Ještě před dvěma lety jsem považoval za naprosto samozřejmé, že my lidé máme svobodnou vůli. Kdo by proboha mohl tvrdit, že ji nemáme? Přece v každém okamžiku zažívám, že se rozhoduji, a stejně tak se rozhodují i lidé kolem mě. Sám si volím jestli půjdu dnes večer do kina nebo ne, jestli se napiju toho či onoho, jestli si z denního menu v jídelně vyberu to či ono… JAK by tohle mohla být jen iluze? Já prožívám ten rozhodovací proces, a VÍM, že jsem to já, kdo se rozhoduje!
Pro začátek by asi bylo dobré definovat si, co problémem svobodné vůle vlastně myslíme. Otázkou totiž není, zda jsme to MY, kdo se rozhodujeme, zda ten kdo rozhoduje je náš mozek. Jasně že je. I počítač se v průběhu výpočtu neustále o něčem rozhoduje. Otázkou je, zda to naše rozhodnutí mohlo být jiné, zda je a nebo není určeno na nás nezávislými okolnostmi. Tedy, otázkou je, zda naše rozhodnutí je opravdu svobodné.
Uvažme myšlenkový experiment: řekněme, že existuje kopie našeho světa, se vším všudy, i s námi, a my se v jistém okamžiku ocitneme v obou světech před rozhodnutím: rozhodneme se v obou světech vždy stejně? CO by mohlo způsobit, že bychom se v každém z těch dvou světů v jinak naprosto stejné situaci rozhodli jinak? Pokud bychom se rozhodli v jinak stejné situaci vždy stejně, kde je naše svobodná vůle?
Osvětleme celou situaci trochou introspekce. Proces rozhodování není nic jiného, než že zvažujeme (v omezeném čase, který máme k dispozici) všechny alternativy, které nás napadnou, snažíme se uvážit, k čemu by ta která alternativa vedla, snažíme se odhadovat jednání ostatních agentů i neživých objektů kolem nás (lidí, zvířat, věřící třeba i Boha nebo ďábla…) v závislosti na tom kterém našem rozhodnutí, a na koncích každé té větve dané alternativě pocitově přiřadíme ohodnocení. Nakonec si pak zvolíme tu pro nás nejlepší.
Teď mě napadá, že “rozhodování srdcem” není nic jiného, než že jednotlivé alternativy nepromýšlíme dopředu, ale pocitové hodnocení jim přiřazujeme hned v nultém kroku.
Jaké to má důsledky pro naši svobodnou vůli?
V okamžiku rozhodování za sebou každý máme jinou životní zkušenost. Zažili jsme jiné věci, ovlivnili nás jiní lidé. Přečetli jsme jiné knihy, a zapamatovali si z nich (zaujaly nás v nich) jiné věci. Nic z toho jsme si “svobodně” nezvolili, ale spíš se nám tyto věci prostě staly.
Proč jsem si přečetl Boží Blud Richarda Dawkinse? Inu, protože mě ta kniha zaujala. Zaujala mě ještě před tím, než vyšla, čekal jsem na to, až se objeví v knihkupectvích. Proč mě zaujala? Nevím, plynulo to z mého tehdejšího mentálního stavu. Z toho, co jsem do té doby zažil, nad čím jsem tehdy přemýšlel, atd. Vybral jsem si svobodně tyhle svoje zážitky a myšlenky, na základě kterých mi Dawkinsova kniha přišla zajímavá? Ne. Prostě mě potkaly. Prostě se mi staly. Mohl jsem se i tak rozhodnout Dawkinse si nepřečíst? Jistěže mohl – ale nerozhodl jsem se tak, právě proto, že přečíst Dawkinse mi v té době přišlo jako velice zajímavá a přitom dosažitelná věc. Kde je v tom jaká svobodná vůle?
Proč si moje věřící kolegyně z práce Boží blud nepřečetla? Protože o té knize nikdy pořádně neslyšela, a i kdyby o ní slyšela, tak z jejího dosavadního života by plynula snadno pochopitelná averze vůči čtení takové knihy. Navíc by jí ani nepřišla zajímavá, ale naopak odpuzující, pobuřující. Mohla si ho i tak přečíst? No když o té knize nikdy ani pořádně neslyšela, tak asi nemohla. Kdyby žila jiný život, pak možná. Mohla si ji přečíst asi tak, jako já jsem si mohl přečíst jednu konkrétní brakovou knihu ze stovek, které jsou v každém knihkupectví. Nikdy jsem neměl nejmenší DŮVOD, abych něco podobného činil. Kde je tedy jaká svobodná vůle?
Včera jsem měl po večeři chuť na pivo, tak jsem si ho dal. Mohl jsem si dát místo toho víno? Měl jsem svobodnou vůli tak učinit? No – jasněže principiálně mohl, ale měl jsem prostě chuť na pivo, tak jsem si dal pivo. Mohl jsem se svobodně rozhodnout NEMÍT chuť na pivo, a mít místo toho chuť na víno? No, kdyby mě to napadlo, tak snad – žel, mě to nenapadlo. Mohl jsem se svobodně rozhodnout, ABY mě to napadlo? Ne. Nemohl. Myšlenky nás napadají, ANIŽ si svobodně volíme, aby nás napadly. Kde je jaká svobodná vůle?
