O svobodné vůli

Ještě před dvěma lety jsem považoval za naprosto samozřejmé, že my lidé máme svobodnou vůli. Kdo by proboha mohl tvrdit, že ji nemáme? Přece v každém okamžiku zažívám, že se rozhoduji, a stejně tak se rozhodují i lidé kolem mě. Sám si volím jestli půjdu dnes večer do kina nebo ne, jestli se napiju toho či onoho, jestli si z denního menu v jídelně vyberu to či ono… JAK by tohle mohla být jen iluze? Já prožívám ten rozhodovací proces, a VÍM, že jsem to já, kdo se rozhoduje!

Pro začátek by asi bylo dobré definovat si, co problémem svobodné vůle vlastně myslíme. Otázkou totiž není, zda jsme to MY, kdo se rozhodujeme, zda ten kdo rozhoduje je náš mozek. Jasně že je. I počítač se v průběhu výpočtu neustále o něčem rozhoduje. Otázkou je, zda to naše rozhodnutí mohlo být jiné, zda je a nebo není určeno na nás nezávislými okolnostmi. Tedy, otázkou je, zda naše rozhodnutí je opravdu svobodné.

Uvažme myšlenkový experiment: řekněme, že existuje kopie našeho světa, se vším všudy, i s námi, a my se v jistém okamžiku ocitneme v obou světech před rozhodnutím: rozhodneme se v obou světech vždy stejně? CO by mohlo způsobit, že bychom se v každém z těch dvou světů v jinak naprosto stejné situaci rozhodli jinak? Pokud bychom se rozhodli v jinak stejné situaci vždy stejně, kde je naše svobodná vůle?

Osvětleme celou situaci trochou introspekce. Proces rozhodování není nic jiného, než že zvažujeme (v omezeném čase, který máme k dispozici) všechny alternativy, které nás napadnou, snažíme se uvážit, k čemu by ta která alternativa vedla, snažíme se odhadovat jednání ostatních agentů i neživých objektů kolem nás (lidí, zvířat, věřící třeba i Boha nebo ďábla…) v závislosti na tom kterém našem rozhodnutí, a na koncích každé té větve dané alternativě pocitově přiřadíme ohodnocení. Nakonec si pak zvolíme tu pro nás nejlepší.

Teď mě napadá, že “rozhodování srdcem” není nic jiného, než že jednotlivé alternativy nepromýšlíme dopředu, ale pocitové hodnocení jim přiřazujeme hned v nultém kroku.

Jaké to má důsledky pro naši svobodnou vůli?

V okamžiku rozhodování za sebou každý máme jinou životní zkušenost. Zažili jsme jiné věci, ovlivnili nás jiní lidé. Přečetli jsme jiné knihy, a zapamatovali si z nich (zaujaly nás v nich) jiné věci. Nic z toho jsme si “svobodně” nezvolili, ale spíš se nám tyto věci prostě staly.

Proč jsem si přečetl Boží Blud Richarda Dawkinse? Inu, protože mě ta kniha zaujala. Zaujala mě ještě před tím, než vyšla, čekal jsem na to, až se objeví v knihkupectvích. Proč mě zaujala? Nevím, plynulo to z mého tehdejšího mentálního stavu. Z toho, co jsem do té doby zažil, nad čím jsem tehdy přemýšlel, atd. Vybral jsem si svobodně tyhle svoje zážitky a myšlenky, na základě kterých mi Dawkinsova kniha přišla zajímavá? Ne. Prostě mě potkaly. Prostě se mi staly. Mohl jsem se i tak rozhodnout Dawkinse si nepřečíst? Jistěže mohl – ale nerozhodl jsem se tak, právě proto, že přečíst Dawkinse mi v té době přišlo jako velice zajímavá a přitom dosažitelná věc. Kde je v tom jaká svobodná vůle?

Proč si moje věřící kolegyně z práce Boží blud nepřečetla? Protože o té knize nikdy pořádně neslyšela, a i kdyby o ní slyšela, tak z jejího dosavadního života by plynula snadno pochopitelná averze vůči čtení takové knihy. Navíc by jí ani nepřišla zajímavá, ale naopak odpuzující, pobuřující. Mohla si ho i tak přečíst? No když o té knize nikdy ani pořádně neslyšela, tak asi nemohla. Kdyby žila jiný život, pak možná. Mohla si ji přečíst asi tak, jako já jsem si mohl přečíst jednu konkrétní brakovou knihu ze stovek, které jsou v každém knihkupectví. Nikdy jsem neměl nejmenší DŮVOD, abych něco podobného činil. Kde je tedy jaká svobodná vůle?

Včera jsem měl po večeři chuť na pivo, tak jsem si ho dal. Mohl jsem si dát místo toho víno? Měl jsem svobodnou vůli tak učinit? No – jasněže principiálně mohl, ale měl jsem prostě chuť na pivo, tak jsem si dal pivo. Mohl jsem se svobodně rozhodnout NEMÍT chuť na pivo, a mít místo toho chuť na víno? No, kdyby mě to napadlo, tak snad – žel, mě to nenapadlo. Mohl jsem se svobodně rozhodnout, ABY mě to napadlo? Ne. Nemohl. Myšlenky nás napadají, ANIŽ si svobodně volíme, aby nás napadly. Kde je jaká svobodná vůle?

