Ke kořenům křesťanství

Už asi tři týdny chci sepsat pár postřehů k Novému Zákonu. To je ovšem téma značně obsáhlé a nelehké, a pojmout ho korektně se mi jeví dost nesnadné. Od začátku se mi protiví jen lacině poukazovat na rozpory v NZ. Mým cílem je pojmout to téma nějak šířeji, obecněji a robustněji. Snahou vymyslet optimální způsob, jak k tomu přistoupit, jsem ale už vyplýtval opravdu dost času, a myslím, že je nejvyšší čas alespoň nějak začít.

Rozhodl jsem se pro cestu několika samostatných článků, zabývajících se poněkud odlišnými okruhy NZ problémů.

Dnes se chci krátce zamyslet nad tím, proč je téma Nového Zákona vůbec důležité, chci uvést několik základních faktů o Novozákonních textech, a nakonec chci shrnout, čemu tedy křesťané ohledně NZ skutečně věří.

***

Za dobu existence tohoto webu jsem už definoval víru několika způsoby, avšak pro účely dnešního článku se mi hodí použít tuto velmi obecnou definici: Víra je subjektivní přesvědčení o pravdivosti daného tvrzení.

Každý tedy věříme opravdu mnoha věcem. Věříme tomu, že Země je kulatá, aniž bychom sami zkoumali, jaké jsou jednotlivé důkazy její kulatosti, že snímky z oběžné dráhy nejsou falza, atd. Věříme v existenci zemí, jejichž existenci jsme si osobně neověřovali. Věříme, že Měsíc je 384000 km daleko od Země, aniž bychom sami prováděli příslušná měření. Věříme v platnost teorie relativity, kvantové teorie. Věříme autoritám, a tomu “co každý ví”.

Naprosto klíčové ale je, že u všech těchto věcí může alespoň v principu každý jít, jednotlivé důkazy si nastudovat, velkou část z nich si může osobně ověřit (ačkoliv většina z nás asi Nový Zéland nikdy nenavštíví, každý to udělat může, bude-li chtít). U zbytku může alespoň prověřit, že dané tvrzení konzistentně zapadá do toho ostatního, co víme o světě. To vše se týká i historických tvrzení: v principu každý může jít do archivů, a nastudovat si dokumenty, které svědčí o existenci Karla IV, Caesara, průběhu třicetileté války, atd.

Prakticky celá dnešní i minulá křesťanská víra (tedy to, co křesťané považují/v minulosti považovali za pravdivé) vznikla dvoutisíciletým vývojem interpretací spisů Nového Zákona (a sekundárně celé Bible). Všechny ty tisíce a desítky tisíc křesťanských knih se zabývají primárně interpretací Novozákonních spisů, a jako podpůrné argumenty někdy používají názory významných církevních osobností (např. sv. Augustýna, nebo Tomáše Aquinského) – opět na Novozákonní texty, případně na texty Starého Zákona.

V souladu s předminulým odstavcem je celkem přirozené, že většina křesťanů “prostě věří” tomu čemu věří celá jejich komunita, věří tomu, o čem mezi nimi platí, “že to každý ví”. Zásadní ale je, zda i v tomto případě se každý může podívat na ty primární prameny (spisy NZ, resp. celou Bibli), a sám se přesvědčit, zda opravdu svědčí o tom, čemu křesťané věří.

Zásadní je, zda si v principu každý může projít ten řetězec argumentů až ke kořenům, a sám se přesvědčit, že ty kořeny nejsou ztrouchnivělé a zpuchřelé, a že celá křesťanská víra jenom tak “nevisí ve vzduchoprázdnu”. I sami křesťané se samozřejmě tváří, a chtějí tvářit, že jejich víra stojí na čemsi pevnějším, než JEN na víře v pravdivost toho, čemu “se věří” a věřilo v jejich komunitě.

***
Uveďme teď několik obecných faktů o spisech Nového Zákona:

Nový Zákon má 27 knih. Prakticky úplně všechno, co víme o Ježíšově životě, víme jen ze čtyř evangelií. O Ježíšově zázračném početí a narození, o okolnostech které jeho narození provázely, o Janu Křtiteli a Ježíšově křtu, všechno co Ježíš řekl, co učil, co předpověděl, jaké zázraky a skutky udělal a proč je udělal, co prohlašoval o svém původu, všechno o Jidášově zradě, o procesu s Ježíšem, o Pilátovi, Herodovi, o ukřižování, o prázdném hrobě, o svědcích kteří ho fyzicky (!) viděli – to vše víme jedině z evangelií. (více než 500 svědků o kterých píše Pavel v listu Korintským ho viděli jako Pavel – tj. jako zjevení, nikoliv “z masa a krve”.)

