Mohl bych uvěřit v Boha?
Předně musím už asi po milionté zopakovat, že naprosto přirozeně bych uvěřil, kdyby (*) mi někdo ukázal, že v mých argumentech jsou zásadní chyby, a celková evidence ve skutečnosti ukazuje, že křesťanství je pravdivé a Ježíš byl opravdu Boží Syn, který zemřel za naše hříchy, atd. Pak bych se zcela logicky a nevyhnutelně stal křesťanem. Bylo by to zcela upřímné, správné, a nešlo by proti tomu nic namítnout.
Řekněme ale, že by se žádné nové argumenty neobjevily. Před nějakou dobou mi jeden diskutující na tomto webu řekl, že i já můžu uvěřit – stačí chtít. Opravdu? Moje subjektivní vnímání síly evidence, že křesťanský Bůh neexistuje, je srovnatelné s mou subjektivní jistotou, že Země je spíš kulatá než placatá. Copak si můžu jen tak říct, že budu od teď věřit, že Země je ve skutečnosti placatá?
Napadlo mě, že pokud bych měl MOTIVACI uvěřit, pokud bych CHTĚL – pak by to mohlo být docela zajímavé. Takovou motivací by mohl být např. život v zemi, kde věří drtivá většina obyvatel, a kde nevíra znamená společenský nebo i vážnější problém.
Vždycky bych například mohl tvrdit, že věřím. Mohl bych se chovat, jako kdybych věřil. Chodil bych do kostela, vykonával bych všechny rituály jak se patří, modlil bych se, na otázky bych odpovídal tak, jak odpovídají křesťané – s tím nemá průměrně inteligentní člověk, který se nějakou dobu do diskuzí s křesťany zapojuje, žádný problém.
Kdo by pak poznal, co si opravdu myslím? Bez hříchu není nikdo, já nehřeším nijak moc i když jsem ateista, tj. podle hříchů by se to nepoznalo – a do hlavy mi nikdo nevidí.
Alternativně bych se na spoustu těchhle “povinností” dokonce mohl vykašlat – vždyť kdo dnes chodí do kostela? Jak jsem se minule dozvěděl od moderních křesťanů, chození do kostela z vás nejen neudělá lepšího křesťana, ale zpochybňovali dokonce i jakýkoliv vztah mezi tím, jak vážně svou víru člověk bere, a jak často chodí do kostela. Hm, zřejmě sami do kostela nechodí…
Kdo se dnes na veřejnosti otevřeně hlásí ke své víře? Slabý výsledek pro křesťany ve Sčítání 2011 se vysvětluje právě tak, že co je komu do toho, čemu kdo věří? Nemusel bych tedy o své víře ani mluvit. Stačilo by říct, co je komu do toho.
Kolik “křesťanů” asi “věří” právě tímto způsobem?
***
Dobrá, co kdybych ale chtěl opravdu uvěřit? Není-li splněna podmínka (*), nemám o to sice zájem a tedy to ani nebudu zkoušet, ale říkám si, co kdybych zkusil následující kroky?
Premisou je, že bych měl motivaci uvěřit. Chtěl bych. Řekl bych si, že Bůh prostě existuje, protože design světa je tak očividný, velký třesk musel mít nějakou příčinu, a Bůh to vysvětluje velmi elegantně. Přemýšlel bych o Ježíšově příběhu – ale pozitivně, tj. neřešil bych co a proč se tak nemohlo stát, a jakou o tom máme evidenci. Představoval bych si, jak za nás trpěl na kříži, jak ušlechtilá to byla oběť, jak jsme všichni nenapravitelně hříšní, a zasloužíme si za to smrt, jak jsme Ježíše zradili – a že On je při tom všem naše jediná spása.
Začal bych k němu v duchu mluvit, říkal bych tomu “komunikovat s Kristem”. Vyprávěl bych mu o svých každodenních starostech i radostech, a to co nejčastěji. Jako čtyřleté dítě se svým virtuálním případně plyšovým kamarádem.
