Dá se Bibli věřit?

Roman Polach mě požádal, zda bych nezveřejnil jeho článek na téma spolehlivosti Bible. To milerád činím, takže předávám slovo Romanovi.

Bible byla mnoha lidmi v minulosti a je i dnes považována za “Boží slovo” a věrohodný popis historických událostí. Tyto věřící zřejmě překvapí, co o věrohodnosti Bible říkají současní historici či archeologové. Co se týče Starého zákona, tak například slavný archeolog a profesor na Tel Avivské univerzitě Israel Finkelstein v knize Objevování Bible píše (str. 16) : “Dnes je zřejmé, že se mnoho událostí biblické historie buď neodehrálo v dané době nebo se neodehrálo tak, jak se to v Bibli popisuje. Některé z nejznámějších biblických událostí se nestaly nikdy.”

To se týká událostí jako exodus izraelitů z Egypta, dobývání Kenaanu, existence Šalomounovy říše, atd. Většina těchto starozákonních historek jsou téměř jistě smyšlenky, s tím ostatně souhlasí i jiný známý archeolog, William Dever, autor knihy “Kdo byli první Izraelci a odkud přišli?

Pro mnoho křesťanů však Starý zákon příliš neznamená, důležitý je hlavně Nový zákon a ten by měl být spolehlivý, nebo ne? Někteří křesťanští apologeti dokonce tvrdí, že autoři evangelií podali pouze nezaujatý popis událostí, které viděli a slyšeli, nenese pohádkové rysy typické pro některé jiné legendy a můžeme je tedy považovat v podstatě za spolehlivá či dokonce bezchybná díla, Ježíš Kristus je prý nejlépe prokázaná a zdokumentovaná postava starověku (viz např. zde , zde a zde.)  S tím ale naprosto nesouhlasí například historik Richard Carrier, vezměme si jako příklad Lukášovo evangelium:

Nemáme tušení, od koho čerpal Lukáš jaké informace (neříká nám ani, že použil Marka, přestože můžeme dokázat, že to udělal). Také nemáme představu, jak vybíral komu věřit nebo koho zahrnout či vyřadit. Lukáš tedy není ani v Arrianově lize (autor z přelomu 1. a 2. století, který psal o Alexandru Velikém) jako kritický historik. Vede si dokonce ještě hůř ve srovnání s Polybiem nebo Thucydidem. Nedosahuje ani úrovně méně důležitých historiků jako Tacitus nebo Josephus, kteří sice nediskutují tak jasně svoje metody, nicméně často citují svoje zdroje a výslovně ukazují kritické postřehy při výběru protichůdných či matoucích zpráv. Proč je to důležité, je zřejmé: máme jistotu, že tito historici udělali aspoň jakýs takýs solidní výzkum a kriticky zhodnotili důkazy a přiznali pochybnosti nebo protiřečící si informace. Nevěříme žádnému starověkému historikovi tolik jako věříme dobrému modernímu historikovi – všichni starověcí historici se mýlí v mnoha věcech z mnoha důvodů (z toho můžeme vyvodit, že Lukáš se mýlil zcela jistě také.) Ale věříme starověkým historikům do té míry, do jaké prokazují kvality důvěryhodného historika, jako být kritický myslitel s výslovným zájmem ověřovat si tvrzení v dokumentech a očitých svědectvích (…)

Problém je nejen v tom, že Lukáš se nesnažil vyřešit rozpory a rozdíly mezi svými zdroji a neobtěžoval se jmenovat, ověřovat či určit hodnotu svých zdrojů. To jsou oba vážné problémy. Větší problém z těch dvou je, že Lukáš nám neříká nic o svých metodách – takže nemůžeme vědět, jak jsou spolehlivé – ani o svých zdrojích – takže nemůžeme vědět, jak jsou tyto věrohodné – nevíme ani, kdo je on sám (…) Ani povšechně vzato, Lukáš se nechová jako kritický myslitel.”

Problémů s Novým zákonem a jeho autory je ale více, jak píše ve své nové knize “Forged: Writing in the Name of God” uznávaný religionista Bart Ehrman, který je autorem řady publikací o Bibli a raném křesťanství jak pro laickou tak i pro odbornou veřejnost. Jedním z problémů je, že už od svého vzniku se křesťané střetávali v tom, kdo je vlastně správný křesťan a kdo doopravdy reprezentuje pravé učení Ježíše. To se týkalo i samotného apoštola Pavla, jak píše Ehrman:

“…doslova kamkoli Pavel přišel, dokonce i u svých vlastních sborů, byl on a jeho názory pod vytrvalým útokem křesťanů, kteří měli jiný názor. Je lehké si nevšimnout tohoto zřejmého historického faktu, protože spisy Pavlových oponentů nepřežily zub času, zatímco jeho spisy se staly součástí Nového zákona. Ale kdybychom se mohli přenést do roku 50 n. l., viděli bychom, že kamkoli Pavel šel, byl konfrontován s křesťanskými učiteli, kteří si mysleli, že učí falešné evangelium. To platilo dokonce i ve sborech, které sám založil.”

