Tvrzení o různých formách kontaktu s Kristem či Duchem Svatým jsou mezi křesťany evergreenem. Používají je v několika kontextech: ujišťují se navzájem, a dost možná že i sami sebe, že jejich víra je pravá; prokazují tím pravost své víry navenek; posilují tím sobě i navzájem své prožívání křesťanského společenství – totiž těch, kteří jsou v kontaktu s Duchem Svatým, či s Kristem.
Dva příklady:
William Lane Craig v debatě s Michaelem Tooleym řekl:
A konečně šestý argument. Bůh se může nechat bezprostředně poznat a zažít. Toto není ani tak argument ve prospěch Boží existence; je to spíš tvrzení, že vy sami můžete poznat, že Bůh existuje, zcela stranou od argumentů, jednoduše tím, že ho bezprostředně zažijete.
Podobně David Černý v diskuzi s Tomášem Hříbkem, které jsem se účastnil, krátce po začátku podotkl, že my ateisté pomíjíme osobní zkušenost Boha, která pro toho daného člověka Boží existenci prokazuje.
Jako člověk, který hledá pravdu, a kterému na pravdě záleží, ať je jakákoliv, tato tvrzení nemohu ignorovat. Pojďme společně celou záležitost promyslet.
***
Uvažme následující fakta:
1) religiozní prožitky a zážitky mají členové snad všech náboženství, nevyjímaje Buddhisty, kteří ani nemají boha, nebo např. domorodce v pralese s jejich přírodními božstvy. Kenneth W. Daniels v knize Why I Believed dokonce napsal, že ty samé prožitky, které mu v době víry “prokazovaly” její pravost, si umí navodit i dnes, kdy je ateista. Hádám, že to nebude až tak výjimečné.
2) lidské prožívání a vnímání je až do extrémní míry ovlivnitelné a změnitelné chemickými látkami (protože mozek sám pracuje na chemickém principu). Tyto látky mohou být jak externě podané (přírodní nebo umělé drogy, alkohol), a nebo, a to je pro nás klíčové, si je může mozek produkovat sám (a také tak nonstop činí).
3) meditace, půst, hromadné prožívání rituálů, zvlášť se spirituálním podtextem (prožitky na shromážděních (nejen) letničních či evangelikálních církví, stavy tranzu při rituálních tancích domorodých kmenů, vedených šamany, atd.), může navodit změněné stavy vědomí.
4) dále uvažme, že o svých osobních citech a pocitech je extrémně snadné říkat polopravdu, či úplně klamat, protože neexistuje možnost ověření.
5) člověk může dokonce snadno oklamat sám sebe. Postupem času může přesvědčit sám sebe, že zažil něco trochu jiného, než co skutečně zažil, že cítil něco trochu jiného než cítil, jiného, hlubšího, atd. O to snazší a upřímnější je pak tvrdit totéž i svému okolí.
6) věřící mají zcela zjevnou MOTIVACI, aby spirituální kontakty vyznávali. Například:
6.1) chtějí zapadnout mezi své. V okamžiku, kdy ostatní vyznávají, že se jich dotýká Duch Svatý, je jejich zřejmým zájmem, aby to nebyli oni, kdo musí říct “mě se ale nedotýká, já nic necítím”. Stačí přitom tak málo: stačí interpretovat svůj příjemný pocit např. při impozantní mši v kostele, působivé varhanní hudbě, působivém kázání kněze, čtení silné pasáže v Bibli, jako dotek Ducha Svatého. Stačí “si říct”, že tomu budu věřit.
6.2) může se to zdát jako účinný způsob jak odpálkovávat nepříjemné otázky.
“Já jsem s Bohem v kontaktu, cítím jeho dotek, tak co mi budeš vykládat, že neexistuje…”
7) věřící jsou jen zřídka kdy ochotni mluvit o tom, co skutečně cítí. V čem jejich zážitky spočívají. Tvrdí, že jejich zážitky jsou nepopsatelné. Často používají argumenty jako “copak ty jsi schopen vysvětlit, co znamená být zamilován, člověku, který zamilován nebyl?” Myslím, že toto je docela důležitá věc, a proto se u ní zastavme. Ovšemže je možné naše duševní prožitky popsat někomu, kdo je nezažil.
