V minulém článku jsem zdůraznil, jak důležité je pro správné pochopení textu mít povědomost o tom, co v době sepsání daného textu (spisů Nového Zákona) považoval jak autor tak i jeho čtenáři za samozřejmé, ale co pro dnešního čtenáře zdaleka samozřejmé býti nemusí.
Dnes bych chtěl napsat pár řádek o apokalypticismu, který je naprosto klíčový pro vhled do NZ textů. Bez apokalyptického předporozumění podle mého názoru nelze Novému Zákonu náležitě porozumět.
Co je apokalypticismus?
Obecným apokalypticismem se rozumí víra, že svět jak ho známe, skončí v kataklyzmatické události, zvané apokalypsa. Apokalypticismus v Novém Zákoně byl mnohem specifičtější, a já se budu v dalším soustředit na něj.
Lidé věřili, že svět je kolbištěm kosmického zápasu sil Dobra a Zla. Svět je pod silným vlivem kosmických mocností Zla, a katastrofy které Izrael té doby postihovaly (nadvláda Římanů, potlačení Makabejského povstání kolem roku 170 př.n.l., atd.) jsou toho přímým důsledkem. Zlé věci, které se Izraeli děly, jsou trestem sil Zla za věrnost Izraele Bohu.
Převaha mocností zla ale nebude trvat dlouho. Bůh co nevidět zasáhne ve prospěch svého lidu a z nebe sestoupí božská bytost jménem Syn Člověka. Mocnosti Zla budou poraženy v kataklyzmatické události, jak si představoval např. autor knihy Zjevení – a s nimi budou zničeni i lidé, kteří jim na zemi přisluhovali. Jako poslední pak bude poražena Smrt. Na zemi (nikoliv v nebi!) pak bude nastoleno utopické Boží Království, pod přímou vládou Boha.
Historické pozadí
Vznik apokalyptické víry má dle Barta Ehrmana velmi zajímavé historicko-teologické souvislosti. Izrael, jakožto malý národ obklopený mocnými sousedy, čelil v průběhu velké části své historie agresi sousedních říší. Byl okupován Asyřany (722 př.n.l.), Babylonci (586 př.n.l), Peršany (539 př.n.l) – a Proroci (Amos, Izaiáš, Ozeáš, Jeremiáš, Ezechiel, …) tehdy většinově soudili, že tyto útrapy byly Božím trestem za nedodržování Zákona. A měli pravdu, protože lidé v Izraeli tehdy opravdu uctívali i jiné bohy, jak přesvědčivě dokazují archeologické nálezy, i větší část knih Starého Zákona. Proroci brojili proti uctívání cizích Božstev a zkaženosti dětí Izraele PRÁVĚ PROTO, že lidé tehdy cizí božstva uctívali, a Zákon dodržovali nedostatečně.
Jenže zhruba po Babylonském zajetí se situace začala obracet. Izrael si vzal slova Proroků k srdci, a v posledních stovkách let před naším letopočtem Zákon opravdu dodržoval. Obrátil se k Bohu, přestal uctívat modly, … Jenže na utrpení Izraelců se tím mnoho nezměnilo. Přišla poroba od Řeků vedených Alexandrem Makedonským (356-323 př.n.l.), Egypťanů a Syřanů (198 př.n.l.), pak krvavě potlačené Makabejské povstání…
Tato situace představovala pro standardní vysvětlení Proroků zásadní problém – a apokalypticismus byl “vynalezen” jakožto zajímavé teologické řešení. Vše výše popsané je důsledkem nadvlády sil Zla nad světem, a kosmického zápasu se silami Dobra. Lid Izraele je trestán silami Zla za své dodržování Zákona a věrnost Bohu. Bůh ale ve prospěch svého lidu zasáhne, atd., viz výše.
