Ještě před dvěma lety jsem považoval za naprosto samozřejmé, že my lidé máme svobodnou vůli. Kdo by proboha mohl tvrdit, že ji nemáme? Přece v každém okamžiku zažívám, že se rozhoduji, a stejně tak se rozhodují i lidé kolem mě. Sám si volím jestli půjdu dnes večer do kina nebo ne, jestli se napiju toho či onoho, jestli si z denního menu v jídelně vyberu to či ono… JAK by tohle mohla být jen iluze? Já prožívám ten rozhodovací proces, a VÍM, že jsem to já, kdo se rozhoduje!
Pro začátek by asi bylo dobré definovat si, co problémem svobodné vůle vlastně myslíme. Otázkou totiž není, zda jsme to MY, kdo se rozhodujeme, zda ten kdo rozhoduje je náš mozek. Jasně že je. I počítač se v průběhu výpočtu neustále o něčem rozhoduje. Otázkou je, zda to naše rozhodnutí mohlo být jiné, zda je a nebo není určeno na nás nezávislými okolnostmi. Tedy, otázkou je, zda naše rozhodnutí je opravdu svobodné.
Uvažme myšlenkový experiment: řekněme, že existuje kopie našeho světa, se vším všudy, i s námi, a my se v jistém okamžiku ocitneme v obou světech před rozhodnutím: rozhodneme se v obou světech vždy stejně? CO by mohlo způsobit, že bychom se v každém z těch dvou světů v jinak naprosto stejné situaci rozhodli jinak? Pokud bychom se rozhodli v jinak stejné situaci vždy stejně, kde je naše svobodná vůle?
Osvětleme celou situaci trochou introspekce. Proces rozhodování není nic jiného, než že zvažujeme (v omezeném čase, který máme k dispozici) všechny alternativy, které nás napadnou, snažíme se uvážit, k čemu by ta která alternativa vedla, snažíme se odhadovat jednání ostatních agentů i neživých objektů kolem nás (lidí, zvířat, věřící třeba i Boha nebo ďábla…) v závislosti na tom kterém našem rozhodnutí, a na koncích každé té větve dané alternativě pocitově přiřadíme ohodnocení. Nakonec si pak zvolíme tu pro nás nejlepší.
Teď mě napadá, že “rozhodování srdcem” není nic jiného, než že jednotlivé alternativy nepromýšlíme dopředu, ale pocitové hodnocení jim přiřazujeme hned v nultém kroku.
Jaké to má důsledky pro naši svobodnou vůli?
V okamžiku rozhodování za sebou každý máme jinou životní zkušenost. Zažili jsme jiné věci, ovlivnili nás jiní lidé. Přečetli jsme jiné knihy, a zapamatovali si z nich (zaujaly nás v nich) jiné věci. Nic z toho jsme si “svobodně” nezvolili, ale spíš se nám tyto věci prostě staly.
Proč jsem si přečetl Boží Blud Richarda Dawkinse? Inu, protože mě ta kniha zaujala. Zaujala mě ještě před tím, než vyšla, čekal jsem na to, až se objeví v knihkupectvích. Proč mě zaujala? Nevím, plynulo to z mého tehdejšího mentálního stavu. Z toho, co jsem do té doby zažil, nad čím jsem tehdy přemýšlel, atd. Vybral jsem si svobodně tyhle svoje zážitky a myšlenky, na základě kterých mi Dawkinsova kniha přišla zajímavá? Ne. Prostě mě potkaly. Prostě se mi staly. Mohl jsem se i tak rozhodnout Dawkinse si nepřečíst? Jistěže mohl – ale nerozhodl jsem se tak, právě proto, že přečíst Dawkinse mi v té době přišlo jako velice zajímavá a přitom dosažitelná věc. Kde je v tom jaká svobodná vůle?
Proč si moje věřící kolegyně z práce Boží blud nepřečetla? Protože o té knize nikdy pořádně neslyšela, a i kdyby o ní slyšela, tak z jejího dosavadního života by plynula snadno pochopitelná averze vůči čtení takové knihy. Navíc by jí ani nepřišla zajímavá, ale naopak odpuzující, pobuřující. Mohla si ho i tak přečíst? No když o té knize nikdy ani pořádně neslyšela, tak asi nemohla. Kdyby žila jiný život, pak možná. Mohla si ji přečíst asi tak, jako já jsem si mohl přečíst jednu konkrétní brakovou knihu ze stovek, které jsou v každém knihkupectví. Nikdy jsem neměl nejmenší DŮVOD, abych něco podobného činil. Kde je tedy jaká svobodná vůle?
