Doposud jsem obhajoval hlavně tezi, že je vysoce pravděpodobné, že křesťanství je falešné, a že tedy křesťanský Bůh neexistuje. Křesťanství poskytuje množstvím svých tvrzení poměrně snadný terč.
Moderní křesťané velmi správně nahlédli, že před kritickým rozborem svých názorů lze poměrně efektivně uhýbat tak, že obraz svého Boha “rozmlží”, znekonkrétní, z řady svých tvrzení ustoupí, odsunou Boha do mlhy transcendentna a nepoznatelna… Já se dnes chci zamyslet nad některými takto obecněji pojatými představami Boha.
***
Začněme zábavnou představou boha, “o kterém nelze nic říct”. Boha, který je absolutně nedefinovatelný. Co by to znamenalo? Nelze-li o takovém Bohu nic říct, pak ani to, že stvořil Vesmír. Nelze o něm ani říct, zda myslí, zda je to osoba, nelze říct zda něco chce, zda mu záleží na člověku, nelze říct, zda není totožný s nějakou ryze fyzikální entitou, např. s prostoročasem, virtuálním vakuem, nebo třeba s všehomírem (panteistický bůh).
Označovat nedefinovatelnou entitu slůvkem Bůh, se mi jeví jako zmatečné. Slovo Bůh implikuje jisté vlastnosti (všemohoucnost, vševědoucnost, stvořil Vesmír, atd.) které se k “nekonkrétnímu Bohu” nevážou. K nekonkrétnímu bohu se neváže žádná vlastnost – jedná se tedy o zcela vyprázdněný pojem.
Pro představu zkusme uvážit, jaký by mělo smysl přemýšlet třeba o mobilu, který však nesplňuje žádný z atributů mobilům standardně připisovaných: nelze z něj volat, nemá ani displej ani klávesnici ani baterii, ani základní desku a procesor, je nehmotný, leží mimo čas a prostor, … jaký smysl má o takové “entitě” říct, že je to mobil? A jaký má smysl o ní přemýšlet?
Jako ateista netvrdím, že podobné entity neexistují, protože samotná diskuze o nich je nesmyslná, a nemá smysl ani “věřit” či nevěřit v jejich existenci či neexistenci. Pojmy, kterým nelze dát obsah, se nemá smysl zabývat.
Entitě, které nejsme schopni přiřadit žádný atribut, říkejme prázdná entita. Tvrzení “věřím, že existuje Bůh, o kterém ale nejsem schopen nic říct” je pak ekvivalentní tvrzení “věřím, že existuje prázdná entita”.
***
Nyní uvažme o stupínek konkrétnějšího Boha: přisuďme mu jediný základní Božský atribut, že totiž stvořil Vesmír. Jenže slůvko “stvořil” v sobě skrývá předporozumění, že Bůh je osoba. Že nějak koná, něco chce, a v tomhle případě něco vytvořil. Tuto možnost si nechejme na později, a ze “stvoření” Vesmíru malinko slevme. Řekněme, že náš bůh je prvotní příčinou Vesmíru.
Jenže bůh (říkejme raději entita) která je prvotní příčinou Vesmíru může být ryze fyzikální. Může to být falešné vakuum, může to být nějaká kosmická “tvořivá” síla, může to být nám neznámý fyzikální jev, který odpálil singularitu Big Bangu – a asi není příliš v souladu s naším chápáním označovat takovéto neosobní jevy, síly či entity pojmem bůh.
POKUD by tedy Vesmír měl nějakou neosobní prvotní příčinu, já osobně bych se zdráhal popsat tuto skutečnost tvrzením, že existuje bůh. Pokud bychom se ovšem shodli, že toto neosobní prvotní příčinu takto nazveme, pak bych s existencí boha neměl nejmenší problém. Bůh coby falešné vakuum – proč ne?
***
Vraťme se tedy k bohu, který je stvořitelem Vesmíru – a je tedy osobní. Myslí, něco chce, a nějak jedná. Ukážu, že už jen tento velice obecný model je dosti problematický, a tedy obtížně uvěřitelný.
Předně, pro osobního boha musí plynout čas. Nemusí to být nutně “náš” čas, ale nějaký (třeba) na našem čase nezávislý “božský” čas pro něj musí plynout, jinak by bůh nemohl ani jednat, ani myslet, ani cokoliv chtít, protože to všechno jsou děje, a ty probíhají v čase.