V dnešní době máme tisíce různých křesťanských církví a sekt s rozdílným učením, ale mnoho lidí si myslí, že v počátcích křesťanství to bylo jinak, existovalo jedno pravé křesťanství a to dnes můžeme najít v Bibli. Katolická církev dokonce odvozuje svoji tradici od samotného apoštola Petra, který měl založit v Římě (pochopitelně tu jedinou pravou) církev. (Více o tomto v poznámce na konci článku.) Jenže jak píše Ehrman v knize Forged, vše bylo mnohem složitější:

“Raní křesťané byli rozhodně nesmírně různorodí. Přesto tyto křesťanské skupiny tvrdily nejen, že mají pravdu, ale že mají jako jediné pravdu – jejich pohled a jedině jejich pohled reprezentoval tu pravou a jedinou Boží pravdu. V důsledku toho každá skupina tvrdila, že jejich učení bylo učení samotného Ježíše a skrze něj apoštolů. A všechny tyto skupiny měly knihy, kterými to dokazovaly, knihy údajně napsané apoštoly, které podporovaly jejich úhel pohledu.

Dnešní křesťané se mohou divit, proč si tyto různé skupiny prostě nepřečetly Nový zákon, aby viděly, že jejich názory jsou mylné. Odpověď je samozřejmě, že žádný Nový zákon nebyl. Nový zákon vzniknul z těchto konfliktů, když jedna z křesťanských skupin vyhrála spory a rozhodla, které knihy budou zahrnuty do Písma. Ostatní knihy reprezentující jiné úhly pohledu a rovněž připisovány apoštolům byly nejen vynechány z Písma, byly také zničeny a zapomenuty. V důsledku toho, když dnes mluvíme o raném křesťanství, máme sklon mluvit pouze o tom, co se nám zachovalo ve spisech vítězné strany. Jen velmi pomalu se v moderní době dostávají na světlo knihy, které podporují alternativní pohledy, když je náhodou objevíme při archeologických vykopávkách, například v egyptských písčinách.

Co udělali křesťanšti učitelé, když byli přesvědčení, že určité jejich porozumění Ježíšovi a víře bylo pravdivé, ale neměli apoštolské spisy, kterými by to podložili? Jedna věc, kterou občas udělali – nebo spíš často – bylo apoštolské spisy si vymyslet. Nic nebylo větším zdrojem literárních podvrhů ve jménu apoštolů než vnitřní spory mezi soutěžícími křesťanskými skupinami. Tyto podvrhy zajistily apoštolskou autoritu vlastnímu učení skupiny a útočily proti učení jiných skupin.”

Starověkých písemných podvrhů napsaných ve jménu apoštolů někým jiným máme skutečně celou řadu. Podstatné ale je, že řada těchto podvrhů se nachází i v Bibli, navzdory běžně rozšířené mylné představě, že do Bible byly zařazeny pouze  spisy, o kterých se vědělo jistě, že jsou autentické. V zásadě můžeme takové spisy rozlišovat na ty, které byly napsány záměrně ve jménu některého z apoštolů, jde tedy o klasické podvrhy, také máme ale spisy, které byly v minulosti omylem přisouzeny apoštolům či jejich společníkům, ačkoliv již dnes víme, že ti v těchto případech autory být nemohli. To je případ všech čtyř biblických evangelií, které ačkoli byly původně anonymní, byly později přisouzeny jménům Marek, Matouš, Lukáš a Jan. Autoři ze začátku druhého století, ačkoliv z evangelií citovali, nikdy je neoznačili těmito jmény. Dokonce ještě Justyn Martyr, který psal v letech 150 – 160 n. l., cituje z evangelií, ale mluví o nich pouze jako o “pamětech apoštolů.” Ehrman píše:

“Po několik desetiletí kolovaly zvěsti, že dvě důležité postavy rané církve napsaly knihy o Ježíšově učení a skutcích. Nacházíme tyto zvěsti už ve spisech církevního otce Papia, okolo roku 120-130 n. l., téměř půl století před Ireneiem. Papias tvrdil na základě dobré autority, že učedník Matouš sepsal Ježíšovy výroky v hebrejštině a ostatní je přeložili, patrně do řečtiny. Také tvrdil, že Petrův společník Marek uspořádal kázání Petra o Ježíšovi do rozumné formy a vytvořil z nich knihu.

Nic nenasvědčuje tomu, že když Papias hovoří o Matoušovi nebo Markovi, odkazuje se na evangelia, která byla později pojmenována jako Matouš a Marek. Ve skutečnosti všechno, co říká o těchto knihách, odporuje tomu, co víme o (našem) Matoušovi a Markovi. Matouš není sbírka Ježíšových výroků, ale také jeho skutků a zážitků. Nebyla napsána v hebrejštině, ale v řečtině. A nebyla napsána – jak předpokládá Papias – nezávisle na Markovi, ale čerpá z Marka. Co se týče Marka, není nic co by naznačovalo, že Marek je Petrova verze příběhu víc, než jakékoli jiné postavy z vyprávění. Ve skutečnosti nic nenasvědčuje tomu, že by Marek byl založen na učení jakékoli jedné osoby, natož Petra. Místo toho pochází z ústních tradic o Ježíšovi, které “Marek” slyšel, když byly již desítky let v oběhu.”