Apokalypticismus v Synoptických evangeliích
Je docela pravděpodobné, že už Jan Křtitel věřil v apokalypsu. Podle Matouše Jan Křtitel kázal:
Čiňte pokání! Nebeské království je blízko! (Mt 3:2)
Plemeno zmijí, kdo vám ukázal, jak utéct před přicházejícím hněvem? (Mt 3:7)
Sekera je už napřažena ke kořeni stromů. Každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně. (Mt 3:10)
Obdobně Jana Křtitele cituje i Lukáš. (Lk 3:7-15)
Ve světle apokalyptického předporozumění je jasné, co tím vším chtěl Jan říct. Přicházejícím hněvem se míní příchod Syna člověka a následné vymýcení Zla. Sekera je už napřažena ke kořeni stromů = celé to nastane co nevidět, a zlo bude vyťato od samotného kořene, od základu. Utéct před přicházejícím hněvem = chtěli se dát od Jana pokřtít.
Za velmi důležité ale považuji, že podle dvou nejstarších evangelií, Markova a Matoušova, byl apokalypticismus samotným jádrem JEŽÍŠOVA evangelia!
Hned v úvodu Marek shrnuje Ježíšovo evangelium jednou větou: “Poté, co byl Jan uvězněn, Ježíš přišel do Galileje a kázal Boží evangelium: „Čas se naplnil – Boží království je blízko. Čiňte pokání a věřte evangeliu!“” Čas se naplnil – svět jak ho známe bude za krátko končit. Bůh zasáhne, nastane Apokalypsa, příchod Syna Člověka z nebe, bude Soud – a ti kdo nebudou odsouzeni, přežijí, a pak bude Boží království. Podobně Matouš 4:17.
Kdy k tomu všemu dojde?
A řekl jim: „Amen, říkám vám, že někteří z těch, kdo tu stojí, rozhodně nezakusí smrt, dokud nespatří, jak Boží království přišlo v moci.“ (Mk 9:1)
To je velmi silné prohlášení: Ježíš jednoznačně říká, že někteří z těch, kdo tu stojí nezemřou, dokud Boží království nepřijde k moci. Nebo-li, věřil, že apokalypsa nastane ještě za života některých jeho současníků!
Podobně když Ježíš odpovídal veleknězi, řekl:
Nakonec se ho velekněz zeptal: „Jsi Mesiáš, Syn Požehnaného?“ „Jsem,“ řekl Ježíš. „A vy uvidíte Syna člověka sedět po pravici Moci a přicházet s nebeskými oblaky.“ Mk 14:61,62
Ježíš veleknězi říká, že přímo on, velekněz, na vlastní oči uvidí Syna člověka přicházet nebeskými oblaky!
V Markovi 13:30, na konci apokalyptického exkurzu (Mk 13:5-29), který se mimochodem vyplatí si přečíst, Ježíš opět tvrdí: “Amen, říkám vám, že toto pokolení nepomine, než se to všechno stane.”
Opět, to všechno se stane ještě za života Ježíšovy generace.
Podobně Matouš 10:23 říká: “Když vás budou pronásledovat v jednom městě, utečte do jiného. Amen, říkám vám, že neprojdete izraelská města, než přijde Syn člověka.”
Tedy, než stihnou Ježíšovi učedníci projít všechna Izraelská města, přijde Syn člověka.
Apokalyptických pasáží jsem v evangeliích napočítal desítky, ale asi nemá smysl je zde všechny vypisovat. Uvedu ještě jeden z několika popisů, jak si Ježíš, a tedy i autoři evangelií, nadcházející události představovali:
Příchod Syna člověka nastane jako blesk – rozzáří oblohu od východu až na západ. ‚Kde je mrtvola, tam se slétnou supi.‘ Hned po soužení oněch dnů ‚slunce se zatmí a měsíc nevydá světlo, hvězdy budou padat z nebe a nebeské mocnosti se zachvějí.‘ Tehdy se na nebi objeví znamení Syna člověka a tehdy budou všechna pokolení země kvílet a spatří Syna člověka přicházet na nebeských oblacích
s velikou slávou a mocí. A on pošle své anděly s hlasitou polnicí a ti shromáždí jeho vyvolené ze čtyř světových stran, od jednoho konce nebe až po druhý. (Mt 24:27-31) Podobně také Mt 25:31-45.