Pokud ovšem pro boha plyne čas, pak myšlenka boha jako prvotní příčiny neřeší (zdánlivý) problém věčného vesmíru. Pro boha s jeho časem, plynoucím až do nekonečné minulosti, platí úplně to samé co pro náš Vesmír s naším časem. Je-li možné, aby nekonečně dlouhý čas do minulosti uplynul pro boha, je totéž možné i pro samotný náš vesmír, a hypotéza boha v tomto ohledu nepřináší přidanou hodnotu.
Dále je ve hře prastará otázka, co asi bůh dělal, jak jednal, nekonečně dlouhou dobu před stvořením Vesmíru. Nebylo-li totiž nic kromě něj, tak na jakých objektech se mohly jeho akty realizovat? Na žádných, žádné totiž nebyly. Musel být nekonečně dlouhou dobu v klidu – a jednat začal až stvořením našeho vesmíru a po něm, svými zásahy do něj.
Pokud měl i před stvořením našeho Vesmíru kolem sebe Bůh nějaké objekty, na nichž mohl jednat, pak se ptejme, kde se vzaly. Buď existovaly nezávisle na něm – a pak defacto vysvětlujeme vznik našeho Vesmíru existencí „vyššího Vesmíru“, tedy boha a objektů kolem něj, které nestvořil. Nebo je stvořil, a tím posunujeme naši otázku před okamžik jejich stvoření, a případné nekonečné období božího klidu předtím.
Je také možné, že bůh tvoří od věků, stále, a náš Vesmír je tedy nekonečný v řadě Božích pokusů. (což staví do trochu jiného světla bezmeznou Boží lásku k nám, a oběť jeho jediného Syna… ale tím se opět dostávám ke křesťanství, což jsem si pro dnešek předsevzal, že dělat nebudu) Kolik věřících by se asi k takové myšlence hlásilo?
***
Kromě toho že jedná, je vlastností osoby také to, že myslí. O bohu se ale prakticky vždy předpokládá, že je vševědoucí. Může vševědoucí bůh myslet? Myšlení je přece odvozování nových, doposud nám neznámých informací z informací které jsou nám dostupné, za použití logických pravidel, naší paměti atd. To je ale v rozporu s boží vševědoucností. Vševědoucí bůh všechno ví, a tedy nemůže myslet, protože neexistují žádné pro něj nové věci, které by mohl vymýšlet. Osobní bůh tedy nemůže být ani zdaleka vševědoucí.
Za pomocí mysli se také navigujeme v reálném světě, plánujeme své další chování, pokoušíme se predikovat chování ostatních entit kolem nás, a na základě toho přizpůsobit své jednání. Nic z toho ale nemůže platit pro Boha, protože on jistě není jedna z entit v našem světě, on na něm má být nezávislý, protože ho (z definice) stvořil.
O čem bůh přemýšlel před stvořením Vesmíru? Pokud platí model průběžného nekonečného tvoření, pak bůh může od věků promýšlet stále nová a nová stvoření, a ty pak tvořit – což by dávalo poměrně vysokou pravděpodobnost, že totiž bůh ve svém tvoření bude stejně tak pokračovat, až na věky… Jistě nikdo není tak namyšlený, aby si troufl spekulovat o tom, že po nekonečné době tvoření jsme první bytosti, které bůh stvořil. Jistě i mnoho jeho předchozích tvůrčích aktů obsahovalo bytosti, zřejmě dokonce nekonečně mnoho (jinak by musel nekonečně dlouho tvořit ne-bytosti, a v určitém čase by musel stvořit první bytost). Mohl bych pokračovat úvahami o spáse v předchozích a budoucích stvořeních, o tom co se stalo či stane se všemi těmi dušičkami – a kolik na současné křesťany při tom všem zbyde boží pozornosti – ale raději toho už nechme. Myslím, že jsem poměrně dostatečně ukázal, že model věčného tvoření příliš uvěřitelný není.
Bůh mohl také celou věčnost přemýšlet (říkejme v tomto případě fantazírovat) o možných světech, aniž by je tvořil – až po nekonečné době by se rozhoupal, a začal s tvořením. Náš svět by samozřejmě nebyl zdaleka nutně tímto prvním stvořeným světem.