Například u lásky lze dotyčnému snadno vysvětlit, že jde o hluboký cit k člověku opačného (někdy i stejného) pohlaví. Jste šťastní, když s milovanou osobou jste, toužíte s ní být, když s ní zrovna nejste. Musíte na ni stále myslet, myšlenky na ni vyplňují značnou část vaší pozornosti. Mnohdy se nemůžete soustředit na nic jiného. Pokud s milovanou osobou zrovna nejste, uzavíráte se do sebe, a věnujete se právě myšlenkám na svou lásku. Máte radost když ona má radost, máte o ni strach, máte sklon mít “růžové brýle”, tzn. neuvědomujete si dostatečně chyby milované osoby, a nekriticky vnímáte její přednosti. Přitahuje vás sexuálně, toužíte být v její tělesné blízkosti. Atd. Myslím, že je zřejmé, že své city a pocity LZE popsat člověku který je nezažil, docela pěkně, a nic na tom nemění fakt, že ten samotný POCIT to nenahradí.
Čili pokud někdo tvrdí, že o svých spirituálních zážitcích nemůže vůbec nic říct, nikoliv proto že by nechtěl, ale proto že to nejde, je velmi pravděpodobné, že je to jen výmluva – a i zde je zřejmá motivace: z popisu těch zážitků by mohlo být i danému věřícímu patrné, že závěr, že vysvětlením je kontakt s Bohem, je poněkud unáhlený. Věřící si ovšem tuto skutečnost nechce připustit – proto se do popisu svých citů raději ani nechce pouštět. Prohlásit je za zahalené v nevyslovitelnu a tajemnu a transcendentnu přece vypadá a hlavně funguje mnohem líp.
***
William Lan Craig a spousta dalších tvrdí, že věřícím jejich spirituální zážitky prokazují Boží existenci. Spoléhají při tom zjevně na to, že subjektivní pocity nejsou příliš dobře zkoumatelné. V tomto případě se ale pletou.
Stačí si uvědomit: JAK mohou věřící VĚDĚT, že to co zažívají, je Bůh? Co když to je třeba ďábel? Co když to je jiný padlý anděl? Co když to byl normální, ne-padlý anděl? Co když se stali obětí pokusu UFO? Co když na nich testuje americká vláda novou supertajnou mentální zbraň? A co když – úplně prozaicky – jsou jejich pocity výhradně produktem jejich mozku? JAK mohou vědět, že to není tento poslední případ? A jak si můžou i jen myslet, že Bůh je nejpravděpodobnější vysvětlení jejich zážitků?
Tvrdí-li někdo, že mu jeho spirituální zkušenost prokazuje existenci Boha, evidentně klame sám sebe, POKUD ovšem neumí vysvětlit, JAK mu tato zkušenost Boha prokazuje. Musel by vysvětlit, JAK VÍ, že ta zkušenost nemůže mít původ nikde jinde, než v Bohu. Nemyslím si, že by bylo vůbec možné toto vyargumentovat.
***
Kdyby šlo věřícím o to, co je skutečně pravda, a nikoliv o přeochotné uvěření tomu, co chtějí, aby byla pravda, pak by se na celou situaci pokusili podívat trochu z odstupu. Zamysleli by se nad tím, co přesně zažili a cítili, jaká jsou možná vysvětlení a příčiny těch zážitků či pocitů, a která z nich jsou pravděpodobná více a která méně. Jak by vůbec mohl vypadat zážitek, jehož nejpravděpodobnějším vysvětlením (nikoliv jediným možným, jako v minulém bodě) by bylo, že ho způsobil Bůh?