Včera cestou z práce jsem poslouchal v autě rádio, a zaujala mě tam jistá písnička. Měl jsem svobodnou vůli, aby mě NEZAUJALA? Ne. Neměl. Mohl jsem to rádio vypnout, abych tu písničku neslyšel? Jistěže mohl – ale proč bych to dělal?! Neměl jsem nejmenší důvod. Kde je jaká svoboda?
Dnes na obědě se mi v hospodě líbila servírka. Mohl jsem si svobodně zvolit, aby se mi nelíbila? Ne. Nemohl. Mohl jsem si zvolit, abych se na ni nedíval – ale ne, aby se mi nelíbila. Já jsem se na ni ale koukal – proč? Inu, právě proto, že se mi líbila, a protože jsem v mysli neměl křesťanské předporozumění, které by mi třeba mohlo velet, abych to nedělal.
Vybral jsem si svobodně, že nebudu věřit v Boha? Ne, vyplynulo to z života, který jsem až doposud žil. Nesetkal jsem se s ničím, co by mě k víře přivedlo, ale právě naopak jsem se setkal se spoustou věcí, které mě utvrzovaly v mé nevíře. Jak jsem za těchto okolností mohl uvěřit? Kde je jaká svoboda?
Může si věřící svobodně zvolit, že věřit přestane? No, jistě že může – ale nebude-li k tomu mít pádné důvody, a nedospěje-li jeho život do situace, ze které takové rozhodnutí vyplyne, pak to prostě neudělá. Kde je jaká svobodná vůle “přestat věřit”?
Minulý týden jsem v trolejbuse pustil sednout nějakou starší dámu. Proč jsem to udělal? Inu, protože mi to přišlo jako správné rozhodnutí. Měl jsem z toho dobrý pocit. Mohl jsem se rozhodnout ji nepustit? Mohl – ale z toho bych měl zase špatný pocit. Mohl jsem si vybrat špatný pocit na úkor dobrého pocitu? Mohl, ale proč bych to proboha dělal? Vybral jsem si své pocity svobodně? Ne. Jsem jaký jsem, a nemůžu za to.
Mladík vedle tu paní sednout nepustil. Proč? Inu, on z toho zřejmě špatný pocit neměl. Proč? Pravděpodobně to bylo dáno jeho psychikou, jakož i výchovou. Vybral si svoje rodiče svobodně? Vybral si svoji povahu svobodně? Vybral si svobodně, že bude křupan? Ne. Je prostě takový. Je to důvod jím neopovrhovat, když za to jaký je v podstatě ani nemůže? Ne. Není. Koneckonců, opovržení okolí na něj třeba vyvine tlak, a on své chování pod tímto tlakem příště změní.
Každý máme jinak nastavenou psychiku. Přijdou nám zajímavé jiné věci, jiné věci nás naplňují, jiné věci se nám líbí – a co z toho si “svobodně vybíráme”?
***
Když jsem o těchto věcech přemýšlel, položil jsem si otázku, jak by vůbec mělo vypadat rozhodnutí, které by bylo opravdu svobodné? Musely by (pro nás!) plně připadat v úvahu obě možnosti, a to obě stejně (což zahrnuje i situaci, kdy každá z možností má své “pro a proti”, ovšem tak vyváženě, že volbu mezi nimi pociťujeme jako “prašť jak uhoď”). Jakmile má pro nás jedna z možných voleb navrch, jakmile je nám jasné že je pro nás jedna prostě nejvýhodnější – pak si ji logicky zvolíme, a naše volba je tím dána. (*)
Dobrá, řekněme, že před sebou máme dva stejné míčky, a jeden z nich si máme vybrat a vzít ho do ruky. Je toto svobodná volba? Jak budeme postupovat? Inu, prostě si jeden náhodně vybereme. A o to právě jde – budeme simulovat náhodu. Něco jako generátor pseudonáhodných čísel. Většina z nás bude asi střídavě myslet na ty dva míčky “zvolím A. Ne, zvolím B. OK, zkusím raději A. Tak definitivně B…” a až bude mít pocit, že už to stačilo, vybere ten aktuální míček. Někdo jiný může třeba bloudit pohledem po místnosti, případně nechat svou mysl jen tak plynout (= nechat podvědomé vrstvy našeho mozku generovat “náhodný” tok myšlenek) a hledat volné paralely s jedním z těch míčků (ha, tahle váza je pěkná! A je ode mě nalevo – vyberu si tedy levý míček.).
Klíčové je, že i v tomto případě musíme vždy NĚJAK postupovat, a tento postup opět plyne z aktuálního stavu naší mysli , z toho jak jsem v minulosti postupoval v obdobných případech, z toho co vidím kolem sebe, jaké to ve mě budí asociace, z toho na co si zrovna vzpomenu, atd. Podobné volby jsou opět dané stavem našeho mozku, tím co nás zrovna napadne, a tím jaký časový okamžik nám pocitově přijde OK, že bychom mohli rozhodování ukončit – a zejména jde opravdu o simulaci náhody, nikoliv o svobodné rozhodnutí. Nevybíráme si, co nás napadne, nevybíráme si, co nám přijde správné, atd.