Ačkoliv jsou evangelia připisována apoštolům Matoušovi, Markovi, Lukášovi a Janovi, ve skutečnosti jde o anonymní spisy. Nadpisy indikující jejich autorství byly přidány církevními otci desítky let po jejich sepsání. Dochovaly se dokonce nejstarší verze evangelií bez těchto nadpisů. Na rozdíl např. od Pavlových epištol nic v samotných evangeliích (bez nadpisů) neindikuje, kdo byl jejich autorem.

Všechna evangelia jsou psána ve třetí osobě, jako vyprávění. Nikdo z jejich (anonymních) autorů ani netvrdí, že by byl svědkem kterékoliv z událostí, o nichž vypráví, neřku-li že by snad byl jedním z Dvanácti. Nikdo z evangelistů se ani nezmiňuje o tom, že by se sám setkal s jakýmkoliv svědkem fyzického Ježíše. S výjimkou (anonymního) autora Lukášova evangelia dokonce ani nikdo z evangelistů netvrdí, že by se pokoušel popsat historické události.

Nejstarší evangelium, připisované Markovi, bylo sepsáno pravděpodobně kolem roku 70 n.l., tedy cca 40 let po Ježíšově ukřižování. Janovo evangelium pak bylo sepsáno až v 90. letech, tedy 60 let po Ježíšově smrti.

Všechna evangelia jsou psána v Řečtině, zatímco Ježíšovi učedníci i Ježíš sám, i lidé kterým kázal, byli Židé – což je dalším důvodem, proč není příliš racionální tvrdit, že byly sepsány očitými svědky, a že jsou tedy vůbec svědectvím.

Evangelia nejsou nezávislá, ale autoři Lukáše i Matouše měli k dispozici starší Markovo evangelium, které ve své práci z větší části použili (opsali), přičemž zdůraznili, doplnili z jiných zdrojů nebo změnili, co považovali za důležité z hlediska svých vlastních teologických záměrů (které měl každý z nich jiné).

Kromě toho, že minimálně tři evangelia (Matouš, Lukáš a Jan) pocházejí z více pramenů (písemných i ústně tradovaných), tak i po svém sepsání resp. shromáždění a úpravě pramenů procházela všechna evangelia poměrně extenzivní redakcí. Byla doplňována (závěr Marka, dost možná i kapitola 21 Jana, příběh s cizoložnou ženou v Janovi, a další), měněna, a nikdo dnes nemůže tušit, jak vypadala “původně”. Jisté je jen to, že důvodem, motivem všech těchto změn byly teologické cíle a záměry jejich anonymních autorů a anonymních redaktorů, to co ONI chtěli říct nebo zdůraznit, a čím chtěli (misijně?) oslovit své čtenáře, NIKOLIV prezentace historických faktů o Ježíšovi, případně jeho reálných výroků.

***

Vše výše uvedené je jen lehké “naťuknutí” celé problematiky. Skutečně zajímavé věci plynou až z pečlivého studia obsahu Nového Zákona, kterým se však chci zabývat až v několika příštích článcích.

I z toho co jsem ale doposud uvedl, považuji za zřejmé, že evangelia jsou krajně nespolehlivým zdrojem. Nelze z nich usuzovat nic o “svědcích” prázdného hrobu, o tom co komu řekli nebo neřekli, nic o tom, komu se Ježíš (fyzicky) zjevil po smrti (znovu zdůrazňuji, že Pavlovo svědectví je jiný případ, a tím se budu zabývat později!), nic o Ježíšových výrocích, o tom co kterým výrokem myslel, o tom zda řekl nebo neřekl že je Bohem, o jeho Mesiášství, o jeho zázračném narození, o zázracích které udělal, atd.

Evangelia jsou krajně nespolehlivým zdrojem – pokud ovšem člověk nemá víru, že jejich autoři byli při psaní vedeni Duchem Svatým – a tím směřuji k pointě dnešního článku.

Křesťané vyznávají svoji víru v Ježíše, a přitom ve skutečnosti věří daleko spíš v pravdivost své představy o Ježíšovi (kterou mají navíc každý trochu, a často i více, odlišnou). Křesťané se snaží použít spisy Nového Zákona jako argument, jako pramen své víry (víry v to, co Ježíš řekl, co udělal, co se mu stalo, a jaký to všechno mělo význam) – a přitom jejich náboženská víra je zásadním předpokladem, aby z evangelií šlo cokoliv o Ježíšovi vyvozovat. Na rozdíl od víry v “běžné” věci, o které jsem psal v úvodu, je tato víra ale už nepřezkoumatelná, nesdělitelná, a zejména se tedy zdá, že jsou nesdělitelné její skutečné důvody.

