Lidský jazyk je neocenitelný a mimořádně důležitý nástroj. Vědomá část našeho myšlení se z velké části odehrává v jazyce. Přesto je jazyk jen naším nedokonalým výtvorem, a jeho používání v sobě skrývá mnohá rizika, která si však často ani neuvědomujeme. Například v diskuzích o bohu se často setkáváme s používáním vyprázdněných pojmů, s posouváním významu slov a samozřejmě i s logicky chybnými argumenty (které se však nezkušenému člověku mohou zdát jako korektní).
Každý máme nějakou intuitivní představu o tom, co znamená slovo bůh. V diskuzi však často dojde k popření atributů, které bohu intuitivně (tradičně) přisuzujeme – a z pojmu bůh se tak stane pojem vyprázdněný. Podobně věřící často rovnou prohlašují, že bůh je pojem nedefinovatelný, že o bohu nemůžeme vůbec nic říct. (a ještě jakoby chtěli dodat: Ha, ateisté, a máte po žížalkách – teď už proti našemu bohu nemůžete nic namítnout!) Používat nedefinované a vyprázdněné slovo ale nemá smysl, ačkoliv s tím naše mysl nemá problém: intuitivní představu o významu toho slova stále máme (ačkoliv byla v diskuzi explicitně popřena!) a proto se vesele dál bavíme o nedefinovatelném a tedy nedefinovaném bohu… a to je špatně.
Každý pojem, každá kategorie, kterou v řeči používáme, by měla mít nějaký vymezený význam. Měli bychom ji být schopni (byť třeba ne zcela přesně a ostře) definovat.
Měli bychom být schopni určit, definovat, co do dané kategorie (třeba i jen zhruba!) spadá, a co už ne.
Často se namítá, že (křesťanský) Bůh je s velkým B, že to je ten-jediný-pravý-bůh, a že Bůh je snad dokonce jeho vlastní jméno (což ovšem není pravda, protože vlastní jméno křesťanského boha má býti YHWH 😉 ). Pak to ovšem znamená, že tvrdíme, že kategorie bůh má v realitě jen jednoho zástupce, kterého označujeme Bůh s velkým B. Nikterak nás to nezbavuje potřeby a povinnosti obecný pojem bůh definovat, aby předchozí věta měla smysl. Věta “existuje konkrétní jednorožec jménem Franta” předpokládá, že musím nejprve vědět, co je jednorožec.
Někdo může mít obavu, abychom neudělali při definici boha chybu. Aby se nám snad nestalo, že to, co si definujeme, existovat nebude, zatímco “skutečný bůh” by existoval. To by ovšem znamenalo, že my sami považujeme za boha i něco jiného, než co jsme si sami definovali – a pak, pravda, udělali jsme chybu, ale udělali jsme ji sami vůči sobě. Nedostatečně jsme uvážili, co naše intuitivní představa boha vlastně obnáší.
Co tedy kvalifikuje danou entitu, abychom ji mohli považovat za boha? Co (my sami, jeden každý z nás) za boha jsme ochotni považovat, a co už ne?
Musí být bůh osobou? Jsme ochotni považovat za boha jakkoliv zvláštní neosobní “sílu”, “pole”, nebo něco podobného? Já určitě ne, ale někteří věřící třeba ano. Kdyby se ukázalo, že existuje nějaká neosobní síla, kterou někdo nazývá bohem – pak bych s existencí takového boha neměl problém.
Musí být bůh z definice jediný? Kdyby bylo bohů víc, a tvořili by hierarchii s jedním nejmocnějším – bylo by možné ty méně mocné považovat za bohy? A co kdyby bylo více rovnocenných bohů – například tři…? (paralely jistě nikoho nenapadají…)
Musí být bůh stvořitelem světa? Pokud by bylo bohů víc, byl by ten skutečný bůh jen ten, který stvořil Vesmír? Co kdyby byl bůh-stvořitel zrovna ten níže postavený v pantheonu?
