Ještě před dvěma lety jsem považoval za naprosto samozřejmé, že my lidé máme svobodnou vůli. Kdo by proboha mohl tvrdit, že ji nemáme? Přece v každém okamžiku zažívám, že se rozhoduji, a stejně tak se rozhodují i lidé kolem mě. Sám si volím jestli půjdu dnes večer do kina nebo ne, jestli se napiju toho či onoho, jestli si z denního menu v jídelně vyberu to či ono… JAK by tohle mohla být jen iluze? Já prožívám ten rozhodovací proces, a VÍM, že jsem to já, kdo se rozhoduje!
Pro začátek by asi bylo dobré definovat si, co problémem svobodné vůle vlastně myslíme. Otázkou totiž není, zda jsme to MY, kdo se rozhodujeme, zda ten kdo rozhoduje je náš mozek. Jasně že je. I počítač se v průběhu výpočtu neustále o něčem rozhoduje. Otázkou je, zda to naše rozhodnutí mohlo být jiné, zda je a nebo není určeno na nás nezávislými okolnostmi. Tedy, otázkou je, zda naše rozhodnutí je opravdu svobodné.
Uvažme myšlenkový experiment: řekněme, že existuje kopie našeho světa, se vším všudy, i s námi, a my se v jistém okamžiku ocitneme v obou světech před rozhodnutím: rozhodneme se v obou světech vždy stejně? CO by mohlo způsobit, že bychom se v každém z těch dvou světů v jinak naprosto stejné situaci rozhodli jinak? Pokud bychom se rozhodli v jinak stejné situaci vždy stejně, kde je naše svobodná vůle?
Osvětleme celou situaci trochou introspekce. Proces rozhodování není nic jiného, než že zvažujeme (v omezeném čase, který máme k dispozici) všechny alternativy, které nás napadnou, snažíme se uvážit, k čemu by ta která alternativa vedla, snažíme se odhadovat jednání ostatních agentů i neživých objektů kolem nás (lidí, zvířat, věřící třeba i Boha nebo ďábla…) v závislosti na tom kterém našem rozhodnutí, a na koncích každé té větve dané alternativě pocitově přiřadíme ohodnocení. Nakonec si pak zvolíme tu pro nás nejlepší.
Teď mě napadá, že “rozhodování srdcem” není nic jiného, než že jednotlivé alternativy nepromýšlíme dopředu, ale pocitové hodnocení jim přiřazujeme hned v nultém kroku.
Jaké to má důsledky pro naši svobodnou vůli?
V okamžiku rozhodování za sebou každý máme jinou životní zkušenost. Zažili jsme jiné věci, ovlivnili nás jiní lidé. Přečetli jsme jiné knihy, a zapamatovali si z nich (zaujaly nás v nich) jiné věci. Nic z toho jsme si “svobodně” nezvolili, ale spíš se nám tyto věci prostě staly.
Proč jsem si přečetl Boží Blud Richarda Dawkinse? Inu, protože mě ta kniha zaujala. Zaujala mě ještě před tím, než vyšla, čekal jsem na to, až se objeví v knihkupectvích. Proč mě zaujala? Nevím, plynulo to z mého tehdejšího mentálního stavu. Z toho, co jsem do té doby zažil, nad čím jsem tehdy přemýšlel, atd. Vybral jsem si svobodně tyhle svoje zážitky a myšlenky, na základě kterých mi Dawkinsova kniha přišla zajímavá? Ne. Prostě mě potkaly. Prostě se mi staly. Mohl jsem se i tak rozhodnout Dawkinse si nepřečíst? Jistěže mohl – ale nerozhodl jsem se tak, právě proto, že přečíst Dawkinse mi v té době přišlo jako velice zajímavá a přitom dosažitelná věc. Kde je v tom jaká svobodná vůle?
Proč si moje věřící kolegyně z práce Boží blud nepřečetla? Protože o té knize nikdy pořádně neslyšela, a i kdyby o ní slyšela, tak z jejího dosavadního života by plynula snadno pochopitelná averze vůči čtení takové knihy. Navíc by jí ani nepřišla zajímavá, ale naopak odpuzující, pobuřující. Mohla si ho i tak přečíst? No když o té knize nikdy ani pořádně neslyšela, tak asi nemohla. Kdyby žila jiný život, pak možná. Mohla si ji přečíst asi tak, jako já jsem si mohl přečíst jednu konkrétní brakovou knihu ze stovek, které jsou v každém knihkupectví. Nikdy jsem neměl nejmenší DŮVOD, abych něco podobného činil. Kde je tedy jaká svobodná vůle?
Včera jsem měl po večeři chuť na pivo, tak jsem si ho dal. Mohl jsem si dát místo toho víno? Měl jsem svobodnou vůli tak učinit? No – jasněže principiálně mohl, ale měl jsem prostě chuť na pivo, tak jsem si dal pivo. Mohl jsem se svobodně rozhodnout NEMÍT chuť na pivo, a mít místo toho chuť na víno? No, kdyby mě to napadlo, tak snad – žel, mě to nenapadlo. Mohl jsem se svobodně rozhodnout, ABY mě to napadlo? Ne. Nemohl. Myšlenky nás napadají, ANIŽ si svobodně volíme, aby nás napadly. Kde je jaká svobodná vůle?
