
V dnešním článku odhlédnu od toho, že považuji křesťanství za nepravdivé. Uvedu několik věcí, které mi na křesťanství vadí bez ohledu na to – ostatně, jeho nepravdivost jako taková mi nevadí v zásadě vůbec, ať si koneckonců každý věří čemu chce.
1) Adorizace víry.
Věřit znamená pokládat nějaké tvrzení za pravdivé. (např. že Země je kulatá nebo že Ježíš Nazaretský vstal z mrtvých). Různé víry se mohou lišit stupněm své podloženosti.
a) Od těch podložených (třeba že Země je kulatá)
b) přes takové, kde prostě nemáme k dispozici relevantní argumenty pro ani proti (třeba že ve Vesmíru existuje mimozemský život)
c) až po víry, kde mnohdy drtivě převažují argumenty PROTI nim (třeba že Země je placatá).
Zde na svém webu jsem ukázal, že křesťanství je tento poslední případ (c), přičemž se o něm zřejmě ze slušnosti často mluví, jako by šlo o případ (b).
Není nic úctyhodného ani ctnostného na tom, věřit tomu, proti čemu silně svědčí celková důkazní situace. Křesťané si přesto své víry jako takové nesmírně cení, vydávají ji za „dar“ od Boha – zřejmě že jim Bůh „umožnil“ odhlédnout od faktů, a „věřit“ bez ohledu na ně. Argumentace proti jejich víře v nich pak vzbuzuje obranné reakce – snažíme se jim jejich nesmírně cenný „dar“ vzít! Křesťan řekne „ale já tomu prostě věřím!“ a je spokojený. Cítí se povzneseně. Tento postoj mi vadí.
Víra je prostě jednou z cest poznání, a to cestou velmi nespolehlivou. Jiné cesty – např. právě racionální a kritické myšlení s uvážením empirických faktů – jsou mnohem spolehlivější.
Uvažme, zda bychom neměli princip víry přenést i do jiných oblastí života? Jak by to asi vypadalo? Neměli bychom začít rozhodovat o vině souzených na základě víry? Neměli bychom odhadovat nosnost mostů a budov na základě víry?
Adorizace víry je věc, která se z křesťanství rozšířila do obecného kulturního povědomí v naší společnosti (v důsledku čehož i mnoho nevěřících před vírou v úctě sklapne podpatky a skloní se, říká se jim faithteisté) – a to je první věc, kterou křesťanství vyčítám.
2) Postoj k pravdě.
Křesťané běžně mluví o předmětu své víry jako o pravdě. Zřejmě přesvědčili sami sebe, že Bůh jim Pravdu odhalil. Jenže toto je jen další, a to velmi troufalé tvrzení, které sice může, ale také NEMUSÍ být pravdivé. Křesťané nemají žádný patent na pravdu, oni nemají žádné kukátko, „boží oko“, kterým by viděli realitu takovou jaká je. Bible může být zjevená Pravda, ale také NEMUSÍ (a ona s vysokou pravděpodobností není, jak jsem zde opakovaně ukázal) – a to ZDA je či není, je prostě jen další otazník, který nemůžeme překonat nějakým vyznáním. (vyznávám, že Bible je Slovo Boží, je to zjevená Pravda – a proto, věřím-li Bibli, mám Pravdu)
Ptám se křesťanů: pokládáte se snad v těch otázkách, kde se cítíte být majiteli Pravdy, za neomylné? Cítíte se snad být Bohy? (protože kdo jiný je neomylný, než Bůh?)
Je pro mě doteď šokující, jak málo křesťanů je ochotno byť jen říct (!): „KDYBY měla být moje víra chybná, NECHTĚL bych dál věřit. Záleží mi na tom, jaké je skutečná pravda, byť by se mi nemusela líbit. POKUD je realita taková, nechci žít v pohodlné lži, a chci raději poznat méně pohodlnou a uspokojující pravdu.“
Žonglování s pravdou a naprosto neskromný a nepokorný přístup v těchto otázkách – to je další věc, kterou křesťanství vyčítám.
3) Jistota.
