Mohl bych uvěřit v Boha?
Předně musím už asi po milionté zopakovat, že naprosto přirozeně bych uvěřil, kdyby (*) mi někdo ukázal, že v mých argumentech jsou zásadní chyby, a celková evidence ve skutečnosti ukazuje, že křesťanství je pravdivé a Ježíš byl opravdu Boží Syn, který zemřel za naše hříchy, atd. Pak bych se zcela logicky a nevyhnutelně stal křesťanem. Bylo by to zcela upřímné, správné, a nešlo by proti tomu nic namítnout.
Řekněme ale, že by se žádné nové argumenty neobjevily. Před nějakou dobou mi jeden diskutující na tomto webu řekl, že i já můžu uvěřit – stačí chtít. Opravdu? Moje subjektivní vnímání síly evidence, že křesťanský Bůh neexistuje, je srovnatelné s mou subjektivní jistotou, že Země je spíš kulatá než placatá. Copak si můžu jen tak říct, že budu od teď věřit, že Země je ve skutečnosti placatá?
Napadlo mě, že pokud bych měl MOTIVACI uvěřit, pokud bych CHTĚL – pak by to mohlo být docela zajímavé. Takovou motivací by mohl být např. život v zemi, kde věří drtivá většina obyvatel, a kde nevíra znamená společenský nebo i vážnější problém.
Vždycky bych například mohl tvrdit, že věřím. Mohl bych se chovat, jako kdybych věřil. Chodil bych do kostela, vykonával bych všechny rituály jak se patří, modlil bych se, na otázky bych odpovídal tak, jak odpovídají křesťané – s tím nemá průměrně inteligentní člověk, který se nějakou dobu do diskuzí s křesťany zapojuje, žádný problém.
Kdo by pak poznal, co si opravdu myslím? Bez hříchu není nikdo, já nehřeším nijak moc i když jsem ateista, tj. podle hříchů by se to nepoznalo – a do hlavy mi nikdo nevidí.
Alternativně bych se na spoustu těchhle “povinností” dokonce mohl vykašlat – vždyť kdo dnes chodí do kostela? Jak jsem se minule dozvěděl od moderních křesťanů, chození do kostela z vás nejen neudělá lepšího křesťana, ale zpochybňovali dokonce i jakýkoliv vztah mezi tím, jak vážně svou víru člověk bere, a jak často chodí do kostela. Hm, zřejmě sami do kostela nechodí…
Kdo se dnes na veřejnosti otevřeně hlásí ke své víře? Slabý výsledek pro křesťany ve Sčítání 2011 se vysvětluje právě tak, že co je komu do toho, čemu kdo věří? Nemusel bych tedy o své víře ani mluvit. Stačilo by říct, co je komu do toho.
Kolik “křesťanů” asi “věří” právě tímto způsobem?
***
Dobrá, co kdybych ale chtěl opravdu uvěřit? Není-li splněna podmínka (*), nemám o to sice zájem a tedy to ani nebudu zkoušet, ale říkám si, co kdybych zkusil následující kroky?
Premisou je, že bych měl motivaci uvěřit. Chtěl bych. Řekl bych si, že Bůh prostě existuje, protože design světa je tak očividný, velký třesk musel mít nějakou příčinu, a Bůh to vysvětluje velmi elegantně. Přemýšlel bych o Ježíšově příběhu – ale pozitivně, tj. neřešil bych co a proč se tak nemohlo stát, a jakou o tom máme evidenci. Představoval bych si, jak za nás trpěl na kříži, jak ušlechtilá to byla oběť, jak jsme všichni nenapravitelně hříšní, a zasloužíme si za to smrt, jak jsme Ježíše zradili – a že On je při tom všem naše jediná spása.
Začal bych k němu v duchu mluvit, říkal bych tomu “komunikovat s Kristem”. Vyprávěl bych mu o svých každodenních starostech i radostech, a to co nejčastěji. Jako čtyřleté dítě se svým virtuálním případně plyšovým kamarádem.
Cílevědomě bych potlačoval veškeré pochybnosti: o tom že hypotéza Boha ve skutečnosti vznik Vesmíru vůbec nevysvětluje, o tom že svět jeví znaky designu jen při velmi povrchním pohledu, o skutečné evidenci že příběh NZ je pravdivý, o jeho vnitřních inkonzistencích, o tom že ve skutečnosti mluvím jen já ke svému virtuálnímu kamarádovi, ale odezva nepřichází žádná.