Včera cestou z práce jsem poslouchal v autě rádio, a zaujala mě tam jistá písnička. Měl jsem svobodnou vůli, aby mě NEZAUJALA? Ne. Neměl. Mohl jsem to rádio vypnout, abych tu písničku neslyšel? Jistěže mohl – ale proč bych to dělal?! Neměl jsem nejmenší důvod. Kde je jaká svoboda?

Dnes na obědě se mi v hospodě líbila servírka. Mohl jsem si svobodně zvolit, aby se mi nelíbila? Ne. Nemohl. Mohl jsem si zvolit, abych se na ni nedíval – ale ne, aby se mi nelíbila. Já jsem se na ni ale koukal – proč? Inu, právě proto, že se mi líbila, a protože jsem v mysli neměl křesťanské předporozumění, které by mi třeba mohlo velet, abych to nedělal.

Vybral jsem si svobodně, že nebudu věřit v Boha? Ne, vyplynulo to z života, který jsem až doposud žil. Nesetkal jsem se s ničím, co by mě k víře přivedlo, ale právě naopak jsem se setkal se spoustou věcí, které mě utvrzovaly v mé nevíře. Jak jsem za těchto okolností mohl uvěřit? Kde je jaká svoboda?

Může si věřící svobodně zvolit, že věřit přestane? No, jistě že může – ale nebude-li k tomu mít pádné důvody, a nedospěje-li jeho život do situace, ze které takové rozhodnutí vyplyne, pak to prostě neudělá. Kde je jaká svobodná vůle “přestat věřit”?

Minulý týden jsem v trolejbuse pustil sednout nějakou starší dámu. Proč jsem to udělal? Inu, protože mi to přišlo jako správné rozhodnutí. Měl jsem z toho dobrý pocit. Mohl jsem se rozhodnout ji nepustit? Mohl – ale z toho bych měl zase špatný pocit. Mohl jsem si vybrat špatný pocit na úkor dobrého pocitu? Mohl, ale proč bych to proboha dělal? Vybral jsem si své pocity svobodně? Ne. Jsem jaký jsem, a nemůžu za to.

Mladík vedle tu paní sednout nepustil. Proč? Inu, on z toho zřejmě špatný pocit neměl. Proč? Pravděpodobně to bylo dáno jeho psychikou, jakož i výchovou. Vybral si svoje rodiče svobodně? Vybral si svoji povahu svobodně? Vybral si svobodně, že bude křupan? Ne. Je prostě takový. Je to důvod jím neopovrhovat, když za to jaký je v podstatě ani nemůže? Ne. Není. Koneckonců, opovržení okolí na něj třeba vyvine tlak, a on své chování pod tímto tlakem příště změní.

Každý máme jinak nastavenou psychiku. Přijdou nám zajímavé jiné věci, jiné věci nás naplňují, jiné věci se nám líbí – a co z toho si “svobodně vybíráme”?

***

Když jsem o těchto věcech přemýšlel, položil jsem si otázku, jak by vůbec mělo vypadat rozhodnutí, které by bylo opravdu svobodné? Musely by (pro nás!) plně připadat v úvahu obě možnosti, a to obě stejně (což zahrnuje i situaci, kdy každá z možností má své “pro a proti”, ovšem tak vyváženě, že volbu mezi nimi pociťujeme jako “prašť jak uhoď”). Jakmile má pro nás jedna z možných voleb navrch, jakmile je nám jasné že je pro nás jedna prostě nejvýhodnější – pak si ji logicky zvolíme, a naše volba je tím dána. (*)

Dobrá, řekněme, že před sebou máme dva stejné míčky, a jeden z nich si máme vybrat a vzít ho do ruky. Je toto svobodná volba? Jak budeme postupovat? Inu, prostě si jeden náhodně vybereme. A o to právě jde – budeme simulovat náhodu. Něco jako generátor pseudonáhodných čísel. Většina z nás bude asi střídavě myslet na ty dva míčky “zvolím A. Ne, zvolím B. OK, zkusím raději A. Tak definitivně B…” a až bude mít pocit, že už to stačilo, vybere ten aktuální míček. Někdo jiný může třeba bloudit pohledem po místnosti, případně nechat svou mysl jen tak plynout (= nechat podvědomé vrstvy našeho mozku generovat “náhodný” tok myšlenek) a hledat volné paralely s jedním z těch míčků (ha, tahle váza je pěkná! A je ode mě nalevo – vyberu si tedy levý míček.).

