O svobodné vůli

Ještě před dvěma lety jsem považoval za naprosto samozřejmé, že my lidé máme svobodnou vůli. Kdo by proboha mohl tvrdit, že ji nemáme? Přece v každém okamžiku zažívám, že se rozhoduji, a stejně tak se rozhodují i lidé kolem mě. Sám si volím jestli půjdu dnes večer do kina nebo ne, jestli se napiju toho či onoho, jestli si z denního menu v jídelně vyberu to či ono… JAK by tohle mohla být jen iluze? Já prožívám ten rozhodovací proces, a VÍM, že jsem to já, kdo se rozhoduje!

Pro začátek by asi bylo dobré definovat si, co problémem svobodné vůle vlastně myslíme. Otázkou totiž není, zda jsme to MY, kdo se rozhodujeme, zda ten kdo rozhoduje je náš mozek. Jasně že je. I počítač se v průběhu výpočtu neustále o něčem rozhoduje. Otázkou je, zda to naše rozhodnutí mohlo být jiné, zda je a nebo není určeno na nás nezávislými okolnostmi. Tedy, otázkou je, zda naše rozhodnutí je opravdu svobodné.

Uvažme myšlenkový experiment: řekněme, že existuje kopie našeho světa, se vším všudy, i s námi, a my se v jistém okamžiku ocitneme v obou světech před rozhodnutím: rozhodneme se v obou světech vždy stejně? CO by mohlo způsobit, že bychom se v každém z těch dvou světů v jinak naprosto stejné situaci rozhodli jinak? Pokud bychom se rozhodli v jinak stejné situaci vždy stejně, kde je naše svobodná vůle?

Osvětleme celou situaci trochou introspekce. Proces rozhodování není nic jiného, než že zvažujeme (v omezeném čase, který máme k dispozici) všechny alternativy, které nás napadnou, snažíme se uvážit, k čemu by ta která alternativa vedla, snažíme se odhadovat jednání ostatních agentů i neživých objektů kolem nás (lidí, zvířat, věřící třeba i Boha nebo ďábla…) v závislosti na tom kterém našem rozhodnutí, a na koncích každé té větve dané alternativě pocitově přiřadíme ohodnocení. Nakonec si pak zvolíme tu pro nás nejlepší.

Teď mě napadá, že “rozhodování srdcem” není nic jiného, než že jednotlivé alternativy nepromýšlíme dopředu, ale pocitové hodnocení jim přiřazujeme hned v nultém kroku.

Jaké to má důsledky pro naši svobodnou vůli?

V okamžiku rozhodování za sebou každý máme jinou životní zkušenost. Zažili jsme jiné věci, ovlivnili nás jiní lidé. Přečetli jsme jiné knihy, a zapamatovali si z nich (zaujaly nás v nich) jiné věci. Nic z toho jsme si “svobodně” nezvolili, ale spíš se nám tyto věci prostě staly.

Proč jsem si přečetl Boží Blud Richarda Dawkinse? Inu, protože mě ta kniha zaujala. Zaujala mě ještě před tím, než vyšla, čekal jsem na to, až se objeví v knihkupectvích. Proč mě zaujala? Nevím, plynulo to z mého tehdejšího mentálního stavu. Z toho, co jsem do té doby zažil, nad čím jsem tehdy přemýšlel, atd. Vybral jsem si svobodně tyhle svoje zážitky a myšlenky, na základě kterých mi Dawkinsova kniha přišla zajímavá? Ne. Prostě mě potkaly. Prostě se mi staly. Mohl jsem se i tak rozhodnout Dawkinse si nepřečíst? Jistěže mohl – ale nerozhodl jsem se tak, právě proto, že přečíst Dawkinse mi v té době přišlo jako velice zajímavá a přitom dosažitelná věc. Kde je v tom jaká svobodná vůle?

Proč si moje věřící kolegyně z práce Boží blud nepřečetla? Protože o té knize nikdy pořádně neslyšela, a i kdyby o ní slyšela, tak z jejího dosavadního života by plynula snadno pochopitelná averze vůči čtení takové knihy. Navíc by jí ani nepřišla zajímavá, ale naopak odpuzující, pobuřující. Mohla si ho i tak přečíst? No když o té knize nikdy ani pořádně neslyšela, tak asi nemohla. Kdyby žila jiný život, pak možná. Mohla si ji přečíst asi tak, jako já jsem si mohl přečíst jednu konkrétní brakovou knihu ze stovek, které jsou v každém knihkupectví. Nikdy jsem neměl nejmenší DŮVOD, abych něco podobného činil. Kde je tedy jaká svobodná vůle?