Začal bych interpretovat běžné věci jako že jde o odpověď Krista. Něco se mi povedlo – super, Ježíš mi pomohl, protože mě tak moc miluje! Něco se mi nepovedlo? Určitě je za tím moudré vedení mého Pána, který mě na tom učí něco, čemu ještě plně nerozumím, ale určitě to dřív nebo později pochopím. Nebo taky ne, ale určitě to je celkově pro moje dobro.
Mohl bych zkusit použít i taktiku “proseb Boha aby mi pomohl uvěřit”. Jak by časem vzpomínek na mou dřívější nevíru a na příslušné argumenty přirozeně ubývalo, radostně bych to interpretoval, jako že mi Pán pomáhá. Kdyby jich teoreticky neubývalo, a stále se objevovaly pochybnosti, řekl bych si, že Pán přece není automat, a nemůžu čekat, že zareaguje hned jak si písknu.
Také bych se snažil do celé věci zaangažovat city. Dojímal bych se nad Pánovým osudem, nad jeho šlechetnou obětí. Snažil bych se představit si velikost jeho oběti, jeho utrpení na kříži, snažil bych se myslet na to, že to udělal pro nás, obdivoval bych ho za to – a později snad i miloval? Štítil bych se sám sebe za svoji hříšnost, a o to víc bych se upínal k Pánu, který je mou jedinou nadějí.
Rozhodně bych chodil na mše. Sborový zpěv a rituální praktiky při mši mají prokazatelný efekt na psychiku člověka (podobně jako rituální obřady domorodých kmenů atd.) a to bych interpretoval jako jasnou známku bezprostřední blízkosti Pána.
Život v komunitě věřících by byl vůbec důležitý. Snažil bych se věnovat maximum času kontaktu s věřícími přáteli a lidmi. Nic nenaladí mysl na patřičnou notu tak spolehlivě, jako když příslušné věci považují všichni okolo za samozřejmost. Minimum kontaktu s pochybovačnými myšlenkami = minimum vlastních pochybností.
Velmi efektivní by jistě bylo utužování skupiny ostentativním vymezováním se k jejímu vnějšku: radostí nad tím, že my máme to štěstí a věříme, zatímco ONI (nevěřící) mají smůlu, doufejme že jen dočasně, samozřejmě. Hovořili bychom spolu o pošetilosti ateistů, o tom jak je celá ta věc přece zřejmá, spekulovali bychom nad jejich nemorálností, pýchou – čímž bychom se automaticky “poplácávali” po ramenou, že my – díky Bohu! – pyšní a nemorální až tak nejsme, což je přece fajn, protože tak máme blíž k našemu Pánu Ježíši Kristu, a děláme mu tím radost, atd.
Mezi věřícími se často považuje za samozřejmost “být v kontaktu s živým Kristem”. Nikdo mi zatím nebyl schopen definovat, co se tím přesně myslí – ale když to nikdo není schopen definovat, tak to asi většina věřících sama neví, a proto bych to nepotřeboval vědět ani já. Stačilo by mi, abych si řekl, že s ním prostě v kontaktu jsem, a totéž abych s okázalou jistotou tvrdil i ostatním. Dle příkladu ostatních nepotřebuji umět vysvětlit, v čem ten kontakt spočívá, nebo jak sám poznám, že jej mám – stačí to tvrdit. Stačí tvrdit, že “to cítím”. Sám pro sebe bych si to mohl spojit třeba s příjemnými pocity ze sborového zpěvu v kostele, s pocity při soustředěné modlitbě, atd.
Dále, nemálo věřících deklaruje svou jistotu, že Bůh existuje. I já bych to třeba tvrdil. Dle předpokladu jsem v situaci, že chci věřit, svoji potlačenou nejistotu považuji za špatnou – tak co kdybych si prostě řekl, že mám jistotu? Pochybnosti mít nechci, tak jim jsem schopen vědomě nevěnovat pozornost (nejsem schopen zabránit tomu, aby mě pochybnost čas od času nepřišla na mysl, ale jsem schopen v té myšlence dál nepokračovat, a nerozvíjet ji. Vědomě ji potlačit.) – a tedy mám jistotu. A když ji mám, tak mohu totéž tvrdit i ostatním.
Co by mi tedy po nějakém čase zbylo? Zůstaly by stále méně často se objevující ojedinělé myšlenky na to, že jsem dřív měl nějakou evidenci, která svědčila o tom, že nemám pravdu – myšlenky, které bych se snažil vědomě utnout jakmile by se objevily. Navíc bych si v takovém případě vědomě “řekl”, že to prostě celé byla chyba. Byla to chyba, bylo to špatně, TEHDY jsem se mýlil. Tečka.
