala. Ale čím dál více jsem Bibli studoval, tím více se vynořovalo otázek. Myslím, že mne tenkrát dorazila kniha od M. Twaina – “Dopisy z planety země”, která mne donutila se zabývat otázkou po inspirovanosti Bible. Vedlo to až k tomu, že jsem toto přesvědčení zavrhl jako mylné a bylo otázkou času, kdy přestanu být křesťanem.
Jak je možné, že jsem se stál i přesto po 15-ti letech znovu křesťanem? Po tu dobu jsem byl s křesťanstvím srovnám, hledal jinde, buddhismus, hinduismus, advaita…., neuspokojen. Řekl bych, že my lide toužíme po klidu, po štěstí, po pevném bodě v tomto světě, což nás nutí hledat odpovědi na své otázky. Tento svět však tyto otázky neuspokojuje, aspoň mi se tak zdálo a zatím i zdá, neuspokojuje je tedy tak jak by se mi líbilo. Dalo by se říct, že jsem byl na dně a rozhodl jsem křesťanství znovu vyzkoušet, vyzkoušet Boha, Jeho zaslíbení. Vědomě jsem se rozhodl přijímat některé zaslíbení v Bibli jako pravdivé, to proto, že ti lide tam psali o pokoji, který svět nedává, psali o Otci, jenž se stará o své děti. Rozhodl jsem se tomu věřit i přesto, že Bibli jako takovou jsem jíž nepovažoval za inspirovanou, ale spíše jako svědectví lidi, kteří měli nějakou zkušenost s Bohem. A ta víra nesla své ovoce. Opět jsem zažíval to, co jsem kdysi zažíval při první konverzi, neskutečný pokoj, lásku, změnu chování k druhým lidem…. V podstatě jsem poznával, že to co oni zažívali, zažívám i já. Bylo to pro mne důkazem, že zpráva o Ježíši Kristu, tedy evangelium, je pravdivá. Vyznal jsem svou víru a byl opět křesťan. A myslel jsem si, že tomu tak bude navždy. Nebyla to pravda.
Mé druhé odpadnutí nebyl v podstatě dlouhý proces. Šlo o to, že jsem se začal kritický dívat na to, co je vlastně základem mé víry a zjistil jsem, že v podstatě vlastně nic. Písmo, jakožto zvěst o jediném Bohu a o Jeho Synu Ježíši Kristu mi začala být více a více nevěrohodnější, vlastně vše co jsem o Ježíši Kristu znal pramenilo z Písma. Kdybych měl své vědomosti o Bohu shrnout z toho co On sám mi řekl, musel bych říct – nic.
Pak tady byla moc víry, to co mne vlastně pokaždé dostalo. Uvědomil jsem si, že víra bude fungovat i když objekt víry nebude reálný. To znamená, všechen ten pokoj, láska…, který jsem zažíval, nepramenilo z Boha, ale z víry v Něj. Podtrženo a sečteno, neměl jsem důvod dále zůstávat křesťanem, důvod věřit, že evangelium mluví pravdu. Ano, evangelium je moc, která dovede změnit životy lidi, protože jím dá něco co nemají, naději, nový život…, ale tato změna není důkazem pravdivosti evangelia. Zároveň dodávám, k tomu, že víra má moc i kdyby objekt víry nebyl skutečný, že to není důkazem toho, že objekt víry je nereálný. Ano, může být reálný. Akorát je třeba hledat jiné důvody, proč věřit. Každý se musí se svou vírou srovnat sám. Já prostě jíž nemám důvod, proč bych měl věřit. Víra pro víru není nic pro mne. Raději půjdu do pustiny, kde nevím co mne čeká.
Jirka: Ten Boží pokoj, o kterém Ježíš hovoří, pramení samozřejmě z Ducha svatého. Ten byl však dán až při Letnicích, ne ve chvíli, kdy hovořil ke svým učedníkům (v J 14,27).
Karel: Ten Boží pokoj v prvé řadě pramení ze slov, kterým dotyčný uvěří. Jen se koukni do té 14. kap. co vše Ježíš učedníkům říká. On je vlastně přesvědčuje, bourá jejích strachy, vytváří něco, čemu když člověk uvěří, tak pokoj, který svět nedává, jej prostě NEMŮŽE minout.