Včera jsem měl po večeři chuť na pivo, tak jsem si ho dal. Mohl jsem si dát místo toho víno? Měl jsem svobodnou vůli tak učinit? No – jasněže principiálně mohl, ale měl jsem prostě chuť na pivo, tak jsem si dal pivo. Mohl jsem se svobodně rozhodnout NEMÍT chuť na pivo, a mít místo toho chuť na víno? No, kdyby mě to napadlo, tak snad – žel, mě to nenapadlo. Mohl jsem se svobodně rozhodnout, ABY mě to napadlo? Ne. Nemohl. Myšlenky nás napadají, ANIŽ si svobodně volíme, aby nás napadly. Kde je jaká svobodná vůle?
Včera cestou z práce jsem poslouchal v autě rádio, a zaujala mě tam jistá písnička. Měl jsem svobodnou vůli, aby mě NEZAUJALA? Ne. Neměl. Mohl jsem to rádio vypnout, abych tu písničku neslyšel? Jistěže mohl – ale proč bych to dělal?! Neměl jsem nejmenší důvod. Kde je jaká svoboda?
Dnes na obědě se mi v hospodě líbila servírka. Mohl jsem si svobodně zvolit, aby se mi nelíbila? Ne. Nemohl. Mohl jsem si zvolit, abych se na ni nedíval – ale ne, aby se mi nelíbila. Já jsem se na ni ale koukal – proč? Inu, právě proto, že se mi líbila, a protože jsem v mysli neměl křesťanské předporozumění, které by mi třeba mohlo velet, abych to nedělal.
Vybral jsem si svobodně, že nebudu věřit v Boha? Ne, vyplynulo to z života, který jsem až doposud žil. Nesetkal jsem se s ničím, co by mě k víře přivedlo, ale právě naopak jsem se setkal se spoustou věcí, které mě utvrzovaly v mé nevíře. Jak jsem za těchto okolností mohl uvěřit? Kde je jaká svoboda?
Může si věřící svobodně zvolit, že věřit přestane? No, jistě že může – ale nebude-li k tomu mít pádné důvody, a nedospěje-li jeho život do situace, ze které takové rozhodnutí vyplyne, pak to prostě neudělá. Kde je jaká svobodná vůle “přestat věřit”?
Minulý týden jsem v trolejbuse pustil sednout nějakou starší dámu. Proč jsem to udělal? Inu, protože mi to přišlo jako správné rozhodnutí. Měl jsem z toho dobrý pocit. Mohl jsem se rozhodnout ji nepustit? Mohl – ale z toho bych měl zase špatný pocit. Mohl jsem si vybrat špatný pocit na úkor dobrého pocitu? Mohl, ale proč bych to proboha dělal? Vybral jsem si své pocity svobodně? Ne. Jsem jaký jsem, a nemůžu za to.
Mladík vedle tu paní sednout nepustil. Proč? Inu, on z toho zřejmě špatný pocit neměl. Proč? Pravděpodobně to bylo dáno jeho psychikou, jakož i výchovou. Vybral si svoje rodiče svobodně? Vybral si svoji povahu svobodně? Vybral si svobodně, že bude křupan? Ne. Je prostě takový. Je to důvod jím neopovrhovat, když za to jaký je v podstatě ani nemůže? Ne. Není. Koneckonců, opovržení okolí na něj třeba vyvine tlak, a on své chování pod tímto tlakem příště změní.
Každý máme jinak nastavenou psychiku. Přijdou nám zajímavé jiné věci, jiné věci nás naplňují, jiné věci se nám líbí – a co z toho si “svobodně vybíráme”?
***
Když jsem o těchto věcech přemýšlel, položil jsem si otázku, jak by vůbec mělo vypadat rozhodnutí, které by bylo opravdu svobodné? Musely by (pro nás!) plně připadat v úvahu obě možnosti, a to obě stejně (což zahrnuje i situaci, kdy každá z možností má své “pro a proti”, ovšem tak vyváženě, že volbu mezi nimi pociťujeme jako “prašť jak uhoď”). Jakmile má pro nás jedna z možných voleb navrch, jakmile je nám jasné že je pro nás jedna prostě nejvýhodnější – pak si ji logicky zvolíme, a naše volba je tím dána. (*)
Dobrá, řekněme, že před sebou máme dva stejné míčky, a jeden z nich si máme vybrat a vzít ho do ruky. Je toto svobodná volba? Jak budeme postupovat? Inu, prostě si jeden náhodně vybereme. A o to právě jde – budeme simulovat náhodu. Něco jako generátor pseudonáhodných čísel. Většina z nás bude asi střídavě myslet na ty dva míčky “zvolím A. Ne, zvolím B. OK, zkusím raději A. Tak definitivně B…” a až bude mít pocit, že už to stačilo, vybere ten aktuální míček. Někdo jiný může třeba bloudit pohledem po místnosti, případně nechat svou mysl jen tak plynout (= nechat podvědomé vrstvy našeho mozku generovat “náhodný” tok myšlenek) a hledat volné paralely s jedním z těch míčků (ha, tahle váza je pěkná! A je ode mě nalevo – vyberu si tedy levý míček.).