Včera jsem měl po večeři chuť na pivo, tak jsem si ho dal. Mohl jsem si dát místo toho víno? Měl jsem svobodnou vůli tak učinit? No – jasněže principiálně mohl, ale měl jsem prostě chuť na pivo, tak jsem si dal pivo. Mohl jsem se svobodně rozhodnout NEMÍT chuť na pivo, a mít místo toho chuť na víno? No, kdyby mě to napadlo, tak snad – žel, mě to nenapadlo. Mohl jsem se svobodně rozhodnout, ABY mě to napadlo? Ne. Nemohl. Myšlenky nás napadají, ANIŽ si svobodně volíme, aby nás napadly. Kde je jaká svobodná vůle?

Včera cestou z práce jsem poslouchal v autě rádio, a zaujala mě tam jistá písnička. Měl jsem svobodnou vůli, aby mě NEZAUJALA? Ne. Neměl. Mohl jsem to rádio vypnout, abych tu písničku neslyšel? Jistěže mohl – ale proč bych to dělal?! Neměl jsem nejmenší důvod. Kde je jaká svoboda?

Dnes na obědě se mi v hospodě líbila servírka. Mohl jsem si svobodně zvolit, aby se mi nelíbila? Ne. Nemohl. Mohl jsem si zvolit, abych se na ni nedíval – ale ne, aby se mi nelíbila. Já jsem se na ni ale koukal – proč? Inu, právě proto, že se mi líbila, a protože jsem v mysli neměl křesťanské předporozumění, které by mi třeba mohlo velet, abych to nedělal.

Vybral jsem si svobodně, že nebudu věřit v Boha? Ne, vyplynulo to z života, který jsem až doposud žil. Nesetkal jsem se s ničím, co by mě k víře přivedlo, ale právě naopak jsem se setkal se spoustou věcí, které mě utvrzovaly v mé nevíře. Jak jsem za těchto okolností mohl uvěřit? Kde je jaká svoboda?

Může si věřící svobodně zvolit, že věřit přestane? No, jistě že může – ale nebude-li k tomu mít pádné důvody, a nedospěje-li jeho život do situace, ze které takové rozhodnutí vyplyne, pak to prostě neudělá. Kde je jaká svobodná vůle “přestat věřit”?

Minulý týden jsem v trolejbuse pustil sednout nějakou starší dámu. Proč jsem to udělal? Inu, protože mi to přišlo jako správné rozhodnutí. Měl jsem z toho dobrý pocit. Mohl jsem se rozhodnout ji nepustit? Mohl – ale z toho bych měl zase špatný pocit. Mohl jsem si vybrat špatný pocit na úkor dobrého pocitu? Mohl, ale proč bych to proboha dělal? Vybral jsem si své pocity svobodně? Ne. Jsem jaký jsem, a nemůžu za to.

Mladík vedle tu paní sednout nepustil. Proč? Inu, on z toho zřejmě špatný pocit neměl. Proč? Pravděpodobně to bylo dáno jeho psychikou, jakož i výchovou. Vybral si svoje rodiče svobodně? Vybral si svoji povahu svobodně? Vybral si svobodně, že bude křupan? Ne. Je prostě takový. Je to důvod jím neopovrhovat, když za to jaký je v podstatě ani nemůže? Ne. Není. Koneckonců, opovržení okolí na něj třeba vyvine tlak, a on své chování pod tímto tlakem příště změní.

Každý máme jinak nastavenou psychiku. Přijdou nám zajímavé jiné věci, jiné věci nás naplňují, jiné věci se nám líbí – a co z toho si “svobodně vybíráme”?

***

Když jsem o těchto věcech přemýšlel, položil jsem si otázku, jak by vůbec mělo vypadat rozhodnutí, které by bylo opravdu svobodné? Musely by (pro nás!) plně připadat v úvahu obě možnosti, a to obě stejně (což zahrnuje i situaci, kdy každá z možností má své “pro a proti”, ovšem tak vyváženě, že volbu mezi nimi pociťujeme jako “prašť jak uhoď”). Jakmile má pro nás jedna z možných voleb navrch, jakmile je nám jasné že je pro nás jedna prostě nejvýhodnější – pak si ji logicky zvolíme, a naše volba je tím dána. (*)

Dobrá, řekněme, že před sebou máme dva stejné míčky, a jeden z nich si máme vybrat a vzít ho do ruky. Je toto svobodná volba? Jak budeme postupovat? Inu, prostě si jeden náhodně vybereme. A o to právě jde – budeme simulovat náhodu. Něco jako generátor pseudonáhodných čísel. Většina z nás bude asi střídavě myslet na ty dva míčky “zvolím A. Ne, zvolím B. OK, zkusím raději A. Tak definitivně B…” a až bude mít pocit, že už to stačilo, vybere ten aktuální míček. Někdo jiný může třeba bloudit pohledem po místnosti, případně nechat svou mysl jen tak plynout (= nechat podvědomé vrstvy našeho mozku generovat “náhodný” tok myšlenek) a hledat volné paralely s jedním z těch míčků (ha, tahle váza je pěkná! A je ode mě nalevo – vyberu si tedy levý míček.).