Odhaduji, že zdaleka nejčastější pocity, které věřící připisují blízkosti Ducha Svatého či Krista, jsou různé pocity dotyku transcendentna, míru a pokoje a klidu, pocit dotyku nebo blízkosti něčeho vznešeného, něčeho co nás zdaleka přesahuje, pocit zalití láskou, pocit blízkosti něčeho, skrze co všechno pošlo, něčeho s nekonečným významem a důležitostí, pocit blízkosti milující bytosti, která pro nás tak moc udělala a obětovala, a my jsme jí přitom tak moc ublížili, a ona nás přitom tak miluje… a je teď úplně blízko, blizoučko, až ji cítíme…
Toto všechno jsou sebe-vyplňující představy. Považuji za zcela evidentní, že kdybych JÁ sám byl křesťanem, a upřímně bych věřil, že Bůh JE milující, obětoval za nás svého jediného Syna, který za nás trpěl, a přitom nás nesmírně miluje, má Kosmickou důležitost, skrze něj všechno pošlo, atd., a zejména že v určitých situacích (o samotě při modlitbě, při četbě Písma a rozjímání, při mši v kostele, na náboženském shromáždění, atd.) se mi může přiblížit a vejít se mnou do osobního kontaktu – a v této situaci bych BYL, a celá má pozornost by byla upřena k těmto představám (ať už o samotě při meditaci, a nebo ještě lépe na nějakém náboženském shromáždění, kde by témuž věřili všichni) tak že by tyto představy byly neodlišitelné od pocitu, že Ho opravdu cítím, že tu opravdu je.
A, co je naprosto klíčové – toto funguje BEZ OHLEDU na to, zda Bůh skutečně existuje nebo ne.
***
Mám právě v hlavě jistou poměrně surrealistickou scénu. Popsal jsem ji asi na pěti řádcích do textového souboru. SHA256 hash toho souboru je
47e9494f16f4cc2e50c1cd27f008a9d21fe38e1dff7165314b754409a4df36cb
Je-li někdo ve skutečném kontaktu s Duchem Svatým – ať mi někdo tu moji představu popíše! Celá ta představa tvoří jedinou scénu, stačí tedy, aby Duch Svatý dotyčnému vnuknul jedinou myšlenku, jediný obraz! A ten nám zde pak může popsat. Já nemohu svoji představu dodatečně změnit, protože hash jsem už tímto zveřejnil, a je výpočetně nemožné zkonstruovat k danému hashi jeho vzor. Není to ale nemožné pro všemohoucího Boha – a ten beztak zná moje myšlenky, a tím spíš obsah konkrétního souboru na mém disku. Je to tedy naprosto fér.
Přidám ještě motivační myšlenku: POKUD by někdo uspěl, pak by to mohlo na ledaskoho zapůsobit, a přivést ho k víře – a není každá taková “zachráněná duše” úžasný úspěch? Není to důvod MODLIT SE, aby Bůh mě, zpupnému ateistovi, ukázal, zač je toho loket, veřejně ho znemožnil, a navíc tak případně přivedl lecjakou ztracenou ovečku na cestu Spásy?
Vím vím – je zde notoricky známá výmluva, že Bůh se přece nenechá testovat… Postavme to tedy jinak! NAŘIZUJI Bohu, aby o mé představě nikomu neříkal. Zároveň asi umím predikovat budoucnost – protože jsem si JIST, že mě Bůh poslechne a můj příkaz neporuší. Žádné nové ovečky, žádné vyplněné modlitby! Ticho!
Předpovídám, že Bůh se bude chovat přesně tak, jak se chová vždy – totiž jako by neexistoval.
Nuže, nechme se “překvapit”, jak to dopadne.
Průběžně budu zveřejňovat došlé reakce. Za tři měsíce, tedy 24.2.2013 zveřejním moji původní představu. Každý bude moci ověřit, že sedí hash – a celý pokus pak vyhodnotíme.
***
Pro úplnost se chci zmínit o jednom přístupu, a tím je postoj: “věřím, že jsem s Kristem v kontaktu”, aniž by za touto vírou stály jakékoliv pocity, komunikace, vidění či cokoliv podobného. Dotyčný tomu věří například proto, že je v Bibli napsáno, že to tak má být (“Neboť kdekoliv se shromáždí dva nebo tři v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich.” (Mt 18:20). Tímto postojem asi nemá cenu se blíže zabývat, protože je zjevné, že neprokazuje nic ani nevěřícím, ani dotyčnému věřícímu.
Závěr
Ukázal jsem, že typické spirituální zážitky neprokazují nic ani samotným věřícím, kdyby se na ně ovšem byli schopni podívat nezaujatě – a už vůbec neprokazují nic nevěřícím (pro korektnost dodejme, že věřící většinou ani netvrdí, že by mělo). Mluví-li věřící o tom, že “zažili Boha”, že pro ně jsou jejich zážitky průkazné, je zde zjevně přání otcem myšlenky. CHTĚJÍ aby to tak bylo, a tak tvrdí, že to tak opravdu je. Věřící nejsou schopni vyargumentovat opak: JAK jim jejich spirituální zážitky Boha prokazují.