Zajímavé myšlenkové cvičení je uvážit, že náš Vesmír by byl výsledkem pokusu vědce jisté civilizace z externího vesmíru. Takový vědec by pak byl Tvůrcem našeho Vesmíru – ale jistě všichni cítíme, že za boha bychom ho nepovažovali. Proč vlastně? Jakou definiční vlastnost boha vymyslíme, abychom “ufonského vědce” odstřihli? Co třeba, že bůh je duch? Jenže co je to vlastně duch? Ufonský vědec by jistě také nebyl z hmoty kterou známe, ani která existuje kdekoliv v našem vesmíru. Bylo by to úplně něco jiného – proč tomu neříkat “duchovní hmota”? A vůbec, co kdyby byli “skuteční duchové”, včetně boha, tvořeni nějakou “duchovní” či “božskou” hmotou? Přestali bychom je proto považovat za duchy či bohy?
Musí být bůh věčný? Pavel říká o Kristu, že je “prvorozený všeho stvoření” (Kol 1:15), což by nasvědčovalo, že byl Kristus stvořen. Není snad proto bůh? Ať tak či tak, je-li bůh všemohoucí, jistě jiného boha stvořit může. Proto věčnost by asi neměla být definičním atributem boha, a časová omezenost ufonského vědce by tedy neměla být důvodem, proč jej nepovažovat za boha.
Může být bůh smrtelný? Člověku by se chtělo říct, že jistě ne, že pro boha je klíčové být nesmrtelný … Smrtelného boha bych já za boha nepovažoval. Ježíšova smrt ovšem ukazuje, že křesťanům nedělá problém věřit ve smrtelného boha. Nezapomeňme přitom, že Ježíš nebyl dle křesťanů vtělený bůh, ale v Ježíši se Bůh stal člověkem. Kromě toho, stvoří-li jeden bůh jiného, nemůže ho také zabít? Je přece všemohoucí… Nebo nemůže ho změnit v něco smrtelného, tak jako se to stalo s Ježíšem, a to pak zabít? Ani nesmrtelnost bychom tedy jako definiční vlastnost boha požadovat asi neměli.
Musí být bůh nestvořený? Vzhledem k výše uvedenému lze říct, že nemusí.
Musí být bůh neměnný? Inu, vzhledem k tomu, že myslí, pak neměnný být dokonce nemůže. Jiná myšlenka = jiný vnitřní stav boha, tečka.
Musí bůh existovat nutně? Naše vážená diskutující Médea zde jednou prohlásila, že bůh, který neexistuje nutně (tedy ve všech myslitelných světech) pro ni není bohem. Já bych na něj tuto podmínku nekladl, už jen proto, že připouštím existenci více bohů, klidně mnoha. Je to asi ryze otázka osobních preferencí, a je to současně vážná otázka: co by to znamenalo, kdyby existoval právě jeden bůh, Stvořitel, ale neexistoval by nutně? Tedy, klidně by mohl neexistovat? Pak bychom měli zásadní otázku nad důvodem existence samotného boha, a proč pak spekulovat o bohu jako vysvětlení existence Vesmíru? Bůh by stal jen jedním nic neřešícím článkem navíc.
Závěr: “bůh” je jenom slovo, skupina písmen. Nemá žádný “přirozený” význam. Jeho obsah, význam, mu musíme dát my sami. Vymyslet uspokojivou definici boha (= ladící s naší intuicí) může být samo o sobě poměrně obtížné, a je otázkou, zda to vůbec lze učinit nějak rozumně (těším se na následnou diskuzi pod článkem). V závislosti na tom, jak toto uděláme, se mohou lišit odpovědi na otázku, zda bůh existuje a jaký je. Mohou se lišit odpovědi jak konkrétních lidí, včetně ateistů (definujeme-li boha jako všehomír – panteistická představa – pak budu já jako ateista první, kdo bude souhlasit, že bůh existuje. Podobně např. při definici “bůh je něco, co nás přesahuje” odpovím, že takový bůh jistě existuje, protože přesahuje nás jistě spousta věcí, které existují, např. Vesmír sám, naše Galaxie, atd.), tak i odpověď objektivní. Otázka “existuje bůh?” sama o sobě tedy nemá smysl. Vždy je potřeba jasně říct, na existenci čeho se daný konkrétní tazatel přesně ptá.