Klíčové je, že i v tomto případě musíme vždy NĚJAK postupovat, a tento postup opět plyne z aktuálního stavu naší mysli , z toho jak jsem v minulosti postupoval v obdobných případech, z toho co vidím kolem sebe, jaké to ve mě budí asociace, z toho na co si zrovna vzpomenu, atd. Podobné volby jsou opět dané stavem našeho mozku, tím co nás zrovna napadne, a tím jaký časový okamžik nám pocitově přijde OK, že bychom mohli rozhodování ukončit – a zejména jde opravdu o simulaci náhody, nikoliv o svobodné rozhodnutí. Nevybíráme si, co nás napadne, nevybíráme si, co nám přijde správné, atd.

Zajímavější se taková volba stává, když “o něco jde”. Stojíme-li před rozhodnutím, u něhož je zjevné, že může mít pro náš život zásadní důsledky, a přitom se nejsme schopni rozumově rozhodnout (= nasimulovat v mysli, k čemu mohou různé možnosti vést, z důvodu nedostatku dostupných informací), je nám taková volba pocitově velmi nepříjemná. Je pozoruhodné, že mnohým z nás se v takových případech nechce uskutečnit výběr “sám” (= provést ten pseudonáhodný výběr z minulých odstavců), ale raději volbu svěří něčemu externímu: hodí si mincí, navštíví kartářku, přečtou si horoskop, případně se pomodlí, a o následující myšlence si řeknou, že je od Boha, a tak se i rozhodnou… Četl jsem, že tento psychologický mechanismus je pro některé lidi docela důležitým faktorem, proč je pro ně víra psychologicky uspokojující. Je to pro ně pomoc právě v takovýchto důležitých, avšak nepříjemných životních rozhodnutích.

***

ad (*) Častá námitka bývá, že přece “poté”, co uskutečníme naše rozhodnutí, ho můžeme změnit. Jenže tímto jen chybně posouváme “konec” rozhodování před SKUTEČNÝ konec. Napadne nás, že naše rozhodnutí by mohlo být fajn ještě změnit, např. ZA ÚČELEM abychom někomu (sami sobě?) dokázali, že opravdu máme svobodnou vůli. Tato myšlenka nás zejména musí napadnout (což si “svobodně” vybrat nemůžeme) a dále nám musí pocitově přijít natolik zajímavá, abychom ji realizovali. Celé je to úplně normální další krok v tom rozhodovacím procesu, pro který platí vše co jsem až dosud psal.

Někdo by také mohl namítnout, zda bychom se nemohli rozhodnout JINAK, než jak jsme se vlastně rozhodli. Řekněme, že dnes večer bych normálně nešel do kina – není důvod. No tak na just PŮJDU do kina, ať je vidět, že tu svobodnou vůli opravdu mám. Toto není nic jiného, než co jsem řešil v minulém odstavci. Myšlenka, že by mohlo být fajn udělat něco jiného, než co plyne z racionální úvahy, je úplně normální faktor, který vstupuje do rozhodovacího procesu, má pro nás jasnou hodnotu (chceme demonstrovat naši svobodnou vůli), a pokud je tato hodnota dostatečná (což nám řekne náš mozek skrze příslušný pocit), pak se podle toho zachováme.

***

Několik poznámek:

1) náš pocit, že máme svobodnou vůli, tedy že se rozhodujeme, plyne podle mého názoru z toho, že sami prožíváme průběh našeho rozhodovacího procesu (vnímáme svoje vlastní rozhodování (také i) z pozice pozorovatele), ale nevidíme na jeho konec – a neuvědomujeme si přitom, že výsledek celého procesu je určen externími okolnostmi, jakož i naším vnitřním stavem, ovšem v důsledku je to stále jen jakýsi, byť nesmírně komplikovaný a komplexní, výpočet.

2) výše uvedené platí bez ohledu na to, zda je svět deterministický nebo ne. Pokud svět není deterministický, a existuje tedy (na kvantové úrovni) fundamentální náhoda, pak i kdyby tato fundamentální náhodnost nějak ovlivňovala naše rozhodování, tak tato náhodnost může představovat maximálně tak fajn zdroj náhodnosti pro rozhodnutí typu výběru mezi dvěma stejnými míčky. Netuším ovšem, jak by to mohl být zdroj “svobodné vůle”.

3) dokonce i kdyby existovala duše, pak platí vše výše uvedené! I kdyby sídlem našeho myšlení byla duše, tak naše rozhodování funguje jak jsem popsal. Nevybíráme si, co nás napadá, co se nám líbí, co nám přijde příjemné, nepříjemné, správné, nesprávné, nevybíráme si svoje dosavadní životy, které dramaticky ovlivňují naše současná rozhodování, nevybíráme si svoje mentální schopnosti, povahové vlastnosti, atd. Naše rozhodnutí jsou jen funkcí toho všeho. I kdyby existovala duše, je svobodná vůle stále jen iluze.