V souladu s předchozím mají křesťané často pocit jistoty, že mají pravdu. Mít jistotu je ale velmi nebezpečná věc, pokud nám jde o skutečnou pravdu. Pocit jistoty nás odvádí od náležitého uvědomění si faktu, že všichni jsme lidé omylní, všichni se můžeme mýlit – a omyly je třeba odhalovat. Když se budu mýlit, a budu mít přitom jistotu, že mám pravdu, pak na svůj omyl nepřijdu nikdy. Jistota konzervuje chyby.
Křesťanům proto zazlívám jejich pocit jistoty v netriviálních otázkách, kterých se jejich víra týká.
4) Postoj k pochybnostem
Nejen že je důležité nepodléhat v důležitých otázkách pocitu jistoty, ale je navíc důležité být přístupný pochybnostem. Naslouchat kritikům, přemýšlet, a v ideálním případě pochybovat i sám od sebe. Pochybnosti jsou naprosto zásadním nástrojem, který nám může pomoci detekovat naše chybné víry. (samozřejmě ovšem jen v případě, že nám jde o skutečnou pravdu)
Nepřekvapivě pro křesťany jsou pochyby cosi, čemu je třeba se bránit. Pochyby jsou projevem slabosti ve víře – a ideálem je pro ně právě silná víra. Pochybnosti na člověka čas od času přijdou – ale ostatní křesťané pak doufají, že dotyčný se s nimi „úspěšně vyrovná“ = vrátí se zpět k víře. Pochybnostem se podle křesťanů podléhá, a výsledkem je „pád“.
Připomínám, že já vše výše uvedené respektuji a dodržuji, o svých vírách jsem ochoten pochybovat a také o nich pochybuji. Mé přesvědčení je pak silnější PROTO, že pochybnostmi prošlo a prochází.
Největší tragédie je, když věřící vykládají mé pochybnosti (tak jak jsou zvyklí) jako moji slabost, a další z důkazů mého omylu – a mají dobrý pocit z toho, že sami mají jistotu…
5) Pocit morální nadřazenosti
Křesťané v sobě mají a ochotně dále živí a utvrzují mýtus, že morálka bez víry v Boha prakticky není možná. (teď mě napadá, že Muslimové vlastně také mají morálku, založenou na víře v Boha…) Podle nich ateismus nutně implikuje morální neukotvenost. Ateista si podle nich „může dělat, co chce“, zejména např. smilnit, znásilňovat, krást, vraždit. V jistých křesťanských kruzích je ateista prakticky synonymem pro člověka z rozvrácené rodiny, s narušenou psychikou, pedofilními, homosexuálními sklony apod.
Bývalý poradce expremiéra Nečase, Roman Joch, dokonce napsal, že ateisté jsou proto ateisty, ABY mohli smilnit a oddávat se sexuálním zvrhlostem. „Kdyby lidé tak netoužili po sexu, mohla být Evropa ještě křesťanská,“ napsal Joch.
Křesťané proto sami sebe vidí jako morálně nadřazené, a často se tak i chovají, a toto své předporozumění dávají ostentativně najevo.
6) Mentalita vyvoleného lidu
S tím souvisí podobný, ale přesto trochu jiný pocit: pocit příslušnosti k „božímu lidu“, pocit jakéhosi osobního spojenectví, blízkosti a kontaktu s bohem. Z toho ovšem opět pramení pocit nadřazenosti nad lidmi, kteří „boží“ nejsou. Koneckonců, ateisté přece mají svobodnou vůli, a pro svůj ateismus se „svobodně rozhodli“. Svobodně se rozhodli pro život bez Boha. Rozhodli se vlastně pro vzpouru proti Bohu. Jaké lze mít s takovými lidmi sympatie?
7) Nepokora, neskromnost, pýcha
Jistota křesťanů, že jsou majiteli pravdy, není nic jiného než projevem jejich šokující pýchy. Stejně tak je projevem pýchy jejich přesvědčení, že jsou v kontaktu se Stvořitelem Universa, že jsou mu nablízku, a že znají jeho vůli. Pyšné je i jejich přesvědčení o morální nadřazenosti.