… Jak můžu jednoznačně porozumět doslovnému znění, když doslovné znění nemělo malá a velká písmena ani interpunkci – často to přivádí k dosti protikladným významům… Hebrejský text v době Ježíšově neměl vokalizaci… Podle mne trvá prostě mnoho desítek let studia, než si člověk může dovolit myslet, že Písmu rozumí doslovně.
Karel: …..Nemyslím si to. Vše se odvíjí od víry a ta může kolísat. Pokud jsi ve víře, jsi v Duchu…..
…..Pokud tomu však věříš, celým svým srdcem, je to pro tebe skutečnost, Boží pokoj tě prostě NEMŮŽE minout. Jen tomu věřit…..
Jirka: Zde vidím to, kde jsi Karle vedle. Ty můžeš být ve víře (tzn. na základě své vůle zůstáváš ve víře), ale nemusíš být Duchem naplněn. O čem tady píšeš je autosugesce.
Karel: Ten Boží pokoj v prvé řadě pramení ze slov, kterým dotyčný uvěří. Jen se koukni do té 14. kap. co vše Ježíš učedníkům říká. On je vlastně přesvědčuje, bourá jejích strachy, vytváří něco, čemu když člověk uvěří, tak pokoj, který svět nedává, jej prostě NEMŮŽE minout.
Jirka: Ten Boží pokoj pro učedníky přineslo až zjevení ukřižovaného Krista (přesvědčili se o tom, že Ježíš nelhal) a pak Letnice (dostali sílu Ducha svatého). Učedníci byli do té doby plni pochybností, i sám Petr Ježíše zapřel. Určitě byl v té době pln Božího pokoje.
1. 21.4. byla v Praze odborářská demonstrace tzv. “největší od roku 1989″. Podle různých zdrojů se na ní sešlo mezi cca 40ti a 120ti tis. lidí (je to hodně?). Takový rozptyl mají odhady v době, kdy jsou k dispozici letecké snímky, katastrální mapy a Google mapy.
Karel: Ti co napsali NZ uměli asi lépe počítat. Anebo hned připustit, že nadsazovali, tedy lhali. Když lhali zde, proč ne jinde?
2. V 1. stol. se uvádí (na zákl. Tacita a Josefa Flavia) že počet obyvatel jen Jeruzaléma (!) byl mezi 600.000 a 1.000.000. Sešlo-li se někde 5.000 lidí, nebylo to ani procento populace (kdyby takový relativní počet dnes volil nějakou stranu, nedostala by se nejen do parlamentu, ale pravděpodobně ani do zveřejněných průzkumů).
Karel: Možná máš pravdu. Nezapomeň na to, že ti lide měli své rodiny, známe, že přicházeli dle NZ z okolních měst, zvěst o Kristu se rozšířila po celé Galilei a Sýrii, a nešlo o jednorázové události, ale o určitou dobu, kdy kudy chodil, tam uzdravoval.
Hermes: Nevím, co přesně je to ten “liberální”.
Karel: Já měl na mysli toto, uvedu příklad:
“Když to pověděl, byl před jejich zraky vyzdvižen a oblaka jim ho vzal z očí.
A když se upřeně dívali do nebe, jak odchází, hle, stáli vedle nich dva muži v bílých šatech…”
“doslovista” Viděli paty Krista jenž stoupá do nebe.
“liberalistá” Nestalo se to. Autor si událost vymyslel, aby nám něco sdělil.
Doslovný přístup je vzhledem k současnému poznání neudržitelný. U liberálního přístupu je nebezpečí kam až zajde. Protestant se tu nedávno vyjádřil, že ani nalezení Kristová těla v hrobě, neotřese s jeho vírou. Když už si chci Písmo ohýbat jak chci, nacházet v něm něco co autor neměl na mysli, není lepší začít na stavět holé louce a s ohýbáním Písma skončit?
Jirka: Ten Boží pokoj pro učedníky přineslo až zjevení ukřižovaného Krista (přesvědčili se o tom, že Ježíš nelhal) a pak Letnice (dostali sílu Ducha svatého). Učedníci byli do té doby plni pochybností, i sám Petr Ježíše zapřel. Určitě byl v té době pln Božího pokoje.
Karel: Znamená to, že Boží pokoj může zažít jen ten kdo uvidí vzkříšeného Krista? A jaký je rozdíl mezi uvidět a uvěřit? Já bych řekl že žádný.