***
Protože osobní bůh nemůže být vševědoucí, nemůže být ani nekonečně inteligentní (v libovolném konečném čase by vymyslel celé nekonečné penzum vědomostí, a byl by pak vševědoucí). Tedy musí mít jen konečnou (byť klidně velmi vysokou) inteligenci. Je tedy myslitelná bytost, která toho nejen ví víc než on, a která je také navíc inteligentnější.
Osobní bůh tedy nemůže splňovat další ze základních vlastností, bohu přisuzovaných, kterou je, že není myslitelné nic, co by bylo nad něj. Osobní bůh nemůže být „na vrcholu ontologické pyramidy“.
Je jistě myslitelná velmi mocná a velmi inteligentní bytost s extrémními znalostmi a vědomostmi, která stvořila náš Vesmír – avšak pokud její atributy nejsou nekonečné, pak takovou bytost prostě nelze nazvat bohem, ale mnohem spíš „ufonem z externího Vesmíru, který si jednoho dne hrál v laboratoři na dělání Vesmírů…“.
***
Závěr: z výše uvedeného mi vychází, že samotný koncept osobního boha je nekonzistentní, a velmi obtížně myslitelný. I když se nebudeme trefovat do nesmírně snadného terče Božího syna chodícího po Zemi, Trojice, vzkříšení, zástupné oběti za naše hříchy, Bible coby slova Božího, atd. – tak i to co nám zbyde, nedává, domyšleno do důsledků, příliš smysl.
I jen abstraktní osobní bůh, u kterého ani nepostulujeme jeho zájem na lidech, ani nemluvě o lásce, velmi pravděpodobně neexistuje, a neosobnímu bohu nemá smysl říkat bůh.
co tohle:
Jsou obavy,
že věda vytlačuje víru,
že tedy k záchraně víry
je třeba oslabit pozice vědy.
Obojí je omyl.
Víra a věda
si nemohou odporovat:
obě vycházejí
z jednoho zdroje – Boží pravdy.
Výroky obou jsou ovšem vyjadřovány lidským jazykem
a získávány odlišnými metodami;
proto se jejich konfrontace může stát podnětem k dialogu. …
Konflikt mezi vědou a vírou je signálem nedostatečného pochopení, výzvou ke snaze o hlubší porozumění. Už středověk si uvědomuje, že Bible mluví obecným jazykem, který nekoliduje s vědeckými výroky.16 Používají ho i renomovaní astronomové. Je překvapující, že se toto téma mohlo stát otevřeným problémem nejen v době Galileiho, ale i v moderní době.
Podobně to platí i o Darwinově vývojové teorii. Někteří soudí, že odporuje prvním kapitolám Bible, podle níž Bůh určité druhy zvířat stvořil. Ale správnost či nesprávnost vývojové teorie je především přírodovědeckou (a dosud ne plně vyjasněnou) otázkou,17 kdežto biblický text vyslovuje teologickou pravdu, že vše pochází od Boha. Přitom nespecifikuje, jakým procesem byli tvorové a věci stvořeni.18
Biblický popis stvoření světa překvapuje věcností a téměř vědeckou strohostí. Časové, číselné, přírodovědecké a jiné aspekty nejsou prvotní; čísla v Bibli často nevyjadřují kvantitu. I my někdy řekneme „Celou noc jsem nespal“ nebo „To zas bude trvat čtrnáct dní“ a nemyslíme ty doby doslova. Tak i Bible: při stvoření uvádí jednotlivé dny, při zmínkách o neurčené době uvádívá 42 měsíců. Číselné údaje v Bibli však navíc mívají hluboký symbolický význam, čistě numerické chápání může rozostřit jejich duchovní smysl.
tak ať je o čem debatovat
Marxisté měli v oblibě Darwina a v nevoli velký třesk, v němž viděli ohrožení své nauky, posuzujíce tak vědecké teorie nevědeckými kritérii. Opačné se ovšem také děje: náboženští fundamentalisté mají v oblibě velký třesk a v nevoli Darwina, z obavy, že objevem nějakého přírodního zákona bude Bůh z úvah vyhnán. Ale to je omyl: ani objev přírodního zákona, ani lepší porozumění přírodě nevede k vyhnání Boha.
Víra a věda
si nemohou odporovat:
obě vycházejí
z jednoho zdroje – Boží pravdy.
To je dost odvážné tvrzení, když Bůh není.