4) jak je to vlastně se svobodnou vůlí jiných živočichů? Mají svobodnou vůli šimpanzi? Psi? Koně? Ptáci? Ryby? Podle mě má živočich evidentně tím více “svobodné vůle”, čím vyšší má inteligenci. U člověka nastává takový kvalitativní skok právě proto, že člověk má naprosto dramaticky rozvinutou schopnost abstraktního myšlení, chápání světa kolem sebe, a tím i úspěšného předvídání chování agentů a objektů kolem sebe. Podle mě, má-li mít termín svobodná vůle nějaký obsah, pak je to právě schopnost myslet, chápat okolní svět, a na základě toho jednat. V důsledku toho to není binární veličina (svobodnou vůli máme/nemáme), ale je to veličina spojitá – a nějakou svobodnou vůli je nutno přiznat všem živočichům, kteří se úspěšně pohybují ve svém prostředí.

***

Svobodná vůle je pro moderní křesťanství mimořádně důležitá rekvizita. Jejich argument “Bůh nemohl udělat to a to, protože by tím narušil naši svobodnou vůli – a pak bychom byli jako roboti!!!” už snad nemůže být zprofanovanější. Pojďme nahlédnout absurditu toho argumentu na několika jeho variacích. Přistupme přitom na běžný úzus, že svobodnou vůli MÁME.

– Říká se, že Bůh se nám nemůže dát poznat, protože bychom pak neměli svobodnou vůli v něj nevěřit. Proboha, máme snad svobodnou vůli nevěřit milion a jedné věci, které považujeme za jisté? Vidím před sebou hrnek na kafe. Mám svobodnou vůli nevěřit, že tam stojí? Nemám. A je to nějaké drama? Jsem teď “jako robot”? Mám svobodnou vůli nevěřit, že je Země kulatá? Nemám, VÍM že kulatá je. A je to problém? Jsem kvůli tomuto jako robot? To samé s existencí Boha. Pokud bychom věděli, že existuje, byl by to pro nás prostě další fakt který víme o světě. Žádný problém pro náš pocit svobodné vůle. Máme snad tím “silnější” svobodnou vůli, čím MÉNĚ toho o světě víme?

– Říká se také, že Bůh nezasahuje proti zlu konanému lidmi, protože by tím zasáhl do jejich svobodné vůle. Super, takže když JÁ zabráním zloději v krádeži – tak to jsem také zasáhl do jeho svobodné vůle, že? Neměli bychom zrušit policii, která kazí zlodějům svobodnou vůli krást? Kdyby si vzal Bůh Hitlera na onen svět o šest let dřív, než jak to stejně učinil, mohly přežít desítky milionů lidí, kteří nemuseli zahynout ve válečných hrůzách, a šest milionů Židů nemuselo vyletět komínem pekla Osvětimi. Měla pro Boha Hitlerova “svobodná vůle masakrovat lidi” vyšší hodnotu, než životy těch desítek milionů lidí? Tohle chtějí vážně křesťané tvrdit?

– V jednom z mých článků jsem se ptal, proč Bůh lidi nevybavil pocitem ODPORU ke zlu. Lidé by cítili odpor k tomu, podvádět jeden druhého, ubližovat si, krást, znásilňovat – a proto by to nečinili (nebo alespoň činili v daleko menší míře) a svět by tak byl daleko lepším místem pro život. Bylo mi odpovězeno mantrou, že by tak Bůh narušil naši svobodnou vůli. Proboha, milion dalších pocitů, které nás řídí, také narušují naši svobodnou vůli? Narušuje snad náš odpor k sebevraždě naši svobodnou vůli? Narušuje snad náš pocit odporu k jistým chutím (hořké?) naši svobodu tato jídla jíst? Narušuje náš pocit nechuti z jistých pachů naši svobodu tyto pachy čichat? Narušuje snad naše touha po vědění (některých z nás) naši svobodnou vůli zůstat hlupáky? Myslím, že spousta křesťanů naprosto jasně dokazuje, že ani v nejmenším nenarušuje…

– Jindy jsem se ptal, proč Bůh nestanovil jasná kritéria, posvěcená jeho nezpochybnitelnou autoritou, kdo může být spasen. Co by měl člověk DĚLAT, aby byl spasen. Proč umístil (navíc protichůdné) výroky o tom, co je třeba dělat pro spásu, do tak nedůvěryhodné knihy jako je Bible, navíc se zcela nekompatibilními alternativami jako Korán atd., přičemž na výklad Bible má, s mírnou nadsázkou, každý křesťan jiný názor… Odpověď: jasnými instrukcemi by Bůh narušil naši svobodnou vůli. Výborně, tedy (naše světské, právní) zákony včetně systému trestů za jejich porušování také ruší naši svobodnou vůli? Neměli bychom za bohulibým účelem zvýšení naší svobodné vůle zákony zrušit? A vůbec – copak nejsvobodnější rozhodnutí je takové, u něhož nedohlédám důsledků?