Klíčové je, že i v tomto případě musíme vždy NĚJAK postupovat, a tento postup opět plyne z aktuálního stavu naší mysli , z toho jak jsem v minulosti postupoval v obdobných případech, z toho co vidím kolem sebe, jaké to ve mě budí asociace, z toho na co si zrovna vzpomenu, atd. Podobné volby jsou opět dané stavem našeho mozku, tím co nás zrovna napadne, a tím jaký časový okamžik nám pocitově přijde OK, že bychom mohli rozhodování ukončit – a zejména jde opravdu o simulaci náhody, nikoliv o svobodné rozhodnutí. Nevybíráme si, co nás napadne, nevybíráme si, co nám přijde správné, atd.
Zajímavější se taková volba stává, když “o něco jde”. Stojíme-li před rozhodnutím, u něhož je zjevné, že může mít pro náš život zásadní důsledky, a přitom se nejsme schopni rozumově rozhodnout (= nasimulovat v mysli, k čemu mohou různé možnosti vést, z důvodu nedostatku dostupných informací), je nám taková volba pocitově velmi nepříjemná. Je pozoruhodné, že mnohým z nás se v takových případech nechce uskutečnit výběr “sám” (= provést ten pseudonáhodný výběr z minulých odstavců), ale raději volbu svěří něčemu externímu: hodí si mincí, navštíví kartářku, přečtou si horoskop, případně se pomodlí, a o následující myšlence si řeknou, že je od Boha, a tak se i rozhodnou… Četl jsem, že tento psychologický mechanismus je pro některé lidi docela důležitým faktorem, proč je pro ně víra psychologicky uspokojující. Je to pro ně pomoc právě v takovýchto důležitých, avšak nepříjemných životních rozhodnutích.
***
ad (*) Častá námitka bývá, že přece “poté”, co uskutečníme naše rozhodnutí, ho můžeme změnit. Jenže tímto jen chybně posouváme “konec” rozhodování před SKUTEČNÝ konec. Napadne nás, že naše rozhodnutí by mohlo být fajn ještě změnit, např. ZA ÚČELEM abychom někomu (sami sobě?) dokázali, že opravdu máme svobodnou vůli. Tato myšlenka nás zejména musí napadnout (což si “svobodně” vybrat nemůžeme) a dále nám musí pocitově přijít natolik zajímavá, abychom ji realizovali. Celé je to úplně normální další krok v tom rozhodovacím procesu, pro který platí vše co jsem až dosud psal.
Někdo by také mohl namítnout, zda bychom se nemohli rozhodnout JINAK, než jak jsme se vlastně rozhodli. Řekněme, že dnes večer bych normálně nešel do kina – není důvod. No tak na just PŮJDU do kina, ať je vidět, že tu svobodnou vůli opravdu mám. Toto není nic jiného, než co jsem řešil v minulém odstavci. Myšlenka, že by mohlo být fajn udělat něco jiného, než co plyne z racionální úvahy, je úplně normální faktor, který vstupuje do rozhodovacího procesu, má pro nás jasnou hodnotu (chceme demonstrovat naši svobodnou vůli), a pokud je tato hodnota dostatečná (což nám řekne náš mozek skrze příslušný pocit), pak se podle toho zachováme.
***
Několik poznámek:
1) náš pocit, že máme svobodnou vůli, tedy že se rozhodujeme, plyne podle mého názoru z toho, že sami prožíváme průběh našeho rozhodovacího procesu (vnímáme svoje vlastní rozhodování (také i) z pozice pozorovatele), ale nevidíme na jeho konec – a neuvědomujeme si přitom, že výsledek celého procesu je určen externími okolnostmi, jakož i naším vnitřním stavem, ovšem v důsledku je to stále jen jakýsi, byť nesmírně komplikovaný a komplexní, výpočet.