Předně, pro osobního boha musí plynout čas. Nemusí to být nutně “náš” čas, ale nějaký (třeba) na našem čase nezávislý “božský” čas pro něj musí plynout, jinak by bůh nemohl ani jednat, ani myslet, ani cokoliv chtít, protože to všechno jsou děje, a ty probíhají v čase.
to Michal:
docela mě toto zaujalo. Z čeho jsi postuloval, že děje probíhají v čase? V nám známém světě to tak je, to ano. Ale jinde to tak být nemusí. Znamená to snad, že když je to tak tady, tak i jinde? Nebo uvažuješ pouze v kategoriích toto lze dokázat tak to je a toto nelze dokázat tak to není? Pokud ano, pak je to správně. Znamená to, že pokud si něco nedovedu představit, tak to nutně ve všech případech nemůže existovat? Nebo prostě jen to znamená, že z pozice vědy není relevantní se zabývat něčím co nelze dokázat?
Nebo čím je podložen úsudek pro Boha musí plynout čas?
Čestmír Berka says:
January 10, 2013 at 12:00 pm
protestant:
Slovo logika má v češtině více významů:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Logika
Nedělej, že nerozumíš, v jakém významu slovo “logika”Jack používá.
protestant:
Já vím jak to slovo jack používá. To ale neznamená, že jej stejně musí používat všichni.
Celou dobu právě upozorňuji, že to slovo znamená něco mnohem širšího, než je ochoten jack přijmout.
Svět je prostě pestřejší než si myslíte.
To je dost odvážné tvrzení, když Bůh není.
Ale to není dokázané, tedy nelze předem usuzovat na neplatnost tohoto tvrzení.
Nelze dokázat neexistenci Boží. tudíž bychom měli připustit možnou pravdivost toho výroku.
Prostě ateista má předporozumění, že Bůh není.
Věřící má předporozumění, že Bůh je.
Teď pouze záleží na tom, když chceme debatovat jak moc jsme ochotni vyjít ze sebe a ze svých názorů a připustit, že ten druhý by mohl mít pravdu. Tak začíná dialog.
Jirka says:
Podobně to platí i o Darwinově vývojové teorii. Někteří soudí, že odporuje prvním kapitolám Bible, podle níž Bůh určité druhy zvířat stvořil. Ale správnost či nesprávnost vývojové teorie je především přírodovědeckou (a dosud ne plně vyjasněnou) otázkou,17 kdežto biblický text vyslovuje teologickou pravdu, že vše pochází od Boha. Přitom nespecifikuje, jakým procesem byli tvorové a věci stvořeni.18
S.V.H.:
🙂
Když jsem tady dopoledne odmítal teologii coby vědu, neuvedl jsem její další neřest: matení pojmů. Výraz “teologická pravda” se dá mnohem přesněji přeložit jako “výhradně o víru opřený názor určité skupiny věřících”.
“tudíž bychom měli připustit možnou pravdivost toho výroku.” – Podal jsi to jako fakt a ne možnost.
Protestante, většina lidí, co sem píšou chápe, o jaké logice se mluví a co znamená, když se řekne, že je něco nelogické- ale to ty logicky nemůžeš pochopit 🙂
Když jsem tady dopoledne odmítal teologii coby vědu, neuvedl jsem její další neřest: matení pojmů. Výraz “teologická pravda” se dá mnohem přesněji přeložit jako “výhradně o víru opřený názor určité skupiny věřících”.
Může tomu tak být….
resp. je to váš názor a máte na něj plné právo
“Prostě ateista má předporozumění, že Bůh není.
Věřící má předporozumění, že Bůh je.
Teď pouze záleží na tom, když chceme debatovat jak moc jsme ochotni vyjít ze sebe a ze svých názorů a připustit, že ten druhý by mohl mít pravdu. Tak začíná dialog.”
Nejen ateista má předporozumění, že Bůh není! Můžeme diskutovat- ale pak musíme napsat: Já/my věřící věříme, že Bůh stvořil svět…já/my věřící věřím/e že věda a víra vycházejí z jednoho zdroje.
Nejen ateista má předporozumění, že Bůh není! Můžeme diskutovat- ale pak musíme napsat: Já/my věřící věříme, že Bůh stvořil svět…já/my věřící věřím/e že věda a víra vycházejí z jednoho zdroje.