Závěrem připomínám, že v celém tom procesu nebyla potřebná sebemenší skutečná intervence Boha. Vše je jen o sebeobelhaní se, o nasazení si klapek na oči, o zakázání si přemýšlet o jistých věcech, o cílevědomé sebe-manipulaci s mou vlastní myslí.
A teď klíčové otázky:
1) Byl bych v takovém případě věřící?
2) Pokud ne, tak co by mi chybělo k tomu, abych byl “opravdu věřící”? Uvědomme si, že v reálném životě nám stačí k tomu, abychom někoho považovali za věřícího, jen to, aby to o sobě tvrdil. NĚKDO by snad mohl požadovat i to, aby se dotyčný choval jakž-takž morálně – ovšem obé bych splnil hned v tom úplně prvním kroku.
3) z mého současného pohledu je výše uvedený postup čistokrevná psychologická sebe-manipulace. Manipulace mě samotného. Nic jiného, než sebeobelhaní se. Je to pravda? Pokud ne, tak proč?
4) Je-li výše uvedené psychologická manipulace, obelhaní sama sebe, pak taková cesta k víře asi nebude úplně OK – a jistě se mi nikdo nemůže divit, že se jí NEHODLÁM pouštět. POKUD by ale byla splněna premisa, a já bych CHTĚL uvěřit (ovšem nikoliv za cenu výše popsaného sebeobelhávání se a zmanipulování sebe sama) – pak jakou jinou cestou mohu jít, než že mi někdo objasní problémy, které s křesťanstvím mám, a o kterých píšu v článcích zde na tomto webu?
5) vzhledem k tomu, že mi ty problémy za rok a půl nikdo nebyl schopen objasnit (a to jsem s jejich výčtem ani zdaleka neskončil), znamená to, že já prostě uvěřit nemohu, aniž bych podvedl sám sebe?
Hermes může rád chodit do lesa a já s ním mohu souhlasit, že vycházky po lese jsou krásné. Nemusím mít ale přece mít na mysli stejný les.
Michal says:
October 1, 2012 at 3:37 pm
Ne Jacku, je to trošku (úplně 😉 ) jinak: když budu mít sklon zamilovat se do potvory, která před mnou odkopla x dalších kluků a případně je i všelijak podvedla, tak se budu sakramentsky snažit aby mě to přešlo, dokud není pozdě.
Nebo např., když už mám manželku a malé dítě, a teoreticky bych cítil nějaké sympatie ke kolegyni z práce (nebo koneckonců k jakékoliv jiné ženě), tak se TAKY budu snažit, aby to nepřerostlo v nějaké city, a KDYBY se mi to náhodou stalo, tak se pochopitelně budu snažit se co nejrychleji “odmilovat”, a budu se modlit 😉 aby se mi to povedlo.
Naopak, do bohaté ženy se budu snažit NEzamilovat, protože by výsledkem toho bylo se značnou pravděpodobností jen (moje) bolavé srdce.
Jojo, trvám si na tom, že rozum má do lásky proklatě co mluvit.
jack:
Michale,já o voze a vy o koze. Já řeším od začátku co to láska je a jak vzniká.
A vy mluvíte o tom,jak se jí vyhnout. Takže “ad absurdum”,když se zavřu do kláštera a už nikdy neuvidím žádnou ženu,tak opravdu neriskuji zamilování do ženy.
Ale o tom nikdo nediskutuje,tedy alespoň já ne! Píši o tom,že kdyby jste své city ovládal rozumem,tak se nemusíte bát,že přerostou (nechtěnou hranici) vaše city ke kolegyni z práce,POKUD TO NEPOVAŽUJETE ZA ROZUMNÉ. Už chápete o čem je řeč?
Slávek says:
October 1, 2012 at 3:41 pm
Souhlas s Michalem. Rozum a chtíč nemohou být v opozici natrvalo.
jack:
Ani vy Slávku. Tak tedy polopaticky. Srovnávám bio-chemické procesy v mozku.
Proces myšlení z pohledu bio-chemického NEMÁ žádný vliv a souvislost s bio-procesem,který způsobuje zamilování. O tom celou dobu píši.
Medea:
Napr. keď žena zistí, že jej milenec má nejaké extrémne prejavy, tak môže s ním prerušiť kontakt, zmeniť prostredie, alebo si nájsť nového milenca, až kým stará láska nevyprchá.
jack:
Přemýšlejte,sám jste to napsal. Láska musí vyprchat,třeba tím,že poznám jinou ženu nebo tu starou ztratím z očí. Rozumem jsem pouze ovlivnil to,že jsem připravil situace ve kterých ztráta lásky může nastat,také nemusí. Ale to není ovlivnění pocitu lásky přímo myšlením. Krásně to vystihuje staré rčení “sejde z očí,sejde z mysli”.