Zajímavější se taková volba stává, když “o něco jde”. Stojíme-li před rozhodnutím, u něhož je zjevné, že může mít pro náš život zásadní důsledky, a přitom se nejsme schopni rozumově rozhodnout (= nasimulovat v mysli, k čemu mohou různé možnosti vést, z důvodu nedostatku dostupných informací), je nám taková volba pocitově velmi nepříjemná. Je pozoruhodné, že mnohým z nás se v takových případech nechce uskutečnit výběr “sám” (= provést ten pseudonáhodný výběr z minulých odstavců), ale raději volbu svěří něčemu externímu: hodí si mincí, navštíví kartářku, přečtou si horoskop, případně se pomodlí, a o následující myšlence si řeknou, že je od Boha, a tak se i rozhodnou… Četl jsem, že tento psychologický mechanismus je pro některé lidi docela důležitým faktorem, proč je pro ně víra psychologicky uspokojující. Je to pro ně pomoc právě v takovýchto důležitých, avšak nepříjemných životních rozhodnutích.
***
ad (*) Častá námitka bývá, že přece “poté”, co uskutečníme naše rozhodnutí, ho můžeme změnit. Jenže tímto jen chybně posouváme “konec” rozhodování před SKUTEČNÝ konec. Napadne nás, že naše rozhodnutí by mohlo být fajn ještě změnit, např. ZA ÚČELEM abychom někomu (sami sobě?) dokázali, že opravdu máme svobodnou vůli. Tato myšlenka nás zejména musí napadnout (což si “svobodně” vybrat nemůžeme) a dále nám musí pocitově přijít natolik zajímavá, abychom ji realizovali. Celé je to úplně normální další krok v tom rozhodovacím procesu, pro který platí vše co jsem až dosud psal.
Někdo by také mohl namítnout, zda bychom se nemohli rozhodnout JINAK, než jak jsme se vlastně rozhodli. Řekněme, že dnes večer bych normálně nešel do kina – není důvod. No tak na just PŮJDU do kina, ať je vidět, že tu svobodnou vůli opravdu mám. Toto není nic jiného, než co jsem řešil v minulém odstavci. Myšlenka, že by mohlo být fajn udělat něco jiného, než co plyne z racionální úvahy, je úplně normální faktor, který vstupuje do rozhodovacího procesu, má pro nás jasnou hodnotu (chceme demonstrovat naši svobodnou vůli), a pokud je tato hodnota dostatečná (což nám řekne náš mozek skrze příslušný pocit), pak se podle toho zachováme.
***
Několik poznámek:
1) náš pocit, že máme svobodnou vůli, tedy že se rozhodujeme, plyne podle mého názoru z toho, že sami prožíváme průběh našeho rozhodovacího procesu (vnímáme svoje vlastní rozhodování (také i) z pozice pozorovatele), ale nevidíme na jeho konec – a neuvědomujeme si přitom, že výsledek celého procesu je určen externími okolnostmi, jakož i naším vnitřním stavem, ovšem v důsledku je to stále jen jakýsi, byť nesmírně komplikovaný a komplexní, výpočet.
2) výše uvedené platí bez ohledu na to, zda je svět deterministický nebo ne. Pokud svět není deterministický, a existuje tedy (na kvantové úrovni) fundamentální náhoda, pak i kdyby tato fundamentální náhodnost nějak ovlivňovala naše rozhodování, tak tato náhodnost může představovat maximálně tak fajn zdroj náhodnosti pro rozhodnutí typu výběru mezi dvěma stejnými míčky. Netuším ovšem, jak by to mohl být zdroj “svobodné vůle”.
3) dokonce i kdyby existovala duše, pak platí vše výše uvedené! I kdyby sídlem našeho myšlení byla duše, tak naše rozhodování funguje jak jsem popsal. Nevybíráme si, co nás napadá, co se nám líbí, co nám přijde příjemné, nepříjemné, správné, nesprávné, nevybíráme si svoje dosavadní životy, které dramaticky ovlivňují naše současná rozhodování, nevybíráme si svoje mentální schopnosti, povahové vlastnosti, atd. Naše rozhodnutí jsou jen funkcí toho všeho. I kdyby existovala duše, je svobodná vůle stále jen iluze.
4) jak je to vlastně se svobodnou vůlí jiných živočichů? Mají svobodnou vůli šimpanzi? Psi? Koně? Ptáci? Ryby? Podle mě má živočich evidentně tím více “svobodné vůle”, čím vyšší má inteligenci. U člověka nastává takový kvalitativní skok právě proto, že člověk má naprosto dramaticky rozvinutou schopnost abstraktního myšlení, chápání světa kolem sebe, a tím i úspěšného předvídání chování agentů a objektů kolem sebe. Podle mě, má-li mít termín svobodná vůle nějaký obsah, pak je to právě schopnost myslet, chápat okolní svět, a na základě toho jednat. V důsledku toho to není binární veličina (svobodnou vůli máme/nemáme), ale je to veličina spojitá – a nějakou svobodnou vůli je nutno přiznat všem živočichům, kteří se úspěšně pohybují ve svém prostředí.