Hermes says:… Jak můžu jednoznačně porozumět doslovnému znění, když doslovné znění nemělo malá a velká písmena ani interpunkci – často to přivádí k dosti protikladným významům… Hebrejský text v době Ježíšově neměl vokalizaci… Podle mne trvá prostě mnoho desítek let studia, než si člověk může dovolit myslet, že Písmu rozumí doslovně.
Karel: Nemyslím si, že to přináší až tak mnoho možnosti. Samotné slova mohou mít více významu, tady bych viděl úskalí, dále význam dnes může být jiný než tenkrát. Vlastně souhlasím s tebou, že k dobrému pochopení, je třeba znalost tehdejší doby, prostě se vžít do myšlení tehdejšího člověka.
Jirka: Zde vidím to, kde jsi Karle vedle. Ty můžeš být ve víře (tzn. na základě své vůle zůstáváš ve víře), ale nemusíš být Duchem naplněn. O čem tady píšeš je autosugesce.
Karel: Pokud budeš v křesťanské víře, tak Duchem Božím, tedy Duchem Boha křesťanského naplněn budeš. Každá víra je specifická, křesťanská přináší novy život s Bohem, jenž nepramení ze skutku lidských, ale z Boží milosti. Nic nestojí v cestě, aby jsi žil na věky s Bohem, jen to přijmout. Když to učiníš, budeš naplněn Duchem svatým. A jak to poznáš? Po ovoci – láska, pokoj, radost, spravedlnost…. Někteří říkají, že po “jazyku”. No, slyšel jsem tu hatmatilku v akci.
Karel: Znamená to, že Boží pokoj může zažít jen ten kdo uvidí vzkříšeného Krista? A jaký je rozdíl mezi uvidět a uvěřit? Já bych řekl že žádný.
Jirka: Ne. Kristus přece sám řekl – Blahoslavení, kteří uvěřili, a mne neviděli (Jan, 20:29).
Ty se mne ptáš, jaký je rozdíl mezi uvidět a uvěřit? Ty mezi těmi slovy rozdíl nevidíš? 🙂
Karel: Pokud budeš v křesťanské víře, tak Duchem Božím, tedy Duchem Boha křesťanského naplněn budeš.
Jirka: Jistě, i po znovuzrození Duchem svatým pravděpodobně naplněn budeš. To však neznamená, že jsi jím naplněn vždy, když věříš. Duch svatý není předmět, který si můžeš přivlastňovat, kdy a jak chceš. Je to Boží vůle a Boží milost.
Tak se v tvých příkladech nějak nenacházím.
Karel: Já měl na mysli toto, uvedu příklad:
“Když to pověděl, byl před jejich zraky vyzdvižen a oblaka jim ho vzal z očí.
A když se upřeně dívali do nebe, jak odchází, hle, stáli vedle nich dva muži v bílých šatech…”
“doslovista” Viděli paty Krista jenž stoupá do nebe.
“liberalistá” Nestalo se to. Autor si událost vymyslel, aby nám něco sdělil.
Nikdy by mne nenapadlo si myslet, že se to nestalo, a nikdy by mne nenapadlo si myslet, že se to muselo stát tak, jak je to vylíčeno (pohyb Ježíše se stoupající trajektorií; přítomnost nějakého meteorologického útvaru).
Mimochodem, Lukáš pro tuto událost není očitým svědkem, takže se pokusil popsat obrazným lidským jazykem něco, s čím sám neměl žádnou vizuální zkušenost, co znal jen z vyprávění druhých, kteří při vyprávění používali lidský jazyk.
(Vzpomínám, jak jsme jako děti kreslili výbuch atomové pumy, aniž jsme před tím viděli videozáznam – jen za základě slov jako “strašná síla” a “hřib” 🙂 . Říkaly naše kresby pravdu, nebo lhaly?)
Karel: Pokud budeš v křesťanské víře, tak Duchem Božím, tedy Duchem Boha křesťanského naplněn budeš.
Jirka: Jistě, i po znovuzrození Duchem svatým pravděpodobně naplněn budeš. To však neznamená, že jsi jím naplněn vždy, když věříš. Duch svatý není předmět, který si můžeš přivlastňovat, kdy a jak chceš. Je to Boží milost.