Šli jsme ke kořenům křesťanství, a nenalezli jsme tam osobu Ježíše a “prázdný hrob”, a jeho výroky o Otci s nímže “jedno jsme” – ale nalezli jsme jen čtyři anonymní texty psané formou vyprávění o tom co se stalo v blíže nespecifikované minulosti (Marek a Jan), texty které nejsou svědectvími a ani se tak netváří, a které vyprávějí že se tohle všechno před desítkami let stalo. Texty, které nejsou nezávislé, ale druhý a třetí vycházejí z prvního, a první a čtvrtý se diametrálně obsahově liší.

Aby toho nebylo málo, tak křesťanům nestačí jen víra v to, že autoři evangelií byli vedeni Duchem Svatým (a že tedy jejich díla jsou spolehlivá). Oni navíc často věří, že oni sami jsou vedeni při studiu Nového Zákona Duchem Svatým, a že jejich vlastní interpretace je tedy správná! Bez ohledu na zjevný empirický fakt, že různí křesťané docházejí i v podstatných otázkách (!) ohledně obsahu evangelií k různým závěrům. Každý z nich ale úplně upřímně věří, že zrovna jeho přitom vedl Duch Svatý, a že tedy zrovna on má pravdu…

Můj závěr ze všeho výše uvedeného je, že křesťanská víra, stejně jako každá jiná z desítek s stovek náboženských systémů na Zemi, je vírou jaksi esenciálně. Tváří se, a chce se tvářit, že stojí na pevných základech, a že má kořeny – a opravdu je má, jenže ty visí ve vzduchu, respektive zásadním a fundamentálním způsobem záleží zase jenom na tom samém druhu víry, který měly “podpírat”.

Docela by mě zajímalo, kolik křesťanů si je tohoto vědomo, a kolik křesťanů je naopak přesvědčeno o tom, že jejich víra MÁ pevné základy, dané historickou osobou Ježíše Krista, s doloženými výroky a zázraky a významem, spoléhaje se při tom na předpoklad (který v reálném životě při “běžných” životních přesvědčeních funguje!), že pevnost těch kořenů byla v historii opakovaně prověřena, a že jejich pevnost byla potvrzena.

This entry was posted in O víře, Postřehy k náboženství, Problémy křesťanství. Bookmark the permalink.

240 Responses to Ke kořenům křesťanství

  1. Josef Polwiecz says:

    Jirka: Děkuji za komentář. Abych vám to blíže objasnil. Už od narození jsem katolík (ovšem teď už ne). Byl jsem pokřtěn, modlil jsem se k Pánu. Vyrůstal jsem v křesťanské (katolické rodině), kde byly modlitby na denním pořádku. Bibli jsem četl už od mládí (od doby, kdy jsem uměl číst). Navštěvoval jsem hodiny náboženství (do teď si některé příběhy pamatuju nazpaměť). V kostelech jsem byl každou neděli. Dá se říct, že jiné prostředí jsem téměř neznal. Ovšem jednoho dne na střední škole (byl hezký den) jsme probírali v dějepise téma: Komunismus. Nevím proč, ale začal jsem pochybovat, zda katolictví nepracuje na stejném principu. V tu dobu jsem byl přesvědčen, že ne. Ovšem jak jsem se snažil pořád stále ověřovat, že v to co věřím je správné a nesprávné je všechno ostatní, tak jsem se začal pochybovat. Myslel jsem si, že je to zkouška v Boha, který mě jen zkouší, zda jsem víry hoden. Pořád jsem věřil. Ovšem jak jsem stále tak pochyboval, hledal jsem stále odpovědi v Bibli. Měl jsem kvůli tomu několik sezení s Knězem, který mi říkal, že je to jen zkouška, kterou musí projít všichni věřící. Zanedlouho jsem si, ale uvědomil, že Bible jako taková mi z mnoha hledisek něco přikazuje. Říká mi co mám dělat. Tak jsem začal tuhle problematiku zkoumat z různých úhlů a začalo mi vycházet, že církev jako taková nám jen vládne a nic víc. Ježíš je její obětí, jestli mi rozumíte. Stále totiž věřím v Ježíše, ale ne v církev a rituály mi k tomu dopomáhající. I když je to trochu v rozporu. Jelikož Bibli jako takové nemůžu z mnoha hledisek důvěřovat. Ale jinde než v Bibli Ježíše, v kterého věřím nenajdu. Tudíž stále se modlím k Ježíši a v Bohu, jelikož věřím, že jsou jednotní. Ale katolictví jako takové stále naoko musím vyznávat, protože rodina jako taková by něco takového asi nepřežila, už mi rozumíte (strach). Čili stále může vypadat, že jsem katolík, ale v srdci ne. A je mi to i líto, když si to uvědomím.