***
Svobodná vůle je pro moderní křesťanství mimořádně důležitá rekvizita. Jejich argument “Bůh nemohl udělat to a to, protože by tím narušil naši svobodnou vůli – a pak bychom byli jako roboti!!!” už snad nemůže být zprofanovanější. Pojďme nahlédnout absurditu toho argumentu na několika jeho variacích. Přistupme přitom na běžný úzus, že svobodnou vůli MÁME.
– Říká se, že Bůh se nám nemůže dát poznat, protože bychom pak neměli svobodnou vůli v něj nevěřit. Proboha, máme snad svobodnou vůli nevěřit milion a jedné věci, které považujeme za jisté? Vidím před sebou hrnek na kafe. Mám svobodnou vůli nevěřit, že tam stojí? Nemám. A je to nějaké drama? Jsem teď “jako robot”? Mám svobodnou vůli nevěřit, že je Země kulatá? Nemám, VÍM že kulatá je. A je to problém? Jsem kvůli tomuto jako robot? To samé s existencí Boha. Pokud bychom věděli, že existuje, byl by to pro nás prostě další fakt který víme o světě. Žádný problém pro náš pocit svobodné vůle. Máme snad tím “silnější” svobodnou vůli, čím MÉNĚ toho o světě víme?
– Říká se také, že Bůh nezasahuje proti zlu konanému lidmi, protože by tím zasáhl do jejich svobodné vůle. Super, takže když JÁ zabráním zloději v krádeži – tak to jsem také zasáhl do jeho svobodné vůle, že? Neměli bychom zrušit policii, která kazí zlodějům svobodnou vůli krást? Kdyby si vzal Bůh Hitlera na onen svět o šest let dřív, než jak to stejně učinil, mohly přežít desítky milionů lidí, kteří nemuseli zahynout ve válečných hrůzách, a šest milionů Židů nemuselo vyletět komínem pekla Osvětimi. Měla pro Boha Hitlerova “svobodná vůle masakrovat lidi” vyšší hodnotu, než životy těch desítek milionů lidí? Tohle chtějí vážně křesťané tvrdit?
– V jednom z mých článků jsem se ptal, proč Bůh lidi nevybavil pocitem ODPORU ke zlu. Lidé by cítili odpor k tomu, podvádět jeden druhého, ubližovat si, krást, znásilňovat – a proto by to nečinili (nebo alespoň činili v daleko menší míře) a svět by tak byl daleko lepším místem pro život. Bylo mi odpovězeno mantrou, že by tak Bůh narušil naši svobodnou vůli. Proboha, milion dalších pocitů, které nás řídí, také narušují naši svobodnou vůli? Narušuje snad náš odpor k sebevraždě naši svobodnou vůli? Narušuje snad náš pocit odporu k jistým chutím (hořké?) naši svobodu tato jídla jíst? Narušuje náš pocit nechuti z jistých pachů naši svobodu tyto pachy čichat? Narušuje snad naše touha po vědění (některých z nás) naši svobodnou vůli zůstat hlupáky? Myslím, že spousta křesťanů naprosto jasně dokazuje, že ani v nejmenším nenarušuje…
– Jindy jsem se ptal, proč Bůh nestanovil jasná kritéria, posvěcená jeho nezpochybnitelnou autoritou, kdo může být spasen. Co by měl člověk DĚLAT, aby byl spasen. Proč umístil (navíc protichůdné) výroky o tom, co je třeba dělat pro spásu, do tak nedůvěryhodné knihy jako je Bible, navíc se zcela nekompatibilními alternativami jako Korán atd., přičemž na výklad Bible má, s mírnou nadsázkou, každý křesťan jiný názor… Odpověď: jasnými instrukcemi by Bůh narušil naši svobodnou vůli. Výborně, tedy (naše světské, právní) zákony včetně systému trestů za jejich porušování také ruší naši svobodnou vůli? Neměli bychom za bohulibým účelem zvýšení naší svobodné vůle zákony zrušit? A vůbec – copak nejsvobodnější rozhodnutí je takové, u něhož nedohlédám důsledků?
Stojím na rozcestí. Jedna cesta vede do nebe, a druhá do pekla. U každé stojí mladík, a radí mi: do pekla vede ta druhá cesta… Je snad toto ideálem svobodného rozhodnutí? Nevím jak pro křesťany, ale pro mě platí pravý opak! Rozhodnutí je tím svobodnější, čím víc věrohodných informací o různých alternativách mám. Věřící zde přišli s naprosto absurdní logikou, že čím méně informací, a čím více nejistoty, tím více svobody. Bláznivé.
***
Závěr:
Dnes jsme se zamýšleli nad naším pocitem svobodné vůle, a nad tím, do jaké míry je tento pocit jen iluzí. Naše rozhodnutí jsou mnohem víc determinovaná na nás nezávislými okolnostmi, než si připouštíme. V diskuzi pod článkem bych uvítal, kdyby někdo vymyslel příklad situace, kdy bychom se mohli opravdu svobodně rozhodnout, a co by taková svoboda vlastně měla znamenat. MOHLI BYCHOM se v příkladu na začátku článku v těch totožných paralelních světech rozhodnout odlišně? Nebo znamená svobodná vůle něco jiného?