Cílevědomě bych potlačoval veškeré pochybnosti: o tom že hypotéza Boha ve skutečnosti vznik Vesmíru vůbec nevysvětluje, o tom že svět jeví znaky designu jen při velmi povrchním pohledu, o skutečné evidenci že příběh NZ je pravdivý, o jeho vnitřních inkonzistencích, o tom že ve skutečnosti mluvím jen já ke svému virtuálnímu kamarádovi, ale odezva nepřichází žádná.
Začal bych interpretovat běžné věci jako že jde o odpověď Krista. Něco se mi povedlo – super, Ježíš mi pomohl, protože mě tak moc miluje! Něco se mi nepovedlo? Určitě je za tím moudré vedení mého Pána, který mě na tom učí něco, čemu ještě plně nerozumím, ale určitě to dřív nebo později pochopím. Nebo taky ne, ale určitě to je celkově pro moje dobro.
Mohl bych zkusit použít i taktiku “proseb Boha aby mi pomohl uvěřit”. Jak by časem vzpomínek na mou dřívější nevíru a na příslušné argumenty přirozeně ubývalo, radostně bych to interpretoval, jako že mi Pán pomáhá. Kdyby jich teoreticky neubývalo, a stále se objevovaly pochybnosti, řekl bych si, že Pán přece není automat, a nemůžu čekat, že zareaguje hned jak si písknu.
Také bych se snažil do celé věci zaangažovat city. Dojímal bych se nad Pánovým osudem, nad jeho šlechetnou obětí. Snažil bych se představit si velikost jeho oběti, jeho utrpení na kříži, snažil bych se myslet na to, že to udělal pro nás, obdivoval bych ho za to – a později snad i miloval? Štítil bych se sám sebe za svoji hříšnost, a o to víc bych se upínal k Pánu, který je mou jedinou nadějí.
Rozhodně bych chodil na mše. Sborový zpěv a rituální praktiky při mši mají prokazatelný efekt na psychiku člověka (podobně jako rituální obřady domorodých kmenů atd.) a to bych interpretoval jako jasnou známku bezprostřední blízkosti Pána.
Život v komunitě věřících by byl vůbec důležitý. Snažil bych se věnovat maximum času kontaktu s věřícími přáteli a lidmi. Nic nenaladí mysl na patřičnou notu tak spolehlivě, jako když příslušné věci považují všichni okolo za samozřejmost. Minimum kontaktu s pochybovačnými myšlenkami = minimum vlastních pochybností.
Velmi efektivní by jistě bylo utužování skupiny ostentativním vymezováním se k jejímu vnějšku: radostí nad tím, že my máme to štěstí a věříme, zatímco ONI (nevěřící) mají smůlu, doufejme že jen dočasně, samozřejmě. Hovořili bychom spolu o pošetilosti ateistů, o tom jak je celá ta věc přece zřejmá, spekulovali bychom nad jejich nemorálností, pýchou – čímž bychom se automaticky “poplácávali” po ramenou, že my – díky Bohu! – pyšní a nemorální až tak nejsme, což je přece fajn, protože tak máme blíž k našemu Pánu Ježíši Kristu, a děláme mu tím radost, atd.
Mezi věřícími se často považuje za samozřejmost “být v kontaktu s živým Kristem”. Nikdo mi zatím nebyl schopen definovat, co se tím přesně myslí – ale když to nikdo není schopen definovat, tak to asi většina věřících sama neví, a proto bych to nepotřeboval vědět ani já. Stačilo by mi, abych si řekl, že s ním prostě v kontaktu jsem, a totéž abych s okázalou jistotou tvrdil i ostatním. Dle příkladu ostatních nepotřebuji umět vysvětlit, v čem ten kontakt spočívá, nebo jak sám poznám, že jej mám – stačí to tvrdit. Stačí tvrdit, že “to cítím”. Sám pro sebe bych si to mohl spojit třeba s příjemnými pocity ze sborového zpěvu v kostele, s pocity při soustředěné modlitbě, atd.