Keď preruším hranie Goldbergových variácií na mojom klavíri, a neskôr ich zahrám na priateľkinom klavíri, čo sa stane s mojou hrou na mojom klavíry? Medea, Barak Obama, pápež František, … to sú len mentálne hry. V tom experimente, ktorý popisuješ, by mentálna hra, zvaná Medea, bola rozohratá viackrát, a na rôznych nosičoch 🙂
Teória množín GB:
Jej dizajn môžem vyjadriť konečne mnoho axiómami (konceptom GB), ale samotná GB má nekonečne mnoho teorém 🙂
Spustil by proces zvaný Logos a ten by postupne generoval informačnú bázu celého vesmíru.
V koncepte objektu nemusia byť aktuálne prítomné všetky jeho charakteristiky, ale môžu byť prítomné potenciálne. Actus et potentia 🙂
mira: Liší se nějak antropický princip od argumentace náhodou ? Tedy, pouze náhoda způsobila, že tu dnes je vysoce organizovaná hmota, která je schopna reflexe dnešního světa a vlastní sebereflexe, pokud by se vyvíjel vesmír jinak, mohlo tu být stejnou náhodou něco jiného ? Je to tak o.k. ?
Kdyby ten mix základních konstant dopadl jinak, pravděpodobně by nevznikl život v současném smyslu a nebyl by tu nikdo, kdo by mohl obdivovat tu úžasně přesnou kalibraci:-)
Jako malý kluk jsem se setkal s tvrzením: „Představ si ten dlouhý řetězec náhod a rozhodnutí, které tě dovedly až sem. To, že stojíš tady a teď a bavíš se se mnou bylo na počátku tak nepravděpodobné, že se to teď jeví jako zázrak!“ Chvilku mi to přišlo jako děsně zajímavá myšlenka, než jsem si uvědomil, že kdyby ten řetězec událostí byl jiný a já stál na konci jinde, mohl bych si klást úplně stejnou otázku- tedy jak nepravděpodobné bylo, že mě řetězec událostí dovede právě sem. Svět prostě je jaký je, kdyby byl jiný, byl by jiný:-) Později jsem se dozvěděl, že se této úvaze říká antropický princip.
S kosmologickými teoriemi multiversa tato argumentace jen nabývá na síle. Náhodu přímo nikde nepotřebuji. Podle mě jde spíš o záměnu příčiny a důsledku.
Pavle, vy jste včera psal o nedokonalostech v designu, které je dejme tomu třeba nějak vysvětlit.
Jenže ve skutečnosti nacházíme v přírodě i velice promyšlený a morbidní “design” ke krutému jednání. Četl jsem např. knihu od Carla Zimmera Vládce Parazit, kde je mnoho takových případů popsáno. Pokud se spokojíte s populárním popisem ve webovém článku, narazil jsem před chvílí na tento článek
http://xman.idnes.cz/pet-nejstrasnejsich-parazitu-sveta-seznamte-se-fte-/xman-styl.aspx?c=A090910_140243_xman-styl_fro
což je důvodem, proč o tom teď píšu 🙂
Vysvětlit tento anti-design dobrým a milujícím Bohem je podle mě ještě mnohem těžší, než vysvětlit nějaké případné nedokonalosti… Považuji tento argument za dost silný. Silný byl ostatně i pro Darwina, který zmiňoval známé parazitické vosičky, jejichž larvy vyžírají napadené housenky zaživa tak, aby je co nejdéle udržely živé a potrava jim tak co nejdéle vydržela čerstvá…
mira says:
Ještě k tomu vyladění fyzikálních konstant- ta čísla jsou evidentně nesmyslná, jak už upozornili ostatní. Nicméně i kdyby nebyla, tak by implikace designu stále nebyla odůvodněná. Já se už od dětství s touto argumentací vypořádávám s pomocí antropického principu: Svět je jaký je, kdyby byl jiný, byl by jiný:-) Jak se k tomu stavíte vy?