2) výše uvedené platí bez ohledu na to, zda je svět deterministický nebo ne. Pokud svět není deterministický, a existuje tedy (na kvantové úrovni) fundamentální náhoda, pak i kdyby tato fundamentální náhodnost nějak ovlivňovala naše rozhodování, tak tato náhodnost může představovat maximálně tak fajn zdroj náhodnosti pro rozhodnutí typu výběru mezi dvěma stejnými míčky. Netuším ovšem, jak by to mohl být zdroj “svobodné vůle”.
3) dokonce i kdyby existovala duše, pak platí vše výše uvedené! I kdyby sídlem našeho myšlení byla duše, tak naše rozhodování funguje jak jsem popsal. Nevybíráme si, co nás napadá, co se nám líbí, co nám přijde příjemné, nepříjemné, správné, nesprávné, nevybíráme si svoje dosavadní životy, které dramaticky ovlivňují naše současná rozhodování, nevybíráme si svoje mentální schopnosti, povahové vlastnosti, atd. Naše rozhodnutí jsou jen funkcí toho všeho. I kdyby existovala duše, je svobodná vůle stále jen iluze.
4) jak je to vlastně se svobodnou vůlí jiných živočichů? Mají svobodnou vůli šimpanzi? Psi? Koně? Ptáci? Ryby? Podle mě má živočich evidentně tím více “svobodné vůle”, čím vyšší má inteligenci. U člověka nastává takový kvalitativní skok právě proto, že člověk má naprosto dramaticky rozvinutou schopnost abstraktního myšlení, chápání světa kolem sebe, a tím i úspěšného předvídání chování agentů a objektů kolem sebe. Podle mě, má-li mít termín svobodná vůle nějaký obsah, pak je to právě schopnost myslet, chápat okolní svět, a na základě toho jednat. V důsledku toho to není binární veličina (svobodnou vůli máme/nemáme), ale je to veličina spojitá – a nějakou svobodnou vůli je nutno přiznat všem živočichům, kteří se úspěšně pohybují ve svém prostředí.
***
Svobodná vůle je pro moderní křesťanství mimořádně důležitá rekvizita. Jejich argument “Bůh nemohl udělat to a to, protože by tím narušil naši svobodnou vůli – a pak bychom byli jako roboti!!!” už snad nemůže být zprofanovanější. Pojďme nahlédnout absurditu toho argumentu na několika jeho variacích. Přistupme přitom na běžný úzus, že svobodnou vůli MÁME.
– Říká se, že Bůh se nám nemůže dát poznat, protože bychom pak neměli svobodnou vůli v něj nevěřit. Proboha, máme snad svobodnou vůli nevěřit milion a jedné věci, které považujeme za jisté? Vidím před sebou hrnek na kafe. Mám svobodnou vůli nevěřit, že tam stojí? Nemám. A je to nějaké drama? Jsem teď “jako robot”? Mám svobodnou vůli nevěřit, že je Země kulatá? Nemám, VÍM že kulatá je. A je to problém? Jsem kvůli tomuto jako robot? To samé s existencí Boha. Pokud bychom věděli, že existuje, byl by to pro nás prostě další fakt který víme o světě. Žádný problém pro náš pocit svobodné vůle. Máme snad tím “silnější” svobodnou vůli, čím MÉNĚ toho o světě víme?
– Říká se také, že Bůh nezasahuje proti zlu konanému lidmi, protože by tím zasáhl do jejich svobodné vůle. Super, takže když JÁ zabráním zloději v krádeži – tak to jsem také zasáhl do jeho svobodné vůle, že? Neměli bychom zrušit policii, která kazí zlodějům svobodnou vůli krást? Kdyby si vzal Bůh Hitlera na onen svět o šest let dřív, než jak to stejně učinil, mohly přežít desítky milionů lidí, kteří nemuseli zahynout ve válečných hrůzách, a šest milionů Židů nemuselo vyletět komínem pekla Osvětimi. Měla pro Boha Hitlerova “svobodná vůle masakrovat lidi” vyšší hodnotu, než životy těch desítek milionů lidí? Tohle chtějí vážně křesťané tvrdit?