Dále, nemálo věřících deklaruje svou jistotu, že Bůh existuje. I já bych to třeba tvrdil. Dle předpokladu jsem v situaci, že chci věřit, svoji potlačenou nejistotu považuji za špatnou – tak co kdybych si prostě řekl, že mám jistotu? Pochybnosti mít nechci, tak jim jsem schopen vědomě nevěnovat pozornost (nejsem schopen zabránit tomu, aby mě pochybnost čas od času nepřišla na mysl, ale jsem schopen v té myšlence dál nepokračovat, a nerozvíjet ji. Vědomě ji potlačit.) – a tedy mám jistotu. A když ji mám, tak mohu totéž tvrdit i ostatním.
Co by mi tedy po nějakém čase zbylo? Zůstaly by stále méně často se objevující ojedinělé myšlenky na to, že jsem dřív měl nějakou evidenci, která svědčila o tom, že nemám pravdu – myšlenky, které bych se snažil vědomě utnout jakmile by se objevily. Navíc bych si v takovém případě vědomě “řekl”, že to prostě celé byla chyba. Byla to chyba, bylo to špatně, TEHDY jsem se mýlil. Tečka.
Závěrem připomínám, že v celém tom procesu nebyla potřebná sebemenší skutečná intervence Boha. Vše je jen o sebeobelhaní se, o nasazení si klapek na oči, o zakázání si přemýšlet o jistých věcech, o cílevědomé sebe-manipulaci s mou vlastní myslí.
A teď klíčové otázky:
1) Byl bych v takovém případě věřící?
2) Pokud ne, tak co by mi chybělo k tomu, abych byl “opravdu věřící”? Uvědomme si, že v reálném životě nám stačí k tomu, abychom někoho považovali za věřícího, jen to, aby to o sobě tvrdil. NĚKDO by snad mohl požadovat i to, aby se dotyčný choval jakž-takž morálně – ovšem obé bych splnil hned v tom úplně prvním kroku.
3) z mého současného pohledu je výše uvedený postup čistokrevná psychologická sebe-manipulace. Manipulace mě samotného. Nic jiného, než sebeobelhaní se. Je to pravda? Pokud ne, tak proč?
4) Je-li výše uvedené psychologická manipulace, obelhaní sama sebe, pak taková cesta k víře asi nebude úplně OK – a jistě se mi nikdo nemůže divit, že se jí NEHODLÁM pouštět. POKUD by ale byla splněna premisa, a já bych CHTĚL uvěřit (ovšem nikoliv za cenu výše popsaného sebeobelhávání se a zmanipulování sebe sama) – pak jakou jinou cestou mohu jít, než že mi někdo objasní problémy, které s křesťanstvím mám, a o kterých píšu v článcích zde na tomto webu?
5) vzhledem k tomu, že mi ty problémy za rok a půl nikdo nebyl schopen objasnit (a to jsem s jejich výčtem ani zdaleka neskončil), znamená to, že já prostě uvěřit nemohu, aniž bych podvedl sám sebe?
Jirka: “Tedy já se taky cítím její součástí, jsem myšlen i já a nebo pouze organizační stránka církve(papež, kardinálové) tedy hierarchie?”