Stojím na rozcestí. Jedna cesta vede do nebe, a druhá do pekla. U každé stojí mladík, a radí mi: do pekla vede ta druhá cesta… Je snad toto ideálem svobodného rozhodnutí? Nevím jak pro křesťany, ale pro mě platí pravý opak! Rozhodnutí je tím svobodnější, čím víc věrohodných informací o různých alternativách mám. Věřící zde přišli s naprosto absurdní logikou, že čím méně informací, a čím více nejistoty, tím více svobody. Bláznivé.

***

Závěr:

Dnes jsme se zamýšleli nad naším pocitem svobodné vůle, a nad tím, do jaké míry je tento pocit jen iluzí. Naše rozhodnutí jsou mnohem víc determinovaná na nás nezávislými okolnostmi, než si připouštíme. V diskuzi pod článkem bych uvítal, kdyby někdo vymyslel příklad situace, kdy bychom se mohli opravdu svobodně rozhodnout, a co by taková svoboda vlastně měla znamenat. MOHLI BYCHOM se v příkladu na začátku článku v těch totožných paralelních světech rozhodnout odlišně? Nebo znamená svobodná vůle něco jiného?

Dále jsem chtěl ukázat, že bez ohledu na to, zda svobodná vůle existuje nebo ne, je přístup věřících k tomuto pojmu naprosto zmatečný. Neexistuje-li svobodná vůle, pak prostě věřící vycházejí z chybné premisy (že ji máme), a existuje-li, pak jsou jejich úvahy o vztahu Boha k naší svobodné vůli zmatečné a chybné.

3,258 thoughts on “O svobodné vůli

  1. Stefan

    Statistiky nam ukazuju, ako sa sprava nejaka skupina ludi. Mozno vsak na zaklade toho potom usudit, ze toto je pravda lebo to hovori take percento? Mozno povedat, ze tato politicky strana je najlepsia lebo ziskala najviac percent? Ked je na katedre biochemie niekolko profesorov, ked niekto dosiahne takyto titul tak o nom mozno povedat, ze z danej oblasti nieco vie. Lenze aj medzi tymito ludmi su veriaci a ateisti. Zatajuju snad ateisticki profesori nieco tym co veria? Asi nie. Ich uroven vedomosti je na rovnakej urovni. Ale ich nazory sa rozchadzaju.

  2. Jarda

    Medea:
    Na tejto str. sú dve zábavné videá, 100 známych vedcov hovorí o náboženskej (ne)viere: http://polach.blog.idnes.cz/c/237318/O-neslucitelnosti-viry-a-vedy.html

    Jarda:
    Přečetl jsem – velmi zajímavé, i další odkazy autora. A něco z diskuze:

    Úsilí znevěrohodnit Bibli je marné.

    Autor si dal práci a napsal dlouhý blog s mnoha odkazy, aby znevěrohodnil Bibli. Stejně tak by se dal napsat dlouhý blog s odkazy na učence a fakta, které Biblickou zprávu potvrzují.

    To hlavní ale autorovi naprosto uniká. Bible je kniha, která je v souladu od 1.kap. až do poslední, i když je dělí více než tisíc let. Sleduje stále stejný mocný hlavní námět – celé Boží stvoření bylo narušeno hříchem a Bible ukazuje postup Božího předsevzetí, jak prostřednictvím Božího království v rukou J.Krista bude tato záležitost napravena. Bible také předává věrohodnou zprávu o Božím jednání s lidstvem od jeho počátku až do nápravy věcí. Každý kdo věnuje této knize opravdovou pozornost, pochopí, že tyto spisy ale i události nemohou být jen produktem lidského myšlení, ale obsah a námět této knihy je veden z výššího zdroje. Bible také pomáhá člověku poznávat samotného Stvořitele. Bible přináší požehnání těm, kteří mají porozumění pro duchovní věci a ukazuje cestu k věčnému životu.

  3. Michal Post author

    Jardo, já jsem právě dokoukal to krétké video s tím Grygarem. Hele, jak jsi z toho pochopil, že Grygar zdůvodnil, že “víra není pověra”? 🙂

    Já se, když to řekl, usmál pod vousy, a čekal, jak to asi podloží. A on se s něčím takovým vůbec nevysiloval 😀

    Sranda…

  4. Medea

    Stefan: “Mozno vsak na zaklade toho potom usudit, ze toto je pravda lebo to hovori take percento? ”

    Tak o pravde sa nedá hlasovať, pravda je jednoducho pravda. Ja som len chcela zareagovať na tú ateizmus zľahčujúcu dikciu Vašich príspevkov 🙂

    Stefan: “Ked je na katedre biochemie niekolko profesorov, ked niekto dosiahne takyto titul tak o nom mozno povedat, ze z danej oblasti nieco vie. Lenze aj medzi tymito ludmi su veriaci a ateisti. Zatajuju snad ateisticki profesori nieco tym co veria?”

    Nezatajujú, len inak interpretujú fakty a asi sa viac oháňajú Ockhamovou britvou 🙂

    Stefan: “Ich uroven vedomosti je na rovnakej urovni.”