Jako ve spoustě jiných případů, i zde mnozí věřící klamou sami sebe.
Jsou myslitelné spirituální zážitky, které by byly jen obtížně vysvětlitelné – ovšem takové věřící v reálu nemají, viz náš pokus. Existuje naprosto věrohodné, logické a naturalistické vysvětlení toho typu spirituální zkušenosti, který věřící mívají. Je evidentní i motivace, kterou věřící mají, aby o svých spirituálních zážitcích a “kontaktech s Duchem” mluvili.
Z těchto důvodů nemám ani s maximálně otevřenou myslí nejmenší důvod věřit, že by věřící měli jakýkoliv reálný spirituální kontakt (ať už s Kristem, nebo s Duchem Svatým, nebo s čímkoliv jiným).
MartiXXX: ”Jistě by se našlo mnoho obdobných příkladů, které jsou brány jako jistota – černé díry, temná energie, temná hmota, big bang“
Martix, vôbec nie, pretože toto všetko Vami spomínané, je dobre empiricky podložené.
Struny sú len hypotetické a empiricky ničím nepodložené objekty.
to Medea:
Temná energie nebo také skrytá energie je energie rovnoměrně rozložená v prostoru, zavedená jako teoretický koncept pro vysvětlení současného zrychlování
cs.wikipedia.org/wiki/Temná_energie
Temná hmota je označení hypotetické formy hmoty. Její existence by vysvětlovala nesrovnalosti mezi některými skutečně pozorovanými a vypočítanými .vypočítanými .
cs.wikipedia.org/wiki/Temná_hmota
Kde je ta EMPIRIE?
Ani o temné hmotě a temné energii přece nikdo netvrdí, že jde o empiricky potvrzená fakta…
Jsou to zatím teoretické koncepty, které ovšem mají jistou vysvětlovací schopnost. Proto jim lze přikládat vyšší vážnost, než jen ryzí spekulaci či hypotéze.
Co myslíte, existuje sebeobelhávání? Obelhávají někteří lidé sami sebe? Napadají vás nějaké konkrétní příklady?
Lze o sebeobelhávání říct nějaký hodnotový soud? Je dobré, abychom sami sebe obelhávali? Nebo je to hodnotově neutrální, tj. je to jedno? A nebo je to špatné?
martiXXX:
Racionálně popsat svůj názor na svět? Poznání je zoufale omezené, především z psychologického hlediska vidíme jen povrch jen kůži světa, vše podstatné je pod tím povrchem. Vidíme jenom záblesky, ne celek. Vidím, že čím více se pozná nejen z psychologického hlediska, tak se zjišťuje teprve o kolik víc toho neznáme. Svět se stále rozestupuje. Příklad: teoretická fyzika- pevné atomy, pak kvantovky, pak struny, pak M-brány, x rozměrů, čím dál složitější. A přeci musíme být součástí komplexního světa jako celku. To co neznáme je okolo nás (je toho mnohem více než to co známe) a žijeme v tom a s tím. Elektřina, černé díry, struny, 11 rozměrů, temná energie, higgsův boson,…………to vše i dříve existovalo, aniž o tom lidé věděli. Existuje jak to vypadá nekonečno věcí o kterých nevíme.
Je to můj světonázor, že poznání je drtivě omezené. Prakticky neexistuje. Nyslím relativně vůči tomu co neznáme.
S.V.H.
Jestli tomu dobře rozumím, tak tvrdíte, že “poznání je zoufale omezené” ale zároveň se neuvěřitelně rychle rozvíjí. S tím bych souhlasil – jen před slovo “zoufale” bych raději přidal “zatím”. Nevíme, jakého procenta (možná zoufale omezeného) z absolutně možného poznání jsme zatím dosáhli, ale naše poznání se určitě rozšiřuje. Jen tam nikde nevidím to Vaše “duchovno”. Vaše vyjádření o něm lze shrnout do jedné Vaší věty: “O duchovnu nelze vůbec nic říci”. Označuje tedy Váš pojem “duchovno” jednoduše to, co prozatím neznáme?
Michal:
Co myslíte, existuje sebeobelhávání? Obelhávají někteří lidé sami sebe? Napadají vás nějaké konkrétní příklady?