Myslela som Cirkev ako inštitúciu a politický subjekt. Laikov som neuvažovala.
to Medea: Ale to je škoda. Laikové tvoří většinu církve. Jejich postavení je tedy poněkud ehm…problematické. Lépe řečeno jakoby se jich církev “bojí”. Já měl zatím štěstí na jak se říká hierarchii. Potkal jsem samé dobré kněze. I když malinko pořád cítí jakoby povinnost odpovědět na každou otázku i když třeba v té oblasti nejsou dost silní…občas by nevadila opověď, nevím. taky spoustu věcí nevím a nestydím se za to. Tak mě napadlo: skoro každé náboženství má morální systém. Ateismus není náboženství a tak asi nemá morální systém? Nebo má? Pro mě je jasné žít podle křesťanského morálního systému(samozřejmě každý máme chyby). Jak se žije když člověk v Boha nevěří? Může ateista žít podle desatera? Nezpronevěří se ateismu? Omlouvám se za tolik otázek, jen mě to zajímá.
Tedy omlouvám se za vyjádření: Církev se laiků bojí. Je nepřesné, laikové tvoří církev a ta se jich tedy nemůže bát. Jistě ale víte jak to myslím.
Jirka: “Ateismus není náboženství a tak asi nemá morální systém?”
Ateizmus je len filozofické stanovisko predpokladajúce, že boh/Boh nexistuje. Teda ontologická záležitosť.
Jirka: “Jak se žije když člověk v Boha nevěří?”
Podľa rozumu, svedomia a empatie.
Jirka: “Může ateista žít podle desatera?”
No, prvé tri prikázania iste nebude dodržiavať 🙂 a ja tie zvyšné dodržiavam, ale v modernej modifikovanej podobe.
Jirka: “Nezpronevěří se ateismu?”
Ateizmus nie je morálny kódex. Ateizmus je len ontologické stanovisko.
Jirka:Může ateista žít podle desatera?
Nemůže. Já jsem Pán, tvůj Bůh ( ateista: WTF?) 1. 1. Nebudeš mít jiné bohy! (ateista: WTF?) 2. 2. Nebudeš zneužívat mého jména! ( ateista: neexistuješ, tak nepruď) 3. 4. Budeš ctít otce a matku! ( ateista: ne každej si to zaslouží- třeba Fritzl určitě ne..) 5. Nebudeš zabíjet! ( ateista: věřící nedodržují o nic více, než ateisté)…….
Hezké je převyprávění přikázání NEZABIJEŠ NA TOMTO WEBU: http://www.vira.cz/Texty/Glosar/Desatero-prikazani-Bozich.html
Nebudeš dychtit po ženě svého bližního ani po jeho otroku nebo po jeho otrokyni ani po jeho býku ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu. ( ateista: otrokyni bych si nechal líbit..ostatní není problém) … atd…
Jirko, ty otázky jsi myslel vážně? Myslíš, že Číňané nebo Japonci před příchodem křesťanských misionářů kradli, smilnili? Kde se v křesťanech bere ta pýcha, že si myslí, že zbytek světa čekal na to, až jim nějaký bůh pastevců řekne, jak se mají chovat?
Čestmíre, ač netázán, nedá mi se nevyjádřit. Jistěže Číňané a Japonci před příchodem křesťanských misionářů kradli, smilnili a také lhali a vraždili, stejně jako po jejich příchodu i po jejich odchodu, stejně jako my všichni ostatní včetně Boů a Čestmírů až podnes.
Proto také svět vypadá,tak jak vypadá a dál také vypadat bude. Pravda,zbytek světa nemusí čekat až mu někdo řekne co má dělat, zbytek světa dobře ví, že je nějaké “mělo by být” a nějaké od toho rozdílné “je”. Každý jednotlivec ve svém svědomí ví, že k onomu” mělo by být” někdy selhal. Zbytek světa, včetně zvířat ba i rostlin čeká (toužebně vyhlíží viz Ř8-9) až bude vysvobozen z tohoto systému zániku,smrti,marnosti, z této absolutní skepse (ze které se ateismus snaží tak naivně vylhat).Bůh pastevců nám nepřišel apriori něco říkat, přišel zaplatit naše dluhy svědomí a odstranit jejich destrukční důsledky. O tom je křesťanství, chcete-li to tak nazývat, a v tom spočívá naděje křesťanů. Pýcha křesťanů?. Jestliže, žebrák řekne žebrákovi kde našel chleba, na co asi tak může být pyšný ?