V dnešní době většina historiků souhlasí s tím, že evangelia nenapsali lidé, po kterých byla pojmenována. Kdo je napsal doopravdy, to nikdo neví. Z 27 knih Nového zákona jich pouze 8 prokazatelně napsali lidé, kterým byly přisouzeny – je to 7 Pavlových dopisů (Římanům, 1 a 2 Korintským, Galatským, Filipským, 1. Tesalonickým a Filemonovi) a Janovo Zjevení (ačkoliv nevíme jistě, který Jan to byl.) Ostatní byly přisouzeny mylně nebo jsou to podvrhy.

Jak víme, že to jsou podvrhy? Vezměme si jako příklad list Koloským, o kterém Ehrman píše:

Důvody pro názor , že Pavel tuto knihu nenapsal jsou v podstatě stejné jako u Efezským. Mimo jiné, styl psaní a obsah knihy se výrazně liší od dopisů, které nesporně Pavel napsal. Daleko nejpřesvědčivější studii stylu psaní Koloským napsal německý badatel Walter Bujard před téměř 40 lety. Bujard analyzoval všechny možné stylistické charakteristiky dopisu: druh a frekvenci spojek, infinitivů, přechodníků, vztažných vět, řetězce genitivů a řadu dalších věcí. Obzvláště měl v úmyslu porovnat Koloské s jinými Pavlovými dopisy podobné délky: Galatským, Filipským a 1. Thesalonickým. Rozdíly mezi tímto dopisem a Pavlovými dopisy jsou očividné a přesvědčivé. Jen pro ilustraci:

Jak často dopis používá “odporovací spojky” (např. “ačkoli”): Galatským – 84x, Filipským – 52x, 1. Tesalonickým – 29x, Koloským pouze 8x.

Jak často dopis používá příčinné spojky (např. “protože”): Galatským – 45x, Filipským – 20x, 1. Tesalonickým 31x, Koloským pouze 9x.

Jak často dopis používá spojky (např. “že”, “když”) na začátku věty: Galatským 20x, Filipským 19x, 1 Tesalonickým 11x, Koloským pouze 3x.

Seznam pokračuje po mnoho stran a dívá se na všechny možné informace, s nespočetnými úvahami, které všechny ukazují stejným směrem: je to někdo s  rozdílným stylem psaní než Pavel. A opět obsah toho, co autor říká, je v rozporu s Pavlovým vlastním myšlením, ale je ve shodě s Efezskými. Například zde autor také naznačuje, že křesťané už byli vzkříšení s Kristem, když byli pokřtěni, navzdory Pavlovu naléhání, že vzkříšení věřících je teprve věc budoucnosti, ne minulosti (viz Kol. 2:12-13)

Máme zde další případ toho, kdy pozdější následník Pavla cítil potřebu promluvit k dění ve své době a udělal tak prostřednictvím změny identity a vytvořením falešného dopisu jménem Pavla.

Problémy jsou i se spisy, které nejsou vysloveně podvrhy. Jedna z komplikací, které nám znesnadňují určit, kdo vlastně byl historický Ježíš, je i fakt, že Matoušovo a Lukášovo evangelium v podstatě opsaly celou řadu pasáží z Markova evangelia. Nejedná se tedy o tři nezávislá svědectví, ale v podstatě pouze o jedno. V nejstarším Markově evangeliu nenajdeme nic o okolnostech Ježíšova narození, ani o jeho početí z panny. Toto evangelium navíc končí prázdnou hrobkou Ježíše, už ale není řečeno, co bylo dál – například zdali se Ježíš někomu po svém údajném zmrtvýchvstání zjevil. Poslední verše Marka 16: 9 – 16, které lze najít v dnešních překladech Bible, totiž v původních verzích evangelia nebyly – jinými slovy připsal je tam některý pozdější opisovač. Dalším pozdějším dodatkem je i příběh o cizoložnici, kterou Ježíš zachrání se slovy: „Kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni kamenem!“ Důkazem je kromě jiného, že tato pasáž se nenachází v nejstarších rukopisech Janova evangelia:

“Navíc styl psaní (v řečtině) se výrazně liší od stylu psaní ve zbytku evangelia. Kromě toho, příběh narušuje tok vyprávění v kapitolách 7-8, ve kterých se nachází. Jinými slovy, když tento příběh vyjmete z Jana, kontext dává mnohem větší smysl, vyprávění před a po této pasáži na sebe plynule navazuje. Z těchto a mnoha dalších důvodů, není mezi znalci Nového zákona takřka žádná diskuze o tom, že tento příběh, jakkoli báječný, působivý a významný je, nebyl původně součástí Nového zákona. Byl přidán opisovačem.”