– V jednom z mých článků jsem se ptal, proč Bůh lidi nevybavil pocitem ODPORU ke zlu. Lidé by cítili odpor k tomu, podvádět jeden druhého, ubližovat si, krást, znásilňovat – a proto by to nečinili (nebo alespoň činili v daleko menší míře) a svět by tak byl daleko lepším místem pro život. Bylo mi odpovězeno mantrou, že by tak Bůh narušil naši svobodnou vůli. Proboha, milion dalších pocitů, které nás řídí, také narušují naši svobodnou vůli? Narušuje snad náš odpor k sebevraždě naši svobodnou vůli? Narušuje snad náš pocit odporu k jistým chutím (hořké?) naši svobodu tato jídla jíst? Narušuje náš pocit nechuti z jistých pachů naši svobodu tyto pachy čichat? Narušuje snad naše touha po vědění (některých z nás) naši svobodnou vůli zůstat hlupáky? Myslím, že spousta křesťanů naprosto jasně dokazuje, že ani v nejmenším nenarušuje…
– Jindy jsem se ptal, proč Bůh nestanovil jasná kritéria, posvěcená jeho nezpochybnitelnou autoritou, kdo může být spasen. Co by měl člověk DĚLAT, aby byl spasen. Proč umístil (navíc protichůdné) výroky o tom, co je třeba dělat pro spásu, do tak nedůvěryhodné knihy jako je Bible, navíc se zcela nekompatibilními alternativami jako Korán atd., přičemž na výklad Bible má, s mírnou nadsázkou, každý křesťan jiný názor… Odpověď: jasnými instrukcemi by Bůh narušil naši svobodnou vůli. Výborně, tedy (naše světské, právní) zákony včetně systému trestů za jejich porušování také ruší naši svobodnou vůli? Neměli bychom za bohulibým účelem zvýšení naší svobodné vůle zákony zrušit? A vůbec – copak nejsvobodnější rozhodnutí je takové, u něhož nedohlédám důsledků?
Stojím na rozcestí. Jedna cesta vede do nebe, a druhá do pekla. U každé stojí mladík, a radí mi: do pekla vede ta druhá cesta… Je snad toto ideálem svobodného rozhodnutí? Nevím jak pro křesťany, ale pro mě platí pravý opak! Rozhodnutí je tím svobodnější, čím víc věrohodných informací o různých alternativách mám. Věřící zde přišli s naprosto absurdní logikou, že čím méně informací, a čím více nejistoty, tím více svobody. Bláznivé.
***
Závěr:
Dnes jsme se zamýšleli nad naším pocitem svobodné vůle, a nad tím, do jaké míry je tento pocit jen iluzí. Naše rozhodnutí jsou mnohem víc determinovaná na nás nezávislými okolnostmi, než si připouštíme. V diskuzi pod článkem bych uvítal, kdyby někdo vymyslel příklad situace, kdy bychom se mohli opravdu svobodně rozhodnout, a co by taková svoboda vlastně měla znamenat. MOHLI BYCHOM se v příkladu na začátku článku v těch totožných paralelních světech rozhodnout odlišně? Nebo znamená svobodná vůle něco jiného?
Dále jsem chtěl ukázat, že bez ohledu na to, zda svobodná vůle existuje nebo ne, je přístup věřících k tomuto pojmu naprosto zmatečný. Neexistuje-li svobodná vůle, pak prostě věřící vycházejí z chybné premisy (že ji máme), a existuje-li, pak jsou jejich úvahy o vztahu Boha k naší svobodné vůli zmatečné a chybné.
Michal: “My dva si snad nemusíme mnoho povídat o deterministickém chaosu. A já netuším, proč by něco podobného nemohlo fungovat i na kvantové úrovni. Otázka, kde se bere (zdánlivá) náhodnost, je-li svět deterministický, mě docela pobavila :)”
Michal, ale Ty hovoríš len o nejakej, zatiaľ neexistujúcej, sci-fi teórii 🙂
Michal: “Uvažme Zemskou atmosféru, a budeš se pokoušet měřit teplotu v daných místech a v daných časech, a budeš chtít zkonstruovat fyzikální teorii, která ty teploty bude předpovídat.”
Ale teória popisujúca distribúciu teplôt v zemskej atmosfére nie je fundamentálna fyzikálna teória sveta. Fundamentálne teórie sú/boli Newtonovská fyzika, STR, GTR, QM 🙂
ad sci-fi teorie:
http://en.wikipedia.org/wiki/Interpretations_of_quantum_mechanics#Comparison_of_interpretations
Viz tabulka. U třech teorií tam vidím, že jsou deterministické. Asi mě šálí zrak, ale nic o tom, že jsou “neexistující”, případně “sci-fi” tam nevidím. U dalších tří tam je, že jsou v otázce determinismu agnostické, tedy zejména NEIMPLIKUJÍ fundamentální náhodnost a indeterminismus.
Michal: “Teď z hlavy mě napadá Penroseův “součet přes historie”,”
Ja poznám len Feynmanove súčty cez histórie a táto formulácia QM je tiež indeterministická.
A čo sa Bohmovej teórie týka, tak pokiaľ viem, zatiaľ nebolo uspokojivo preukázané, že jej predikcie sú ekvivalentné s predikciami urobenými napr. v rámci Kodanskej interpretácie.