Dále jsem chtěl ukázat, že bez ohledu na to, zda svobodná vůle existuje nebo ne, je přístup věřících k tomuto pojmu naprosto zmatečný. Neexistuje-li svobodná vůle, pak prostě věřící vycházejí z chybné premisy (že ji máme), a existuje-li, pak jsou jejich úvahy o vztahu Boha k naší svobodné vůli zmatečné a chybné.
to Slávek:
Těžko můžeš pochopit podobenství v Bibli, když nepochopíš tohle…. 🙂
http://www.lidovky.cz/metropolita-ma-vyvratit-podezreni-ze-porusil-mnissky-slib-p4v-/zpravy-domov.aspx?c=A130404_180356_ln_domov_hm
Tuším, že Kalvín žil v přesvědčení, že každý už je z Boží vůle předem buď spasen, nebo zatracen, v zásadě bez ohledu na vlastní snahu, což jeho učení ještě dodávalo na pikantnosti. Ale otázka svobodné vůle je zapeklitá záležitost i na Dálném východě, protože tam se předpokládá, že i když člověk má určitou možnost svobody rozhodování, stejně je determinován svými osobními sklony a povahou, které si postupně vytvořil v předešlých zrozeních a to včetně zátěže podmínek a sklonů, které ho případně drží v nepříznivých životních podmínkách. V zásadě je tedy strůjcem vlastního osudu, ovšem v rozšířené verzi.
Prva poznamka bude odvolanim na autoritu, na Kanta. Kant sa v tzv. tretej antimonii zaobera problemom slobodnej vole. Zakladna myslienka je takato.
Ludske jednanie je emipiricky fakt v realnom svete. Priklad vrazda. Mame 2 mozne vysvetlenia, preco ku vrazde doslo.
1. Prirodne kauzalne vysvetlenie. Toto vysvetlenie sa na zaklade psychologickych, sociologickych, biologickych crt pokusa vytvorit radu pricin, ktorych dosledkom je vrazda. Napriklad rodinne zazemie pachatela, jeho vychova, nepriazniva geneticka dispozicia, zla socialna situacia, atd. Zlozene, vacsinou len naznacene vysvetlenie, ma byt ospravedlnenim pre vrazdu.
2. Druhy sposob vysvetlenia chape pachatela ako moralny subjekt a poklada vrazdu za cin realizovany slobodne a pachatela zodpovedneho za svoj cin.
Kant nepopiera, ze prirodne kauzalne vysvetlenie ma svoj vyznam. Ale popiera, ze je dostatocne a nutne. To znamena, ze popiera, ze nasledne konanie je nutne ak su dane prislusne prirodne kauzalne priciny. Ak cloveka pokladame za moralny subjekt, tak uznavame, ze ku danej situacii ho privadza prirodne kauzalne vysvetlenie, ale samotny zaverecny cin je realizovany v dosledku slobodneho rozhodnutia (vynechajme teraz pripad nepricetnosti alebo inej dusevnej poruchy, ktora sa uznava za dostatocnu pre uznanie neviny).
Takto konecne aj verejnost vrazdu posudzuje: nelutujeme vraha pre jeho nepriaznive predtym spominane dispozicie ako rodinne zazemie pachatela, jeho vychova, nepriaznive geneticka dispozicia, zla socialna situacia; v civilizovanej spolocnosti neakceptujeme ako ospravedlnenie ani pomstu alebo odcinenie spachanej nespravodlivosti, ktoru urady nerealizovali, atd. Neutesujeme pachatela, ale sme vrazdou pobureni, vrazdu mu vytykame a volame ho ku pravnej zodpovednosti. Nasa spolocnost a jej posudzovanie cinov inych je teda zalozena na existencii slobodnej vole. Slobodna vola je fundamentalna opora nielen mravnej, ale aj funkcnej vystavby nasej spolocnosti a opacny prostup si asi dobre nevieme predstavit ani na urovni scifi a ak aj ano, tak pochybujem, ze by niekto z nas v takejto spolocnosti chcel zit.
Spat ku Kantovi. Kant teda tvrdi, ze na ludske konanie maju vplyv rozne neempiricke priciny, vratane tych, ktore su v tomto clanku ponukane ako vyvratenie slobodnej vole a nasli odozvu aj v niektorych diskusnych prispevkoch, ale zaroven uznava, ze ludska kazualita sa sklada z dvoch zloziek: kauzality na zaklade prirody a kauzality na zaklade slobody, pricom kauzalita na zaklade slobody je ta rozhodujuca a zaverecna.
Druha poznamka bude tiez odvolanim na autoritu:
Podla Anzerbacherovho Uvodu do filozofie je obzvlast nevhodne davat kvantovu teoriu do vztahu so slobodnou volou a to z nasledovnych dovodov:
1/ kvantova teoria sa tyka subatomarneho priestoru a teda nehovori nic o etickej otazke
2/ sloboda nema nic spolocneho s neurcitostou (indeterminizmom). Naopak, v slobode ide o kauzalitu zvlastneho druhu, o kauzalitu na zaklade slobody.
3. Sloboda nie je empiricky potvrditelna vlastnost, ale transcendentalny pocit. Empiricke metody ju teda nemozu vyvratit a ani potvrdit.
Zajímavé poznámky! Musím si je přečíst pozorně, což chce čas, který teď nemám 🙂 Dostanu se k tomu večer.
Edo, a nejaká definícia alebo explikácia slobodnej vôle, by nebola?
Čo je to slobodná vôľa?