Jirka: Ty se mne ptáš, jaký je rozdíl mezi uvidět a uvěřit? Ty mezi těmi slovy rozdíl nevidíš?
Karel: Já píší o skutečné víře.
Jirka: Jistě, i po znovuzrození Duchem svatým pravděpodobně naplněn budeš. To však neznamená, že jsi jím naplněn vždy, když věříš. …
Karel: Já jsem nikde nepsal, že budeš vždy naplněn Božím Duchem, tedy, že poneseš jeho ovoce.
Jirka: Duch svatý není předmět, který si můžeš přivlastňovat, kdy a jak chceš. Je to Boží vůle a Boží milost.
Karel: Boží milost byla jíž daná, jen ji přijmout, můžeš kdykoliv. Bůh se nám sám dal. Jen to jen na tobě – věř tomu.
Hermes: Tak se v tvých příkladech nějak nenacházím.
Karel: Je to možné. Ber to tak, že ten přístup může být odstupňován. To co jsem uvedl, to je hraniční příklad, tvůj, to by mohlo být někde uprostřed.
Hermes: Ty ale docházíš k závěru, že jsi Písmu porozuměl a že jsi bezpečně poznal, že lže…
Karel: Ber to tak, že mé současné poznání mi nedovolí, abych stavěl víru na Písmu. Prostě TEĎ mi přijde Písmo nevěrohodné. Tím chci říct, že zítra to může být jinak, považuji to však za velice nepravděpodobné.
Karel: Já jsem nikde nepsal, že budeš vždy naplněn Božím Duchem, tedy, že poneseš jeho ovoce.
Jirka: To, že nesu ovoce (ať už v jakémkoliv významu, který tomuto přiřazuješ), neznamená automaticky, že jsem naplněn Božím Duchem.
Karel: Boží milost byla jíž daná, jen ji přijmout, můžeš kdykoliv. Bůh se nám sám dal. Jen to jen na tobě – věř tomu.
Jirka: Opakuji znovu – Duch svatý takto nefunguje. Já mohu věřit, ale naplněn Duchem svatým být nemusím.
Ještě bych se ohradil proti tvému závěru o mně z 9:29 pm 🙂
Na škále “stalo se to tímto konkrétním vylíčeným způsobem” (doslovismus) ––– “vůbec se to nestalo” (tzv. “liberalismus”) vidím svůj názor “rozhodně se to stalo, ale z uvedených důvodů nemůžeme brát autora vážně v konkrétních obrazech, které zvolil,” jako těsně sousedící, ne-li téměř totožný s doslovismem, rozhodně nikoli středový (pardon, nechci vytočit přítomné fundamentalisty).
Klíčová otázka je, co je to lež. Říkaly naše dětské kresby výbuchu jaderné pumy, které jsme malovali bez možnosti vidět videozáznam, pravdu, nebo lhaly? Byly nesmírně doslovné, když věrně vycházely ze slov “hřib” a “strašná síla”. Ale jak je divák musel “číst”, aby z nich vyčetl pravdu? Sám připouštíš, že je třeba se vžít do myšlení tehdejší doby.
Jirka: To, že nesu ovoce (ať už v jakémkoliv významu, který tomuto přiřazuješ), neznamená automaticky, že jsem naplněn Božím Duchem.
Karel: A jak se projevuje to, že jsi naplněn Božím Duchem?
Karel: A jak se projevuje to, že jsi naplněn Božím Duchem?
Jirka: Samozřejmě, že když jsi naplněn Božím duchem, tak to ovoce tam je, a je mnohem, mnohem větší, než když naplněn nejsi. To ovoce nepřichází odděleně, ale zároveň: LÁSKA + radost + pokoj + trpělivost + laskavost + dobrota + věrnost + tichost + sebeovládání. Avšak to, že člověk dělá dobré věci (pomůže staré paní, je laskavý, je trpělivý, přečte si něco z Písma a to ho povzbudí…) automaticky neznamená, že je naplněn Duchem svatým. To bych pak mohl říct, že ateisté nejsou schopni dělat dobré věci. To je samozřejmě lež. O tom jsme se již dříve bavili se Samain.
Když jsi naplněn Duchem svatým, tak to prostě víš. Já to zažil při svém obrácení a z této zkušenosti vycházím.