Ještě chci zmínit verš
“Ten den a hodinu však nikdo nezná – ani nebeští andělé, ani Syn – jedině sám můj Otec.” (Matouš 24:36)
který bývá někdy interpretován jako vysvětlení toho, proč apokalypsa dodnes nenastala. Tvrdívá se, že Ježíš tímto totiž popřel, že kdokoliv ví KDY apokalypsa nastane. JENŽE Ježíš ve skutečnosti říká, že nikdo nezná přesný čas jejího příchodu, den a hodinu! ŽE ale nastane velmi brzo, rozhodně za života některých jeho současníků, to Ježíš věděl – a mýlil se.
Pavel a ostatní autoři epištol
Apokalypticismus podbarvuje i epištoly. Snad nejzjevnější je to v 1. dopise Tesalonickým:
Máme pro vás slovo od Pána: My, kdo se dožijeme Pánova příchodu, nepředejdeme ty, kdo zesnuli. Ozve se burcující povel, hlas archanděla a Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe a tehdy jako první vstanou mrtví v Kristu. My živí budeme spolu s nimi uchváceni do oblak vstříc Pánu; potom už budeme s Pánem navždycky. Povzbuzujte se navzájem těmito slovy. (1 Tess 4:15-18)
Zde Pavel sám očekává, že se dožije Pánova příchodu!
V 2. Tim 3:1 říká adresátům svého dopisu, aby si byli jisti, že v posledních dnech nastanou těžké časy – a asi jim tohle neklade na srdce s tím, že tato situace nastane za stovky generací a tisíce let…
Autor dopisu Židům hned na samém začátku připomíná, že žijí v posledních dnech. (Židům 1:2)
Jasné je i Pavlovo vyjádření v 1 Kor 7:29:
Říkám vám, bratři, už nezbývá moc času. Ať tedy i ženatí jsou jako neženatí, ti, kdo oplakávají, jako by neoplakávali, ti, kdo oslavují, jako by neoslavovali, ti, kdo kupují, jako by nevlastnili a ti, kdo se zabývají věcmi tohoto světa, ať to nepřehánějí. Svět, jak ho známe, totiž končí.
V tomto světle je mnohem jasnější celá 7. kapitola 1 Korintským! Jak může Pavel napsat, že
“Svobodným a vdovám říkám, že je pro ně lepší zůstat, jako jsem já.”? (1 Kor 7:8)
No právě proto, že nezbývá mnoho času, svět bude končit, a nemá smysl ztrácet čas světskými záležitostmi! Jen “Pokud se však nemohou ovládnout, ať vstoupí do manželství. Je přece lepší
vstoupit do manželství než být spalován touhou.” (1 Kor 7:9).
I autor Jakubova dopisu věřil v brzký Ježíšův návrat:
Bratři, buďte trpěliví až do Pánova příchodu. Víte, jak rolník očekává drahocennou úrodu země – trpělivě na ni čeká, dokud nepřijde raný i pozdní déšť. I vy tedy buďte trpěliví a pevní. Pánův příchod je blízko. (Jakub 5:7,8)
Ještě chci zmínit pozdní pseudografický 2. dopis Petrův. Jeho autor žil v době, kdy už měla apokalypsa dávno nastat, ale pořád nepřicházela. Proto píše:
Především vězte, že v posledních dnech přijdou nehorázní posměvači vedení svými vlastními choutkami a budou říkat: „Co je s tím slibem o jeho příchodu? Otcové už zemřeli a všechno zůstává, jak to bylo od počátku stvoření!“ (2 Petr 3:3,4)
Autor psal jménem sv. Petra, proto o své současnosti psal jako budoucnosti, jako předpověď. Navíc je zjevné, že i autor tohoto dopisu věřil, že Pánův příchod nastane během JEHO života, že on, ve chvíli psaní svého dopisu, žije metaforicky v posledních dnech! Stejně jako tomu věřily všechny generace křesťanů – vždy každá o své vlastní době! – vlastně až do dneška.