Vaše rčení by znělo ” odmilujte se přemýšlením,nejlépe z pondělka na úterek”.
protestant:
Něco nepěkného z vás čpí. Buď nenávist k náboženství, nebo závist vzdělání. Možná oboje.
jack:
A co jste čekal. Napřed uznáte,že láska není rozumový kalkul a potom napíšete “Ani v lásce se kalkul nevyplácí. Stejně tak ve víře.”
Panebože,nemůže se nic vyplácet,když to neexistuje!
Vždyť vy ani nezvládáte napsat pár řádek po sobě a zachovat při tom logickou souvislost!
A odpovídat k tématu se vám už vůbec nechce!
protestant says:
October 1, 2012 at 4:05 pm
to jack:
……Znovu a znovu nás bible přesvědčuje o tom, ţe víra v pravého Boha není jen nějaký světový názor, filozofie,
nauka nebo přesvědčení. Víra v Boha je silné pouto lásky. Je to síla vztahu. Kdo opravdově věří v Pána Boha, tak je
jako zamilovaný. Nepotřebuje si logicky zdůvodňovat to, čemu věří. Je tažen, je přitahován neviditelnou silou ke
svému protějšku. V myšlenkách je stále s tím, koho miluje. Jeho duše dychtí po živém Bohu. Po vztahu s Bohem.
Věřící duše prostě na Boha myslí, s Bohem počítá, na Boha spoléhá, Bohu důvěřuje. Odborně říkáme, že taková víra
je pro člověka existenciální záležitost. Bytostně se jej dotýká. Na dobrém vztahu k Bohu závisí celá moje existence,
moje bytí a nebytí. Když někoho milujeme, tak říkáme: Já bez něj nemůžu být. Můj život by bez něj ztratil cenu.
Víra v Boha je takové uvědomění si své závislosti na Bohu. Takováto víra však musí být něčím vyprovokována. Je
to vždy pouze reakce na něco mnohem silnějšího – na Boží lásku k nám. …
jack:
Tohle už v historii lidstva řeklo určitě mnoho lidí,ale spousta těchto lidí měla na mysli jiného či jiné bohy než je ten váš. Tak proč se domníváte,že vaše vyznání má pro někoho nějaký vypovýdající význam???
jack:
A co jste čekal. Napřed uznáte,že láska není rozumový kalkul a potom napíšete “Ani v lásce se kalkul nevyplácí. Stejně tak ve víře.”
Panebože,nemůže se nic vyplácet,když to neexistuje!
Vždyť vy ani nezvládáte napsat pár řádek po sobě a zachovat při tom logickou souvislost!
protestant:
Ale ta logická souvislost tam je. A zřejmá. Zkuste se zamyslet.
to jack:
Jak víte že šlo o jiné bohy?
Jack: “Ale to není ovlivnění pocitu lásky přímo myšlením.”
Jack, ale aj premýšľanie predsa môže lásku zničiť. Môžete byť napr. zamilovaný do nejakej osoby. Jedného pekného dňa intenzívne premýšľate o svojom vzťahu, spoja sa Vám isté súvislosti a osoba, ktorú ste doteraz vnímali ako zosobneného anjela, sa Vám odrazu javí ako odporná mrcha a láska sa rozplynie ako dym. Také veci sa stávajú. Kognitívne procesy môžu výrazne ovplyvniť lásku. Nemáte predsa dve oddelené duše: jednu horúcu vášnivú a druhú chladnú racionálnu, ale máte jeden mozog 😉
Nehovorím, že rozum srdcu vládne, ale srdce a rozum sa navzájom ovplyvňujú.
to jack:
Víra
V obecné mluvě takto označujeme určité přesvědčení, které v danou chvíli nelze opřít o skutečnosti bezprostředně zřejmé nebo ověřitelné. Bez víry se v životě neobejdeme: otázkou není, zda věřit, nýbrž spíše komu nebo čemu věřit.
Je chyba, když víru chápeme jako projev iracionality a stavíme ji do protikladu k rozumovému (racionálnímu) poznání a vědění. Rozumné není výhradně to, co je hned ověřitelné. Nelze také mluvit o bezdůvodnosti víry. K víře obvykle máme nějaké důvody, o kterých lze kriticky uvažovat.