    No, to zastúpenie ateistov je medzi akademikmi väčšie, ako medzi vedcami všeobecne a medzi vedcami je zase zastúpenie ateistov väčšie než v celej americkej populácii. Čím vzdelanejšia vrstva obyvateľstva, tým väčšie je v nej zastúpenie ateistov.

  5. Medea

    Protestant, ak chcete podrobnosti o tých 60%, musíte si zohnať ten Nature (3 April 1997, Vol 386) 😉 http://www.nature.com/nature/journal/v386/n6624/index.html

    Ale ten dostupný Nature-článok (zameraný na USA akademikov), na ktorý som sem dala link, hovorí hneď na začiatku o USA vedcoch vo všeobecnosti, teda na začiatku článku máte tých cca 60% a odkazy na zdroje.

    Research on this topic began with the eminent US psychologist James H. Leuba and his landmark survey of 1914. He found that 58% of 1,000 randomly selected US scientists expressed disbelief or doubt in the existence of God, and that this figure rose to near 70% among the 400 “greater” scientists within his sample [1]. Leuba repeated his survey in somewhat different form 20 years later, and found that these percentages had increased to 67 and 85, respectively [2].
    In 1996, we repeated Leuba’s 1914 survey and reported our results in Nature [3]. We found little change from 1914 for American scientists generally, with 60.7% expressing disbelief or doubt. This year, we closely imitated the second phase of Leuba’s 1914 survey to gauge belief among “greater” scientists, and find the rate of belief lower than ever — a mere 7% of respondents.

    http://www.stephenjaygould.org/ctrl/news/file002.html

  6. Medea

    Michal: “já jsem právě dokoukal to krétké video s tím Grygarem. Hele, jak jsi z toho pochopil, že Grygar zdůvodnil, že “víra není pověra”?”

    No, zrejme spoločensky etablovaná povera, už nie je, podľa Grygara, povera 🙂

  7. protestant

    to Medea:

    …….V každé diskusi o vědě a víře vždy dříve či později přijde řeč na statistiku – totiž jaké asi procento vědců věří v Boha a naopak. Celkově se domnívám, že ryzí ateismus je dnes spíše na ústupu. Myslím, že poměrně dost vědců inklinuje k představě, že za zkoumaným světem materiálních jevů je “něco”, co je duchovní povahy a tento svět přesahuje. Netroufl bych si ovšem přesněji odhadnout, jaké procento z nich vyznává nějaké konvenční náboženství, i když jsem během života k svému překvapení zjistil, že celá řada fyziků se skutečně hlásí ke křesťanství. Svoji osobní životní zkušenost bych nejspíše shrnul do konstatování, že religiozita vědců se v průměru neliší od ostatních lidí, což koneckonců také koresponduje s mým obecným “psychologickým” pohledem na vztah mezi vědou a náboženstvím, který jsem nastínil v úvodu.

    Zajímavé systematické údaje jsem nedávno nalezl na internetové domácí stránce dr. Henryho F. Schaefera (http://www.leaderu.com/offices/schaefer/index.html). Nejprve několik slov o H. Schaeferovi. Je profesorem kvantové chemie na University of Georgia v USA a podle standardních kritérií patří mezi nejvýznamnější současné světové vědce. V žebříčku nejcitovanějších světových chemiků je na 3. místě a byl již několikrát nominován na Nobelovu cenu. Je zároveň také jedním z výrazných veřejných obhájců křesťanství. Podle údajů ve svém životopise konvertoval v r. 1973, tj. zhruba ve věku 30 let. Musím podotknout, že vehemence jeho křesťanské apologetiky je na můj vkus někdy až příliš silná (jeho typické tvrzení je např. to, že “Kristovo zmrtvýchvstání je jednou z nejlépe dokázaných skutečností dávné historie”), ale celkově je H. Schaefer velmi pozoruhodnou osobností a materiál, který shromáždil, má svou cenu z hlediska sociologie vědy a náboženství. Pokud jde o čistou statistiku, Schaefer uvádí výsledky průzkumu americké profesionální agentury Sigma Zi, které ukázaly, že zhruba 43% Američanů s vědeckou hodností Ph.D. chodí v neděli pravidelně do nějakého kostela, zatímco v případě americké veřejnosti obecně je to asi 44%. Průzkumu se přitom zúčastnilo vždy 3300 respondentů. To tedy skutečně naznačuje, že náboženská orientace jednotlivce v zásadě nijak nesouvisí s tím, jestli má doktorát v nějaké vědecké disciplíně či nikoli. Schaefer k tomu na jiném místě cituje jednoho prominentního amerického fyzika (R. Bube), který řekl, že podle jeho názoru je “zhruba stejné procento ateistů mezi řidiči kamiónů jako mezi vědci”. …..

    http://www-ucjf.troja.mff.cuni.cz/~horejsi/essays/brno.html

  8. Medea

    “V žebříčku nejcitovanějších světových chemiků je na 3. místě a byl již několikrát nominován na Nobelovu cenu.”