Medea, nie, neviem posluzit nejakou definiciou slobodnej vole. Alebo slobody vole, co je prakticky to iste, ale filozoficky je to prinajmenej rovnako frekventovany pojem. Uvedomme si prosim, ze uz samotna sloboda je transcedentalny, cize nadsmyslovy pojem. A vola je dalsi, mozno este vacsi problem. Narabame tu s pojmami, ktore su za hranicou racionalnej definície.
Filozoficky pristup ku tejto otazke je preto naozaj komplikovany. Ja som laik a nie vzdelany filozof, takze sa mozem mylit v v mojom nasledovnom tvrdeni: pochopenie filozofickeho pristupu ku teme slobodnej vole vyzaduje pochopenie roznych dalsich filozofickych pojmov ako kategoricky imperativ, cisty rozum, prakticky rozum, moralneho pohladu na otazku dobra a zla, vyklad povinnosti, atd., proste sirsie (samo)studium. To presahuje moznosti tejto diskusie a ja nie som vhodna osoba na vyklad tychto pojmov, lebo niektore vazby chapem skor intuitivne a niektore vobec. Pokusil som sa vsak vysledky tohto uvazovania sprostredkovat, lebo dotycny clanok kladie naozaj zaujimave otazky – avsak z hladiska dnesneho filofickeho poznania sa zda, ze dochadza ku chybnym zaverom.
Edo: “Uvedomme si prosim, ze uz samotna sloboda je transcedentalny, cize nadsmyslovy pojem. A vola je dalsi, mozno este vacsi problem. Narabame tu s pojmami, ktore su za hranicou racionalnej definície. Filozoficky pristup ku tejto otazke je preto naozaj komplikovany. Ja som laik a nie vzdelany filozof, takze sa mozem mylit v v mojom nasledovnom tvrdeni: pochopenie filozofickeho pristupu ku teme slobodnej vole vyzaduje pochopenie roznych dalsich filozofickych pojmov ako kategoricky imperativ, cisty rozum, prakticky rozum …”
Aha, odvolávate sa na Kanta. Jeho 3 Kritiky (čistého rozumu, praktického rozumu a súdnosti) som čítala a nemám pocit, že by ohľadom slobodnej vôle niečo vyriešil, skôr len postuloval.
Edo: “avsak z hladiska dnesneho filozofickeho poznania sa zda, ze dochadza ku chybnym zaverom”
Moderných filozofických názorov na slobodnú vôľu je celé spektrum a žiaden konsenzus nehrozí 🙂
http://www.informationphilosopher.com/freedom/taxonomy.html
Ale odmietanie slobodnej vôle je dnes značne rozšírené vo filozofii mysle aj v neurovede.
Slobodná vôľa:
filozofia: http://plato.stanford.edu/entries/freewill/
neuroveda: http://www.youtube.com/watch?v=N6S9OidmNZM
Podle mě je opravdu problém s tou samotnou definicí svobodné vůle; pokud definujeme svobodnou vůli prostě jako schopnost se rozhodovat za účelem optimálního dosahování definovaných cílů, pak je nutno svobodnou vůli přiznat nejen zvířatům, ale i např. kdekterým počítačovým programům.
Je možno uvažovat o různé míře té schopnosti chápat okolní svět a na základě toho se rozhodovat, ale ať se na to dívám z které chci strany, tak mě prostě svobodná vůle splývá se schopností myslet. Entita, která myslí, má podle mě z definice svobodnou vůli.
Medea, dakujem za linky. Pridam niektore podobneho obsahu.
Haynesov pokus:http://osel.cz/index.php?clanek=3490
Harris, Free Will: http://www.ulozto.cz/x3djRTK/free-will-sam-harris-2012-pdf
Michal: Entita, která myslí, má podle mě z definice svobodnou vůli.
No já s tím mám rekurzivní dilema 🙂 Protože ta myslící entita si nemusí být vědoma že plní něčí vůli. A přesto může mít dílčí svobodnou vůli. Jak svobodný jste, kdyby jste chtěl nedýchat? Pár minut 🙂 Jsme otroky metabolizmu? Asi trochu ano. Jsme otroky myšlenek které se to snaží změnit? Asi trochu ano. Je touha po lepším projevem svobodné vůle? Myslím že si nikdy nebudu jist 🙂 Myslím tedy jsem! Já mám pocit, že rozšiřováním znalostí a zkušeností si rozšiřuji prostor svobodné vůle i když prostor okolo, mě asi kdykoliv může vyvést z omylu. Třeba tak že si budu žít podle svého a jednoho dne přijde výběrčí daní, kněz nebo podobná verbež a už sedím, nebo hořím. A kde je moje svobodná vůle. Možná má svobodnou vůli zastupitel lidu a ocitá se v situacích, kde MUSÍ (svobodná vůle?) rozhodnout o nějakém skutečném problému, ale lid obecný dělá první poslední, aby se u politických rozhodnutí pokud možno vůle Člověka neobjevovala. Já se čas od času dostanu do situace, kdy mohu projevit svou svobodnou vůli, ale většinou to zpackám 🙂
Foma samá foma 🙂
No právě, ona je to otázka definice: co je svobodná vůle? Pokud má svobodná vůle existovat, tak já pod tím pojmem chápu přesně to co jsem napsal – tedy schopnost vnímat okolní svět, přemýšlet, a na základě toho se rozhodovat a plnit své cíle.