  2. Josef Polwiecz says:

    Slávek: Děkuji za komentář. Náboženství je jednoduché vytvořit, ale těžko už ho udržet. I když v mnoha pohledech stále věřím, nevěřím v tu organizaci, která tohle
    zprostředkovává. Náboženství jako takové totiž situace Boha využívá k vlastnímu prospěchu, ale ne k prospěchu těch lidí (hovořím z vlastních zkušeností). Byl jsem jednou dokonce nechtěným svědkem (naštěstí nevěděli, že jsem je poslouchal) když si povídal jeden polský kněz s naším knězem o situaci v církvi. Padaly tam dost nehezká slova, které bych od takových vysokých hodnostářů neslyšel. Ale radši bych to dále nerozebíral.

  3. Jirka says:

    Slávek: Katolictví je podle všech znaků křesťanství a je tak všeobecně uznáváno.

    Jirka: Katolictví je daleko od Krista a jeho učení. Mohou existovat upřímní katolíci, kteří skutečně v Krista v srdci uvěřili, ale katolictví není křesťanství.

  4. Josef Polwiecz says:

    Jirka: Katolictví je daleko od Krista a jeho učení. Mohou existovat upřímní katolíci, kteří skutečně v Krista v srdci uvěřili, ale katolictví není křesťanství.

    Souhlasím i nesouhlasím. Katolictví má církev pomocí níž vykládá Krista. Tudíž řádí se pod křesťanství. Ale vykládá ho po svém způsobu neboli že si ho upravuje po svém. Nemusí být to pravé křesťanství.

  5. Slavek says:

    Josefe, já mám také přístup ke katolíkům z první ruky. Všechny co znám jsou naprosto skvělí lide. IMHO spíše navzdory cirkvi. Párkrát jsme se zapovidali a jejich názor na cirkev je často daleko radikálnější nez ten můj. Až jsem byl překvapen temi historkami, co z nich padaly. Co doteď moc nechápu je, proc se k té organizaci porad hlásí, kdyz k ni maji poloverejne takovy vztah. Trochu mi to připomíná komunismus, jak píšeš. Doma se povídá něco úplne jiného, nez na veřejnosti. Také si dávají pozor, aby to neříkají před detmi, aby to nebonzli. Díky, ten příměr a komunismem mě před tím vůbec nenapadl. V tomto ohledu je to fakt hodně podobne.

  6. Jirka says:

    Josef: Souhlasím i nesouhlasím. Katolictví má církev pomocí níž vykládá Krista. Tudíž řádí se pod křesťanství. Ale vykládá ho po svém způsobu neboli že si ho upravuje po svém. Nemusí být to pravé křesťanství.

    Jirka: Krista si ale nelze vykládat / upravovat po svém. Kristus je jen jeden, stejně tak Duch Svatý, který je na základě Boží milosti dán každému, kdo v Krista uvěří. Člověk není spasen svou příslušností církvi (jakožto pozemské instituci), ale vlastní osobní vírou v Krista. Nic víc. Jestli někdo učí něco jiného, učí falešné evangelium a vzdaluje druhé od pravdy.

  7. Josef Polwiecz says:

    Jirka: Krista si ale nelze vykládat / upravovat po svém. Kristus je jen jeden, stejně tak Duch Svatý, který je na základě Boží milosti dán každému, kdo v Krista uvěří. Člověk není spasen svou příslušností církvi (jakožto pozemské instituci), ale vlastní osobní vírou v Krista. Nic víc. Jestli někdo učí něco jiného, učí falešné evangelium a vzdaluje druhé od pravdy.

    Proto jak už jsem psal, jsem se v srdci od katolictví distancoval a věřím v pravé učení Krista. Ovšem naoko musím předstírat katolictví, což mě hodně vnitřně znepokojuje.
    Jinak já ti rozumím. Ale podle daných termínů, které jsou zavedené patří katolictví pod křesťanství ať chceme či nechceme. I přesto, že to není správné učení, rozumíme si?