Klíčové je, že i v tomto případě musíme vždy NĚJAK postupovat, a tento postup opět plyne z aktuálního stavu naší mysli , z toho jak jsem v minulosti postupoval v obdobných případech, z toho co vidím kolem sebe, jaké to ve mě budí asociace, z toho na co si zrovna vzpomenu, atd. Podobné volby jsou opět dané stavem našeho mozku, tím co nás zrovna napadne, a tím jaký časový okamžik nám pocitově přijde OK, že bychom mohli rozhodování ukončit – a zejména jde opravdu o simulaci náhody, nikoliv o svobodné rozhodnutí. Nevybíráme si, co nás napadne, nevybíráme si, co nám přijde správné, atd.

Zajímavější se taková volba stává, když “o něco jde”. Stojíme-li před rozhodnutím, u něhož je zjevné, že může mít pro náš život zásadní důsledky, a přitom se nejsme schopni rozumově rozhodnout (= nasimulovat v mysli, k čemu mohou různé možnosti vést, z důvodu nedostatku dostupných informací), je nám taková volba pocitově velmi nepříjemná. Je pozoruhodné, že mnohým z nás se v takových případech nechce uskutečnit výběr “sám” (= provést ten pseudonáhodný výběr z minulých odstavců), ale raději volbu svěří něčemu externímu: hodí si mincí, navštíví kartářku, přečtou si horoskop, případně se pomodlí, a o následující myšlence si řeknou, že je od Boha, a tak se i rozhodnou… Četl jsem, že tento psychologický mechanismus je pro některé lidi docela důležitým faktorem, proč je pro ně víra psychologicky uspokojující. Je to pro ně pomoc právě v takovýchto důležitých, avšak nepříjemných životních rozhodnutích.

***

ad (*) Častá námitka bývá, že přece “poté”, co uskutečníme naše rozhodnutí, ho můžeme změnit. Jenže tímto jen chybně posouváme “konec” rozhodování před SKUTEČNÝ konec. Napadne nás, že naše rozhodnutí by mohlo být fajn ještě změnit, např. ZA ÚČELEM abychom někomu (sami sobě?) dokázali, že opravdu máme svobodnou vůli. Tato myšlenka nás zejména musí napadnout (což si “svobodně” vybrat nemůžeme) a dále nám musí pocitově přijít natolik zajímavá, abychom ji realizovali. Celé je to úplně normální další krok v tom rozhodovacím procesu, pro který platí vše co jsem až dosud psal.

Někdo by také mohl namítnout, zda bychom se nemohli rozhodnout JINAK, než jak jsme se vlastně rozhodli. Řekněme, že dnes večer bych normálně nešel do kina – není důvod. No tak na just PŮJDU do kina, ať je vidět, že tu svobodnou vůli opravdu mám. Toto není nic jiného, než co jsem řešil v minulém odstavci. Myšlenka, že by mohlo být fajn udělat něco jiného, než co plyne z racionální úvahy, je úplně normální faktor, který vstupuje do rozhodovacího procesu, má pro nás jasnou hodnotu (chceme demonstrovat naši svobodnou vůli), a pokud je tato hodnota dostatečná (což nám řekne náš mozek skrze příslušný pocit), pak se podle toho zachováme.

***

Několik poznámek:

1) náš pocit, že máme svobodnou vůli, tedy že se rozhodujeme, plyne podle mého názoru z toho, že sami prožíváme průběh našeho rozhodovacího procesu (vnímáme svoje vlastní rozhodování (také i) z pozice pozorovatele), ale nevidíme na jeho konec – a neuvědomujeme si přitom, že výsledek celého procesu je určen externími okolnostmi, jakož i naším vnitřním stavem, ovšem v důsledku je to stále jen jakýsi, byť nesmírně komplikovaný a komplexní, výpočet.

2) výše uvedené platí bez ohledu na to, zda je svět deterministický nebo ne. Pokud svět není deterministický, a existuje tedy (na kvantové úrovni) fundamentální náhoda, pak i kdyby tato fundamentální náhodnost nějak ovlivňovala naše rozhodování, tak tato náhodnost může představovat maximálně tak fajn zdroj náhodnosti pro rozhodnutí typu výběru mezi dvěma stejnými míčky. Netuším ovšem, jak by to mohl být zdroj “svobodné vůle”.

3) dokonce i kdyby existovala duše, pak platí vše výše uvedené! I kdyby sídlem našeho myšlení byla duše, tak naše rozhodování funguje jak jsem popsal. Nevybíráme si, co nás napadá, co se nám líbí, co nám přijde příjemné, nepříjemné, správné, nesprávné, nevybíráme si svoje dosavadní životy, které dramaticky ovlivňují naše současná rozhodování, nevybíráme si svoje mentální schopnosti, povahové vlastnosti, atd. Naše rozhodnutí jsou jen funkcí toho všeho. I kdyby existovala duše, je svobodná vůle stále jen iluze.

4) jak je to vlastně se svobodnou vůlí jiných živočichů? Mají svobodnou vůli šimpanzi? Psi? Koně? Ptáci? Ryby? Podle mě má živočich evidentně tím více “svobodné vůle”, čím vyšší má inteligenci. U člověka nastává takový kvalitativní skok právě proto, že člověk má naprosto dramaticky rozvinutou schopnost abstraktního myšlení, chápání světa kolem sebe, a tím i úspěšného předvídání chování agentů a objektů kolem sebe. Podle mě, má-li mít termín svobodná vůle nějaký obsah, pak je to právě schopnost myslet, chápat okolní svět, a na základě toho jednat. V důsledku toho to není binární veličina (svobodnou vůli máme/nemáme), ale je to veličina spojitá – a nějakou svobodnou vůli je nutno přiznat všem živočichům, kteří se úspěšně pohybují ve svém prostředí.