No a mě by teď zajímala oponentura někoho, kdo nesouhlasí: kdo je přesvědčen, že současně
1) člověk má svobodnou vůli
2) schopnost myslet z minulého odstavce nemusí ještě znamenat svobodnou vůli. Lidská svobodná vůle je něco navíc.
Je tu někdo takový?
Slávek: “Hele, mají naklonovaná embrya duši? Ta vznik okamžikem početí, ne? A ona počata nebyla.”
Taký je oficiálny postoj RKC od roku 1869, ale stále to nie je to dogma. V stredoveku bol však postoj RKC k oduševneniu embrya iný. Podľa Tomáša Akvinského sú mužské plody animované v 40 dni od počatia a ženské plody v cca 80 dni od počatia. Akvinského teóriu o neskorej animácii plodu rozumovou dušou, zastávala väčšina katolíckych teológov až do 18. storočia. Aj stredoveké kanonické právo vychádzalo z tejto teórie a potrat neanimovaného plodu do 40 dní, bol chápaný len ako hriech proti manželstvo, ale nechápal sa ako vražda (vraždou sa stával potrat až po animácii).
Situácia v RKC sa zmenila až v 19. storočí, keď v roku 1869 pápež Pius IX. presadil v RKC učenie o skorej animácii plodu rozumovou dušou, o animácii hneď po počatí.
http://books.google.co.uk/books?id=gxEONS0FFlsC&pg=PA4&dq=Encyclopedia+of+Catholicism+abortion&hl=en&sa=X&ei=eSUaUf6BMpLu9ASSyYHwBw&ved=0CDAQ6AEwAA#v=onepage&q=Encyclopedia%20of%20Catholicism%20abortion&f=false
Dovoluji si napsat několik poznámek k problému svobodné vůle, protože se tu střetávám s jiným názorem než chovám já a podobně jako autor bych ho rád podrobil polemice. Nuže:
Svobodná vůle (dále SV) je ve Wikipedii definovaná jako myšlenka, že člověk jedná jen na základě svých vlastních rozumových rozhodnutí, nikoliv pod vlivem vnějších podnětů, jako osudu, boha či jiných faktorů, jenž nejsou v jeho moci. Definice příliš povšechná, aby mohla být existence SV potvrzena či ne. S prominutím začnu trochu zeširoka. Pojem vůle budu chápat jako vědomé úsilí živého tvora k dosažení cíle. Jde tedy o to zda tento tvor má svobodu ve svém úsilí (konání, činech).
Musím zmínit několik základních postulátů pro další úvahy:
– záměrně vyřadím ze všeho dalšího jakéhokoliv boha, tzn. nechci polemizovat v rovině náboženského (zejména katolického) pojetí SV, protože teistické úvahy obecně považuji od základů za zmatečné a dialog s nimi za zmatený, tedy nikam nevedoucí.
– pro další úvahy bude asi dostatečné vyjít z toho, že vesmír je z hlediska lidského pravděpodobně nekonečný a to jak v rozměrech, tak v čase a struktuře. Z toho plyne, že dle mého mínění nic ve vesmíru nenabývá diskretních hodnot (například o žádné fyzikální veličině nemůžete podat absolutně přesnou informaci). Dále jevy a procesy ve vesmíru nemají reálný začátek a konec. Jeli nějaký jev fyzikálně možný, určitě se stane.
– mezi jevy tohoto světa existují vztahy, které mají nějaké více či méně poznatelné zákonitosti ale je jich takové množství, že alespoň dosud není v lidských silách je nějak obsáhnout a tím se veškeré lidské vědění s přirozeným smyslem pro determinismus ocitá v ohromném moři chaosu (chaos definován jako soubor náhodných jevů v deterministickém systému.
A nyní zpět ke SV. Představte si nejprve jednoduchý mechanismus na úrovni kloubů a pák, jak se ukazuje třeba v učebnicích kinematiky průmyslových škol. Ten se nějak může pohybovat v rámci svých vazeb a to může být popsáno stupni volnosti a nějakými geometrickými rozměry. Tím je zároveň schopen svobodného pohybu v určitém rozsahu a tento rozsah je definován omezeními plynoucími přímo z jeho podstaty (chcete-li konstrukce). Aplikujme tento primitivní příklad na člověka. Je to neskonale komplikovanější systém než kinematický mechanismus. Tedy asi má neskonale větší počet stupňů volnosti. Zároveň je asi dobré uvážit, že má nespočet omezení. A teď je na nás co z toho můžeme vyvodit – třeba:
– dokud (a to asi nikdy) člověk neovládne veškeré přírodní vztahy, nebude schopen prohlásit sám sebe za determinovaného, tedy některé jevy nastanou nepředvídatelně (chaoticky). Tedy bude se muset rozhodnout mezi alespoň dvěma alternativami bez jasných znalostí věcí. Prohlásil bych to za SV, další úvahy ztrácejí smysl. Tedy SV existuje.
– pokud je to tak, je možno odvodit, že vzdělání a rozum obecně takové rozhodování ztěžuje a zároveň ho činí kvalifikovanější. Prostě něco za něco. S trochou exprese a ironie se dá říci že nejsvobodnější je ten kinematický mechanismus, má to snadné a jednoduché. Takový je to paradoxon.