  8. Josef Polwiecz says:

    Slávku, je to jako v tom komunismu, bohužel. Máš v tom pravdu. Povídal jsem si taky s některými katolíky podobného názoru jako já a vesměs jsme se shodli na tom, že jak by vypadali před tolika lidma, když jim celý život něco vnucovaly a teď by to najednou mělo být špatné. Neříkám víru v Boha, ale to špatné učení. Slávku, musíš uznat, jelikož předpokládám, že jste ateista, že víra jako taková má na člověka pozitivní účinky ať už věří v Boha (Kristovo učení) či v něco jiného. Proč se hlásí k organizaci? Strach z reakce okolí či odmitnutí nebo potrestání od Boha. Aby někdo pochopil křesťanství neboli pravé Kristovo učení nesmí čerpat jen z Bible (i když je v ní napsána moudrost). Já sám se z ní tak dlouho čerpal, až ve mně budila rozpaky. Jelikož doporučuji si přečíst 1. list Timoteovi tam toho najdete tolik o samotné ignoraci okolního světa, že mně z toho až mrazí u srdce (6. kapitola vypráví o samotné ignoranci jiných učení) . Proto si myslím, že jen pomocí Bible se Kristovo učení čerpat nedá, jelikož to nenapsal nikdo jiný než lidé a ty nejsou neomylní.

  9. Jirka says:

    Josef: Proto jak už jsem psal, jsem se v srdci od katolictví distancoval a věřím v pravé učení Krista. Ovšem naoko musím předstírat katolictví, což mě hodně vnitřně znepokojuje.
    Jinak já ti rozumím. Ale podle daných termínů, které jsou zavedené patří katolictví pod křesťanství ať chceme či nechceme. I přesto, že to není správné učení, rozumíme si?

    Jirka: Budu se za Tebe modlit, abys dostal tu sílu a Tvá víra se projevila i veřejně, nejen ve Tvém nitru.

  10. Slávek says:

    Josefe, s tím vnějším tlakem a ztrátou tváře to asi fakt hodně souvisí. Je to na východním slovensku, kde do kostela prostě chodí všichni. Určitě by se z toho člověka stala víceméně černá ovce vesnice.

    Můžu mít dotaz? Tvrdíš, že kromě Bible (která v tobě vzbuzuje pochybnosti) a osobní zkušenosti s tradicí, rodinou a církví, která ti v některých aspektech připomíná komunismus nemáš s Bohem žádnou zkušenost. Jaký důvod máš potom věřit v Ježíše a Boha?

    Fakt by mě to zajímalo, protože od přítomných křesťanů jsme dostali odpověď, že s Bohem přímo komunikují. Co to znamená se mě prosím neptej. To nevím.

  11. Josef Polwiecz says:

    Slávek: Jaký důvod máš potom věřit v Ježíše a Boha? Poslední dobou sem dost na pochybách, víš stalo se mi v životě pár věcí a tak jsem svůj život přehodnotil. Myslím, že se od křesťanství vzdaluji čím dál tím víc a má to velký dopad na mou psychickou i duchovní stránku (pokud celý život věříš, tak najednou přestat je hodně nelehké, zvlášť v mém připadě by to znamenalo, že bych neměl čistou duši a šel bych do pekla). Je to těžké, stále se snažím se přesvědčovat a nevzdalovat se od učení Boha skrze Krista, ale čím víc chci věřit, tím víc nevěřím. Od nátlaku rodiny ani nemluvě, ta o ničem takovém neví. A i tak znamenalo by to úplně nový začátek, který si nedovedu představit bez Boha a Krista. Je to těžké. Jelikož čím víc čtu Bibli, tím víc je pro znepokojující, protože po čase ti tu pravdu ukáže, neboli co to všechno je, a v to se mi moc nechce věřit. Doufám, že ti tato odpověď stačí. Ale já sám sem toho názoru, že pomocí křestanství, islámu, hinduismu se svět nedá sjednotit a dosáhnout celkové boží naplněnosti. Ovšem zde nastupuje pojem co je to Bůh. A pro mě je to osobní cesta hodnot ( láska, mír, spravedlnost, ohleduplnost, tolerance), ke které mohu mít určitou důvěru (a tohle Ježíš kázal, někdo to akorát využil ve vlastní prospěch).

  12. Jirka says:

    Slávek: Fakt by mě to zajímalo, protože od přítomných křesťanů jsme dostali odpověď, že s Bohem přímo komunikují. Co to znamená se mě prosím neptej. To nevím.