Michal: “Asi mě šálí zrak, ale nic o tom, že jsou “neexistující”, případně “sci-fi” tam nevidím.”
Michal, Ty si predsa písal o deterministickom chaose a ani jedna z tých teórií v tabuľke nevysvetľuje kvantové “pravdepodobnosti” pomocou chaosu 😉
Teda ja v tej tabuľke vidím tri teórie/interpretácie, ktoré sú deterministické (ale v podstate dve, lebo tá multi-mysľová je vlastne len variáciou multi-svetovej).
Mmm, ešte k tomu “deterministickému agnosticizmu”, kvantové logiky sú podľa mňa tiež indeterministickou teóriou. Aspoň podľa toho čo som o nich čítala, ale aj počula od jedného špecialistu a jednej špeialistky, tak súdim.
Michal: “My dva si snad nemusíme mnoho povídat o deterministickém chaosu. A já netuším, proč by něco podobného nemohlo fungovat i na kvantové úrovni. Otázka, kde se bere (zdánlivá) náhodnost, je-li svět deterministický, mě docela pobavila :)”
Michal, tu nejde o nejaké tušenia. Tu ide o existujúce a fungujúce teórie. Prípadný determinizmus treba preukázať platnou a striktne deterministickou fundamentálnou fyzikálnou teóriou, ktorá nebude obsahovať žiadne pravdepodobnosti.
Krásne deterministickými fundamentálnymi teóriami sú newtonovská mechanika, STR a GTR.
Michal: “Otázka, kde se bere (zdánlivá) náhodnost, je-li svět deterministický, mě docela pobavila :)”
Pokiaľ chceme mať základné fyzikálne teórie prísne deterministické, musíme ich formulovať bez pravdepodobností. V deterministickej teórii nemá pravdepodobnosť na základnej úrovni čo hľadať. Pravdepodobnosť by mala byť len sekundárna, mala by sa objavovať len v odvodených teóriách vyššieho rádu.
Tohle spektrum různých interpretací QM beru spíš jako důkaz toho, že stále platí, že nikdo skutečně nerozumí QM. Pokud jde determinismus, tak pro ten už moc naděje nezbývá díky tomuhle článku.
http://arxiv.org/abs/1005.5173
Tak jako tak si ale nemyslím že to má jakou jakoukoliv souvislost se svobodnou vůlí. Makrosvět se chová deterministicky v obou případech.
Já jsem četl, že otázka zda je svět deterministický nebo indeterministický je víceméně filozofická. Neexistuje totiž principielně žádný experiment, kterým by toto šlo otestovat, a to, že kvantová teorie je fundamentálně pravděpodobnostní, a současně perfektně vysvětluje pozorování, určitě nedokazuje, že je takový i svět.
Navíc a zejména, nevím o žádné indeterministické interpretaci kvantové teorie, která uspokojivě vysvětluje “co se děje pod pokličkou” – a ŽE se tam něco děje, je snad jasné. Čili podle mě je evidentní, že kvantová teorie JE nekompletní, v rozporu s pozitivistickou premisou Kodaňské interpretace.
Ještě k té filozofičnosti: řekněme, že svět je opravdu fundamentálně náhodný, a na kvantových úrovních se neustále realizuje spousta fundamentálně náhodných jevů. Pak nám ovšem nic nebrání zahrnout si výsledky těchto jevů pro celý prostoročas do počátečních podmínek – a voila, svět je najednou zase deterministický. Čili ta otázka determinismus vs indeterminismus je IMHO opravdu spíš filozofická.
Mě spíš než determinismus vs indeterminismus zajímá, co je pod pokličkou kvantovky, protože to jak to chápe mainstream, totiž že když se tam nemůžeme podívat (Heissenbergův princip), tak tam není nic – tak to mě opravdu neuspokojuje.
Ještě jinými slovy, náš spor je podle mě v tomto:
Já tvrdím, že nevíme, co se děje pod pokličkou, ale je důvodné předpokládat, že NĚCO se tam děje, a měli bychom to dále zkoumat a přemýšlet nad novými teoriemi, které to třeba jednou vysvětlí.
Kodaňská interpretace (vaše milovaná 🙂 ) říká, že nevíme co se děje pod pokličkou, TEDY se tam neděje nic, a to co pozorujeme je všechno co je. A tím pádem to nemá smysl dále zkoumat. Takový “inteligentní design” pro ateisty, řekl bych 🙂
Jak říkám, nikdo nerozumí QM, proto je to neuspokojivé. Úkolem fyzikální teorie ale není uspokojit nějaké filosofické požadavky, nýbrž dávat přesné predikce. Z tohohle hlediska je třeba Copenhagen interpretace stejně dobrá jako jakákoliv jiná. Navíc zdá se, že žádná poklička ani nic pod ní zkrátka není, tyhle úvahy vedou do slepé uličky.