S.V.H.:
Já se s tím nejjednodušeji “vypořádávám” pomocí pravděpodobnosti. Argument z designu, vyladěné konstanty, silný antropický princip (tedy ten s převrácenou kauzalitou), neredukovatelná složitost – to jsou všechno argumenty, kdy se vlastně porovnávají pravděpodobnosti. Tvrdí se, že pravděpodobnost, že se něco stalo náhodou (fyzikální konstanta se nastavila na nějakou hodnotu, vzniklo něco komplexního, “nadesignovaného” apod.), je nižší, než že to někdo vyladil/nadesignoval. Proponenti těchto argumentů vyčíslují pravděpodobnosti, že se to stalo náhodou. Často u toho musí ignorovat, že známe vysvětlení, proč je to tak nebo jak to vzniklo (a nestalo se to proto čirou náhodou – viz třeba ta rychlost rozpínání vesmíru), nebo že by daný parametr mohl nabývat širokého spektra hodnot apod. – ale nakonec se doplácají (i když neuvádějí jak) k nějakému malému číslu: 10 na mínus červíkolikátou. Problém je, že nemáme k dispozici odhad pravděpodobnosti, se kterou bychom to porovnali. Chceme-li porovnat dvě vysvětlení na základě toho, které z nich je pravděpodobnější, potřebujeme mít nějak vyčísleny obě pravděpodobnosti. A já jsem se ještě nikdy nesetkal se (seriózně míněným) odhadem pravděpodobnosti, že něco stvořil/vyladil/nadesignoval nějaký Inteligentní Designér.
S.V.H., to s tou nevyčíslenou pravděpodobností podepisuju! Je to podobné jako když se chystám zavolat někomu, koho jsem třeba dlouhou dobu neviděl a v tom samém okamžiku mi volá on. Nějaká podobná “náhoda” se asi stala každému. Znám ale lidi, kteří z podobných situací vyvozují telepatii, což je vlastně taková každodenní verze argumentu z designu 🙂
Ale když řeknu: “je nepravděpodobné, abychom si telefonovali navzájem ve stejném okamžiku, tudíž musí mezi námi existovat telepatické spojení”, tak to přijde divné i lidem zastávající argument z designu. Což zase ukazuje na jakýsi dvojí standard v posuzování věcí.
Protestante, co si myslíš Ty, o těch parazitech?
http://www.i-ateismus.cz/2014/02/poznamky-k-definici-boha/comment-page-65/#comment-94458
Michale, koncept nemusí být složitější než výsledek. Tento Dawkinsův argument ve skutečnosti totiž kulhá i v nám známém světě. (T. Crane uvádí jako příklad např. idea katedrály – projekt katedrály – katedrála sama).
Tomista by Vám hned řekl, že nerozlišuje/nerozlišujete mezi potencialitou a aktualitou.
O parazitoch nám pan hrábě vysvetlil, že pôvodne mali svoj účel, len pod vplyvom diabla zdegenerovali. Takže design bol inteligentný, akurát nie dosť inteligentný 😀
Tomu s katedrálou nerozumím..to by chtělo rozvést… od idey katedrály je celkem dlouhá cesta a projekt je závislý na mnoha okolnostech…a žádný projektant nepostaví sám něco z ničeho. Jeden “den” tvořit mlhovinu v Andromedě , druhý zákožku svrabovou a pak posílat Ducha Svatého, aby oplodnil lidskou samičku Marii… to je fakt neuvěřitelný guláš
Michal says:
March 20, 2014 at 9:07 am
Protestante, co si myslíš Ty, o těch parazitech?
http://www.i-ateismus.cz/2014/02/poznamky-k-definici-boha/comment-page-65/#comment-94458
protestant:
Jób 38:4 Kde jsi byl, když jsem zakládal zemi? Pověz, víš-li něco rozumného [o tom].