Důvodem k víře (důvěře) nějakému člověku může být naše předchozí zkušenost s ním, nebo svědectví jiných lidí. Víra se úzce pojí s přátelstvím a láskou – jako jejich předpoklad (sotva lze milovat někoho, komu nevěříme) i důsledek (láska či přátelský vztah vytváří prostředí důvěry). Správnost víry si můžeme ověřit až v budoucnosti – bližší či vzdálenější.
Důvody k víře ovšem mohou být také pochybné. Tam, kde člověk něčemu (nebo někomu) věří jen proto, že sám chce, z nějaké vlastní náchylnosti, nebo také ze strachu, je pak výstižnější mluvit o pověře. Víru, resp. důvody k víře je dobré konfrontovat s kritickým myšlením. S vědomím, že pochybnosti patří k víře.
http://www.e-cirkev.cz/rubrika/630-Vira/index.htm
Protestant: “K víře obvykle máme nějaké důvody, o kterých lze kriticky uvažovat.”
“Tam, kde člověk něčemu (nebo někomu) věří jen proto, že sám chce, z nějaké vlastní náchylnosti, nebo také ze strachu, je pak výstižnější mluvit o pověře.”
Zajímavé citáty Protestante! A tak jaké jsou tedy ty tvé důvody, proč věříš, a o kterých lze kriticky přemýšlet? Tak jeden z těch “důvodů” uhodnu sám: “kontakt s živým Kristem” – ale dávám tučný otazník nad to, zda o něm lze kriticky přemýšlet. Určitě se nad tím po tvé odpovědi kriticky zamyslíme ;). Něco dalšího? Nějaký další důvod?
to Michal:
Jedním z důvodů může být to, že vidím kam vede ateismus. A tento web mi v tom hodně pomáhá…. 🙂
Hmm, zajímavé 🙂 A kam že teda vede ateismus? A jak ti to ukazuje, že Ježíš je Kristus? Už se nemůžu dočkat, až se nad tím spolu kriticky zamyslíme! 🙂
OK, máš ještě nějaký další důvod?
Podle mě totiž, Protestante, ten tvůj citát svědčí jen o tom, co si už delší dobu myslím:
1) že ve skutečnosti věříte primárně proto, že věřit chcete, nebo ještě spíš, nechcete nevěřit
2) není prakticky nic, co by vás odlišovalo od širokého spektra různých pošetilostí, jako pověry, horoskopy, numerologie, věštění z kávové sedliny, víra v neviditelnou hvězdnou flotilu Aštara Šerana, atd.
3) současně je vám to hloupé a žinantní takto SAMI SEBE vidět, a tak se navzájem ujišťujete podobnými texty jako ten co jsi teď citoval, že ve skutečnosti máte pro svou víru důvody, které obstojí před kritickým přezkoumáním, a že pověry jsou něco docela ale docela jiného, atd.
Fakt půvabné 🙂
to Michal:
Není to spíše tak, že ty se zde snažíš všemi možnými prostředky sám sebe ubezpečit, že tvoje volba je ta správná? 🙂
Jasně že se snažím, aby má volba byla správná – to je snad naprosto přirozené, ne?
Napadá mě, že mezi námi je vlastně tento rozdíl:
– já se snažím dohledat co nejvíc evidence, a z ní se pak rozhodnout tak, aby ta volba byla s co nejvyšší pravděpodobností správná
– naproti tomu vy máte volbu dopředu hotovou, a snažíte se nasadit si takové brýle (nebo klapky na oči), aby vám vaše volba připadala v souladu s evidencí
🙂
…..není prakticky nic, co by vás odlišovalo od širokého spektra různých pošetilostí, jako pověry, horoskopy, numerologie, věštění z kávové sedliny, víra v neviditelnou hvězdnou flotilu Aštara Šerana, atd……
protestant:
To je přesně to proč nechci být jako ty – ateista.
….naproti tomu vy máte volbu dopředu hotovou, a snažíte se nasadit si takové brýle (nebo klapky na oči), aby vám vaše volba připadala v souladu s evidencí…
protestant: I kvůli takovým větám ateistů nechci být ateistou.
Michal says:
Napadá mě, že mezi námi je vlastně tento rozdíl:
– já se snažím dohledat co nejvíc evidence, a z ní pak udělat takovou volbu, která se mi zdá jako správná
protestant:
Ale kdepak Michale. Ty jsi svou volbu udělal a teď se ji jen vnitřně snažíš obhájit.
To je dobré Protestante 🙂
Ty nechceš zastávat názor X proto, že jiný člověk, zastávající názor X, používá vyjádření která se ti nelíbí? 😀
A teď jsou dvě možnosti:
A) buď to myslíš vážně
B) a nebo je to nepříliš chytrý pokus o racionalizaci, v souladu s mým předchozím příspěvkem