Globální pohled
Celé Markovo i Matoušovo evangelium lze shrnout z apokalyptického pohledu: Ježíš byl apokalyptický prorok, který hlásal nadcházející konec světa a příchod Božího Království. Jeho pozemské působení lze podle Barta Ehrmana chápat jako jistou předzvěst tohoto království, a to v následujícím smyslu:
– Ježíš z lidí vymýtal démony a zlé síly, protože v Božím Království žádní démoni a zlé síly nebudou
– Ježíš uzdravoval nemocné, protože v Božím Království nebudou žádní nemocní
– Ježíš křísil mrtvé (např. Jairovu dceru), a sám vstal z mrtvých, protože Smrt bude poražena a v Božím Království už pak nebude.
Dále, podle Marka i Matouše celé Ježíšovo působení na Zemi bylo o Božím Království. Ježíš kázal, že nastane, kdy nastane, jaké bude, jaký bude jeho příchod, kdo se tam může dostat spíš a kdo má menší šanci, kolik lidí se tam dostane (“Těsná brána a úzká cesta však vede k životu, a málokdo ji nachází… ” (Mt 7:14)) a v neposlední řadě, jak je nutné žít, a jak se chovat, ABY člověk zvýšil svou šanci dostat se do Božího království dostat.
Samotné Ježíšovo ukřižování a zejména zmrtvýchvstání má pak také souvislost s apokalyptickým pohledem: Ježíš měl být první vzkříšený. Po něm měli následovat všichni ostatní, každý “ve svém pořadí” (1 Kor 15:20-23). Ostatně, nikoliv náhodou Matouš psal, že po Ježíšově ukřižování začali v Jeruzalémě vstávat mrtví z hrobů (Mt 27:51-53). Z hlediska Marka mělo být navíc Ježíšovo zmrtvýchvstání jeho ospravedlněním, potvrzením od Boha, že to byl opravdu Mesiáš (a že tedy na jeho zvěst ohledně Království se lze spolehnout).
Mimochodem, nedávno jsem se setkal s názorem, že autor knihy Zjevení musel snad být “zhulený” když tohle psal. Nic nemůže být dál od pravdy. Autor knihy zjevení, i autoři dalších apokalyptických knih (Zjevení sv. Jana není ani náhodou jediný spis svého druhu!) opravdu věřili, že něco podobného svět v dohledné době čeká. První křesťané skutečně žili přípravami na tuto událost, a úvahami o ní. Proto byl také spis Zjevení sv. Jana sepsán, proto přišel nanejvýš zajímavý a aktuální svým součastníkům – a proto byl také zařazen do Nového Zákona. Bez povědomí o apokalypticismu mají dnes mnozí lidé potíže pochopit, jak se vůbec mohl podobný text v NZ objevit.
Závěr
Závěr bude tentokrát velice stručný. Ježíš byl apokalyptický prorok, a selhal. Žádná apokalypsa nenastala, ani v době kdy ji předpovídal, ani později. Syn Člověka nepřišel, Ježíš se nevrátil, Svět jak ho známe neskončil.
Desítky generací křesťanů jeho evangelium velice správně pochopily, ale mylně si namlouvali, že Ježíš mluvil nikoliv ke své, ale k JEJICH generaci, a že tedy konec světa nastane V JEJICH době – a všichni se spletli.
Spletli se hned dvakrát: Poprvé – Ježíš mluvil o své generaci, mluvil k lidem své doby, a příchod Syna Člověka předpovídal ve své době. A podruhé – Ježíš nebyl Syn Boží, nebyl Mesiáš. Byl to obyčejný člověk, a také se zcela lidsky a přirozeně mýlil, a to v tom hlavním co kázal.
Křesťanství proto stojí na falešném proroku – a tedy je samo falešné.
Jenže ta živelná lidová zbožnost – to je ŘKC.
Tak hej Médea, jestliže chceš ty katolické tézy podrobit filosofické analýze, potom hej.