Nepokorné a neskromné je i přesvědčení křesťanů o výjimečnosti a významu člověka v rámci celého Universa, o speciálním vztahu našeho druhu s Bohem, o tom, jak jsme byli stvořeni „k obrazu Božímu“ (wtf?!), o tom, jak nás miluje – a nakonec i o tom, jak nás miluje dokonce tak, že za nás obětoval svého jednorozeného Syna…
8 ) Pokrytectví
Dnešní křesťané si verbálně vysoce cení Ježíšova přikázání o lásce k bližnímu. Ježíš označil přikázání „Miluj bližního svého jako sebe sama“ za jedno ze tří nejdůležitějších vůbec (Mt 19:19). Přesto však výrazná část křesťanů k nám ateistům necítí lásku, ale naopak nevraživost, pohrdání, a mnohdy i otevřenou nenávist. Zaklínat se láskou k bližnímu, a přitom se chovat zcela opačně – to je pokrytectví.
Jak by to vypadalo, kdyby nás křesťané milovali, tak jak o tom tak rádi mluví? Co bych udělal já, kdybych viděl, že osoba, na které mi záleží, kterou miluji (třeba i v obecnějším smyslu) sešla z cesty, a po smrti jí hrozí to vůbec nejhorší, co se člověku může stát – totiž peklo? Určitě bych se jí snažil pomoct! Snažil bych se zjistit, co ji k tak nebezpečnému rozhodnutí vedlo, a všemožně bych se vynasnažil, abych jí pomohl vrátit se na správnou cestu.
Co ale udělá reálný křesťan? Zrovna před pár dny nám tu jeden nechal vzkaz: „Však vy ateisté po smrti uvidíte!“
Pokrytectví mnohých křesťanů (nikoliv ovšem všech) vidím v jejich vztahu k bohatství. Ježíš se proti bohatství opakovaně a jasně vyjádřil. Nikoliv zřejmě apriori, ale úvaha za tím je zřejmá: majetek nezíská nikdo jen tak. Aby člověk získal poctivě majetek (o nepoctivém způsobu ani neuvažujme), musí se snažit, věnovat tomu mnoho úsilí a času. Podle Ježíše má ale člověk věnovat svůj čas službě Bohu. Jak může člověk poctivě zbohatnout, a současně brát naprosto zodpovědně službu Bohu? Ježíš říká naprosto jasně:
Mt 19:23 A říkám vám znovu: To spíše projde velbloud uchem jehly než boháč do Božího království.“
Má to logiku. Výrazná část křesťanů však tuto jasnou myšlenku relativizuje a bagatelizuje. Slyšel jsem dokonce, že to tak Ježíš „nemohl myslet“. Mnohem víc úsilí než zamyslet se nad smyslem tohoto přikázání věnují křesťané výsměchu ateistům, kteří „citují z Bible“.
Jinde Ježíš řekl:
Mt 19:21 Ježíš odpověděl: „Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej svůj majetek, rozdej ho chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pojď a následuj mě.“
Na tohle jsem dokonce slyšel reakci, že (dotyčný křesťan) dokonalý být nepotřebuje. Lze takovým lidem vůbec věřit, že svou víru berou vážně? Lze jim věřit, že berou vážně Ježíše? Ne, já jim to nevěřím. Jen o víře a o Ježíši mluví, ale vážně je neberou. Jsou to pokrytci.
9) Křesťanství je podporováno neznalostmi věřících, lžemi, případně mlčení ke lžím
Výrazná většina teologů a biblistů se dnes shoduje, že evangelia (zejména Matoušovo a Janovo) nebyla sepsána Ježíšovými učedníky, tedy očitými svědky. I přesto značná část křesťanů věří, že evangelia jsou dílem Ježíšových učedníků nebo jejich blízkých spolupracovníků. Duchovní je v tomto omylu rádi ponechávají.