Lze o sebeobelhávání říct nějaký hodnotový soud? Je dobré, abychom sami sebe obelhávali? Nebo je to hodnotově neutrální, tj. je to jedno? A nebo je to špatné?
S.V.H.:
Sebeobelhávání je dle mého názoru samo o sobě špatné, protože člověku přináší falešný obraz reality (případně více nepravdivý než by byl bez sebeobelhávání). Může mít ale pozitivní důsledky: např. u člověka, který se nedokáže přiměřeně vyrovnat se smrtí blízké osoby, může mít víra v posmrtný život pozitivní vliv na psychiku.
Je ovšem otázkou, zda je víra v posmrtný život sebeOBELHÁVÁNÍM (tj. je-li člověk skutečně obelhán), případně SEBEobelháváním (tj. nebyl-li člověk obelhán někým jiným než sám sebou).
Protestant: ”Kde je ta EMPIRIE?“
Rýchlejšia rotácia galaxií je empirický fakt. Vonkajšie časti galaxií rotujú rýchlejšie, ako by mali na základe našich odhadov zastúpenia normálnej hmoty v galaxiách. Táto zrýchlená rotácia nasvedčuje sférickému rozloženiu nejakej neviditeľnej hmoty okolo pozorovaných galaxií. Táto ”čierna hmota“ pôsobí gravitačne, ale neinteraguje elektromagneticky so svetlom.
Zrýchlené rozpínanie vesmíru je empirický fakt. Bolo zistené pozorovaním vzdialených supernov. Teda kozmologický člen λ v Einsteinových rovnicicach poľa, je podľa týchto pozorovaní nenulový. Nejaká sila spôsobuje zrýchlené rozpínanie vesmíru a tomuto zrýchľovaniu priradili kozmológovia temnú energiu.
Teda čierna hmota a čierna energia sú fyzikálne koncepty vysvetľujúce konkrétne pozorovania.
O čiernej hmote a energii: http://imagine.gsfc.nasa.gov/docs/ask_astro/answers/010104a.html
Strunové teórie však (zatiaľ) neboli podložené ani jediným empirickým pozorovaním. Zo súčasných strunových teórií neboli zatiaľ vyvodené žiadne empiricky pozorovateľné dôsledky.
Nejaký rebríček k tomu Martixovmu poletovaniu fyzikálnym svetom:
(1) Big Bang je platná fyzikálna teória dobre empiricky potvrdená.
(2) Existujú pozorovania supermasívnych objektov vo vesmíre zodpovedajúcich nášmu konceptu čiernej diery.
(3) Existujú pozorovania, ktoré sa v súčasnosti dajú vysvetliť konceptami temnej energie a temnej hmoty.
(4) Neexistujú (zatiaľ) žiadne pozorovania, ktoré by potvrdzovali nejakú strunovú teóriu.
Martixovým veľkým problémom je že vôbec nerozlišuje medzi dobre overenými fyzikálnymi teóriami, užitočnými fyzikálnymi konceptami vysvetľujúcimi nejaké empirické pozorovania a špekulatívnou teóriu, ktorá ešte nemá žiadne empirické výsledky.
michale, jacku, médeo, to váš vážně baví se stále točit v bludných kruzích bezvýchodných debat s troly? asi jsem se tu zdržel déle, než jsem měl 😉
a k výše zmíněným trolům bych rád poznamenal, že čta jejich odpovědi, plně chápu filipa tvrdého a jeho “arogantní invektivy”. i on je jenom člověk a poslouchat stále dokola stejné nesmysly a pozorovat stále stejnou neochotu myslet, argumentovat a vzdělávat se je věru k zbláznění.
Médeo, za Tvým slůvkem “nasvědčuje” se skrývá, že temná hmota je jedním z možných VYSVĚTLENÍ toho, že se galaxie chovají jinak než předpovídají teorie. Pokud vím, tak ale není jediným možným vysvětlením.
Pokud vím, tak těch pozorování, které nasvědčují existenci temné hmoty, je víc, takže jde opravdu o velice relevantní teorii – nicméně empiricky potvrzená IMHO ani zdaleka není, čímž v tomto případě souhlasím spíš s Protestantem.