    Škoda, že tú nobelovku ten super-citovaný super-chemik ešte nedostal 😀

  9. Medea

    Možnu ju nedostal len preto, že ho na ňu 5 krát nominoval kreténcionistický Discovery Institute. Pardón, kreacionistický 😀

  10. Colombo

    Protestante: Co si tím chtěl říct?

    Hořejší píše v podstatě: Věřím protože věřím. Myslím si, že věda nemá odpověď na všechno, protože věřím. Myslím si, že ateismus ustupuje, protože věřím.

    Ono to vypadá spíše jako smutný příběh než nějaký “argument”.

  11. Colombo

    Dále sem šel na toho linkovaného chemika a juknul sem se na tu Sigma Zí. A nic. Žádný link na danou statistiku a Sigma Zí není žádná profi. agentura na průzkumy.
    Takže oba milí pánové lhali, ať už vědomě nebo nevědomě. Což je dost smutné případně i nebezpečné.

  12. Medea

    Pán Hořejší sa zrejme len nechal unášať svojimi želaniami a fantáziou. A údajné nominácie Schaefera na nobelovku budú najskôr pseudo-nomináciami, teda fantazijným produktom DI.

  13. Medea

    Inak, pozor, tí Hořejší sú dvaja, tento je fyzik, ale bol tu aj spomínaný Hořejší imunológ.

    Náboženské názory imunológa Hořejšího sú ladené panteisticky a zdajú sa mi (podľa toho čo som si zatiaľ prečítala na jeho blogu) omnoho racionálnejšie, než názory Hořejšího fyzika.

  14. Jarda

    Michal says:
    February 8, 2013 at 1:11 pm

    Jardo, já jsem právě dokoukal to krétké video s tím Grygarem. Hele, jak jsi z toho pochopil, že Grygar zdůvodnil, že “víra není pověra”? 🙂

    Já se, když to řekl, usmál pod vousy, a čekal, jak to asi podloží. A on se s něčím takovým vůbec nevysiloval

    Jarda:
    Ono je to podobné, ne-li stejné, jako můj někdejší odkaz na Michala Semína:
    http://www.stjoseph.cz/lze-dokazat-bozi-existenci/
    Michala Semína znám osobně – je to vzdělaný člověk, samozřejmě hluboce věřící a tak se projevuje tak jako Jirka, protestant či Martin zde – vytáhne z Bible vhodný citát, ten předloží jako axiom a na tom postaví všechna svá tvrzení. Ostatně stejně tak pracuje i prof. Halík – ten přímo píše, že Boží existenci bere jako axiom a prostě o tom nehodlá diskutovat a zpochybňovat to. Semína prý k víře přitáhl právě Halík, později se rozešli – zatímco Halík je modernista, Semín se přiklonil k názorům arcb. Lefebvra, tedy k tadičnímu katolicismu. A oba dva si teď “jdou po krku”.
    To, že prostí věřící neumějí předkládat důkazy pro svá tvrzení, to mě neudivuje. Ale když dr. Grygar, vědec, něco tvrdí aniž by to jakkoliv doložil, je to na pováženou. I když, vlastně, on “dokládá”. Tvrdí, pravdivě, že věda neví to či ono, nemůže, neumí to či ono vysvětlit, ani on tomu nerozumí, nechápe to ——- a PROTO musí být Bůh. A protože vyrostl v ovzduší křesťanství, považuje za samozřejmé, že ten bůh je ten křesťanský.
    Psal jsem tady o mé korespondenci s MUDr. Maxem Kašparů. To je velice populární člověk, trvalý jáhen. Že je věřící mně nijak neirituje. Ale vybudilo mě jeho správné tvrzení, že věda nedokázala existenci nějakých “přidušáků”. Ale jak jsem mu napsal, zda věda dokázala existenci andělů, ďáblů, Pána Boha a Královny nebes, byl oheň na střeše. Rázem bylo po decentnosti. Možná, že se v létě dostanu do jeho blízkosti, tak se na něco zeptám.
    Dával jsem zde odkazy na TV Noe. Zvláště P. Ange mě zaujal. Toho jsem na charismatické konferenci v Brně neslyšel, ale mluvil stejně jako P. Kodet. Což o to, jsou to kněží, tak věří, ale v tom Brně bylo více než 5000 lidí a všichni soustředěně naslouchali. Vedle mě seděla velice vzdělaná lékařka a do Brna jsem jel na podnět jiné lékařky, MUDr. Farné, která občas publikuje na Christnetu, a právě její článek o tom, jak si předloni tu konferenci užila, mě podnítil k tomu, abych se tam jel podívat.
    Zajímavá je osoba RNDr. Františka Mráčka. Vědec, prý s asi 50 patenty, a jak se pyšní, již třetí rok po zjevení P. Marie v Medžugorji, tam jel. Osobně se poznal s mladistvými vizionáři, natočil s nimi videa, po r. 90 založil cestovku specializovanou výhradně na Medju, vozil tam až 17 x ročně po 8-10 autobusech poutníků. V posledních letech do Medju osobně nejezdí, specializoval se na Svatou zemi. Podle svého tvrzení tam objevil pravá místa života JK. Pravé místo narození, pravé místo křtu v Jordánu, pravou Káni Galilejskou, pravou horu Sinaj (tam aspirují, mimo oficiální hory Sinaj, ještě další 4 hory na tento titul) , pravou Viu dolorosu, pravou Golgotu, pravý Ježíšův hrob ……. Mrtvé moře a Genezaretské jezero ponechává na tradičních místech, ale vysvětluje, proč katolická církev věřící podvádí a ukazuje jim ta falešná místa. No a pochvaluje si, že poutě na “pravá” místa má vždy obsazené.
    A to bych se mohl rozpovídat, co jsem se dozvěděl o sv. Jakubu Starším při pouti do Compostely – jak se tam Jakub najednou, ve 12. stol. objevil. A průvodce nám tam dělal jiný RNDr. z Brna.
    Když si přečteš diskuzi pod blogem pana Polaka, jak sem dala Medea odkaz, pak tam jsou přesně stejná tvrzení jako od “našich” věřících zde. Žádné důkazy, jen doměnky vydávané za fakta. Tak co s tím! Já už jsem začal psát do TV aby kromě náboženských pořadů, pozvali do studia i nějakého ateistu, ale také muslima, buddhistu, hinduistu, a také nějakého reikistu, tantristu, holotropního dýchavce atp., ať se i oni svěří se svými duchovními obzory.
    Zajímavé je, že před léty TV zrušila velice sledovaný pořad s panem Pfeifrem, který lidem posílal přes obrazovky léčivou energii; a to na rozhodný protest vědců ze Sisyfa že to je pořad hrubě nevědecký.