Včera cestou z práce jsem poslouchal v autě rádio, a zaujala mě tam jistá písnička. Měl jsem svobodnou vůli, aby mě NEZAUJALA? Ne. Neměl. Mohl jsem to rádio vypnout, abych tu písničku neslyšel? Jistěže mohl – ale proč bych to dělal?! Neměl jsem nejmenší důvod. Kde je jaká svoboda?
Dnes na obědě se mi v hospodě líbila servírka. Mohl jsem si svobodně zvolit, aby se mi nelíbila? Ne. Nemohl. Mohl jsem si zvolit, abych se na ni nedíval – ale ne, aby se mi nelíbila. Já jsem se na ni ale koukal – proč? Inu, právě proto, že se mi líbila, a protože jsem v mysli neměl křesťanské předporozumění, které by mi třeba mohlo velet, abych to nedělal.
Vybral jsem si svobodně, že nebudu věřit v Boha? Ne, vyplynulo to z života, který jsem až doposud žil. Nesetkal jsem se s ničím, co by mě k víře přivedlo, ale právě naopak jsem se setkal se spoustou věcí, které mě utvrzovaly v mé nevíře. Jak jsem za těchto okolností mohl uvěřit? Kde je jaká svoboda?
Může si věřící svobodně zvolit, že věřit přestane? No, jistě že může – ale nebude-li k tomu mít pádné důvody, a nedospěje-li jeho život do situace, ze které takové rozhodnutí vyplyne, pak to prostě neudělá. Kde je jaká svobodná vůle “přestat věřit”?
Minulý týden jsem v trolejbuse pustil sednout nějakou starší dámu. Proč jsem to udělal? Inu, protože mi to přišlo jako správné rozhodnutí. Měl jsem z toho dobrý pocit. Mohl jsem se rozhodnout ji nepustit? Mohl – ale z toho bych měl zase špatný pocit. Mohl jsem si vybrat špatný pocit na úkor dobrého pocitu? Mohl, ale proč bych to proboha dělal? Vybral jsem si své pocity svobodně? Ne. Jsem jaký jsem, a nemůžu za to.
Mladík vedle tu paní sednout nepustil. Proč? Inu, on z toho zřejmě špatný pocit neměl. Proč? Pravděpodobně to bylo dáno jeho psychikou, jakož i výchovou. Vybral si svoje rodiče svobodně? Vybral si svoji povahu svobodně? Vybral si svobodně, že bude křupan? Ne. Je prostě takový. Je to důvod jím neopovrhovat, když za to jaký je v podstatě ani nemůže? Ne. Není. Koneckonců, opovržení okolí na něj třeba vyvine tlak, a on své chování pod tímto tlakem příště změní.
Každý máme jinak nastavenou psychiku. Přijdou nám zajímavé jiné věci, jiné věci nás naplňují, jiné věci se nám líbí – a co z toho si “svobodně vybíráme”?
***
Když jsem o těchto věcech přemýšlel, položil jsem si otázku, jak by vůbec mělo vypadat rozhodnutí, které by bylo opravdu svobodné? Musely by (pro nás!) plně připadat v úvahu obě možnosti, a to obě stejně (což zahrnuje i situaci, kdy každá z možností má své “pro a proti”, ovšem tak vyváženě, že volbu mezi nimi pociťujeme jako “prašť jak uhoď”). Jakmile má pro nás jedna z možných voleb navrch, jakmile je nám jasné že je pro nás jedna prostě nejvýhodnější – pak si ji logicky zvolíme, a naše volba je tím dána. (*)
Dobrá, řekněme, že před sebou máme dva stejné míčky, a jeden z nich si máme vybrat a vzít ho do ruky. Je toto svobodná volba? Jak budeme postupovat? Inu, prostě si jeden náhodně vybereme. A o to právě jde – budeme simulovat náhodu. Něco jako generátor pseudonáhodných čísel. Většina z nás bude asi střídavě myslet na ty dva míčky “zvolím A. Ne, zvolím B. OK, zkusím raději A. Tak definitivně B…” a až bude mít pocit, že už to stačilo, vybere ten aktuální míček. Někdo jiný může třeba bloudit pohledem po místnosti, případně nechat svou mysl jen tak plynout (= nechat podvědomé vrstvy našeho mozku generovat “náhodný” tok myšlenek) a hledat volné paralely s jedním z těch míčků (ha, tahle váza je pěkná! A je ode mě nalevo – vyberu si tedy levý míček.).