Navíc i v původních verzích evangelií se nachází řada pasáží, které sice patří jejich originálním autorům, ale jsou pouze jejich výmysly. Jak píše Ehrman:

“Mohli bychom hovořit dlouho o novozákonních příbězích, které mají líčit historické události, ale jsou ve skutečnosti smyšlené historky. Takové příběhy lze najít mezi příběhy o Ježíšově narození, životě, učení i vzkříšení, stejně jako v příbězích po jeho smrti o jeho následnících, jako Petrovi nebo Pavlovi, ve Skutcích apoštolů.

Co se týče příběhů o Ježíšově narození, člověk nemusí čekat na pozdější (nebiblická, pozn. autora blogu) evangelia, zmíněná výše, aby viděl smyšlené historky. Jsou už ve známých verzích Matouše a Lukáše. Neexistovalo žádné sčítání lidu pod císařem Augustem, které by přimělo Josefa a Marii jít do Betléma před tím, než se Ježíš narodil. Nebyla žádná záhadná hvězda, která naváděla mudrce z východu k Ježíšovi, Herodes Veliký nikdy nezabil novorozeňata v Betlémě. Ježíš a jeho rodina nestrávili několik let v Egyptě. To může znít jako hrubá a provokativní tvrzení, ale badatelé pro ně mají již mnoho let důvody a podklady.”

Vezměme si jako příklad ono sčítání lidu. Ve své dřívější knize Jesus Interrupted Ehrman uvádí, že o tomto sčítání lidu neexistuje nikde jediný historický záznam, přestože o době císaře Augusta máme mnoho písemných podkladů. Jediný zdroj, který o sčítání píše, je Lukáš. V tomto evangeliu se píše (2,4), že Josef musel z důvodu sčítání lidu, které se konalo v celé Římské říši, odcestovat do Betléma, protože byl z rodu Davidova a David se v tomto městě narodil. Jenže David žil o tisíc let dříve. Máme věřit tomu, že se všichni obyvatelé Římské říše museli vrátit do místa, kde žili jejich předci o tisíc let dříve? Kdyby takové sčítání lidu bylo dnes a vy se měli dostavit na místo, kde žili vaší předci před tisícem let, kam byste šli? A je představitelné, že by se o takové monstrózní akci nezmínily žádné  noviny? O tomto sčítání zkrátka není nikde absolutně žádný záznam. Jestliže tedy žádné sčítání nebylo, proč o něm Lukáš píše? Důvod je nasnadě: Lukáš potřeboval, aby se Ježíš narodil v Betlémě, přestože věděl, že jeho rodina je z Nazareta. Proč? Protože Starý zákon (Micheáš 5,1) podle pochopení Ježíšových následníků předpověděl, že Mesiáš se narodí v Betlémě. A tak jsme svědky toho, že si Lukáš celé tohle vyprávění vymyslel, aby podpořil své tvrzení, že Ježíš byl Mesiáš. Mnozí křesťané tvrdí, že pádným argumentem pro věrohodnost evangelií jsou splněná proroctví. Realita je ale spíš taková, že autoři evangelií si zkrátka vytvořili Ježíšův životopis podle těchto proroctví. Jiným příkladem může být Ježíšovo početí z panny. Proč se měl narodit z panny? Protože jak říká samotný Matouš (1,22-23) „To všechno se stalo, aby se splnilo, co řekl Hospodin ústy proroka: „Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel,‘ to jest přeloženo ‚Bůh s námi“. Matouš zde má na mysli verš ze starozákonní knihy Izajáš (7,14). Vtip je ale v tom, že o panně mluví pouze nepřesný řecký překlad, původní hebrejská verze hovoří o „mladé dívce“ (český ekumenický překlad uvádí pouze „dívka“). Nejednalo se tedy o žádný zázrak, ale o početí jako každé jiné, které se mělo stát v době autora Izajáše. Matouš tento verš ale pochopil jako proroctví o Mesiášovi a to je zřejmě důvod, proč vznikl příběh o Ježíšově narození z panny.

Prokazatelných výmyslů bychom našli více. Například v Janově evangeliu 3. kapitole, Ježíš vede konverzaci s Nikodémem, říká tam: “nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží.” Nikodém se zeptá: „Jak se může člověk narodit, když je už starý? Nemůže přece vstoupit do těla své matky a podruhé se narodit.“Problémem v tomhle nepochopení je, že řecké slovo pro “znovu”, má i druhý význam “shůry”. Ježíš má v tomhle případě na mysli druhý význam tohoto slova, kdežto Nikodém ten první, což je příčinou onoho nedorozumění. Řeč není samozřejmě o druhém fyzickém narození, ale o duchovním zrození (shůry). Průšvih je v tom, že Nikodém, člen židovské rady a Ježíš, mluvili aramejsky a aramejština má na rozdíl od řečtiny pro oba významy vlastní slovo, v jejich původním jazyce by tedy k tomuto nedorozumění nedošlo.  Jinak řečeno, tahle konverzace se vůbec nemohla odehrát, nebo přinejmenším ne tak, jak je popsána v evangeliu. Byla nejspíš vymyšlena řecky píšícím autorem Janova evangelia.