Bo, když tomu věříš :-D. Já teda toužebně nevyhlížím vysvobození- to by bylo morbidní, v tom se vyžívají křesťané a mylí si, že ostatní to MUSÍ mít taky tak- ale nemají. Žijete v jakémsi duchovním/duševním rauši.
Když se mě věřící zeptá, jestli může ateista žít podle desatera… asi nezná desatero…
Jirka:
Takze kdybych se choval dobre to nestaci, musi to byt jeste z dobreho duvodu?
jack:
To jsem nenapsal. Já jsem pouze porovnával a napsal,která varianta je mě osobně milejší.
Jirka:
Ale nechme to byt, snazil jsem se vysvetlit jak jsem prisel k vire a co mi dava, to je vse.
jack:
Trochu jste mě zklamal. Odůvodnění k vaší náboženské víře,na které se ptám,je podle vás to,že vás tato víra uspokojuje a dělá z vás lepšího člověka?
To je jako kdyby jste napsal,že věříte,že dokážete přeplavat kanál La Manche a důvodem této víry je to,že vás tato víra naplňuje hrdostí.
Už nevím jak vám to vysvětlit,ale já se ptám na důvod,kterým jste došel k víře,že dokážete přeplavat kanám La Manche. Chápete to! Jde o odůvodnění ,které je zároveň argumentací,která přivede i mě a každého rozumného člověka k VÍŘE,že dokážete přeplavat kanál La Manche.
V našem náboženském příkladu je to tedy důvod,který je zároveň argumentací,která dokáže každého rozumného člověka dovést k té samé víře,jako je ta vaše. Tedy že také uvěříme,že existuje “Bůh”,o kterém mluvíte.
Už tomu rozumíte. Jde o důvody,které dokáží “přenést” víru i na ostatní.
Otázka tedy je,máte takové DŮVODY,které splňují tato kritéria?
to Čestmír.
Ono je to většinou opačně. To ateisté často tvrdí, že oni jsou slušní a dodržují desatero lépe než věřící… 🙂
to jack:
Omyl jacku. Lidé se nerozhodují podle nějakých racionálních hledisek. Těmi si až zpětně obhajují svoje iracionální rozhodnutí.
protestant says:
September 17, 2012 at 6:44 pm
to jack.
Ne. Stejně mnoho dalších rozhodnutí jsem nedělal na základě racionálních důvodů.
Stejně jako většina lidí:
jack:
Bezpochyby existují situace ve kterých se lidé rozhodují na základě intuice či emocí.
Jestli jsou taková rozhodnutí správná,by bylo na zvláštní téma.
Otázkou pořád zůstává,jestli je VÍRA v cokoliv oblastí,ve které by se lidé měli rozhodovat na základě intuice či emocí!
Alespoň konečně víme,že vaše náboženská víra nevznikla na základě racionálních důvodů. Teď už by jste nám mohl pouze napsat na základě tedy jakých důvodů vznikla!
Musíte pochopit základní problém u “věcí”,které jsou rozhodována na základě subjektivní intuice či subjektivních emocí. Správnost takových rozhodnutí není možné předem vyhodnocovat. Není tedy možné,přesvědčit jiný subjekt o správnosti takového rozhodnutí. Takové rozhodnutí tedy pro jiné subjekty nemá žádný vypovýdající význam.
Nemohu tedy uvěřit tomu čemu věříte vy,pokud vy věříte pouze na základě vašich subjektivních pocitů. Chápete! Taková víra je “nepřenosná”.
V podstatě jste tedy odpověděl na to co mě zajímalo. Tedy jestli bych měl také věřit tomu čemu věříte vy. Výsledek je ten,že jste mi nepředložil NIC,co by mě přivedlo k vaší víře. Vaše subjektivní pocity mě totiž k vaší víře přivést nemohou. To snad chápete!