Celkem by mně třeba zajímalo, jak by podobný přístup dopadl, pokud bys té analýze a dialogu podrobovala fyziky, kvantovou mechaniku a obecnou teorii relativity.
Podle mě jde totiž o to, že náboženství je poměrně komplikovaný společensko evolučně politický jev a separovat z něj ty teze je trochu kontraproduktivní. V podstatě ti to znemožňuje efektivní uchopení problému.
Jak z té právničiny třeba odvodíš 2. vatikánský koncil a jeho dopady na ŘKC? Podle mě nijak. Jak z toho odvodíš, že JP2. bude svatý a třeba B16 asi ne? Podle mě je k těm katolickým zákonům potřeba přistupovat v rámci bádání trochu jinak. Ty zákony, dekrety apod. jsou hlavně určitým svědectvím toho, co v tuto chvíli řeší církevní vedení. Přístup by měl být podobný, jako třeba k Chamurapiho zákoníku.
To že Chamurapi vydal takový zákoník kupodivu nesvědčí o tom, že se těmi zákony všichni řídili (spíš naopak), nesvědčí to ani o tom, že ty zákony považovali všichni za správné. Svědčí to prostě o tom, že Chamurapi považoval za správné takový zákoník sepsat a ty zákony prosazovat. Svědčí to také o tom, že společnost dosáhla takového stupně vývoje, že psaný zákoník měl nějaký smysl.
Snad je jasný, co se snažím říct. Pokud nám jde o pochopení křesťanství a křesťanů, tak je skoro nesmysl se zaměřovat výhradně na ty edikty. Jestliže ale chceme filosoficky diskutovat, tak to může být efektivní cesta.
V podstatě podobnou debatu jsem měl už i s Michalem na třešních. On je strašnej fanatik “rozumu”. Nejen že si myslí, že se chová racionálně on (Michal), ale dokonce to předpokládá u většiny ostatních lidí. To mu podle mě potom docela znemožňuje pochopit křesťanství a náboženství jako celek.
Prostě svět a život není matematika…
Zákonitosti podle kterých se chová lidská společnost nejsou exaktní.
Protestante, to by bylo stejné zjednodušení, jakého se dopouští Médea, ale zase v opačným gardu.
Podle mě je potřeba náboženství chápat třeba podobně jako třeba politiku. Máš tam nějaká kodifikovaná pravidla. Máš potom lidi, kteří se s těmi pravidly nějak potýkají. Máš tam vládnoucí složku, která pravidla vymýšlí a vynucuje jejich naplňování. Ta vládnoucí složka potom nějak interaguje s těma lidma. Jsou tam nějaký rituály, nějaký svátky, symboly, nějaká ekonomika. Náboženství a politika jako správa věcí veřejných jsou podle mě naprosto komplementární záležitosti. Jakmile je náboženství okleštěno od té společensko politické složky, tak se stává naprosto okrajovou a zbytnou záležitostí.
Možná jsem se vyjádřil Slávku blbě. Zkusím to jinak:
ŘKC je taková jací jsou její členové (všichni, ne jen lídři) a ne taková jak je napsáno v katechismu.
V ŘKC platí to co platí pro její členy (všechny, ne jen lídry) a ne to co je napsáno v katechismu.
Ještě poznámka – vládnoucí složka v církvi je nonsens. Církvi vládne Kristus.
Tak ony ty zákonitosti podle mě exaktní (měřitelné, přesné) jsou. Jen jsou hodně složité a tedy pro nás v jisté úrovni poznání nedostupné.
Ono je dobrý se podívat na to, jak se náboženství vyvíjelo:
– prvotně pospolná společnost (max. desítky lidí) : šamanismus, animismus. Náboženství vysvětluje přírodní jevy a umožňuje je lidem zdánlivě ovlivňovat. Šaman má často významné postavení na úrovni náčelníka. Má exkluzívní přístup ke komunikaci s bohy a duchy a poskytuje určité služby. Předpovídá budoucnost, léčí, apod.