To byly jen namátkou vybrané problémy s podvrhy, historickými nesmysly a nepřesnostmi v Bibli, v podobném duchu by se dalo pokračovat ještě řadu stránek. Tváří v tvář tomu všemu, je s podivem, že dnes ještě někdo může s vážnou tváří tvrdit, že Bible “je zcela spolehlivá a bez chyb” nebo brát ji jako základ pro svůj světonázor.

Přesto s použitím historicko-kritické metody, které je Bart Ehrman velkým zastáncem a propagátorem, můžeme navzdory všem podvrhům a smyšlenkám v Bibli uvidět, kdo byl skutečný historický Ježíš. A to především apokalyptický pokrok, viz můj starší článek – Ježíš Kristus – Boží syn nebo falešný prorok. Dlužno dodat, že výše uvedené myšlenky nejsou nijak kontroverzní, ve skutečnosti jsou většinovým názorem kritických biblických badatelů a religionistů, o kterých se běžně učí na univerzitách po celém světě, například v této sérii přednášek o Novém zákoně z Univerzity Yale.

Na závěr si neodpustím ještě jednu citaci z Ehrmanovy poslední knihy Forged:

“Dnešnímu čtenáři se může zdát zvláštní, či dokonce kontraintuitivní, že náboženství, které založilo svou reputaci na vlastnictví pravdy, mělo členy, kteří se pokoušeli rozšiřovat svoje porozumění víry prostřednictvím podvodu. Ale to je přesně to, co se stalo. Použití klamu k propagaci pravdy můžeme považovat za jednu z nejvíce znepokojivých ironií na rané křesťanské tradici.”

Pozn:

Jak jsem zmínil v článku, římskokatolická církev odvozuje svou tradici od samotného Ježíše – ten měl pověřit apoštola Petra k založení církve, jak tvrdí Matouš, 16,18: “A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na této skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou.” Katolíci tvrdí, že Petr odcestoval do Říma a tam založil katolickou církev. Má to dokladovat i hrobka, která se nachází ve Vatikánu a v niž se nachází kosti, které podle katolické církve patří samotnému Petrovi. Problém je, že podle mnoha současných historiků, apoštol Petr v Římě nikdy nebyl. Myslí si to i Bart Ehrman, který to zdůvodnil v knize Petr, Pavel a Marie Magdaléna (str. 110-114), která vyšla i v Česku. Není však zdaleka jediný. Stejný názor zazněl i v seriálu BBC – History of Christianity od historika Diarmaida MacCullocha. Na wikipedii pak lze nalézt řadu dalších zdrojů (odkazy 37-41) , podle kterých Petr katolickou církev nezaložil. S tvrzením, že apoštolové Petr a Pavel založili katolickou církev se můžeme setkat v díle jednoho z církevních otců z 2. století Ireneje z Lyonu. Jenže tomu se nedá věřit, ani Pavel církev v Římě založit nemohl, protože ten podle svých vlastních slov adresovaných římským křesťanům – v Římě nikdy nebyl (Římanům 1,13). Bohužel tedy ani katolická církev není žádnou zárukou, že máme původní učení Ježíše.

Za případné nepřesnosti v překladu se omlouvám.

537 thoughts on “Dá se Bibli věřit?

  1. Michal Post author

    Protestant cituje Matouše: …kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu.

    Prosím?! 🙂 Tohle by chtělo výklad, Protestante 😉 Tohle určitě nebylo myšleno tak, jak je to napsáno 😉 Nebo snad ano?

  2. protestant

    Myslím, že to zvládnete. Nepodceňujte se. Myslím, že hlavní myšlenka je jasná, skoro bych řekl průzračná.

  3. Michal Post author

    Já myslím že to je průzračné celé, nejen ta hlavní myšlenka 🙂 A to, že vy s částí toho tvrzení máte problém (že totiž některým lidem hrozí ohnivé peklo) a neumíte si to zdůvodnit, je váš problém, ne můj 🙂

  4. Michal Post author

    Protestante ale nechme peklo peklem. Já považuji za podstatnější, že jste mi uhnul z té předchozí myšlenky.

    Může Bůh tomu klukovi odpustit, i když to kolo nevrátí a peníze nenahradí? Může nebo za žádných okolností nemůže?

    A když to kolo vrátí, peníze nahradí, omluví se atd. – je JISTÉ, že mu Bůh odpustí? MUSÍ mu odpustit? A nebo zase jenom může, ale nemusí?

    Blbá situace, viďte? 😀

  5. protestant

    Nemám s tím problém. Stačí jen vědět co tím termínem tehdejší lidé mysleli.

  6. protestant

    Bůh podle mne může všechno. Ale je rozdíl mezi tím něco moci udělat a něco chtít udělat a něco udělat.
    Takže podle by to Bůh neudělal.