Klíčové je, že i v tomto případě musíme vždy NĚJAK postupovat, a tento postup opět plyne z aktuálního stavu naší mysli , z toho jak jsem v minulosti postupoval v obdobných případech, z toho co vidím kolem sebe, jaké to ve mě budí asociace, z toho na co si zrovna vzpomenu, atd. Podobné volby jsou opět dané stavem našeho mozku, tím co nás zrovna napadne, a tím jaký časový okamžik nám pocitově přijde OK, že bychom mohli rozhodování ukončit – a zejména jde opravdu o simulaci náhody, nikoliv o svobodné rozhodnutí. Nevybíráme si, co nás napadne, nevybíráme si, co nám přijde správné, atd.
Zajímavější se taková volba stává, když “o něco jde”. Stojíme-li před rozhodnutím, u něhož je zjevné, že může mít pro náš život zásadní důsledky, a přitom se nejsme schopni rozumově rozhodnout (= nasimulovat v mysli, k čemu mohou různé možnosti vést, z důvodu nedostatku dostupných informací), je nám taková volba pocitově velmi nepříjemná. Je pozoruhodné, že mnohým z nás se v takových případech nechce uskutečnit výběr “sám” (= provést ten pseudonáhodný výběr z minulých odstavců), ale raději volbu svěří něčemu externímu: hodí si mincí, navštíví kartářku, přečtou si horoskop, případně se pomodlí, a o následující myšlence si řeknou, že je od Boha, a tak se i rozhodnou… Četl jsem, že tento psychologický mechanismus je pro některé lidi docela důležitým faktorem, proč je pro ně víra psychologicky uspokojující. Je to pro ně pomoc právě v takovýchto důležitých, avšak nepříjemných životních rozhodnutích.
***
ad (*) Častá námitka bývá, že přece “poté”, co uskutečníme naše rozhodnutí, ho můžeme změnit. Jenže tímto jen chybně posouváme “konec” rozhodování před SKUTEČNÝ konec. Napadne nás, že naše rozhodnutí by mohlo být fajn ještě změnit, např. ZA ÚČELEM abychom někomu (sami sobě?) dokázali, že opravdu máme svobodnou vůli. Tato myšlenka nás zejména musí napadnout (což si “svobodně” vybrat nemůžeme) a dále nám musí pocitově přijít natolik zajímavá, abychom ji realizovali. Celé je to úplně normální další krok v tom rozhodovacím procesu, pro který platí vše co jsem až dosud psal.
Někdo by také mohl namítnout, zda bychom se nemohli rozhodnout JINAK, než jak jsme se vlastně rozhodli. Řekněme, že dnes večer bych normálně nešel do kina – není důvod. No tak na just PŮJDU do kina, ať je vidět, že tu svobodnou vůli opravdu mám. Toto není nic jiného, než co jsem řešil v minulém odstavci. Myšlenka, že by mohlo být fajn udělat něco jiného, než co plyne z racionální úvahy, je úplně normální faktor, který vstupuje do rozhodovacího procesu, má pro nás jasnou hodnotu (chceme demonstrovat naši svobodnou vůli), a pokud je tato hodnota dostatečná (což nám řekne náš mozek skrze příslušný pocit), pak se podle toho zachováme.
***
Několik poznámek:
1) náš pocit, že máme svobodnou vůli, tedy že se rozhodujeme, plyne podle mého názoru z toho, že sami prožíváme průběh našeho rozhodovacího procesu (vnímáme svoje vlastní rozhodování (také i) z pozice pozorovatele), ale nevidíme na jeho konec – a neuvědomujeme si přitom, že výsledek celého procesu je určen externími okolnostmi, jakož i naším vnitřním stavem, ovšem v důsledku je to stále jen jakýsi, byť nesmírně komplikovaný a komplexní, výpočet.
2) výše uvedené platí bez ohledu na to, zda je svět deterministický nebo ne. Pokud svět není deterministický, a existuje tedy (na kvantové úrovni) fundamentální náhoda, pak i kdyby tato fundamentální náhodnost nějak ovlivňovala naše rozhodování, tak tato náhodnost může představovat maximálně tak fajn zdroj náhodnosti pro rozhodnutí typu výběru mezi dvěma stejnými míčky. Netuším ovšem, jak by to mohl být zdroj “svobodné vůle”.
3) dokonce i kdyby existovala duše, pak platí vše výše uvedené! I kdyby sídlem našeho myšlení byla duše, tak naše rozhodování funguje jak jsem popsal. Nevybíráme si, co nás napadá, co se nám líbí, co nám přijde příjemné, nepříjemné, správné, nesprávné, nevybíráme si svoje dosavadní životy, které dramaticky ovlivňují naše současná rozhodování, nevybíráme si svoje mentální schopnosti, povahové vlastnosti, atd. Naše rozhodnutí jsou jen funkcí toho všeho. I kdyby existovala duše, je svobodná vůle stále jen iluze.