Medea says:
December 5, 2012 at 9:52 pm
MartiXXX: ”Jistě by se našlo mnoho obdobných příkladů, které jsou brány jako jistota – černé díry, temná energie, temná hmota, big bang“
Martix, vôbec nie, pretože toto všetko Vami spomínané, je dobre empiricky podložené.
Michal says:
December 6, 2012 at 8:14 am
Ani o temné hmotě a temné energii přece nikdo netvrdí, že jde o empiricky potvrzená fakta…
protestant:
Tak se domluvte…. 🙂
Michal says:
December 6, 2012 at 8:31 am
Co myslíte, existuje sebeobelhávání? Obelhávají někteří lidé sami sebe? Napadají vás nějaké konkrétní příklady?
Lze o sebeobelhávání říct nějaký hodnotový soud? Je dobré, abychom sami sebe obelhávali? Nebo je to hodnotově neutrální, tj. je to jedno? A nebo je to špatné?
protestant:
Nevím jak sebeobelhávání, ale nezalhat někomu druhému může být někdy i nemorální.
Například onkologicky nemocnému dítěti říci pravdu o tom, že mu zbývá měsíc života je podle mne nemorální.
Michale,
ohledně schopnosti sebeobelhávání doporučuji knihu “Jak drahá je nepoctivost”, autor Dan Ariely
http://www.palmknihy.cz/web/kniha/jak-draha-je-nepoctivost–3041.htm
Ariely na základě svých experimentů tvrdí, že jsme schopni lhát sobě samotným, mj. proto, že čím lépe lžeme sami sobě, tím lépe dokážeme obelhávat ty kolem :).
Nerudo děkuji za tip! 🙂 Mě téma sebeobelhávání připadá docela zajímavé. Mnozí dokonce soudí, že nic jako sebeobelhávání neexistuje. Když totiž něčemu věříme, a přitom jistá část naší mysli ví, nebo tuší, že naše deklarované přesvědčení je nepravdivé – pak tomu vlastně doopravdy nevěříme – čili proto sebeobelhávání neexistuje.
Já s tím ale nesouhlasím, podle mě to není takhle prosté 🙂
Michal, “temná hmota” a “temná energia” sú užitočné koncepty, nie fakty. Faktom sú tie empirické pozorovania, ktoré sa vysvetľujú pomocou týchto konceptov.
Ja som reagovala na Martixov názor, že strunové teórie sú na rovnakej úrovni (ne)overenosti ako “černé díry, temná energie, temná hmota, big bang” a reagovala som na to touto vetou: “Martix, vôbec nie, pretože toto všetko Vami spomínané, je dobre empiricky podložené”, teda tam nehovorím, že temná energie a temná hmota sú nejaké dobre preskúmané entity. Sú to (zatiaľ) užitočné koncepty s dobrým empirickým podkladom.
Michal: ”Mnozí dokonce soudí, že nic jako sebeobelhávání neexistuje. Když totiž něčemu věříme, a přitom jistá část naší mysli ví, nebo tuší, že naše deklarované přesvědčení je nepravdivé – pak tomu vlastně doopravdy nevěříme – čili proto sebeobelhávání neexistuje.“
Mozog nie je až taký celistvý systém, aby sa človek nemohol “obelhávat”. V mozgu môžu často spolu zápasiť protichodné tendencie a človek si uvedomí len jednu z nich.
A čo sa viery týka, tak s tou vierou, to nie je také čiernobiele. Presvedčenia sa predsa dajú odstupňovať.
Médea: to nie je také čiernobiele. Presvedčenia sa predsa dajú odstupňovať.
No však jasně, nikdy by mě nenapadlo tvrdit cokoliv jiného: jasně že např. typicky křesťanská víra je široce rozprostřená na škále intenzity – a v podstatě na jednom konci plynule přechází do agnosticismu, na druhém konci pak končí u nejrůznějších fundamentalistů a Lefébvristů a krecionistů mladé Země a spol.
Ale mě šlo o toto: můžeme se s věřícími shodnout, že sebeobelhávat bychom se neměli? Že když na něco podobného ve svých přesvědčeních narazíme, tak bychom se s tím měli snažit vypořádat a v budoucnu se toho vyvarovat?
A jej intenzita nemusí byť konštantná v čase …
tej viery.
A není každá návštěva divadla, kina, čtení nějaké beletrie takovým sebelhaním?