Pro mě je to , proč je drtivá většina fyziků přesvědčená, že Kodaňská interpretace je správná interpretace, záležitost, kterou nemohu ověřit. Ale říká to vědecká komunita. Ti co mluví o skrytých parametrech jsou ve výrazné menšině a dle většiny existují jasné důkazy, že žádné skryté parametry nejsou. Sám pro sebe si to ověřit nemůžu protože na to je potřeba specializace na kvantovou fyziku. Existuje ještě menšinová mnohosvětová interpretace a ostatní už jsou zanedbatelné
http://en.wikipedia.org/wiki/Schr%C3%B6dinger%27s_cat
Zjevně byla Schrödingerova kočka nikoliv příkladem, jak je to v kvantovém světě, ale kritika Kodaňské interpretace.
To je spíš kvůli tomu že fyzikové většinou nepovažují za užitečné bezúčelné vymýšlení ekvivalentních matematických popisů téhož, kterých je určitě nekonečně mnoho, tak prostě zůstávají u těch ve kterých byly napsány důležité práce. Třeba klasická mechanika má taky několik ekvivalentních popisů, ale každý má svoje opodstatnění. Nevznikly jen proto, že se někomu něco nelíbilo.
Michal: “Pak nám ovšem nic nebrání zahrnout si výsledky těchto jevů pro celý prostoročas do počátečních podmínek – a voila, svět je najednou zase deterministický. Čili ta otázka determinismus vs indeterminismus je IMHO opravdu spíš filozofická.”
“Počiatočné podmienky”, by sa mali predsa vzťahovať na nejaký “počiatok”, na nejakú trojrozmernú varietu a nie na celý časopriestor 🙂
Michal, determinizmus ľahko zachrániš, keď napr. prijmeš mnohosvetovú interpretáciu, podľa ktorej sa pri každom q-deji, ktorý vedie k viacerím výsledkom, svet rozvetví na množinu svetov, v ktorých nastal jav A, ale aj na množinu svetov, v ktorých jav A nenastal. Podľa tejto interpretácie, by elektrón pri 2-štrbinovom experimente prešiel v jednej množine svetov cez štrbinu A a v druhej množine svetov cez štrbinu B, rádioaktívne jadro, by sa v danom čase v jednej množine svetov rozpadlo a v inej množine svetov nerozpadlo, … . Teda vo všetkých možných vetveniach svetov, by sa uskutočnili všetky kvantové možnosti.
Na môj vkus je však táto interpretácia príliš rozhadzovačná 🙂
Alebo môžeš prijať eternalizmus. ETERNALIZMUS je filozofické stanovisko predpokladajúce, že všetky udalosti majú rovnocenný ontologický status, teda podľa eternalizmu existuje naraz celý “blok” časopriestoru, teda všetky “teraz” sú ontologicky rovnocenné a večne prítomné v časopriestore.
Z hľadiska eternalizmu majú marcové ídy roku 44 pr.n.l., ten istý ontologický status ako 2. február 2013, teda Caesar stále umiera pod dýkami vrahov. Caesarovo marcové „teraz“ je rovnako skutočné a večné, ako naše februárové „teraz“ 🙂 Pristátie prvej ľudskej posádky na Marse, záhuba dinosaurov a naša súčasnosť, existujú v časopriestore paralelne „vedľa seba“, i keď ich temporálne umiestnenie je samozrejme odlišné.
Teda, ak by bol eternalizmus správny, tak “kvantový indeterminizmus”, by znamenal len toľko, že na základe fyzikálnych informácií popisujúcich situáciu na konkrétnej trojrozmernej variete sa nedá jednoznačne popísať celý blok časopriestoru, ale aj napriek tomu, by bol tento blok večne daný a determinizmus (alebo istá jeho forma), by tak bol zachránený 😀
K tomu eternalizmu: http://plato.stanford.edu/entries/spacetime-bebecome/#2.1
Michal: “Já jsem četl, že otázka zda je svět deterministický nebo indeterministický je víceméně filozofická. Neexistuje totiž principielně žádný experiment, kterým by toto šlo otestovat, a to, že kvantová teorie je fundamentálně pravděpodobnostní, a současně perfektně vysvětluje pozorování, určitě nedokazuje, že je takový i svět.”