  15. Jarda

    Lze si přečíst i toto:

    ” „Kniha Přemůžeme autismus?“ je právě tak jako všechny ostatní knihy prof. Strunecké obludným gulášem názorů vědeckých, pseudovědeckých, alternativních i čistě esoterických, který je předkládán rodičům k uvěření a také k aplikovaní těchto podivných představ o terapii. Autorka je schopna shromáždit obdivuhodné množství informací a přitažlivě je podat, ale je zcela neschopná posoudit jejich hodnotu. Charakterizuje ji skvělá paměť, obrovská výkonnost, ale absence rozumu a logiky.”
    http://www.sysifos.cz/index.php?id=vypis&sec=1353860988

    A pak se divme prostému člověku.

  16. S.V.H.

    Už jsem Vám chtěl, Protestante blahopřát, že jste našel jednu z mála statistik, které neprokazují nižší míru religiozity u vědců.
    Ověřujte ty zdroje trochu lépe… 🙂

  17. Medea

    Jarda: “A pak se divme prostému člověku.”

    Religiózne alebo “duchovne” sa prezentujúci vedci sú vďačným objektom pre bulvár, teda bulvárne médiá im často venujú zvláštnu pozornosť a potom sa stáva, že nevedecká verejnosť má vo svojom povedomí HLAVNE takýchto vedcov, ale zastúpenie ateistov je medzi vedcami väčšie, než v celkovej populácii.

    A. Strunecká, J. Grygar, J. Hořejší sú pekné príklady doublethinku, v istej oblasti títo páni a dáma dokážu byť vysoko racionálny, ale v inej ich racionalita opustí 🙂

    Je úplne jedno, kto je aký vedec, treba vždy rozlišovať do akej kategórie patria jeho konkrétne tvrdenia. Jeho tvrdenia môžu byť (1) vedecké fakty, ale môžu to byť aj (2) neoverené vedecké hypotézy, (3) metafyzické alebo filozofické hypotézy a špekulácie, v extrémnom prípade to môžu byť dokonca (4) pavedecké teórie alebo (5) logické absurdity a rôzne omyly. Samozrejme, nie len na tvrdenia vedca, ale aj na tvrdenia každého človeka, treba aplikovať aplikovať túto schému 🙂

  18. protestant

    Medea says:
    A. Strunecká, J. Grygar, J. Hořejší sú pekné príklady doublethinku, v istej oblasti títo páni a dáma dokážu byť vysoko racionálny, ale v inej ich racionalita opustí

    protestant:
    Každý normální člověk se chová takto. Neznám blázna, který by se snažil být racionální na operním představení nebo při četbě sci-fi. 🙂

  19. protestant

    S.V.H. says:
    February 8, 2013 at 4:48 pm
    Už jsem Vám chtěl, Protestante blahopřát, že jste našel jednu z mála statistik, které neprokazují nižší míru religiozity u vědců.
    Ověřujte ty zdroje trochu lépe…

    protestant:
    To jste ale nepochopil. Já nepřinesl žádnou statistiku. Pouze pohled našeho významného vědce. 🙂

Comments are closed.