Vážně, proč vlastně lidé nevěří, pokud Bůh existuje?
Řekněme, že má pravdu křesťanství, a že tedy existuje Dobrý Bůh, který nás všechny miluje, chce abychom my milovali jeho – a v neposlední řadě chce, abychom v něj věřili. Jak vysvětlit, že v něj i přes jeho jasně (jasně?) podanou ruku a nabízenou lásku mnoho lidí nevěří?
V dalším chci probrat nejčastější odpovědi věřících na tuto otázku, chci rozebrat různé důvody, proč může člověk nevěřit, a nakonec chci ukázat, že už jen z pouhé existence jisté skupiny nevěřících plyne, že křesťanský Bůh s největší pravděpodobností neexistuje.
***
Proč tedy lidé nevěří v Boha? Snad nejčastější reakcí na tuto otázku je argumentace “negativními motivy”. Lidé, kteří v Boha nevěří, Ho vědomě odmítají. Jedná se o vzpouru proti Bohu. Někdy je odpověď okořeněna i poznámkou ve stylu, že “ateisté Boha nenávidí“…
Z pohledu věřících jde asi o poměrně logický argument: vždyť Bůh nás stvořil, miluje nás, miluje nás tak moc, že nám poslal svého jednorozeného Syna, který za nás za všechny zemřel – a my ho po tomhle všem odmítáme?! Co to může být jiného z naší strany, než vzpoura, neřkuli otevřená nenávist?
Ve skutečnosti je ovšem tato argumentace zcela nesmyslná, je to nonsens, a to přinejmenším ze tří důvodů.
Za prvé, pokud něco odmítám, vzepřel jsem se proti tomu, nebo to dokonce nenávidím, pak musím být nutně přesvědčen, že to existuje. A v takovém případě nejsem nevěřící, ale jsem naopak věřící (věřím, že Bůh existuje, ale odmítám se Mu podřídit a akceptovat Jeho svrchovanost). Naopak, pokud nevěřím, že Bůh existuje, pak ho logicky nemohu nenávidět a nemohu se proti němu vzepřít. Nemohu vůči němu mít jakékoliv pocity – mohu mít jen názor na představy druhých o takové bytosti.
Za druhé, už samotná myšlenka vzpoury proti Všemocnému Tvůrci Vesmíru je pošetilá. Věřím-li, že Vesmír stvořil všemocný a vševědoucí Bůh, který je pánem nad životem a smrtí čehokoliv a kohokoliv, pak nedává nejmenší smysl vzepřít se vůli takové bytosti (což je mimochodem i důvodem, proč je nesmyslná samotná myšlenka existence ďábla).
A za třetí, věřící, kteří používají “argument vzpoury”, odhalují zajímavé pnutí ve své mysli. Zřejmě přesvědčili sami sebe, že jejich víra ohledně toho jaký Bůh je, a co po nás chce, je jaksi automaticky a nevyhnutelně pravdivá. Každý, kdo má na vlastnosti Boha jiný názor, se podle nich nutně vzepřel Bohu. Vůbec jim asi nepřijde na mysl, že by dotyčný člověk třeba mohl jen nesouhlasit s jejich názorem na Boha, s jejich porozuměním Bohu! Tohle automatické prohlašování svých představ a své víry za FAKT mi přijde velmi komické.
***
Zvláštní pozornost si zaslouží “vylepšení” Dineshe D’Souzy, které u nás zpopularizoval (a zřejmě se s ním ztotožnil) Roman Joch. Nelze ho neocitovat:
Většina současných ateistů se od křesťanství distancuje kvůli sexu… Když ateista složitě obhajuje, že Bůh neexistuje a tradiční morálka je iluze, nejspíš u toho myslí na své pohlavní ústrojí. Nebýt onoho jediného přikázání ‚nesesmilníš‘, byl by Západ možná stále křesťanský…
Toto “vysvětlení” jsem původně chtěl uvést spíš jen pro pobavení, nicméně pan D’Souza to zjevně myslel vážně, a stejně tak i pan Joch. Proto by asi bylo vhodné nějak na to zareagovat.