Většina teologů a biblistů se shoduje, že je obtížné říct, v jakém smyslu je Bible „slovo Boží“ a že doslovně Bibli chápat určitě nelze. I přesto tomu řada křesťanů věří – a kněží z kazatelen nevyvíjejí žádnou snahu, aby své ovečky dovzdělali. Na mších po každém čtení z Bible zaznívá z kazatelny ujištění: „Slyšeli jste slovo Boží…“
Na teologických fakultách se dnes učí, že evangelia byla sepsána desítky let po Ježíšově smrti – nejstarší, Markovo, až kolem roku 70, a Janovo možná až po roce 90 n.l. – a přesto řada křesťanů věří, že evangelia byla sepsána možná velmi krátce po Ježíšově smrti. Kněží své ovečky opět ponechávají v tomto pohodlném omylu, ačkoliv z teologických fakult moc dobře vědí, jak se věci mají.
Podobně v několika dalších otázkách, např. v otázce kolik toho víme o historickém Ježíši (odborníky uznávaná odpověď: velice velice málo. Chybná odpověď populární mezi křesťany: evangelia jsou spolehlivým pramenem o Ježíšovi a jeho výrocích), jak je to s autorstvím knih Starého Zákona, atd.
Další oblíbená pohádka mezi křesťany vypráví o tom, jak problémy, na které poukazují ateisté, mají teologové už dávno vyřešeny (ale danému křesťanovi se to řešení zrovna teď nechce hledat, jistě ale existuje). Pravda ovšem je, že mnoho ze zásadních problémů na které poukazujeme, vyřešeno NEMAJÍ.
10) Tento svět není náš
Křesťané věří, že skutečný život přijde až po smrti. Mnohokrát jsem už slyšel výroky typu „tento svět není náš, my čekáme až na Boží království“. Tento postoj je problematický, protože může vést k laxnosti k věcem důležitým pro naši společnost a k nezájmu podílet se na řešení světských problémů. Na webu krestanske-diskuze.cz jsem konkrétně toto téma zaslechl. Kdosi se tam ptal, jestli by se jako křesťané vůbec měli v jistých světských věcech angažovat a zajímat se o ně.
Co hůř, tato myšlenka může vést i k laxnosti ke ztraceným životům lidí – ostatně právě v této souvislosti jsem ten výrok také slyšel: Proč zemřelo to či ono dítě na rakovinu? Inu, Bůh tím učinil jen to, co je pro něj nejlepší – třeba už je v téhle chvíli v nebi… Proč zahynulo bezmála 300 tisíc lidí při tsunami? Inu, proč se tím znepokojovat – ti spravedliví jsou v nebi, takže super, a ti ostatní mají, co si zaslouží…
Takže mi to nedokážeš opísať, tušil som to 😉
Treebeard: “Pokiaľ ide o starého človeka, tvrdím, že to ich ja je už dávno odlišné. Keby si tomu dieťaťu vložil do hlavy časť vedomia jeho 70 ročnej verzie, chúďa dieťa by utrpelo šok (a naopak). Sú to už, podľa mňa, úplne rozdielne osoby, prepojené pár nepodstatnými maličkosťami.”
No, povedala by som, že pokiaľ ten starec má dobrú pamäť a pozitívny vzťah k svojmu detstvu, tak to, čo ho spája s jeho detstvom, asi taká “nepodstatná maličkosť” nebude 😉
Poznám viacero starcov, ktorým by ich pamäť a bystrú myseľ, mohol závidieť aj 20 ročný mladík 🙂
“Složité stroje a elektronika taky nepotřebuje vědomí sebe sama a funguje”
Martix, funkcionalisti veria, že akákoľvek realizácia dostatočne komplexného abstraktného stroja (alebo programu) s diskrétnymi stavmi, bude mať vedomie. Teda nezáleží, podľa funkcionalizmu, na tom, či ten stroj bude realizovaný mozgom, taveným syrom alebo polovodičmi, bez ohľadu na materiál bude mať vedomie.
S.V.H.:
a) Přestože nejsem subjektivní idealista a Kantova filosofie podle mne vede k nepřijatelným důsledkům, nesouhlasím s Vámi, že každá její interpretace je v rozporu s učením ŘKC. Například velmi výrazně byl Kantem ovlivněn Karl Rahner, jeden z nejvýznamnějších teologů 20. století, který se rozhodnou měrou podílel na II. Vatikánskému koncilu,
b) proč nemůže síť “věr” posuzována pragmaticky ?