Určitě tak to je. Nic co tady říkám neprezentuji jako neměnný fakt( ikdybych si myslel, že je). Je to pouze moje mínění. A já myslel, že to víte… No jo ale myslet znamená hovno vědět, co?
Jirka says:
Prostě ateista má předporozumění, že Bůh není.
Věřící má předporozumění, že Bůh je.
Teď pouze záleží na tom, když chceme debatovat jak moc jsme ochotni vyjít ze sebe a ze svých názorů a připustit, že ten druhý by mohl mít pravdu. Tak začíná dialog.
S.V.H.:
Výborně!
Podle principu presumpce neexistence předpokládám neexistenci Boha. Vy postulujete jeho existenci. Nemám nejmenší problém připustit, že byste mohl mít pravdu. Teď prosím o argumenty a důkazy, že jí máte. Pokud budou dostatečně přesvědčivé, svou původní pozici opustím.
Teď prosím o argumenty a důkazy, že jí máte. Pokud budou dostatečně přesvědčivé, svou původní pozici opustím.
Obávám se, že těmito argumenty v dosatečné míře k tomu abych vás přesvědčil nedisponuji. Já si totiž ani nemyslím, že já jako člověk můžu na základě pouze rozumových argumentů přivést někoho k víře v Boha nebo alespoň k uvědomění si Boží existence. Podle mého názoru je to totiž Bůh sám kdo přivádí lidi k tomu aby v něj uvěřili i se mnou to tak bylo. Učinil to sice skrze člověka nicméně já jsem v té době už Boha hledal a byl jsem tudíž méně skeptický a moje předporozumění bylo nastaveno na jinou mez. Neumím si nijak představit, že bych podobný stav jakkoliv uměl pouze s opmocí logických argumentů navodit u Vás i kdyby jste o to stál. Ostatně kdykoliv se o něco takového náboženství v dějinách pokoušelo dopadlo to neslavně.
Mohu se pouze pokusit vám vysvětlit proč to tak mám a formou svědectví pokud to bude v mých silách se pokusit vyjádřit něco z toho mezi mnou a Bohem, což ale zní naprosto ukrutně nevědecky.(bez ironie).
Diskutovat můžem, ale nikam to nepovede. Ateisté nemají s věřícími společný jazyk. Věřící mají vlastní specifickou verzi pravdy. Mohu se shodnout s jedním věřícím – ale jiný bude tvrdit opak.
Mohu se shodnout s jedním věřícím – ale jiný bude tvrdit opak.
Tak shodnout se se všemi, to zní jako utopie…
A já si myslím, že by to právě někam vést mohlo. Můžeme se bavit o praktických aplikacích na život a jiných věcech, které souvisejí s životem aŤ už podle víry nebo nevíry. Mohlo by to být docela zajímavé.
Jirka says:
Obávám se, že těmito argumenty v dosatečné míře k tomu abych vás přesvědčil nedisponuji. Já si totiž ani nemyslím, že já jako člověk můžu na základě pouze rozumových argumentů přivést někoho k víře v Boha nebo alespoň k uvědomění si Boží existence. Podle mého názoru je to totiž Bůh sám kdo přivádí lidi k tomu aby v něj uvěřili i se mnou to tak bylo. Učinil to sice skrze člověka nicméně já jsem v té době už Boha hledal a byl jsem tudíž méně skeptický a moje předporozumění bylo nastaveno na jinou mez. Neumím si nijak představit, že bych podobný stav jakkoliv uměl pouze s opmocí logických argumentů navodit u Vás i kdyby jste o to stál. Ostatně kdykoliv se o něco takového náboženství v dějinách pokoušelo dopadlo to neslavně.
S.V.H.:
Ok, to chápu a beru. Já sice nehledám Boha ale (ač to zní nadneseně) pravdu. Což, jestli Bůh existuje a přesto mě nepřivádí k víře (tedy v tom případě k pravdě), je od něj docela nesportovní. 🙂
Tak shodnout se se všemi, to zní jako utopie…
A já si myslím, že by to právě někam vést mohlo. Můžeme se bavit o praktických aplikacích na život a jiných věcech, které souvisejí s životem aŤ už podle víry nebo nevíry. Mohlo by to být docela zajímavé.
Vždyť se na spoustě věcí neshodnete ani mezi sebou v rámci jedné denominace- a to máte společného šéfa- zástupce Boha na Zemi, společnou Bibli. Jste na tom ještě hůř, než právníci!