Za prvé, dokonce ani katolická víra v Boha se se smilstvem v praxi zjevně nikterak nevylučuje, jak vidíme třeba jen v poslední době na případu pana Bartáka a v minulosti na případech pedofilních katolických kněžích. Koneckonců, ti z nás kteří s věřícími přijdeme do styku v osobním životě si na podobné případy jistě vzpomeneme i sami. V neposlední řadě to vidíme i v celé historii snad až do konce 19. století, kdy věřili až na naprosté výjimky všichni, a smilstvo tehdy JISTĚ existovalo v míře nemalé.
Případ pana Bartáka je mimochodem poučný i proto, že jej jde velmi pěkně zobecnit. Vidíme na něm, jak si věřící může sám pro sebe, pro své svědomí, své jednání snadno ospravedlnit. Je jedno, že jiní věřící s ním nesouhlasí – stačí že on je přesvědčen, že má pravdu. I proto je nesmírně pošetilé tvrdit, že i nezřízené smilnění je neslučitelné s vírou. Mimochodem, nelze nepřipomenout volnou analogii zvěrstev, které páchali věřící Němci za druhé světové války. Sami pro sebe si to ospravedlnili (plnili rozkazy, bylo to potřeba, Německo to potřebovalo, vraždění nebyli “skuteční lidé”, atd.) a bylo vymalováno. Víra pro ně většinou nebyla překážkou.
Za druhé, sexuální maniaci jako je pan Barták jsou asi opravdu značnou výjimkou (vlastně ani o nikom dalším nevím – a je velmi půvabné, že jediný takovýto agresivní šílenec je zrovna křesťan a aktivní katolík k tomu). Většina lidí (a tedy i ateistů!) jistě nechce být nevěrná, a myšlenka, že by jaksi dopředu plánovali že své partnerce se kterou jsou spokojeni chtějí být v budoucnu nevěrní, a proto raději “nebudou věřit” (wtf?! rozhodnout se, že nebudou věřit?!) mi přijde totálně absurdní, bláznivá a šílená.
Za třetí: bavíme se o jednoznačných podvodech vůči současnému partnerovi, tedy skutečném smilnění. Ty jsou vnímány jednoznačně negativně i v ateistické společnosti (a je to zcela racionální a dobře zdůvodnitelný morální postoj), a k odsouzení takového jednání opravdu nepotřebuji víru. Teze, že ateisté jsou ateisty “aby mohli smilnit” je tedy absurdní i z tohoto pohledu, právě proto že smilstvo je nemorální i mezi ateisty.
Na okraj chci podotknout, že já sám jsem protipříkladem tomu obvinění: NIKDY jsem žádné své partnerce nebyl nevěrný. S mou nynější ženou čekáme dítě, a nikdy jsem nebyl šťastnější. Obvinění, že celou dobu myslím beztak jen na nevěru, protože právě kvůli tomu jsem přece ateistou, je mi lidsky neskutečně odporné, uráží mě, a lidmi, kteří jsou vůbec schopni s něčím podobným přijít, z hloubi duše pohrdám.
***
Podle mého názoru mnohem zajímavější argument se opírá o existenci Ďábla: To, že lidé nevěří, je dílem ďáblovým. Tím, že ďábel nějak mysticky přesvědčil lidi, že Bůh neexistuje, je svedl z cesty ke spáse, což je přesně jeho cílem. Získal je tak na svou stranu… Ostatně, ďáblovým největším úspěchem je, že lidé uvěřili, že ani on, ďábel, neexistuje!
Tento argument je IMHO dost silný, a po pravdě se dost divím, že se “moderní křesťané” tak silného “nástroje”, jakým je ďábel, vzdali. Téma problematičnosti myšlenky ďábla je ovšem poměrně rozsáhlé, a navíc bychom se řešením této otázky posunuli nepříjemně daleko od těžiště dnešního zamyšlení. Raději si tedy nechám ďábla na samostatný článek.
***
Čtvrtým argumentem je teze, že víra je dar. Někdo ho dostal, a někdo ho nedostal. Ateisté nevěří, protože prostě nedostali dar víry; věřící jsou ti, kteří dar víry dostali, a měli by za to být Bohu velmi vděčni. (viz. třeba Daniela Drtinová na webu Jsem Katolík)
Tento argument je typický pro umírněné křesťany, ovšem podle mého názoru je velmi problematický. Pokud věří ti, kteří dostali víru jako dar, a ti kteří nevěří, nevěří proto, že se Bůh rozhodl víru jim nedat – jak je potom za jejich nevíru může trestat nespasením?