***

Svobodná vůle je pro moderní křesťanství mimořádně důležitá rekvizita. Jejich argument “Bůh nemohl udělat to a to, protože by tím narušil naši svobodnou vůli – a pak bychom byli jako roboti!!!” už snad nemůže být zprofanovanější. Pojďme nahlédnout absurditu toho argumentu na několika jeho variacích. Přistupme přitom na běžný úzus, že svobodnou vůli MÁME.

– Říká se, že Bůh se nám nemůže dát poznat, protože bychom pak neměli svobodnou vůli v něj nevěřit. Proboha, máme snad svobodnou vůli nevěřit milion a jedné věci, které považujeme za jisté? Vidím před sebou hrnek na kafe. Mám svobodnou vůli nevěřit, že tam stojí? Nemám. A je to nějaké drama? Jsem teď “jako robot”? Mám svobodnou vůli nevěřit, že je Země kulatá? Nemám, VÍM že kulatá je. A je to problém? Jsem kvůli tomuto jako robot? To samé s existencí Boha. Pokud bychom věděli, že existuje, byl by to pro nás prostě další fakt který víme o světě. Žádný problém pro náš pocit svobodné vůle. Máme snad tím “silnější” svobodnou vůli, čím MÉNĚ toho o světě víme?

– Říká se také, že Bůh nezasahuje proti zlu konanému lidmi, protože by tím zasáhl do jejich svobodné vůle. Super, takže když JÁ zabráním zloději v krádeži – tak to jsem také zasáhl do jeho svobodné vůle, že? Neměli bychom zrušit policii, která kazí zlodějům svobodnou vůli krást? Kdyby si vzal Bůh Hitlera na onen svět o šest let dřív, než jak to stejně učinil, mohly přežít desítky milionů lidí, kteří nemuseli zahynout ve válečných hrůzách, a šest milionů Židů nemuselo vyletět komínem pekla Osvětimi. Měla pro Boha Hitlerova “svobodná vůle masakrovat lidi” vyšší hodnotu, než životy těch desítek milionů lidí? Tohle chtějí vážně křesťané tvrdit?

– V jednom z mých článků jsem se ptal, proč Bůh lidi nevybavil pocitem ODPORU ke zlu. Lidé by cítili odpor k tomu, podvádět jeden druhého, ubližovat si, krást, znásilňovat – a proto by to nečinili (nebo alespoň činili v daleko menší míře) a svět by tak byl daleko lepším místem pro život. Bylo mi odpovězeno mantrou, že by tak Bůh narušil naši svobodnou vůli. Proboha, milion dalších pocitů, které nás řídí, také narušují naši svobodnou vůli? Narušuje snad náš odpor k sebevraždě naši svobodnou vůli? Narušuje snad náš pocit odporu k jistým chutím (hořké?) naši svobodu tato jídla jíst? Narušuje náš pocit nechuti z jistých pachů naši svobodu tyto pachy čichat? Narušuje snad naše touha po vědění (některých z nás) naši svobodnou vůli zůstat hlupáky? Myslím, že spousta křesťanů naprosto jasně dokazuje, že ani v nejmenším nenarušuje…

– Jindy jsem se ptal, proč Bůh nestanovil jasná kritéria, posvěcená jeho nezpochybnitelnou autoritou, kdo může být spasen. Co by měl člověk DĚLAT, aby byl spasen. Proč umístil (navíc protichůdné) výroky o tom, co je třeba dělat pro spásu, do tak nedůvěryhodné knihy jako je Bible, navíc se zcela nekompatibilními alternativami jako Korán atd., přičemž na výklad Bible má, s mírnou nadsázkou, každý křesťan jiný názor… Odpověď: jasnými instrukcemi by Bůh narušil naši svobodnou vůli. Výborně, tedy (naše světské, právní) zákony včetně systému trestů za jejich porušování také ruší naši svobodnou vůli? Neměli bychom za bohulibým účelem zvýšení naší svobodné vůle zákony zrušit? A vůbec – copak nejsvobodnější rozhodnutí je takové, u něhož nedohlédám důsledků?

Stojím na rozcestí. Jedna cesta vede do nebe, a druhá do pekla. U každé stojí mladík, a radí mi: do pekla vede ta druhá cesta… Je snad toto ideálem svobodného rozhodnutí? Nevím jak pro křesťany, ale pro mě platí pravý opak! Rozhodnutí je tím svobodnější, čím víc věrohodných informací o různých alternativách mám. Věřící zde přišli s naprosto absurdní logikou, že čím méně informací, a čím více nejistoty, tím více svobody. Bláznivé.