4) jak je to vlastně se svobodnou vůlí jiných živočichů? Mají svobodnou vůli šimpanzi? Psi? Koně? Ptáci? Ryby? Podle mě má živočich evidentně tím více “svobodné vůle”, čím vyšší má inteligenci. U člověka nastává takový kvalitativní skok právě proto, že člověk má naprosto dramaticky rozvinutou schopnost abstraktního myšlení, chápání světa kolem sebe, a tím i úspěšného předvídání chování agentů a objektů kolem sebe. Podle mě, má-li mít termín svobodná vůle nějaký obsah, pak je to právě schopnost myslet, chápat okolní svět, a na základě toho jednat. V důsledku toho to není binární veličina (svobodnou vůli máme/nemáme), ale je to veličina spojitá – a nějakou svobodnou vůli je nutno přiznat všem živočichům, kteří se úspěšně pohybují ve svém prostředí.
***
Svobodná vůle je pro moderní křesťanství mimořádně důležitá rekvizita. Jejich argument “Bůh nemohl udělat to a to, protože by tím narušil naši svobodnou vůli – a pak bychom byli jako roboti!!!” už snad nemůže být zprofanovanější. Pojďme nahlédnout absurditu toho argumentu na několika jeho variacích. Přistupme přitom na běžný úzus, že svobodnou vůli MÁME.
– Říká se, že Bůh se nám nemůže dát poznat, protože bychom pak neměli svobodnou vůli v něj nevěřit. Proboha, máme snad svobodnou vůli nevěřit milion a jedné věci, které považujeme za jisté? Vidím před sebou hrnek na kafe. Mám svobodnou vůli nevěřit, že tam stojí? Nemám. A je to nějaké drama? Jsem teď “jako robot”? Mám svobodnou vůli nevěřit, že je Země kulatá? Nemám, VÍM že kulatá je. A je to problém? Jsem kvůli tomuto jako robot? To samé s existencí Boha. Pokud bychom věděli, že existuje, byl by to pro nás prostě další fakt který víme o světě. Žádný problém pro náš pocit svobodné vůle. Máme snad tím “silnější” svobodnou vůli, čím MÉNĚ toho o světě víme?
– Říká se také, že Bůh nezasahuje proti zlu konanému lidmi, protože by tím zasáhl do jejich svobodné vůle. Super, takže když JÁ zabráním zloději v krádeži – tak to jsem také zasáhl do jeho svobodné vůle, že? Neměli bychom zrušit policii, která kazí zlodějům svobodnou vůli krást? Kdyby si vzal Bůh Hitlera na onen svět o šest let dřív, než jak to stejně učinil, mohly přežít desítky milionů lidí, kteří nemuseli zahynout ve válečných hrůzách, a šest milionů Židů nemuselo vyletět komínem pekla Osvětimi. Měla pro Boha Hitlerova “svobodná vůle masakrovat lidi” vyšší hodnotu, než životy těch desítek milionů lidí? Tohle chtějí vážně křesťané tvrdit?
– V jednom z mých článků jsem se ptal, proč Bůh lidi nevybavil pocitem ODPORU ke zlu. Lidé by cítili odpor k tomu, podvádět jeden druhého, ubližovat si, krást, znásilňovat – a proto by to nečinili (nebo alespoň činili v daleko menší míře) a svět by tak byl daleko lepším místem pro život. Bylo mi odpovězeno mantrou, že by tak Bůh narušil naši svobodnou vůli. Proboha, milion dalších pocitů, které nás řídí, také narušují naši svobodnou vůli? Narušuje snad náš odpor k sebevraždě naši svobodnou vůli? Narušuje snad náš pocit odporu k jistým chutím (hořké?) naši svobodu tato jídla jíst? Narušuje náš pocit nechuti z jistých pachů naši svobodu tyto pachy čichat? Narušuje snad naše touha po vědění (některých z nás) naši svobodnou vůli zůstat hlupáky? Myslím, že spousta křesťanů naprosto jasně dokazuje, že ani v nejmenším nenarušuje…
– Jindy jsem se ptal, proč Bůh nestanovil jasná kritéria, posvěcená jeho nezpochybnitelnou autoritou, kdo může být spasen. Co by měl člověk DĚLAT, aby byl spasen. Proč umístil (navíc protichůdné) výroky o tom, co je třeba dělat pro spásu, do tak nedůvěryhodné knihy jako je Bible, navíc se zcela nekompatibilními alternativami jako Korán atd., přičemž na výklad Bible má, s mírnou nadsázkou, každý křesťan jiný názor… Odpověď: jasnými instrukcemi by Bůh narušil naši svobodnou vůli. Výborně, tedy (naše světské, právní) zákony včetně systému trestů za jejich porušování také ruší naši svobodnou vůli? Neměli bychom za bohulibým účelem zvýšení naší svobodné vůle zákony zrušit? A vůbec – copak nejsvobodnější rozhodnutí je takové, u něhož nedohlédám důsledků?