A jak se to slučuje s údajnou lidskou “svobodnou vůlí”? Člověk, kterému se Bůh rozhodne víru nedat, asi příliš velkou svobodu uvěřit nemá.
Dále, pokud je víra Božím darem, jak je možné, že tento dar dostalo 99% Poláků a jen cca 25% Čechů? A jak je možné, že v USA dostávají lidé “dar víry” převážně v “protestantské modifikaci”, zatímco Poláci ho dostávají pravidelně v “Katolické modifikaci”? A jak to, že dar křesťanské víry dostává tak naprosté minimum Arabů? Nebo snad i Muslimská víra vede ke spáse?
Přitom pro celou situaci existuje naprosto přímočaré a hlavně perfektně fungující vysvětlení: lidé prostě většinou věří tomu, čemu “se věří” v jejich společnosti, rodině, okolí. To ovšem příliš prostoru pro “víru jako dar” nedává, a proto ani tento čtvrtý argument problém nevíry neřeší.
***
Pátý argument bych nazval “argument z nevědomosti”, z pohodlnosti, či z nezájmu. Lidé nevěří často proto, že o křesťanství nic moc nevědí, a nikdo je s ním neseznámil tak, aby pro ně bylo zajímavé. Na to, aby se jím zabývali sami, jsou pohodlní, nebo prostě mají důležitější věci na práci.
Tento argument je podle mě první skutečný, reálný. Ano, takoví lidé skutečně existují a jistě jich není málo. Je dost možné, dokonce pravděpodobné, že kdyby byli s vírou nějak poutavě seznámeni, pak by část z nich uvěřila.
V této situaci se ovšem nabízí otázka, jak je možné, že Bůh tolika lidem nedopřál reálnou možnost uvěřit? Informace, které se k nim dostaly, pro ně činí víru nevěrohodnou, a vše co se k nim během jejich dosavadního života dostalo jim neposkytuje žádné informace, proč by se o víru MĚLI zajímat! Proč, když je víra pro člověka tak dobrá a prospěšná, stojí tolik lidí bokem, i když by nemuselo?
Navíc, podle značné části křesťanů budou tito lidé za svoji nevíru pykat, a podle zbytku přinejmenším “jen” nebudou spaseni – je toto spravedlivé?
Kdyby Bůh existoval, pak by tato situace znamenala zřejmý problém. Logický závěr z toho tvoří další z mnoha střípků mozaiky, kterou popisuji od založení tohoto webu: Bůh neexistuje, a pozorujeme tedy přesně to, co lze předpokládat, že bychom MĚLI pozorovat. Fakt, že ke spoustě lidí se náboženství v přijatelné podobě nedostalo, a tito lidé pak nevěří, a že takových lidí navíc vůbec není málo, je v naprostém souladu s očekáváním, plynoucím z předpokladu, že Bůh neexistuje.
***
Nejzajímavější, nejdůležitější a IMHO nejzávažnější je ale poslední argument, popisující poslední skupinu lidí. Jsou to lidé, kteří by třeba i chtěli věřit, tuší, že náboženství BY MOHLO BÝT závažné téma (kdyby bylo pravdivé), a proto se o něj aktivně zajímají. Četli Bibli, čtou knihy o víře, věnují tomu svůj čas – a přitom docházejí stále silněji k naprosto upřímnému závěru, že náboženství NENÍ pravdivé, a že Bůh jakého náboženství popisuje, neexistuje.
Závěr, ke kterému došli, jsou ochotni kdykoliv obhájit, případně změnit, pokud jim někdo ukáže, v čem jsou jejich myšlenky špatné. Za tím účelem se dokonce ptají věřících, kde je chyba, a jak víru chápat – avšak reakce věřících, včetně způsobu těch reakcí jen dále potvrzují jejich dosavadní závěry.
Můj nejdůležitější dnešní argument je, že už jen z toho, že existuje tato skupina lidí, lidí kteří upřímně hledají, a docházejí k závěru že Bůh neexistuje, plyne, že nic takového jako milující Bůh, kterému by na nás záleželo, neexistuje. Důkazem, že tato skupina existuje, a je neprázdná, si dovoluji být já osobně, a je jím jen na tomhle webu i Slávek, Selvisked, Neruda, a x dalších.