Je tedy proces “stvoření” již uzavřený a Vesmír se dál nevyvíjí, nebo Hospodin tvoří dál galaxie a planety? Stvořil Hospodin Vesmír/vesmíry a teď od sedmého dne odpočívá, nebo tvoří dál?
Protestant, problém je v tom, že dnes o tom “zakladaní zeme” vieme o hodne viac ako vedeli autori Jóba 😉
Michal, medea:
c) vidím, že nosím dříví do lesa, takže logickou chybnost tohoto argumentu můžeme uznat ?
Medea says:
March 19, 2014 at 4:12 pm
“Tohle není průzkum všech přírodovědců ani analytických filozofů….”
Protestant, je to štatistický prieskum 🙂
protestant:
Omezený průzkum.
Čestmír Berka: Je to sice mimo naší současnou diskusi, ale pokud si (pracovně) představíte Boha mimo prostor a čas, zjistíte, že to má dva pohledy:
a) perspektiva mimo čas, kde žádné předtím, teď ani potom ve skutečnosti není – pak ta otázka nemá úplně smysl, ale velmi zjednodušeně a naprosto nepřesně můžeme říct, že potom u Boha se již všechno stalo, stane a děje a to v jednom aktuálním teď.
b) Co se týče člověka a jeho skutečnosti v dějinách (tedy z hlediska osoby v prostoru a času), tak jsme v procesu stálého vznikání a zanikání – z našeho pohledu stvoření probíhá. Já bych k tomu soukromě (v souladu s jistou menšinovou tradicí) dodal, že je z našeho pohledu konečných a smrtelných tvorů vždy nutně nedokončeno, ale před medeou radši ne 🙂
Ale neměl bych to říkat nahlas před medeou 🙂
protestant:
Omezený průzkum….
Každý průzkum je omezený. Někdy i ti, co jej provádějí a někdy i ti, kteří jej interpretují.
Ad: “Je tedy proces “stvoření” již uzavřený a Vesmír se dál nevyvíjí, nebo Hospodin tvoří dál galaxie a planety? Stvořil Hospodin Vesmír/vesmíry a teď od sedmého dne odpočívá, nebo tvoří dál?”
Mám ještě jedno řešení: Nebylo by vhodné zavést do úvah generátor náhodných bohů, kteří by byli tvůrci navzájem neinterferujících vesmírů?
Vzhledem k nespojitosti času by se mohlo jednat o vmezeřené (intersticiální) vesmíry, kdy žádný z nich by nebyl vesmírem privilegovaným a jedinečně jediným.
Původně isotropní pole náhodně generovaných bohů by ovšem podléhalo nadčasově metaprostorovým fluktuacím, čímž by nabývalo charakteru pole pěkně zvoraného s božskými nahloučeninami či uskupeními (božinci).
Tak, jako uskupení hvězd lze nazvat souhvězdím, nakupení pejsků součoklím a obdobnou množinu žen soužením, daly by se ona seskupení bohů soubožím.
Boha jeho!
Foxy says:
March 20, 2014 at 11:05 am
protestant:
Omezený průzkum….
Každý průzkum je omezený. Někdy i ti, co jej provádějí a někdy i ti, kteří jej interpretují.
protestant:
Je rozdíl, když udělám průzkum obyvatel ČR pomocí vzorku 1000 lidí a udělám stejný průzkum například obyvatel Ostravy pomocí vzorku 1000 lidí. Výsledky průzkumu Ostraváků není možné aplikovat na obyvatel celé ČR