    Jirka: Promiň, že odpovídám na něco, co bylo pro Josefa, ale tohle by mě také zajímalo. Já osobně mám za sebou 1. zkušenost (tzn. znovuzrození), ale vím, že někteří křesťané hovoří o druhém naplnění (“křtu” v Duchu či zmocnění Duchem… jsou pro to různé pojmy vyjadřující jedno a to samé) a někteří prý potom skutečně slyší Jeho hlas.

    Budu teď pár dní mimo dosah a každopádně mě velmi zajímá, jak se bude daná diskuze ubírat dál (na ateistickém webu 😀 )

    Něco o tom je např. tady:

    http://cs.wikipedia.org/wiki/Letni%C4%8Dn%C3%AD_hnut%C3%AD (o křtu v Duchu svatém)
    http://www.gotquestions.org/Cesky/Buh-mluvi-dnes.html (o tom, jestli a jak Bůh mluví)

  13. Slavek says:

    Josefe, to si dovedu představit, že to neni nic jednoduchého. Ted jsem nedávno četl jednu knížku, ktera mi přišla dost zajimava a možna by se mohla trochu dotýkat tvých otazek. Jedna se o popis principu, jak funguje náboženství a proc je vlastně jednodušší věřit v Boha, nez naopak. Neni ani moc dlouha, ale je v angličtině, tak nevim, jestli jsi schopen to přečíst.

  14. Josef Polwiecz says:

    Slávku, nemáš nějaký kontakt, kde bysme to mohli probrat, psát to přes tuhle diskuzi to není špatné, ale už se to netýká moc tématu článku a nechci, aby o mě někteří lidé věděli či měl tento web ve svém vyhledávači příliš často.

  15. Slavek says:

    Josefe, slavek@osacr.cz a facebook a další na About.me/slavek

  16. Machi says:

    Když už jste naťukli tu komunikaci s Bohem –
    http://archiv.roumen.cz/archive/How_do_you_know_15-03-2012.jpg 🙂

  17. Freddie says:

    Ve většině názorů s tebou souhlasím Josefe. Opravdu věřím, že tvá pozice není jednoduchá. Ovšem nevzdávej se a najdi to, co je pro tebe nejlepší a rozhodně hlavně se řiď svou hlavou a ne hlavou jiných lidí.
    Jinak s tou vládou v náboženství máš s největší pravděpodobností pravdu. Otázkou je zda jde dosáhnout světového míru skrz náboženství a dále jeden takový citát k zamyšlení, který se mi líbí. Citát: Lidé logicky museli založit náboženství na víře, protože na rozumu se stavět nedá. A dále je zajímavé proč má Bible dva zákony (Starý a Nový zákon) na rozdíl od nás, kteří jich máme několik.(lol)

  18. Josefe, myslíš, že bys mě mohl emailem nebo přes Facebook kontaktovat? Tvůj osud mě skutečně zajímá. Popravdě jsem si moc nedokázal představit, že u nás může být někdo pod takovým společenským tlakem. Děkuju

  19. Medea says:

    Model vývoja christologického mýtu

    Religionista Otakar Funda vo svojej knihe predstavuje nasledujúci model vývoja christologického mýtu:

    (1) Ježiš bol apokalyptický židovský prorok, ktorý mal pomerne blízko k farizejskej tradícii. Ježiš kritizoval súdobú spoločnosť a hlásal skorý príchod Syna človek, ktorý nastolí Božie kráľovstvo na Zemi. Okolo Ježiša sa sformovala skupina jeho prívržencov. Po Ježišovej smrti sa títo dočasne rozpŕchli po Galilei. Podľa Fundu, nevyznávali Ježišovi prívrženci hneď po Ježišovej smrti jeho zmŕtvychvstanie, len očakávali jeho skorý príchod. Ježiša stotožnili s apokalyptickou postavou – Synom človeka. Začali Ježiša chápať ako vyvýšeného na pravici božej, ktorý už čoskoro príde ako Syn človeka. Vyznávali ho formulou: Maranata – Príď náš Pane. Po nejakom čase sa jeho stúpenci pod vplyvom tejto proto-viery opäť zhromaždili v Jeruzaleme.

    (2) Ježišovi stúpenci boli fanatickou charismatickou vizionárskou sektou (prorokovanie, obcovanie s Duchom svätým, „hovorenie jazykmi“, extatické vízie). Po proto-viere „Boh Ježiša vyvýšil“ sa (na základe subjektívnych zážitkov) objavila u členov tejto sekty viera, že „Ježiš sa zjavil“.

    (3) Na základe subjektívnej vízie „Ježiš sa zjavil“ sa postupne rozvinula viera „Ježiš bol vzkriesený“, (legenda o prázdnom hrobe sa objaví až oveľa neskôr). To bola prvá fáza vývoja kresťanskej viery.