***

Závěr:

Dnes jsme se zamýšleli nad naším pocitem svobodné vůle, a nad tím, do jaké míry je tento pocit jen iluzí. Naše rozhodnutí jsou mnohem víc determinovaná na nás nezávislými okolnostmi, než si připouštíme. V diskuzi pod článkem bych uvítal, kdyby někdo vymyslel příklad situace, kdy bychom se mohli opravdu svobodně rozhodnout, a co by taková svoboda vlastně měla znamenat. MOHLI BYCHOM se v příkladu na začátku článku v těch totožných paralelních světech rozhodnout odlišně? Nebo znamená svobodná vůle něco jiného?

Dále jsem chtěl ukázat, že bez ohledu na to, zda svobodná vůle existuje nebo ne, je přístup věřících k tomuto pojmu naprosto zmatečný. Neexistuje-li svobodná vůle, pak prostě věřící vycházejí z chybné premisy (že ji máme), a existuje-li, pak jsou jejich úvahy o vztahu Boha k naší svobodné vůli zmatečné a chybné.

3,258 thoughts on “O svobodné vůli

  1. Medea

    Slávek: “I když jsem si o zednářích něco přečetl, tak prostě nechápu moc jejich smysl, kromě toho, že se jim fakt jedná o nějakou formu tajného vlivu a tedy vlády.”

    Slobodomurárske lóže sú elitné kluby, ktoré si sami vyberajú a oslovujú svojich potenciálnych členov. Ideovo je slobodomurárstvo značne heterogénne, teda môže to byť zmes osvietenských ideálov, okultizmu, rôznych foriem deizmu, kabalistickej mystiky, hermetizmu, … .

    Niektoré lóže prijímajú za svojich členov aj ženy.

    Tu sú stránky niektorých českých a slovenských lóží:

    http://www.humanizmus.sk/4.html
    http://www.lnarod.cz/
    http://www.vlcr.cz/

    Inak aj medzi Otcami-zakladateľmi Spojených Štátov bolo mnoho slobodomurárov 😉

    Slávek: “Skeptiku, pokud má Santiaggo pravdu, tak je i zřejmá příčina odporu katolíků, ke svobodným zednářům. V určitých aspektech jsou to konkurenční organizace.”

    Slávek, Katolícka cirkev je totalitná organizácia, ktorá je p*****á s každého závanu slobody a nezávislosti.

  2. Medea

    Slovenská lóža Humanizmus – Princípy:

    Slobodné Murárstvo, inštitúcia zásadne filantropická (t.j. milujúca ľudstvo) a pokroková (t.j. neuchyľujúca sa do minulosti) si kladie za cieľ hľadanie pravdy, štúdium morálky a praktizovanie ľudstva a o všeobecnú svornosť.

    Slobodné Murárstvo je všeobecné bratstvo. Jeho zásadami sú tolerancia, rešpektovanie druhých a seba samého, absolútna sloboda svedomia.

    Slobodné Murárstvo považuje morálku za nezávislú na akomkoľvek náboženstve či metafyzickej koncepcii, v slobodnom hľadaní pravdy nekladie žiadne medze, je otvorené všetkým ľuďom bez rozdielu ich národnosti, rasy a viery. Domnievajúc sa, že metafyzické koncepcie sú výlučnou doménou individuálneho hodnotenia svojich členov, prenecháva ich rozhodnutiu, či chcú veriť v tvrdenia dogmatickej povahy, prípadne či nechcú veriť v žiadne také tvrdenia.

    Jeho heslom je: SLOBODA, ROVNOSŤ, BRATSTVO

    Vedomé si nezničiteľnosti, povznáša sa Slobodné Murárstvo nad akékoľvek náboženské vyznanie, nad akúkoľvek filozofickú školu a nad akúkoľvek politickú stranu.
    Vyhlasuje, že práca je základnou povinnosťou človeka. Ctí prácu intelektuálnu, práve tak, ako manuálnu. Jeho Chrámy sú školami vzájomnej výchovy a vzdelávania.
    Svojími výchovnými postupmi sa snaží zbaviť svojich adeptov všetkých predsudkov, vštepiť im lásku k pravde, ku krásnu a dobru, naučiť ich myslieť, posudzovať a rozhodovať.

    Svojim zasvetencom odporúča všetko to, čo ich môže zblížiť, vylučuje všetko to, čo ich môže rozdeľovať, snaží sa u nich rozvinúť city lásky a bratskej oddanosti, ktoré vytvárajú najsilnejšie puto medzi všetkými Slobodomurármi našej planéty.

    Jeho sila spočíva výlučne v morálnej a intelektuálnej hodnote jeho členov a v dobrovoľnej disciplíne, ktorú sú schopní si sami uložiť.

  3. Medea

    Santiago ospravedlňujem sa za toho smajlíka “:D”, pri Carnotovom cykle. Prečítala som si Tvoj príspevok pozornejšie a ak si myslel, obmedzenú účinnosť tepelných strojov pracujúcich v tepelnej elektrárni vďaka teplu získanému spaľovaním rastlinnej celulózy (teda vytvorenej z fotosynteticky vyprodukovanej glukózy), tak Tvoja poznámka bola OK.