Stojím na rozcestí. Jedna cesta vede do nebe, a druhá do pekla. U každé stojí mladík, a radí mi: do pekla vede ta druhá cesta… Je snad toto ideálem svobodného rozhodnutí? Nevím jak pro křesťany, ale pro mě platí pravý opak! Rozhodnutí je tím svobodnější, čím víc věrohodných informací o různých alternativách mám. Věřící zde přišli s naprosto absurdní logikou, že čím méně informací, a čím více nejistoty, tím více svobody. Bláznivé.
***
Závěr:
Dnes jsme se zamýšleli nad naším pocitem svobodné vůle, a nad tím, do jaké míry je tento pocit jen iluzí. Naše rozhodnutí jsou mnohem víc determinovaná na nás nezávislými okolnostmi, než si připouštíme. V diskuzi pod článkem bych uvítal, kdyby někdo vymyslel příklad situace, kdy bychom se mohli opravdu svobodně rozhodnout, a co by taková svoboda vlastně měla znamenat. MOHLI BYCHOM se v příkladu na začátku článku v těch totožných paralelních světech rozhodnout odlišně? Nebo znamená svobodná vůle něco jiného?
Dále jsem chtěl ukázat, že bez ohledu na to, zda svobodná vůle existuje nebo ne, je přístup věřících k tomuto pojmu naprosto zmatečný. Neexistuje-li svobodná vůle, pak prostě věřící vycházejí z chybné premisy (že ji máme), a existuje-li, pak jsou jejich úvahy o vztahu Boha k naší svobodné vůli zmatečné a chybné.
Medea says:
February 12, 2013 at 4:45 pm
Michal, myslím, že by si mal siahnuť po nejakej katolíckej dogmatike. Odporúčam [*]. Máš tam pekne popísané jednotlivé dogmy rímskeho katolicizmu a iste tam nájdeš aj odpovede na mnohé Tvoje otázky
Jarda:
Učení o trojjediném Bohu je základním článkem křesťanské víry. Tímto učením se křesťanství liší od každého jiného náboženství. Jsoucnost jediného Boha může člověk poznat pouhým rozumem, učení o třech božských osobách v jednom Bohu však lidský rozum nedovedl nikdy nalézt. Dozvídá se o něm pouze z nadpřirozeného Božího zjevení a také potom je nemůže pochopit a vystihnout. Učení o nejsvětější Trojici je nejhlubší tajemství víry.
Rozumem poznáváme, že je nekonečně dokonalý Bůh, Stvořitel světa. O jsoucnosti Boží a jeho vlastnostech se však dozvídáme z nadpřirozeného zjevení jak Starého zákona, daného skrze patriarchy a proroky, tak Nového zákona od Ježíše Krista.
Učení o trojjediném Bohu je základním článkem křesťanské víry. Tímto učením se křesťanství liší od každého jiného náboženství. Jsoucnost jediného Boha může člověk poznat pouhým rozumem, učení o třech božských osobách v jednom Bohu však lidský rozum nedovedl nikdy nalézt. Dozvídá se o něm pouze z nadpřirozeného Božího zjevení a také potom je nemůže pochopit a vystihnout. Učení o nejsvětější Trojici je nejhlubší tajemství víry.
U izraelského národa tomu bylo jinak. Izraelský Bůh byl jen jeden, jsoucí, svatý, všemohoucí a milosrdný. Jakožto plnost bytí se Bůh zjevil Mojžíšovi (Ex 3,14), proroku Izaiášovi pak jako nejvýš svatý (Iz 6,1-5). Starozákonní zjevení též vypočítává jednotlivé Boží vlastnosti. Bůh je pouze jeden, je pouhý duch, věčný, Pán celého světa, všudypřítomný, vševědoucí, svatý, spravedlivý, milosrdný, dobrotivý a věrný. Bázeň Boží a důvěra v Boha byly ovocem starozákonního zjevení. Že pisatelé starozákonních biblických knih užívali o Bohu lidských obrazů, například Boží oči, uši, tvář apod., je samozřejmé. Každý pojem o Bohu používá pozemských představ. A přece si byl izraelský národ vědom, že Boha nelze chápat smyslně.
Otec, Syn a Duch Svatý jsou tři od sebe rozdílné osoby (Jan 14,16.26). Proto Církev odsoudila učení Noetovo, Praxeovo a Sabelliovo, kteří učili, že tři božské osoby jsou jen tři různé způsoby a činnosti jednoho a téhož Boha .
„Jsou zajisté tři, kteří vydávají svědectví na nebi: Otec, Slovo a Duch svatý, a tito tři jsou jedno” (1Jan 5,7). I když podle dnešní biblické vědy (kritiky) se toto místo pokládá za pozdější dodatek (asi ze 4. stol.), přece je vážným svědectvím ústního podání.
Boží zjevení nás poučuje o tom, že v jednom Bohu jsou tři božské osoby: Otec, Syn a Duch svatý, zkrátka Nejsvětější Trojice. Ve Starém zákoně Bůh nezjevil učení o třech božských osobách proto, aby uchránil izraelský národ před mnohobožstvím.
http://revue.theofil.cz/revue-clanek.php?clanek=745
Zajímavé. Ale je to jasné? Ne, neboť je to nejhlubší tajemství!