Do této skupiny bych zařadil navíc lidi, kteří víru “ztratili”. V mládí věřili, mnohdy chtěli víře zasvětit svůj život – a čím víc se o víru a o náboženství zajímali, tím víc ji ztraceli, až ji nakonec ztratili úplně. Sem patří například Bart Ehrman, nebo, pokud vím, z našich autorů profesor Otakar Funda.
***
Závěrem chci poznamenat, že kupodivu NEPLATÍ opačný argument: Proč mnozí inteligentní lidé věří, pokud Bůh neexistuje?
Důvodů, proč takoví lidé mohou věřit, je spousta, a spousta jich zazněla i v mých minulých článcích. Zběžně připomeňme, že víra je pro člověka často psychicky uspokojující a naplňující, dává přesvědčení, že poskytuje odpovědi na závažné otázky, týkající se původu Vesmíru, Dobra a Zla, lidské budoucnosti po smrti. Dává naději, že smrtí vše nekončí. Přesvědčuje nás (lidi), že jsme výjimeční (kdo by nechtěl být výjimečný?), a že jsme byli stvořeni k obrazu Božímu. Tisíciletým vývojem se víra vyvinula do značně přitažlivé podoby, a tvoří tedy přímo učebnicový prototyp memplexu. Poskytuje iluzi “Otce v nebi”, který pomůže, když bude opravdu zle, se kterým může každý “osobně rozmlouvat”, atd.
Není nejmenší div, že i mnozí velmi inteligentní lidé tomuto svůdnému koktejlu podlehnou.
Prostě, na rozdíl od argumentů kterými jsem se dnes zabýval, z předpokladu že Bůh NEexistuje, ani v nejmenším neplyne, že by v něj lidé neměli věřit. Naopak, je velmi snadno vysvětlitelné, proč v Boha tolik lidí věří.
“Tak nebylo to jen Řecko, ale i Egypt a mezopotamské říše.”
To, čo mali Egypťania a Mezopotámci, by som vedou nenazvala, bola to skôr nesúrodá, nesystematická zbierka empirických poznatkov.
Matematika sa stala deduktívnou vedou až v starovekom Grécku, v Grécku sa sformovala aj logika. Prvé formálne logické systémy, vznikli v starom Grécku (Aristoteles, stoici). V Euklidových Základoch je už virtuózne zvládnuté deduktívne matematické usudzovanie. Euklidove Základy boli vzorom presného matematického myslenia, až do neskorého 19. storočia. Gréci mali aj pozoruhodné inžinierske nadanie.
“Popper a Karnap nejsou dohromady.”
No a?
“Já bych přidal ještě jména jako Putnam, Fraasen, Jaki, Polanyi, Burtt”
Načo. To chcete súťažiť, kto napíše viac mien?
Tak Řekové byli první teoretici od praktických Egypťanů a Mezopotamců. Řecké myšlení mělo ale svá omezení a dál se nerozvíjelo. To až později ve středověké a raně novověké Evropě /mimo jiné i pod různými vlivy/.
více jmen – já nezačal 🙂
Zatím jen uhýbáte na nesmyly. Na své otázky jsem se nedozvěděl odpovědi….
Místo přínosu ateistů vk vědě za celé dějiny lidstva či jejich podílu na vzniku vědy tady vidím jen hlouposti o bubnech. ….
“Místo přínosu ateistů vk vědě za celé dějiny lidstva či jejich podílu na vzniku vědy tady vidím jen hlouposti o bubnech.”
Nerozumiem, väčšina vedcov (science) vo vyspelých krajinách je, minimálne od roku 1900, ateistická a väčšina vedcov za celé doterajšie dejiny ľudstva žila v 20. a 21. storočí 🙂
Rozlišujem medzi sciences a humanities 🙂
Ty anglicismy si strčte, víte kam. Věda existovala i před rokem 1900, jestli o tom nevíte. A jaký je tedy podíl ateistů na vzniku moderní vědy v raném novověku?
Já jsem tady uváděl nějaké odkazy na sociologická data a od vás nic srovnatelného pro období 500 př. Kr až 2013 po Kr. ……
Antiatheista: Ne, věda existuje zhruba od konce 19 a začátku 20 století. Dokaž, že se mýlím. Zatim si jen prováděl hromadu keců.