  4. Santiago

    Medea: ovorila o chlorofylom katalyzovanej chemickej reakcii, o syntéze glukózy z oxidu uhličitého a vody za prítomnosti svetla

    Tak treba zda beres fotosyntezu na molekularni urovni, nebo zda ji beres jako kompletni biologicky proces probihajici v bunkach (takze pocitas se ztratami spojenymi s tim, ze ne vsechny fotony se vubec dostanou do reakce), ci jake predpokladas u svetla frekvencni spektrum (u vyssi nez optimalni frekvenci svetla se cast energie fotonu nevyuzije pro reakci, protoze maji vyssi energii nez je rozdil energii molekularnich stavu, u nizsich frekvenci pak energie nemuze byt prakticky vyuzita vubec).

    Pekne to je popsane na te wikipedii:

    100% sunlight: non-bioavailable photons waste is 47%, leaving

    53% (in the 400–700 nm range): 30% of photons are lost due to incomplete absorption, leaving

    37% (absorbed photon energy): 24% is lost due to wavelength-mismatch degradation to 700 nm energy, leaving

    28.2% (sunlight energy collected by chlorophyl): 32% efficient conversion of ATP and NADPH to d-glucose, leaving

    9% (collected as sugar): 35–40% of sugar is recycled/consumed by the leaf in dark and photo-respiration, leaving

    5.4% net leaf efficiency.

    Medea: ak si myslel, obmedzenú účinnosť tepelných strojov pracujúcich v tepelnej elektrárni vďaka teplu získanému spaľovaním rastlinnej celulózy

    Ano, to jsem mel na mysli.

  5. Medea

    Santiago: “Tak treba zda beres fotosyntezu na molekularni urovni, nebo zda ji beres jako kompletni biologicky proces probihajici v bunkach …”

    Nie, o tom som nehovorila. Písala som len o energetickej bilancii dvoch chemických reakcí, teda o tom koľko energie sa spotrebuje na syntézu glukózy z CO2 a H2O počas fotosyntézy a opačne, koľko energie sa uvolní pri rozklade glukózy na CO2 a H2O.

  6. Medea

    Michal: “Hele, jak rozumíte tvrzení, že Ježíš byl Bůh? Jak mohl BÝT Bůh? Co znamená, že Bůh se do Ježíše vtělil?”

    Kristus prijal nielen ľudské telo, ale aj nesmrteľnú rozumovú dušu človeka:

    Christ assumed not only a body but also a rational soul. (De fide.) [*, str. 141]

    Dve prirodzenosti Krista:

    The Divine and the human natures are united hypostatically in Christ, that is, joined to each other in one Person. (De fide.)

    The dogma asserts that there is in Christ a person, who is the Divine Person of the Logos, and two natures, which belong to the One Divine Person. The human nature is assumed into the unity and dominion of the Divine Person, so that the Divine Person operates in the human nature and through the human nature, as its organ. [*, str. 144]

    Hypostatická jednota dvoch prirodzeností Krista:

    In the Hypostatic Union each of the two natures of Christ continues unimpaired, untransformed and unmixed with the other. (De fide.) [*, str.147]

    [*] Ludwig Ott. Fundamentals Of Catholic Dogma. 1954.

  7. Medea

    No a teraz nejaké citáty od pravoslávnych bratov 😉

    Svätý Ján z Damašku O pravej viere:

    O nestvorenosti Synovej hypostázy a odkedy je Syn Kristom:

    Těm, kteří se ptají, zdali je Kristova hypostase stvořená anebo nestvořená

    Hypostase /Osoba/ Boha – Slova byla před vtělením jednoduchá, nesložená, beztělesná a nestvořená. Vtělením se stává také hypostasí tělu a skládá se pak z Božství, které měla vždy, a z právě přijatého lidství. Tak nese vlastnosti obou přirozeností, ve dvou přirozenostech je poznatelná. Táž jediná hypostase je tedy nestvořená ve svém Božství, ale stvořená ve svém lidství, současně viditelná i neviditelná. Jinak bychom byli nuceni buď rozdělit jediného Krista a mluvit o dvou hypostasích, anebo popřít odlišnost přirozeností a zavést jejich proměnu nebo smíšení.
    http://orthodoxia.cz/theolog/damaskin.htm#NADP7