Jarda:
Učení o trojjediném Bohu je základním článkem křesťanské víry.
protestant:
Kde se ten článek vyskytuje?
Medea says:
February 12, 2013 at 4:45 pm
Michal, myslím, že by si mal siahnuť po nejakej katolíckej dogmatike. Odporúčam [*]. Máš tam pekne popísané jednotlivé dogmy rímskeho katolicizmu a iste tam nájdeš aj odpovede na mnohé Tvoje otázky
protestant:
Akorát by si měl Michal dát pozor na to, že tam jde o římskokatolickou a ne křesťanskou dogmatiku 🙂
Jirka says:
Taky je tam p. Maria i Ježíš i s tělem. Co je na tom divného? Oslavené tělo je jiné než to co máme teď. Ale vám vrtá hlavičkou jak? To je tajemství.
S.V.H.:
Mně mimo jiné vrtá hlavou jaké oslavené tělo dostane třeba ta již několikrát diskutovaná potracená zygota. Bude to prostě jen vzkříšená buňka? Co to pak bude za život? Nebo dostane nějaké “potencionální” tělo, do jakého by dorostla, kdyby nebyla potracena? Jaké bude mít v tom případě vzpomínky? Dostane také nějaké uměle stvořené – vlastně z paralelního světa, ve kterém se normálně narodila a žila (paradoxně by pak v nebi mohla potkat svou matku, která by si na ní samozřejmě nepamatovala – vzpomínky jednotlivých lidí by si prostě odporovaly)? Vzhledem k tomu, že většina embryí (někde jsem četl, že přes 50 %, jinde že dvě třetiny) je samovolně potracena aniž by to matka věděla, bude většina obyvatel nebe jen jakési “potencionální” bytosti s žádnou nebo “potencionální” minulostí?
Médeo Ty jsi poklad! 🙂 Už to mám stažené, a hned dneska večer do toho pořádně kouknu.
I když, někteří jako protestant by mi jistě řekli, že proč číst 50 let staré knihy… když můžeme číst 2000+ let starou knihu 😀
Médeo, jaký je vůbec současný status této teologické práce? Uznává ty závěry i dnešní církev? Jsou závazné? Nezměnilo se např. II. Vatikánským koncilem něco?
S.V.H.: Vzhledem k tomu, že většina embryí (někde jsem četl, že přes 50 %, jinde že dvě třetiny) je samovolně potracena aniž by to matka věděla, bude většina obyvatel nebe jen jakési “potencionální” bytosti s žádnou nebo “potencionální” minulostí?
Jak už jsem tu jednou psal: za dobu existence lidstva (moderního člověka) bylo počato přibližne 100 miliard lidí – z toho přibližně 50 miliard bylo potraceno – tedy přirozený potrat (nezaviněný člověkem – zaviněný bohem) je asi 50%. Ze zbylých 50 miliard lidí jich 20 miliard zabila malárie (v drtivé většině to byly děti do 6 let věku). Ze zbylých 30 milard lidí jich 3 miliardy zabily plané neštovice, které se díky vědě podařilo vymýtit. Když tady někdo bude operovat s tím jak je člověk hrozný – tak za celou historii lidstava bylo ve válce zabito několik stovek miliónů lidí – tedy bůh jasně vede v pobíjení dětí i dospělých…
Michal says:
February 12, 2013 at 6:02 pm
Médeo, jaký je vůbec současný status této teologické práce? Uznává ty závěry i dnešní církev? Jsou závazné? Nezměnilo se např. II. Vatikánským koncilem něco?
protestant:
Když nezapomeneš na to, že to není univerzálně křesťanské, pak ti taková četba nemůže uškodit.
Jirko, já bych s dovolením měla jen malou otázku. Ty souhlasíš s Jardovým tvrzením, že Enocha a Eliáše si vzal Bůh do nebe (před Ježíšem) a Eden – pozemská zahrada – v tomto vůbec nefiguruje? Takhle to chápou všichni křesťané?
protestant says:
February 12, 2013 at 5:14 pm
Jarda:
Učení o trojjediném Bohu je základním článkem křesťanské víry.
protestant:
Kde se ten článek vyskytuje?
Jarda:
Dole je přece odkaz. To fialové.
Michal, ten Ott je štandardná referenčná príručka katolíckej dogmatiky.
Dogmy “de fide” sú zaväznými článkami a pravdami RK viery, teda sú v platnosti koncil-nekoncil 😉
S.V.H.:
Mně mimo jiné vrtá hlavou jaké oslavené tělo dostane třeba ta již několikrát diskutovaná potracená zygota. Bude to prostě jen vzkříšená buňka? Co to pak bude za život? Nebo dostane nějaké “potencionální” tělo, do jakého by dorostla, kdyby nebyla potracena? Jaké bude mít v tom případě vzpomínky? Dostane také nějaké uměle stvořené – vlastně z paralelního světa, ve kterém se normálně narodila a žila (paradoxně by pak v nebi mohla potkat svou matku, která by si na ní samozřejmě nepamatovala – vzpomínky jednotlivých lidí by si prostě odporovaly)? Vzhledem k tomu, že většina embryí (někde jsem četl, že přes 50 %, jinde že dvě třetiny) je samovolně potracena aniž by to matka věděla, bude většina obyvatel nebe jen jakési “potencionální” bytosti s žádnou nebo “potencionální” minulostí?