No ateisté určitě netvrdí, že dodržují desatero, aspoň ne ti, kteří vědí, co v něm je 🙂 Ono, ateista který by dodržoval např. hned první přikázání, by asi nebyl ateista, že.
Což mi připomíná, že jsem se tě protestante chtěl nedávno na něco zeptat.
Hřešíš? Jak konkrétně? Mohl bys uvést nějaké hříchy, kterých se třeba dopouštíš? Předpokládám, že nevraždíš, nesmilníš, nekradeš, … tak jak tedy hřešíš?
Jirka:
Tak mě napadlo: skoro každé náboženství má morální systém. Ateismus není náboženství a tak asi nemá morální systém? Nebo má? Pro mě je jasné žít podle křesťanského morálního systému(samozřejmě každý máme chyby). Jak se žije když člověk v Boha nevěří? Může ateista žít podle desatera? Nezpronevěří se ateismu? Omlouvám se za tolik otázek, jen mě to zajímá.
jack:
Jirko,morálka lidí nemá nic společného s křesťanstvím. O morálce lidí se mluví v souvislosti se vztahem k jiným lidem a životem ve společnosti. Tyto vzahy můžeme hodnotit v době kdy ještě křesťanství neexistovalo a také v oblastech kde neexistovalo.
Nebo snad chcete říci,že lidé bez křesťanské víry a lidé s jinou náboženskou vírou nemohou být morální???
jirka says:
September 17, 2012 at 6:25 pm
Hm… skutecny stav veci? Muzete mi to nejak priblizit? Nerozuim tomu. Dekuju
jack:
V tom případě se nedivím,že jste věřící.
protestant says:
September 18, 2012 at 10:55 am
to jack:
Omyl jacku. Lidé se nerozhodují podle nějakých racionálních hledisek. Těmi si až zpětně obhajují svoje iracionální rozhodnutí.
jack:
🙂 Čtete to někdy po sobě? To je zase nesmysl. Jak můžete racionálně obhájit iracionální rozhodnutí?
A opak je pravdou.Kdyby se lidé nerozhodovali podle racionálních hledisek,tak by asi všichni čekali s otevřenou pusou až jim tam samo vletí pečené kuře.
Nesmíte pořád posuzovat ostatní lidi podle sebe. Většina lidí racionálně přemýšlí nad tím co dělá. 🙂
Jinak, Protestante, bylo by fajn kdyby ses pokusil odpovědět na můj poslední příspěvek v téhle diskuzi
http://www.i-ateismus.cz/2012/06/mohl-bych-uverit/comment-page-22/#comment-35117
Michal says:
September 18, 2012 at 11:05 am
No ateisté určitě netvrdí, že dodržují desatero, aspoň ne ti, kteří vědí, co v něm je Ono, ateista který by dodržoval např. hned první přikázání, by asi nebyl ateista, že.
Což mi připomíná, že jsem se tě protestante chtěl nedávno na něco zeptat.
Hřešíš? Jak konkrétně? Mohl bys uvést nějaké hříchy, kterých se třeba dopouštíš? Předpokládám, že nevraždíš, nesmilníš, nekradeš, … tak jak tedy hřešíš?
protestant:
Třeba pobyt zde na tomto webu je hřích. Protože místo tohoto nesmyslného utrácení drahocenného času bych mohl dělat něco mnohem užitečnějšího. Něco, co druhým pomůže.
jack says:
Nesmíte pořád posuzovat ostatní lidi podle sebe. Většina lidí racionálně přemýšlí nad tím co dělá.
Protestant:
To není podle mne ale podle vědeckých studií a experimentů:
http://psychologie.cz/clovek-rozumny-nebo-ne/
OK, a proč to tedy děláš? Proč hřešíš chozením na tento web?