  7. Michal Post author

    A copak teda tehdejší lidé mysleli ohnivým peklem, kdy tím nemysleli ohnivé peklo? 🙂

  8. protestant

    A pokud mne zrak nemate, tak to vy jste odběhl od tématu s tím peklem. Já se tématu ukradeného kola držím. Takže více sebekritiky. 🙂

  9. Michal Post author

    Další Protestantův zvonek:

    Tak měsíce mě zde přesvědčujete, že názory typu “bůh by podle mě jednal tak a tak” jsou naprosto mimo – a dnes Protestant slavnostně napíše

    podle mě by to Bůh neudělal.

    Voila… 🙂

    PS. Můžete prosím zkusit specifikovat, jaký má váš názor v tomto případě vztah k realitě? 🙂

  10. protestant

    k peklu:
    Peklo
    Strana: 611
    PDF : slovnik_novotny.pdf/611/621
    hebr. še’ól, řecky hadés nebo geenna [z aram. géhinnám, z hebr. gé’bené-hinnóm Joz 15:8], jež Kral. překládají brzy p. [ Dt 32:22; Jb 11:8; Př 15:24; Iz 14:9 a j.], brzy hrob [ Jb 14:13 ; Jb 17:13; Iz 57:9; Ez 32:21 aj.], jindy jáma [ Ž 86:13], brzy smrt [ 2S 22:6], brzy propast [ Jb 26:6; Př 27:20; sr. Zj 9:1nn], ale vždy znamená říši mrtvých. Neboť hrob, jáma, propast a pod. souvisí s »oním světem« [hebr. tachtijjá, tachtijjót = podsvětí, záhrobí, Kral. »nížiny« Iz 44:23; »největší hlubokost« Ž 63:10; »nejnižší strany země« Ez 26:20 a p.], do něhož podle starověkých názorů sestupují zemřelí [ Ž 30:10]. Jsou sice pochováni v hrobě, ale še’ól nelze oddělit od hrobu. Je to jakýsi »prahrob« [Pedersen I., 462], který se viditelně individualisuje v každém jednotlivém hrobě tak jako Moáb se individualisuje v každém jednotlivém Moabanovi. Kde je hrob, tam je še’ól a kde je še’ól, tam je hrob. Kdo zemře, sestoupí do še’ól-u právě tak, jako je za normálních poměrů uložen do hrobu. Dátan a Abiron sestoupili »za živa do pekla« [ Nu 16:30nn], když je pohltila země. Še’ól je oblast, do níž sestupují a v níž se setkávají bez rozdílu všichni [ Ž 89:49], kdo vstoupili do hrobu [ Ez 32:22 , Ez 32:24 , Ez 32:26n , Ez 32:29]. Sestoupit do hrobu [do še’ól-u] za synem [ Gn 37:35] je totéž jako »spáti s otci« [ Gn 47:30]. Še’ól je nejhlubší oblast světa [sr. Mt 11:23; L 10:15; Ř 10:7] právě tak jako nebe je oblast nejvyšší [ Iz 7:11 ; Iz 57:9]. Podle 2S 12:23; Jb 7:9 ; Jb 10:21 ; Jb 16:22 se nikdo z této oblasti nevrátí, leda na čas kouzelnic-kými zaklínacími praktikami, jež byly v Izraeli přísně zakázány [ 1S 2:6 ; 1S 28:7nn; Dt 18:9 – Dt 18:11; Iz 8:19]. Izraelec cítil hrůzu před tímto podsvětím, jež mu připomínalo nenasytnou obludu se širokým hrdlem [ Př 27:20 ; Př 30:16; Iz 5:14; Abk 2:5]. Jindy mu připomínalo hrůzyplné paláce s mnohými skrýšemi [ Jb 17:16; Př 7:27] a branami [ Jb 38:17; Ž 9:14 ; Ž 107:18; Iz 38:10; sr. Mt 16:18; Zj 1:18].
    Tato hrůza před še’ól-em souvisela s představou, že je to oblast zkázy [ Jb 17:14; Iz, 38,17], takže byla též nazývána »zahynutím« [ Jb 28:22; Ž 88:12], »zatracením« [ Jb 26:6; Př 15:11], v němž zemřelí jsou »zemdleni« [ Iz 14:10], tápají a klopýtají [ Iz 59:10]. Jsou nazýváni refá’ím, t. j. malátní [Kral. »mrtví« Ž 88:11; Iz 14:9], neboť »není práce ani důmyslu ani umění ani moudrosti v hrobě« [še’ól-u, Kaz 9:10], »v zemi zapomenutí« [ Ž 88:13], v oblasti zla, bolesti, úzkosti, sevření a truchlivosti [ Ž 116:3]. Je to propast někde u úpatí hor, ponořených v bahnitém oceánu [ Jb 26:5; Jon 2:6n; sr. Ž 40:3 ; Ž 69:3 , Ž 69:16 ; Ž 71:20 ; Ž 88:5n; 2S 22:5]. Hlubina, jáma, nejnižší strana, pustina – to vše jsou znaky še’ól-u [ Ez 26:19 – Ez 26:21], k nimž přistupuje ještě temnota [ Jb 10:21n], mrákota, stín [ Jb 38:17; Ž 88:13], v nichž není světla [ Ž 49:20 ; Ž 88:7].