Egypťané atp. vědu neměli, protože nepoužívali vědecké metody, ale něco mezi empirickými poznatky a magickým myšlením. Chyběla jim spousta postupů (například statistika, kvantifikace jevů, zjištění míry vlivu, korelace x kauzalita), které z moderní vědy dělají to, co je.
K tomu, že se defnice vědy mění a že v roce 1528 byla jiná než dnes ti zase chybí jakýkoliv důkaz.
Vím něco z filosofie vědy, tudíž scientismus není vůbec bezproblémový. Hlavně je to totiž hloupost.
Což takhle přijít s nějakými argumenty?
1. Definuj scientismus
2. formuluj kritiku
3. ????
4. Profit
Jestli Feyerabenda takto primitivně kritizujete, tak upřímnou soustrast.
Zase jen trapný kopanec. Což takhle rozepsat důvody? Protože jinak jen trapně trollíš.
“Tak Řekové byli první teoretici od praktických Egypťanů a Mezopotamců.”
Gréci boli omnoho praktickejší ako Egypťania alebo Mezopotámci. A ako som už písala, Gréci mali aj pozoruhodné inžinierske nadanie:
Starogrécke technológie: http://en.wikipedia.org/wiki/Ancient_Greek_technology
Herón Alexandrijský: https://en.wikipedia.org/wiki/Heron_of_Alexandria
Bez gréckeho inžinierstva a technológií by nebolo ani rozvinuté rímske inžinierstvo a technológie.
A čo sa empirických vied týka, tak Archimedes patrí medzi otcov fyziky. Jeho znovuobjavenie v renesancii, sa významne podieľalo na formovaní novovekej mechaniky (vychádzal z neho napr. Galileo) a jeho exhaustné výpočtové metódy v matematike, zase napomohli k vybudovaniu infinitezimálneho počtu.
Archimedes: http://en.wikipedia.org/wiki/Archimedes
Když tady mi někdo říká o kecech, já tady čtu nějkaé bolševické kecy pořád.
“věda existuje zhruba od konce 19 a začátku 20 století” – Galilei, Newton, Boyle, Lavoisier, Linné, Galvani byli asi cukráři nebo perníkáři. 😀 O dějinách toho moc nevíte…
Krünitzův slovník /18. století/: Naturwissenschaft -, die wissenschaftliche Kenntniß der Natur, d. i. der Veränderungskräfte aller körperlichen Dinge, die Naturkenntniß als eine Wissenschaft betrachtet; sowohl objective als subjective; Scientia naturalis, Physica, die Physik, welche in andern Rücksichten auch die Naturlehre, die Naturkunde oder Naturkenntniß genannt wird.
Wissenschaft DDC-Icon , das Wissen nach einem System, also im allgemeinsten Sinne des Wortes. Der höchste Zielpunkt der Wissenschaft ist, Wahrheit zu erreichen; da nun der Verstand sich aus dem Wahrheitssinne entwickelt, ja eigentlich der zur Entwickelung gekommene Wahrheitssinn selbst, die Form der Wissenschaft aber alleiniges Produkt des Verstandes ist, so muß nothwendig die Wissenschaft nach der Form beurthellt werden und nicht nach dem Stoffe, als dem bloß durch Wahrnehmung und Bericht Dargebotenen. So wie ohne die Form der wissenschaftliche Stoff nur ein Aggregat von Kenntnissen ist, so wird er durch die Form zum wissenschaftlichen Gebäude (Lehrgebäude), und ein solches Gebäude, regelrichtig und den Gesetzen der Logik gemäß aufgeführt, heißt ein System; man fordert daher von einer Wissenschaft vor Allem Systematisirung oder systematische Zusammenstellung. Der Verstand verfährt aber bei der Formertheilung der Wissenschaft entweder auffassend oder erfindend, je nachdem die Gegenstände der Wissenschaft entweder gegebene oder rein abstrakt sind (er unterscheidet hier das Wichtige von