    Kdy byl Syn Boží nazván „Kristus“

    Není tomu tak, jak někteří mylně tvrdí, že se před přijetím těla z Panny spojil rozum s Bohem Slovem a už z toho vzešlo pojmenování „Kristus“. Takový výklad pochází z nerozumného Origenova žvanění, že prý existuje předexistence duší. My tvrdíme, že Kristem se stal Syn a Slovo Boží od okamžiku, kdy vstoupil do lůna přesvaté Panny a kdy se stal, aniž se změnil, tělem a kristifikoval lidství božstvím. Šlo ovšem o pomazání lidskosti (Duchem), jak řekl sv. Řehoř Theolog. A sv. Cyril z Alexandrie napsal císaři Theodosiovi: „Domnívám se, že ani Slovo, které se rodí z Boha, bereme-li je odděleně od lidství, ani pouze chrám, který vyšel na svět z ženy, chápeme-li jej bez spojení se Slovem, jméno Krista Ježíše nemůže nést. Slovem „Kristus“ rozumíme totiž Slovo, které je z Boha a které je nevyslovitelně spojeno s lidstvím, a to oikonomickou jednotou. A císařovnám píše takto: „Někteří tvrdí, že pojmenování „Kristus“ patří jedině a výlučně Slovu, chápanému v jeho bytí jako rozenému z Boha Otce. Ale my jsme se naučili myslet a mluvit jinak: Tvrdíme, že teprve tehdy, když se Slovo stalo tělem, bylo nazváno Kristem Ježíšem. Vždyť právě proto se nazývá Kristus, že byl pomazán „olejem veselí“, neboli Duchem Svatým od Boha a Otce. Že tu jde o pomazání lidství, o tom nebude pochybovat nikdo, kdo je zvyklý správně uvažovat“.
    A znamenitý sv. Athanasios v knize O spasitelném Kristově příchodu také něco říká: „Předvěčný Bůh před svým zjevením v těle nebyl člověkem, ale byl “Bůh u Boha”, neviditelný a nepodléhající utrpení. Když pak se stal člověkem, byl nazván jménem Christos vzhledem k tělu, poněvadž se podřizuje utrpení a smrti.“
    http://orthodoxia.cz/theolog/damaskin.htm#NADP8

    Čo porodila svätá Bohorodička a čo viselo na kríži:

    Těm, kteří se ptají, zda dvě přirozenosti porodila svatá Bohorodice a zda dvě přirozenosti visely na kříži

    Označení přirozeností slovy „to ageneton“ a „to geneton“ (tj. „bytí nevzniklé“ a „bytí vzniklé“, řecky psané s jedním „n“), znamenají přirozenosti „nestvořenou“ a „stvořenou“ a týkají se povahy bytí. Naproti tomu označení „to agenneton“ a „to genneton“ (řecky psané se dvěma „n“), „nerozenost“ a „rozenost“, čili označení, že se něco nezrodilo nebo zrodilo, se netýkají přirozenosti, nýbrž hypostase. Jde-li o přirozenost Boží, znamená tudíž agenetos bytí nevzniklé, čili nestvořené, ale všechno další, co následuje po Boží přirozenosti, jsou geneta, neboli bytí vzniklá, čili stvořená. Nazíráme-li dále Boží nestvořenou přirozenost, rozlišujeme v Otci „nerozenost“, neboť není zrozen, v Synu „rozenost“, neboť je předvěčně rozen z Otce, a ve Svatém Duchu „vycházení“. U všech živých tvorů, ve všech jejich podobách najdeme jako první vlastnost „nerozenost“, přitom však „vznik“, neboť povstali od Tvůrce, ale nezrodili se ze sobě podobných. Tvorové tedy mají vznik, čemuž odpovídá slovo genesis, zatímco výraz gennesis se vztahuje k Bohu. Z jediného Otce má svůj původ spolubytný /homousios/ Syn. U tělesných bytostí je původ spolubytných hypostasí /Osob/ dán spojením mužského a ženského jedince.

    Z toho vyvozujeme, že nejde o rození přirozenosti, nýbrž hypostase. Kdyby šlo totiž o rození přirozenosti, nebylo by možné vidět v oné přirozenosti znaky rozenosti a nerozenosti.

    Tudíž přesvatá Bohorodice porodila HYPOSTASI /Osobu/, poznávanou ve dvou přirozenostech: Božské, rozené z Otce mimo čas, a lidské, která z Matky přijala posléze v čase tělo a tělesně se zrodila. Kdyby však tazatelé na nás znovu dotírali, že přece Narozený ze svaté Bohorodice má dvě přirozenosti, odpovídáme: Ano, má dvě přirozenosti, ale On je tentýž najednou, Bůh i člověk. Podobně se to vztahuje i k ukřižování, vzkříšení a nanebevstoupení. Tyto události se netýkaly přirozenosti, nýbrž hypostase. Avšak Kristus, jsa ve dvou přirozenostech, trpěl v přirozenosti schopné trpět a v té byl ukřižován. Na kříži ovšem viselo tělo, nikoliv Božství. Kdybychom se zeptali našich tazatelů: Dvě přirozenosti zemřely? – odpověděli by nám: „V žádném případě.“ Tudíž ani dvě přirozenosti nebyly ukřižovány, ale jako se Kristus, čili vtělivší se Božský Logos, narodil, a narodil se v těle, tak také tělesně byl ukřižován, tělesně trpěl a tělesně zemřel, zatímco jeho Božství zůstalo utrpením nedotčeno.
    http://orthodoxia.cz/theolog/damaskin.htm#NADP9

  8. Michal Post author

    Ha, to jsou zajímavé citáty, dík za ně, Médeo! Ale – není to z větší části takové plkání? Vždyť co to je třeba taková “přirozenost”, tedy klíčový pojem, se kterým se tam stále operuje? Jakou přirozenost má hlemýžď? Stůl? A jakou člověk? Jak může mít člověk DVĚ přirozenosti? Existuje jakýkoliv jiný příklad jakéhokoliv objektu, který by měl dvě přirozenosti? Co to u všech všudy teda znamená? A může mít člověk třeba ještě víc přirozeností, než jenom dvě?