😀 No, a ja som čítala, že otázka, či existujú alebo neexistujú prírodné zákony je viacmenej filozofická. Neexistuje totiž principiálne žiadny experiment, ktorým by sa to dalo otestovať, a to, že fyzikálne teórie fundamentálne používajú koncept fyzikálneho zákona, a súčasne perfektne vysvetľujú pozorovania, určite nedokazuje, že svet sa skutočne riadi fyzikálnymi zákonmi (náš svet môže byť v skutočnosti úplne chaotický, teda žiaden Kozmos, ale len zmätené chaotické blikanie a „zákonitosti“, ktoré evidujeme sú len „pseudozákonitosti“, teda ilúzia, ktorú pozorujeme len preto, že sa náhodou nachádzame v nejakom regulárne vyzerajúcom intervale večného chaotického blikania a v ktorúkoľvek chvíľu sa táto ilúzia zákonitosti môže skončiť).
963214785: “Tak jako tak si ale nemyslím že to má jakou jakoukoliv souvislost se svobodnou vůlí. Makrosvět se chová deterministicky v obou případech.”
Ľudia sú predsa makrobytosti žijúce v makrosvete, keby sa makrosvet správal striktne deterministicky, tak by sme kvantový indetermizmus nikdy neobjavili, pretože kvantové javy pozorujeme pomocou makroskopických prístrojov 🙂 Rozpady rádioaktívnych jadier, reakcie elementárnych častíc, detekcie častíc pri štrbinových experimentoch, … toto všetko pozorovateľne pôsobí na makrobjekty (prístroje). Teda žiadna ostrá hranica medzi kvantovým mikrosvetom a “klasickým” makrosvetom nie je.
Asi ste chceli povedať len to, že klasická fyzika s výbornou presnosťou popisuje rozsiahlu množinu javov v makrosvete, ale tá formulácia je nešťastná a navodzuje akúsi dualistickú predstavu o dvoch ostro oddelených svetov.
P.S.: Pekný Vedralov článok o tom ako kvantovosť presakuje do nášho makrosveta :): http://phy.ntnu.edu.tw/~chchang/Notes10b/0611038.pdf
Na hranici dvoch svetov: http://osel.cz/index.php?obsah=6&clanek=5052
… ale tá Vaša formulácia je nešťastná …
tak.
@Medea
Říci že se makrosvět chová deterministicky, nebo že je makrosvět principiálně deterministický, a nebo že ve v makrosvětě neprojevují kvantové jevy jsou tři různá tvrzení. Nezaměňovat! Například difrakce elektronů na dvojštěrbině je z makroskopického pohledu krásně deterministický jev. Lze krásně rozebrat za jakých podmínek vznikne jaký obrazec na stínítku. Pokud neuvažujeme chování jednotlivých částic, tak žádné problémy nevznikají.
963214785: “Říci že se makrosvět chová deterministicky, nebo že je makrosvět principiálně deterministický, a nebo že ve v makrosvětě neprojevují kvantové jevy jsou tři různá tvrzení.”
Makro-objekt je sústavou mikro-objektov. Teda tvrdenia “makrosvět se chová deterministicky” alebo “makrosvět je principiálně deterministický” sú len idealizácie s obmedzenou použiteľnosťou (teda v prípade, že je správna indeterministická interpretácia QM). Kúsok rádioaktívneho kovu a Geiger-Müllerov detektor sú dva makro-objekty a cvakot detektora v blízkosti takéhoto kovu je makro-jav, a ak sú rozpady rádioaktívnych jadier fundamentálne náhodné, tak aj cvakot detektora je indeterministický makro-proces 🙂
963214785: “Například difrakce elektronů na dvojštěrbině je z makroskopického pohledu krásně deterministický jev.”
Keď 2-štrbinou prejde dostatočné množstvo častíc, tak je vysoko pravdepodobné, že ich distribúcia na tienidle bude s veľkou presnosťou zodpovedať hustote pravdepodobnosti danej kvadrátom amplitúdy relevantnej vlnovej funkcie, teda výsledok takejto difrakcie sa bude javiť ako deterministický. Ale ak sa zameriame na celý tento jav, tak proces černania jednotlivých zŕn tienidla, bude zjavne indeterministický. Teda pokiaľ, by sme napr. nechali 2-štrbinou prechádzať svetlo veľmi nízkej intenzity, tak by sme videli ako postupne černajú jednotlivé zrná fotografickej dosky po náhodných dopadoch jednotlivých fotónov, ale pokiaľ, by sme si prezreli dosku po pokuse, keď už dvojštrbinou prešlo dostatok častíc, uvideli by sme ten krásny “deterministický” interferenčný obrazec 🙂