dem Unwichtigen, das Haltbare von dem Unhaltbaren, das Wahre von dem Unwahren); oder er verfährt anordnend, wobei Consequenz vorherrscht, so daß kein Satz, ohne seine Begründung in dem vorigen zu haben, aufgestellt wird (in beiden Operationen ist das leitende Prinzip mehr ein sicherer und guter Takt, als Reflexion, daher auch hier sich besonders die Genialität bewähren kann); oder endlich beweisend, indem er die Rechtfertigung seiner aufgestellten Sätze giebt. Mit dieser Operation wird die Kenntniß zu einem eigentlichen Wissen, so wie mit ihr sich die Kritik verbindet, die über die Leistungen Anderer sich untersuchend verbreitet und ihre Ansichten billigt oder verwirft. — Je nachdem bei einer Wissenschaft mehr entweder ihre Begründung oder ihre Anwendung in Betracht kommt, unterscheidet sie sich als theoretische oder praktische Wissenschaft. Eigentlich soll jede Wissenschaft, die sich aus dem Leben gebildet und im Leben wieder ihren Zielpunkt hat, für theoretisch und praktisch zugleich gelten. In der That ist dies auch der Fall, denn alle Wissenschaften sind nur Theile einer Wissenschaft, und jede einzelne tritt, wenn sie auch an sich keine Beziehung auf das Leben haben sollte, doch ergänzend und erklärend für eine andere ein, wie es z. B. mit der Alterthumskunde in Bezug auf die Geschichte der Fall ist. Da es aber selbst bei möglichst hoher und umfassender Ausbildung des Geistes nicht möglich ist, selbst eine Wissenschaft (die man eine Lebenswissenschaft nennen könnte, wegen der doppelten Beziehung alles Wissenschaftlichen auf das Leben) in ihrem ganzen Umfange und mit einer zur Wissenschaftlichkeit nöthigen Gründlichkeit zu umfassen, so ist das Feld der Wissenschaft in mehrere einzelne Theile getheilt, deren Bearbeitung sich Einzelne (Gelehrte) unterziehen, und so das Ueberlieferte mit allen zu Gebote stehenden und aufgefundenen Mitteln zu erhalten, zu erwecken, besser zu begründen suchen, und daher ist, so wie Talent, so auch Gelehrsamkeit Bedingung der Wissenschaftlichkeit. Da aber die Grenzen jeder einzelnen Wissenschaft nicht so streng sind, ja vielmehr die eine aus der andern in ihren einzelnen Theilen Erläuterung, Erklärung und Ergänzung findet, so kann man sich auch nicht einer Wissenschaft allein ohne Nachtheil widmen, ohne von den übrigen wenigstens die Grundlagen und die allgemeinen Umrisse zu kennen (encyklopädische Kenntnisse).
DDC-Icon Die Universitäten gaben schon durch ihren Namen ihren Zweck an, nämlich die Wissenschaften als ein Ganzes zu kultiven. Die Wissenschaften theilten sich dort in Theologie, Jurisprudenz, Medicin, als solche Wissenschaften, welche dem praktischen Leben anheim fallen (Fakultätswissenschaften), was nicht dazu gehörte, wurde zur Philosophie gerechnet und aus dieser machte man später die Humanitätswissenschaften, indem man die als besondere Klassen behandelten philosophischen Wissenschaften (humaniora) mit hinzuzog unter jenen Humanitätswissenschaften (seit Ernesti) Philosophie, Poesie, Beredsamkeit und Geschichte befaßte. Diese Wissenschaften standen aber damals in so großem Ansehen, daß man von ihrer erneuerten Einführung in dem Abendlande nach Konstantinopels Fall durch die Türken (1453) schlechtweg als von der Wiederherstellung der Wissenschaften sprach.