Treebearde a ty to to dokážeš popsat? Já tedy ne……a to jsem říkal vždy
martix: “Složité stroje a elektronika taky nepotřebuje vědomí sebe sama a funguje”
Sní androidi o elektronických ovečkách ?
Když se podíváš na svoje já bez jeho obsahu, tedy bez paměti, myšlení, pocitů atd, tak to vypadá, že to já je tady stále , tedy bez času a bez prostoru…
Medea, je to možné……
S.V.H., podle Kanta rozum nutně dospívá k myšlence Boha jako nepostradatelné regulativní ideje, jejíž reálnou existenci nelze ani dokázat, ani vyvrátit, ale zůstává předmětem víry. Kant navíc ve svém systému považuje Boha za nepostradatelného i z hlediska prakticky mravního.
Takže z druhé strany souhlasím v tom, že Kant je jistě o hodně bližší evangelíkům, především Lutheránům 🙂
Katolícka encyklopédia (1910) o Immanuelovi Kantovi: http://www.newadvent.org/cathen/08603a.htm
“proč nemůže síť “věr” posuzována pragmaticky?”
Peter, neviem, či to patrilo mne alebo SVH, ale ja som nepovedala, že nemôže 🙂
“Co je potom identita? Vlastně já jsem už x-krát mrtvý ale přeci je tady něco co jsem “já” … Jak bude člověk nesmrtelný, když se třeba zkopíruje do počítače a zastřelí se původní člověk?”
Martix, podľa mňa je “identita” cítiacich bytostí len relatívna. Domnievam sa, že je v princípe možná existencia bytosti, ktorá by sa svojou pamäťou odkazovala napr. na Messalinu, Džingischána a Medeu diskutérku, ako na nejaké minulé štádiá svojej osoby 🙂
S dostatočne pokročilou technológiou by sa mohli, pomocou umelej neuronálnej siete, prepojiť rôzne osoby a opačne, jedna osoba by sa mohla rozdeliť na viacero a potom opäť zlúčiť.
Indivíduum je podľa mňa len hrou mysle, teda môj pohľad na myseľ je taký, že myseľ nikomu nepatrí, nie je mysľou niekoho, len sa “hrá na niekoho”. Myseľ v istej oblasti časopriestoru medeuje (hrá sa na Medeu), v ďalšej putinuje, obamuje, (v minulom svetelnom kuželi) einsteinuje, kantuje, … .
Osobu nepovažujem za niečo absolútne. Hranice medzi jednotlivými subjektami sú, podľa mňa, len relatívne, určené telom, a dajú sa prebudovať (posunúť alebo zrušiť) pomocou vhodného interfejsu. Teda problém “ja a oni”, je (podľa mňa) len mereologická a technická záležitosť.
Pomôžem si metaforou. Predstavme si nejakú miestnosť. Miestnosť je daná svojimi stenami a vnútorným priestorom. Ak miestnosť rozdelíme priečkou, dostaneme dve nové miestnosti a dva oddelené vnútorné priestory týchto miestností. Ak priečnu stenu odstránime, bude tu opäť predošlá miestnosť s jedným vnútorným priestorom. Žiaden metafyzický horor nenastal 🙂 A naopak, ak máme dve susedné miestnosti M1 a M2 oddelené stenou S (ktorá nie je nosná), tak zbúraním tejto steny môžeme získať jednu väčšiu miestnosť M. Premena dvoch miestností M1 a M2 na jednu miestnosť M, by mohla byť aj úplne plynulá, do steny S by sme mohli urobiť malý otvor a jeho postupným zväčšovaním by sme sa stále viac a viac mohli približovať k situácii, v ktorej sa už nedá hovoriť o dvoch M1 a M2, ale len o jednej miestnosti M.
(Teda predstavme si dva ľudské mozgy A a B, prepojené umelým neuronálnym mostom: pri malej hustote uzlov medzi umelou neuronálnou sieťou a oboma mozgami, by sa vymieňalo len malé množstvo informácií a A aj B by boli dobre odlíšiteľné, A aj B by si udržiavali jasnú identitu a individualitu, pokiaľ by však hustota umelého konektómu prekročila istú medzu, tak A aj B by sa stali jediným mozgom, v ktorom by sa individualita mozgov A aj B rozplynula.)