    To všecko jsou obrazy, jimiž SZ vyjadřuje přesvědčení, že v še’ól-u přestává jakýkoli styk s Bohem. Bůh na mrtvé nevzpomíná [ Ž 88:4 – Ž 88:6], nečiní před nimi zázraků [ Ž 88:10 – Ž 88:13]. Bůh je sice Pánem i še’ól-u [ Ž 16:10] a nelze tam před ním uniknout [ Ž 139:7 – Ž 139:12; Am 9:2 – Am 9:3], ale je to místo mlčení. Mrtví neoslavují Boha [ Ž 115:16 až 18; Iz 38:18n] a nevzpomínají na něho [ Ž 6:6]. »Bůh není Bůh mrtvých, ale živých« [ Mt 22:32]. Právě proto se do še’ól-u jako do svého domova vracejí ti, kteří na Boha zapomněli [ Ž 9:18; Př 5:5 – Př 5:6 ; Př 7:27]. Kdo jednou vstoupil do še’ól-u, už se z něho nedostane [ Jb 7:9n ; Jb 16:22; Kaz 12:5; Iz 26:14].
    To nejhorší pro Izraelce bylo, když se octl v še’ól-u už za svého pozemského života, když se k němu přiblížil [ Jb 33:22], na př. v nemoci nebo v utrpeních a p. [ Ž 88:2 – Ž 88:19; Jon 2]. Vytržení z těchto soužení oslavuje Izraelec jako vysvobození ze še’ól-u [ Jb 33:28 – Jb 33:30; Ž 30:2 – Ž 30:4 ; Ž 40:3 ; Ž 69:2 – Ž 69:4 , Ž 69:15 – Ž 69:16 sr. Ž 71:20 ; Ž 116:2 – Ž 116:4 , Ž 116:8n]. Bůh může uchránit před še’ól-em nebo z něho vytrhnout – to bylo přesvědčení žalmistů i proroků [ Oz 13:14]. Proto se v žalmech ozývá tolikrát prosba za vytržení z hrobu. Ale jen dvě sz místa mluví jasně o životě po smrti, který je protikladem stínového života v še’ól-u, nepočítáme-li nejasné místo u Jb 19:25n. Obě místa pocházejí z pozdní doby sz literatury: Iz 26:19 a Da 12:2. Jedni procitnou »k životu věčnému«, druzí »ku pohanění a potupě věčné«. Toto přesvědčení rostlo současně s apokalyptickým a eschatologickým názorem, že Bůh ospravedlní a odmění ty, kteří prošli krutým pronásledováním. Spravedliví, ač mrtvi, neztratí svou odměnu, stejně jako bezbožní neujdou trestu. V době mezi SZ a NZ panoval názor, že i še’ól má dvě oddělení, jedno pro spravedlivé [*Ráj], druhé pro bezbožné, še’ól v užším slova smyslu [»žalář« pro nepovolné duchy 1P 3:19 sr. Zj 20:7]. Mezi oběma je ne-překročitelná propast. Vypravování o boháči a Lazarovi [ L 16:19 – L 16:31] zřejmě navazuje na tento rabínský názor. Nesmíme však zapomínat, že toto vypravování nás nechce poučit o podrobnostech posmrtného života, nýbrž o povinnosti, kterou máme v tomto životě.
    Ježíš užíval běžných tehdy představ, když chtěl zdůraznit závažnost života na této zemi. Zná jednak, jak bylo uvedeno, představu o še’ól-u [řecky hadés] jako oblasti, kde žijí spravedliví vedle bezbožných v oddělených prostorech [ L 16:23 , L 16:26], na druhé straně však navazuje také na představu, běžnou v dia- sporním židovstvu, podle níž bezbožní sestupují do Hádu, místa odsouzení, spravedliví však ihned po smrti přecházejí do *ráje, »oněch věčných stanů« [ L 16:9 ; L 23:43; sr. 2K 5:8 »přijít k Pánu«, Fp 1:23 »býti s Kristem«, Zj 6:9 »pod oltářem«, Zj 7:9 »před trůnem«]. Pobyt v Hádu je časově omezen vzkříšením [ Zj 20:13n], kdy »peklo« bude zničeno. NZ je ovšem přesvědčen, že věřící v Krista jsou chráněni před pekelnými branami [ Mt 16:18] a že po smrti odcházejí k Pánu [ L 23:43; Fp 1:23]. Kristus je Pánem i pekla mocí svého vzkříšení [ Sk 2:31; Zj 1:18]. Tato víra byla vyjádřena představou o Kristově vstoupení do pekel [ 1P 3:19nn ; 1P 4:6].
    Místo odsouzení bezbožných po vzkříšení a posledním soudu má v NZ jméno geenna [Kral. peklo Mt 9:43 *Hinnom]. O tomto p-e se mluví často obrazem »ohně«, »ohnivé pece«, »jezera ohnivého«, připraveného od věčnosti »ďáblu i andělům jeho« [ Mt 25:41; sr. 13,42.50; Zj 19:20 ; Zj 20:10 , Zj 20:14n], »synům zatracení« [Žilka: »syn gehenny« Mt 23:15], těm, kteří se provinili proti bratrské lásce [ Mt 5:22; sr. Jk 3:6]. Těmito obrazy nejsme však nikterak poučováni o přirozené povaze trestu po smrti, jak se domnívala středověká církev, která spíš navazovala na knihu Ethiopského Enocha [22,1-14] než na NZ – NZ nechce ukojit naši přirozenou zvědavost, nýbrž slavnostně varovat, abychom nebrali vážnost Božího soudu na lehkou váhu. Bůh je přísným a spravedlivým soudcem právě proto, že je svatá láska.