Ale nic nebrání při použití výše uvedených postulátů učinit i jiný (třeba opačný) závěr. Dokonce nic nebrání všechno postulovat jinak.
Děkuji za pozornost.
Svobodná vůle je oblíbený argument,jak popřít boží zodpovědnost za špatné lidské skutky. Je to vlastně hledání odpovědi na otázku po původu zla, zejména zaměřeného proti jiným. Na tohle v našich luzích a hájích nikdo z církví nedpoví, protože politruci, faráři, hlasatelé ( sorroš moderátoři ) předem počítají s tím, že přesvědčují přesvědčené. A kdo není, otoho se už nějaká ta inštituce postará. A když nepostará, tak pak kňučíme, že jsme největší ateisti v Evropě.
Míra svobodnosti rozhodování má asi souvislost s předvídatelností. Tj. někdo či něco má takovou svobodu v rozhodování, čím obtížněji je předvídatelné jak se rozhodne. Prakticky nepředvídatelná vůle je svobodná vůle.
Úzce to souvisí i s citlivostí na počáteční podmínky. Čím je onen někdo, či ono něco, citlivější, tím nepředvídatelněji se bude chovat.
Platí to mimochodem i pro dostatečně složité stroje a algoritmy.
Víte, když se křesťané ve čtvrtém století profackovali k tomu, že Ježíš je Bůh, aby mohlo mimo jiné platit i to jak lze sejmou urážku Boha z prvotního hříchu, mysleli, že vyřešili Vámi popsaný problém. No jo, ale nevyřešili, pouze tím dokázali, že ani Bůh se nemůže svobodně rozhodovat. Teď Vám řeknu proč. Křesťanům to ale raději neříkejte. Mohli by se svobodně rozhodnout, že mě praští. Tedy:
Jen trpící bůh mohl uraženého boha usmířit. (I když bůh sám sebe týrající za cizí urážku je divné. Ale budiž.) Důsledkem božství Ježíšova je nehřešitelnost. Bůh hřešit nemůže. Vykoupení pozůstává v tom, že Ježíš dobrovolně poslechl příkazu Otce, který mu velel zemřít na kříži. Neuposlechnout příkazu Otce je hříchem. Ježíš hřešit nemohl. Musel uposlechnout, nemohl neuposlechnout. Proto nemohl poslechnout dobrovolně, a protože jen dobrovolným uposlechnutím mohl lidstvo vykoupit, znemožnilo to vykoupení. Takže v tomto směru byla jeho smrt zbytečná.
Výše je zmíněn Kant.
Víte ono je i dnes pro mnohé těžké se vymanit z mnohasetleté stále trvající křesťanské masáže. Z toho máme na jedné straně strach a na druhé velkohubá prohlášení. Kant jež byl prosáklý šosáckou ideologií své doby neměl dostatek odvahy k tomu, aby to co svou Kritikou čistého rozumu ukázal – že svět je pouhý jev a za tímto jevem se nám skrývá nepoznatelná věc o sobě – dalo by se to přeložit do češtiny až jako – když svět je mou představou, pak já jsem jeho tvůrcem, čili bohem. Toho se ale drahý pan Kant zalekl a honem tedy napsal Kritiku rozumu praktického. Co na jednom místě dokázal, na druhém vyvrátil.
Milan.
Myslím si, že práve tento Váš štýl argumentácie robí filozofický ateizmus zraniteľným – je povýšenecký a hlúpy.
Načo sa púšťate do vysvetľovania teológie, keď po pár vetách odhaľujete svoju neznalosť problematiky?
Rivalita medzi veriacimi a neveriacimi sa nemôže vyhraňovať na súperení kto z koho. Základnou tézou musí byť hľadanie pravdy. Nie kto ďalej dočúra.
Ani ateisti a ani kresťania nemajú v ruke tronf. Tak nerozumiem Vášmu víťazoslávnemu povyku.
Michale,
svobodná vůle – v křesťanství jde o to, že je možnost si vybrat mezi životem s Bohem a bez něj. Bůh nikoho nenutí. To je ta svobodná vůle.
Je to v důsledku výber mezi věčným životem nebo smrtí.
Zároveň platí, že jestli někdo uvěří nebo ne, bylo určeno už před založením světa.
V článku jste přišel na to, že všechno má nějakou příčinu. Zkuste to domyslet dokonce.
Pavle, jsem rád že jste sem napsal;
nicméně to co píšete je přece zřejmý protimluv: Je-li to, zda uvěřím, určeno už před založením světa, pak to nemůžu změnit, a proto nemám svobodnou vůli. Nemůžu si vybrat žít s Bohem, bylo-li určeno, že s ním žít nebudu. Tedy svobodnou vůli nemám ani v tomto.
Kromě toho, copak by takový svět byl spravedlivý? Co je spravedlivého na tom, že by si Bůh před založením světa vyvolil, kdo bude zatracen, a ten by s tím už nemohl nic udělat? Vy snad věříte v nespravedlivého Boha, Pavle?
Já tím neříkám, že Bůh je nespravedlivý, ale že skutečný Bůh je jiný, než vy věříte.