Ja a ďalších 7 miliárd ľudských mozgov, sme ako oddelené miestnosti v jednom obrovskom mrakodrape (alebo v Babylonskej veži ?) a vhodným budovaním alebo odstraňovaním stien, sa môžu jednotlivé miestnosti zlučovať do väčších miestností alebo naopak, rozdeľovať na menšie miestnosti a celé je to (podľa mňa) len záležitosť vyspelej technológie 🙂
Vedomie chápem ako jednu (i keď rozdelenú) vec, a nehľadám za tým žiadnu mystiku.
Filmy nasnímané z mozgovej kôry: http://sites.google.com/site/gallantlabucb/publications/nishimoto-et-al-2011
Budeme si číst myšlenky: http://www.osel.cz/index.php?clanek=6129
Zvířecí mozky s čipem vytvořily “nad-mozek” schopný řešit úkoly: http://www.osel.cz/index.php?clanek=6763
Brain Machine Interface: http://en.wikipedia.org/wiki/Brain-machine_interface
Založila som novú tému na ateistickom fóre: Identita a individualita subjektov 🙂
Personal Identity: http://plato.stanford.edu/entries/identity-personal/
Relative Identity: http://plato.stanford.edu/entries/identity-relative/
Medea, k tej kontinuite osobnosti:
Určite cítim kontinuitu so sebou pred 5 či 10 rokmi. Ale dobrým testom je napr. s odstupom niečo po sebe prečítať. Nedávno nejaká diskutérka zareagovala na tri toky starú diskusiu o “permakultúre” a keď som sa tam už vďaka upozorneniu dostal, prečítal som si aj viacero mojich príspevkov. Naozaj cítim že som ich napísal ja. Ale podobným spôsobom sa občas dostanem aj na staršie fóra, kde sú mi už moje príspevky trochu divné a mám pocit, že dnes by som ich napísal inak. A v mojom prvom zamestnaní som písal tzv. textové časti LHP (také dielka na úrovni úvodu diplomovej práce) a už s odstupom nejakých 15 rokov som mal problém rozlíšiť čo som písal ja a čo kolegovia (autor sa tam neuvádzal). Podobne niektoré moje staršie články sa mi už zdajú divné.
Pamäť mi siaha pomerne hlboko, mám pár verifikovaných spomienok z veku cca 2,5 roka. Ale sú to spomienky naozaj nepodstatné – pamätám si niektoré detaily z hotelovej izby alebo parku v Piešťanoch, ale nepamätám si vôbec osobu otca, ktorý krátko potom zomrel. Pokiaľ ide o mŕtvych (alebo osoby s ktorými sa nestretávame), naše spomienky vyprchajú rýchlo, u osôb s ktorými sa stretávame si spomienky updatujeme, samozrejme nekorektne – dosadzujeme si nový vzhľad a správanie tých ľudí do starších príhod. Ak mám napr. svojho strýka v pamäti ako “starého”, aj v dávnych spomienkach je starý, hoci mal vtedy omnoho menej, než mám ja teraz.
Toto je to, na čo narážam. Naša spätná kontinuita dosahuje nejakých 10 – 20 rokov (aj to len neúplne), to dávnejšie by sa už človeku asi dalo celkom ľahko vsugerovať. Máme aj spomienky omnoho staršie, ale to sú už len útržky, z ktorých sa vytratilo to najdôležitejšie – naša osobná citová väzba k nim, osobné vlastnosti ďalších osôb v tých spomienkach. V život trvajúcom stovky rokov teda nevidím príliš veľkú hodnotu. Samozrejme, každý si cení aj tú krátku kontinuitu (tých 10-20 rokov) a nechce ju stratiť.
Moc pěkný příspěvek, treebearde! Takhle mě o tom nikdy nenapadlo přemýšlet…
Souhlasím s Tebou.
Treebeard, to je len popis Tvojej introspekcie, nemôžeš ho aplikovať na celú populáciu. Ty (a Michal ;)) sa možno, ako osoba, “rozplynieš” po 10 alebo 20 rokoch, ale u iných osôb to môže byť inak 🙂
Rozplynieš na inú osobu 🙂