  11. protestant

    to Michal: Nějak nemohu najít odpověď na to co je zvonkovitého na tom srovnání s Ctiradem.

  12. Michal Post author

    ad Ctirad: velmi rád vysvětlím.

    Já jsem se ptal, o čem nás asi chtěl bůh poučit tím, že jím inspirovaná kniha obsahuje desítky pasáží kde jeho lid zmasakroval cizí národ, často včetně žen a dětí, a navíc se to v některých případech dělo na přímý Boží příkaz, a v těch ostatních případech za to alespoň nenásledoval žádný morální odsudek. Ptal jsem se, jaký smysl tyto pasáže v Bibli mají.

    A vaše odpověď zněla, že usuzovat na nějaký hlubší smysl pověsti o Ctiradovi a Šárce přece také nemá cenu.

    Tím tedy kladete Bibli přímo na roveň pověsti o Ctiradovi a Šárce: Nemá-li smysl bavit se o hlubším významu Ctirada a Šárky, proč by mělo mít smysl bavit se o hlubším významu dané biblické pasáže? Cilililink…

    Protestante, já si neumím představit hezčí zvonek 🙂 A další zvonek je, pokud v tom to krásné zvonění ani po mém výkladu neslyšíte 😀

  13. Michal Post author

    Já bych se ale ještě na chvíli vrátil k tomu klukovi, co ukradl kolo, nevrátil ho, majiteli se neomluvil, a nenahradil mu škodu. Prostě nic.

    Říkáte, že “podle vás” mu bůh “neodpustí”. Fajn. Znamená to, že podle vás nebude spasen? Prosím potvrďte nebo upřesněte.

    Pokud podle vás spasen nebude, mám další otázku: Máme vraha, ten už samozřejmě svůj čin napravit nemůže, a tento vrah se dá na pokání. Uvěří v Ježíše a bude prosit o odpuštění. Může být tento vrah podle vás spasen?

    A mám ještě poslední otázku: co byste řekl, Protestante, že znamená, když o někom řekneme, že je jeho teologie chatrná jak domeček z karet? 🙂

  14. Arkande

    K tomu spasení bych rád dodal toto:představte si že jsme v Texasu a máme vraha který brutálně znásilnil a zavraždil dvě malé holčičky a jednoho chlapce.Tohoto člověka odsoudí k smrti…v cele před popravou za touto zrůdou přijde kněz,vyzpovídá ho načež mu odpustí všechny jeho hříchy.A tato zrůda bude po-té,aniž by stihla učinit nějaký další hřích, popravena.A hádejte kam podle církevní a božích zákonů jeho duše poletí?No jasně že do nebe!!!Protože zpovědí a rozhřešením před smrtí je jeho duše opět čistá jako lilie.Ale jen si zkuste být 40 let opravdu slušný člověk a katolík(Což je nemožné když jste katolík ale přesto…)jednoho dne zjistíte že se Vám nelíbí ženy a s hrůzou zjistíte že jste homosexuál(Dejme tomu že máte už dospělé děti a jste vdovec).Stanete se tedy gayem a víte co?40 let slušného života je v čudu protože jste teplouš!Klidně jste mohli krást,podvádět a vraždit protože jste Teplouš!A neexistuje horší úražka Boha než homosexualita.Církev Vás exkomunikuje a vy jste TEPLOUŠ!!!Tohle je prostě neuvěřitelné!!!

  15. Colombo

    Aztekove to mělo mnohem lepší. Tam se člověk mohl vyzpovídat pouze jednou…
    … a vůbec to nebylo zadarmo…

  16. protestant

    to Michal:

    Začnu s tím klukem. Ten EVIDENTNĚ nemá zájem ani snahu následovat Krista k Bohu. Tedy nemá zájem být s Bohem po svém vzkříšení. A proto být oddělen od Boha po smrti nebude pro něj žádný trest.

Comments are closed.