Jarda:
No, to je přece tajemství.
Ale zkus se zeptat odborníků – třebas prof. Tomáše Halíka – tomas@halik.cz
MUDr. Maxe Kašparů – max.esperanto@gmail.com
P. Jiřího Špiříka – jiri.spirik@centrum.cz
Doc. M. Ryškové – relations@ktf.cuni.cz
P. Kodeta – webmaster@vojtechkodet.cz který zveřejňuje zajímavé články, třebas: http://www.vojtechkodet.cz/dulezite-otazky/kyvadlo-odpoved-na-otazku.html. nebo: http://www.vojtechkodet.cz/temata/okultismus/homeopatie-svedectvi.html ………..Narazila jsem až na studiích, kde jsme měli velmi požehnané ekumenické společenství modlitby. Studenti z jiných křesťanských společenství mě však upozornili na skutečnost, že homeopatie není od Boha, že léčit se pomocí ní je hřích. Já jsem se jim v duchu smála a brala je jako fanatiky. V hloubi srdce jsem však Pána prosila o světlo. Jelikož světlo stále nepřicházelo, přestala jsem homeopatika užívat a v lékárně je doporučovat. Ale stále nade mnou visel velký otazník. Však jen do chvíle, kdy se Pán rozhodl uvést mě do pravdy, a o tu bych se s vámi chtěla podělit.
………………….. Po pěti měsících, kdy už jsem byla dost vyčerpaná, jsem poprosila kněze o modlitbu. Při modlitbě vyšlo najevo, že za mými problémy stojí konkrétní démon homeopatie.
Jarda: “Učení o trojjediném Bohu je základním článkem křesťanské víry.”
Protestant: “Kde se ten článek vyskytuje?”
To je otázka 🙂 Predsa v hlavných kresťanských vyznaniach viery vyznávaných aj protestantmi.
Skeptiku, pokud vím, tak dokonce všech moderních lidí bylo lehce přes 100 miliard – a TO je 50% z celku, tudíž potraceno bylo odhadem též 100 miliard lidí. A to si ještě musím rozmyslet, jestli to číslo není ještě mnohem vyšší – jestli to totiž není ovlivněno tím, že řada dětí umírala ve velmi útlém věku. Nejsem si teď jist, jestli tyhle děti jsou do těch 100 miliard lidí započítány.
Jisté ale je, že to číslo spontánně potracených bude mnohem vyšší než 50 miliard. (minimálně dvojnásobně)
protestant:
Akorát by si měl Michal dát pozor na to, že tam jde o římskokatolickou a ne křesťanskou dogmatiku
Jarda:
To je ten zásadní problém. Před pár lety jsem se zvoptal P. Striczka, podle čeho, já, teologicky nevzdělaný, mám poznat, zda má pravdu on (katolický tradicionalista) a ne P. prof. Tomáš Halík, katolický modernista. P. Striczko striktně odpověděl, že si mám přečíst Katechismus katolické církve. Ale POZOR!!!, ne ten, který byl vydám po II. Vat., ten není pravověrný, ale Tomáškův, který pravověrný je!!
S.V.H.: “Mně mimo jiné vrtá hlavou jaké oslavené tělo dostane třeba ta již několikrát diskutovaná potracená zygota.”
Tak podľa Tomáša Akvinského, mužský plod získava nemrteľnú rozumovú dušu až 40 dní od počatia, ženský plod cca 80 dní od počatia. Teda zygoty, moruly, blastuly, gastruly, embryá a neanimované plody 🙂 pokiaľ sú potratené, prestanú (podľa teórie Tomáša Akvinského) existovať, tak ako hocijaké zviera (pretože živočíšna duša zaniká s telom). Avšak, ľudská bytosť s rozumovou dušou bude na konci vekov vzkriesená a pokiaľ sa jedná o spaseného, tak to bude v perfektnom, celistvom, oslávenom tele.
Teda plody potratené ešte pred animáciou nesmrteľnou dušou, čaká, podľa teórie Tomáša Akvinského, jednoducho nebytie a plody po animácii rozumovou dušou čaká limbus parvulorum (pretože ešte neboli pokrstené).
V roku 1869 sa RKC priklonila k učeniu o animácii rozumovou dušou hneď od počatia, teda podľa súčasného dominantného učenia, bude zygota vzkriesená, ako celý človek. Limbus parvulorum sa už dnes nepredpokladá, ale väčšina dnešných teológov očakáva, že Boh dá potrateným plodom nejakú možnosť výberu a tie potom skončia v nebi alebo v pekle.