Wenn man das sämmtliche Gebiet der menschlichen Vorstellungen und Erkenntnisse, um sie bequemer übersehen zu können, in mehrere Wissenschaften zerlegt, so sind verschiedene Gesichtspunkte, von denen aus sie sich theilen lassen: entweder in Nominalwissenschaften, die sich bloß mit dem sprachlichen Ausdruck unserer Vorstellungen und Erkenntnisse beschäftigrn, und Realwissenschaften, welche die Vorstellungen und Erkenntnisse unseres Geistes in ihrer Beziehung auf gewisse Gegenstände behandeln, oder in empirische Wissenschaften, deren Grundstoff bloß durch Erfahrung, und rationale Wissenschaften, wenn derselbe durch höhere geistige Thätigkeit bestimmt ist; oder freie (natürliche), wenn ihr Grundstoff nur von der freien Thätigkeit des Geistes, und gebundene (positive), wenn derselbe von gegebenen Bestimmungen abhängt. Aber nirgends stehen die einzelnen Wissenschaften so getrennt von einander da, daß nicht ein Eingreifen der einen Art in die andere möglich, ja sogar nothwendig wäre; einzelne Wissenschaften bestehen sogar nur in dieser Vermischung (gemischte Wissenschaften). — Da das Trennen und Verbinden der Wissenschaften in’ s Unendliche gehen kann, je nachdem für die die Wissenschaft Betreibenden selbst, oder für die, zu deren Bestem sie behandelt wird, es nöthig ist, so giebt es keine völlig genügende Classification der Wissenschaften. Krug in dem „Versuch einer neuen Eintheilung der Wissenschaften etc.,” Züllichau 1805, hat folgende Classification aufgestellt, die sich auf die oben angegebenen Theilungen bezieht: I. Freie Wissenschaften: 1) deren Grundstoff empirisch ist: a) philologische, b) historische; 2) deren Grundstoff rational ist: a) mathematische, b) philosophische; 3) deren Stoff empirischrational ist: a) anthropologische, b) physikalische. II. Gebundene Wissenschaften: 1) positiv theologische, 2) positiv juristische. III. Gemischte Wissenschaften, d. h. theoretisch freie oder praktisch gebundene: 1) Pfeil-Iconkameralistische, 2) Pfeil-Iconmedicinische. (S. die betreffenden Artikel.)
Medea: nezapomeň zmínit geometrickou představu čísel u řeků a tedy i důvod, proč spousta řešení pro nás již čistě algebraických problémů bylo v geometrii. (tedy, jestli je moje info správné)
btw. nebyl Galileo jeden z prvních, kdo ukázal nezbytnost experimentu?
Dovolil bych si tvrdit, že tento pán se nikdy o žádný vědecký pokrok nesnažil.
Ačkoliv je myšlenka, že bychom neměli apriory odsuzovat rituály na přivolání deště, hezká, lze ji jednoduše zavrhnout jako blbost. Nebo jestli se pánovi natolik líbí, měl by ji vědecky otestovat.
Jenže von vlastně neuznává vědeckou metodologii, protože vědce omezuje. Takže nebude uznávat ani experiment nebo ověřování výsledků, správné vyhodnocení a jiné postupy, které zajistí objektivní zhodnocení výsledků a vyhnutí se osobním biasům a různým zkreslením.
– všechno jde vědecky otestovat? Od kdy? Přirovnání vědy k mítu jste evidentně nepochopil, stejně jako důvody k tomu. Objektivní výsledky – co to je? Kdo to kdy viděl? Já nikdy.
Médea: “Nerozumiem, väčšina vedcov (science) vo vyspelých krajinách je, minimálne od roku 1900, ateistická a väčšina vedcov za celé doterajšie dejiny ľudstva žila v 20. a 21. storočí :)”
😀 velmi trefná a pravdivá poznámka 😀
Jinak si samozřejmě nemyslím, že by (ne)přínos ateistů vědě cokoliv dokazoval, ale když už to zde antiateista nadhodil, tak si tím díky Médeině postřehu pěkně naběhl na vidle 🙂
– všechno jde vědecky otestovat? Od kdy? Přirovnání vědy k mítu jste evidentně nepochopil, stejně jako důvody k tomu. Objektivní výsledky – co to je? Kdo to kdy viděl? Já nikdy.
Zjevně vůbec nerozumíš, co to je věda.
Vedecké myslenie vzniklo v antickom Grécku (deduktívna matematika, logika, snaha o systematizáciu prírodovedných poznatkov) a moderná veda vznikla v 17. storočí (spojenie induktívnych a deduktívnych metód, pokročilá matematika, matematizácia fyziky).
Michal – kolegyně Medea říká pravý opak, ne? Teď jste na vidlých právě vy. 😀
Znám co o vědě napsali lidé jako Kuhn, Voegelin, Feyerabend, Jaki etc a proto nemám zkreslené představy jako ten váš hlouý scientismus.