    Podle mě tohle plácání o přirozenosti vychází z Platónských představ o formách a ideích – a ty jsou, řekl bych, dosti mimo.

  9. Skeptik

    Teď jsem se díval na Hvězdnou bránu a chápu proč s tím (sci-fi) mají teisti takový problém. Ukazuje nám (sci-fi) totiž že “bůh” který dělá zázraky (např. oživení mrtvých) ještě nemusí být dobrý a pravý bůh. A že přímo máme povinost posuzovat (teisti by řekli soudit) boha. To je samozřejmě pro teisty jen těžko přijatelné, ale zde (sci-fi) je krásně vidět, že je to nutné, aby jsme neskočili na lep jen nějakému egomaniakovi s velkou mocí co umí činit “zázraky”.

  10. Skeptik

    Sv. Pavel učí, že Ježíš opět přijde v ohnivém plameni, „aby potrestal ty, kdo neznají Boha, a ty, kdo neposlouchají evangelia našeho Pána Ježíše“ (2 Sol 1,8);

    to je v rozporu s tím co tady dříve říkal Jirka – ten tvrdil že ti co neznají boha (např. idiáni v 10. století) budou souzeni podle svého svědomí

  11. Skeptik

    (Ježíš) Dává příslib: „Kdo věří ve mne, bude i on činit skutky, které já činím; ano ještě větší než tyto bude činit, neboť já jdu k Otci.“ (Jan 14,12)

    tedy v tom případě neznám žádného co věří v Ježíše ikdyž se mnozí tím chlubí 🙂

  12. Michal Post author

    Jarda: ty jo, takový článek mě fakt dojímá. On obšírně vykládá, že je potřeba věřit, a přitom celé to dokazování samo stojí na celé pyramidě víry: že Ježíš je Boží Syn, jehož slovo platí, že bylo v Bibli správně a nezkresleně zaznamenáno, že i ostatní Bibličtí autoři “psali jak jsou puzeni Duchem Svatým” (např. Pavel) a proto i jejich slova a názory platí, že to celé věrně dochovali přepisovači patnácti století (až do vynálezu knihtisku), atd. A teprve když už tolika naprosto nesamozřejmým věcem člověk uvěří, jedině pak má základ pro to, aby pro něj fungovala argumentace článku, že je potřeba věřit. To je ovšem nošení dříví do lesa, že…

  13. Jarda

    No, vidíte, jak dopadneme:

    http://www.novinky.cz/veda-skoly/293735-jak-skonci-vesmir-uprostred-nej-se-zrodi-novy-predpovidaji-vedci.html

    Vědci zkoumající vlastnosti Higgsova bosonu přišli se scénářem pravděpodobného konce našeho vesmíru. Podle nich se za miliardy let uprostřed nestabilního kosmu zrodí nový vesmír, který ten náš nahradí.
    Lidé nemusí mít obavy. Až se tento scénář začne odehrávat, Slunce i Země už dávno nebudou existovat.

  14. Jarda

    Michale, tebe zajímal popelec, že?

    “Popeleční středa
    Zeje jako kostlivec v pozadí masopustních zábav, jako v ráji zela smrt za stromem zapověděným. Kdyby na ni byli naši prarodiče v pokušení pamatovali, nebylo by to s nimi ani s námi tak zle dopadlo! Dali si namluvit, že netřeba se jí bát. Kdyby na ni vzpomněli i ti, kteří v této ďáblově sezóně rozpustile hýří a Pána urážejí, naladila by je k vážnějším myšlenkám a připomněla by jim, že jest přece jen cosi vážného ten život za hrobem a osud vlastní duše. Protože však v tančírně nevisívá obraz kostlivce, jak tomu bývalo ve starém Egyptě při hostinách, staví nám církev smrt před oči sama a volá k nám: »Pomni, člověče, že prach jsi a v prach se navrátíš!« Při tom sype popel na šediny starce i na zlaté kadeře dívky. Ten popel je z ratolestí, které loni na Květnou neděli metali zástupové na cestu Králi izraelskému. Světská sláva jest popel, nic víc. V tančírnách rejdy satanovy, zde vážná slova církve. Kdo z obou má pravdu? Víme to všichni, věřící i nevěřící: ať se nám líbí nebo nelíbí, jsme prach a v prach se navrátí tělo, z hříšného Adama zrozené. Ten ortel jest nad námi jednou vynesen, a církev nám jej připomíná rok co rok, ve chvíli, kdy je to rozpustilému světu nejméně vhod.”

    http://www.stjoseph.cz/popelecni-streda/

Comments are closed.