Ale to učenie o animácii zygoty nesmrteľnou dušou nie je ani dnes dogma:
jarda: Ale POZOR!!!, ne ten, který byl vydám po II. Vat., ten není pravověrný, ale Tomáškův, který pravověrný je!!
to mi připomíná tenhle vtip:
Na mostě stojí na zábradlí sebevrah a odhodlává se ke skoku. Přiběhne k němu jakýsi člověk a snaží se mu to rozmluvit.
– Počkej, neskákej!
– Proč ne? Už nemám pro co žít.
– Jak to? Je přece tolik věcí, které dávají životu smysl.
– Například?
– No, třeba… Jsi věřící, nebo ateista?
– Věřící.
– Já taky! A jsi křesťan, žid, muslim, nebo něco jiného?
– Křesťan.
– Já taky! A jsi katolík, nebo protestant?
– Protestant.
– Já taky! A jsi presbyterián, nebo baptista?
– Baptista.
– Já taky! A jsi z Původní baptistické církve, nebo z Reformované baptistické církve?
– Z Reformované.
– Já taky! A jsi z Reformované baptistické církve našeho Pána Ježíše Krista, nebo z Reformované baptistické církve našeho Spasitele Ježíše Krista?
– Z Reformované baptistické církve našeho Pána Ježíše Krista.
– Já taky! A jsi z Reformované baptistické církve našeho Pána Ježíše Krista založené roku 1875, nebo z Reformované baptistické církve našeho Pána Ježíše Krista založené roku 1884?
– Z Reformované baptistické církve našeho Pána Ježíše Krista založené roku 1875.
– Hm. Já jsem z Reformované baptistické církve našeho Pána Ježíše Krista založené roku 1884… Tak skoč, ty mizernej heretiku!
JEŽÍŠOVA SLOVA PO VZKŘÍŠENÍ:
14. Nakonec se ukázal jedenácti, když spolu seděli, a vyčítal jim jejich nevěru a tvrdost srdce, protože nevěřili těm, kdo ho viděli vzkříšeného.
15. Potom jim řekl: “Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření.
16. Kdo uvěří a pokřtí se, bude spasen, ale kdo neuvěří, bude odsouzen.
17. Ty, kdo uvěří, pak budou provázet tato znamení: v mém jménu budou vymítat démony, budou mluvit v nových jazycích,
18. budou brát hady, a kdyby vypili něco jedovatého, nijak jim to neublíží; budou vkládat ruce na nemocné a bude jim dobře.”
19. Když k nim tedy Pán domluvil, byl vzat vzhůru do nebe a posadil se po Boží pravici.
20. A oni vyšli a kázali všude a Pán jim pomáhal a potvrzoval slovo znameními, která je doprovázela. Amen.
Marek 16. kap.
Buď to platí, nebo neplatí. Slyšel jsem nedávno na TV NOE fafáře, který říkal, že to platí pro duchovní život, nikoli doslovně. Že prý hady do ruky nebrat, ani omylem, ani nepít neznámé tekutiny. Prý se křesťan nemá spoléhat na tato slova z Bible. Hm. Jenže to pak dělají z Ježíše lháře. To je sprosté. Ježíš přece nebyl lhář. Řekl tato slova? Pokud ano – platí stále? Pokud platí, proč mu církevní předsatvitelé něvěří? Věří v jiného Ježíše? Soft Ježíše? Hard Ježíš, Natural Ježíš jim vadí? To je šílené. Jak může někdo hlásat evangelium a kázat jiným, když sám bagatelizuje, či dokonce popírá, co zaslíbil Boží Syn. 🙁 Je mi z toho strašně smutno 🙁
Jarda: “P. Striczko striktně odpověděl, že si mám přečíst Katechismus katolické církve. Ale POZOR!!!, ne ten, který byl vydám po II. Vat., ten není pravověrný, ale Tomáškův, který pravověrný je!!”
Nie všetko v katechizme je dogma. Ale v tom Ottovi sú explicitne vypísané dôležité RK dogmy.
Medea says:
February 12, 2013 at 6:40 pm
Michal, ten Ott je štandardná referenčná príručka katolíckej dogmatiky.
Dogmy “de fide” sú zaväznými článkami a pravdami RK viery, teda sú v platnosti koncil-nekoncil
Ještě bych přibalil článek MTK( mezinárodní teologické komise) O interpretaci dogmat, jsou tam některé užitečné zásady jak se v tom vyznat. Např. to,´že pod definicí neomylnosti je pouze ta formule dogmatu a ne už filosofie a postupy které k této definici vedly nebo historická doba a lidé kteří to dávali dokupy. Zkrátka neomylné je pouze dogma a ne to jak se nato přišlo a kdo, případně která škola či názor je tam převládající. Dogma je pouze ukazatelem na cestě spásy, který má vektorickou vypovídací pravdivost. Nesmíme zaměňovat dogmatickou formulaci za samotné věřené tajemství to by byl tzv. dogmatismus atd atd…