– kmenová společnost.(tisíce lidí) V čele stojí vůdce kmene, skoro král. Náboženství má ve společnosti obrovskou úlohu a řídí se jím vše. Většina společných úkonů, jako třeba stavba domů, stavba lodí) má formu obřadu. Panovník spolu s kněžími je potom schopen s bohy komunikovat a přinášet kmeni prospěch ve formě jejich přízně. Po smrti se mezi ně možná sám zařadí.
– království, první státy (stovky tisíc lidí) – panovník je často bohem, náboženství se rovná státnímu zřízení, zasahuje do všech sfér života
Když se na to člověk podívá, tak náboženství jako takové vždy bylo nedílnou součástí politiky, ekonomiky a kultury. Často bylo s těmito věcmi identické. Jakmile náboženství od těchto věcí oddělíme, tak se obávám, že nám vznikne prázdná množina. Možná to bude lidem chvíli trvat, než si to uvědomí, ale je to tak.
Další pohled je potom ten, že čím je náboženství s politikou více provázáno, tím je úspěšnější. Viz třeba rekatolizace v Čechách a spolupráce s Habsburky, současný návrat pravoslavné církve v Rusku, relativní úspěch islámu apod. V těch případech je prostě náboženství nejsilnější a ukazuje svou skutečnou sílu.
Ok, bavili jsme se o ŘKC a tam to takový nonsens není. Nechci ale slovíčkařit. Ano i v demokracii vládne lid a přesto máme vládu, která není s lidem totožná, ne? Takže v tomto případě jsem měl na mysli kněze, biskupy, kardinály, papeže, patriarchy, teology … apod.
Protestant: vládnoucí složka v církvi je nonsens. Církvi vládne Kristus.
Fakt tohle platí i v ŘKC?!
Protestante, já si všímám, že ty často používáš tvrzení typu “platí X”, místo “věřím, že platí X, přičemž ale nemám ani nejmenší evidenci, že tomu tak je”.
Viz např. to tvrzení “Církvi vládne Kristus”. Proč nenapíšeš raději “věřím, že Církvi vládne Kristus”? Nemyslíš, že by to bylo korektnější?
A ještě tomu dáš korunu tak silným výrazem, že uvažovat o nějaké vládnoucí složce v církvi je NONSENS! To mě teda fakt podrž…
Medea: “Hermes, tá anjeličkárska diskusia s Vami začala tu.”
Medeo, v tu chvíli jste vstoupila do mé diskuse s Michalem, kterou jsem vedl o “neandělech”, neboli o závaznosti věroučných zdrojů a která začala užtady. Odtud ono značné nedorozumění: Já od začátku mluvím pouze o metodě posuzování teologických výpovědí.
Medea: “Pravda existuje nezávisle od argumentov. Tvrdenie môže, byť pravdivé aj vtedy, keď nemáte jeho dôkaz, aj vtedy keď nemáte žiadne argumenty na jeho podloženie.”
Medeo, zdali pravdivost teologických výpovědí závisí, nebo nezávisí na argumentech, je také otázka metodologická. Závisí na tom, nakolik je teologie axiomatická a nakolik interpretativní věda. To je jistě zajímavý problém, ale nechce se mi ho rozvíjet zde (Dohadovat se o něm s ateistkou mi přijde absurdní). Rozhodně souhlasím, že pravdivost teze “andělé existují”, není závislá na tom, jaké argumenty pro ni najdeme. Ovšem pravdivost teze “existuje dogma, že andělé existují”, je problém interpretativní: Musí se v množině všech autoritativních výpovědí najít taková, kterou NELZE INTERPRETOVAT JINAK, než jako dogma s tímto obsahem. Pokládat za dogma nejen každé tvrzení, které je k nalezení v dokumentech ŘKC (bez rozlišení jazykových modalit jednotlivých tvrzení), ale dokonce ontologické presuppozice jednotlivých termínů těchto tvrzení, je cesta, která se ukázala jako slepá ulička.
to Michal:
http://www.katechismus.cz/paragraf.php?sel_paragraf=668
A? Moc nechápu, co tím citátem z KKC chceš říct… odkdy je pro Tebe KKC autoritou?
protestant says:
October 31, 2012 at 4:26 pm
Ještě poznámka – vládnoucí složka v církvi je nonsens. Církvi vládne Kristus.
jack:
Tak aspoň konečně víme,kdo je za ta církevní zvěrstva odpovědný! Ten kdo jí vládně!