    (4) Druhú fázu započal Pavol. Pavol vyznáva formulu „zomrel za naše hriechy … bol vzkriesený“ a vo svojej teologickej konštrukcii stotožňuje Ježiša s kozmickým Kristom – Synom božím, ktorý predchádzal všetko stvorenie. Pavlova teológia je teda výrazne inšpirovaná súdobou helénistickou religiozitou. Aj Pavol ešte očakáva skorý príchod Krista.

    (5) Tretia fáza je spojená s prekonávaním krízy: prečo ešte Ježiš neprišiel? Reakciou na ňu sú Lukášova teológia dejín a Jánova teológia vteleného Logu a spásy, ktorá sa už v Logu uskutočnila.

    Funda ďalej zdôrazňuje religióznu rétorickú figúru: Erchómenos, ktorá nahrádza aramejské Maranata. Táto figúra je helénistickým vyjadrením prichádzajúceho božstva a prispieva k začleneniu kresťanstva do religiózneho sveta pozdného helénizmu.

    Schematické zhrnutie christologického vývoja:
    Ježiš bol Bohom vyvýšený. Maranata. → Ježiš sa zjavil. → Ježiš bol vzkriesený. → Zomrel za naše hriechy … bol vzkriesený. → Pavlova teológia: Ježiš ako kozmický Kristus. → Jánova teológia stotožňujúca Krista so samotným Bohom.

    O. Funda svojím modelom naväzuje na scenár vývoja christologického mýtu podľa biblistu H. Brauna (Funda z tohoto scenára vychádza a ďalej ho rozvíja):

    „I. První stadium: Prvotní křesťané vyznávají, že ten Ježíš, který byl ukřižován, záhy přijde a království, jehož příchod ohlašoval, nastolí. Křesťané tak prodlužují očekávání království o kousek dál, ale zároveň čekají jeho brzký příchod. Dodejme, že toto schéma prodloužení eschatologicko-apokalyptické vize o něco dále, a zároveň její vehementní očekávání je typickým znakem všech fanatických sekt. A křesťanství ve svých počátcích mělo silné rysy charismatické, vizionářské židovské apokalyptické sekty. V této fázi, v tom shoduje se Braun s Cullmannem, není ještě důraz položen na kříž a vzkříšení, nýbrž na brzký příchod. Očekávání, že ten ukřižovaný přijde jako Syn člověka, však nepřímo implikovalo představu vzkříšení. Má-li přijít, nemůže být mrtvý, nýbrž je u Boha, byl vyvýšen. V tomto stadiu jeví se rané křesťanství jako židovská sekta. Nepřekročilo ještě rámec židovství, protože mesiáš teprve přijde. Od klasického židovstva se lišilo toliko tím, že tohoto očekávaného Syna člověka ztotožnilo s ukřižovaným Ježíšem a že jeho příchod čekalo zcela vbrzku, možná již zítra. Maranata – náš Pane, přijď – bylo centrální zvolání této židovské sekty.
    Na tuto interpretaci ve své studii navazuji a dodávám: Není náhodou, že sbírka novozákonních spisů, velmi sevřeně formulovaných a zejména v případě evangelií vypočítaných na určitý efekt – slova z počátku spisu zaznívají na konci apod. – že tedy tato redakčně velmi pečlivě sestavovaná sbírka raněkřesťanských textů, sledující efekt zvěstované zprávy, končí výrokem: Maranata – Přijď, náš Pane. Výrokem, kterým to vše začalo, uzavírá po dvou stoletích redaktor kánon Nového zákona. A z úcty k původnosti toho zvolání jej ponechává v aramejštině. “

    II. Druhé stadium: Prvotní křesťané vyznávají, že mesiáš již přišel. Byl to ten Ježíš, který byl ukřižován. Mesiášská událost již nastala. Byl jí Ježíšův kříž, pochopený v návaznosti na židovský svátek jom kipur a na obřad kozla Azazele i na paschální slavnost beránka jako oběť smíření za lidské hříchy. „Zemřel za naše hříchy, byl vzkříšen pro naše ospravedlnění.” Tak zachycuje Pavel z Tarsu ve zmíněném již místě prvého listu Korintským toto vyznání (i K 15,3-4). Takto formulované vyznání znamená zásadní odlišení křesťanství od židovství. Mesiáš totiž již není očekáván shodně s židovstvem v budoucnosti, že přijde, ale je zde vyznání, že mesiáš již přišel, mesiášská událost již nastala, je naplněna, i když ještě ve druhém Kristově příchodu bude dovršena. Očekávání Kristova příchodu se zde stává očekáváním druhého příchodu, protože již ten první, mesiášský, nastal. Odtud je pak již jen krok k třetí fázi:

    III. Třetí stadium: Nikoli teprve kříž a vzkříšení, ale celý Ježíšův pozemský příběh byl mesiášskou událostí, vtělením božského logu. Proto má pisatel Janova evangelia – reprezentant této třetí fáze, tak veliký zájem na Ježíšově příběhu. Není to však zájem historický, nýbrž teologický. Nutno s Braunem a dalšími podotknout, že tyto tři fáze nejsou od sebe hermeticky oddělené, navzájem se prostupují a překrývají. Dodejme, že právě jistá rozmlženost těchto výpovědí byla vhodnou dispozicí pro jejich postupnou krystalizaci. “ [Funda, str. 275-276]

    Teda, čo sa evanjelií týka, len Jánovo evanjelium priamo naznačuje, že Kristus je Boh. Jánovo evanjelium je z evanjelií najmladšie, bolo napísané v časovom rozpätí rokov 90 až 95.

    V texte som spomínala knihu: Otakar A. Funda, Ježíš a mýtus o Kristu, Praha, Karolinum, 2007.

  20. Jarda says:

    Michal says:
    December 15, 2012 at 3:09 pm

    S tím Čihošťským zázrakem je to opravdu zajímavé. Žel, je tam mrzutý ten nedostatek informací – pravdu se docela pravděpodobně nedozvíme 🙁

    Mimochodem, Jardo, jaký máš názor na hypotézu mytologického Ježíše? Myslíš, že je možné, že v základech Křesťanství nestál žádný reálný člověk jménem Ježíš?

    Jarda:
    Fakticky existuje několik 60 let starých svědectví několika lidí, že viděli, jak se při kázání kříž nakláněl (nebo ohýbal?). Někteří se prý po mši na kříž zblízka dívali, ale nic na něm neviděli. Farář se to dozvěděl až dodatečně.
    Problém udělal následný výklad vzniklý mezi lidmi, že kříž ukazoval na západ (a to je zajímavé, protože je-li kostel v Čihošti postavený klasicky, tj. s oltářem na východ, pak by se kříž musel naklánět do lodi a ne na stranu) a tím že hrozil komunistům. Není divu, že státní moc to okamžitě vzala jako provokaci.
    Ono něco podobného bylo před 26 lety v Medžugorje. Dětem se tam (údajně) zjevila P. Marie, a lidový výklad – dodnes – je ten, že tím vlastně hrozila jugoslávským komunistům.
    Podobné to je s “plačícími” obrazy či soškami. Většinou ten obraz či soška nesdělí, proč vlastně pláčí a ponechá se to na fantazii věřících. Pokud se tak stane v “komunistické” zemi pak je to jednoznačně interpretováno jako hrozba komunistům. Pokud se to ale stane v zemi kapitalistické?!?!
    Zajímavá je jedna událost. Když byl JP II. vyhlášen blahoslaveným, asi 2 měs. poté v Polsku jakási mládežnická organizace pálila vatru a tu se v plamenech objevila (a byla vyfocena) silueta nápadně připomínající papeže Jana Pavla. A následovaly výklady a spory: Je to znamení, že papež je účasten mučednické slávy (byl na něj spáchán atentát)? Nebo naopak – že se smaží v pekelném ohni?

    Co se týče toho Ježíše – já myslím, že fakticky existoval. Před pár lety jsem četl, že je literárně, mimo nějaké náboženství, zachycen jakýci “Učitel spravedlnosti”, člen sekty Essénů v té době. Popis překvapivě odpovídá popisu Ježíše v evangeliích.
    Jinak – Medea to přetiskla podrobně – jen bych se zastavil u otázky rychlého rozšíření křesťanství. Ostatní proroci, kterých v Ježíšově době byla spousta, se soustřeďovali pouze na “vyvolený” národ, kdežto křesťanství bylo universální pro všechny. A odpovídalo na tužby chudých lidí a otroků v římské říši. A to spojení s Bohem? Vždyť i teď, když takový charismatický “guru” jako je Tomáš Halík napíše, že se mu v Hirošimě při ranní meditaci ukázal Kristus, myslíš, že některý z jeho žáků se bude, jako já, pitvat v nějakých podrobnostech? A to jsou vzdělaní vysokoškoláci. Představ si nevzdělané lidi žijící v kultuře, která za zcela normální považovala rození bohů z panenských matek, vstávání z mrtvých, zázraky …..