🙂
Hermes: “Medeo, zdali pravdivost teologických výpovědí závisí, nebo nezávisí na argumentech, je také otázka metodologická.”
Hermes, hovorila som o pravdivostných hodnotách propozícií vo všeobecnosti. Teda o tom, že tvrdenie má svoju pravdivostnú hodnotu, bez ohľadu na to, či ho máte alebo nemáte argumentačne podložené. Teda argumenty potrebuje poznávajúci len pre svoje poznanie, ale pravdivostná hodnota existuje bez ohľadu na (ne)použité argumenty: “Zem je (s uspokojivou presnosťou) guľatá”, “prvočísel je nekonečne mnoho”, “Jan Hus bol upálený 1415”, tieto propozície sú pravdivé, bez ohľadu na to, či o tom viete alebo neviete, bez ohľadu na to, či ich máte podložené argumentami alebo nemáte.
To je náhodou od Jacka vtipná připomínka – jak je to teda s odpovědností Šéfa za činy Církve? 😉
Zrovna teď bylo ve zprávách na ČT o případu jisté Polky, která byla ve 14 letech znásilněna, a bylo jí bráněno v potratu, ačkoliv tamější už tak extrémně přísné zákony potrat v případě znásilnění umožňují. Zákon byl prostě obejit: nemocnice jí odmítla potrat provést, bylo jí doporučeno ať jde raději za knězem, fanatičtí věřící demonstrovali a činili na ni nátlakové akce, jistý časopis uveřejnil její osobní údaje, a věřící pomatenci ji pak bombardovali SMSkami ať si dítě ponechá…
Potrat jí nakonec byli ochotni provést až v 500 km vzdálené nemocnici v Gdaňsku.
Až Evropský soud rozhodl, že ji teď Polský stát musí odškodnit.
Takže tohle je nejčerstvější případ, jak tomu Šéf velí 🙂
Slávek says:
October 31, 2012 at 4:36 pm
Když se na to člověk podívá, tak náboženství jako takové vždy bylo nedílnou součástí politiky, ekonomiky a kultury. Často bylo s těmito věcmi identické. Jakmile náboženství od těchto věcí oddělíme, tak se obávám, že nám vznikne prázdná množina.
jack:
Takový názor ale nezdílí lidé v moderních společnostech. Proto došlo a dochází k sekularizaci,tedy k odtržení církve a státu. Naopak se domnívám,že je tímto jasně dáno najevo,že je přínosné,když iracionální (náboženské) názory neovlivňují politiku,ekonomii a kulturu. Paradoxem potom zůstává fakt,že až bez vlivu náboženství se začíná mluvit o lidských právech a svobodách.Pokud vím,tak jediný stát,který tuto úmluvu ještě neratifikoval je Vatikán. A tento stav má být podle vás prázdná množina?
Myslím,že Michal pochopil náboženství velice dobře a nebojí se nazývat věci pravými jmény. Naopak u vás mám dojem,že se tohoto bojíte.
Připadáte mi jako otec,který mluví se svými malými dětmi o vánočních dárcích a Santa Clausovi ( na tom nevidím nic špatného) ,ale nedokáže se od Santa Clause odpoutat ani když už je mezi dospělými!
Michal says:
October 31, 2012 at 7:21 pm
To je náhodou od Jacka vtipná připomínka – jak je to teda s odpovědností Šéfa za činy Církve?
protestant:
Církev je společenství. Každý je tam sám za sebe.
Tak moment moment: Přece nelze současně tvrdit, že Kristus Církvi vládne, a současně že každý v Církvi jedná sám za sebe (ergo je Církev neřízená – evidentní nesmysl).
Mě se teda zdá, že to je docela zjevný rozpor. Ne?